Textová verze.
(Podcast můžete poslouchat zde)
Petr Lindner | 6. 8. 2025
Boha nikdo nikdy neviděl, sděluje nám v Bibli evangelista Jan. To víme i bez něj, můžete si samozřejmě říct, ale na věci to nic nemění. Stvořitel světa se však před člověkem neskrývá. Naopak, dává se nám různými způsoby poznat. Cesta k jeho poznání však není vždy přímočará a navíc, troufám si tvrdit, také nikdy nekončí. Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.
Příjemný a ničím nerušený poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19–20 /ČEP/) Tato Ježíšova slova z poslední kapitoly Matoušova evangelia jsou předznamenáním křesťanských misií. Jedním z prvních velkých misionářů byl právě apoštol Pavel. Jestliže znáte jeho příběh, o kterém vyprávím v tomto podcastu také – v dílu nazvaném Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, pak víte, že v době, kdy Ježíš těmito slovy vyzval své učedníky k šíření křesťanství po celém světě, stál Pavel na druhé straně barikády. Jakožto farizej patřil k nejhorlivějším odpůrcům nově vznikající víry. Hned první zmínka o něm v Bibli, konkrétně úvodní věta 8. kapitoly Skutků apoštolů, svědčí o Pavlově „zaměření“ jednoznačně. Čteme zde jasné sdělení: Saul schvaloval, že Štěpána zabili. První křesťanský mučedník zemřel obzvlášť krutým způsobem – ukamenováním. I v tomto případě vás odkážu na epizodu tohoto podcastu, tentokrát s názvem: Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. (A ještě jen drobnost pro pořádek – Saul bylo původní hebrejské jméno apoštola Pavla.)
No ale, jak víme, Pavel se na cestě do Damašku, na níž se potkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem, doslova obrátil, a z dřívějšího odpůrce křesťanství se změnil na velmi činorodého apoštola. Jak můžete číst v knize Skutky apoštolů, podnikl několik misijních cest do oblastí dnešního Turecka, Řecka a Itálie, ostrovy Kypr, Krétu či Maltu nevyjímaje. Některé zdroje uvádějí, že na svých cestách za šířením křesťanství Pavel urazil během dvanácti až čtrnácti let více než 14 000 kilometrů. Podotýkám, že to bylo v době, kdy o letadlech se lidem ještě nejspíš ani nesnilo, na tehdejších lodích byste asi dobrovolně plout nechtěli a po souši se chodilo buďto pěšky nebo na hřbetě nějakého toho kopytníka. Takže už jen z pohledu cestovatelského šlo o úctyhodný výkon.
Na jedné ze svých misií Pavel zavítal také do řeckých Athén, města plného kultury a vzdělanosti, ale také celého panteonu bohů, a to tak, že doslova. Starořecké slovo Πάνθειον [pantheion] totiž znamená chrám všech bohů. A že jich Řekové měli přehršle – od Dia až po Dionýsa, celkem dvanáct olympských bohů. Jak to vypadá, když k lidem, žijícím mezi těmito božími přebytky, přijde apoštol Pavel, se snahou, představit jim monoteistické náboženství? Přečtu druhou část 17. kapitoly knihy Skutků, v Českém ekumenickém překladu nazvanou V Athénách:
Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.
Sk 17,16–34 (ČEP)
Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.
Tak… nedovzdělanec Pavel, jak ho nazvali epikurejští a stoičtí filozofové, mistrnou zkratkou všem vylíčil, co je a na čem staví křesťanství. Kdo vlastně byli Pavlovi protivníci nebo možná spíše oponenti čili oni epikurejci a stoikové? Epikurejci se nazývají podle řeckého filozofa Epikúra, základem jehož učení byl důraz na blažený život v podobě duševního klidu. Prosazoval velmi skromný až asketický způsob života, jeho filozofie však byla ateistická. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Tak praví Wikipedie. Epikurejci tedy velmi pravděpodobně byli velkými Pavlovými oponenty.
Druhý filozofický směr, na etiku zaměření stoikové, na tom byli s vírou o poznání lépe. Vyznávali panteismus, což mimochodem nijak nesouvisí s pantheonem, o němž už byla řeč. Panteisté byli přesvědčení, že všechno, co existuje, tvoří jeden celek božské povahy. Zjednodušeně řečeno: bůh je všechno a všechno je bůh. V případě stoiků lze tedy o jakési transcendenci mluvit, byť velmi záleží na tom, z jakého konce se to vezme. Takováto „univerzální víra“ může být interpretovaná jak v rámci náboženské víry, tak skrze filozofický ateismus. Hranice mezi imanencí a transcendencí je velmi tenká, ale budiž. Nicméně ke stoikům ještě poznámka: Wikipedie tvrdí, že z římského stoicismu vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané. Z lidského společenství podle nich nelze vylučovat ani barbary či nepřátele. (Zdroj: Wikipedie.)
Než se dostaneme k Pavlově řeči, přidám navrch ještě jedno upřesnění reálií. Pokud jste navštívili Athény, ať už osobně, nebo aspoň prstem na mapě, pravděpodobně víte, co je onen Areopag, kde náš apoštol pronášel svou řeč. Jde o skalní blok nedaleko athénské Akropole. Ještě dnes zde můžete najít zbytky kamenných křesel, vytesaných do skály, na nichž zasedal soudní dvůr, takzvaná vrchní rada. Zde byly zároveň vynášeny rozsudky, na kterých se usnesla tzv. rada pěti set, zasedající dole pod Areopagem. Podle toho, jak čtu 17. kapitolu Skutků apoštolů, mám dojem, že Areopag sloužil také jako jakési diskusní fórum místních i přespolních intelektuálů, kteří se zde probírali nejrůznějšími tématy. Napadá mě, že to klidně mohla být i taková starověká obdoba londýnského Speakers‘ Corner v Hyde Parku, kde může každý člověk svobodně vyjádřit svůj názor. I když si nejsem jistý, jak to tam funguje dnes…
Myslím, že je nejvyšší čas, dostat se od epikurejců a stoiků, potažmo pak Areopagu k samotné Pavlově řeči, kterou na tomto athénském Speakers‘ Corner pronesl. Jednak si nelze nevšimnout, jak je Pavel, řečeno dnes moderním slovem – inkluzivní. Novou víru nikomu nevnucuje, nezpochybňuje ani neútočí na řecký boží panteon. Když na začátku říká: Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví, zní to možná lehce podbízivě, ale na druhou stranu je Pavel takříkajíc „v obrazu“. Slovy Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme a Vždyť jsme jeho děti cituje básníky Epimenida z Kréty a Arata ze Soloi z jeho díla Fainomena. Jako nedovzdělanec se tedy apoštol Pavel rozhodně neukazuje, naopak je na svou misi výborně připravený. A ví, nebo přinejmenším tuší, že by křesťanství mohlo být srozumitelné i jiným kulturám.
Jeho – promiňte mi ten suchý pojem – shrnutí křesťanství, představuje jednoduše brilantní řečnický výkon. Upřímně řečeno bych někdy chtěl umět vystihnout v několika málo větách podstatu křesťanské víry tak, jako se to podařilo Pavlovi. Apoštol na začátku své řeči první a jednou (byť tedy poněkud rozvitou) větou svým posluchačům – a nám, čtenářům Bible – sděluje, že to byl Bůh, kdo stvořil tento svět. Bůh, který je svébytný, svrchovaný a všemu dává život, dech i všechno ostatní. Z jednoho člověka, tedy z Adama, stvořil veškeré lidstvo a dal mu řád.
Sedmadvacátý verš 17. kapitoly knihy Skutků čili třetí věta Pavlova proslovu pak zní: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Bůh není od nikoho z nás daleko, ale přesto ho musíme hledat. Pavel jednak naráží na řecký oltář neznámému bohu, ale zároveň říká velkou pravdu – Boha je třeba neustále hledat. Omlouvám se, tuto silnou myšlenku nyní opustím, ale jen dočasně, abych se k ní v další části tohoto dílu vzápětí vrátil. Teď pojďme dokončit minirozbor Pavlovy řeči na Areopagu.
Myslím, že i jeho další slova o nesmyslnosti připodobňování Boha nejrůznějším oltářům či sochám ze zlata, stříbra nebo z kamene, mohli Pavlovi posluchači ještě pochopit. I to, když začal mluvit o pokání a posledním soudu asi, lidově řečeno, skousli. Nicméně jakmile jim sdělil, že tím soudcem bude muž, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých – tedy Ježíš Kristus – vysloužil si posměšky a ironický komentář: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.
Pokud se nad touto situací zamyslíte, možná, stejně jako já, dojdete k zajímavému poznání. Tehdejší Řekové byli podle všeho opravdu velmi zbožní, jak Pavel na začátku svého projevu připomíná. Dodneška se zachovalo mnoho soch, oltářů a jiných liturgických předmětů z té doby. Jenže tito lidé uctívali podobu boha, nebo v případě Athéňanů, podobu mnoha bohů, kterou si sami vymysleli. Sami, jak říká Pavel, lidskou zručností a důmyslem, určili, jak bude jejich bůh vypadat. Vytvářeli si modly, čímž možná tak trochu, za mě ale spíše docela výrazně, sami sebe postavili do boží role. Což je samozřejmě ve vztahu člověk a Bůh velmi špatně.
Jenže když potom přijde apoštol Pavel a řekne, že Bůh se vtělil do člověka, kterého navíc ještě vzkřísil z mrtvých, mají z toho jeho posluchači, aniž by přemýšleli nad tím, co jim bylo právě sděleno, doslova bohapustou legraci. Sochy z kamene, zlata a stříbra ano, člověk jako Bůh ne. Proč? Nechci zdlouhavě rozebírat své domněnky, co všechno mohlo lidem bránit tuto myšlenku přijmout. Řeknu jen, proč si myslím, že vzít ji za své je dobré. Co je člověku nejbližší? Sochy a oltáře? Ne, člověku je nejbližší zase člověk. Když se tedy Bůh stal člověkem, přišel k nám nejblíž, jak to jen šlo. I kdybychom uvažovali čistě logicky, tak to dává smysl. Jestliže Bůh tento svět stvořil, a jestliže stvořil také člověka, aby byl jeho obrazem – jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis – není nic přirozenějšího než být člověku nablízku v lidské podobě. V Ježíši Kristu.
Tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví se jmenuje Neznámému Bohu a já jsem vám slíbil, že se vrátím k jedné – z mého pohledu velmi důležité – větě Pavlova proslovu na Areopagu: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Jestliže se podíváte, jak tento verš zní v jiných českých překladech, zjistíte, že v několika z nich zde zaznívá také slovo dotknout se, nahmatat Boha. Bible kralická užívá poněkud méně poetický pojem makat: Aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Překladatelé si však slova o dotýkání nevymysleli. Vycházejí z původního řeckého textu Nového zákona, kde se na tomto místě nachází slovo, jehož základem je řecké ψηλαφάω [psylafao], které jednak znamená dotýkat se, a jednak v metafyzickém smyslu také představuje mentální nebo duchovní hledání. Toto slovo se v Novém zákonu vyskytuje pouze čtyřikrát, přičemž podobný význam jako v Pavlově řeči má na začátku Prvního Janova listu, kde můžete číst: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/)
Naše ruce se dotýkaly slova… Dotknout se něčeho, neznamená nutně jen fyzické makání, jak by řekli Kraličtí. Můžeme být dotčení, nebo jinak řečeno pohnuti jak štěstím, tak i tragédií, pohledem na krásnou krajinu, ale také třeba zničenou přírodu. Dotýká se nás spousta věcí, aniž bychom s nimi měli fyzický kontakt. Anselm Grün v knize Svět bez Boha píše:
Protože je nám Bůh nablízku, protože nás obklopuje v celém svém stvoření, můžeme se ho dotknout ve všem, na co sáhneme. V rostlinách se dotýkáme Boha jako Stvořitele. A také naopak lze říci: kdykoli dovolíme něčemu se nás dotknout, dotýká se nás Bůh. [Při dialogu s ateisty je tato věta naprosto zásadní.] Když dovolíme, aby se nás něco dotklo až v srdci, potkáváme se s Bohem, nebo jak to vyjadřuje Lukáš, nalézáme Boha. Když se nás dotkne krása květiny, krása člověka, krajiny či obrazu, pokaždé se nás dotýká Bůh. Je potřeba ale opravdového ohledávání a dotýkání. Co se opravdu stane, když se dotkneme květiny nebo stébla trávy? Čeho nebo koho se v takový okamžik dotýkáme? Nakonec jde vždy o tajemství života, tajemství Boha, jehož se dotýkáme.
Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)
Grünova zmínka Lukáše se ho netýká jen jako autora knihy Skutků, ale i Evangelia podle Lukáše, kde se v poslední kapitole také nachází řecké slov ψηλαφήσατέ [psylafísaté]. Vzkříšený Ježíš zde říká svým učedníkům: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L24,39 /ČEP/) K tomu Anselm Grün dodává:
Srovnáváme-li zmíněné místo s kázáním na Areopagu s tím, jak se učedníci dotýkají toho, kdo vstal z mrtvých, můžeme říct, že se dotýkáme stvoření, potkáváme se s tím, kdo o sobě říká: „Jsem to já. Já jsem já. Jsem, kdo jsem.“ Ve stvoření se potkáváme se Stvořitelem. Pro Lukáše spočívá tajemství zmrtvýchvstání v tom, že nalézáme cestu ke své opravdové podstatě, že budeme moci říct: Já jsem já. Kontaktem se světem, hmatavým ohledáváním krásy poznáváme sami sebe, otevírá se před námi pravda o tom, kým jsme. Nejsme pouze součástí světa. Stojíme rovněž „naproti“ světu. A tím, že se ho dotýkáme a ohmatáváme ho, se potkáváme se svou opravdovou podstatou. Naše opravdové já se ovšem věcí nezmocňuje, nevyužívá je, nevykořisťuje, naopak se jich jen dotýká a ohmatává je a pak ponechá věci spočinout v jejich tajemství.
Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)
To jsou krásná a moudrá slova, přesto bych si dovolil dodat: Ponecháváme také Bohu jeho tajemství. Kromě toho, že „člověk poznávající“ ponechává věci spočinout v jejich tajemství, to stejné činí, nebo by měl činit i ve vztahu k Bohu. Přijmout Boží neviditelnost a neuchopitelnost. A také to, že Boha nejspíš nikdy, alespoň tedy v tomto životě, dokonale nepoznáme. Proto jsme také stále, jak říká německý křesťanský filozof Josef Pieper, ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu.
Na tomto místě se, myslím, velmi hodí citovat ještě spoluautora knihy Svět bez Boha, Tomáše Halíka, který v kapitole Pochybnost stáří, píše:
Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.
Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)
Nevím, možná jsem některé posluchače závěrem předchozí části zklamal. Třeba vám někdo tvrdí, že Boha, stejně jako sám sebe, dokonale poznal, ví o něm všechno, a když budete chtít, všechno vám také řekne. Ode mě to však nečekejte. Jsem si příliš mnoho vědom Božího mystéria, které nás – nemusíme si nic nalhávat – kromě jiného tak trochu udržuje v uctivém odstupu od Stvořitele. Pánu Bohu sice běžně tykáme, ale určitě to není žádný kámoš na čundry nebo na pivo. V pojmu boží bázeň se skrývá doslova nábožná úcta ve smyslu nejvyšší pokory. Ale k tomu všemu naprosto samozřejmě a nedílně patří ono hledání, dotýkání se a poznávání Boha. Poznávání z Bible, z osoby Ježíše Krista – vtěleného Boha, ze zkušeností svých i jiných věřících, z knih, kázání a třeba, jak tiše doufám, také z tohoto podcastu.
Ostatně, tahle cesta poznávání Boha je – alespoň tedy pro mě – úžasným… nebojím se použít slovo: dobrodružstvím. Říkám si, a to už myslím v nadsázce, že bych asi ani Boha dokonale znát nechtěl. Vždyť co by pak bylo cílem mého hledání?
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.