Textová verze epizody podcastu 104 | První budou poslední a poslední první
Petr Lindner | 7. 8. 2024
Název tohoto dílu by možná mohl svádět k dojmu, že jsem se nechal inspirovat olympiádou v Paříži, která v době, kdy tuto epizodu vydávám, zrovna probíhá. Ale se sportem nemají biblická slova v titulku nic společného, a nehodlám se zde vyjadřovat ani k řekněme zvláštnímu zahajovacímu ceremoniálu letní olympiády 2024. Proti sportu či tělesnému pohybu sice nic nemám, ostatně věnoval jsem se mu v epizodě Slovo nakrátko: O sportu a tělu jako svatyni Ducha. Nyní se budeme tradičně věnovat Bibli, křesťanství a Ježíši Kristu.
Posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, a od mikrofonu vás opět zdraví Petr Lindner.
Mnozí první budou poslední a poslední první, nebo v obráceném pořadí: Tak budou poslední první a první poslední. Tyto dvě fráze stejného významu se nachází v Bibli na třech místech. První zmiňuje jak evangelista Marek, tak i Matouš v Ježíšově podobenství o majetku, druhou najdete už jen v Matoušovi, o kapitolu dál v podobenství o dělnících na vinici. Podle řazení v evangeliích byla tato slova vyřčena krátce před Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma na oslíku čili před koncem jeho pozemské služby. Ne, že by některá Ježíšova slova byla důležitější a jiná méně, avšak čtete-li evangelia, víte, že s blížícím se Kristovým ukřižováním jeho prohlášení gradují, více a zřetelněji odhalují jeho poselství. Jenže slova o tom, že první budou poslední a poslední první, zní spíše jako hádanka nebo nějaký bonmot. Jasně čitelné sdělení to rozhodně není. Nevadí, pojďme si ho uvést do kontextu, protože jen tak vytržené, volně plující v komunikačním prostoru, nám k ničemu kloudnému neposlouží. Budu pracovat s Evangeliem podle Matouše, protože v něm se toto úsloví nachází také ve svém obráceném slovosledu.
Nejprve se podíváme do 19. kapitoly, kde v její druhé polovině k Ježíši přichází bohatý mladík s dotazem: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ Ježíš mu pro začátek „předepíše“ dodržování desatera, což muž kvituje, jelikož je to pro něj samozřejmost už od svého mládí, jak upřesňuje evangelista Marek. Jenže Ježíš přidává něco navíc – 21. a 22. verš 19. kapitoly Evangelia podle Matouše:
Ježíš mu odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Mt 19:21–22 (ČEP)
Evangelium sice výslovně neříká, že by se mladý boháč odmítl zbavit svého majetku, nicméně z druhého citovaného verše to vcelku jasně vyplývá. Než aby své jmění rozdal, raději si jde svou cestou. Představuji si, jak to asi probíhalo. Ježíš řekne svá slova, mladíkovi zamrzne úsměv na rtech, beze slova se otočí a odchází. Kristus se chvíli dívá na jeho záda, pak se obrátí ke svým učedníkům a podá vysvětlující komentář. Konec 19. kapitoly Matouše, verše 23 až 30:
Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“
Mt 19:23–30 (ČEP)
Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: „Kdo potom může být spasen?“
Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“
Na to mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“
Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední první.“
Lidé, oplývající bohatstvím, mamonáři, u Ježíše neměli zrovna dobrý kredit, řekl jsem mimo jiné v epizodě tohoto podcastu s názvem Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli. Budu rád, když si ji po skončení tohoto dílu poslechnete, protože zde obšírněji vysvětluji, jak to je s antagonismem bohatství a Boha nebo víry a mamonu. V tomto dílu se chceme dostat k vysvětlení úsloví, které v předchozí biblické citaci zaznělo na jejím konci: Mnozí první budou poslední a poslední první. Musím se však omluvit, ale ještě to prosím chvíli vydržte. Nechci vás napínat, ale rád bych se ještě na chvilku zastavil u předposlední Ježíšovy věty: A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.
Jak to Pán Ježíš myslí? Chápu, že velký majetek může překážet na cestě k Bohu – byť to tedy nemusí být pravidlo – jak jsem také říkal ve zmíněném dílu Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli. Ale že bych se měl s prominutím vykašlat na svou rodinu, to už se mi zdá trochu moc. To po nás vážně chceJežíš takovou oběť? Můžete být v klidu, nic takového si náš Spasitel nepřeje, ostatně doslova by tím popřel sám sebe. Ježíš mluví v podobenstvích a také tato věta není striktní předpis, nýbrž parabola, přirovnání. Otec a matka, bratři a sestry zde slouží jako prvek důležitosti, zdůraznění velkého významu, určení priority. Je pro vás rodina na prvním místě? Tak je to správně! Říká Ježíš, aby vzápětí dodal: Existuje však něco, co je nade vším – Bůh. Svou rodinu bys měl milovat, svá pole obhospodařovat čili poctivě se starat o své živobytí, avšak jediné, před čím se musíš sklonit, chválit ho a uctívat nadevše, je Bůh.
Sice jsme se stále nedobrali vysvětlení věty Mnozí první budou poslední a poslední první, ale neztrácejte prosím trpělivost. Nyní je na čase citovat druhou část Matoušova evangelia, ve kterém se naše předmětná věta nachází, jak už jsem řekl, v obráceném slovosledu: Tak budou poslední první a první poslední. Přečtu podobenství o dělnících na vinici – 20. kapitola, od prvního do 16. verše:
„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli.
Mt 20:1–16 (ČEP)
Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘
Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘
Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘
On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?’ Tak budou poslední první a první poslední.“
Myslím, že vynechat toto podobenství by byla velká chyba, protože právě v něm je zjevně mnohem pochopitelnější poslední věta Tak budou poslední první a první poslední. Tedy pochopitelnější… je spíše ve zřetelnějším kontextu. Nad samotným porozuměním jejího významu stejně budeme muset ještě chvíli přemýšlet.
Příběh dělníků na vinici je z našeho pohledu nespravedlivý. Naprosto samozřejmě bychom očekávali – a bibličtí dělníci na tom nejsou jinak – že ti, kteří pracovali celou šichtu, dostanou větší odměnu než později nastoupivší brigádníci nebo najatí dělníci. Kdyby takto odměňovali své pracovníky dnešní zaměstnavatelé, brzy budou všichni chodit do práce až těsně před koncem směny, s vědomím, že i tak dostanou svůj příslovečný biblický denár.
Někde jsem četl, že podobenství o dělnících na vinici pojednává o lidské závisti. Dělníci, kteří na svůj jeden denár dřeli celý den, závidí těm, kteří k němu přišli lacino. Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!, reptali po namáhavé práci udření, zpocení a špinaví chlapi. Jenže… je tohle závist?
Tento příběh je, jak je asi zřejmé, opět podobenstvím. Z mého pohledu však ne primárně podobenstvím o závisti, nýbrž v první řadě podobenstvím o spravedlnosti. Tak moment! Tohle přece není žádná spravedlnost!, říkáte si teď možná vy sami, milí posluchači, a já vám s vámi souhlasím. Ne, tohle není žádná pozemská spravedlnost. Tudíž musím svá slova upřesnit: Tento příběh je o Boží spravedlnosti, a dlužno dodat, navrch také o Boží svrchovanosti. Nesmlouvavý hospodář, který ale všechno, co dělníkům slíbil, také splnil, nepředstavuje nikoho jiného, než samotného Pána Ježíše, a dělníci na vinici jsme my, kteří pracujeme na vinici Páně, v Božím království. Ten jeden denár je cena vstupenky k podílu na věčném životě, taxa stejná pro všechny dělníky.
Dobře, uznávám, že přirovnání k ceně vstupenky na podíl na věčném životě možná trochu drhne, nicméně jako rychlá zkratka pro přechod k další části tohoto povídání vás snad tento příměr neurazil. Ptáte-li se, proč mluvím o věčném životě, když se v prvním verši 20. kapitoly Matouše píše o nebeském království, pak vás opět odkážu na jeden z dílů tohoto podcastu – a to poslední část trilogie na téma Kdo je Ježíš. Zde je tato „problematika“ probraná zevrubně, a protože jde o minulou epizodu Biblických jmen a úsloví, tedy to, co jistě máte v živé paměti, nebudu se k ní vracet. Abyste ale neřekli, že vás odbývám, přečtu pár slov, která nám jako bleskové vysvětlení poskytne parafrázovaný překlad Bible – Slovo na cestu. První verš 20. kapitoly Matoušova evangelia zde totiž zní takto:
Když Bůh dává podíl na věčném životě, jedná jako vinař, který časně najal dělníky k práci na své vinici […]
Mt 20:1 (SNC)
Podíl na věčném životě a království nebeské jedno jsou. A my jsme stále u podobenství o dělnících na vinici. Resumé tohoto příběhu je velmi přímočaré – jeho poselství by mohlo znít takto: Pán Bůh dává všem stejnou měrou. Je to Boží spravedlnost a milosrdenství na jedné výplatní pásce. Pána Boha nezajímá, jak moc je kdo bohatý nebo chudý (byť tedy, jak jsme slyšeli, k boháčům nebo spíš k mamonářům své výhrady má), Pán Bůh se nestará o to, kolik má kdo titulů před jménem nebo i za ním, jestli bydlí ve svém nebo v nájmu, a nedělá si u vašeho jména černé tečky, pokud se vám v neděli nechce jít na bohoslužbu. Čiňte pokání a věřte evangeliu, říká nám Ježíš v 1. kapitole Marka. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně nejde o Boží výplatu, to by byl chybný příměr. Je to ničím nezasloužený a ničím nepodmíněný dar.
Na tomto místě je třeba doplnit, že někteří vykladači Bible nepovažují za dělníky na vinici všechny křesťany, jak o nich mluvím já, nýbrž možná ne výhradně, ale přesto prioritně ty, kteří takříkajíc přímo šíří křesťanskou víru – tedy faráře, kněze, pastory, kazatele, jáhny, katechety, pastorační pracovníky a další. Nemám nic proti – tito lidé mají dřinu na vinici Páně doslova v popisu práce a vůbec nepochybuji o tom, že je to nezřídka namáhavá a mnohdy také téměř nikdy nekončící činnost. Ale i tak si myslím, že svůj podíl na obdělávání vinice Páně má v Boží pracovní smlouvě každý, kdo věří v Ježíše Krista a zachovává jeho jméno. Vždyť čím by bylo křesťanství bez – promiňte mi to označení – řadových věřících? K čemu by byl klérus nebo jak nazvat všechny duchovní, když by neměli komu zprostředkovávat evangelium? Proto si myslím, že dělníkem na vinici Páně je každý křesťan.
Otázka však zní, jak my „řadoví“ můžeme přispět k obdělávání Božích pozemků? Zní to bohužel jako dost vyčpělé klišé, ale je to tak: Přispět můžeme hlavně svým příkladem, svým křesťanským životem. Nemám rád mentorování, takže se mi vůbec nechce vypočítávat „parametry dobrého křesťana“. Spíše to raději nechám na každém posluchači. Odpovězte si sami na jednoduchou otázku: Pracuji já jako křesťan na vinici Páně aspoň tu hodinu denně jako poslední najatí dělníci v Ježíšově podobenství, abych si zasloužil onen jeden denár? Ano, řekl jsem, že Boží odměna je ničím nezasloužený a ničím nepodmíněný dar – a na tom také trvám. Ale nyní jsme v podobenství. Navíc stejně, jako Ježíš žije v Božím bezčasí (mluvil jsem o tom ve zmíněné trilogii na téma Kdo je Ježíš), tak ani ona hodina denně nemusí znamenat pozemských šedesát minut. Troufám si říct, že naopak může trvat spíš 1 440 minut. Čili 24 hodin, celý den. A dny se po sobě opakují, tudíž stejně tak může znamenat celý týden, měsíc, rok, život… Křesťanství totiž nemá stanovenou pracovní dobu. Buďto zde je, nebo není. Přestávka na oběd nebo návštěva lékaře, případně technické důvody pro zavření krámu, na to se v životě s Ježíšem jaksi nehraje. Nevím, jak vám, ale mně v tomto případě taková pracovní doba vůbec nevadí, naopak mi naprosto vyhovuje :-)
Když bych měl v této chvíli své povídání trochu sesumírovat, pak, jestli se nepletu, když jsem řekl, že Pán Bůh dává všem stejnou měrou,jsem v podstatě došel k meritu věci. Nyní mě ale napadlo, že bych tuto větu měl ještě zpřesnit. Možná by bylo lepší znění: Pán Bůh dává takovou měrou, aby všichni měli stejně. Ovšem pozor! Aby snad nedošlo k nějakému zaměnění s legendárním zbojníkem Jurou Jánošíkem, který – údajně – bohatým bral a chudým dával :-) U Pána Boha stále platí, že nám všem, kteří v něho věříme, dává příslib věčného života. Ať jsme kdokoliv a jakýkoliv. Avšak nevylučuje se to s dalším, už méně lákavým příslibem, a totiž, že všichni také budeme jednou stát před Božím soudem. A to je, myslím už celé, vysvětlení Ježíšových na první pohled nepochopitelných vět Mnozí první budou poslední a poslední první, nebo v obráceném pořadí: Tak budou poslední první a první poslední.
Než tento díl podcastu Biblická jména a úsloví přivedu ke svému závěru, rád bych se s vámi ještě podělil o malou biblickou vsuvku. Stále jsme ve 20. kapitole Evangelia podle Matouše, kde podobenství o dělnících na vinici končí 16. veršem Tak budou poslední první a první poslední. Tolik Český ekumenický překlad Bible nebo třeba Bible21. Například Český studijní překlad či Bible Kralická však pokračují dál. Studijní překlad dodává: Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných, Kralická Bible pak uvádí – a to si přečteme v celém znění:
Takť budou poslední první, a první poslední; nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.
Mt 20:16 (BKR)
Mnoho je pozvaných nebo povolaných, ale málo vybraných či vyvolených. Tyto dovětky najdete v češtině také ve Studijním překladu Miloše Pavlíka a v překladech Nového zákona od Dr. Rudolfa Cola z roku 1947 a Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922. V Sinajském kodexu, tedy v nejstarších dochovaných řecky psaných svitcích Bible se však nenachází a nejsou ani ve Vatikánském kodexu. Najdete je však v latinské Vulgatě, kam byly údajně dodatečně vpraveny v souvislosti s podobenstvím o svatební hostině, které se nachází v Matoušovi o dvě kapitoly dál, a najdete ho také ve 14. kapitole Evangelia podle Lukáše. Já v tomto dílu nebudu podobenství o svatební hostině citovat, ovšem mohu uvést, že zde, tedy konkrétně v Matoušovi, už všechny překlady bez výjimky s drobnými odchylkami končí slovy Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.
Pominu otázku, jestli toto úsloví do podobenství o dělnících na vinici patří, a nebudu ani pátrat po důvodech, proč sem bylo patrně uměle přidané. Ostatně, stejně bych se, vzhledem k okolnostem, hlavně tedy stáří Bible, asi ničeho kloudného nedobral. Jako čtenáře Knihy knih mě však zajímá, co znamená úsloví Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených?
Teď možná někoho z posluchačů trochu naštvu, ale zkusím to riziko podstoupit. Oni povolaní a vyvolení představují sice v jistém smyslu navazující, ale přesto zároveň odlišné téma, než probírám v tomto dílu podcastu. Tak se na mě prosím nezlobte, ale nechám ho až na příští epizodu. Čtrnáct dní byste to mohli vydržet, a kdybyste náhodou měli absťák, tak myslím, že dílů tohoto podcastu je k poslechu docela dost. Ostatně na některé z konkrétních jsem odkazoval také v této epizodě, tudíž máte nejlepší příležitost je lidově řečeno „dát“, případně, pokud jste je už někdy poslouchali, si oživit jejich obsah. Anebo si také můžete od mého deklamování prostě odpočinout. Za zlé vám to mít nebudu, i když popravdě, první varianta se mi zamlouvá více :-)
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!