Textová verze epizody podcastu Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš
Petr Lindner | 13. 4. 2021
Řečeno s trochou nadsázky, některá biblická jména jsou sama o sobě zároveň také i úslovími. Typicky takový Jidáš. Nikdo se nechce jmenovat Jidáš, protože když toto jméno vyslovíte, zní to jako nadávka. Automaticky o tom člověku říkáte, že je zrádce, proradný člověk, který prodá svého bližního za třicet stříbrných.
Ale kdyby vás rodiče pojmenovali Šalomoun, tak to sice bude v našich končinách hodně nezvyklé, ovšem konotace tohoto jména budou naopak pozitivní. Mimochodem: Podle webu Našejména.cz se v Česku nevyskytuje jediný člověk jménem Jidáš, ale Šalomounů je u nás kolem devadesáti.
Ani o Jidáši, ani o Šalomounovi už však dál mluvit nebudu. Tento díl je o Tomášovi, který naznačenou tezi o jednotě významu jména a úsloví splňuje řekněme na padesát procent. Možná polovina lidí si zkrátka při zaslechnutí jména Tomáš nevědomky vybaví ono známé přídavné jméno nevěřící.
A o tom, jak to s biblickým Tomášem bylo, a jak to je s tou jeho všeobecně proklamovanou nevírou, o tom je tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, u kterého vás vítá Petr Lindner.
Tomáš byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista, jedná se tedy o novozákonní postavu. Podobně jako většina apoštolů to byl prostý člověk, pravděpodobně rybář, možná kamarád Šimona Petra a dalších rybářů Ježíšovy družiny. S Tomášem, přezdívaným řecky Didymos neboli dvojče, aniž bychom tedy přesně věděli, jestli byl skutečně z dvojčat, se v Novém zákonu setkáváme několikrát, ovšem na třech místech patří mezi hlavní postavy příběhu. O jednom z těchto míst už v podcastu Biblická jména a úsloví řeč byla. Jestlipak si vzpomínáte, ve kterém dílu to bylo? Nevíte? Nevadí, prozradím vám to, ale budu vás ještě chvíli napínat.
Teď se budeme věnovat té nejznámější a nejdůležitější části, která pojednává právě o Tomášově domnělé nevíře. Proč domnělé, to vysvětlím také později, teď si pojďme přečíst 19–31 verš 20. kapitoly Janova evangelia. Tento děj se odehrává poté, co Marie Magdaléna zjistila, že Ježíšův hrob je třetí den po ukřižování prázdný. Samotného Krista, který se jí poté venku zjevil, si spletla se zahradníkem, a pak už jen utíkala říct o tomto svém zážitku apoštolům, schovaným někde v domě poblíž.
Ještě jednou tedy „určení polohy“: Janovo evangelium, 20. kapitola, verše 19–31. Jako ve většině těchto podcastů budu číst z překladu Bible 21.
Pokoj vám
Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi.
Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána.
„Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“
Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z Dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“
O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“
Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“„Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš.
„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“
Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.
J 20:19–31
Krátký, ale velmi důležitý příběh. Na první pohled je zde ústředním dějem identifikace Ježíše podle ran, způsobených ukřižováním. Při prvním setkání Ježíš vejde – mimochodem zavřenými dveřmi – pozdraví slovy Pokoj vám, a jakoby předkládal policejní hlídce doklady, ukáže svým učedníkům ruce proděravělé od hřebů, kterými byl přikovaný ke kříži, a bok, jenž mu římský voják proklál kopím. Prokáže se svými zraněními jakožto jakýmisi biometrickými osobními údaji. Těžko říct, do jaké míry bylo Ježíšovo tělo po zmrtvýchvstání proměněné, nicméně je zřejmé, že tato stigmata mu zůstala.
U prvního setkání Tomáš nebyl. Můžete číst spoustu různých výkladů, proč tam Tomáš nebyl. Ty nejodvážnější dokonce tvrdí, že chtěl dost možná utéct, vzít roha, že se tak bál pronásledování, že zradil – podobně jako v úvodu zmíněný Jidáš – byť tedy v tomto případě by šlo „jen“ o zradu víry v Ježíše Krista vzkříšeného.
Co si o tom myslíte? Jednak – je to vůbec důležité, vědět, kde se Tomáš v době, kdy apoštoly poprvé navštívil vzkříšený Ježíš, potuloval? Kdyby to bylo důležité, nejspíš by se o tom Bible zmínila, nemyslíte? No dobrá, připusťme, že svým mlčením nám dává zcela záměrně podnět k těmto úvahám. Tak i já tedy přidám svoji verzi :-)
Nechci být prvoplánově v opozici, ale co když to ve skutečnosti bylo přesně naopak? Co když se Tomáš nechtěl skrývat někde v domě tak, jako jeho souputníci, a naopak se nebál chodit mezi lidmi, a hrdě se hlásil k Ježíši?
O čem to mluvím? O situaci, která po ukřižování našeho pána v Jeruzalémě nastala. Nepřítel, myšleno tedy Ježíš, byl potrestán a to tak, že hrdelně. Strůjci této historické události pochopitelně moc dobře věděli, kdo byli Ježíšovi učedníci. Ty bylo třeba umravnit taktéž, aby je náhodou nenapadlo šířit Ježíšovy bludy – jak farizeové nazvali Kristovo učení před Pilátem Pontským. Nelze se tedy divit tomu, že apoštolové se někde skrývali ve strachu, co se po Ježíšově smrti bude dít.
Proč si myslím, že zrovna Tomáš by měl být jiný? Odpovědí budiž stejně tak odpověď na moji otázku, kterou jsem vám položil před chvílí: Ve kterém dílu tohoto podcastu už byl Tomáš zmíněný? Ano, bylo to v dílu o Lazarovi. Jestliže jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.
Mluvím zde mimo jiné o tom, jak Ježíš zdržoval svůj odjezd z Betanie do Jeruzaléma, aby pomohl svému příteli Lazarovi. Všichni si mysleli, že se snad i bojí, protože Izraelci „po něm šli“. A když se pak rozhodl do Jeruzaléma jít, právě Tomáš na tomto místě říká: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ Myslel si totiž, že zde Ježíše zabijí – ale neváhal stát po jeho boku, a byl připravený zemřít také. Takto se nechová zbabělec, ale muž velmi silné víry.
Nicméně v Bibli je jasně psáno, že jakmile Tomášovi jeho druhové pověděli o Ježíšově první návštěvě, u které chyběl, netvářil se zrovna moc nadšeně. Pochyboval. Kladl si podmínku pro to, aby uvěřil. Řekl doslova: „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou, dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“
Hmm…, tak jak to tedy je? Toto už zase nezní jako muž velmi silné víry… Jakmile sdělil svoje podmínky, čili to, že chce vidět a osahat si Ježíšovy rány, řekl Tomáš dvě slova „nikdy neuvěřím“. To jsou jasná slova s jasným významem. Tady není o čem spekulovat. Pokud byl Tomáš skutečně tak rozhodný muž, jenž byl ochotný jít s Ježíšem na smrt – viz ona epizoda o Lazarovi –, pak je třeba brát vážně i toto jeho prohlášení.
Než ho ale rozeberu podrobněji, pojďme si ještě připomenout, co se dělo dál. K setkání Tomáše se vzkříšeným Ježíšem nakonec došlo. Po týdnu, na stejném místě, kde tentokrát byli všichni apoštolové, tedy kromě Jidáše, který v té době už byl po smrti, se Ježíš znovu objevil. Opět pozdravil slovy Pokoj vám, a první, co udělal, šel k Tomášovi a řekl: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“
A co udělal Tomáš? Slovy Janova evangelia vykřikl: „Můj Pán a můj Bůh!“
Na tomto místě mi dovolte malou vsuvku. V Bibli není psáno, že by Tomáš skutečně tento test udělal. Že by opravdu vložil ruku do Ježíšových ran. Ne, o tom tam není ani řádek. Ovšem stovky malířských pláten jsou pokryté výjevy, v nichž obvykle vousatý muž strká svůj prst do rány v boku Ježíše.
Obzvlášť působivý, a to myslím napůl ironicky, je obraz Nevěřící Tomáš od italského mistra Caravaggia.
Pro Caravaggia byly biblické výjevy stěžejním námětem jeho tvorby, což ostatně u umělců minulých století – Caravaggio žil na rozhraní 16. a 17. století – nebylo nic zvláštního. Ale tento malíř znázorňoval biblické příběhy na rozdíl od svých kolegů často velmi civilně, nepotrpěl si příliš na pompéznost či nadpřirozené výjevy. Výborně, jednou větou to charakterizuje Wikipedie: Dějiště náboženských událostí vrátil Caravaggio z nebe na zemi.
Nevěřící Tomáš v jeho podání tak představuje čtveřici mužů – Ježíše, odhalujícího svoje roucho u rány na pravém boku a tři apoštoly, koukající do ní – přičemž Tomáš se mu tam – promiňte mi ten výraz – soustředěně dloubá ukazováčkem.
Znalci a obdivovatelé výtvarného umění si samozřejmě na tomto obrazu budou cenit příkladné kompozice, velmi realistického zobrazení postav, práce s barvou a nádherného světla – v čemž byl Caravaggio mistrem nad mistry. Co si však o tomto pojetí Nevěřícího Tomáše řeknou křesťané, těžko říct. Já se nad tímto obrazem pousmívám. Neuráží mě, a spíše než se zabývat tématem, patřím mezi ty obdivovatele malířova mistrovství.
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví na téma Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš.
Před malou kunsthistorickou vsuvkou jsme skončili tím, že Tomáš, poté, co mu Ježíš ukázal svoje rány, zvolal „Můj Pán a můj Bůh!“. Čili evidentně změnil názor a uvěřil, že Ježíš byl skutečně vzkříšený. Ten mu na to vzápětí odpovídá: „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“
Omlouvám se, že se znovu odkazuji na díl tohoto podcastu s názvem Ležíš jako… Lazar, a slibuji, že už je to v této epizodě naposledy. Ale je to důležité – mluvím zde, tedy v dílu o Lazarovi, právě o permanentní nutnosti dokazovat svoje učení nejrůznějšími nadpřirozenými úkazy, zázraky. Tedy ne moje učení samozřejmě, nýbrž Ježíšovo slovo.
Ano, slovo! To je to pravé! Lidem nestačí slovo, musí vidět jiné chodit po vodě, sledovat uzdravování nevyléčitelně nemocných a dokonce zažít i vzkříšení z mrtvých – čímž nyní myslím Lazara. Kolik lidí své doby to vidělo, kolik dalších lidí se to posléze dozvědělo? Ale když Ježíš sám o sobě několikrát prohlásil, že bude vzkříšený, nevěřili mu to ani jeho nejbližší, jeho učedníci, apoštolové.
Je to tak. Bible sice staví do role nevěřícího pouze Tomáše, jenže podle všeho je zřejmé, že ve vzkříšení Krista nevěřil ani jeden z apoštolů. Musíte se nutně zasmát, když čtete, že Marie Magdaléna, která s Ježíšem trávila stejný čas jako jeho učedníci, si o něm myslela, že je to zahradník.
Dobře, takže věcně. Ježíš svoje zmrtvýchvstání několikrát předpověděl, přesto mu to nikdo nevěřil. Ani po tom, co ukázal na příkladu Lazara, že to není nemožné. Uff… to je tedy situace… Nicméně ptám se sám sebe: Kdybych byl na místě apoštolů, na místě Tomáše, věřil bych? Kdybych byl na jeho místě, a moji kámoši by přišli za mnou a řekli:
„Hele kamaráde, kdes byl včera? Byl tady Ježíš!“
Ne, oni by to asi řekli jinak. Řekli by:
„Kámo, chceš něco slyšet? Tomu neuvěříš – včera se tady na kus řeči stavil Ježíš!“
Ne, tak tomu bych fakt nevěřil. A to říkám naprosto vážně. Kdybych tři dny před tím viděl Ježíše trpícího a umírajícího na kříži, a pak by za mnou přišli moji druhové a řekli mi, že žije, moje první reakce by nejspíš byla úplně stejná jako Tomášova.
Ovšem v Bibli se píše, že podruhé se Ježíš svým učedníkům objevil až za týden. Opět nebudu spekulovat proč až za týden, budu ale přemýšlet o tom, co se v tom týdnu mohlo odehrávat v Tomášově hlavě. Týden je v tomto ohledu docela dlouhá doba. Budete-li týden přemýšlet o jedné věci, vzpomenete si i na to, na co byste si jinak nevzpomněli.
Proto nepochybuji o tom, že Tomášovi se právě v tom týdnu vybavila Ježíšova slova. Jednu z předpovědí o zmrtvýchvstání můžeme číst například v Markově evangeliu, 10. kapitola, verše 32–34:
Byli na cestě vzhůru do Jeruzaléma. Ježíš šel napřed a oni ho ohromeně a se strachem následovali. Tehdy vzal těch Dvanáct znovu k sobě a začal jim opakovat, co se mu má stát
„Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“
Mk 10:32–34
„No jo, vždyť on o tom fakt mluvil…“, říkal si Tomáš možná v duchu, možná i polohlasem a dost možná to také křičel z plných sil nahlas, aby to celý Jeruzalém slyšel. „On nám to všem několikrát opakoval, ale my jsme tomu vůbec nevěnovali pozornost. A když to pak přišlo, nechtěli jsme tomu věřit“, zastyděl se bezpochyby Tomáš sám před sebou.
Pokud byste si našli apoštola Tomáše na Wikipedii, najdete zde kromě jiných informací také citaci známého katolického kněze a teologa – a muže mnoha dalších funkcí – taktéž Tomáše, Tomáše Halíka, který o Tomášovi-apoštolu mluví jako o prototypu Božího služebníka, jehož údělem je, aby na své cestě víry nesl „břímě svých pochybností a pokušení ke skepsi“, a jistoty víry docházel „jen tam, kde se při dotyku ran ve světě dotkne Boha“.
Pochybovati je lidské, praví jedno nebiblické přísloví, a britský spisovatel Graham Greene k tomu údajně navíc dodává, že „Schopnost pochybovat je nejlepší lidská vlastnost.“
Jsem si vědom toho, že právě nyní se dostávám na velmi tenký led. Ale zkusím z toho nějak šikovně vybruslit :-)
Aby bylo jasno, s Grahamem Greenem nesouhlasím. Nemyslím si, že schopnost pochybovat je nejlepší lidská vlastnost. Je mnoho jiných, mnohem důležitějších lidských vlastností. Nicméně jakási elementární míra pochybností – o čemkoliv, nejen tedy ve víře – je podle mého názoru vlastnost pro člověka užitečná a zdravá. Pokud totiž nebudete pochybovat o ničem, budete věřit úplně všemu, velmi snadno se vám stane, že toho jiní lidé zneužijí. Bohužel je to tak. Zvláště v dnešní době, kdy zejména internet je – kromě užitečných informací – bohužel plný také dezinfomací všeho druhu, potažmo pak nesmyslů, hloupostí a tak dále a tak dále. Člověk nepochybující je člověk naivní. Nebo, v tomto smyslu pak zvláště ve víře, to může být fanatik. Tedy pokud bychom se bavili o extrémech.
Dovolte mi prosím ještě jednu vsuvku. Jednotlivé díly podcastu Biblická jména a úsloví většinou natáčím v neděli, kdy je v mém studiu – čti v dětském pokoji v panelákovém bytě – jakýs-takýs klid, abych stihl do středy nahrávku zpracovat a pustit na internet. Ten týden před tím – stejně jako biblický Tomáš – o tématu přemýšlím, pomalu si ho v hlavě nebo i v poznámkách dávám dohromady, abych nový díl v pátek nebo v sobotu napsal. To jste si určitě všimli sami, že moje podcasty nejsou namluvené spatra nýbrž jsou čtené. Jinak to zkrátka neumím. Navíc při psaní si člověk mnohem lépe utřídí myšlenky a mnohdy ho napadnou i další nové věci.
No ale pointa je v tom, že ve čtvrtek, v týdnu, kdy jsem se připravoval na tuto epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, vydal David Novák ve svém podcastu s názvem Víra ve vírech doby – už jsem o něm v jednom z předchozích dílů také mluvil – díl s názvem Spiritualita: chvála fanatismu. Ničeho se nelekejte a poslechněte si ho. Titulek sice může trochu klamat, nicméně myšlenky Davida Nováka jsou jako obvykle výborně vyargumentované, rozhodně nejde o žádnou herezi nebo provokaci.
Berte to jako malou ukázku toho, jak pán Bůh v našich životech pracuje. Já přemýšlím o tom, že člověk nepochybující ve víře může být v extrémním případě i fanatikem, a ejhle… David Novák ve stejné době vydá velmi zajímavý díl svého podcastu právě o fanatismu ve víře. Díky otče, že s námi takto pracuješ!
No ale to jsme se s Tomášem moc neposunuli. Budu tedy pokračovat. Osobně vnímám jakési dva druhy víry. Neberte mě prosím za slovo – toto rozdělení jsem si vymyslel sám, proto, abych naši problematiku snad srozumitelně vysvětlil. Tyto imaginární dvě víry se skládají z víry srdce a víry hlavy, nebo jak říkáme my křesťané, víry těla, tělesné víry – byť to je trochu oxymóron. Ta druhá, víra hlavy nebo těla, to je právě ta „víra s pochybnostmi“. Ovšem víra se zdravými pochybnostmi. Například pojedu-li autem a přede mnou se bude na silnici promenádovat srnka nebo divočák, budu sice věřit tomu, že jak se přiblížím, plaché zvíře před autem uteče, ale… přece jenom raději sundám nohu z plynu a pro jistotu ještě zatroubím.
Víra srdce je něco úplně jiného. To je víra bezvýhradní…, až možná ta fanatická. Ale na to si udělejte názor sami, až si poslechnete zmíněný podcast Davida Nováka.
K tomu bych vám velmi krátce pověděl svůj příběh víry srdce. K víře v Ježíše Krista jsem přišel až hodně pozdě. Nejsem křesťanem ani od dětství, ani od mládí. Proč, tím vás nebudu zdržovat, to není důležité. Považuji se za racionálně zaměřeného muže, za technika, který velmi rád zkoumá, jak věci fungují, vůbec mi nevadí, když se dostávám k podstatě čehokoliv. Jsem zkoumavý, zvídavý i trochu zvědavý. Takže když se mi budete snažit něco namluvit, dost možná vám to takříkajíc nesežeru na první dobrou. Ale přes to všechno jsem v Ježíše uvěřil naprosto bezvýhradně! Bez jakýchkoliv pochybností, zkoumání důvodů a příčin, jednoduše jsem ho přijal do svého srdce. Mimo jiné díky svému skvělému duchovnímu otci. Zdravím tě, Michale! :-)
Jsem přesvědčený o tom, že všichni v sobě máme obě tyto víry, byť každý je má namíchané v jiném poměru. Jestli existuje nějaký optimální poměr, nevím. Jaký poměr by to měl být? 50/50 nebo 70/30 či 20/80, to není podstatné… Apoštol Tomáš bezpochyby nějaký poměr obou věr měl. Takže není dost dobře jisté, jestli byl skutečně Nevěřící Tomáš nebo jen Pochybující Tomáš. Ostatně ani všechny překlady Bible se v tomto neshodnou. Například v Českém evangelickém překladu neříká Ježíš Tomášovi Přestaň být nevěřící a začni věřit, ale Nepochybuj a věř!, podobně také parafrázovaný překlad Bible Slovo na cestu uvádí znění Už nepochybuj, ale věř! No a v angličtině je Tomáš označovaný jako Doubting Thomas čili Pochybující Tomáš.
Mohlo by zdát, že v této chvíli už bylo řečeno vše. Já se ale ještě vrátím k citaci profesora Halíka. Na konci svojí řekněme definice apoštola Tomáše, Halík říká: „…a jistoty víry docházel jen tam, kde se při dotyku ran ve světě dotkne Boha“. Troufám si říct, že toto je možná ta nejdůležitější zvěst Tomášova novozákonního příběhu. Proč Ježíš svým učedníkům při obou setkáních tak okatě a bez vyzvání ukazoval svoje rány? Ano, už jsme si to řekli – protože lidi „obyčejnému“ slovu jen tak neuvěří a potřebují vidět nějaký ten zázrak. To, že na druhou stranu pak uvěří každé pitomosti, to je bohužel také realita, ale to sem nepatří, to jsem si jenom nemohl pomoct. Omlouvám se.
Ježíš totiž svoje rány apoštolům ukazuje ještě z jednoho důvodu. Úplně živě si představuji, jak k nim u toho promlouvá a říká asi toto:
„Amen amen říkám vám, mou smrtí na kříži staré skončilo a mým vzkříšením nové začíná. Nebude to však snadná cesta. Posílám vás mezi vlky, kteří vám, beránkům božím půjdou po krku. Ale i kdyby jich nebylo, ani vaši vlastní vám nebudou věřit. Mějte neustále před očima moje rány jako připomenutí toho, že já, boží syn, jsem zakusil lidskou bolest. To všechno jsem udělal z lásky k lidem!“
Svoje rány ukazuje pán Ježíš nám všem, kteří v něj věříme, dodneška. Všechna příkoří světa, všechny jeho stále obnažené rány, se dají napravit jen láskou. To je poselství povelikonočního příběhu Tomáše, který byl možná nevěřící, možná jenom pochybující…
Jak jste si jistě všimli, v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem ještě nemluvil o samotném jménu Tomáš, o jeho zastoupení a oblíbenosti v české společnosti. Výjimečně to udělám až na závěr, a ten právě nastal.
Věřím tomu, že sami znáte hned několik Tomášů, takže minimálně tušíte, že toto jméno je v Česku hodně oblíbené. A je to tak. Tomáš se s počtem 182 000 lidí, pyšnících se tímto jménem, umístil na 9. místě v celkovém žebříčku křestních jmen. K roku 2017, jelikož novější data nemáme (pravděpodobně kvůli GDPR) k dispozici, Tomášové mají, nebo tedy měli věkový průměr 31 let. Takže docela mladá populace. Nejvíce Tomášů se rodilo od roku 1975, což by tedy uvedenému průměru moc neodpovídalo, nicméně obliba tohoto jména neutuchala až do roku 1993. V těchto bezmála 20 letech u nás přibývalo ročně průměrně kolem 4 500 Tomášů. Někdy v roce 1997 klesla popularita tohoto jména zhruba na polovinu a na těchto číslech už také zůstala.
Tomáš je jméno aramejského původu, pochází tedy z kočovného a pasteveckého národa, který byl už mnoho let před příchodem Ježíše rozptýlený po celém Blízkém východě. Jak už jsem v jednom z dílů tohoto podcastu říkal, aramejština byl jazyk prostého lidu, a mluvil jí i sám pán Ježíš Kristus.
No a to už je pro tentokrát opravdu všechno. Tento podcast se snaží vysvětlovat běžná úsloví používaná v češtině – která jsou převzata z Bible, velmi často aniž by o tom jejich uživatelé věděli. A navrch také biblická jména. V tomto dílu se mi to podařilo spojit, tedy vlastně ne mně, protože spojení jména Tomáš a úsloví nevěřící Tomáš je po stovky, možná i tisíce let zažité.
Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat. Můžete ho odebírat na běžných podcastových platformách,na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech. Odkazy uvádím v popisu.
Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!