Daniel – v jámě lvové a první (starozákonní) graffiti

Textová verze epizody podcastu Daniel – v jámě lvové a první (starozákonní) graffiti

Petr Lindner | 27. 4. 2022

Když jsem se v tomto podcastu věnoval jménu Daniel a stejnojmenné biblické knize poprvé, vyšlo to náhodou těsně před svátkem Danielů, který v kalendáři najdete 17. prosince. Zároveň jsem na začátku onoho dílu říkal, že to tak běžně nedělám – nesnažím se jednotlivé díly vydávat tak, aby byly zveřejněné „při příležitosti“ jmenin. Ostatně slíbil jsem také, že se k Danielovi ještě vrátím. Ale čekat s tím do konce roku vážně nebudu :-) Takže k dalším příběhům Daniela a jeho tří judských přátel v babylónském vyhnanství se dostáváme právě teď.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás srdečně zdraví Petr Lindner.


Přestože tento díl na předchozí epizodu nijak nenavazuje, čili lze ho vyprávět úplně samostatně, pojďme si přece jenom velmi krátce osvěžit, o čem byla ona prosincová epizoda s dlouhým názvem Daniel – starozákonní vegetariáni, socha na hliněných nohou a muži v ohnivé peci. Nebudu znovu popisovat příběhy, o nichž tento díl, potažmo celá starozákonní kniha Daniel vypráví, jen vás takříkajíc uvedu do děje. Nejprve zopakuji pár faktů:

Příběh knihy Daniel se odehrává přibližně v letech 605 až 535 před naším letopočtem, kdy na Předním východě, což je oblast zemí Arabského poloostrova a okolních států na rozhraní jihozápadní Asie a severovýchodní Afriky, vládla Babylónská říše. Jde o známé období Babylónského zajetí, o němž můžete číst například v další části Starého zákona, nesoucí tentokrát ženské jméno – v knize Ester, anebo také na začátku Matoušova evangelia v rodokmenu Ježíše Krista, kde je babylónské zajetí použité jako jeden z milníků v historii židovského národa u předchůdců Ježíše v jeho rodové linii.

Samotné město Babylón leželo na dolním toku řeky Eufrat, dnes bychom ho hledali necelých 90 km jižně od Bagdádu čili od hlavního města Iráku. Sem tehdejší babylónský král Nabukadnezar, který kromě jiných zemí obsadil také Izrael, odvlekl mladíka z judské královské rodiny Daniela a jeho tři přátele, aby je „domestikoval“ na svém královském dvoře. Danielovi a jeho kamarádům se zde díky Boží pomoci dařilo, byli respektovaní samotným králem, nicméně jejich úspěchy byly – jak už to tak bývá – trnem v oku králových úředníků, místních mudrců a mágů, které vliv nedobrovolných přistěhovalců na jejich krále vůbec nenechával chladnými a neustále usilovali o potrestání či rovnou život Daniela a jeho přátel.

Tak. To by snad jako stručné uvedení do děje mohlo stačit. I když… ještě jedna důležitá informace. Babylóňané rozhodně neuznávali monoteistické židovské náboženství. Uctívali mnoho různých bohů s abych tak řekl různými „specializacemi“, využívali nejrůznější věštecké praktiky, astrologii nebo výklady snů. Ostatně právě Daniel byl tím, kdo králi Nabukadnezarovi často vykládal sny. Ovšem pozor – Daniel byl prorok, jemuž výklad snů dával sám pán Bůh, a Nabukadnezar byl několikrát ochoten připustit – právě díky výkladu svých snů – že na tom židovském pánu Bohu nejspíš něco bude. První povídání o Danielovi jsem končil tím, jak Nabukadnezar velebí Boha Stvořitele poté, co tři Danielovi přátelé vyšli z rozpálené ohnivé pece aniž by se jim jen zkřivil vlásek na hlavě:

Nabukadnezar tehdy prohlásil: „Požehnán buď Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a zachránil své služebníky, kteří se na něj spolehli! Vzepřeli se dokonce i královskému rozkazu a raději by položili život, než aby sloužili a klaněli se jinému bohu, než je jejich Bůh.

Proto nařizuji lidem všech národů a jazyků: Kdokoli by se rouhal Bohu Šadrachovu, Mešachovu a Abednegovu, bude rozčtvrcen a jeho dům obrácen v smetiště. Žádný jiný Bůh přece nedokáže zachránit jako tento!“ 

Da 3:28–29 (B21)

Cožpak o to, nařizovat lidem všech národů a jazyků, to Nabukadnezar uměl výborně. A stejně jako se dokázal na malou chvíli pokořit před židovským Bohem, velmi rychle se zase vrátil ke své nabubřelosti světovládce. Jeho účinkování v knize Daniel končí zajímavým příběhem, ve kterém byl Nabukadnezar na sedm období, což je obecně vykládáno jako sedm let, proměněn ve zvíře, v býka. Všemu opět předcházel sen a jeho výklad Danielem. To si můžete přečíst na konci 3. a začátku 4. kapitoly knihy Daniel, my se nyní podíváme rovnou do děje. Kniha Daniel, 4. kapitola, verše 25–34:

To vše se potom králi Nabukadnezarovi stalo. Uběhlo dvanáct měsíců. Když se král jednou procházel po terasách babylonského královského paláce, zvolal: „Veliký Babylon! Svou vlastní mocí a silou jsem ho vybudoval v královské sídlo ke slávě své velebnosti!“ 

Král to ještě ani nedořekl, když z nebe zazněl hlas: „Slovo pro tebe, králi Nabukadnezare: Ztratil jsi království! Budeš odehnán pryč od lidí, budeš bydlet mezi zvířaty a budeš jíst trávu jako býk. Tak strávíš sedm období, než poznáš, že nad lidským královstvím vládne Nejvyšší, a komu chce, je udílí!“ 

V tom okamžiku se to slovo o Nabukadnezarovi splnilo. Byl odehnán pryč od lidí, jedl trávu jako býk a tělo měl mokré od rosy, až mu narostly vlasy jako orlí peří a nehty jako ptačí pařáty. 

Já, Nabukadnezar, jsem po té době nakonec pozvedl oči k nebi a rozum se mi vrátil. Tehdy jsem dobrořečil Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého: Jeho vláda trvá navěky, jeho království nad všemi pokoleními. Všichni, kdo bydlí na zemi, jsou před ním zcela nicotní. Jak se mu zlíbí, zachází s nebeskými zástupy i s těmi, kdo bydlí na zemi. Jeho ruku nemůže nikdo zastavit, nikdo mu neřekne: „Cos to učinil?“ 

Když mi byl navrácen rozum, vrátila se mi také má vznešenost a vzhled příslušný ke královské velebnosti. Tehdy mě našli moji rádcové a velmoži, byl jsem znovu nastolen na královský trůn a dostalo se mi ještě nesmírnější moci než předtím. Já, Nabukadnezar, teď proto chválím, velebím a oslavuji Krále nebes. Všechny jeho skutky jsou správné a jeho cesty spravedlivé; on umí pokořit ty, kteří žijí v pýše!

Da 4:25–34 (B21)

Jak se zdá, až tento sedmiletý „zvířecí žalář“ přinutil Nabukadnezara, jak sám říká v posledním verši – pokořit se ze své pýchy. Některé starozákonní příběhy jsou neuvěřitelné. Člověk se musel stát divokým zvířetem, aby prohlédl a našel pokoru a Boha. Kdyby to tak fungovalo i dnes, možná by nám po ulicích běhalo trochu více takových býků s vlasy jako orlí peří a nehty jako ptačí pařáty… 

Tyto neuvěřitelné příběhy ale vždy ukazují na Boží svrchovanost, a v tomto případě také na to, že pán Bůh si úplně klidně pro svůj záměr použije pohana nebo vyznavače jiného náboženství, zkrátka nikoliv „svého člověka“, nýbrž někoho „z druhé strany“. Ano, své lidi měl Stvořitel v Babylónu v Danielovi a jeho třech přátelích. Boží velikost a neomylnost však bylo potřeba ukázat na tom, kdo sám sebe považoval… mno, proč to neříct – za boha. Tedy na králi Nabukadnezarovi.

William Blake: Nebuchadnezzar (ve zvířecí podobě) | Zdroj Wikimedia Commons
William Blake: Nebuchadnezzar (ve zvířecí podobě) | Zdroj Wikimedia Commons

Tímto příběhem, jak už jsem řekl, účinkování babylónského krále Nabukadnezara v knize Daniel končí. Dalším babylónským králem, o němž pojednává 5. kapitola, je Belšasar, zde na třech místech označovaný jako Nabukadnezarův syn. Nicméně podle některých exegetů a historiků se jednalo o jeho vnuka nebo nejstaršího syna krále Nabonida, jehož vztah k Nabukadnezarovi není historiky ani vykladači Bible zřejmý. To nám však nemusí vadit, protože my se nyní podíváme do příběhu prvního starozákonního graffiti :-)

Ještě před tím ale věnuji chvilku názvosloví nebo spíše překladům jmen. Možná si totiž říkáte, že třeba zrovna poněkud krkolomné jméno Nabukadnezar vám zní povědomě, ale slyšeli nebo četli jste ho v přece jenom trochu jiné podobě. Ano, může to tak být. Každý překlad Bible totiž s cizími vlastními jmény nakládá trochu jinak. Byť tedy samotný Daniel je pořád Danielem, přestože je hebrejského původu a znamená, jak už víme z minulého dílu, „Bůh je můj soudce“. 

Nabukadnezarem starověkého babylónského krále nazývá překlad Bible21, aby podobně ho nazývali tvůrci Českého studijního a Českého ekumenického překladu – Nebúkadnesar. Možná však budete znát také znění Kralické bible – ještě krkolomnější Nabuchodonozor, které používá také například překlad Jeruzalémské bible nebo Katolický liturgický překlad. 

A tak bychom mohli pokračovat dál třeba se jménem krále Belšasara, o němž bude řeč vzápětí. Bude to ten stejný král, který je v jiných překladech nazýván jako Balsazar nebo Baltazar. Pozor, nepleťte si ho s babylónským jménem Daniela, který po příjezdu do Babylónu dostal „místní“ jméno právě Baltazar nebo podle jiného překladu Beltšasar. Mno…, je to s těmi vlastními jmény zkrátka trochu Babylón… :-)


Zmíněný král, kterému budu dál říkat podle překladu Bible21 – Belšasar – byl prvním babylónským panovníkem, který si dovolil zneuctít zlaté a stříbrné nádoby, přivezené po obléhání Jeruzaléma z Božího chrámu. Zatímco jeho předchůdci k nim chovali patřičnou úctu, Belšasar nařídil posvátné nádoby naplnit vínem a uspořádat na svém panství pořádný mejdan pro tisíc velmožů, jejich manželky a milenky. Ti všichni, jak praví 4. verš 5. kapitoly knihy Daniel: Popíjeli víno a oslavovali bohy ze zlata a stříbra, z bronzu a železa, ze dřeva i kamene.

V dalších verších začátku 5. kapitoly se pak už dozvídáme o slíbeném starozákonním graffiti. Budu číst od 5. do 12. verše:

Vtom se přímo před svícnem objevily prsty lidské ruky a začaly psát na omítku královského paláce. 

Když král spatřil tu píšící ruku, zbledl hrůzou. Kolena se mu roztřásla, že se sotva držel na nohou. Vykřikl, ať přivedou kouzelníky, mágy a jasnovidce. Potom těm babylonským mudrcům řekl: „Kdokoli ten nápis přečte a vyloží mi ho, bude oblečen purpurem, na krk dostane zlatý řetěz a stane se třetím nejmocnějším v království!“ 

Všichni královští mudrci tedy předstupovali, ale nedovedli králi ten nápis přečíst ani vyložit. To krále Belšasara vyděsilo ještě víc a byl čím dál bledší. I jeho velmoži byli zděšení. 

Když královna matka uslyšela hlasy krále a velmožů, vešla do hodovní síně. „Ať žiješ, králi, navěky!“ řekla. „Neděs se tolik a nebuď bledý. Máš ve svém království muže, v němž přebývá duch svatých bohů. Ten za dnů tvého otce prokázal jasnozřivost, důvtip a moudrost, jakou mívají bohové. Král Nabukadnezar, tvůj otec, jej proto ustanovil nejvyšším z věštců, kouzelníků, mágů a jasnovidců. Daniel, jemuž král dal jméno Baltazar, totiž prokázal vzácného ducha, rozumnost a důvtip ve vykládání snů, odhalování tajemství a řešení záhad. Nech proto zavolat Daniela – on ti ten nápis vyloží.“

Da 5:5–12 (B21)

Rembrandt: Belšasarova hostina | Zdroj Wikimedia Commons
Rembrandt: Belšasarova hostina | Zdroj Wikimedia Commons

Představte si tu situaci: Dobře se bavíte na nějaké megapárty, přičemž z ničeho nic se na zdi objeví ruka – pravděpodobně ruka v nadživotní velikosti – která něco napíše na zeď, aby vzápětí zase zmizela. Cožpak o to, dnes bychom to mohli považovat za nějakou projekci, ale ve starověku? Je sice možné, že spousta hostů večírku si ruky vůbec nevšimla, ovšem ti, kteří ji spatří, navíc ještě silně ovínění, jsou zkrátka v šoku. Není tedy divu, že král Belšasar slibuje modré z nebe jen proto, aby se objasnilo, co znamená ten nápis, který po sobě tajemná ruka zanechává. Trochu klidu do této situace přináší až královna matka, která Belšasarovi připomíná, že má na svém dvoře muže, v němž přebývá duch svatých bohů, totiž Daniela.

Král Belšasar tedy Daniela okamžitě nechává předvést, aby mu nasliboval bohatství a moc, když vyloží význam nápisu na stěně. Jak to bylo dál, přečtu od 17. do 30. verše 5. kapitoly knihy Daniel:

Daniel na to králi odpověděl: „Nech si své dary. Odměnit můžeš někoho jiného. Ten nápis ale králi přečtu a jeho smysl vyložím. 

Slyš, králi! Nejvyšší Bůh dal tvému otci Nabukadnezarovi království, velikost, slávu a velebnost. Pro tu velikost, kterou ho obdařil, jej s bázní a chvěním ctili lidé všech národů a jazyků. Koho chtěl, zabil, a koho chtěl, ušetřil. Koho chtěl, povýšil, a koho chtěl, ponížil. Když ale zpyšněl v srdci a zatvrdil se v nadutosti, byl ze svého královského trůnu sesazen a o svou slávu připraven. Byl odehnán pryč od lidí a dostal rozum zvířecí. Žil mezi divokými osly, jedl trávu jako býk a tělo měl mokré od rosy, než poznal, že nad lidským královstvím vládne Bůh Nejvyšší a koho chce, nad ním může postavit. 

Ale ty, jeho syn Belšasar, ses v srdci nepokořil, přestože jsi to všechno věděl. Naopak ses pozvedl proti Pánu nebes. Nechal sis přinést nádoby z jeho chrámu a popíjel jsi z nich se svými velmoži, manželkami a konkubínami. Oslavoval jsi bohy ze stříbra, zlata, bronzu, železa, dřeva i kamene, kteří nevidí, neslyší ani nic nevědí – ale Bohu, který má v moci každý tvůj dech a každý tvůj krok, jemu jsi slávu nevzdal! To proto poslal onu ruku, která napsala ten nápis. 

Ten nápis zní takto:
MENE MENE TEKEL UFARSIN. 

Smysl těch slov je následující:
Mene – Bůh tvé kralování ‚sečetl‘ a podtrhl.
Tekel – byl jsi ‚zvážen‘ na vahách a shledán příliš lehkým.
Peres – tvé království je ‚rozpolceno‘ a dáno Médům a Peršanům!“ 

Belšasar hned na to přikázal, ať Daniela obléknou purpurem, na krk mu dají zlatý řetěz a prohlásí ho třetím nejmocnějším v království.

Ještě té noci pak byl babylonský král Belšasar zabit.

Da 5:17–30 (B21)

Rozumíte tomu, jak Daniel králi Belšasarovi nápis na zdi vyložil? Pojďme si to probrat ještě jednou. Ona věta je napsaná v aramejštině, přičemž její slova, běžně používaná třeba na tržištích, král nejspíš znal, ale nedovedl si je zasadit do kontextu. Známé Mene Tekel tudíž říká, že Bůh prozkoumal, sečetl a podtrhl královo panování, aby na imaginárních vahách zjistil, že za nic nestojí. Slovo Peres je pak jednotným číslem pro pojem Ufarsin, a jak řekl sám Daniel, znamená rozdělení Babylónské říše na dva národy, Médy a Peršany. 

Nechci být zbytečně cynický, ale to už stejně mohlo být Belšasarovi jedno, protože Médové a Peršané právě v době konání tohoto velkolepého mejdanu, doprovázeného prvním starozákonním „live-graffiti“, dobývali hradby Babylónu, a jak praví poslední verš 5. kapitoly knihy Daniel, ještě té noci pak byl babylonský král Belšasar zabit.


Na začátku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem říkal, že nejrůznější babylónští hodnostáři, mudrcové, zkrátka jakási tehdejší vrchnost, na Daniela žárlila a usilovala o jeho sesazení z vysokých míst, potažmo pak jeho smrt. Jako bychom to neznali dodneška: 

Nějakej přistěhovalec, kterýho si sem bývalej král přitáhl odněkud ze světa, se tady bude pořád roztahovat na náš úkor! Jak k tomu našinec přijde, když se teď funkce rozdávaj každýmu na potkání?! Neměli bychom chránit spíš svoje zájmy? Co, chlapi?!

A teď si představte, že král Darjaveš Médský, který usedl na trůn Médie, Persie a Babylónie, učinil Daniela jedním ze tří vezírů, tedy nejvyšších státních úředníků. Začátek 6. kapitoly knihy Daniel to popisuje takto – verše 1 až 6:

Království pak obdržel Darjaveš Médský ve věku dvaašedesáti let. 

Darjaveš se rozhodl ustanovit po celém královském území sto dvacet satrapů a nad nimi tři vezíry, z nichž jedním byl Daniel. Satrapové se zodpovídali vezírům, aby tím nebyl obtěžován král. 

Daniel pak mezi vezíry a satrapy natolik vynikal svým vzácným duchem, že mu král zamýšlel svěřit celé království. 

Vezíři a satrapové se proto snažili najít na Danielově vládní službě nějakou chybu. Nemohli ale žádnou chybu ani nedbalost najít, protože byl spolehlivý a žádného pochybení ani nedbalosti se nedopustil. 

Nakonec si ti muži řekli: „Na toho Daniela nikdy nic nenajdeme, leda by se to týkalo jeho náboženství.“

Da 6:1–6 (B21)

Dlužno dodat, že Daniel byl vezírům a satrapům, hejtmanům, rádcům a místodržícím, potažmo pak nejrůznějším mudrcům, astrologům, věštcům a kouzelníkům trnem v oku nejen pro svou jak bychom dnes řekli inteligenci či manažerské schopnosti, ale také – a možná hlavně – kvůli jeho nezlomné víře v Boha a co víc, kvůli jeho prorockým schopnostem čili takříkajíc přímému napojení na pána Boha. Už jsem to říkal v prosincovém dílu o Danielovi – tento muž a jeho přátelé strávili v babylónském vyhnanství téměř 70 let, ale neztratili přitom ani špetku víry v Hospodina. Zkuste nad tím chvilku přemýšlet: Ono vyhnanství nepředstavovalo věznění a strádání – byl to naopak v podstatě takový luxusní byť tedy nedobrovolný exil. Daniel si tak mohl kdykoliv říct něco ve smyslu: „No co už, tak konvertuji na to jejich náboženství a budu mít svatý pokoj až do konce života, nikdo na mě nebude moct.“ Daniel byl ale Žid, pocházející z judské královské rodiny. Měl pevnou víru v Hospodina, nebyl to žádný křiváček typu „kam vítr tam plášť“. Nutně tedy muselo právě kvůli jeho víře docházet ke třenicím, což se stalo také v době, kdy byl Daniel králem ustanoven jedním ze tří vezírů. Budu číst pokračování 6. kapitoly, od 7. do 14. verše:

A tak se ti vezíři a satrapové nahrnuli ke králi a zvolali: „Ať žiješ, králi Darjaveši, navěky! Všichni královští vezíři, hejtmani, satrapové, rádci a místodržící se usnesli, že by se mělo vydat královské nařízení potvrzující tento výnos: Každý, kdo by se v příštích třiceti dnech modlil k jakémukoli bohu nebo člověku kromě tebe, králi, bude hozen do lví jámy. Nuže, králi, potvrď ten edikt svým podpisem, aby podle nepomíjivého zákona Médů a Peršanů nemohl být změněn.“ A tak král Darjaveš ten edikt podepsal. 

Když se Daniel dozvěděl, že byl vydán takový předpis, šel domů, kde měl v horní místnosti okna otevřená směrem k Jeruzalému. Třikrát denně tam poklekal, aby se modlil ke svému Bohu a vzdával mu chválu tak jako předtím. 

Vtom se ale dovnitř nahrnuli ti muži a přistihli Daniela, jak se modlí k Bohu a prosí ho o pomoc. Šli tedy za králem a připomněli mu onen královský edikt: „Nepodepsal jsi snad výnos, že každý, kdo by se v příštích třiceti dnech modlil k jakémukoli bohu nebo člověku kromě tebe, králi, bude hozen do lví jámy?“ 

„To slovo platí,“ přisvědčil král, „podle nepomíjivého zákona Médů a Peršanů.“ 

Na to králi řekli: „Daniel, ten židovský vyhnanec, si z tebe, králi, ani z ediktu, který jsi podepsal, nic nedělá. Třikrát denně se modlí ty své modlitby!“

Da 6:7–14 (B21)

A je to tady. Jednoduchá intrika a Daniel má rázem problém. Král Darjaveš se na třicet dní stává bohem, což mu samozřejmě dělá dobře, protože velmi pravděpodobně jde jen o jednoho z mnoha sebestředných vladařů, který místo toho, aby si kladl otázku proč jen na měsíc, podepíše bez přemýšlení aspoň chvíli své domněle božské slávy, aby tím Danielovi zároveň vystavil rozsudek smrti. 

To, co udělal mu sice vzápětí došlo, ale pokud si chtěl zachovat alespoň nějakou královskou čest, nemohl jinak, než splnit to, co podepsal – nechat hodit Daniela do lví jámy. Přečtu poslední část 6. kapitoly knihy Daniel, verše 15 až 25:

Když to král uslyšel, velice se zarmoutil. Rozhodně chtěl Daniela zachránit, a usiloval o jeho záchranu až do západu slunce. Tehdy se ale ke králi znovu nahrnuli ti muži a naléhali na něj: „Pamatuj, králi, že podle zákona Médů a Peršanů nemůže být žádný královský edikt ani rozkaz změněn!“ 

Nakonec tedy král vydal rozkaz, ať Daniela přivedou a hodí ho do lví jámy. Král tehdy Danielovi řekl: „Kéž tě tvůj Bůh, jemuž věrně sloužíš, zachrání!“ Když pak přinesli kamennou desku a přikryli s ní ústí té jámy, král ji zapečetil svým prstenem i prsteny svých velmožů, aby se na Danielově osudu už nedalo nic změnit. 

Potom se král odebral do paláce. Odmítl jídlo i obvyklé radovánky a celou noc nespal. Ráno hned za úsvitu král vstal a spěchal ke lví jámě. Jakmile se k ní přiblížil, zavolal sevřeným hlasem na Daniela: „Danieli, služebníku živého Boha! Dokázal tě tvůj Bůh, jemuž věrně sloužíš, zachránit před lvy?“ 

„Ať žiješ, králi, navěky!“ odpověděl mu Daniel. „Můj Bůh poslal svého anděla, aby těm lvům zavřel tlamy. Vůbec mi neublížili, neboť jsem byl před Bohem shledán nevinným. A ani tobě, králi, jsem neprovedl nic zlého.“ 

Král se velice zaradoval a hned přikázal, ať Daniela vytáhnou z jámy. Když ho z té jámy vytáhli, nenašli na něm ani škrábnutí, protože věřil ve svého Boha. 

Na králův rozkaz pak přivedli ty muže, kteří Daniela napadli, a hodili je do lví jámy i s jejich ženami a dětmi. Ještě než dopadli na dno, lvi se na ně vrhli a roztrhali je na kusy.

Da 6:15–25 (B21)

Pokud jste doposud nevěděli, odkud pochází a jaké konotace má úsloví o jámě lvové, pak nyní jste již – aspoň myslím – dokonale v obraze. Já k tomu mám ještě jednu poznámku, nebo spíše bych se možná měl králi Darjavešovi omluvit za své předchozí nijak nelichotivé hodnocení jeho osoby. Všimněte si totiž, kolik tento muž projevil kajícnosti a dost možná i víry v Boha, kterého vlastně ani nevyznával, když celou noc nespal, aby ráno spěchal ke lví jámě s otázkou na rtech: „Danieli, služebníku živého Boha! Dokázal tě tvůj Bůh, jemuž věrně sloužíš, zachránit před lvy?“ 

James Northcote: Daniel ve lví jámě | Zdroj Wikimedia Commons
James Northcote: Daniel ve lví jámě | Zdroj Wikimedia Commons

Chápete, co tím myslím? Nejsem zoolog ani chovatel dravé zvěře, ale jsem nabeton přesvědčený, že pokud někdo ve starověku hodil někoho lvům, pak se dotyčný možná ani nestihl pomodlit, a byl s ním amen. Ostatně před chvílí jsem četl, jak dopadli Danielovi protivníci. Něco jako líný, přežraný či slušně vychovaný lev neexistuje. A přesto král Darjaveš celou noc věřil, že zrovna s Danielem to bude jiné… přesto ráno přišel a křičel dolů Danieli, služebníku živého Boha! Ten pojem živého Boha zde jistě není použitý náhodou. Jakoby Darjaveš říkal: Jestli někdo může tuhle situaci zvrátit, tak je to jedině živý Bůh Daniela, nikoliv ty naše zlaté, stříbrné, bronzové, železné, dřevěné či kamenné modly.

No ale to ještě není všechno. Daniel se na krále, který se ukázal být právě napraveným králem hlupáků, vůbec nezlobí. Nemá mu za zlé, že ho nechal nocovat někde v díře mezi velkými chlupatými kočkami, a naopak ho vítá slovy „Ať žiješ, králi, navěky!“ 


Říkal jsem to už v první epizodě o Danielovi – že stejnojmenná starozákonní kniha je i přes svých pouhých dvanáct kapitol, plná úžasných příběhů. A to jsme se dostali teprve do první poloviny :-) Druhá půle už ale popravdě není tak epická jako prvních šest kapitol. Za půlkou se dostáváme k takříkajíc velkým Danielovým proroctvím, a ta si určitě necháme až zase na jindy. 

Pro tento díl nastal čas k ukončení a rozloučení. Touto epizodou podcastu Biblická jména a úsloví, stejně jako předchozím dílem, pojednávajícím o útlé biblické knize Daniel, jsem chtěl mimo jiné ukázat, že knihy, náležící do kánonu Starého zákona, nejsou jen jakási nudná sbírka dávné historie, okořeněná nějakým tím náboženským ponaučením. Jde velmi často o strhující příběhy, které byste dost možná také sami chtěli zažít. Čímž tedy nemyslím zrovna návštěvu klece, obývané smečkou vyhladovělých lvů :-)

To, že se Bibli říká Kniha knih, je bohužel už tak trochu klišé. Nicméně na druhou stranu je to velká pravda. Ne proto, že obsahuje „66 a více“ jednotlivých „knížek“, ale pro celou svoji nezměrnou moudrost a duchovní poselství. A také proto, že ji můžete číst pořád dokola, a přitom v ní stále nacházet nové věci. Tedy aspoň já to tak mám.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru