Betlémský kostel Brno | 14. 5. 2026 (Nanebevstoupení Ježíše Krista)

První čtení

Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.

L 24,44–53

Evangelium

Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

Sk 1,7–11

Kázání

Před nějakými patnácti, možná i více lety – když byly moje dvě nejmladší děti ještě asi takhle malé –, měla jejich maminka velké přání, letět balónem. Koupil jsem jí tedy letenku, a vyrazili jsme na Kraví horu, odkud se startovalo. Po nezbytných přípravách na zemi pasažéři nastoupili do koše, pilot přidal plný plyn a balón se překvapivě velkou rychlostí vyhoupl na oblohu.

„To je pecka, co, děcka!“ řekl jsem a sklonil se k dětem. Jenže ouha, Anička, ta starší, usedavě plakala. „Maminka nám uletěla.“ Než jsem stačil něco říct, o hlavu menší Albert pohladil Aničku po vlasech a řekl sestře: „Neboj se, Aničko, maminka se nám vrátí.“

Na tuto scénu si vzpomenu vždycky, když v Bibli čtu o nanebevstoupení Ježíše. Představuju si jeho učedníky, jak stojí nikoliv na Kraví hoře, ale na hoře Olivetské východně od Starého Města Jeruzaléma a koukají nahoru na oblak, ve kterém se jim Pán Ježíš vzdaluje. Lukáš v předposledním verši svého evangelia píše, že před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma. Mám k Bibli velkou úctu a v žádném případě bych si nedovolil její text zpochybňovat. Ale tomto případě možná budu i já tak trochu „Aničkou“. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli – kdybych také stál mezi učedníky Ježíše –, jestli bych třeba neřekl, nebo si jenom tiše myslel: „To je konec. Teď už jsme tady na všechno zůstali sami…“ Na druhou stranu ale radost učedníků úplně chápu. Vnímám ji jako ukončení jejich studia. Pochybnosti po ukřižování, a kroužení mezi vírou a nevírou po zmrtvýchvstání Ježíše, to všechno zmizelo. Jednoduše pochopili, že nanebevstoupení je, nebojím se říct, přirozeným dovršením Ježíšovy pozemské mise. Učedníci právě dostali výuční list, všichni s výborným prospěchem. Radost byla na místě…

Jenže… Pochopili jsme to i my? Nevisí náhodou ve vzduchu otázka: Proč vlastně Ježíš nezůstal s námi zde na Zemi?

Myslím, že pro vysvětlení je třeba jít na úplný počátek. Bůh stvořil tuto Zemi, poté stvořil člověka, aby mu Zemi dal jako místo k žití. Neudělal si Zemi pro své potěšení, jako svůj letní byt nebo chalupu, kam by ve volných chvílích jezdil pěstovat rajčata, pořádat grilovací párty, nebo jenom chytat bronz na dece na sluníčku. Stvořil Zemi pro člověka a člověka pro Zemi. Dal člověku v podstatě neomezenou svobodu, aby však – slovy Ježíše – vyjádřil své dvě nejdůležitější přikázání, která neoddělitelně patří k sobě: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A: Miluj svého bližního jako sám sebe.

Jak jsme my lidé se svou svobodou zacházeli a jak si ji vykládáme dnes, to, myslím, všichni dobře víme. Bůh ale člověka miluje a dělá všechno pro jeho dobro. Proto také poslal na Zemi svého syna, aby nás učil Boží lásce. Ale nejen to – Ježíš pro člověka, pro nás, zemřel na kříži. Vzal tím na sebe naše hříchy a navrch… v Boží moci vstal z mrtvých, aby totéž – život věčný – zaslíbil nám všem, kteří v něj věříme. Na svobodě člověka se tím nic nezměnilo, stejně jako se nic nezměnilo na tom, že Bůh dal člověku Zemi k tomu, aby ji spravoval. Pán Bůh však není ani výstupní kontrola, ani snad dozorce, aby stál s bičem nad člověkem a bděl nad jeho správným chováním. Ježíš nám ukázal kudy vede cesta Božím královstvím, jít po ní ale musíme sami. Proto se také po 40 dnech od vzkříšení, po skončení své pozemské mise, vrátil ke svému Otci. Nenechal nás v tom ale samotné. Jako parakléta – přímluvce, zastánce či utěšitele, nám poslal Ducha Svatého, jehož vylití budeme slavit za 10 dní o Letnicích.

Ještě bych se ale chtěl vrátit k obrazu Ježíšových učedníků, hledících na nebe za vzdalujícím se Kristem. Možná se nemohli odtrhnout od té neobyčejné podívané, možná ale měli také trochu strach sklopit zrak, v přeneseném smyslu slova se vrátit na zem. Už to asi trvalo dlouho, a tak se na ně dva muži v bílém rouchu, nejspíš andělé, tak trochu obořili: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Bible, na to, jak je tlustou knihou, je občas trochu stručná. Takže si dovedu představit, že andělé dodali něco ve smyslu: Zapomněli jste snad, jakým úkolem vás Ježíš pověřil? 

Jakým úkolem Ježíš své učedníky pověřil? Když se jim zjevil po zmrtvýchvstání, řekl jim: 

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. 

Poslání učedníků ale není v nebi, nýbrž zde, na Zemi. Zvěstovat Boží Slovo, žít tak, jak je učil a jak učí i nás Pán Ježíš. My všichni, kteří v něj věříme, totiž také patříme k jeho učedníkům. Je to i naše poslání. Obracet své oči k nebi jistě není nikomu zapovězeno. Někdy je to – aby člověk neztratil vztah s Pánem Bohem – dokonce potřeba. Důležité je však vrátit se zase ke svému pozemskému úkolu, který máme v tomto životě. 

Možná si říkáte: Jaký já jsem učedník, abych evangelizoval, nebo dokonce křtil jiné lidi? Tomu rozumím, ale povolání Kristova učedníka může nabývat mnoho podob. Apoštol Pavel popisuje ve 12. kapitole Listu Římanům takzvaná charismata, dary Ducha svatého. Píše zde, že každý z nás má jiný dar. Někdo má dar učit, jiný má dar služby, dalšímu dal Bůh dar povzbuzovat, rozdávat, nebo se starat o trpící. Službou pro budování Božího království – a to myslím vážně – je tedy i obyčejné vaření kávy na Zelené faře, nebo třeba brigáda na Blažkově. Protože, jak říká Pavel:

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

Rychmanov | 9. 8. 2026

První čtení

Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji.

Jk 3,5–10

Evangelium

Svolal zástup a řekl: „Slyšte a rozumějte: 
Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ Tu přišli učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“ Ale on jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“ On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“

Mt 15,10–20

Kázání

Abychom byli v obrazu: Na začátku této kapitoly Evangelia podle Matouše si farizeové stěžují na Ježíšovy učedníky. Vadí jim, že nedodržují židovskou tradici mytí rukou před jídlem. Ježíš si to nejprve „vyřídí“ s nimi, aby se poté obrátil k okolostojícím lidem. Když se Petr přizná, že podobenství nechápe, Ježíš možná až trochu expresivním stylem vysvětluje: Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. 

Nevím, jak to máte vy, ale já sám si občas – promiňte mi ten výraz – nevidím do huby. Jsem podrážděný nebo unavený, řeknu něco ve spěchu, něco, co má být vtip, který ale druhé straně jako fór nepřipadá, něco, co mně prostě uklouzne… a hned bych si za to dal pár facek. Jenže jednou vyslovené slovo už nejde vzít zpátky. Někdy dokáže takový přešlap spravit upřímná omluva, jindy ale může špatné slovo způsobit nenapravitelnou škodu. 

Nechci zacházet do podrobností, už je to skoro deset let, kdy z mých úst vyšlo slovo, které mezi mě a milovaného a velmi blízkého člověka postavilo zeď, která dodnes nepovolila. Pouhé slovo… jedna krátká věta… Proto mě Ježíšova slova zasahují tak silně.

A on, Ježíš tohle všechno moc dobře ví a vůbec si nebere servítky: ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. 

Věřím, že my všichni, kteří jsme se tady dnes sešli, dobře víme, že Ježíš ani náhodou není ten, kdo by člověka zatracoval. Ale upřímně řečeno: když jsem ten text četl poprvé, a možná i podruhé nebo potřetí, napadaly mě myšlenky typu: „Je možné, že Ježíš nás lidi úplně odepsal? Opravdu si o nás myslí jen to nejhorší?“ Dnes vím, že ta slova nejsou odsudkem člověka, ale reakcí na konkrétní situaci, kdy lidské tradice zakryly to, na čem Bohu skutečně záleží. Někteří náboženští vůdci Ježíšovi vyčítají, že jeho učedníci nedodržují tehdejší zvyklosti, které považují za důležitější než to, co po lidech chce Bůh. Ježíš naopak ukazuje, co člověka skutečně špiní. 

Kdyby mluvil o tom, co člověka očišťuje, zněla by jeho slova jinak. Ostatně na mnoha místech Bible můžeme číst – abych tak řekl – vyváženější Ježíšova slova. Například v 6. kapitole Evangelia podle Lukáše, v podobenství o stromu a ovoci, říká:

Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ježíš vidí srdce člověka jako centrum – jako místo, odkud se rodí slova, a často od nich odvozené chování, postoje a činy. Ví, že člověk není od základu dobrý ani zlý. Ví, že jsme schopni obojího a to, co z nás vychází, ukazuje, jak na tom skutečně jsme.

Lidové přísloví říká, že člověk má dvě uši a jen jedna ústa, aby více poslouchal, než mluvil. Toto přísloví sice víc pojednává o pokoře než o jazyku, který je jako oheň – jak o něm mluví apoštol Jakub ve svém listu –, nicméně připomíná nám něco důležitého: Kdo naslouchá, ten otevírá své srdce pokoji. A z pokoje pak vyrůstají i pokojná slova. Takové naslouchání – klidné, otevřené, neuspěchané – tvoří základ, z něhož člověk může přijímat Boží slovo. Kdo se Slovu s velkým S opravdu otevře, ten dovoluje svému srdci formovat se jinak než jen podle vlastních – slovy apoštola Pavel, tělesných – reakcí, nálad, spěchu či vlivu okolí. A já věřím, že naslouchání Božímu slovu nemůže vést člověka k ničemu jinému než k tomu, aby vydával – Ježíšovým podobenstvím řečeno – jen dobré ovoce.

Jezuita Petr Kolář říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Čte, nebo mu naslouchá, dovolil bych si jenom doplnit. Boží slovo dokáže působit doslova nefalšované zázraky, o tom jsem se sám několikrát přesvědčil. A tak bych nám všem přál, abychom setrvávali ve Slovu, naslouchali mu a nechali jím vést svá srdce. Aby to, co pak vychází z našich úst, bylo – jedním slovem – bohulibé.

Více fotografií z Rychmanova najdete zde.

Článek Druhé a třetí školní kázání se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Tři semestry teoretické části, vedené kapacitami Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, máme s kolegy z kurzu potulného kazatele (jak mu interně říkáme :-)) za sebou. Před závěrečnou zkouškou, a dá-li Bůh, i následnou ordinací na výpomocného kazatele ČCE, musíme ještě odsloužit čtyři „ostré“ bohoslužby.

Má premiéra se odehrála o velikonočním pondělí v jihomoravské evangelické baště – Nosislavi. Za výběr písní děkuji své mentorce, farářce našeho sboru Brno I, Ivě Květonové. A jak se mé první bohoslužby povedly či ne, to už musíte posoudit sami :-)

Článek První „školní“ kázání – ČCE Nosislav, 6. 4. 2026 se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Velmi se omlouvám, ale k pátému výročí založení tohoto podcastu v podstatě nemůžu napsat nic jiného než to, co jsem napsal k výročí druhému:

Tímto připomenutím dvouletého pětiletého výročí vám chci poděkovat. Za to, že podcast Biblická jména a úsloví posloucháte, a také za to, že ho doporučujete svým přátelům. Práci na tomto podcastu vnímám jako svůj malý příspěvek ve službě Pánu Bohu, nicméně nebýt vás, posluchačů, byla by to spíše jen taková moje osobní úlitba Bohu. Ještě jednou tedy moc děkuji, a přeji vám i sobě samému, aby nám to společně vydrželo :-)

Článek Pět let. Díky, že posloucháte se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Teď si říkám, že jsem vánočně-novoroční přání nezačal zrovna šťastně. Minimálně tedy ne vesele. Nechci však strkat hlavu do písku a pokrytecky rozhlašovat, že je všechno tak, jak má být. Není. A asi nikdy nebude. Tak už ale dost té pochmurné nálady! Omlouvám se, nehážu flintu do žita, jdu dál. Mám totiž jednu skálopevnou jistotu, která nijak nepodléhá našemu, byť sebevíc divnému, světu – Ježíše Krista. Apoštol Pavel v Listu Římanům mimo jiné píše:

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Ř 8,38–39 (ČEP)

Nic! Vůbec nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Používám-li ve svém podcastu pojem „naděje v Ježíši Kristu,“ pak přesně toto tím myslím.

Nedělejte si starost o zítřek

Strach z neznáma, strach z toho, co bude, a co s námi bude, je asi lidská přirozenost. A tak se osobně snažím (i když mi to ne vždy jde) takříkajíc kontemplovat přítomnost. Ačkoliv mám velmi ambivalentní vztah k nejrůznějším umělým inteligencím, nedalo mi to, a pojem kontemplovat přítomnost – který jsem právě vymyslel – jsem „předhodil“ googlovské AI. Kupodivu předložila velmi dobrou odpověď:

Bděle a bez hodnocení se soustředit na to, co se děje právě teď, „tady a teď“, a to skrze prožívání smyslů, emocí a myšlenek, aniž by se člověk nechal unášet starostmi o budoucnost nebo lítostí nad minulostí, což vede ke klidu, nadhledu a hlubšímu porozumění sobě a světu.

Zdroj: AI Google Gemini

Nicméně jsme na půdě základního tábora podcastu Biblická jména a úsloví, tak proč se ptát stroje, když můžeme hledat v Bibli. V podstatě to stejné nám totiž říká Pán Ježíš ve svém kázání na hoře:

Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Mt 6,31–33 (ČEP)

Veselé Vánoce a do nového roku…

Milí posluchači podcastu Biblická jména a úsloví a/nebo čtenáři jeho textové verze, přeji vám klidné Vánoce, prožité se svými nejbližšími a nejmilovanějšími, a do nového roku pak nikdy nekončící naději v Kristu a úspěšné hledání Božího království.

Petr Lindner, Vánoce 2025

Článek Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2026! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat,
čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat,
čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat,
čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat,
čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.

Kaz 3,1–8 (B21)

Stejně, jako člověk nemůže být na více místech najednou, nemůže ani dělat více věcí zároveň. Tedy… může. Ale obvykle to dopadá tak, že ani jedna z nich není udělaná dobře. Ostatně Kazatel je v tomto ohledu také skeptický. V následujícím verši totiž píše:

Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?

Kaz 3,9 (B21)

Po pravdě, ono je to s Kazatelovými slovy trochu složitější, proto je v tuto chvíli raději opustím, než abych se dopustil zbytečného vytrhávání biblických veršů z kontextu. Chcete-li se do třetí kapitoly Kazatele pohroužit podrobněji, doporučuji vám poslechnout si již zmíněný díl Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny (nebo si také můžete přečíst jeho textovou verzi).

Všeliké oddalování toliko pro hovado dobré jest

Můj letitý problém je, že neumím psát krátce a stručně. Rozvláčný úvod, který jste (možná) právě přečetli, proto neslouží k ničemu jinému, než k oznámení – a teď to stručné bude – že zkrátka nemám čas. Čas promýšlet, psát, namlouvat, stříhat a vydávat nové epizody tohoto podcastu.

V době, kdy zveřejňuji tento text, je to více než měsíc, co jsem vydal poslední díl podcastu – a žil jsem v tom, že sice mám zpoždění, ale za pár dní to napravím a venku bude nová epizoda. Mám sice dva nebo tři díly ve fázi rozpracovanosti, zde však jejich vznik začíná i končí zároveň. Proto jsem si pro podtitul tohoto odstavce dovolil parafrázovat známý citát Jana Amose Komenského.

Sečteno a podtrženo, potřebuji zkrátka pauzu. Vyhrabat se z jiné práce, která se mně nakupila, aby zase mohl přijít správný čas pro tento podcast. Protože se ale znám a vím, že „dát si pauzu“ bez deadlinu čili minimálně plánovaného ukončení, se skoro rovná „už nikdy nezačít znovu“. Musím si proto takto – veřejně – sám sobě stanovit termín. Protože kdybych si to jenom řekl „beze svědků“, nemělo by to správnou váhu :-)

Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne

Takže kdy? Myslím, že můžu slíbit termín ve druhé polovině listopadu. Nové díly obvykle vydávám ve středu, tudíž si do svých kalendářů zapište datum 19. 11. 2025. Nebudu na to přísahat, Ježíš to ve svém kázání na hoře moc nedoporučuje. Ale budu se snažit tento termín dodržet.

Slýchali jste také, že předkům bylo řečeno: ‚Nebudeš křivě přísahat‘a ‚Své sliby Hospodinu splň.‘ Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali, ani při nebi, protože to je Boží trůn, ani při zemi, protože to je podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože to je město toho velikého Krále.
Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od Zlého.

Mt 5,33–37 (B21)

Článek Když schází čas… na podcast se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

J 1:1–5 (ČEP)

Když bych lehce uhnul od duchovního poselství těchto veršů, pak můžu napsat, že mě slovo a světlo provázejí životem i čistě prakticky. Podcast Biblická jména a úsloví sice dělám jako službu Bohu ve svém volném čase, nicméně psaní mě i tak živí. Píšu o fotoaparátech, focení a všem kolem toho. A fotografie by bez světla nemohla existovat – to už jsem v tomto podcastu také říkal v epizodě Budiž světlo! Aneb jak Bůh vynalezl fotografii.

Světlo je symbolem života a v biblickém jazyku také obrazem Ježíše Krista. Ježíš je světlem a to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Ježíš je světlo a život. 

A tak bych vám přál, abyste po celý nový rok 2025 (a pak ještě další léta…) šli po své cestě životem za Ježíšovým světlem. Jakákoliv cesta s Ježíšem po boku je schůdnější, a to i ve světě, který není vždy na naší straně, v situacích, jež se někdy těžko zvládají, ale také ve chvílích radosti a občas až nesnesitelného štěstí :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek PF 2025 | To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Začít novou sérii v okurkové sezóně je sice trochu odvaha (nebo možná spíš pošetilost); navíc si možná říkáte, že zrovna v červenci jsem v předchozích letech míval podcastové prázdniny. Změna je holt život. Ale když to z vás musí ven, tak to prostě jinak nejde :-) 

Snad vám nové díly přijdou k duhu – a k duchu – třeba na dovolené, kdy si je snad budete moct poslechnout ve větším klidu než obvykle. A kdyby ne, nové epizody budou samozřejmě zde na webu a na podcastových platformách „viset“ dál, takže se k nim můžete vrátit kdykoliv později. Stejně jako k té stovce předchozích… 

Přeji vám příjemný poslech a znovu připomínám: Ve středu startujeme druhou stovku! :-)

Článek Biblická jména a úsloví do druhé stovky se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Žijeme v době, vzdálené více než dva tisíce let po Kristu a přesto se k němu stále obracíme (jak by také ne, když žije v onom bezčasí), a věříme v jeho Boží milosrdenství a lásku. Nevím, jak to připadá vám, ale pro mě je to doslova zázrak. Naše doba je úplně jiná než ta, v níž se odehrávají biblické příběhy, ale my lidé jsme stále stejní. Stejní se svými špatnostmi a stejní se svými dobrými stránkami. Nemusíte se mnou souhlasit, ale myslím si, že člověk se od svého stvoření v podstatě vůbec nezměnil. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jsem si ale jistý tím, že stále jsme Boží stvoření. Boží lid, který jeho Stvořitel miluje a přeje si jen a pouze jeho dobro.

A tak bych nám všem do roku 2024 (a nejen do něj) přál, abychom si to každou sekundu svého života uvědomovali. Abychom Bohu důvěřovali, jak jen Bohu důvěřovat lze, a brali si od něj všechnu lásku, kterou nám plnými hrstmi nabízí, a abychom pak tu lásku rozdávali dál mezi sebou. Možná, že víc po nás Ježíš ani nežádá.

Tak ať se vám v roce 2024 daří tak, jak si jen vy přejete. Ať jste zdraví na těle i na duchu, ať vás netrápí ani minulost, ani budoucnost a ať je každý váš přítomný okamžik přímo napojený na Boží lásku.

P. S.: A zachováte-li přízeň podcastu Biblická jména a úsloví i v roce 2024, uděláte radost také mně :-)

Článek Boží láska do nového roku. PF 2024 | Biblická jména a úsloví se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

S foťákem na koloběžce

Odpočinek a zastavení se v běhu každodenního života potřebujeme všichni. Ostatně mluvil jsem o tom v jedné z posledních epizod tohoto podcastu Slovo nakrátko: Zastav se! Jakkoliv zimní přestávku obvykle využívám ke čtení knih, na které nezbyl čas, letní počasí mě láká spíše ven. Ať už na koloběžce, nebo pěšky, vždy ale s fotoaparátem při sobě.

Mimochodem, zkusili jste aspoň jedním okem mrknout na mé dva další projekty? Koloběžková Přibližovadla.cz a/nebo fotografický Nikonblog.cz? Omlouvám se za nevyžádanou reklamu, nemohl jsem si pomoct. Navíc jsem „trochu“ chlubivec. Asi o tom budu muset natočit některý z dílů podcastu.

A tak přeju krásnou dovolenou i vám, milí posluchači a čtenáři. Nejlépe samozřejmě v alespoň občasné společnosti podcastu Biblická jména a úsloví. U dalšího nového dílu se potkáme zase v srpnu. Uteče to jako voda…

Článek Červencové podcastové prázdniny se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Natočil jsem ho vlastně hlavně kvůli sobě. Což mimochodem není žádná výjimka – nejedna epizoda podcastu Biblická jména a úsloví vznikla kvůli – abych tak řekl – mému myšlenkovému přetlaku, a často také třeba kvůli pochybnostem nebo vlastní bolesti. Ale i radosti.

Ani kdybych byl „jen“ nespokojený se svým životem s Kristem (za což si pochopitelně můžu sám), nebylo by to nic k chlubení. Potíž je v tom, že moje permanentní nestíhání začíná být kritické. A cítím, že do svých podcastů začínám nedávat všechno. Jednoduše proto, že je dělám v časovém presu. Což není dobré. 

Sdělení tohoto krátkého článku je tedy prosté. Zpomaluji. Nikoliv však zastavuji. Nebudu už dál doslova potit za každou cenu nové epizody každý týden, protože nechci, aby z tohoto podcastu byla a zbyla jen prázdná slova. Tedy doufám, že zatím to tak není. Periodu proto prodlužuji na 10 až 14 dní. 

Díky, že toto opatření chápete a snad se za něj na mně nebudete zlobit. K dnešnímu dni má podcast Biblická jména a úsloví 76 dílů, takže – aspoň myslím – je co poslouchat nebo číst :-)

Mějte se pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Zpomaluji. Nikoliv však zastavuji se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.