Textová verze epizody podcastu Lišky mají doupata, ptáci hnízda. A Syn člověka?
Petr Lindner | 1. 2. 2023
Jak Matoušovo, tak i Lukášovo evangelium obsahují ve své první třetině větu, která mi dlouho nedávala smysl. Přesněji řečeno, nechápal jsem, proč je zde vložená, co znamená. Tato věta zní: Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. V kontextu s předchozím a následujícím textem, který tuto větu z obou stran obklopuje – a k němuž se také dostaneme – se tato věta může zdát až nepatřičně vložená, jako by sem přišla nějakým nedopatřením. Bylo by samozřejmě pošetilé domnívat se, že v Bibli jsou nějaká slova omylem. Věřím, že vše je zde tak, jak má být, a vše je také na správném místě. Pojďme se proto na větu, naznačující jakési bezdomovectví Ježíše Krista, podívat podrobněji.
Po lednových zimních podcastových prázdninách vás od mikrofonu pořadu Biblická jména a úsloví opět vítá a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.
Synoptická evangelia jsou si hodně podobná, ostatně to, že naše věta Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil se nachází ve dvou z nich, je jedním z mnoha důkazů. Avšak zde podobnost zároveň také končí. V Evangeliu podle Matouše se tato Ježíšova slova nachází v 8. kapitole, která následuje po známém kázání na hoře. První verš 8. kapitoly zní: Když sestoupil z hory, vydaly se za ním velké zástupy. A pak se dějí věci! Hned nato Ježíš uzdravuje malomocného, následně v Kafarnaum zbavuje ochrnutí sluhu setníka, jehož víru označuje za největší z celého Izraele. Poté uzdravuje Petrovu tchyni, a dále, jak se píše v 16. verši 8. kapitoly Matouše: Když nastal večer, přinesli k němu mnoho démonizovaných; i vyhnal duchy slovem a všechny nemocné uzdravil. Pak ale v 18. verši čteme: Když Ježíš kolem sebe uviděl zástup, rozkázal přeplavit se na druhou stranu. Naše předmětná věta přichází ke slovu hned v dalších verších, ale já nejprve udělám krátké porovnání toho, co jí předcházelo, s textem Lukášova evangelia.
Zde se věta Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil nachází na konci 9. kapitoly, ovšem předchází jí události jiné, než popisuje evangelista Matouš. Důležité je známé proměnění na hoře, kde Ježíš v přítomnosti svých učedníků Petra, Jana a Jakuba, promlouvá s Mojžíšem a Eliášem. Následně čteme, že další den, opět když sestoupili z hory, jim vyšel vstříc velký zástup. Také v Lukášově evangeliu Ježíš hned uzdravuje – zde však chlapce posedlého zlými duchy. V 51. verši pak čteme: Stalo se, když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, že se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma. Po krátké epizodě v samařské vesnici, v níž ho místní lidé nepřijali, musel napomenout své učedníky Jakuba a Jana, kteří si zahrávali s myšlenkou na pomstu, nicméně nakonec šli do jiné vesnice a po cestě pak zazněla ona věta, o které je tento díl podcastu Biblická jména a úsloví.
Jak jste sami poznali, rozdíly v líčení událostí, které předcházely příběhu s naší větou, jsou poměrně velké. Jistě ale víte, že evangelia nejsou ani v místech, která mají společná, seřazená shodně. Událost proměnění na hoře nechybí ani v Evangeliu podle Matouše (potažmo pak v Markově evangeliu), pouze jej najdeme na jiném místě. To stejné platí také pro utišení bouře při plavbě na lodi a Ježíšův spánek na ní – o tom budu ještě mluvit. Pouze příhoda v samařské vesnici se nachází jen v Evangeliu podle Lukáše.
Je nejvyšší čas, konečně se dostat k předmětné větě, s níž jsem si dříve nevěděl rady, jak jsem řekl hned na začátku. Budu číst z Evangelia podle Matouše, a začnu od 18. verše 8. kapitoly, kdy Ježíš svým učedníkům přikazuje nachystat loď k plavbě na Galilejském jezeře, na jehož břehu se Kafarnaum nachází. Mimochodem, z Kafarnaum je to také coby kamenem dohodil na Horu blahoslavenství, kde se odehrávalo ono kázání na hoře, jehož líčení končí právě v předchozí, 7. kapitole Matoušova evangelia. V podcastu Biblická jména a úsloví jsem o něm mluvil například v epizodě Poznáte je po jejich ovoci. Nyní už ale slíbená citace – Evangelium podle Matouše, 8. kapitola, 18. až 22. verš:
Když Ježíš kolem sebe uviděl zástup, rozkázal přeplavit se na druhou stranu. Tu přišel jeden učitel Zákona a řekl mu: „Učiteli, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ A Ježíš mu řekl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jiný z [jeho] učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi nejprve odejít a pohřbít svého otce.“ Ježíš mu však řekl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé.“
Mt 8:18–22 (CSP)
Jak to občas dělám, začnu svůj výklad i teď odzadu. Proč Ježíš nechce nechat svého učedníka, aby pohřbil svého otce? Není to přinejmenším necitlivé? Co znamenají slova nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé? Ježíš se velmi často vyjadřuje v podobenstvích, v přirovnáních – a toto je jedno z nich. Mrtvými lidmi Ježíš – aspoň podle mého názoru – myslí ty, kteří jsou bez víry – mrtví ve víře. Má-li ho někdo následovat, musí mít naopak živou víru. Do značné míry lze jeho slova považovat za paralelu ke křtu – kdy staré v nás umírá a začíná nový život v Kristu. Ať si tedy mrtvé pohřbívají mrtví, živé evangelium musí šířit znovuzrození lidé. Ostatně moje vysvětlení souzní se zněním tohoto verše v parafrázované Bibli Slovo na cestu, kde můžeme číst:
Ale Ježíš mu odpověděl: „Ty pojď se mnou! Poslední službu mrtvému může poskytnout za tebe i ten, kdo se ještě duchovně neprobudil.“
Mt 8:22 (SNC)
Nyní se už můžeme vrátit na začátek citace z 8. kapitoly Matouše, kde je, abych tak řekl, situace méně přehledná. Četl jsem, že k Ježíšovi přišel jeden učitel Zákona, aby ho oslovil Učiteli, nebo, jak se uvádí v jiných překladech – Mistře, a sám se nabídl, že ho bude následovat, kamkoliv půjde. Většina čtenářů by nejspíš očekávala – já sám ostatně také –, že Ježíš bude potěšený, zákoníka pochválí za jeho prozření, a s radostí přijme jím nabízenou službu. Jenže Pán Ježíš reaguje větou, která s tím na první pohled vůbec nesouvisí: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Byl snad Kristus v tu chvíli myšlenkami jinde, a jednoduše zrovna plácl to, co mu připadalo dostatečně duchaplné? Ne, takhle výklad Bible vážně nefunguje. Takže znovu…
Ty zhruba tři roky, kdy Ježíš konal svou službu zde na zemi před ukřižováním, byly dnešními slovy vlastně takovou velkou roadshow. Ježíš se svými učedníky putoval po Izraeli, aby své Slovo s velkým S, rozšířil mezi co nejvíce lidí. Neustále se přesouval od města k městu, od vesnice k vesnici, všude kázal, vyprávěl svá podobenství, zkrátka evangelizoval. Neměl obytný autobus, nejezdila s ním cateringová firma, starající se o celodenní zdravě vyváženou stravu, nevozil s sebou zvukaře s výkonnou aparaturou, ani nepromítal verše Starého zákona dataprojektorem na obří projekční plátno. Chodil pěšky, nebo se možná občas kousek svezl na oslu, jedl u lidí, kteří ho pozvali ke svému stolu, spal tamtéž nebo jednoduše pod širým nebem. Nepotřeboval nic z té spousty věcí, kterými jsme dnes obklopeni, a bez nichž se neobejdeme. Nebo si možná myslíme, že se bez nich neobejdeme. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.
Ježíš pocházel z Nazaretu, měl také jakousi svou základnu v Kafarnaum, ale jinak v podstatě – tím, že byl permanentně na cestě – vlastně svým způsobem skutečně neměl domov. Na druhou stranu byl svobodný, jak jen člověk svobodný být může. Byl svobodný jako volně žijící zvířata. Jako lišky a ptáci. Jenže lišky mají doupata a ptáci hnízda, kdežto syn člověka obvykle spí u jiných lidí nebo, jak jsem už řekl, venku pod hvězdami.
Ani náhodou si nemyslím, že by si tím Ježíš stěžoval na svůj těžký úděl. Pouze považoval za nutné říct zákoníkovi, který byl velmi pravděpodobně ze své pozice zvyklý na jistý životní komfort, že cesta šíření křesťanství není jednoduchá, že vyžaduje nejednu – jakkoliv mi toto slovní spojení moc nejde přes jazyk – osobní oběť.
Jak se zdá, „záhada“ věty „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ je vyřešená, a tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví by mohla pomalu skončit. Já si přesto dovolím ještě chvíli pokračovat ve své samomluvě. Ne proto, abych vás snad záměrně okrádal o drahocenný čas, nýbrž abych nabídl ještě takříkajíc alternativní vysvětlení, zanořené téměř až do samotné podstaty křesťanství. Tento výklad mi přišel na mysl při čtení knihy Anselma Grüna a Gerharda Riedla Mystika a éros. Autoři zde mimo jiné citují Johna Bradshawa, amerického psychologa, pedagoga a publicistu, který „vynalezl“ pojem vnitřní dítě nebo také božské dítě. V knize můžeme číst:
S mýtem o vysazeném božském Dítěti se v jeho nejčistší podobě setkáváme v Ježíši Kristu. I my jsme koneckonců takové vysazené děti, které mají ještě jiný domov.
Z knihy Mystika a éros | Anselm Grün, Gerhard Riedl
Dále Anselm Grün cituje Johna Bradshawa:
„Věřím, že všichni přicházíme z hlubin bytí a že nás toto bytí opět zavolá zpět. Věřím, že přicházíme od Boha a že jsme Božími tvory. Bez ohledu na to, jak dobře se nám daří, nejsme nikdy skutečně doma. Augustin, také poraněné dítě, to krásně vyjádřil: ,Pro sebe jsi nás stvořil, ó Pane, a naše nepokojné srdce najde pokoj teprve v Tobě. A spočinutí v Tobě bude konečně naším pravým domovem‘.“
Z knihy Mystika a éros | Anselm Grün, Gerhard Riedl
Autoři knihy Mystika a éros říkají v jednom duchu s Johnem Bradshawem, potažmo pak se svatým Augustinem stejnou myšlenku, která by se dala parafrázovat ve smyslu Ježíšových slov o liščích norách, ptačích hnízdech a „bezdomovectví“ Syna člověka asi nějak takto:
My lidé jsme byli stvoření Bohem k tomu, abychom se s ním, jako jeho stvoření znovu setkali. Teprve až – slovy Augustina – naše nepokojné srdce najde pokoj v Bohu, bude naše spočinutí v něm konečně naším pravým domovem.
Když jsem na začátku dělal malé srovnání Matoušova a Lukášova evangelia, řekl jsem, že Lukáš své líčení těchto událostí uvádí slovy: Stalo se, když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, že se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma. V tuto chvíli není podstatný rozpor, kdy Lukáš tvrdí, že se Ježíš chystal na cestu do Jeruzaléma, kdežto Matouš píše o chystaném vyplutí na lodi na Galilejské jezero. Důležitý je začátek věty: Stalo se, když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru…Ježíš věděl, že jeho dny na zemi se pomalu, ale jistě krátí, a již brzy nastane čas, kdy odejde ke svému Otci. Kdy se vrátí… domů. Je to nenápadná, až skoro by se dalo říci zašifrovaná zpráva/předzvěst ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Považuji za důležité ještě zmínit, že ono Augustinovské spočinutí našeho nepokojného srdce v Bohu, ono nalezení našeho pravého domova, není – alespoň podle mého mínění – myšleno pouze jako stav, který nastane až ve věčném životě. Velcí mystikové, Augustina nevyjímaje, dokazují, že přiblížit se Bohu ve smyslu nazírání jeho nejbližší přítomnosti, lze i v tomto životě. Jiný moudrý muž, německý křesťanský filozof Josef Pieper ve své knize Štěstí a kontemplace na jednu stranu říká, že plnosti štěstí dosáhneme až v cíli své cesty, ve věčném životě, kdy Boha uvidíme tváří v tvář. Nicméně už v tomto životě můžeme zakusit jakousi „předchuť“ věčného štěstí, v milujícím patření, v pozemské kontemplaci. A kontemplace není vyhrazená pouze velkým mystikům, nýbrž – jak se píše v předmluvě k této knize – každému, kdo se dokáže zastavit, ztišit, žasnout a s láskou pohlížet i na ty nejnepatrnější věci.
Předchozí část tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví lehce překročila rámec původního tématu, což mi snad nebudete mít za zlé. Navíc nyní se k němu ještě na chvíli vrátím. Čtení z Evangelia podle Matouše jsem začal 18. veršem, v němž se říká Když Ježíš kolem sebe uviděl zástup, rozkázal přeplavit se na druhou stranu. Pak přichází rozmluva se zákoníkem, v níž padne „naše“ věta o liščích norách, ptačích hnízdech a Synu člověka bez domova, a také řeč s učedníkem, který chtěl pohřbít svého otce, než půjde s Ježíšem. Na samotnou plavbu na lodi dochází až od 23. verše 8. kapitoly Matouše:
Pak vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali. A hle, na moři se strhla veliká bouře, takže vlny zakrývaly loď; on však spal. I přišli [jeho učedníci], vzbudili ho a řekli: „Pane, zachraň [nás], hyneme!“ Řekl jim: „Proč jste ustrašení, vy malověrní?“ Pak vstal, pohrozil větrům i moři; a nastal úplný klid. Lidé užasli a říkali: „Kdo to asi je, že ho i větry a moře poslouchají?“
Mt 8:23–27 (CSP)
Tato část evangelia bývá často dávaná za ukázku moci víry či Boží svrchovanosti. To samozřejmě nemohu a ani nechci nijak zpochybňovat, avšak v tomto dílu nás více zajímá sdělení, které říká, že Ježíš navzdory velké bouři na lodi spal. Nemyslím si, že by spal takříkajíc prvoplánově kvůli tomu, aby učedníkům ukázal svou odvahu a pokoj i v rozbouřeném počasí. Ježíš byl jednoduše unavený. V době mezi kázáním na hoře a vyplutím udělal velkou spoustu práce – uzdravil mnoho lidí, s dalšími jistě dlouze mluvil, dá se předpokládat, že ho lidé nenechali chvíli odpočinout. Věřil bych i tomu, že se k jejich lodi připojila další plavidla s dychtivými lidmi, a nebýt bouře, nedali by mu pokoj ani na vodě. Nepřízeň počasí mu tedy vysloveně přišla vhod. Schoulil se v lodi, a přestože se vlny přelévaly přes bort, usnul klidným spánkem.
Ježíš Kristus, byl (a je) Boží syn, a zároveň byl člověkem z masa a kostí jako každý jiný. Věřím, že by nejraději lidem pomáhal bez chvilky odpočinku, ale i on evidentně zažíval fyzickou únavu či bolest. Jako každý člověk si také Ježíš občas potřeboval odpočinout. A často také toužil po samotě bez všech těch lidí, kteří se kolem něj shlukovali, aby mohl v modlitbách v klidu rozmlouvat se svým Otcem. I on, Boží syn, se ve shonu běžného života potřeboval zastavit.
A to je pro nás, lidi 21. století, taktéž důležité poznání. Ježíš sám říkal, že nepřišel zrušit Zákon nebo Proroky, nýbrž je naplnit. Desatero platí stále, a jeho třetí přikázání Pomni, abys den sváteční světil nebo chcete-li Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý, nemusíme vnímat jen rigidně ve smyslu zasvěcení jednoho dne v týdnu pro odpočinek, spojený s oslavou Boha. Třetí přikázání lze brát i volněji – právě jako nabádání k tomu, aby se náš život neskládal jen ze samé práce a pachtění se za pomíjivými hodnotami, jak o tom mluví starozákonní kniha Kazatel.
Možná si teď říkáte, že jsem zapomněl na křesťanskou povinnost pomáhat všem, kteří to potřebují. Nezapomněl jsem. Ale zároveň si nemyslím, že by povinnost pomáhat druhým, měla znamenat zničení sebe sama. Každý pomáhající potřebuje odpočinek, nikdo se nemůže vydat ze svých sil úplně. Ani lidé, pracující v ryze pomáhajících profesích, jako jsou například hasiči, nebo třeba pečovatelé, nejsou ve službě permanentně 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Střídají se se svými kolegy, aby si po náročné práci mohli odpočinout a nabrat nové síly. Ostatně každý zaměstnanec jakéhokoliv povolání má nárok na dovolenou, která se celým označením jmenuje dovolená na zotavenou. No a jak jsme zjistili při tomto povídání, i Ježíš Kristus si – sportovní terminologií – občas vyžádal oddechový čas.
Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, pojednávající o „tajemné“ Ježíšově větě Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Zjistili jsme, že Ježíš Kristus sice nebyl bezdomovec, ale tím, jak poslední tři roky svého života zde na zemi plnil své poslání po celém Izraeli, spal možná každý den v jiné posteli, i když mnohdy ani to ne, často se musel spokojit s holou zemí. V šíření evangelia mu to však nemohlo zabránit. Věděl, že jeho skutečný domov je po pravici Boha Otce, kam se zanedlouho odebere, byť poněkud zvláštním způsobem, který dělá křesťanství křesťanstvím. A právě díky Ježíši a evangeliu jsme také zjistili, že i my – jak se píše v knize Mystika a éros – jsme těmi vysazenými Božskými dětmi, která jakožto Boží stvoření, mohou svůj pravý domov, své nejvyšší štěstí, nalézt jen v Pánu Bohu.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!