Textová verze epizody podcastu Toto je půst, který si přeji…
Petr Lindner | 4. 3. 2024
Tento díl podcastu vydávám ve druhém týdnu postního období před Velikonocemi. Půst je zajímavé téma s dlouhou historií, mnoha proměnami a také různým vnímáním svého významu. Půst je slovo – a řekněme činnost, nebo možná spíše rozličný druh nečinnosti –, který nemají problém přijímat ani zapřisáhlí bezvěrci. Já se ale v tomto podcastu věnuji duchovním významům nebo alespoň duchovním přesahům, tudíž se na půst budu dívat právě z tohoto pohledu.
Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.
Takříkajíc původní význam půstu pěkně popisuje Biblický slovník Jeana Jacquese von Allmena, takže mi hned na začátku dovolte krátkou citaci:
Většina náboženství starověku zná praxi postu. Zřeknutí se pokrmů je považováno nejčastěji za prostředek, jak uniknout z moci démonů, kteří vstupují do člověka prostřednictvím potravy, a má člověka připravit na setkání s božstvím, aby mohl například přijmout jeho extatické síly.
Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník
Když bych další historii půstu skutečně ořezal až na dřeň, pak z tohoto původně antického pojetí se postupem času vydestiloval základní princip, spočívající ve významu přiblížení se k Bohu a ještě před tím možná pokoření se před Bohem, obvykle v prosbách o záchranu před nějakým neštěstím, po úmrtí blízkého, jako podpora modliteb a podobně. Takže obléct se do pytloviny, posypat si hlavu popelem a postit se. Ovšem zmíněný Biblický slovník mimo jiné také ještě říká:
Půst není nikdy asketickou metodou určenou k osvobození duše z otroctví těla. Naopak, má dát najevo Bohu, že člověk očekává pokorně na něho. … Půst je tedy výrazem hlubokého pokání…
Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník
To je, minimálně pro zmíněné nevěřící lidi, zajímavá informace. Půst není primárně forma askeze. V první řadě je to především duchovní záležitost. I když… má-li půst i „vedlejší efekt“, spočívající v očistě těla od všelijakých škodlivin, které do sebe cpeme, ke škodě věci to samozřejmě není.
V průběhu náboženských dějin, a teď myslím dobu starozákonní, se z půstu stal povinný kult. Kdo se ve vyhrazených dnech nepostil, mohl přijít i o krk. Jak všichni víme, stane-li se něco povinností, hrozí na jedné straně nechuť některých lidí podřizovat se jí, a na straně druhé pak přehnané plnění, potažmo vymáhání plnění takovýchto povinností od některých příliš horlivých snaživců. K tomu píše taktéž Biblický slovník, tentokrát „náš“, slovník Adolfa Novotného:
V době Ježíšově bylo až 28 postních dnů. V zákonickém náboženství poexilního židovstva zaujímal p. právě tak význačné místo jako dobrý skutek, často bez ohledu na vnitřní stav člověka. P. byl pokládán za záslužnější čin než almužna. Pohanští spisovatelé prohlašovali dlouhé posty za něco, co charakterisuje Židy, kteří byli přesvědčeni, že p. »přivozuje odpuštění hříchů a léčí nemoci, vyhání duchy a svou silou dosahuje až k trůnu Božímu«. Zvláště farizeové se zavazovali k postu dvakrát týdně [druhý a pátý den; Mk 2,18; L 18,12]. P. byl pokládán za službu Bohu [L 2,37]. Také židovské sekty [Threapeuti] a učedníci Jana Křtitele dodržovali přísně postní dny, zdá se však, že nikoli tak z důvodů náboženskorituálních, jako spíše asketických.
Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník
Právě jsme slyšeli, že asketický půst není novodobým vynálezem, ale je s námi už několik tisíc let. Nevadí, jdeme dál. Přes Jana Křtitele se dostáváme do Nového zákona. Jak na tom byl s půstem Pán Ježíš? Můžete číst Novou smlouvu odpředu dozadu i odzadu dopředu, ale o tom, že by se Ježíš postil, nic nenajdete. Tedy kromě jediného, známého čtyřicetidenního půstu na poušti před začátkem své služby na Zemi, který je popsaný ve 4. kapitolách Matouše a Lukáše, plus velmi krátce v 1. kapitole Evangelia podle Marka.
A hned ho Duch vypudil do pustiny. V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.
Mk 1:12–13 (CSP)
Jak víme z Matoušova nebo Lukášova evangelia, ďábel připravil Ježíšovi tři zkoušky, s nimiž ale nepochodil. Tedy Satan, nikoliv Ježíš – ten zkouškami prošel na výbornou. Mluvil jsem o tom mimo jiné v epizodě tohoto podcastu s názvem Ježíš Kristus Nezneužitelný. Jestli jste ji ještě neposlouchali, budu rád, když si ji po skončení tohoto dílu pustíte.
Nicméně nemáme-li v Novém zákoně další zmínky o tom, že by se Ježíš postil, ještě to neznamená, že by půst odmítal. Nepřišel jsem zrušit zákon ani proroky, říkal Ježíš, tudíž zřejmě neodmítal ani půst. Co však dělal, bylo mnohdy ostré poukazování na okatě zbožné jednání farizejů, což se týkalo i půstu. Ve svém Kázání na hoře říká – Matouš 6:16–18:
Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.
Mt 6:16–18 (CSP)
Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.
Mimochodem, téměř to stejné říká Ježíš také o pár veršů před tím o modlitbě – i o tom jsem už v tomto podcastu mluvil – v dílu Slova nakrátko s názvem Zastav se! Pojďme si Ježíšova slova zopakovat:
[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.
Mt 6:5–6 (CSP)
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].
Jestliže Pán Ježíš použil stejná slova pro modlitbu i pro půst, vyplývá mi z toho vcelku jasně, že oboje považoval za stejně důležitou součást tehdejší zbožnosti. Není třeba se tedy domnívat, že s příchodem Ježíše čili s příchodem křesťanství, by půst ztratil svůj význam. Ostatně to bychom tento rituál nejspíš neudržovali dodnes.
Nedá mi nevrátit se ještě k Ježíšovým slovům o půstu. Kristus říká: …nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně… Možná si říkáte, že půst obvykle nebývá nic příjemného. Když si člověk odepírá něco, co mu možná před tím dělalo dobře, nebývá to důvod ke všeobecnému veselí. Ježíš však naráží na to, o čem jsem už mluvil – na okázalou zbožnost některých lidí, usilujících o to, aby všichni viděli, že právě oni jsou ti, kdo Boha vyznávají ze všech nejvíc a dělají to ze všech nejlíp. Co si budeme namlouvat, i dnes se občas takoví najdou.
Ale je tu ještě jeden důvod: S příchodem Ježíše se situace jaksi změnila, nebo přesněji s jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním se má změnit. Tradiční židovské oběti pozbývají smysl, všechny ty temné rituály plné krve, nahrazuje radost ze života zde na Zemi, plus očekávání dalšího života po něm. Biblický slovník Adolfa Novotného říká, že půst už není záslužný skutek, jímž by se měl člověk chlubit, nýbrž znamením a obrazem návratu k Bohu. A poněvadž návrat k Bohu je v podstatě něco radostného, nesmí p. nabýt rázu smutečního obřadu jako při pohřbu. (Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník)
Jakýmsi opakem smutečního obřadu může být svatba. A právě takové přirovnání používá Ježíš, když se ho ptají, proč se jeho učedníci nepostí. Evangelium podle Marka, 2. kapitola, verše 18–20:
Janovi učedníci a farizeové se právě postili. I přijdou k němu a říkají: „Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Mk 2:18–20 (CSP)
Ježíš jim řekl: „Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy v onen den se budou postit.“
Ježíš však zároveň ví, že staletími zažité zvyky a rituály, není jen tak snadné změnit. Proto vzápětí dodává:
„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší.
Mk 2:21–22 (CSP)
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno [se vylije] a měchy se zničí. Ale mladé víno [se má dávat] do nových měchů!“
Mladé víno [se má dávat] do nových měchů…čili mladé myšlenky a činy vyžadují nové lidi. Nebo… nový přístup. Co bylo, bylo, říká jinými slovy Ježíš, nyní přichází Boží milost, odpuštění a příslib věčného života. To všechno jsou důvody k radosti. Není důvod postit se každý druhý den a ještě se u toho tvářit jako svaté umučení.
Na tomto místě musím podotknout, že v žádném případě nechci Ježíši vkládat do úst něco, co by snad vyznělo jako apriori odmítání půstu. Ostatně v citovaných verších sám říká, že jsou dny, kdy je půst takříkajíc na místě. Nebo jiný příklad: Když se jeho učedníci snažili uzdravit posedlého chlapce, ale nepodařilo se jim to a Ježíš ho musel uzdravit sám, na jejich otázku, proč nedokázali z chlapce vyhnat démona, Ježíš odpovídá:
„Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.“
Mt 17:20–21 (ČEP)
Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že Ježíš kritizoval přehnanou postní praxi nebo obecně příliš okázalou spiritualitu zákonických skupin židovských obyvatel, musím dodat, že nebyl sám, komu to vadilo. Již dávno před ním píše o půstu například také prorok Izaiáš, který mu věnuje celou 58. kapitolu stejnojmenné starozákonní knihy. Na začátku si Izraelci stěžují Hospodinovi: Proč, když se postíme, ty to nevidíš, pokořujeme svou duši, a ty o tom nevíš? Na to jim Pán Bůh odpovídá – verše 3–8:
Hle, v den svého půstu si hledíte svých zájmů a utlačujete všechny své dělníky. Hle, postíte se jen ke sporům a hádkám a abyste bili ničemnou pěstí. Nepostěte se tak jako dnes, má-li být na výšině slyšet váš hlas.
Iz 58:3–8 (CSP)
Což je toto půst, který si přeji, a den, kdy člověk pokořuje svou duši? Aby svěsil hlavu jako rákos a podestlal si pytlovinu a popel? Toto chceš nazývat postem a dnem, který je Hospodinu milý?
Toto je půst, který si přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvolnit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu, zpřetrhat každé jho. Když budeš lámat hladovému svůj chléb a chudé bezdomovce přivedeš do domu, když uvidíš nahého, zakryješ ho a vůči vlastnímu tělu a krvi nebudeš lhostejný, tehdy tvé světlo vytryskne jako rozbřesk a rychle vzejde tvé uzdravení; před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou půjde Hospodinova sláva.
Archaické slovo jho má více významů. Je to část dobytčího postroje nebo tyč, na které se na ramenou nosí vědra, ale také – a to je pravý význam pro naši citaci z Izaiáše – znamená poddanství, porobu, otroctví, útlak či útisk. Pán Bůh tím Izraelcům v Izaiášově proroctví jasně říká: Váš půst, který tady přede mnou tak okatě hrajete, je k ničemu, pokud nenapravíte vztahy, které mezi sebou máte, a také, pokud budete lhostejní ke svému vlastnímu tělu a krvi. Čili sami k sobě – jak bychom dnes řekli – k vlastní životosprávě; a k vlastní krvi, tedy k nejbližším, doslova pokrevním lidem, biblicky řečeno – k bližnímu svému. V dalších čtyřech verších pak Hospodin dodává:
Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, budeš křičet o pomoc a řekne: Zde jsem; jestliže odstraníš ze svého středu jho, ukazování prstem a mluvení zla. Poskytneš-li ze svého hladovému a strádajícího nasytíš, v temnotě vyjde tvé světlo a tvůj soumrak bude jako poledne. A Hospodin tě povede ustavičně, nasytí tvou duši i na vyprahlých místech a dodá svěžesti tvým kostem.
Iz 58:9–12 (CSP)
Budeš jako zavlažovaná zahrada a jako vodní zdroj, jehož voda nebude vysychat. Ti, kteří z tebe vyjdou, vybudují odvěké trosky, upevníš základy, které trvaly z generace na generaci. A nazvou tě tím, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím.
Toto je půst, který si přeji, říká doslova Pán Bůh. Po Izraelcích, potažmo po nás ostatních, požaduje půst od všech špatností na sobě samých, na svých bližních i na ostatních lidech. Máme se postit od nespravedlnosti, odpustit si hamižnost a sobectví, nepřátelství a nenávist. Jak asi sami uznáte, toto se běžně vnímanému půstu zrovna nepodobá. Proč se tedy dnes postíme od masa, alkoholu, čokolády, internetu, sociálních sítí a tak dále a tak dále? Proč? Na to už jsem vlastně také odpověděl – protože Pán Bůh mimo jiné řekl: vůči vlastnímu tělu nebudeš lhostejný.
To všechno má jednoduchou spojovací linku: My lidé jsme Boží stvoření. Pán Bůh nás stvořil k obrazu svému, jenže my ten obraz máme jaksi neuměle namalovaný. Často s různě pokřivenou perspektivou, temnými barvami a potrhaným plátnem. Nechci být přehnaně pesimistický, ale když se nad tím zamyslíte, možná dojdete ke stejnému názoru jako já, a totiž, že my lidé děláme svému Stvořiteli pořád nějakou ostudu. A proto nám říká: Když už se postíte, držte půst od všeho špatného, co děláte.
Nějak se nám to s tím půstem zamotalo, nemyslíte? Možná jste chtěli slyšet rady, čeho se letos před Velikonocemi dobrovolně zříct, jestli vepřového, alkoholu, nebo bezcílného brouzdání po Facebooku, ovšem to, co zaznělo v předcházející části, jste nejspíš nečekali. Jenže když se nad tím zamyslíte, musí vám být stejně jako mně jasné, že to, co Bůh v Izaiášově proroctví chce po lidech Jákobova domu, tedy po Izraelcích – a vlastně po nás všech –, je ten nejlepší způsob, jak se můžeme postit. Dokonce si říkám, že by to nemělo být jen součástí půstu, ale naprostou samozřejmostí po celý rok.
No ale… velikonoční půst trvá 40 dní a to je dost dlouhá doba, za kterou se už dá vytvořit návyk. Čímž chci říct, že v takovémto půstu lze pak pokračovat dál, zkrátka pořád. Já vím, už to nebude mít tu aureolu půstu, ale vzpomínáte, co říkal Ježíš? Není třeba ukazovat ostatním lidem, že se postíme, je důležité ukázat to svému Otci, který je v skrytu, a kterého to jistě velmi potěší.
Jsme na konci tohoto dílu. Tohoto výjimečného dílu, musím dodat. Proč výjimečného? Protože jste právě doposlouchali stý díl podcastu Biblická jména a úsloví. Tedy pokud jste slyšeli těch 99 epizod před ním :-) Ale i kdyby ne, budete mít možnost si je v klidu poslechnout, aniž by vám něco uniklo. V některém z minulých dílů jsem už předeslal, že po stovce dílů si dám malý, lidově řečeno, oraz. Prostě přestávku, pauzu, dovolenou. Dám si nohy na stůl a budu si užívat nicnedělání.
Ano, trochu přeháním, nicméně přestávku si po 100 epizodách a třech letech tak jako tak udělám. Jak bude dlouhá, to ještě nevím, ale bude. Možná tři měsíce, možná půl roku…, opravdu netuším. Možná tím některé příznivce tohoto podcastu zklamu nebo snad zarmoutím, ale věřte mi, že to dělám pro dobro tohoto pořadu. Nechci, aby se mi z práce na této mé biblické samomluvě stala povinnost, abych se do ní musel nutit, nebo se mi snad zprotivila. Nerad bych, jak se dnes říká, vyhořel. Věřím, že to chápete.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.