Textová verze epizody podcastu Marnotratný syn
Petr Lindner | 23. 11. 2022
Podobenství o marnotratném nebo o ztraceném synu, jak je v některých překladech nazýváno, je asi nejznámějším Ježíšovým podobenstvím ze všech, která byla v Bibli zapsána. V tomto kontextu se trochu divím – sám sobě –, že jsem se k němu dopracoval až po bezmála dvou letech natáčení tohoto podcastu. Jestliže jste na něj trpělivě, nebo možná i trochu nedočkavě čekali, omlouvám se, a jdu svou chybu napravit hned teď.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.
Podobenství o marnotratném synu se nachází pouze v jednom ze čtyř evangelií, v Lukášově spisu. Po podobenství o ztracené ovci a ztracené minci je „ztracený syn“ třetí, závěrečnou parabolou patnácté kapitoly Evangelia podle Lukáše. Co jsem to teď řekl? Parabolou? Ano, synonymem k pěknému českému slovu podobenství, je pojem parabola, který pochází z řeckého parabolé, složeného ze slov para, což znamená vedle, a bolé – hození, položení. Doslova bychom slovo parabolé tedy mohli přeložit jako položení vedle sebe čili jinak řečeno, jde o přirovnání. Občas se mluví také o alegorii, nicméně Biblický slovník Adolfa Novotného upřesňuje – cituji:
Podobenství Ježíšova nejsou alegorie [jinotaje], t. j. nejsou to smyšlené příběhy, při nichž nezáleží na některé pravděnepodobnosti, jen když skrytý, hlubší, domněle pravý duchovní smysl je dobře vyjádřen. V alegorii každá jednotlivá podrobnost obrazného vyprávění má skrytý, jinotajný smysl. V pravém podobenství se obrazný příběh rozvíjí samostatně, podle své vnitřní zákonitosti, a je toliko v jednom bodě přirovnáván k hlubšímu, duchovnímu smyslu.
Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného
Tolik malý lingvistický a lehce teologický úvod, nyní už je čas, seznámit se s „dotyčným“ podobenstvím neboli parabolou. Nejraději bych ho teď přečetl celé – není vůbec dlouhé –, ale kvůli dalšímu výkladu ho rozdělím na dvě části. Nejprve proto 11. až 24. verš 15. kapitoly Lukáše v Českém studijním překladu, kde se toto podobenství nazývá O ztraceném synu:
[Ježíš] Řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil majetek.
Po nemnoha dnech mladší syn všechno sebral, odešel do daleké krajiny a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a přichytil se jednoho občana té krajiny, a ten ho poslal na svá pole pást vepře. A toužil se nasytit lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával.
Tu přišel k sobě a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já zde hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘
I vstal a přišel ke svému otci. Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. [Učiň mne jedním ze svých nádeníků.]‘ Otec však řekl svým otrokům: „Přineste rychle to nejlepší roucho a oblečte ho, a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. Přiveďte tučné tele, zabijte je, jezme a radujme se, protože tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil, ztratil se, a byl nalezen.“ A začali se radovat.“
L 15:11–24 (CSP)
Příběh ztraceného či marnotratného syna je, alespoň myslím, velmi dobře čitelný, skutečně se za ním neskrývají žádné alegorie, o nichž mluví Novotného Biblický slovník. Mladšího syna jednoduše pálilo dobré bydlo, a proto řekl svému otci, aby ho vyplatil z části dědictví, které mu připadalo, a zmizel do světa vyhazovat si z kopýtka. Zajímavé je, že otec – alespoň podle toho, co v Bibli čteme – syna nijak nepřemlouval, neprosil ho, aby zůstal v rodném domě. Jednoduše mu dal, co bylo jeho, a tečka. Toto je jeden z příkladů, kdy je Bible, i přes svou obsáhlost, až zbytečně stručná. Osobně si však myslím, že otec svého syna ve skutečnosti velmi dlouho přesvědčoval, aby – lidově řečeno – neblbnul. Nicméně Ježíš to ve svém příběhu pravděpodobně nepovažoval za nutné zmínit, nebo to evangelista Lukáš jednoduše nezapsal. My však pojďme dál.
Jak se dalo očekávat, „mladej“ všechen svůj majetek brzy rozházel, aniž by si nechal sebemenší rezervu pro horší časy – na což naráží slova nastal v té krajině veliký hlad. Mladší syn si doslova sáhl na dno – ať už fyzicky nebo psychicky, ale také sociálně. Pást prasata jakožto nečistá zvířata, a dokonce jim závidět i jejich potravu, to bylo pro Žida největší ponížení, jakého se mu mohlo dostat.
Mimochodem, ony lusky, kterými se krmila prasata – a na syna nezbyly –, jsou plody rohovníku, stromu, který pravděpodobně z oblasti východního Středomoří nebo Arabského poloostrova pochází. Říká vám něco svatojánský chléb nebo karob? Ano známe ho dodnes jako náhražku kakaa či karobovou mouku pro celiaky. A proč svatojánský chléb? Podle svatého Jana čili Jana Křtitele, který se lusky rohovníku při svém poněkud bizarním způsobu bytí živil také.
Mladší syn tedy – jak se píše v Českém studijním překladu – přišel k sobě; nebo jak uvádí jiné překlady šel do sebe. Pokořil se. Jde o krásný příklad toho, jak si někdy, možná dokonce často, musí sebestředný člověk s „hezky česky“ řečeno až hypertrofovaným egem sáhnout až na své dno, aby teprve na něm našel… malé zárodečné semínko pokory.
Mladý muž musel být skutečně velmi nešťastný. Poprvé se vzdal svého synovství, když si po otci vyžádal dědický podíl ještě před jeho smrtí, podruhé se ho vzdal, když sám sobě řekl: Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků. V obou případech se rozhodl sám. Sám, svým lidským rozumem. Ze svého rozhodování úplně vynechal Boží vedení, Boží pomoc.
První část tohoto příběhu je sice velmi smutná, ale také velice silná. Následující řádky scénáře však ještě více gradují.
Syn přichází k rodnému domu, otec ho spatří, rozběhne se k němu a padne mu kolem krku. Když jsem mluvil o ponížení Židů v souvislosti s prasaty, pak zde je třeba dodat, že vážení muži své doby rozhodně neběhali. K sociálnímu statusu ctěného, potažmo pak starého muže, patřil důstojný způsob chůze. V našem příběhu však otec, spatře svého marnotratného syna, nedbá na to, „co tomu řeknou lidi“, a běží k němu, co mu síly stačí, aby ho pevně objal a políbil.
První, kdo promluví, je syn, který hodlá zopakovat to, co si řekl před tím, než se vydal zpátky domů. Z původních tří vět ale vysloví jen první dvě: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Český studijní překlad na tomto místě uvádí i třetí větu: Učiň mne jedním ze svých nádeníků, ale umisťuje ji do hranatých závorek – a já jsem ji, jak jste si jistě všimli, při čtení vypustil. Proč jsem to udělal? Třetí věta totiž ve všech ostatních českých překladech chybí, stejně jako schází například v řeckém Textu Receptu Erasma Rotterdamského nebo v latinské Vulgatě. Na druhou stranu je pravdou, že v Sinajském i Vatikánském kodexu se třetí věta o tom, aby syna otec učinil jedním ze svých služebníků, zase pro změnu nachází. Pro náš příběh to ale není až tak důležité, protože otec zjevně neměl ani v nejmenším v úmyslu svého mladšího syna postavit na úroveň svého služebnictva. Je šťastný a nařizuje svým otrokům, aby syna oblékli do nejlepšího roucha, dali mu rodový prsten a boty, a přichystali hostinu. Protože jak sám říká: tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil, ztratil se, a byl nalezen.
Teď budu opakovat slova, která řekli možná všichni, jež se podobenství o marnotratném synu věnovali přede mnou: „Zde by tento příběh mohl skončit“. Ale protože jsem na začátku řekl, že jeho čtení rozdělím na dvě části, čeká nás ještě kratší závěr 15. kapitoly Evangelia podle Lukáše. Do hry vstupuje starší syn. Verše 25 až 32:
Jeho starší syn byl na poli. Když přicházel a přiblížil se k domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a vyptával se, co to má znamenat. On mu řekl: „Přišel tvůj bratr a tvůj otec zabil tučné tele, že jej dostal nazpět zdravého.“
Rozhněval se a nechtěl vejít. Jeho otec vyšel a začal mu domlouvat. On však svému otci odpověděl: „Hle, tolik let ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil tvůj příkaz, ale nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když však přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s nevěstkami, zabil jsi mu tučné tele.“
On mu řekl: „Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé. Avšak bylo proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a ožil, ztratil se, a byl nalezen.“
L 15:25–32 (CSP)
Někteří vykladači Bible tvrdí, že tato část podobenství představuje jakýsi „přílepek“, který byl k první části dodaný později „uměle“. Osobně si vážně netroufám posuzovat, co Ježíš skutečně řekl, a jestli k tomu někdo něco přidal. Každopádně v Bibli to takto stojí, a to je pro mě ve smyslu protestantského Sola scriptura, směrodatné. Navíc… pokračování této – řeckým slovem – paralely, dodává příběhu další rozměr. Jaký? Zkuste se nyní vžít do role staršího syna.
Na rozdíl od mladšího rebela jste zůstali řádnými členy důstojné rodiny, makáte na hospodářství až se z vás kouří, nemáte čas ani peníze na to, abyste se chvíli poveselili se svými kamarády. Z ničeho nic se vrátí mladší brácha, flákač, který všechno, co mu otec dal, podle vašeho mínění – jak se píše v Bibli – prožral s nevěstkami, a náš otec, místo toho, aby ho hnal od prahu rodného domu bičem, ho objímá, líbá, a navrch pořádá hostinu jako při pesachu. Toto je nějaká spravedlnost?!
Spravedlnost. Jak ošidné slovo. Spravedlnost versus odpuštění… Misky vah se kymácí, tu je jedna strana dole, tu zase nahoře… kde se zastaví?
Za sebe musím říct, že bezpodmínečné otcovské odpuštění mladšímu synovi, se mě hluboce dotýká osobně. Ale ani kdybych nebyl ovlivněný vlastním příběhem… Všimli jste si, že otec synu neřekl jediné slovo? „Jen“ objetí a polibek. Boží láska prostoupila starým mužem v celém svém jasu, aby se proměnila v to, co nám daroval Ježíš na kříži, v odpuštění. Ani to v Bibli napsáno není, ale jsem přesvědčený, že oba muži plakali. Dlouho jen tak stáli v objetí a plakali. Syn už nedořekl svá slova o tom, aby ho otec udělal svým nádeníkem. Konečně, možná poprvé ve svém životě cítil, že otcovská láska, propojená nebeskou „wifinou“ až k samotnému Stvořiteli, nemá žádné hranice.
A starší syn? Jeho tvrdé zákonické srdce stojí jako žulová skála na cestě k milosrdenství. Otec mu říká: Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé. A pak mu opakuje to, co už jednou řekl mladšímu synovi: Tvůj bratr byl mrtev, a ožil, ztratil se, a byl nalezen. Pochopí to někdy starší bratr? Nebo spíš… přijme to svým srdcem? Otec mu jinými slovy říká: U mě máš všechno. Nemyslím tím majetek, ten je pomíjivý – i když ani to tě nezbavuje povinnosti se o něj řádně starat. Ty zde ale máš svou rodinu – to je hodnota nadevše. A teď, když se vrátil tvůj bratr, jsme zase všichni pohromadě v jednom domě. Byl mrtev a ožil, ztratil se a byl nalezen.
Nepřipomíná vám to něco? Někteří autoři, jako například Timothy Keller, Anselm Grün či Henri J. M. Nouwen, vidí v osobě mladšího bratra samotného Ježíše. Což znamená, že otec musí představovat Hospodina a starší bratr pak zákoníky a farizeje. Nemůžu zapřít, že i přede mnou při čtení tohoto podobenství, vyvstávají obrazy Boha Otce, potažmo pak „institut“ Boží lásky a milosrdenství, to vše v kontrastu s bezcitným sebestředným chováním staršího syna. Ne, na Ježíše jsem na rozdíl od jmenovaných autorů nepomyslel, tedy s výjimkou zmiňovaného zaslíbení milosti na kříži. Pojďme se nad tímto přirovnáním společně krátce zamyslet. Dostáváme se tak sice od sféry podobenství do teritoria alegorií, ale co když je to takříkajíc druhotným záměrem tohoto příběhu?
Díly skládačky do sebe zdánlivě přesně zapadají. Zubožený mladší syn, kterého vlastní lidé odvrhli a postavili na úroveň prasat, beze slova a bezpodmínečně odpouštějící otec, zákonický starší bratr, uznávající jen svá práva. A máme to! Je to jasné! Není o čem přemýšlet – Ježíš, Hospodin a farizejové! Skutečně? Budu možná v opozici, a třeba uvažuji úplně špatně, ovšem mám-li mluvit sám za sebe, řeknu to krátce: Ježíše v tomto příběhu jednoduše nikde nevidím. Ano, v postavě otce obou synů zde zcela zřetelně spatřuji alegorii s Bohem Otcem, Stvořitelem, s Hospodinem. Otcovu lásku a odpuštění k ničemu jinému připodobnit nelze. Tedy lze… k Ježíšovi. Ale to bychom se do toho ve smyslu trojjedinosti křesťanského Boha pěkně zamotali, takže pojďme raději dál.
Sám za sebe nechci a nebudu vnímat Ježíše jako nedospělého mladého muže, který se sám svým hloupým rozhodnutím připravil o synovství jen proto, aby si mohl krátce užít. To je příliš lidské paradigma, než abych si ho dokázal spojit s posláním, potažmo pak božstvím Ježíše. Uznávám, že otcova slova byl mrtev, a ožil, pronesená navíc dvakrát, velmi svádí k porovnání s Ježíšovým ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Znovu opakuji – já to v nich nevidím a vidět ani nechci. Když už bych měl tato slova k něčemu přirovnat, tak by opět šlo o lidskou záležitost. Nebo spíš… o záležitost mezi člověkem a Bohem. O čem to mluvím? O křtu. O obřadu, při němž v člověku umírá, odplavuje se to staré, aby on – pokřtěný, čistý, omytý, mohl vejít do nového života.
Doufám, že jsem tímto dílem proti sobě nepoštval fanoušky Timothy Kellera, Anselma Grüna či Henri J. M. Nouwena :-) Všichni tři tito autoři patří i mezi mé oblíbené, a moc dobře vím, že svými znalostmi či vzděláním – o moudrosti už nemluvě – jim nesahám ani po paty. Ale holt někdy má člověk odlišný náhled, než jiní. To se stává běžně a ve všem, nejen v názorech na výklad biblického textu, a není to nic, kvůli čemu bychom se měli na sebe zlobit. Pán Bůh nás každého stvořil jedinečného a každého ke svému obrazu. Dovedete si představit, kdybychom byli všichni stejní? To by byla tak strašlivá nuda!
Věřím, že nikdo z posluchačů podcastu Biblická jména a úsloví nechce být zákoníkem, podobně jako starší bratr v podobenství o marnotratném synu. A zároveň věřím, že i on jistě časem poznal, že předpisy, nařízení a zákony, jsou ve společenství lidí sice nezbytné, avšak zároveň má každý člověk své srdce, a to – je-li připravené naslouchat Bohu –, mnohdy dokáže, stejně jako on, vykonat zázraky.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!