Textová verze epizody podcastu Víra hory přenáší… a pro strach má uděláno
Petr Lindner | 14. 9. 2022
Úsloví Víra hory přenáší patří k těm, u nichž je biblický, nebo řekněme náboženský původ zřejmý na první pohled. Nic na tom nemění ani skutečnost, že pojem víra – od slova věřit – se spiritualitou nemusí mít vůbec nic společného. Na půdě tohoto podcastu se ale samozřejmě budeme bavit o víře křesťanské, o víře v trojjediného Boha, o tom, v čem tato víra spočívá, co o ní říká sám Pán Ježíš; ale také o tom, jak může být křehká a zranitelná.
K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve, a příjemný zážitek přeje, Petr Lindner.
Řekne-li se Víra hory přenáší, každý ví, co se tím myslí. Když to zjednoduším, tak víra pomáhá člověku překonávat překážky, aby však svou mocí dokázala působit také doslova zázraky. Ano, zázraky – jakkoliv může toto slovo v dnešní době působit nepatřičně. V Bibli najdeme několik příkladů uzdravení nevyléčitelně nemocného – právě díky víře. Ostatně za chvíli o tom budu mluvit. My si ale v dnešní době můžeme říct: „No jo, v Bibli…, to se stalo kdysi dávno. Copak teď se dějí takové zázraky? Možná doktorům se občas podaří vyléčit nějakou zákeřnou chorobu, ale vírou?“
Nenechte se mýlit, podobné zázraky se dějí i dnes. Ať nemluvím jen do větru, uvedu příklad. Všichni víme, jak se v Česku vesele pije. Myslím alkohol pochopitelně. Nejeden člověk považuje alkoholiky za lidi se slabou vůlí, lidi, kteří si neumí poručit. Skutečnost je však trochu jiná. Závislost na alkoholu je nemoc. Nevyléčitelná nemoc. Abyste tomu dobře rozuměli: Ano, alkoholismus se nedá vyléčit – alkoholikem člověk zůstává až do smrti. Neznamená to však, že musí pít. Nemusí. Divili byste se, kolik mezi námi žije alkoholiků, kteří nepijí.
A právě s vírou pracuje společenství Anonymních alkoholiků. Druhý bod jejich dvanáctikrokového programu říká:
Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.
A následující krok pak navazuje:
Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme.
Proč o tom mluvím? Lidé, kteří ve společenství AA vystřízlivěli, prožili zázrak. Celá léta zkoušeli přestat pít sami. Vymýšleli nejbizarnější způsoby, jak se zbavit závislosti na alkoholu, ale téměř nikdy nic nefungovalo. Teprve až uvěřili, že existuje něco většího než oni sami, něco, co je miluje i přes jejich dosavadní neutěšený život, a co jim chce pomoci – a této vyšší moci, ať už jí říkají Bůh nebo jakkoliv jinak, odevzdali svůj život – stal se zázrak. Přestali pít. Mnozí den ze dne. Často z permanentní opilosti do úplné střízlivosti. Bez jakékoliv medikace, „jen“ díky víře.
Nevěříte? A jsme zase u víry :-) Dobře, pojďme zpět k našemu úsloví Víra hory přenáší. Otevřeme Bibli, abychom se podívali, na jakém místě, nebo spíše na kterých místech, se o tom píše.
Nejprve se zastavíme v 17. kapitole Evangelia podle Matouše. Po události, které se říká Proměnění na hoře, kdy se Ježíšovi a jeho učedníkům Petrovi, Janovi a Jakubovi zjevil Mojžíš a Eliáš, oslovil Ježíše nešťastný muž s prosbou o vyléčení svého náměsíčného syna postiženého démony. Přečtu 14. až 21. verš:
Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena řka:
„Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle trpí; často totiž padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“Ježíš odpověděl: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!“
Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl chlapec uzdraven.
V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“
On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. [Tento rod nevychází jinak než v modlitbě a půstu.]“
Mt 17:14–21 (CSP)
A je to tady! Stačí zrnko víry, a pohnete horou. Nic vám nebude nemožné, říká doslova Ježíš. Jedním dechem se však na své učedníky zlobí, je naštvaný. Říká jim pokolení nevěřící a zvrácené, Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Vypadá to tak, že Ježíš byl pěkně…, no prostě vytočený. Jak to, že se nechal unést k tak příkrým slovům? Vysvětlení se nachází v následujících dvou verších 17. kapitoly Matouše:
Když se zdržovali v Galileji, řekl jim Ježíš: „Syn člověka má být vydán do rukou lidí; zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen.“ A oni se velmi zarmoutili.
Mt 17:22–23 (CSP)
Ježíš věděl, co bude dál, a chtěl, aby jeho učedníci před tím, než odejde na kříži ke svému Otci, byli jednoduše dobře vyučení, znali a uměli všechno, co znát a umět měli. Žáci však zlobili svého učitele, tudíž jim musel vyčinit :-)
Tento příběh popisují také Evangelia podle Lukáše a Marka, ovšem v každém z nich je trochu jiný. Lukášovo evangelium je téměř shodné s Matoušem. Také zde Ježíš láteří na své učedníky, aby za ně nakonec chlapce uzdravil sám. Ovšem o víře jako zrnku hořčice, která hýbe horami, se zde nepíše. Pokud však zalistujeme o něco dál, do 17. kapitoly Evangelia podle Lukáše, pak zde můžeme v 5. a 6. verši číst toto:
Apoštolové řekli Pánu: „Přidej nám víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře‘, a poslechla by vás.“
Lk 17:5–6 (CSP)
Takže ne hora, ale moruše. Strom s plody podobnými velkým malinám či ostružinám, který u nás není úplně běžný, ale ve Středozemí je jako doma. Každopádně je to zajímavé přirovnání. Cožpak o to, pohnout horou, to si jakž takž dokážeme představit. Ale aby strom rostl v moři? Ve vodě? Těžko říct, co je větší zázrak. Ale o to tady samozřejmě nejde.
Papež Benedikt XVI. kromě jiného řekl: Nežádej od Boha méně než chce dát. Chce-li tedy Pán Bůh, aby moruše rostla v moři, pak se to také stane. Budeme-li tomu ovšem věřit. Přesněji tedy: Budeme-li jemu věřit.
Pojďme ještě do Markova evangelia. Zde nenajdeme ani horu, ani moruši, a také děj nebo spíše dialogy mají trochu jiný charakter. Poté, co Ježíš i v tomto popisu vyčinil svým učedníkům, řekl, ať chlapce přivedou k němu. Jak to bylo dál, přečtu od 20. do 27. verše 9. kapitoly Evangelia podle Marka:
I přivedli ho k němu. Jakmile ho duch spatřil, ihned s ním zalomcoval, chlapec padl na zem, válel se a měl pěnu u úst.
Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak je to dlouho, co se mu to stává?“
On řekl: „Od dětství. Často ho hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Avšak můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám.“
Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“
Otec toho chlapce hned vykřikl a říkal: „Věřím, pomáhej mé nevíře!“
Když Ježíš uviděl, že se sbíhá zástup, pohrozil tomu nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti přikazuji, vyjdi z něho a už do něho nikdy nevstupuj!“
Ten vykřikl a silně jím zalomcoval a vyšel. Chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že zemřel. Ježíš uchopil jeho ruku, probudil ho a on vstal.
Mk 9:20–27 (CSP)
Před chvílí jsem řekl, že děj v citovaných verších proběhl poté, co Ježíš vyčinil svým učedníkům. Ale jak jste právě slyšeli, neváhal zvýšit hlas ani na nešťastného otce posedlého kluka, který ho tak pěkně pokorně prosil o jeho uzdravení. Ježíšovo Můžeš-li je v Českém studijním překladu s vykřičníkem, ale podle mě sem správněji patří otazník – jako v překladu Bible21 – nebo ještě lépe otazník a vykřičník v Katolickém liturgickém překladu: „Můžeš-li!? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ To nejsou slova někoho, kdo by si snad myslel, že něčemu se dá věřit a něco už je za hranou. Ne. Všechno je možné! Jen musíš věřit!
Předchozí částí této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsme s přesouváním hory pomocí víry ještě neskončili. V Novém zákonu se o něco dál, tentokrát už jen v Matoušově a Markově evangeliu, nachází známý příběh o uschlém fíkovníku.
Začíná trochu podivně. Ježíš se z Betanie vrací s učedníky do Jeruzaléma, kde den před tím vyhnal kupce a směnárníky z Hospodinova chrámu…, a všem kručí v břiše hladem. U cesty spatří fíkovník, který však nenese žádné ovoce. Ježíš jde k němu a prohlásí: „Ať se z tebe již nikdy ovoce neurodí!“, nebo, jak praví Marek: „Ať již navěky z tebe nikdo ovoce nejí!“
Proč to Ježíš udělal? Nebo… co mu ten fíkovník udělal, že ho proklel? Nechme vysvětlení zatím odležet, a pojďme si přečíst, co se dělo dál. Evangelium podle Matouše, 21. kapitola, verše 20 až 22:
Když to učedníci uviděli, užasli se a říkali: „Jak ten fíkovník hned uschl!“
Ježíš jim na to řekl:
Mt 21:20–22 (CSP)
„Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nezapochybujete-li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘, stane se to. A všechno, oč byste v modlitbě požádali, budete-li věřit, dostanete.“
U Marka je tento příběh poněkud „pospřeházený“. Ježíš nejprve prokleje fíkovník, poté v Jeruzalémě vyčistí chrám od lupičů – jak nazve všechny ty, kteří zde prodávají zvířata k obětem a mění běžné peníze na chrámové – aby další den opět šel s učedníky stejnou cestou kolem suchého fíkovníku. Ve 20. až 25. verši 11. kapitoly Evangelia podle Marka čteme toto:
A když šli ráno kolem, uviděli ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl mu: „Rabbi, hleď, ten fíkovník, který jsi proklel, je uschlý.“
Ježíš jim na to řekl: „Mějte víru Boží. Amen, pravím vám, že kdo by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘ a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít.
Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít. A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení.“
Mk 11:20–25 (CSP)
Je to stále stejné: Máte-li víru, bude vám dáno cokoliv. Žádejte a modlete se za to. Bez vroucné a upřímné modlitby to jaksi nepůjde. Svou žádost je třeba Pánu Ježíši nějak předložit. A modlitba je jediný „komunikační kanál“ s Bohem. Navrch pak – jak jsem četl v závěru – je třeba odpouštět, aby i nám bylo odpuštěno. Jak jednoduché, že? Mno…, k tomu se ještě v tomto dílu dostanu. Teď bych se na pár chvil vrátil k otázce prokletí fíkovníku.
Existují různá vysvětlení různých vykladačů Bible. Nečetl jsem jistě všechny, ale ty, které jsem studoval, spojuje základní myšlenka: fíkovník v tomto příběhu představuje nevíru. Může ilustrovat izraelský národ, který se jak známo celé dějiny odkláněl od Boha, aby se k němu zase pokorně navracel. Stejně tak může být fíkovník obrazem chrámu, poskvrněného obchodníky a směnárníky, potažmo pak farizeji, sledujícími více než Boží slávu, svůj vlastní prospěch.
Ale úplně klidně můžeme být tím fíkovníkem my sami. Ježíš nám totiž ukazuje, jak může skončit ten, kdo odpadne od Pána Boha. Stane se z něj neplodný bezduchý kus dřeva, který nevydává žádné ovoce. Něco, co je vhodné možná jen pro přiložení na oheň.
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví o tom, jak víra hory přenáší, a co všechno víra… přináší či spíše může přinášet. Nastal čas, říci si velmi důležitou informaci. Sice to už – alespoň jak myslím – vyplynulo z předchozího povídání, nicméně považuji za důležité to zopakovat a takzvaně říct na plnou… na plná ústa :-)
V tomto dílu je řeč o víře v Boha. O víře v milostivého křesťanského Boha. Nikoliv o víře v sebe, ve své já. Rozumíte tomu rozdílu? Na začátku jsem mluvil o Anonymních alkoholicích, kteří to, myslím, chápou velmi přesně. Jejich já bylo zoufalé, demoralizované a hlavně bezmocné. Teprve přiznání si své nedostatečnosti a přijetí pomoci od Boha jim přineslo úlevu a vystřízlivění.
Na tomto místě bych rád nechal promluvit osobu moudřejší a jistě i povolanější – přečtu vám úryvek z kázání profesora Tomáše Halíka:
Víra nenabízí a neposkytuje nějakou lacinou náhražku za naše námahy, ale osvobozuje nás od falešného dojmu, že jsme jedinými režiséry svého osudu – ať už tento falešný pocit je spojen s pýchou a sklonem bezohledně manipulovat s okolím, nebo s úzkostlivostí, která nás žene do beznaděje nebo do stálého přeceňování a přepínání našich sil. Víra a její sestra naděje nám ukazují, že každá lidská situace je otevřená, že do našeho života vždy vstupují věci nepředvídané a nezmanipulovatelné a učí nás citlivě vnímat a reagovat na tyto podněty.
Máme-li na paměti tento širší horizont našeho života, v němž je vždy něco, co nás přesahuje, pak nám toto vědomí, je-li spojeno s důvěrou, dává svobodu a nadhled, učí dívat se na život jinak, než „prvoplánově“. Někdy se slovo náboženství – religio, odvozuje od re-legere, znovu číst. Mohli bychom říci, že víra je reinterpretace našich životních situací – „čteme je nově“, jinak a hlouběji jim rozumíme – a toto porozumění je už zároveň mění.
Zdroj: Kázání Tomáše Halíka
Tomáš Halík na začátku této citace vcelku jasně říká, že víra není odevzdání se Bohu ve smyslu předání svých aktivit do jeho rukou. Nemůžu sice mluvit za Pána Boha, ale i tak jsem přesvědčený, že náš Otec, přestože všechny lidi miluje, má přece jenom méně rád lidi, nebo ho spíše hodně zarmucují lidé, kteří jen sedí u televize s nohama na stole, a čekají, až se stane nějaký zázrak. Tomáš Halík to říká naprosto přesně: Víra nenabízí a neposkytuje nějakou lacinou náhražku za naše námahy, ale osvobozuje nás od falešného dojmu, že jsme jedinými režiséry svého osudu.
Když se učedníci Ježíše ptali, proč se jim nedařilo uzdravit nemocného chlapce, odpověděl jim: Pro vaši malověrnost! Ale vzápětí dodal, že stačí mít víry jako zrno hořčice. To si trochu odporuje, nemyslíte? Jak bylo u Ježíše zvykem, jde o jedno z mnoha jeho podobenství, nad kterými je třeba se zamyslel hlouběji. Zrno hořčice je maličké – exaktně hovoříme o ani ne dvoumilimetrové kuličce. Ale z tohoto semínka vyroste padesátinásobně vysoká rostlina, která vydá mnohonásobný počet těchto malých semínek. Ježíš tím říká, že svou víru nestačí jen získat a jednoduše mít, ale je třeba ji dál budovat a prohlubovat, a také o ni pečovat.
Francouzský křesťanský filosof Paul Ricoeur popsal tři základní stadia vývoje lidské víry. Dělí je na „První naivitu“, „Ztrátu naivity“ a „Druhou naivitu“. „První naivita“ je období dětství víry. Víra, která je nová, čistá, euforická, bez poskvrny, bez překážek. Jenže jak už jsem několikrát v podcastu Biblická jména a úsloví řekl, Pán Ježíš nám nikdy neslíbil život na růžovém obláčku, takže po prvním stadiu víry nutně musí přijít druhé – „Ztráta naivity“. Život nám přes cestu pokládá nejrůznější nástrahy, dostáváme se do potíží, přichází rány ať už z vnějšku, ale nezřídka také z vlastního přičinění. Naše víra je podrobovaná zkouškám. Je logické, že o tom přemýšlíme. Mnozí si říkají: „Proč zrovna já? Copak mě má Pán Bůh míň rád než druhé lidi? Nebo mě už přestal mít rád úplně?“
Ivana Noble, autorka knihy Po Božích stopách: teologie jako interpretace náboženské zkušenosti, k tomu uvádí:
Když rosteme, opouštíme ráj dětství, zakoušíme napětí a pochybnosti, klademe si otázky nad svým předcházejícím obrazem reality, vzdalujeme se od neproblematické víry, ztrácíme bezprostřednost, smysl. Jsme dezorientováni. Tomuto stádiu Ricoeur říká ztráta naivity nebo hermeneutika podezření. Je to čas kritického myšlení. Ale i toto stádium má pokračování. Je třeba kritickým myšlením pochopit meze kritického myšlení, projít přes adolescenci k dospělosti, završit hermeneutický kruh: „musíme rozumět, abychom mohli věřit, musíme věřit, abychom mohli rozumět.“ Toto stádium se nazývá „druhá naivita“ nebo také „kritická bezprostřednost“. Dochází v něm k integraci obou předcházejících stádií. Bezprostřednost je možná i s její kritickou reflexí. Vrací se orientace, vrací se víra, ale ne neproblematickým způsobem. Jsou v nich přítomny protiklady, nevyřešené nebo neřešitelné problémy, ale také přebytek smyslu.
Zdroj: Coena – Evangelická liturgická iniciativa
V citaci jsem záměrně vypustil poslední větu. Ale neochudím vás o ni. Nejprve však pár slov k závěru toho, co bylo právě řečeno. Autorka uvádí, že v Ricoeurově třetím stádiu víry, nazvaném „Druhá naivita“, se vrací orientace a víra, ale ne neproblematickým způsobem; a také, že zde jsou přítomné protiklady, nevyřešené nebo neřešitelné problémy, ale také přebytek smyslu. To nezní moc povzbudivě. Zrovna pojem přebytek smyslu ve mně osobně vyvolává až schizofrenní pocity. Ale francouzský křesťanský filozof evidentně stojí nohama na zemi. Ví, že pochybnosti ve víře nejsou nic zvláštního, ba naopak, je to naprosto normální lidská přirozenost. V onom třetím stádiu jsou důležitá slova vrací se orientace a víra. Všechno ostatní je pak záležitostí toho, jak jsem komentoval Ježíšovo podobenství o zrnku hořčice: Svou víru nestačí jen získat a jednoduše mít, ale je třeba ji dál budovat a prohlubovat, a také o ni pečovat. Hýčkat si ji jako největší bohatství.
No ale něco vám dlužím. Jak tedy zní ona nevyřčená poslední věta citovaného odstavce z knihy Po Božích stopách: teologie jako interpretace náboženské zkušenosti od Ivany Noble? Poslouchejte: Ricoeur ví, že ne všichni dojdeme do tohoto stádia a když, tak ne na všech rovinách našeho života.
Víra je úžasná, ale občas je to s ní trochu složitější – tak by se možná dalo jednoduchými slovy shrnout předchozí poněkud vědecky, filozoficky či teologicky sušší povídání. Pojďme se proto posunout kousek dál. Všichni víme, že protikladem víry je nevíra čili ateismus. To je zkrátka opačný stav. Položme si však otázku: Co je nepřítelem víry? Co člověku brání věřit? Co zpochybňuje jeho víru, kterou už přijal? Co ho dokonce dokáže od víry úplně odloučit? Nemusíte se mnou souhlasit, ale můj názor je jednoznačný: Nepřítelem víry je strach.
Víra je velkolepou tvořivou silou. Bohužel, stejnou schopnost má i strach. Samozřejmě s opačným znaménkem. Strach není tvořivou silou, nýbrž destrukční mocí. Je to nástroj Satana, a ten je odvěkým Božím protivníkem. Ten všemi prostředky využívá právě strachu, aby člověka odvedl od Pána Boha. Ve své recenzi knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla, kterou jsem vydal na webu toho podcastu Biblismy.cz, jsem mimo jiné napsal, že ďábel není pouze postava z pohádek či hororů, ale reálně na člověka – na nás – stejně sofistikovanými způsoby, jako jsou v této knize popsané, dnes a denně útočí. Jeho cílem je pomocí strachu v nás zabít víru v Boha.
Co s tím? „To je přece jednoduché – musíme se zbavit strachu!“ Stop, zadržte! Ono to není zase tak černobílé. Pominu-li realitu, že zbavit se strachu se sice lehce řekne, ale mnohem hůř provádí; je třeba také vědět, že každý strach není abych tak řekl prvoplánově škodlivý. Každý soudný člověk, který pracuje typicky v nějakém nebezpečném oboru, vám otevřeně přizná, že má strach. Hasič má strach z toho, že se na něj zřítí hořící střecha, pod níž zachraňuje lidské životy, má strach z nebezpečí výbuchu plynových lahví, uskladněných v hořícím objektu, a tak a tak dále. Jeho strach mu ale říká, že se v závislosti na nebezpečných okolnostech musí co nejlépe chránit, musí na ně být připravený. Neskočí jen tak bezhlavě do ohně, aby pak zjistil, že tam zůstane uvězněný. Strach z tohoto scénáře ho nutí pracovat obezřetně, mít zajištěnou únikovou cestu, spolupracuje s kolegy, kteří mu, jak se říká, kryjí záda… Onen hasič má strach – ale nenechá se jím paralyzovat. Má svou víru v dobrý konec – ta mu dovoluje pracovat v takto náročných podmínkách. Ta odsouvá strach do patřičných mezí. Neodstraní ho úplně, to by bylo riskantní a bláznivé. Ale zároveň ho nenechá převzít moc.
Mít strach tedy není nic neobvyklého. Naopak, každý se něčeho bojíme. Pokud někdo tvrdí, že se ničeho nebojí, lže vám, ale hlavně sám sobě. Strach dokáže být nejvíce zákeřný ve vyvolávání obav z toho „co by se mohlo stát“. Jde o takové to klasické „coby kdyby“. Člověk si ve strachu z neznámého začne v hlavě konstruovat nejčernější scénáře. I ten, kdo běžně zrovna neoplývá fantazií, najednou začíná být kreativní až hrůza. A to tak, že doslova. Až hrůza tryská kolem… Co s tím? Jak se bránit?
Velmi to zjednoduším a shrnu svou radu do dvou pojmů: Strach je třeba nejprve rozeznat, a poté – zejména v případech, kdy jde o zmíněnou situaci typu „coby kdyby“ – svůj strach pojmenovat. Člověk paralyzovaný strachem si ho velmi často neuvědomuje. Nebo o něm ví, ale nechce si jej přiznat. Ježíš mnohokrát říká Nebojte se! Ale abychom se mohli nebát, musíme vědět, nebo si přiznat, že strach máme. Není se za co stydět. Pojďme do toho.
No a pak je tu otázka: Z čeho mám vlastně strach? Je to něco, co mohu vlastními silami a schopnostmi změnit? Nebo jde o záležitost, kterou nemohu ovlivnit? Pokud to ovlivnit nemůžu, co jiného mi zbývá, než svůj strach a svůj problém odevzdat Pánu Bohu? Ostatně, na víru nesmíme zapomínat, to by byla neodpustitelná chyba. Jak mi moje víra může pomoci?
Víra je od slova věřit, důvěřovat. A to je také jediné, co po nás Pán Bůh chce – abychom v něj věřili, abychom mu důvěřovali. Harvey Boyd, starší amerického sboru Grace Fellowship k tomu ve své knize Uzdravující církev píše:
Jestliže se soustředíme na Boha, přemůžeme okolnosti a náš život se už nebude soustřeďovat na problém, neboť zvítězila větší moc. Dokonce už ani ty problémy nerozpoznáváme, protože se už v nás nemají kde uchytit. Když ďábel pochopí, že problémy, které nám staví do cesty, dokážeme překonat, vzdá se tohoto území.
Zdroj: Křesťanské společenství Juda
A dále poskytuje Boyd čtyři rady, začínající slovy nikdy nevyznávejte:
Nikdy nevyznávejte: „Já nemohu…“
Místo toho řekněte: „Všecko mohu v tom, který mne posiluje.“ (Fp 4:13 /CSP/),
„Hospodine, moje sílo a má záštito, mé útočiště v den soužení…“ (Jr 16:19 /CSP/)Nikdy nevyznávejte: „Mám nedostatek…“
Místo toho řekněte: „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (Fp 4:19 /CSP/),
„…neodepře dobro těm, kdo žijí bezúhonně.“ (Ž 84:12 /CSP/)Nikdy nevyznávejte: „Bojím se…“
Místo toho řekněte: „Neboť Bůh mi nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy.“ (2Tm 1:7 /CSP/),
„Hospodin je mé světlo i má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, koho bych se lekal?“ (Ž 27:1 /CSP/)Nikdy nevyznávejte nedostatek víry…
Zdroj: Křesťanské společenství Juda
Místo toho řekněte: „Bůh mi udělil míru víry.“, což je parafráze 3. verše 12. kapitoly Římanům, který zní: Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12:3 /CSP/)
Nerad bych tento díl zakončil strachem, tedy povídáním o něm, takže na závěr ještě pár povzbudivých slov.
Naše víra je – a stále bude – podrobovaná zkouškám, které nutně vyvolávají otázky spojené s pochybami. Rozumný přemýšlivý člověk se tomu dost dobře nemůže vyhnout. Život je příliš složitý, nikdo z nás nežije v nějakém imaginárním bezproblémovém vakuu. Snad možná náboženští fanatici či fundamentalisté si mohou myslet, že jim se pochyby vyhnou. Ale já bych to ani jim nevěřil.
Nicméně jak říká Harvey Boyd: Jestliže se soustředíme na Boha, přemůžeme okolnosti a náš život se už nebude zaměřovat na problém, neboť zvítězila větší moc. Naděje, kterou nám dal Ježíš Kristus na kříži, není nijak ohraničená. Není ani malá, ani střední, ani velká. Je nekonečná. Nikdy nekončící naděje. Je to obrovský dar nevyčíslitelné ceny. A tento dar lze přijmout pouze jedním možným způsobem… vírou.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!