Petr Lindner | 5. 11. 2024

Nedávno jsem se díval na norský dokument s názvem Modlitba za Armagedon. Tento politický dokumentární thriller, jak ho nazývá anotace, ukazuje některé americké fundamentalistické evangelikální církve, které, kromě toho, že mají ve Spojených státech velký politický vliv, také více či méně nepřímo vyzývají k ozbrojení a boji. Jejich cílem je naplnit proroctví o příchodu Armagedonu, píše se také v popisku k dokumentu. 

Jak už to bohužel bývá, představitelé těchto církví ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Pojďme se nad tím proto zamyslet při snad korektnějším výkladu některých možná trochu sporných biblických veršů.

Příjemný poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Ne, že bych měl po zhlédnutí tohoto celovečerního dokumentu špatné spaní, ale v některých pasážích mi skutečně běhal mráz po zádech. Nebudu tento díl podcastu protahovat popisováním podrobností, na film Modlitba za Armagedon se můžete sami podívat na iVysílání České televize. Odkaz na něj najdete v textové verzi tohoto dílu jako vždy na webu Biblismy.cz.

Něco málo – spíše na vysvětlení terminologie – k tomu ale řeknu: Dokument ukazuje některé americké evangelikální církve. Nikoliv evangelické, jak je bohužel označují špatně přeložené titulky. Nejde ale jenom o slovíčkaření. Jak evangelické, tak i evangelikální církve sice shodně patří k protestantské větvi křesťanství, nicméně i tak mezi nimi rozdíly jsou. Velmi zjednodušeně – evangelické církve pocházejí nebo navazují na období reformace, kterou na začátku 16. století odstartoval Martin Luther a jeho slavných 95 tezí. Když bychom se rozhlédli po našich krajích, pak největší českou evangelickou církví je Českobratrská církev evangelická, zejména na severu Moravy působí Slezská církev evangelická augsburského vyznání, mezi evangelíky patří například také Jednota bratrská, jejíž sbory najdete pro změnu hodně v severních Čechách, k Lutherově odkazu se hlásí Luterská evangelická církev, a mezi evangelické církve by se asi dala zařadit také Církev československá husitská, přestože vznikla teprve až na začátku 20. století (1920).

Evangelikální hnutí má v Anglii a USA tradici již od 18. století, u nás vznikaly tyto sbory řekněme o století později, nicméně většího rozšíření doznaly až po změně režimu v roce 1989. Mezi tradičnější patří Církev bratrská, Baptisté nebo Církev adventistů sedmého dne. Jako další evangelikální církve v Česku lze jmenovat třeba Křesťanské společenství, Apoštolskou církev, nebo Slovo života. Mezi evangelikální církve se řadí také například Armáda spásy.

Čeští evangelikálové představují, abych tak řekl, běžné křesťany, jejichž teologie a liturgie jsou v něčem specifické nebo odlišné od církví evangelických. Nebudu zabíhat do detailů, ostatně ani tak moc toto prostředí neznám. Ovšem američtí evangelikálové – které ukazuje zmíněný dokument – protože já věřím, že takoví nejsou všichni, to jsou jiní kabrňáci… Ve svých apokalyptických vizích vnášejí do křesťanství mimo jiné bohužel i násilí. Gary Burd, pastor sboru Mission M25 sice nejprve říká:

Nemyslete si, že vás povolávám do zbraně… 

aby vzápětí dodal:

Ježíšovy výzvy k boji beru doslova… Ježíš z nás chtěl mít vojáky. Neříkal, že přináší mír. Říkal, že přináší válku… 
Jsem tu, protože věřím, že mým posláním je vychovat muže, kteří udělají další krok. Pasuji vás na rytíře ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého…Dožijeme se toho, že budeme muset bránit křesťanský způsob života mečem. Dojde k největšímu krveprolití od dob občanské války…

Zdroj: Dokumentární film Modlitba za Armagedon

Je to šílené…, ale bohužel se nejedná o úryvky z nějaké filmové fikce, nýbrž citace z dokumentu natočeného v roce 2023, který zobrazuje reálné, mezi námi žijící lidi. Ale dost láteření, pojďme se podívat biblické verše, které tyto lidi „opravňují“ prosazovat takovéto, nebojím se říct nesmysly a zvrácenosti.

Zmíněný pastor Gary Burd se odkazuje na 22. kapitolu Evangelia podle Lukáše, konkrétně na 36. verš, který v Českém ekumenickém překladu zní:

Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.

L 22:36 (ČEP)

Oddíl, ve kterém se tento verš nachází, končí Ježíšovými slovy To stačí. A evidentně to stačí také Burdovi, který na tom staví svou zvrhlou doktrínu. Americké evangelikály už ale opusťme a pojďme raději ke korektnímu výkladu. Pokud tedy moje vysvětlení za korektní budete považovat…

Vyprávění, které najdete pouze v Lukášově evangeliu – protože Matouš, Marek, ani Jan se o něm nezmiňují – je uvozené podtitulem Rozhovor cestou do Getsemane. Jsme tedy téměř na konci evangelia. Jidáš napráskal Ježíše židovským velekněžím, skončila Poslední večeře Páně, a druhý den se Ježíš s učedníky vydává do Getsemanské zahrady na úpatí Olivové hory v Jeruzalémě, kde bude v noci zatčený. Pojďme si tento rozhovor poslechnout celý. Evangelium podle Lukáše, 22. kapitola, verše 31 až 38:

Rozhovor cestou do Getsemane
„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“
Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“
Ježíš mu řekl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“
Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“
Oni mu odpověděli: „Neměli.“
Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle.“
Oni řekli: „Pane, tu jsou dva meče.“
Na to jim řekl: „To stačí.“

L 22:31–38 (ČEP)

První část o předpovědi Petrova zapření Ježíše jistě všichni posluchači tohoto podcastu znají, takže ji s dovolením přeskočím. Nyní nás zajímají následující Ježíšova slova. 

Položme si nejprve pár otázek: Proč Ježíš říká, že má být započten mezi zločince? Není to nějaký nesmysl? Ježíš a zločinec? Kde je psáno co se na něm má naplnit? Kristus se zde odkazuje na Izaiášovo proroctví ve 12. verši 53. kapitoly:

Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.

Iz 53:12 (ČEP)

Aha, takže ne zločinec, to Ježíš trochu přehání, ale spíše nevinná oběť. Jak prorok Izaiáš, tak i sám Pán Ježíš svými slovy předznamenávají blížící se vrchol evangelia, ukřižování a zmrtvýchvstání. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných, píše se v Izaiáši, Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle, říká Ježíš.

Dobře, ale co s tím má společného pořízení meče? Je to opravdu tak, že by snad Ježíš vyzýval své učedníky k ozbrojení, aby ho mohli bránit před nepřáteli, před těmi, kteří ho chtějí ukřižovat? Abyste zjistili, že je to zcestný výklad, stačí se v Bibli podívat jen o pár veršů dál. Ve stejné 22. kapitole, poté, co dá Jidáš Ježíšovi svůj polibek smrti, můžeme číst – 49.–51. verš:

Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím!“ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.

L 22:49–51 (ČEP)

Horlivý učedník (v Janovi se píše, že to byl Šimon Petr), aniž by počkal na Ježíšovu odpověď na dotaz, zdali se mají bít mečem, utíná veleknězovu sluhovi ucho. Myslím, že „jenom“ useknout ucho nebyl záměr, ale pouze nešikovnost při používání této chladné zbraně. Ježíšovi učedníci byli vesměs rybáři, nikoliv vojáci, cvičení v mistrném ovládání meče. Pro nás je však důležitější, že Kristus tomuto jednání činí přítrž čili neschvaluje ho a jako jakési potvrzení zraněného uzdravuje. 

Tento incident je popsaný ve všech čtyřech evangeliích, přičemž v Matoušově spisu se nabízí ještě podrobnější vysvětlení. Přečtu 51. až 53. verš 26. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho.
Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?

Mt 26:51–53 (ČEP)

Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou… To vážně nejsou slova nějakého militantního maniaka, který by vyzýval ostatní k boji za svou ideu. Jejich význam je přesně opačný: Násilí plodí násilí. Ježíš po nikom nežádá, aby za něj bojoval se zbraní v ruce. 

Jenže… to pořád nevysvětluje, proč po cestě do Getsemane doporučuje svým učedníkům pořídit si meč.

Slovo meč se v Bibli objevuje mnohokrát, ovšem je zde používané jak ve faktickém, tak i v symbolickém významu. Když učedník utíná veleknězovu sluhovi ucho, jde samozřejmě o skutečný meč, zbraň, která v dějinách lidstva způsobila spoustu neštěstí. Ale pokud se podíváme například do listu Efeským, pak v 6. kapitole se nachází část, nazvaná Výzbroj proti zlému. Asi vás nepřekvapí, že v takto pojmenovaném oddílu nechybí ani slova o meči. Tentokrát se jím však určitě nemyslí onen kus oceli. Přečtu 10. až 17. verš:

Výzbroj proti zlému
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. 

Ef 6:10–17 (ČEP)

Meč Ducha, jímž je slovo Boží… Není meč jako meč, chce se mi říct. Ostatně novozákonní řečtina má s výjimkou knihy Zjevení ve všech výskytech slova meč, pojem μάχαιραν [máchairan]. To, kromě významu krátký meč, může znamenat i nůž nebo dýka. Učedníky, které Ježíš posílal do světa šířit evangelium, na jejich cestách nečekalo mnoho dobrého. Křesťanství bylo příliš nové a, troufám si říct, také příliš revoluční na to, aby je každý bez mrknutí oka přijímal. Častější asi bylo odmítání a to někdy velmi nevybíravé odmítání. Že při tom nezřídka došlo k násilí, je asi nasnadě. Pokud tedy Ježíš učedníkům doporučuje, aby si pořídili μάχαιραν [máchairan], ať už je to meč, dýka nebo nůž, myslí tím na jejich vlastní obranu. Nikoliv na to, aby bránili jeho samotného. Vzpomeňte si na Kristova slova Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?

Možná si teď ale říkáte, jak to jde dohromady se známým Ježíšovým doporučením nastavit druhou tvář. Tomu jsem se už v podcastu Biblická jména a úsloví věnoval v dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? Pokud jste ho ještě neposlouchali, budu rád, když to po skončení tohoto dílu uděláte. Teď proto jen ve zkratce: Když nám Ježíš radí nastavit druhou tvář, neříká tím, že se máme nechat jen tak ponižovat či snad mlátit. Slovo nastavit můžeme nahradit pojem ukázat: Ukázat útočníkovi druhou – mírnou – tvář. Neoplácet zlo zlem a nesnažit se brát spravedlnost do vlastních rukou. Teď už budu sám sebe vysloveně citovat:

Na druhou stranu tím pán Ježíš zároveň netvrdí, abychom zlo schvalovali nebo před ním zavírali oči. Před časem jsem v jednom kázání slyšel hezké přirovnání – „křesťan není rohožka“. Spousta lidí si bohužel naprosto mylně myslí, že pokud je někdo křesťan, má si nechat všechno líbit, nechat si o sebe otírat boty od všech – když to řeknu velmi slušně – nečistot světa. Tato falešná představa vznikla velmi pravděpodobně také díky Ježíšovu úsloví o nastavení druhé tváře. Když si to navíc dáte do souvislosti s dalším Ježíšovým prohlášením, které říká Miluj svého bližního jako sám sebe, není divu, že mnozí lidé vnímají křesťany jako „Z Boží vůle fackovací panáky“.

Zdroj: Biblická jména a úsloví | Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář?

Sečteno a podtrženo, křesťané jsou ti poslední, kteří by měli zavírat oči před zlem. A stejně jako „ostatní“ lidé mají právo na svou obranu. Ať to zní jakkoliv tvrdě – klidně i se zbraní v ruce. S nožem, dýkou, mečem nebo moderními zbraněmi. Nejsem rozhodně ani za mák příznivcem jakýchkoliv sporů, neřkuli pak násilných konfliktů nebo válek. Musím ale otevřeně přiznat, že to, co nyní můžeme vidět jen kousek od nás – odhodlanost Ukrajinců bránit své území ve válce proti ruskému agresorovi, je z mého pohledu obdivuhodné a příkladné.

Vrátím-li se však k tématu tohoto dílu, pak z toho, co bylo řečeno – alespoň doufám – vyplývá, že kvůli Ježíši se určitě vyzbrojovat nemusíme a vést války v jeho jménu z mého pohledu ani nesmíme. Vím, dějiny hovoří trochu jinak. Věřím však, že je to skutečně historie, že je to za námi.

Jak jsem řekl na začátku, podnětem pro vytvoření tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví bylo zhlédnutí dokumentu Modlitba za Armagedon. Nicméně když jsem se na tuto epizodu připravoval, narazil jsem na… řekněme zajímavost s názvem Teorie dvou mečů. Přečtu výklad tohoto pojmu, jak se nachází na české Wikipedii:

Teorie dvou mečů byla středověká teorie o rozdělení moci nad světem. Tato teorie byla všeobecné uznávána na Západě od dob papeže Gelasia I. Základ teorie vychází z myšlenky, že Ježíš Kristus rozdělil moc nad světem na dvě složky předáním dvou mečů (Lukáš 22,38), jeden meč je určen k správě duchovní a druhý k správě světské, duchovní meč potom drží papež a světský císař. V průběhu středověku ovšem trvalo neustálé napětí mezi papežskou a císařskou mocí a vznikaly různé právní a filosofické výklady této teorie tu ve prospěch papeže a tu císaře. V průběhu 11.–14. století za pontifikátu silných papežů Inocence III., IV. a Bonifáce VIII. a dalších, se dařilo prosadit výklad nadřazenosti duchovní moci té světské (oba meče předal Kristus Petrovi a jeho nástupcům, kteří teprv půjčují světský meč císaři). Opačné výklady naopak zdůrazňovaly oddělenost obou složek, přičemž duchovní meč opravňuje vládnout papeži pouze v rovině mystické.

Zdroj: Wikipedie

Jako bych to na začátku neříkal: Různí lidé různě ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Američtí evangelikálové, o nichž byla řeč v první části tohoto dílu, samozřejmě nejsou ani první (a bohužel asi ani poslední), a už vůbec ne jediní, komu se 38. verš 22. kapitoly Lukáše hodil, hodí a bude hodit k vlastním záměrům, které s poselstvím evangelia nemají společného ani zbla. 

Jsme na konci tohoto „tříjedničkového“, tedy 111. dílu podcastu Biblická jména a úsloví. My křesťané často říkáme: Ježíš je láska. Neustálým opakováním těchto tří slov se z nich sice tak trochu stala floskule, ale na významu to nic to nemění. Ježíš je tvůrce pokoje. Ve 14. kapitole Janova evangelia říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ale hned nato dodává: ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14:27 /ČEP/) Ježíš ví, že jestli někdo narušuje náš pokoj, tak jsme to my sami – my lidé vůči jiným lidem. 

Nezlobte se na mě, ale pořizovat si meče nebo jakékoliv jiné zbraně na obranu Ježíše – na obranu Mesiáše, Boha, který zde byl už před stvořením světa – mi připadá ani ne tak hloupé, jako spíš naivní a možná i dětinské. Ovšem mít meč Ducha, jímž je slovo Boží, to je jiná káva. A kávy, jak známo, není nikdy dost :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 111 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Militantní Ježíš? To snad ne… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jak už to bohužel bývá, představitelé těchto církví ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Pojďme se nad tím proto zamyslet při snad korektnějším výkladu některých možná trochu sporných biblických veršů.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 111 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Militantní Ježíš? To snad ne… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 8. 2023

Pro slovo hřivna sice máme v češtině hned několik významů, ale mohli bychom se shodnout na tom, že v obecném vnímání jde o pojem, označující něco zvláštního, něco nehmotného, nějakou vlastnost nebo dovednost, umění něčeho. A aby toho nebylo málo, naše hřivna či hřivny nám navíc byly darované, aniž bychom si je museli jakkoliv odpracovat, zaplatit, zkrátka zasloužit. Alespoň já jsem o tom přesvědčený.

Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Ať v tom máme pořádek, pojďme si na začátku říct, co všechno může označovat slovo hřivna. Jak bychom si mohli pamatovat ze základní školy, archeologové jím pojmenovávají kovové, ať už železné, měděné nebo bronzové ozdoby, podle všeho náhrdelníky. Ale existují i takzvané sekerovité hřivny a jiné tvary. Šperky se od pradávna používají také jako platidla, tudíž hřivny sloužily i jako nemincovní oběživo. Ostatně kousek od nás, na válkou sužované Ukrajině, je státní měnou ukrajinská hřivna. No a konečně s peněžními jednotkami nepřímo souvisí také další význam pojmu hřivna – váhová jednotka. Zevrubně jsem se hřivnami zabýval v psaném článku s názvem Talent od Boha a hledání pokory. A Pink Floyd nádavkem, který si můžete přečíst na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. V tomto článku mimo jiné píšu, že synonymem pro slovo hřivna je talent. Minimálně to platí v Bibli, kde je hřivna překladem řeckého talenton.

Budeme-li slovo hřivna vnímat tak, jak si obecně vykládáme pojem talent – čili jakési zvýšené nebo možná ve smyslu duchovním vyšší, talentovanému člověku dané nadání, pak v případě slovního spojení zakopaná hřivna, musíme nutně dojít k asi tomuto výkladu: Pokud někdo svou hřivnu či hřivny zakope, znamená to, že svůj talent takříkajíc nechal spát. Nezajímá ho, nevěnuje se tomu, na co má talent, nepracuje na jeho rozvíjení. Nebo si ho tím imaginárním zakopáním chtěl uchovat na příští časy – třeba na dobu, až se mu bude chtít. Ale, jak se v tomto dílu podcastu dozvíme dále, ani to není úplně nejlepší nápad.

Protože posloucháte jeden z dílů podcastu Biblická jména a úsloví, je zřejmé, že ona zakopaná hřivna se nachází v Bibli. Je součástí Ježíšova podobenství o hřivnách, které můžete číst jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu. Protože ale evangelia nejsou stejná, je třeba upřesnit, že hřivna s přídavným jménem zakopaná, se nachází pouze v Matoušovi. V Evangeliu podle Lukáše ji totiž její majitel nebo přesněji dočasný držitel zabalil do šátku, nikoliv zakopal. Pojďme si tedy toto podobenství přečíst podle slov evangelisty Matouše – 25. kapitola, verše 14–30:

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 

Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. 

Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘

Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘

Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Mt 25:14–30 (ČEP)

Ještě, než se pustím do svého výkladu, dodám, že jsem četl z Českého ekumenického překladu Bible. Není to sice vůbec podstatné, ale chtěl jsem, aby v citaci zaznělo slovo hřivna či hřivny. Některé české překlady – a patří mezi ně i můj oblíbený Český studijní překlad – totiž místo hřiven používají pojem, který zde už zazněl také – talent. Ale jak už jsem řekl, není to vůbec podstatné, v našem případě jde o synonyma se stejným významem. 

Ovšem kdybych nevěděl, že jde o podobenství, které vyslovil sám Pán Ježíš Kristus, asi by mě nikdy by nenapadlo mu tato slova přisoudit. Tohle, že řekl „můj Ježíš“? Ten, který neměl rád bohaté, brojil proti mamonu, říkal, že dříve projde velbloud uchem jehly, nežli se bohatý člověk dostane do Božího království. A najednou zde máme jakési ekonomicko-podnikatelské podobenství, v němž je dobrý ten, kdo umí nejlíp kšeftovat s půjčenými penězi a ten, kdo je uchová bez zhodnocení, má být uvržený do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů. Tak tomu fakt nerozumím…

Přiznám se, že kolem tohoto biblického textu jsem docela dlouho chodil po špičkách s vědomím, že když něčemu nerozumím, nemusí to být hned špatné. Na téma podobenství o hřivnách jsem přečetl mnohé odborné výklady a rozbory, nejedno kázání, ale i tak mi pochopení nebo možná spíše učinění si svého názoru, trvalo mnohem déle než u jiných částí Bible. Ani to samozřejmě není zárukou, jestli třeba toto podobenství nechápu nesprávně :-) Nicméně ven s tím…

Předně je třeba vycházet z toho, že podobenství je pouze přirovnání. O rozdílu mezi podobenstvím a alegorií čili jinotajem, jsem – s vydatnou pomocí Biblického slovníku Adolfa Novotného – mluvil v epizodě s názvem Marnotratný syn. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, můžete to napravit. Ale až po skončení tohoto dílu! :-) Každopádně mluví-li Ježíš o potřebě rozmnožování hřiven, které v tomto textu zjevně představují peníze – což k němu, jak už jsem řekl, vůbec nesedí –, používá to pouze jako přirovnání pro něco jiného. Budeme-li mít na paměti, že Bible je především duchovní kniha, měli bychom dojít k názoru, že ony hřivny zde představují dary Ducha svatého, určené k budování Božího království. Rozmnožování takových hřiven už samozřejmě, na rozdíl od hromadění majetku, dává ten správný smysl.

Ale tak rychle svůj výklad odbýt nechci, pojďme proto na trochu větší hloubku. Pánem, který služebníkům při svém odchodu hřivny svěřil, je sám Ježíš Kristus, který se k nám jednou vrátí a bude s námi – slovy tohoto podobenství – účtovat. Nedivme se proto, že v závěru tohoto textu čteme o uvržení do temnot, pláči a skřípění zubů. Tedy pro ty služebníky, kteří svatými hřivnami pohrdnou a nechají je bez užitku zakopané v zemi. 

Jak s oblibou tvrdím, biblické verše není dobré vytrhávat z kontextu, nýbrž číst i to, co se píše před nimi a po nich. Uděláme-li to stejné s podobenstvím o hřivnách, zjistíme, že je součástí řekněme eschatologického oddílu Matoušova evangelia. Tedy části, zabývající se posledními věcmi a druhým příchodem Ježíše. Začíná to poslední částí 23. kapitoly Matouše, nazvané v Českém ekumenickém překladu Nářek nad Jeruzalémem, kde Ježíš říká:

Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘

Mt 23:37–39 (ČEP)

Na začátku další, 24. kapitoly, Ježíšovi učedníci obdivují Jeruzalémské chrámy, ovšem ten jim opáčí: Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno. Následně učedníkům na Olivové hoře líčí, jak budou vypadat poslední časy před jeho druhým příchodem, varuje před falešnými proroky a lžimesiáši, aby svou řeč „proložil“ podobenstvím o fíkovníku a podobenstvím o věrnosti služebníků. Pětadvacátá kapitola pak začíná podobenstvím o deseti družičkách, které šly v noci s lampami naproti svému ženichovi – tedy Ježíši –, ale jen polovina z nich si vzala dostatek oleje do svých lamp. Po nich už přichází „naše“ podobenství o hřivnách, aby následně vše vygradovalo podobenstvím o posledním soudu, při němž Ježíš, coby náš pastýř, ale i poslední soudce, oddělí kozly od ovcí. Tím tato eschatologická část končí, pokud tedy nepočítáme ještě první dva verše 26. kapitoly Evangelia podle Matouše, které zní:

Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou Velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“

Mt 26:1–2 (ČEP)

Omlouvám se, že jsem to vzal trochu hopem, ale i tak myslím, že v tomto kontextu je nyní v podobenství o hřivnách mnohem více světla, než tomu bylo po jeho prvním přečtení. Ale přesto mi dovolte u něj ještě chvíli zůstat. Určitě jste si totiž všimli jedné zvláštní části. Služebník, který svou hřivnu nijak nezúročil, svého pána označuje za tvrdého člověka, jež sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Proč takto mluví o Pánu Bohu?

Určitě znáte lidové přísloví „Podle sebe, soudím tebe“. Přesně toto činí služebník, který zakopal hřivnu. Už jen to, že si dovoluje soudit svrchovaného soudce, je opovážlivost sama o sobě. Že mu přisuzuje špatné vlastnosti, jak se zdá, Pána Boha nechává klidným – říká: …věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Nerozporuje tvrzení toho člověka. Proč by to dělal? Jenom by se tím snížil na jeho úroveň. Avšak ještě před tím ho označí za služebníka špatného a líného. Špatného, protože se ve své domýšlivosti staví do role soudce a líného, jelikož Boží hřivnu, místo toho, aby ji rozmnožil, zakopal do země, kde nedošla žádného užitku.

Nerad to říkám, ale občas mám pocit, že trochu zapomínáme na Boží svrchovanost. Zvykli jsme si říkat, že Bůh je láska – což je samozřejmě pravda. Opájíme se pocitem, že je nám dáváno, aniž bychom si to museli odpracovat, zasloužit. Ale trochu se vytrácí to, čemu se říká bohabojnost. Nikoliv jako obavy před tím, co by nám Bůh mohl provést, ale ve smyslu jakési nejvyšší úcty ke svému Stvořiteli. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem O bohabojnosti… A navrch si myslím, že ve vztahu s Bohem máme jistou zodpovědnost. Protože my jsme ti, kdo mají budovat Boží království už nyní zde na zemi. My máme rozmnožovat ony hřivny, o kterých je Ježíšovo podobenství.

Přestože bych tento díl podcastu Biblická jména a úsloví mohl pomalu vést k závěru, přece jenom bych rád ještě něco dodal. Doteď jsem mluvil o duchovních hřivnách, ale chtěl bych se dotknout i takříkajíc světských povolání, nadání, talentů. Ano, přejdu od slova hřivny ke slovu talent, jak ho vnímáme v naší moderní době. Nemusím asi zdlouhavě vysvětlovat, že talent zpravidla vnímáme jako něco pozitivního, přičemž zároveň je to něco, co může nabývat mnoha podob. O talentu často mluvíme v souvislosti s uměním. Máme talentované zpěváky, hudebníky, malíře, herce a jiné umělce. Stejně tak ale označujeme za talenty úspěšné sportovce a tak bychom mohli pokračovat dál. Talentovaní lidé nutně nemusí být vidět v televizi, zkrátka být obecně známí. Spousta lidí má talent třeba na vaření a předvádí ho jen svým nejbližším. Jiní mají například talent učit, což je zrovna hřivna, kterou považuji za velmi vzácnou a nedoceňovanou.

Nevím, jak Pán Bůh postupoval při rozdávání talentů, ale znám lidi, kterým se daří všechno na co sáhnou, a jsou i tací, kteří naopak pokazí cokoliv, co se jim dostane do ruky. Možná jsou to ti, co své hřivny zakopali, ale stejně dobře to můžou být prostě jen nešikové – pro každou činnost není třeba mít nutně hned speciální talent.

Každý člověk je jiný a tak je to správně. Určitě není dobré někomu jeho talent závidět, když mně samotnému nebyl dopřán. Myslím, že bychom se měli spíše koukat na sebe než na druhé. Být si vědomi toho, co nám Pán Bůh daroval a to rozvíjet či nehezky nečesky řečeno kultivovat. Jsem ale přesvědčený, že jeden talent dal Stvořitel úplně všem lidem. Talent k lásce. Nebo možná lépe – Stvořitel nám tuto hřivnu lásky chce dávat a chce to dělat plnými hrstmi. A taky si ze všeho nejvíc přeje, abychom si ji od něj co nejvíc brali a množili ji jako ti první dva služebníci z Ježíšova podobenství. Jinak řečeno, rozdávali ji dál. Nabídka je učiněná a je jen na nás, kolik si této hřivny lásky od Pána Boha vezmeme a jak s ní naložíme. Zakopat ji, bych ale určitě nikomu nedoporučoval.

Pán Ježíš říká: Miluj bližního svého jako sám sebe. Všichni křesťané ví, že je to druhé přikázání, před nímž je „jen“ nejvyšší Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Sám Ježíš k tomu dodává: Většího přikázání nad tato dvě není. Milovat bez lásky není možné, a proto nám všem Pán Bůh dává onu hřivnu lásky. Někomu také věnoval umění krásně zpívat, jinému dovednost výborně vařit, dalšímu třeba organizační talent. Ale všem stejně nám daroval talent k lásce, o tom jsem bytostně přesvědčený. Nechtějme tento talent promarnit. Je to ta nejvyšší hřivna, které se nic nevyrovná.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od duchovních hřiven, které se nás, nebo abych mluvil za sebe, mě zprvu tak trochu snažily oklamat dojmem ekonomicko-podnikatelských rad, které bych od Pána Ježíše nikdy nečekal, jsme se na chvíli dostali k světským talentům, abychom však malým obloukem opět skončili u nejvyšších duchovních principů.

Jestliže se vám moje povídání líbilo, budu moc rád, když si poslechnete i další díly tohoto podcastu. A také vám budu vděčný, když ho doporučíte svým přátelům, známým, těm, kdo mají nějaký výjimečný talent, i těm, kteří zdánlivě nemají žádný. Tedy kromě oné hřivny lásky, jíž Pán Bůh rozdává vrchovatými hrstmi a záleží jen na nás, kolik jí přijmeme.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Zakopaná hřivna. A talent k lásce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Zakopaná hřivna. A talent k lásce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 5. 4. 2023

Peníze vládnou světem… Toto úsloví byste v Bibli, díky Bohu, (sic!) hledali marně, nicméně je velmi smutná pravda, že se tak děje. My lidé neumíme odolat vábení moci mamonu, takže neustále všechno přepočítáváme na peníze. Jak často říkám – nechci házet všechny lidi do jednoho pytle – čest výjimkám. I tak se ale vnucuje otázka: Lze vůbec penězi vyčíslit lidský život? A je možné v nějaké měně ocenit život Mesiáše?

U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Proč jsem se ptal na peněžní vyjádření ceny života Ježíše Krista, asi nemusím v tomto podcastu říkat. Za třicet stříbrných ho Jidáš Iškariotský prodal židovským velekněžím. Tedy prodal – v Bibli se píše vydal, zkrátka prozradil jim místo, kde se Ježíš nachází. Ve 14. až 16. verši 26. kapitoly Evangelia podle Matouše se píše:

Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal.

Mt 26:14–16 (B21)

Jidáš byl jedním z „dvanácti“, tedy jedním z prvních a nejbližších Ježíšových učedníků a přesto ho zradil. Proč to udělal, se v Bibli nedozvídáme, jedno je ale přece jen na stránkách Knihy knih psáno – a to v Lukášově evangeliu – kde ve 3. verši 22. kapitoly můžeme číst: Tehdy vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který patřil ke Dvanácti. (L 22:3/B21/)

V tuto chvíli se nechci zamýšlet nad tím, jestli snad lze kvůli tomu Jidáše omluvit a stejně tak nechci spekulovat o tom, že Ježíše dost možná nebylo vůbec nutné vydat, protože – alespoň podle toho, co čteme v Bibli – se nijak zvlášť neskrýval. Ozbrojenci, kteří ho přišli zatknout, jej, podle mého názoru, stejně dobře mohli najít i bez Jidášova vydání, které proběhlo vzápětí po zoufalém Ježíšově volání k Bohu Otci na Olivové hoře – jak jsem o tom mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Buď vůle tvá… Co bylo dál, přečtu z 26. kapitoly Matouše, verše 45–50:

Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“ 

Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží a starších lidu. Jeho zrádce si s nimi domluvil znamení: „Je to ten, kterého políbím. Toho se chopte.“ Ihned přistoupil k Ježíši a políbil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabbi!“ 

Ježíš mu řekl: „Příteli, tak proto jsi přišel?“ Vtom Ježíše obstoupili, vrhli se na něj a zajali ho.

Mt 26:45–50 (B21)

Zvláštní způsob, jak ukázat na oběť, co myslíte? Úsloví polibek smrti každopádně vzniklo právě v tomto příběhu. Zvláštní je, že Ježíš, přestože o Jidášově zradě věděl předem, oslovuje ho příteli a dodává tak proto jsi přišel? Nedivím se tomu, že člověk a Bůh v jedné osobě oslovuje svého zrádce slovem příteli. Trochu mě ale zaráží otázka tak proto jsi přišel? Myslel to snad Ježíš ironicky? Nebo nevěděl, jakým způsobem ho Jidáš zradí? Nevím, a možná to ani není v tomto příběhu podstatné.

Co je, alespoň z mého pohledu mnohem zajímavější… nebo spíše důležitější, je následné Jidášovo pokání. Přečtu prvních deset veršů 27. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Třicet stříbrných
Ráno se všichni vrchní kněží a starší lidu usnesli, že Ježíš musí zemřít. Spoutali ho, odvedli a vydali ho římskému prokurátoru Pilátovi. 

Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“ 

„Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ 

On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit. 

Vrchní kněží mince posbírali, ale potom si řekli: „Nemůžeme je dát do pokladny, jsou to přece krvavé peníze.“ Dohodli se tedy, že za ně koupí Hrnčířské pole, aby sloužilo k pohřbívání cizinců. Proto se mu až dodnes říká Krvavé pole. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše: 

„Vzali třicet stříbrných, cenu za Převzácného, na kterou ho ocenili synové Izraele, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi uložil Hospodin.“

Mt 27:1–10 (B21)

Mimochodem, biblisté vedou spory o tom, jestli se Matouš spletl, když napsal, že se naplnilo Jeremiášovo proroctví. Pokud jste totiž poslouchali předminulý díl tohoto podcastu s názvem Slovo nakrátko: Zlomit nad někým hůl, pak zde se dozvídáte, že o třiceti stříbrných nepíše prorok Jeremiáš, nýbrž prorok Zachariáš. Mým cílem ale není tento spor rozsoudit, takže se vraťme k Jidášovi.

Ať mu jeho zradu vnukl ďábel nebo k tomu měl jakýkoliv jiný důvod, Jidáš zakrátko lituje a nevidí jiné východisko než vlastní smrt vlastní rukou. V jednom článku na blogu Fler jsem četl:

Oba o Velikonocích umírají, oba o své vůli. Jidášova smrt je sebevraždou, zoufalým pokusem jak se zbavit viny. Útěkem před výčitkami svědomí. Ze samoty. „Odplatou za hřích je smrt“, může nás napadnout a u Jidáše to platí doslova. Ježíšova smrt je obětí, odvážným pokusem zbavit viny druhé. Výkupným, které od smrti zachraňuje. Tajemství těchto počtů spásy nelze vyložit, ale lze ho prožívat a okoušet v odpuštění. 

Timea: Velký pátek – kázání o ceně člověka, vině a odpuštění

S tím nelze než souhlasit. Ale vraťme se ještě na chvíli k „našim“ třiceti stříbrným. O nich je v Bibli první zmínka už v knize Exodus, kde se ve 21. kapitole píše – 32. verš: Jestliže býk potrká otroka nebo děvečku, dá majitel jejich pánu 30 šekelů stříbra a býk bude ukamenován.“ (Ex 21:32 /B21/) Třicet šekelů stříbra by mělo být totéž, co třicet stříbrných, a poznámkové aparáty k různým překladům Bible píší, že jde o 300 až 350 gramů stříbra. Podle současné ceny stříbra by to měla být hodnota kolem 5 000 korun českých. To není nijak závratná suma. Nicméně stejně tak se v poznámkách píše, že v té době – čili v době knihy Exodus – šlo o zhruba 2,5roční mzdu dělníka. Ale zároveň je zde dodáno, že v případě Zachariášova nebo chcete-li Jeremiášova proroctví, je třeba třicet stříbrných považovat za směšnou částku. Myslím, že totéž platí i pro Jidášovy stříbrňáky.

Byl tedy Ježíš Kristus oceněný na hodnotu otroka nebo děvečky? Nebo byla takto ohodnocená Jidášova zrada, nikoliv cena Ježíše? Myslím, že je to, lidově řečeno, „prašť jako uhoď“. Zásadní je otázka, zdali vůbec lze nějak, a to ani nechci říct smysluplně, stanovit cenu lidského života? A je možné vypsat šek za Boha? O tom druhém nechci ani přemýšlet. Nicméně s cenou lidského života se můžeme setkat. Soudy a pojišťovny někdy musí určovat cifry odškodnění za zabití. Když budete chvíli googlovat, zjistíte, v jakých částkách se pohybují. Já jsem si však jistý, že žádná cena nemůže být dost vysoká, nemluvě o tom, že jakýkoliv finanční obnos lidský život nenahradí a už vůbec ne vrátí. Jakkoliv to může znít jako klišé, cena lidského života je nevyčíslitelná. 

Třicet stříbrných tak zůstává synonymem pro zradu. Pro mrzkou, hloupou zradu, u níž člověk, který tak činí, možná ani pořádně neví, proč to dělá. O to, jestli je třicet šekelů stříbra málo nebo mnoho peněz, zde v podstatě nejde. Ve zmíněném článku, ze kterého jsem před chvílí citoval, můžete číst ještě toto: 

Přestože pro nás Jidáš možná i nadále zůstává zrádcem, kolaborantem, odpadlíkem – je to právě on, kdo si snad jako jediný v celém velikonočním dění uvědomuje osobní vinu: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ zní jeho kající vyznání. Nevědomky tak svým pokáním jako první  proměňuje slovo soudu: „Krev jeho na nás a na naše děti“,  ve slovo milosti, ve formuli spásy: krví jeho jsme zachráněni. Nevědomky tak jako první okouší spásu, kterou Kristus svou smrtí přinesl! Klíčem proměny trestu v milost je postoj kajícníka: vyznání viny a upřímná lítost.

Timea: Velký pátek – kázání o ceně člověka, vině a odpuštění

A tak bych přál i nám všem, abychom si uvědomili a neustále – nejen v době Velikonoc – si připomínali, že poselství Ježíšova kříže lze shrnout do jediného slova – odpuštění.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Třicet stříbrných, polibek smrti a odpuštění na kříži se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Židovští kněží nabídli Jidášovi za vydání Ježíše třicet stříbrných. To je částka, kterou kniha Exodus určuje jako náhradu za otroka či děvečku, kterou potrkal býk. V dnešní době byste si za třicet stříbrňáků mohli koupit… ale to si už poslechněte v následujícím dílu tohoto podcastu.

Od mikrofonu vás vítá, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Třicet stříbrných, polibek smrti a odpuštění na kříži se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.