Textová verze epizody podcastu Matouš. Z nenáviděného (celníka) milovaným (evangelistou)
Petr Lindner | 17. 8. 2022
Pokud máte děti zhruba v pubertálním věku, nebo se zkrátka mezi takovými dětmi třeba v rámci své profese pohybujete, určitě vám neunikl vyšší výskyt jména Matouš v českých luzích a hájích. I když… ona pozornost, kterou toto jméno budí, není daná ani tak počtem Matoušů, jako nezvyklostí nebo netradičností v našich zeměpisných končinách. Kuby, Tomáše, Filipa či Honzy si zkrátka nevšimnete tak, jako Matouše, s jehož jménem se tak často nesetkáte.
Ani Bible Matoušem, jakožto osobou toho jména, nijak zvlášť neoplývá. Ale… máme zde Evangelium podle Matouše – velmi důležitou knihu Nového zákona, což tomuto jménu najednou dává mnohem větší význam. Pojďme si o tom všem něco říci.
K poslechu další – a jak se dozvíte na konci – také jubilejní epizody podcastu Biblická jména a úsloví, vás srdečně zve Petr Lindner.
Jestliže jsem před chvilkou mluvil o specifické věkové skupině současných českých Matoušů, v tomto případě kluků nebo adolescentů, pak je to z toho důvodu, že Matoušové u nás doznali větší obliby až někdy po roce 2005. Jejich věkový průměr – alespoň tedy podle posledních veřejně dostupných statistických dat, končících v roce 2016 – je 15 let (zdroj). Jak říkám, puberťáci :-) I když jsou Matoušové do jisté míry nepřehlédnutelní, neznamená to, že by představovali top jméno českého žebříčku. Nejvyšší orgán přes čísla všeho druhu, Český statistický úřad, se občas uráčí zveřejnit alespoň nějaká dílčí čísla, což v případě křestních jmen udělal naposledy v roce 2019, přesněji za rok 2019. Zde najdete Matouše až na 41. místě. Ovšem čekali byste o pár příček před ním například Eliáše nebo ještě výše pak Samuela?
Zajímavé také je, že podobně znějící Matyáš naopak ve statistice roku 2019 figuruje na prémiovém 4. místě, a další „příbuzný“ Matěj se pohybuje kolem 7.–10. místa oblíbenosti. Zatímco Matoušů u nás bylo ve zmíněném roce 2016 pouhých 5 362, Matyášové je s počtem bezmála 23 tisíc předčili čtyřnásobně. To ale ještě nic není oproti Matějům. Statistika hovoří o téměř 40 tisících – opět mladíků – tohoto jména s průměrným věkem 14 let.
Už jen kvůli podobnému znění, vás asi nepřekvapím informací, že jméno Matouš má stejný původ jako Matyáš, potažmo pak také Matěj. Tato jména pochází z hebrejského Matithjáh, jehož význam je „Boží dar“ nebo „Hospodinův dar“. Nic to však nemění na tom, že český Matouš má svátek na podzim, 21. září, kdežto Matyáš společně s Matějem na začátku roku, 24. února.
A ještě malá jazyková perlička: Vzhledem k překladu z hebrejského originálu, je nejčeštější, nebo spíš nejstaročeštější variantou jména Matouš, Matěj či Matyáš, krásně znějící, byť tedy dnes již téměř vymizelé, jméno Božidar… které, na rozdíl od moderních jmen, má i svou ženskou variantu Božidara. Ostatně podobně je na tom i původně řecký překlad Theodor či Theodora, ať už psáno s písmenem h, nebo bez něj.
Je zřejmé, že i při výběru křestního jména pro novorozence funguje jakási móda. Tak to ale bylo vždycky, a asi to tak i bude dál. Tudíž konec mudrování nad Matoušem a jemu příbuznými jmény v dnešní době, v dnešním Česku. Pojďme se přesunout do Bible, k apoštolu a evangelistovi Matouši.
Kdo by neznal biblického Matouše? Každý, kdo někdy otevřel Bibli, ví, že její druhá část, Nový zákon, začíná právě Matoušovým evangeliem. Matouš ale nebyl jen autorem prvního ze čtyř evangelií. Byl to také jeden z Ježíšových dvanácti učedníků, který po jeho ukřižování – kromě toho, že po večerech sepisoval evangelium – šířil křesťanství v různých částech Asie i Afriky, aby ho v Etiopii nechal král Hirták probodnout kopím. Alespoň tak praví různé spisy a legendy.
Ve „svém“ evangeliu toho ale sám o sobě Matouš moc nenapsal. Ostatně o nic víc o něm neříkají ani Marek a Lukáš, jakožto autoři dalších dvou synoptických evangelií, přičemž ve čtvrtém, Janově spisu, se jméno Matouš nevyskytuje vůbec. To nás ale nemusí trápit – evangelia jsou dobrou zprávou o Ježíši Kristu, nikoliv o Matoušovi.
Každopádně popis toho, jak Ježíš získal svého nového učedníka, všechna tři zmíněná evangelia obsahují, takže si ho pojďme přečíst. Ale nejdříve bych vás rád uvedl do kontextu. Matouše Ježíš potkal po svém slavném kázání na hoře, po němž ještě uzdravil setníkova sluhu a Petrovu tchyni, a navrch vyhnal démony ze dvou zombíků, kteří vyšli z hrobů, aby je – ty démony – předal stádu prasat, které pak spáchalo hromadnou sebevraždu skokem z útesu do moře. Děsivý zážitek… Samozřejmě to zlehčuji, i když upřímně řečeno, je to přinejmenším neobyčejná událost. Pak ještě Ježíš uzdravil ochrnutého a dál už přichází k Matoušovi.
Ale ještě jedno krátké doplnění. Ono uzdravení ochrnutého je příběhem, o němž jsem vyprávěl v epizodě s názvem Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh. Zatímco v Markově a Lukášově evangeliu se dočtete, že ochrnutého spustili do domu zaplněného lidmi, střechou, v Matouši se píše pouze: A hle, přinášeli k němu ochrnutého, položeného na lůžku. (Mt 9:2 /CSP/) Evidentně ale jde o stejnou situaci, protože Ježíš po uzdravení říká známou větu: Vždyť co je snadnější? Říci: „Odpouštějí se ti hříchy“, nebo říci: „Vstaň a choď?“ (Mt 9:5 /CSP/) Dnes už se asi nedozvíme, proč Matouš informaci o rozebírání střechy a spouštění ochrnutého člověka do domu vynechal, nicméně jisté je, že hned v následujících verších se setkáváme s jeho osobou. Nacházíme se v 9. kapitole Matoušova evangelia, budu číst 9. až 13. verš:
Povolán Matouš
A když Ježíš odtamtud odcházel, uviděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Následuj mne!“ Matouš vstal a následoval ho.A stalo se, když byl Ježíš u stolu v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků, aby stolovali s ním a s jeho učedníky. Když to uviděli farizeové, říkali jeho učedníkům: „Proč váš Učitel jí s celníky a hříšníky?“
Když to [Ježíš] uslyšel, řekl [jim]: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky [k pokání].“
Mt 9:9–13 (CSP)
V prvním citovaném, tedy v devátém verši deváté kapitoly Matoušova evangelia, je popsaná téměř stejná situace, jako třeba v případě Ondřeje a Petra, tehdy ještě zvaného Šimon. Mluvil jsem o tom v dílu Ondřej, svědek Kristův pro příští časy. Ježíš jednoduše jde, potká člověka, kterého si vyvolil, jen tak mezi řečí mu řekne „Následuj mne!“, a dotyčný s naprostou samozřejmostí všechno položí a jde s ním. Neklade Ježíšovi otázky typu: Proč bych tě měl následovat? nebo Kam s tebou mám jít? Neřekne mu ani „Teď nemám čas, přijď za hodinu“, nebo ho jednoduše neodbude slovy „Neotravuj slušné lidi a běž si po svých.“ Nic takového. Matouš se zvedne, a jde. Je to zvláštní, ale je to tak. Osobně pro to mám velmi stručné vysvětlení – přičítám to jednak Ježíšovu charismatu, jednak působení Ducha svatého.
Dovolte mi ještě malou vsuvku: V Lukášově evangeliu se na tomto místě nepíše o Matoušovi, celník je zde pojmenovaný Lévi nebo Levi, Marek to pak ještě více upřesňuje, píše o Lévim, synu Alfea. Ať tak či tak, Matouš nebo Lévi, stále jde o jednu a tutéž osobu.
Předchozí citace z Matoušova evangelia také prozradila, že Matouš poté, co ho Ježíš vybídl k následování, pozval Krista ke svému stolu, čehož se zúčastnili také jeho dřívější kolegové celníci a – jak uvádí Matouš – hříšníci. Evangelium podle Lukáše dokonce mluví o hostině – 29. verš 5. kapitoly říká: Lévi mu připravil ve svém domě velkou hostinu. (L 5:29 /CSP/) Studijní překlad Miloše Pavlíka dokonce uvádí pojem velkolepé pohoštění.
Že by si chtěl Matouš alias Lévi ještě naposledy užít blahobytu celníka? Nebo to měl být rozlučkový večírek s bývalými kolegy? Nic takového nebudu Matoušovi podsouvat. Pravděpodobnější je, že šlo o tradiční blízkovýchodní pohostinnost, přičemž vzhledem k okolnostem se stalo, že se u jednoho stolu sešly – jak bychom řekli dnešním jazykem – rozdílné sociální třídy.
Kdybychom měli najít synonymum pro slovo celník, myšleno tedy celník doby Ježíšovy, mohlo by se říci například jednoduše zloděj, možná přesněji státní správou posvěcený zloděj. Čeština má také krásná slova jako vydřiduch nebo darmožrout, a pokud bychom využili nejmodernějších pojmů, pak by se dalo mluvit i o korupčníkovi.
Co vlastně dělali tehdejší celníci? Vybírali daně pro římského imperátora. Nejlépe se, jak známo, odírá prostý lid – to platí dodnes. Obyčejný člověk sice nemá peněz nazbyt, ale mocných se bojí, nijak zvlášť se nebrání, kapsy obrátí naruby natotata, aby pak v hospodě při nadávání na vládu propil zbytek. Jenže celníci nevybírali jen to, co posléze odevzdávali římské správě Judeje. Brali si také pro sebe, a zřejmě nikoliv zanedbatelné částky.
Lidé už před Kristem věděli, že s jídlem roste chuť, a bohatý člověk nikdy nemá dost. A také, že bohatství, znamená moc – jakkoliv je rovnítko mezi těmito dvěma pojmy nemorální a nespravedlivé. Například už nějakých 600 let před Kristem zrušili staří Řekové v Aténách pravomoci aristokracie, aby je nahradili oligarchickou vládou. Co to znamená? Rozhodující podíl na vedení státu už sice nepředstavoval původ člověka, nýbrž… jeho jmění, jeho bohatství. Chudí lidé si tak na nějaké ovlivňování věcí veřejných mohli nechat zajít chuť. Řekové tím tak trochu vytloukli klín klínem. Mno…, dlouhá byla cesta k demokracii. A i o té se říká, že je to nejmenší zlo ze všech způsobů vlády.
Ale to jsem odbočil, vraťme se k celníkům. Možná budete znát poněkud jadrné lidové přísloví – dámy prominou: Čert se vždy vysere na větší hromadu. Není tedy divu, že celníci nebyli mezi ostatními lidmi zrovna v oblibě. Jenže Ježíš si vybírá do svého týmu zrovna jednoho z nich, aby pak s ním a jeho kumpány navíc hodoval u jeho stolu. To jsou věci! Z toho bude určitě nějaká nepříjemnost.
A taky že ano. Farizejové, jakožto horliví strážci Mojžíšových zákonů, kteří všechno s nastraženýma ušima ostřížím zrakem pozorují, se toho pochopitelně hned chytají. Úplně vidím jejich významně pozdvižená obočí a slyším ten jízlivý tón, jímž se učedníků ptají: „Proč váš Učitel jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš je ale slyší stejně dobře, jako oni jeho. Jakoby mimoděk se otočí přes rameno, a zákoníky setře slovy: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.“ A je ticho po pěšině. Tedy zase takové ticho není, protože – jak můžete číst v následujících verších – poté dojde k otázce půstu, s níž přišli pro změnu učedníci Jana Křtitele. Ale to je téma na jiný díl podcastu, takže pojďme nazpět k Matoušovi.
Jak už jsem řekl, další informace se o něm z Bible nedozvídáme. Respektive na začátku následující 10. kapitoly Matoušova evangelia je jeho pisatel jmenovaný mezi dvanáctkou Ježíšových učedníků, kterým dal Kristus pravomoc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali každou nemoc i každou slabost. Třetí a poslední zmínku přináší kniha Skutky apoštolů, kde je v první kapitole Matouš opět pouze jmenovaný jako jeden z Ježíšových učedníků, kteří po jeho ukřižování v horní místnosti domu – kam se jim později vzkříšený Ježíš přišel ukázat – vybírali losem nástupce Jidáše. Toť vše.
Biblický Matouš je – alespoň podle mého názoru – tak trochu ve stínu apoštola Pavla. Jak to myslím? Příběhy obou dvou těchto mužů jsou velmi podobné. Jak Pavel, tak i Matouš byli nejdříve „na druhé straně“. Pavel byl původně farizej, horlivě pronásledující první křesťany, Matouš zvaný Lévi zpočátku seděl ve své celnici a v klídečku obíral své židovské spoluobčany o jejich těžce vydělané peníze. Každý z obou mužů dělal něco jiného, oba dva však – abych to řekl jedním slovem – škodili. Dokud nepotkali Ježíše. Nebo Ježíš potkal je? Pravda je někde mezi tím – Ježíš si Matouše i Pavla sám vyvolil ke službě, nešlo o žádná náhodná setkání. Ale to v tuto chvíli není podstatné, stejně jako není důležité, že Pavel se setkal s Ježíšem až po jeho ukřižování, kdežto Matouš s ním byl od počátku jeho evangelijní cesty zde na zemi. Zásadní je, že oba chlapíci se obrátili, a stali se z nich důležití apoštolové raného křesťanství, potažmo pak autoři velké části Nového zákona.
Nicméně zatímco Pavel je svým obrácením dá se říci proslulý a často dávaný za příklad, Matouš je vnímaný spíše „jen“ jako autor prvního z evangelií. „Jen“ jako muž pera, který někde v závětří psal svůj spis, kdežto Pavel běhal po světě, svým radikálním stylem zvěstoval evangelium, byl pronásledovaný, mučený, trpěl za křesťanství, a také kvůli Ježíšovu učení zemřel. Jenže jak jsem zmínil na začátku povídání o biblickém Matoušovi, ani on se nijak nevyhýbal apoštolské službě, a pokud by to snad mělo být nějaké měřítko významu osobnosti, i on zemřel mučednickou smrtí.
Problém je v tom, že z Bible se to nedozvíte. Zatímco Pavel poměrně podrobně popisuje svůj příběh v několika epištolách, a k tomu je jednou z hlavních postav knihy Skutků, Matouš sám o sobě mlčí. Možná ze skromnosti, spíše však z jiného důvodu. Už jsem to v tomto dílu jednou řekl – první evangelium se sice nazývá Matoušovo, avšak není o Matoušovi – je to příběh a poselství Ježíše Krista. Tudíž, budu-li se chytat slovíček, jak mám občas v oblibě, možná je lepší pojmenování, které ostatně používá také většina českých překladů: Evangelium podle Matouše. Nebo ve znění Kralické Bible: Evangelium podlé sepsání Matouše.
Evangelista a apoštol Matouš tedy není takovou křesťanskou celebritou jako Pavel, ona spojovací linka v jejich příbězích je však jednoduše nepřehlédnutelná. Oba tito muži jsou totiž doslova vzorovým příkladem Božího milosrdenství a Boží trpělivosti s námi, hříšnými lidmi. Výborně o tom píše „kolega“ Matouše a Pavla, apoštol Petr ve svém 2. listu. Ve 3. kapitole uvádí – 9. verš:
Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.
2 Pt 3:9 (CSP)
Následně v 15. a 16. verši, kde shodou okolností cituje apoštola Pavla, Petr dodává:
A trpělivost našeho Pána považujte za záchranu, jak vám to napsal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána…
2 Pt 3:15–16 (CSP)
Příběh Matouše, stejně jako život Pavla, představují jasně čitelné sdělení, které by se dalo shrnout do pouhých tří slov: Nikdy není pozdě. Díky Ježíši Kristu a jeho zástupné oběti na kříži, je Boží království otevřené každému bez ohledu na jeho minulost, ať už byla jakákoliv.
Pán Bůh neodmítá žádného člověka. Neptá se na to, co bylo, a nezkoumá, jestli to bylo dobré nebo špatné. Nabízí každému bez výjimky novou cestu do Božího království. Cestu k nápravě s doširoka otevřenou bránou, kterou stačí jen projít. A vyznat při tom Ježíše a činit pokání.
O pokání jsem mluvil trochu více v předminulé epizodě tohoto podcastu s názvem Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Od Jóba k permanentní revizi, tak pokud jste ji ještě neslyšeli nebo nečetli její textovou verzi na webu Biblismy.cz, máte důvod to udělat nyní. Ale až za chvíli, po skončení tohoto dílu :-)
Myslím, že už dvakrát jsem v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví řekl, že Matoušovo evangelium… vlastně Evangelium podle Matouše, je knihou nikoliv o Matoušovi, ale o Ježíši Kristu. Takže teď to říkám potřetí :-) Věřím, že většina posluchačů první evangelium dobře zná, nebo jej zkrátka četla. A stejně tak věřím, že jste obeznámeni i s dalšími třemi evangelii – podle Marka, Lukáše a Jana. Samozřejmě, o Ježíši jsou všechna. Bylo by však poněkud nesmyslné, aby všechna byla zároveň stejná, i když, jak víme, první tři, takzvaná synoptická evangelia jsou si hodně podobná.
Že je Matoušův spis o příslovečný fous kratší než Evangelium podle Lukáše, a obě knihy jsou pak výrazně delší nežli Markova práce, to může každý velmi rychle zjistit sám. Biblisté, kteří nad Knihou knih hloubají do nejmenších detailů, spočítali toto – budu citovat z publikace Česká synopse evangelií, kterou pro potřebu Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci v roce 1995 vydala a vytiskla Matice cyrilometodějská:
Evangelium podle Matouše má celkem 1 072 veršů, z toho 432 zní stejně jako paralelní verše Marka a Lukáše. Ev. Mk se skládá ze 677 veršů, z nichž podobnost s Matoušem a Lukášem je ve 470 verších. Lukášovo ev. má 1 152 veršů a 428 veršů je takřka shodných s Markem a Lukášem.
Zdroj: Česká synopse evangelií
Dobře, chápu, že takováto řeč čísel není moc záživná, zkusme to tedy zjednodušit. Jiní teologové pro změnu uvádí, že zhruba 40 % textu Evangelia podle Matouše není obsaženo v ostatních třech evangeliích čili jde o jedinečné nebo originální verše, potažmo pak informace či ponaučení nebo duchovní pravdy, které najdete jen zde – V Evangeliu podle Matouše.
Říkám to z jediného důvodu: Každý, kdo čte Bibli, si vzájemné podobnosti zejména prvních tří evangelií dost dobře nemůže nevšimnout. To často svádí k malé čtenářské neřesti – jednoduše si některé z evangelií oblíbíte, a čtete pak pouze z něj. Což je ale velká škoda, a nebojím se říci dokonce i velká chyba. Všechna čtyři evangelia nebyla do novozákonního kánonu zahrnuta jen z tak plezíru či aby snad druhá část Bible nebyla „ve stínu“ Starého zákona ještě útlejší co do počtu stran. Každé evangelium je v něčem jiné, a každé má co říct.
Ať ale nemluvím jenom obecně. Pouze v „Matoušovi“ najdete třeba příběh takzvaných tří králů, tedy klanění mudrců z východu u Ježíšovy kolébky. Také o Herodově vraždění neviňátek a exilu Ježíšovy rodiny do Egypta, se dočtete jen zde. Evangelium podle Matouše je nejsdělnější v popisu Ježíšova kázání na hoře, a také v něm najdete nemálo podobenství, která ostatní evangelia nezmiňují. Nechci tvrdit, že Matouš dává Pánu Ježíši Kristu největší prostor ze všech čtyř dobrých zpráv v Novém zákoně, nicméně jisté je, že slovy Mesiáše, tedy Slovy s velkým S rozhodně nešetří, naopak se snaží jich zprostředkovat čtenáři Bible co nejvíce. Díky Bohu za to!
Matouš má v případě tohoto podcastu také jednu speciální výsadu. Epizoda s jeho jménem je totiž padesátým dílem mé biblické samomluvy! Nebudu se chválit, protože to mi nepřísluší. Ale protože už delší dobu nosím v hlavě téma trpělivost, chci vám poděkovat právě za to, že jste to se mnou vydrželi. Poslechovost Biblických jmen a úsloví sice pomaličku, ale vytrvale stoupá, a já jsem samozřejmě rád, že se moje – jak říkáme na Moravě – plky, líbí více lidem.
I když… vlastně nevím, jestli se vám líbí. To čísla poslechovosti neříkají. V minulých dílech jsem vás prosil, jestli byste mi nenapsali svůj názor, dnes mám pro vás jednodušší variantu, jak ohodnotit tento podcast. Většina podcastových, zejména pak mobilních aplikací, umožňuje udělit jednotlivým pořadům hodnocení pomocí hvězdiček. Tak to funguje například na Spotify či v aplikaci Apple podcasty, ale hodnocení čili „hvězdičkování“ by mělo být vcelku samozřejmou součástí i dalších podcastových aplikací. Bude vás to „stát“ jedno kliknutí, a čím více hvězdiček dáte, tím samozřejmě lépe :-)
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!
