Textová verze epizody podcastu Kdo má uši, ať poslouchá! Podobenství o rozsévači
Petr Lindner | 19. 4. 2023
Každý, kdo někdy četl Bibli, konkrétně evangelia Nového zákona, ví, že zde Ježíš Kristus často mluví v podobenstvích neboli parabolách. Co to je podobenství, tomu jsem se už věnoval podrobněji v dílu s názvem Marnotratný syn. Pokud jste ho ještě neposlouchali nebo nečetli jeho textovou verzi, budu rád, když to – samozřejmě až po vyslechnutí tohoto dílu – uděláte. V této epizodě se budu věnovat otázce: Proč se Ježíš vyjadřuje v podobenstvích? Proč jednoduše nenazývá věci pravými jmény? Odpověď nám neposkytne nikdo jiný, než on sám, aby si k tomu přizval také jednoho starozákonního proroka.
U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá, Petr Lindner.
V několika dílech tohoto podcastu jsem zmínil, že se mi velmi líbí Ježíšova přímost. Když něco říká, nepoužívá diplomatický jazyk, nýbrž nazývá věci tak, jak leží a běží, nekrouží kolem problémů v neurčitých kličkách, jde přímo k věci, mluví otevřeně, bez vytáček. Každý čtenář nebo posluchač tak rozumí tomu, co říká. Jenže ona to není vždycky pravda. Zrovna v těch případech, kdy se Ježíš vyjadřuje v podobenstvích, nemusí být výklad jeho slov úplně jednoznačný.
Možná mě teď v duchu, nebo třeba dokonce i nahlas, napomínáte a říkáte, abych mluvil sám za sebe. Protože když já něčemu nerozumím nebo to vnímám jinak, neznamená to, že to tak mají všichni ostatní. To máte rozhodně pravdu. Jenže otázka ke smyslu podobenství zaznívá i v samotné Bibli. Ježíšovi ji pokládají jeho učedníci poté, co jim a velkému množství shromážděných lidí, řekne podobenství o rozsévači. Tuto parabolu najdete ve všech třech synoptických evangeliích, tedy v Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu – samozřejmě v každém z nich ve trochu jiném znění podle toho, jak ji ten který evangelista zaznamenal. Já budu číst z Českého studijního překladu Evangelia podle Matouše – 13. kapitola, verše 1 až 9:
Ježíš učí v podobenstvích. O rozsévači
Toho dne vyšel Ježíš z domu a sedl si u moře. I shromáždily se k němu velké zástupy. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A pověděl jim mnoho v podobenstvích:„Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, padla některá zrna podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je.
Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho země, a hned vzešla, protože neměla hlubokou zem. Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
Jiná padla do trní; a trní vzešlo a udusilo je.
Jiná padla do dobré země a vydávala úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou.Kdo má uši [k slyšení], ať poslouchá!“
Mt 13:1–9 (CSP)
Sám jsem to sice nezažil, ale jsem přesvědčený, že v době, kdy Ježíš chodil po této zemi, bylo zemědělství v Izraeli běžným způsobem obživy, byť tedy zdejší půda nepatří mezi nejúrodnější. Každopádně, jeho posluchači, podle mého názoru, alespoň polovinu tohoto sdělení dobře chápali. Čili to, že zrno sice lze rozsít kdekoliv, ovšem jestli vůbec vzejde a navrch vydá i úrodu, to záleží na více okolnostech. Tou druhou polovinou, u které si nejsem úplně jistý, jestli je každému zřejmá, pak myslím přesah tohoto podobenství – jeho hlubší, duchovní smysl. Bylo by naivní se domnívat, že Ježíš pořádal workshop pěstování zemědělských plodin. Co tedy myslí oním zrnem? A co je tou úrodou, kterou má přinést?
Vydržte, prosím, k tomu se dostaneme o něco později. Před čtením z Matoušova evangelia jsem říkal, že sami učedníci Ježíše Krista vyjadřují pochyby o smyslu podobenství. Jenže v citované ukázce nic takového nezaznělo. Napravím to hned – přečtu pokračování tohoto příběhu. Stále se nacházíme ve 13. kapitole Evangelia podle Matouše, následuje 10. až 17. verš:
Tu přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
On jim odpověděl: „Vám je dáno poznat tajemství království Nebes, ale jim to dáno není. Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek; avšak tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože hledíce nevidí a naslouchajíce neslyší ani nechápou.
Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví, které říká:
‚Vskutku budete slyšet, a jistě nepochopíte, budete ustavičně hledět, a určitě neuvidíte. Neboť srdce tohoto lidu ztučnělo, ušima začali slyšet ztěžka a své oči zavřeli, aby očima neuviděli a ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, a já je neuzdravil.‘Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili spatřit, co vidíte vy, ale nespatřili, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“
Mt 13:10–17 (CSP)
Jak jste mohli zaznamenat v první ukázce, Kristus jako svou kazatelnu využil loď na Galilejském jezeře. Že se v Matoušovi píše o moři? Máte pravdu, i Markovo evangelium to říká, jen Lukáš tuto informaci nezmiňuje. Nicméně oním mořem je skutečně s největší pravděpodobností myšleno Galilejské nebo chcete-li Genezaretské jezero na severu Izraele, kolem nějž se Ježíš během své pozemské služby často pohyboval, a v Kafarnaum na jeho pobřeží měl také něco jako svou základnu. Ostatně z okolí Galilejského jezera také pocházelo několik jeho učedníků-rybářů. O „problematice názvosloví“ a vůbec o Galilejském jezeře obecně píšu v článku s názvem Biblický zeměpis: Galilejské moře. Nebo jezero?, který najdete na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. Jestli vás to zajímá, doporučuji vám tento článek k přečtení.
Každopádně vrátíme-li se k našemu biblickému příběhu, pak je zřejmé, že na břehu musela být podle všeho doslova hlava na hlavě. Samotní Ježíšovi učedníci už od svého mistra leccos pochytili, takže – jak se říká – věděli. Ale protože pocházeli z prostých poměrů a znali lidi, kteří Ježíše poslouchali, měli obavy, aby „nepoučené“ zástupy Pánova slova pochopili. Proto svému učiteli kladou jednoduchou otázku: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
Ježíš odpovídá lehkou parafrází Izaiášova proroctví, které najdete v 9. a 10. verši 6. kapitoly starozákonní knihy Izaiáš. Co jsem to na začátku říkal o Ježíšově způsobu vyjadřování? Nevím, jak se to jeví vám, ale zrovna v tomto případě se s tím Mesiáš skutečně vůbec nepáře. Až se mi zdá, že své učedníky staví do role jakési privilegované skupiny lidí. Dokonce v přeneseném slova smyslu říká, že i mnozí proroci by jim mohli závidět jejich poznání. No a prostý lid, ten má srdce obrostlé tukem, špatně slyší a oči má zavřené. Nevidí, co má vidět, neslyší, co má slyšet a jeho srdce to nechápe. To je hodně silné – nebojím se říci to slovo – odsouzení. Nutně se mi proto na mysl vkrádá otázka: Když Ježíš svému lidu až tak moc nevěří, proč mu pak svá slova vůbec říká? Není to tak trochu příslovečné a zároveň také biblické házení perel sviním?
Abychom si mohli odpovědět na tyto otázky, je třeba nejprve podobenství o rozsévači vyložit. Pravidelní posluchači podcastu Biblická jména a úsloví vědí, že si ke svým výkladům často beru na pomoc slova lidí vzdělanějších a moudřejších – a totéž udělám i v tomto případě. Ovšem pozor, nebudu citovat žádného současníka ani třeba už nežijícího myslitele, nýbrž… samotného Pána Ježíše Krista. On sám totiž v dalších verších 13. kapitoly Matoušova evangelia ke svému podobenství poskytuje také výklad. Budu číst 18. až 23. verš:
„Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači.
Ke každému, kdo slyší slovo o království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, který byl zaset podél cesty.
Zasetý na skalnatá místa, to je ten, kdo Slovo slyší a hned je s radostí přijímá, nemá však v sobě kořen, ale je nestálý. Když pak nastane soužení nebo pronásledování pro Slovo, ihned odpadá.
Zasetý do trní, to je ten, kdo Slovo slyší, ale starost [tohoto] věku a svod bohatství Slovo dusí, a tak se stává neplodným.
Zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí mu; ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou.“
Mt 13:18–23 (CSP)
Tak! Máme to tu hezky pěkně černé na bílém vysvětleno přímo od samotného autora podobenství. Ono zrno je Slovem Božím. Myslím, že si pod ním klidně můžeme představit evangelium. Matoušův výklad je sice trochu kostrbatější nebo spíše sémanticky komplikovanější, ale když se podíváme do Markova evangelia, pak zde se naprosto jasně píše: Rozsévač rozsévá Slovo (Mk 4:14 /CSP/). Stejně tak Lukáš, který pojem zrno nahrazuje slovem semeno, uvádí: Toto podobenství znamená: Semeno je Boží slovo (L 8:11 /CSP/).
Rozsévače zde představuje sám Pán Ježíš Kristus, i když později to mohou být také jeho apoštolové, a příjemci Božího Slova jsme samozřejmě my lidé. Ale tak, jak je každý člověk jiný, stejně se dá přirovnat každý k jinému druhu půdy či země, do níž rozsévač zrno zasévá. Někdo připomíná cestu mezi poli, po které chodí lidé a zvířata, jezdí povozy a zárodek Božího Slova v udupané hlíně nemá šanci ani vzklíčit. Ježíš má nejspíš na mysli lidi, kteří o Boží Slovo nemají zájem nebo ho dokonce odmítají, a nezapomíná dodat, že takto se dostává prostoru pro Zlého, nebo jak čteme v Markovi – pro Satana či slovy Lukáše, pro Ďábla.
Jiný člověk je podobný tvrdé skále s nedostatkem úrodné prsti, kde semeno Boží sice vzklíčí, ale protože se nemá kde dobře zakořenit a brát vláhu, slunce ho rychle spálí. Tím jsou podle mého názoru myšlení lidé, kteří se pro víru rychle nadchnou, ale jednoduše jim to dlouho nevydrží. Jakmile přijdou těžkosti, jejich víra slábne a ochabuje, až nakonec přijde vniveč.
Další člověk je jako rostlina utiskovaná plevelem, který ji postupně zadusí. Krásně to vysvětluje evangelista Lukáš, který píše: „Do trní padlé“, to jsou ti, kteří uslyšeli, ale jak jdou svou cestou, dusí je zájmy, bohatství a rozkoše života, a nenesou zralé plody. (L 8:14 /CSP/)
A konečně jsou tu lidé, jež pro Boží Slovo představují úrodnou půdu, která vydává až stonásobnou úrodu z jednoho zrníčka. To asi další upřesnění nepotřebuje. Nebo ano? Ne. Já tentokrát pomlčím, vysvětlení si, prosím, dosaďte sami.
Nyní už to možná vypadá tak, že na tomto místě bychom se pomalu mohli chýlit k závěru této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Ale myslím, že vám ještě dlužím odpověď na jednu nevyřčenou otázku. Jak je to s tou domnělou nedůvěrou Ježíše vůči lidem, kteří mají podle Izaiášova proroctví srdce obrostlá tukem, nevidí, co mají vidět a neslyší, co by slyšet měli?
Když bychom to vzali čistě matematicky, pak třem čtvrtinám lidí Ježíš nedůvěřuje. Jsou to ti, kteří představují udupanou cestu, skálu s nedostatkem půdy a zaplevelené pole. Svou naději ale obrací ke zbývající čtvrtině, k dobré zemi, která vydá úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou. Mimochodem, jenom taková spíše zajímavost: Matouš u výčtu rozmnožení úrody používá sestupné řazení, kdežto Marek píše v obráceném pořadí – od třiceti- přes šedesátinásobek, do stokrát většího výnosu. A Lukáš? Ten si vystačí s maximem, se stonásobnou úrodou. I kdybychom ale – a připomínám, že víceméně spekuluji na neživotné matematické bázi – počítali pouze s třicetinásobným výnosem Božího zrna, stále je i ta čtvrtinová minorita „úrodných lidí“ dostatečným důvodem pro bujaré oslavy dožínek.
Nicméně ať tak či tak, stejně jako jeho učedníci, i Ježíš ví. Ba co dím, ví mnohem lépe než oni, že vztah člověka a víry, je velmi komplikovaná záležitost. Ví, že jeho učení nebude všemi přijímané, ví, že křesťané budou odmítaní a dokonce pronásledovaní, a na rozdíl od svých učedníků, kteří o tom ještě nemají ani tušení, ví, kde a jak jeho pozemská cesta skončí. Ježíš je Boží syn. Je to syn Stvořitele. Kdo jiný by si neměl dělat plané iluze o člověku než právě on? Ne, nemyslím si, že Ježíš lidem nevěří. Jak už jsem řekl, ví své, a tak uvažuje realisticky. Proč by měl učedníkům, neřkuli pak sám sobě, něco namlouvat?
Navíc – což je, abych tak řekl, Ježíšova typická vlastnost – nad člověkem neláme hůl, nýbrž dává lidem naději. V Evangeliu podle Matouše se skrývá v závěrečném zvolání: „Kdo má uši [k slyšení], ať poslouchá!“ Možná lépe to formuluje Marek, který tuto větu propojuje s krátkým podobenstvím o lampě. Poslouchejte 21. až 25. verš 4. kapitoly Evangelia podle Marka:
A říkal jim: „Zdali přinášejí lampu, aby ji postavili pod nádobu nebo pod postel? Ne proto, aby ji postavili na stojan? Vždyť [nic] není skryté, než aby bylo zjeveno; ani nic nebylo ukryto, leč aby vyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá.“
A říkal jim: „Dávejte pozor, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám a bude vám přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.“
Mk 4:21–25 (CSP)
Řeknu-li to velmi suše, pak Ježíš nás vyzývá k vnímavosti. K naslouchání Božímu Slovu, které není nikomu, kdo o něj má zájem, nijak skryté. Všechno, co bychom mohli potřebovat, bylo zjeveno. Myslím si, že Ježíš tím také vyzývá k vnímání všech těch drobných Božích krás i znamení, se kterými se v podstatě každou sekundu svého života můžeme setkávat. Ale velmi často je nevidíme nebo možná někdy ani nechceme vidět. Ať si to přiznáme nebo ne, každý z nás je někdy tou udusanou hlínou, ve které se Boží zrno neuchytí; všichni občas představujeme skálu s tenkou vrstvou zeminy, jež poskytuje Božímu Slovu pouze jepičí život; a stejně tak se můžeme přistihnout, jak upřednostňujeme zájmy, bohatství a rozkoše života před cestou po boku Ježíše Krista. Ale abych nebyl za pesimistu či kverulanta – přes to všechno věřím, že nejvíce jsme, nebo se alespoň snažíme být, úrodnou černozemí, ve které Boží semeno energicky klíčí, vytváří zdravé rostliny, a dává bohatou úrodu. Jistě tu Lukášovu stonásobnou.
Když jsem komentoval Ježíšovo vysvětlení podobenství o rozsévači, řekl jsem, že onoho rozsévače v tomto podobenství představuje sám Pán Ježíš Kristus, a později to mohou být také jeho apoštolové. Není to však trochu málo? Vždyť stejně tak jím můžeme být i my, křesťané. Podobenství o rozsévači vlastně není ani tak příběh o samotném rozsévači, nýbrž hlavně o lidech. O nás. O tom, jak my lidé přijímáme Boží slovo, jak ho sami v sobě dokážeme pěstovat, ale také rozmnožovat a znovu zasévat. Můžeme být jak příjemci Božího semene, tak i jeho rozsévači. Modlím se, ať nás k tomu Pán Bůh vede a pomáhá nám v naší setbě.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!