Textová verze epizody podcastu S Ježíšem v srdci: „Tvá víra tě uzdravila!“
Petr Lindner | 23. 6. 2021
V pilotním dílu tohoto podcastu jsem řekl, že Biblická jména a úsloví nejsou určená pouze věřícím křesťanům, ale také ateistům nebo lidem svou víru teprve hledajícím. Je-li nějaký díl, který bych ze všech nejvíce doporučil právě oněm ateistům nebo lidem svou víru teprve hledajícím, pak je to zatím zrovna tato epizoda. Zatím jednoduše proto, že v této chvíli nevím, jak „výživné“ budou další díly, nicméně z těch, které jsem už zveřejnil, je – znovu opakuji – tento nejvíce určený ateistům nebo „začátečníkům“ v křesťanské víře.
Od mikrofonu tohoto věroučného dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zdraví Petr Lindner.
Tvá víra tě uzdravila… to je, řekl bych až notoricky známé úsloví, které si pravděpodobně nikdo s ničím jiným nežli s Biblí nespojí. Tato slova pronesl Ježíš Kristus a to hned několikrát – pokaždé, když učinil nějaký zázrak, uzdravil nějakého člověka.
Mně osobně ze všech těch příběhů nejvíce oslovuje možná zároveň asi nejznámější uzdravení ženy, která trpěla dvanáct let krvotokem čili pravděpodobně nějakým gynekologickým onemocněním, se kterým si tehdejší medicína nevěděla rady, což lidé té doby vyřešili tak, že ženu vystrčili jakožto nečistou na okraj společnosti. A bylo vymalováno…
Tento příběh je popsaný ve třech ze čtyř evangelií, což je samo o sobě důkazem jeho velkého významu. Já jej přečtu z Markova evangelia. 5. kapitola, verše 21–34. Jen upřesňuji, že se to přihodilo poté, co Ježíš uzdravil šíleného člověka jménem Legie, jehož démoni po Ježíšově zásahu vešli do dvoutisícového stáda prasat, které se pak vrhlo ze srázu do jezera.
Kdo se mě dotkl?
Když se pak Ježíš přeplavil lodí zpátky na druhý břeh, sešel se k němu u jezera veliký zástup.Přišel k němu jeden z představených synagogy jménem Jairus, a jakmile ho uviděl, padl mu k nohám. Snažně ho prosil: „Moje dcerka umírá! Pojď, vlož na ni ruce, ať je uzdravená a může žít.“ A tak šel s ním.
Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která už dvanáct let krvácela. Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, utratila všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo a bylo jí čím dál hůř.
Když uslyšela o Ježíši, prošla k němu davem zezadu a dotkla se jeho roucha. Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho roucha, budu uzdravena.“ Její krvácení ihned přestalo a na těle pocítila, že byla z toho trápení uzdravena.
Ježíš v nitru ihned pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého roucha?“
Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, že se na tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“
On se ale rozhlížel, aby viděl, kdo to udělal.
Když ta žena poznala, co se s ní stalo, přistoupila, v posvátné úctě před ním padla na kolena a pověděla mu celou pravdu.
Ježíš jí odpověděl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.“
Mk 5:21–34
Co si z této epizody odnášíme? Jednak je zde žena, de facto vyobcovaná ze společnosti, která trávila svůj život velmi pravděpodobně někde ve skrytu před ostatními lidmi – tak tato nešťastná žena neváhá, a protlačí se davem k Ježíši věříce v to, že pokud se dotkne aspoň jeho oděvu, bude uzdravená. To je obrovský důkaz víry. Všimněte si ale navíc, že její víra byla podpořená skutky – tedy tím, o čem jsem vyprávěl v minulém dílu tohoto podcastu o Jakubovi. Žena musela vyjít ze svého úkrytu mezi lidi a dotknout se Ježíšova roucha. Nestačilo jenom věřit, bylo třeba i konat.
A pak je tady jedna velmi zajímavá věc – Ježíš si nečiní žádný takříkajíc nárok na autorství svého zázraku. Ve 30. verši se píše, že pocítil, jak z něj vyšla moc a ptal se ostatních „Kdo se dotkl mého roucha?“
Pro mě to představuje jeden z neobvyklých příkladů trojjedinosti našeho Boha. Jsem přesvědčený, že v případě uzdravení této ženy, byl Ježíš sice jakýmsi zdrojem energie, nicméně vykonavatelem se mi jeví nezávisle na něm Duch svatý, který zajistil převedení Ježíšovy moci na tuto ženu. Nevím, možná se pouštím do divného výkladu, ale tak to na mě zkrátka působí.
Na začátku předchozí citace z Markova evangelia se píše o umírající dceři představeného synagogy jménem Jairus. Pojďme si tuto kapitolu poslechnout až do konce, abychom se dozvěděli, jak to dopadlo – protože i zde je víra v takříkajíc hlavní roli. Budu pokračovat v 5. kapitole Markova evangelia, od verše 35.
Talita kum
Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy.
Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana.
Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ Oni se mu ale smáli.
Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“
Ta dívka hned vstala a začala se procházet. Bylo jí dvanáct let. Přítomných se zmocnil nesmírný úžas, ale on jim jasně přikázal, ať se o tom nikdo nedozví. Řekl jim také, ať jí dají najíst.
Mk 5:35–43
Jairova dcera mezitím, než Ježíš uzdravil ženu s krvotokem, zemřela. Ježíš věděl, že ji znovu přivede k životu, představenému synagogy proto řekl „Neboj se, jenom věř“.
Tomu se hodně špatně věří, když vidíte svoje dítě mrtvé. A když pak ještě Ježíš řekne truchlícím lidem, že to dítě neumřelo, jen spí, je s podivem, že se mu jenom smáli – že ho totiž rovnou neukamenovali – jak bylo v té době zvykem.
Ať je to jak chce, toto všechno vyžaduje skutečně až bezmeznou víru.
Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví je o víře. Co to vlastně je ta víra? Pojďme si ji zkusit nějakým způsobem definovat nebo řekněme podrobněji pojmenovat.
Sociologická encyklopedie Sociologického ústavu Akademie věd ČR říká o víře toto:
Víra – obecně přesvědčení, vnitřní jistota o pravdě, správnosti, existenci něčeho, co nelze empiricky ani logicky prokázat.
Zdroj: Sociologická encyklopedie
To by v podstatě jako principiální myšlenka mohlo stačit, co říkáte? Nicméně nic to neříká o křesťanské nebo chcete-li obecně náboženské nebo spirituální víře.
Nevadí Sociologická encyklopedie první větou nekončí, naopak – výklad je velmi dlouhý. Až tak dlouhý, že ho zde celý citovat nebudu. Nicméně pár dalších vět ale ano. Definice pokračuje takto:
Předmětem náboženské víry, která je typickým případem víry, je entita boha, reálnost nadpřirozena a zázraků, které v něm mají svůj původ. Taková víra je základem náboženství. V křesťansko-teologickém smyslu je náboženská víra nejobecnějším výrazem osobního poměru člověka k Bohu, uznáním jeho moci nad člověkem a uznáním možnosti spásy, vyjádřené v Ježíši Kristu. Taková víra je zdrojem jednání, měřítkem rozhodování.
Zdroj: Sociologická encyklopedie
Tak! A tady musím skončit! Jednak kvůli poslední větě, která tento výklad ve zmíněné encyklopedii dále rozvádí, ale hlavně kvůli akademickému jazyku, snažícímu se za každou cenu podat exaktní definici něčeho, co rozhodně exaktní v pravém smyslu tohoto slova není.
Ale můžu si za to sám, protože jsem to byl já, kdo otevřel stránky Sociologické encyklopedie.
Pokusím se vám tedy poskytnout vlastní výklad, při němž mi hned na začátku pomůže samotná Bible. Moje oblíbená definice víry se nachází v Novém zákonu, v prvním verši 11. kapitoly knihy Židům:
Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.
Žd 11:1
Hmm…, když tak nad tím přemýšlím, tak je to vlastně jinými slovy totéž, co ona první věta z definice v Sociologické encyklopedii. Pouze řečená krátce, úderně a neakademickým jazykem.
Nicméně 11. kapitola knihy Židům samozřejmě neobsahuje pouze tento jeden verš, nýbrž myšlenku jakési biblické definice víry rozvádí. Pojďme tedy z Bible číst dál. Aby to hezky znělo a navazovalo, zopakuji ještě jednou také oblíbený 1. verš:
Co je víra
Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.Díky ní naši předkové došli u Boha uznání.
Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.
Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.
Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.
Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.
Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. Vyhlížel totiž město, které má základy, město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.
Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení. A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu.
Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci.
Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.
Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.
Vírou Izák požehnal Jákobovi a Ezauovi ohledně budoucích věcí.
Vírou umírající Jákob požehnal každému z Josefových synů a „poklonil se, opřen o svou hůl.“
Vírou se Josef, předtím než skonal, zmínil o odchodu Izraelitů z Egypta a řekl jim, jak mají naložit s jeho kostmi.
Vírou byl Mojžíš po narození tři měsíce ukrýván svými rodiči. Když viděli, jak je to dítě krásné, nenechali se zastrašit královým rozkazem.
Vírou se Mojžíš, jakmile dospěl, zřekl postavení faraonova vnuka. Dal přednost útrapám Božího lidu před pomíjivým hříšným požitkem. Kristova potupa mu byla dražší než všechny egyptské poklady, neboť se díval až k odplatě. Vírou opustil Egypt a nedal se zastrašit královým hněvem. Vytrval, jako by viděl Neviditelného. Vírou slavil Hod beránka a skropení krví, takže se jich zhoubce prvorozených nedotkl.
Vírou přešli Rudé moře jako po suché zemi; když se však o to pokusili Egypťané, zmizeli v hlubině.
Vírou padly zdi Jericha, když je obcházeli sedm dní.
Vírou nevěstka Rachab pokojně přijala špehy, a tak nezahynula s neposlušnými.
Mám pokračovat ještě dál? Není dost času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftachovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích.
Ti skrze víru dobývali království, konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům, přemáhali žár ohně, unikali ostří meče, bývali posilněni v slabosti, stávali se silnými v boji a obraceli na útěk vojska cizinců. Ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní šli na mučidla, když odmítli propuštění, aby dosáhli něčeho lepšího – vzkříšení.
Další zakoušeli výsměch a bičování a také okovy a vězení. Bývali kamenováni, řezáni pilou, zabíjeni mečem, chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. Svět jich nebyl hoden. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách.
Ti všichni díky víře došli u Boha uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, neboť Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás – proto neměli dojít k cíli bez nás.
Žd 11
Toto čtení z Bible bylo trochu delší – je to celá 11. kapitola knihy Židům – ale jak jistě sami uznáte, stálo to za to. Autor této knihy se zde vrací ke starozákonním postavám, z nichž s mnohými jste se mohli setkat také v předchozích epizodách tohoto podcastu. A skutečně, u všech to byla víra, která jim pomáhala a umožnila překonávat nejrůznější svízele, které je potkávaly.
No dobře. Zejména pokud patříte mezi ateisty nebo svoji cestu k víře teprve hledáte, můžete si položit otázku:
„Jak všichni tihle slovutní lidé ke své víře přišli? To prostě jenom tak z ničeho nic uvěřili? Ráno se probudili a byli věřící? Nebo je snad zasáhl blesk či se praštili do hlavy? Jak se jim to přihodilo?“
To je dobrá otázka! Jak to měli všichni tito starozákonní hrdinové, to nevím. Ale zkusil bych vám vyprávět jeden příběh ze současnosti.
Myslím, že jenom velmi malé procento lidí si není ochotno připustit, že existuje něco, co nás přesahuje. Něco, nebo někdo, kdo koná věci, které si neumíme racionálně vysvětlit, zdůvodnit proč se dějí, jak vznikají a tak dále. I velcí muži a ženy světové vědy, jejichž takříkajíc životní náplní je permanentní exaktní dokazování čehokoliv, byli nuceni přijmout myšlenku, že jednoduše jsou věci mezi nebem a zemí. Nevysvětlitelné, de facto nadpřirozené jevy. A předesílám, že je jich mnohem více, než jen těch největších, řekněme exemplárních, nejviditelnějších případů. Doprovázejí nás na každém kroku. Jenom je ne vždy vnímáme…
Když si toto připustíte – a museli byste mít extrémně zbytnělé ego, abyste nebyli ochotni podobné uvažování přijmout –, pak nad tím můžete přemýšlet dál.
Zcela jistě vám dojde, že tyto nevysvětlitelné jevy jsou vždy jen pozitivního charakteru. Já vím, dějí se i špatné věci, ale ruku na srdce – většinou jsou jejich příčinou jiní lidé, nějaké vysvětlitelné okolnosti nebo často dokonce… my sami. Nejedná se o nadpřirozené zlo.
Ale dobré věci, jak opakuji, přichází často na první pohled samy, bezdůvodně, neočekávaně, nebo nezaslouženě. Nevíte jak se to stalo, kdo, nebo co, to zapřičinilo.
To je příjemné zjištění, které se dobře přijímá, a když na věc přijde, tak nad ním není třeba moc přemýšlet. A když nám to dělá dobře, tak jenom ať to hned tak neskončí, že ano? Co kdybychom to zakřikli :-)
Nechci to ale bagatelizovat, takže pojďme přemýšlet dál. Přestože jste možná nevěřící, někdy jste někde četli nebo slyšeli úsloví Ježíš je láska – a při uvažování o tom, jak je možné, že se vám dějí dobré věci samy od sebe, jste si na něj vzpomněli.
Ježíš je láska – co si pod tím představit? Ona láska asi nebude myšlená v sexuálním významu, nýbrž v obecné rovině, a když bychom to zjednodušili až na dřeň, pak to může znamenat, že Ježíš zkrátka představuje dobro.
Milí křesťané, teď si prosím zacpěte uši, řeknu to ještě jinak: Pozitivní energie. Já vím, zní to hrozně ezotericky, ale myslím, že dobrému ateistovi to službu při výkladu udělá :-)
Jdeme dál. Jednoho krásného dne si v jedné volné chvíli otevřete Bibli. Pokud není zastrčená a patřičně zaprášená ve vaší knihovně, nemusíte ji ani kupovat. Na internetu najdete všechny překlady Bible, na které si jen vzpomenete. Pro začátek doporučuji velmi čitelný český překlad Bible 21 neboli Bible pro 21. století.
Někdo vám poradí, ať ji nezkoušíte číst od začátku, ale přeskočíte rovnou na Nový zákon. S tím souhlasím, zachovejte přesně tento doporučený postup. V úvodním, Matoušově evangeliu sice asi ještě dáte stranou prvních 17 veršů, popisujících Ježíšův rodokmen, abyste se ale hned poté začetli do příběhu narození Ježíše Krista.
Teď to kvůli zrychlení zjednoduším: Evangelium čili dobrou zprávu dočtete až k Ježíšovu ukřižování. A říkáte si:
„Vždyť to byl sympatickej chlápek! Na něm se fakt nedá najít nic špatnýho. Proč tahle story dopadla jako ve špatným hororu?“
Někdo vám znovu poradí: „Teď si otevři ten Starý zákon.“ Vy to uděláte, hned na začátku zjistíte, jak to bylo se stvořením světa a následně s Adamem a Evou – o čemž zde mimochodem také máme jeden díl podcastu Biblická jména a úsloví, stejně jako o Kainovi a Ábelovi, ke kterým dojdete ve Starém zákonu vzápětí.
A začínáte tušit, proč to s Ježíšem, jakožto božím synem dopadlo tak, jak to dopadlo.
Už jsem to v jednom z dílů tohoto podcastu říkal, bylo to v epizodě Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem – Pán Bůh, Otec Stvořitel, naznal, že lidstvo, za to, že si zkrátka v periodicky se opakujících intervalech dělá, co se mu zlíbí, a se stejnou pravidelností ignoruje boží vůli, není dost dobře možné donekonečna pořád jenom trestat a trestat. Rozhodl se za vším s pomocí svého syna Ježíše Krista udělat jednou provždy tlustou čáru. Ježíš na sebe na kříži převzal všechny naše hříchy. Přišlo tím odpuštění hříchů, a to nejen minulých, ale i současných a budoucích, zkrátka taková boží amnestie celosvětového rozsahu, a pak „drobnost“ navíc, věčný život v Kristu Ježíši, tedy věčný život po vzkříšení z mrtvých. Dál to nebudu rozvádět, poslechněte si prosím zmíněný velikonoční díl, v něm se této problematice věnuji detailně.
My se nyní vrátíme k našim ateistům nebo hledačům víry. Troufám si tvrdit, že v této chvíli už to s tím nevěřením není tak černobílé jako na začátku. Zároveň ale určitě sami tušíte, že to ještě pořád není ono. Něco tomu chybí.
Ano, je to tak. Křesťanská víra totiž není jen ta v uvozovkách laciná víra typu věřím, že země je placatá nebo věřím, že děti nosí čáp. Křesťanská víra je doslova o osobním vztahu s Ježíšem.
„Tak to už je na mě moc!“, může si teď říct onen zapřisáhlý ateista, předchozím výkladem přece jenom trochu nahlodaný.
„Jak můžu mít vztah s někým, kdo je někde v nebi?“
Taky dobrá otázka!
Zkusím to vzít trochu zeširoka. Jednak potřetí připomenu onen 1. verš 11. kapitoly knihy Židům:
Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.
Žd 11:1
Jinak řečeno – vztah můžete mít i s někým, jehož nevidíte. Kdo je – vašimi slovy – někde v nebi. Protože je to… ano, víra. Dobře tedy, ale nutně musí přijít dotaz, jak se s tím Ježíšem zkontaktujete? Řeknu vám jak, a chce se mi dodat, že tomu nebudete věřit. Ale bavíme se o víře, a já vím, že tomu věřit budete.
Realita je taková, že vy Ježíše oslovíte sami. A on se vám pak – až ho přijmete do svého srdce – velmi ochotně ve vašich životech bude ukazovat a bude s vámi v kontaktu. Protože to je jediné, na co čeká – až vy se mu ozvete! Až mu zavoláte, zaklepete mu na rameno, zakřičíte na něj z druhého břehu řeky, pošlete mu e-mail, zprávu přes Messenger… zkrátka až ho vy sami oslovíte.
Já vím, teď máte pocit, že jsem se úplně zbláznil. Ostatně… věřící křesťané bývají docela často považovaní zbytkem společnosti za blázny. Ale ne, nezbláznil jsem se.
Takže jak se to stane? Jak můžu oslovit Ježíše?
Stane se to tak, že ani vy sami nebudete vědět jak. Ne, vážně, nevypínejte to – už jsme u merita věci. Fakt nevím, kdy se to stane, ale jednoho dne, úplně přirozeně, bez přemýšlení, jakoby mimoděk vyslovíte ta slova: Pane Ježíši… Oslovíte Ježíše s nějakou prosbou, přáním, ale taky mu třeba za něco poděkujete. Ta slova nemusíte ani říct nahlas, ovšem stejně tak je můžete zakřičet z plných sil.
Jen pro přesnost: Nemyslím samozřejmě takovéto ježižmajrá, ješiši! bože můj a podobné výkřiky do tmy, které používáme naprosto automaticky, aniž bychom si uvědomovali, že bereme jméno boží nadarmo do huby.
Myslím tím skutečné, pokorné a uctivé oslovení Pane Ježíši, chtěl bych ti něco říct…
Budete nejspíš sami překvapení, co se to stalo. Řeknete si „Co jsem to udělal?“, „Jak to, že jsem to tak najednou řekl?“
Ale budete šťastní! Právě jste totiž udělali první krok k osobnímu vztahu s Ježíšem! Právě jste zaseli do svého srdce to semínko hořčice, o kterém Ježíš mluví v Matoušově evangeliu, když svým učedníkům odpovídá na otázku, jak to, že oni nedokázali vyléčit chlapce z padoucnice a on ho během chvilky uzdravil. Matouš 17:20:
„Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: ‚Přejdi odsud tam,‘ a ona přejde a nic pro vás nebude nemožné.“
Mt 17:20
A vy už máte minimálně to zrnko hořčice ve svém srdci. Máte tam pána Ježíše Krista. Máte víru.
Amen!
V předchozí části jsem na začátku výkladu mluvil o věcech mezi nebem a zemí, o věcech, které se dějí bez našeho přičinění, na první pohled bezdůvodně. Nedal jsem však jediný příklad takovýchto nadpřirozených jevů.
Nedám ho však ani teď. Proč o tom tedy vůbec mluvím? Chci jen připomenout, že toto poznání je na každém věřícím člověku. Samotné poznání a také míra poznání. Řekl jsem také „Doprovázejí nás na každém kroku. Jenom je ne vždy vnímáme…“, čímž jsem chtěl naznačit, že nejsou jenom velké zázraky, ale také malé každodenní „příhody“, které nám život s Ježíšem v srdci přináší. A je jenom na nás, jestli je rozpoznáme.
Všimněte si, že jsem ve svém výkladu nevyužil ani žádný skutečný zázrak. Sám pán Ježíš za ty tři roky, po které šířil svoje poselství zde na zemi, způsobil mnoho zázraků. Jak ale víte mimo jiné z několika epizod tohoto podcastu Biblická jména a úsloví, často ani ty „velké“ zázraky nepřesvědčily lidi té doby o Ježíšově poselství. Mnohdy nevěřili ani Ježíšovi nejbližší, jeho učedníci, se kterými byl v kontaktu takříkajíc 24/7 a předával jim svoje nejniternější myšlenky.
Teď to prosím berte bez urážky, ale Ježíše bych se nebál přirovnat k jakési celebritě své doby. Chodily na něj tisíce lidí, udělal zázraky typu oživení člověka, diváci si řekli „wow!“ a šli dál po svých. Druhý den si o tom pokecali v práci, ale nad pravým poselstvím se nezamysleli. Byla to pro ně jenom taková show, povyražení v jejich nijak zajímavém životě.
Ale abych neházel všechny do jednoho pytle. V Janově evangeliu najdeme nádhernou 9. kapitolu, která v Českém studijním překladu začíná podtitulem Uzdravení slepého od narození:
Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: “Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?”
Ježíš odpověděl: “Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musím konat skutky toho, kdo mne poslal, dokud je den; přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.”
Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a řekl mu:
“Jdi a umyj se v rybníku Siloe (to se překládá Poslaný).” Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl.
Sousedé a ti, kteří ho vídali dříve, když byl žebrákem, říkali: “Není to ten, kdo tu sedával a žebral?”
Jedni říkali: „Je to on!“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On říkal: „Jsem to já.“
Řekli mu tedy: “Jak se otevřely tvé oči?” On odpověděl: “Člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: „Jdi do Siloe a umyj se.“ Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.”
Řekli mu: “Kde je ten člověk?” Řekl: “Nevím.”
Farizeové zkoumají uzdravení
Přivedli toho, který byl dříve slepý, k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel jeho oči, byla totiž sobota. Proto se ho i farizeové ptali, jak prohlédl. On jim řekl: „Přiložil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“Někteří z farizeů říkali: “Tento člověk není od Boha, neboť nezachovává sobotu.” Jiní však říkali: “Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení?” A byl mezi nimi rozkol. Řekli tedy opět tomu slepému: “Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?” On řekl: “Je to prorok.”
Židé neuvěřili tomu, že býval slepý a prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: “Je toto váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?”
Jeho rodiče odpověděli: “Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme; nevíme také, kdo otevřel jeho oči. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe.” To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo by ho vyznal jako Krista, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.”
Zavolali tedy podruhé toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: “Vzdej slávu Bohu! My víme, že ten člověk je hříšný.”
On odpověděl: “Nevím, jeli hříšný; jedno však vím, že jsem byl slepý, a teď vidím.”
Řekli mu: “Co ti učinil? Jak otevřel tvé oči?”
Odpověděl jim: “Již jsem vám to řekl, a neslyšeli jste. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?” Osopili se na něho a řekli: “Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je.”
Ten člověk jim řekl: “To je právě divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči.
Víme, že hříšníky Bůh neslyší; kdo je však zbožný a činí jeho vůli, toho slyší. Od pradávna nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči člověka slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic.”
Řekli mu: “Celý ses v hříších narodil, a nás chceš poučovat?” A vyhnali ho ven.
Duchovní slepota
Ježíš uslyšel, že ho vyhnali, nalezl ho a řekl: “Ty věříš v Syna člověka?”On odpověděl: “A kdo to je, Pane, abych v něho mohl věřit?”
Ježíš mu řekl: “Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví.”
On řekl: “Věřím, Pane.” A poklonil se mu.
A Ježíš řekl: “Já jsem přišel na tento svět k soudu, aby ti, kteří nevidí, viděli, a ti, kteří vidí, se stali slepými.”
Uslyšeli to někteří z farizeů, kteří byli s ním, a řekli mu: “Jsme snad i my slepí?”
Ježíš jim řekl: “Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: „Vidíme“, proto váš hřích zůstává.“
J 9
Myslím, že z této 9. kapitoly Janova evangelia by se dala udělat výborná divadelní hra. Taková jednoaktovka pro přemýšlivé diváky. Ježíš zde vrátil zrak slepci, který se slepý již narodil. To je jistě velký zázrak!
Samotný slepec Ježíše nezná, nicméně velmi dobře si uvědomuje jeho sílu a význam, což také dává velmi srozumitelně najevo před farizeji, kterým se Ježíšovo konání jako obvykle nelíbí. Na konec je v podstatě zesměšní, takže ti ho vyženou, aby ho nemuseli dál poslouchat.
To se dozví Ježíš a přispěchá za bývalým slepcem, aby si potvrdil jeho víru. Na úplný závěr pak ještě i on poněkud zamotá hlavu farizejům důmyslným přirovnáním slepých a hříšných lidí.
Úplně u toho Ježíše vidím – jak se potutelně usmívá pod vousy a nenápadně mrká na svoje přihlížející učedníky…
Toto byl tedy příklad jednoho z takříkajíc velkých Ježíšových zázraků, které nebyly jenom oním show pro domorodé obyvatelstvo – byť takto to samozřejmě pán Ježíš nikdy nezamýšlel –, ale doslova padly na úrodnou půdu, dokonale splnily svůj účel.
Na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, se dlouhým obloukem vrátím zpátky na začátek. Citoval jsem zde část definice pojmu víra ze Sociologické encyklopedie AV ČR. Rád bych zopakoval dvě věty:
V křesťansko-teologickém smyslu je náboženská víra nejobecnějším výrazem osobního poměru člověka k Bohu, uznáním jeho moci nad člověkem a uznáním možnosti spásy, vyjádřené v Ježíši Kristu. Taková víra je zdrojem jednání, měřítkem rozhodování.
Zdroj: Sociologická encyklopedie
Jak už jsem řekl, akademický jazyk není ideální nástroj pro definici víry, a já bych v této souvislosti rád podotkl – nebo spíše zopakoval – jednu velmi důležitou věc, která z této sociologické definice podle mého názoru nevyplývá dostatečně jasně:
Víra v Ježíše Krista je osobní víra, osobní vztah s Mesiášem. Křesťanská víra naopak není jakýsi pouhý osobní postoj či snad filozofie. Respektive není to jenom osobní postoj. Doufám, že mě správně chápete – chci vyjádřit rozdíl mezi životem s Ježíšem ve svém srdci a pouhým jakýmsi přiznáním se ke křesťanství… sympatizováním s křesťanstvím.
Onen osobní vztah s Mesiášem je totiž důležitý ještě z jednoho důvodu. Už jsem to v této epizodě naznačil také – ve hře je navíc spasení a věčný život v Ježíši Kristu. Přesně tak, jak je to řečeno na konci dnes oživené 11. kapitoly Židům, kde její autor ke všem těm starozákonním – a silně věřícím – hrdinům dodává:
Ti všichni díky víře došli u Boha uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, neboť Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás – proto neměli dojít k cíli bez nás.
Žd 11:39–40
Ano. Jak už jsem řekl – Pán Bůh musel udělat tu tlustou čáru za minulostí, musel použít svého jediného syna Ježíše Krista, protože jedině tak došla křesťanská víra svého celistvého naplnění. Naplnění, které se děje skrze nás, boží děti, které tvoříme Kristovu církev. Skrze nás, kteří v Ježíše Krista věříme, nosíme ho ve svém srdci, a snažíme se svůj život zde na Zemi žít tak, aby z nás měl Ježíš zkrátka radost.
Že se nám to ne vždy daří, to je nasnadě. Ale jak už jsem řekl, víru je třeba naplňovat skutky, a jak praví jedno nebiblické úsloví Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A když se vrátíme do Bible, tak zde v 6. verši 14. kapitoly Janova evangelia navíc čteme asi nejznámější Ježíšova slova: „Já jsem ta cesta, pravda a život“.A být v pravdě na cestě životem spolu s Ježíšem, to je výzva, která se jednoduše neodmítá!
Jestliže jste tuto poněkud delší epizodu podcastu Biblická jména a úsloví poslechli až do konce, jsem vám za to velmi vděčný. Nezbývá mi už nic jiného, než se s vámi pro tentokrát rozloučit.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!