Petr Lindner | 9. 7. 2025

Člověk je ve své podstatě stádní tvor. My lidé máme přirozenou tendenci vytvářet společenství, tedy sdružovat se ve skupinách, jinak řečeno, stádech. Samozřejmě, můžete být introverty, stranícími se ostatních lidí. Nic to však nemění na tom, že současný člověk se interakce s ostatními lidmi dost dobře nevyhne. Máme-li jako lidské stádo spolu vzájemně vyjít, musíme se navzájem snášet, tolerovat se. Právě o tom budu v tomto dílu mluvit, a jako obvykle si vezmu na pomoc Bibli.

K poslechu 123. epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zve jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Proč jsem se rozhodl pustit se zrovna do tématu tolerance? Nemůžu si pomoct, ale poslední dobou, spíše tedy v posledních letech, mám pocit, jakoby tolerance mezi lidmi citelně ubývalo. Vnímám, jak jsme čím dál méně ochotní přijímat skutečnost, že ostatní nejsou takoví, jací by podle nás měli být. Mají rozdílné názory, nesdílí stejné hodnoty, a třeba, i když o tom primárně mluvit nechci, vyznávají jinak nebo jinou víru. A nás více a více obtěžuje jiné lidi… tolerovat. Že z toho pak vzniká spousta zla, to asi nemusím příliš zdůrazňovat.

Aby toho ale nebylo málo, v současné době se pro změnu navíc prosazuje také opak – přílišná tolerance k nejrůznějším věcem, které by možná zase až tak tolerované být nemusely. Jiným slovem, nebo spíše přesněji, se tomu říká liberalismus. Pokud se to přehání, pak ani jedno, ani druhé, není dobře.

Nevím, možná tomu tak bylo vždycky, a já dělám problém tam, kde žádný jednoduše není. Zkrátka stárnu a občas mám tendence mentorovat ve smyslu: „Jo, když my jsme byli mladí, to byl ještě svět v pořádku.“ Přesto se však do tohoto tématu pustím už jen kvůli takříkajíc stvořitelskému paradoxu. Tento pojem, prosím vás, ve slovnících nehledejte, ten jsem právě vymyslel :-) Co jím chci říct? Nejvíc paradoxní totiž je, že Pán Bůh nás – alespoň podle mého přesvědčení – stvořil právě tak rozdílné a jedinečné zcela záměrně. Samozřejmě nikoliv proto, abychom se museli namáhat se vzájemným snášením. Nýbrž jednoduše pro pestrost, rozmanitost, zkrátka proto, aby na světě nebyla nuda. Ne, nezlehčuji to. Zkuste si představit, jak by život vypadal, kdybychom byli všichni úplně stejní. Představujete si to? Snad ze začátku by se nám to i líbilo. Byla by to možná příjemná změna. Ale jsem si jistý, že velmi brzy by se nám taková sterilita omrzela a nahradila ji těžká šeď nudy. Takže za svou různost můžeme být Pánu Bohu jen a jen vděční. Ale musíme se s ní jaksi umět vypořádat…

Slovo tolerance, pocházející z latinského tolerantia – snášení, snášenlivost, trpělivost, budete v Bibli hledat marně. Tedy alespoň v českých překladech. Ale i v latinské Vulgatě jej najdete pouze jednou – ve Druhém listu Korintským apoštola Pavla. V 6. verši první kapitoly můžete v Českém ekumenickém překladu číst:

Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my.

2Kor 1,6 (ČEP)

Pokud se ptáte, kde se zde nachází slovo tolerance, pak je třeba dodat, že tento pojem můžeme vyložit také jako vydržet. Ostatně slova snášet a vydržet nestojí zase tak daleko od sebe. Abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. V latinské Vulgatě: in tolerantia earundem passionum quas et nos patimur.

Přestože na konkrétní slovo tolerance je Bible skoupá, neznamená to, že by se snad od této vlastnosti distancovala. Je tomu samozřejmě přesně naopak. O snášenlivosti hovoří mnohé pasáže jak Starého, tak Nového zákona, byť tedy v prvně jmenovaném najdete také nějaké ty příklady opaku – intolerance. Teologie Nové smlouvy však pracuje převážně se skutečnou snášenlivostí, ať jsou to poučení z listů apoštola Pavla, nebo evangelia a v nich slova Pána Ježíše. A právě ta bych nyní moc rád citoval. Na mysli mám Podobenství o pleveli mezi pšenicí, které najdete pouze v jediném evangeliu, a to ve 13. kapitole Matoušova spisu. Přečtu verše 24 až 30:

Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘
On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘
Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘
On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ 

Mt 13,24–30 (ČEP)

Nejprve malý praktický dodatek. Jestliže si tyto verše přečtete v jiných českých překladech, zjistíte, že místo slova plevel je častěji použitý pojem koukol. Že nevíte, co je koukol? Já jsem to také nevěděl. Nicméně zjistil jsem, že koukol je, jak se dalo očekávat, rostlina. U nás se vzácně vyskytuje koukol polní, středně vysoká rostlina s nafialovělými květy z čeledě hvozdíkovitých. Tak praví Wikipedie. Biblický slovník Adolfa Novotného však pojem koukol v Bibli upřesňuje:

[V] Mt 13,24-30 je míněn jílek matonoha [Lolium temulentum], jenž roste divoce v celém Orientě. Požití plodů této byliny působí zvracení, někdy i smrt. Po vzejití je téměř nerozeznatelná od pšenice. Teprve když nasadí na klas, je patrný rozdíl mezi oběma. Avšak kořeny obou jsou tak propleteny, že je téměř nemožné vytrhnouti jílek bez poškození pšenice. V Sýrii se věří, že k. v pšeničném poli je dílem ďáblovým. V žádném případě nejde o náš k. [Agrostemma].

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Jak se zdá, máme tu malé zmatení pojmů. Biblickým koukolem evidentně není český koukol rodu Agrostemma, nýbrž je jím tráva rodu Lolium z čeledi lipnicovitých, nazývaná jílek mámivý neboli matonoha, která se už u nás patrně vůbec nevyskytuje.

Mimochodem, v původním jazyce Nového zákona, tedy v řečtině, je v Podobenství o pleveli mezi pšenicí pro slovo plevel použitý výraz zizanio [ζιζάνιο], který v množném čísle zizania znamená svár. Čili rozepři. Nepřítel tedy do poklidného pole pšenice zasel svár.

Ať je však onen biblický plevel koukolem nebo jílkem mámivým či jiným narušitele pokoje, jedno je jisté – v poli s pšenicí nemá co dělat. Protože v Ježíšově podobenství zastupuje zlo nebo protiklad „dobré pšenice“, může být zarážející, že hospodář, v našem případě Pán Bůh, nepřikáže koukol vytrhat hned zpočátku, ale nechá jej růst. Podle výkladu Biblického slovníku Adolfa Novotného je to však pochopitelné, protože kvůli propletení kořenů obou rostlin by přišla nazmar i dobrá úroda. Navíc ono zlo je i tak potrestáno. Ne tedy ve svém počátku, ale až při sklizni, kdy se oddělí zrno od plev… a od plevele. Či koukolu nebo matonohy.

Nyní je třeba říct něco, co v tomto dílu o toleranci ještě nezaznělo, ale řečeno by určitě být mělo. Tolerance rozhodně není bezbřehé snášení čehokoliv. I tolerance má své hranice. Bohužel je nejde jaksi paušálně vymezit, proto také hovoříme o míře tolerance, kterou má každý jinou. Nicméně to, že zlo by mělo být jednak jasně odmítnuto a pak také v rámci zákonů potrestáno, by podle mého mínění mělo platit obecně, ať je míra osobní tolerance jakákoliv. 

A totéž se děje v Ježíšově podobenství. Jen zde nacházíme malou nuanci v tom, co jsem před chvílí zmínil, a totiž, že ono zlo není vymýcené hned zpočátku. Neměli bychom to tedy brát jako jistou toleranci zla? Přiznám se, že jsem nad tímto podobenstvím dlouho přemýšlel a nemůžu neříct, že by mě podobná myšlenka nenapadla. Nakonec jsem však došel k názoru, že řekněme „pozdní potrestání zla“ se nestalo ani kvůli jeho toleranci, ani třeba kvůli nějaké zlomyslnosti, nýbrž zkrátka až v době, kdy to bylo nejvhodnější. Tedy v době, kdy tím, naprosto realisticky řečeno, nevznikly další škody. Ostatně v podobenství to také čteme, …protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.

Ježíšovo Podobenství o pleveli mezi pšenicí má však ještě další přesah, který s tolerancí, přesněji tedy s jejími hranicemi, nebo vytyčováním jejích hranic velmi úzce souvisí. Jde o otázku soudu, posuzování, rozhodování o tom, co je dobré a co ne. Ježíš zde mezi řádky jasně naznačuje, kdo je nejvyšší soudce. Někde jsem četl zajímavou myšlenku, že na pšenici svítí stejné slunce, jako na plevel a životadárnou vláhu mu dává stejný déšť, jako pšenici. Životadárnou vláhu… Slunce a vláhu od Stvořitele života. To je ten nejvyšší soudce, který jednou, prostřednictvím Ježíše Krista, vysloví soud nad každým z nás. 

Ale to už jsem trochu dál, než jsem se chtěl dostat. Každopádně, všichni máme nějaké hranice své tolerance, ovšem zároveň bychom si neměli hrát na Boha a některé věci jednoduše přenechat jemu. Že Pán Bůh zpočátku nechal koukol růst, nechal na něj svítit slunce a posílal na něj životadárnou vláhu? Určitě k tomu měl nějaký důvod. My jsme si ho, myslím, vcelku srozumitelně vysvětlili, ale ani kdyby se to nestalo, bude to pořád jen Boží věc, ne naše.

Výborně o tom zpívá Sváťa Karásek ve své písni Podobenství o zrnu a koukolu. Rád bych vám ji nyní pustil, ale nechci porušovat licenční práva, tudíž se budete muset spokojit s citováním částí jejího textu. Avšak pokud si po skončení tohoto dílu otevřete jeho textovou verzi na webu Biblismy.cz, najdete zde odkaz na tuto píseň na YouTube, kde si ji můžete v autorově podání poslechnout.

V prvních dvou slokách Sváťa Karásek zpívá:

Rozsévač sil ve světle dne
to zrno dobré na pole své.
Když byla noc, jemu navzdory
ďábel prokletou setbu tam vsil.

A ta setba noci se setbou dne
v kořenech svých jsou prorostlé.
Teď chceš plejt koukol, seš chorý?
To máš, jako bys to pole zryl!

Zdroj: Sváťa Karásek | Podobenství o zrnu a koukolu

Abychom nezryli úrodné pole, je lepší s trháním plevele někdy počkat na příhodnější čas, zpívá Sváťa Karásek. Ve druhé části jeho písně pak můžete slyšet tato slova:

A jak v celém poli, tak i v duši tvé,
je dobro se zlem fest prorostlé,
tak jsme dobrý – i potvory,
vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.

Kdyby tak přišly ňáký nemehla,
že náš svět zbaví od všeho zla,
řek bych: Vy blázni, to jsou fóry,
kdo z nás by pak v tom poli zbyl?

Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj,
do toho Bohu ty nefušuj.
My můžem třídit brambory,
ale nás si po žních přebere Bůh.

Nechte to růst, jen to nech růst,
ať spolu roste vše co má vzrůst,
vždyť všechny hrůzy a horory,
byly v touze, by svět očištěn byl!

Zdroj: Sváťa Karásek | Podobenství o zrnu a koukolu

Nechte to růst, jen to nech růst, ať spolu roste vše co má vzrůst – definice tolerance od Sváti Karáska. A nejen tolerance, ale také pokory. Pokory člověka před  Bohem a pokory člověka před člověkem. Uvědomění si sebe sama se vším, co k tomu náleží: …jsme dobrý – i potvory, vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.

Kazatel Církve bratrské David Beňa ve svém článku s názvem Je tolerance pro křesťany cizí pojem? napsal: [Tolerance] je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě (zdroj).  Další krásná definice tolerance. Tato slova mi nějaký čas vězela v hlavě. Něco podobného jsem už někde četl, říkal jsem si. No ano, bylo to v Bibli. Ve 3. kapitole Listu Koloským apoštol Pavel jeho adresáty nabádá: 

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Kol 3,13–15 (ČEP)

Snášejte se navzájem, jinak řečeno, tolerujte se navzájem. A odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jak se zdá, odpuštění k toleranci patří také. Nebo patří tolerance k odpuštění? Pořadí není podstatné, důležitá jsou následující Pavlova slova: Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Pán Ježíš Kristus říká: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. (L 6,21 /ČEP/) Chceš být tolerovaný? Chceš, aby tě ostatní přijímali takového, jaký jsi? Pak bys měl i ty tolerovat druhé lidi. Jak už bylo v tomto dílu řečeno, všechno má své hranice, a některé se dost dobře překročit nedají. Tolerance neznamená, dámy prosím prominou, nechat si ehmm… kálet na hlavu. Ale zároveň je také další spousta věcí, které tolerovat lze, dají se snášet bez nějakého většího úsilí nebo snad újmy. Je na každém, jak se k čemu postaví.

Tolerance, nebo pěkněji česky snášenlivost, se, jak jsme se v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví dozvěděli, úzce snoubí s trpělivostí, s odpuštěním a konečně také s láskou. Byť, slovy Davida Beni, s láskou neromantickou, služebnou a někdy i bolavou. Nicméně myslím, že pokud se necháme vést Duchem svatým, své hranice tolerance možná dokážeme pomaličku posouvat správným směrem.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 123 | O plevelu, koukolu, matonoze… a toleranci se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Máme-li jako lidské stádo spolu vzájemně vyjít, musíme se navzájem snášet, tolerovat se. Právě o tom budu v tomto dílu mluvit, a jako obvykle si vezmu na pomoc Bibli.

K poslechu 123. epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zve jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 123 | O plevelu, koukolu, matonoze… a toleranci se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 22. 1. 2025

Poklad v hliněných nádobách… to může znít jako z filmu Indiana Jones nebo třeba Piráti z Karibiku. Anebo klasika, Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona. My se však v tomto podcastu pohybujeme na trochu jiné půdě. Otázka proto zní: Co dělá poklad v hliněných nádobách v Bibli? Je to snad jedno z Ježíšových podobenství? Kdepak. V Novém zákoně je kolem třiceti podobenství, v žádném z nich se ale nemluví o pokladu v hliněných nádobách. Jak to tedy je? Chvilku vydržte, prozradím to hned na začátku tohoto dílu.

Příjemný a ničím nerušený poslech vám odteď až do samého konce dnešní epizody přeje Petr Lindner, autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví.

Tak ven s tím! Kde je zakopaný ten poklad v hliněných nádobách? Žádný strach, lopaty ani jiné prospektorské nářadí nebudete potřebovat, stačí nalistovat 4. kapitolu 2. listu Korintským, kde se v 7. verši píše: 

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. 

2Kor 4,7 (ČEP)

Jak jistě sami uznáte, tento jediný verš nás jaksi neuspokojí. Uvedu ho proto do širšího kontextu. Dopisy apoštola Pavla, a tedy i oba listy Korintským, patří k nejstarším knihám Nového zákona. Možná to některé z vás překvapí, ale Pavlovy epištoly jsou starší než všechna čtyři evangelia. Do značné míry tedy představují historický obraz o životě a problémech první církve. A protože církev tvoří lidé, nelze se divit tomu, že nejrůznější potíže ji provázejí od samého počátku. Pavel, který své dopisy píše na misijních cestách, ale někdy také třeba z vězení – jelikož šíření křesťanství v jeho počátcích rozhodně nebyla žádná selanka –, ve svých listech první křesťany za jejich prohřešky napomíná, ale také povzbuzuje a píše o tom, jak by se ve jménu Ježíše Krista měli chovat.

Zrovna řecký Korint, kde Pavel – jak se dozvídáme z 18. kapitoly knihy Skutků – založil jeden z prvních křesťanských sborů, bylo město pravděpodobně docela „divoké“. V Prvním listu do Korintu jeho autor mimo jiné píše:

Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.

1Kor 5,1 (ČEP)

Osobně bych řekl, že se moc není čemu divit. Helénistická kultura, která v té době v Řecku vrcholila, byla nejspíš plná rozháraných básníků, dramatiků, filozofů a bezpochyby i nejrůznějších šarlatánů; nálada ve společnosti byla pravděpodobně, abych tak řekl, uvolněná, a první křesťané se na této vlně podle všeho tu více, tu méně také svezli.

Na začátku svého 2. listu Korintským je však Pavel už smířlivější, hned ve 2. kapitole píše toto – prvních šest veršů:

Rozhodl jsem se však, že vám nesmím znovu přinést zármutek. Kdybych já vás zarmoutil, kdo mě potěší, ne-li vy, které jsem zarmoutil? To vám píšu, abych, až přijdu, nebyl zarmoucen těmi, kteří by mě měli potěšit; spoléhám totiž na vás všecky, že moje radost bude radostí vás všech. Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami – ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám. Jestliže někdo způsobil zármutek, nezpůsobil ho jen mně, nýbrž aspoň zčásti – nechci přehánět – vám všem. Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás.

2Kor 2,1–6 (ČEP)

Apoštol Pavel, který si občas zrovna servítky nebere, dokáže být stejně tak citlivý, empatický a velmi lidský. A přitom je to ten stejný muž, který před svým obrácením první křesťany pronásledoval a minimálně přihlížel jejich zabíjení – viz epizoda tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. To všechno se ovšem dělo jen do té doby, než se Pavel potkal s Ježíšem. Ještě potřebujete nějaké důkazy o Ježíšově „nakažlivé“ lásce?

No, ale to jsem trochu odbočil. Tématem tohoto dílu je stále poklad v hliněných nádobách. Už jsme se však dostali do Druhého listu Korintským, kde se náš verš, jak už víme, nachází. V jemu předcházející 3. kapitole a na začátku kapitoly čtvrté Pavel píše o apoštolské službě, porovnává literu a Ducha čili Mojžíšovské desatero s působením Ducha Svatého, který novokřesťany vede k šíření evangelia; zmiňuje také zaslepenost nevěřících, a než dojde k „našemu pokladu v hliněných nádobách“, uvádí – 5. a 6. verš:

Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 

2Kor 4,5–6 (ČEP)

Pavel má v sobě obrovskou pokoru – ostatně vzápětí to bude ještě zřejmější. Je si naprosto dokonale vědom toho, že všechno, co se snaží svým bratrům a sestrám v Kristu předat, je evangelium – jakožto Boží Slovo pod Božím vedením. Nebo, jak říká na začátku 4. kapitoly – z Božího slitování. Nyní ale poslouchejte dále, jsme u našeho pokladu:

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. 
A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. 
To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.

2Kor 4,7–18 (ČEP)

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. O čem to Pavel mluví? Co je tím pokladem a proč je v hliněných nádobách, nikoliv třeba v truhle ze vzácného dřeva, bohatě zdobené zlatem a drahými kameny, jak se na správný poklad sluší?

Pro pomoc s výkladem našeho „předmětného“ verše jsem tentokrát nesáhl po žádném biblickém slovníku ani jiné teologické literatuře, zůstal jsem u Bible. Ne však Bible ledajaké, ale Bible Kralické, nazývané Šestidílka. Toto vydání totiž obsahuje vynikající rozsáhlý poznámkový aparát, jenž pochopení biblického textu velmi usnadňuje. U slova poklad zde můžete číst:

To světlo jímž nás Bůh obdařil: (výš verš 6, 1K 2.c.10.) aneb Evangelium kteréž jinde Apoštol slovem smíření (níž 5.d.18.) a Pán Krystus též pokladem nazval. (Mt 13.f.44.)

Zdroj: Bible Kralická šestidílka

Poznámka se odkazuje na „výš verš 6“, který jsem už citoval: Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát, Ježíš je Světlo i Slovo, a v minulém dílu jsem citoval Jana Milíče Lochmana, který píše, že Ježíšovo jméno je zároveň obsahem jeho zvěsti. Oním pokladem je tedy, jak už v poznámce ze Šestidílky zaznělo, evangelium. Překladatelé Kralické Bible říkají: Evangelium kteréž… … Pán Krystus též pokladem nazval. Odkazují se na jedno z nejkratších Ježíšových podobenství ve 13. kapitole Matoušova evangelia:

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.

Mt 13,44 (ČEP)

Království nebeské, které už začalo zde na zemi po Ježíšově zmrtvýchvstání a evangelium, jakožto dobrá zpráva o všem, co dělá křesťanství křesťanstvím. To je onen poklad… nad který není – dovoluji si sám za sebe dodat. Evangelium je skutečně to nejcennější, co křesťanství má. Nelze jej s ničím jiným srovnat, jeho hodnota se nedá vyčíslit žádnou finanční částkou, neexistuje nic, co by představovalo větší poklad. Znovu se však ptám: Proč je takové bohatství ukryté v obyčejných hliněných nádobách? Opět si vezmu na pomoc kralickou Šestidílku. Její překladatelé z tehdejší Jednoty bratrské k hliněným nádobám v poznámkovém aparátu uvádějí:

Střepinných. t. v tělích svých z země učiněných, kteráž netoliko jsou smrtedlná, a jako střep nestálá, ale mnohým pokušením poddaná. A protož se k svým bídám známe, i vám abyšte se na ten poklad více nežli na nás ohlédali, a tak pro naši mdlobu, jím nepohrdali, anobrž majíce ho sobě částku udělenou s bázní chodili, a s třesením spasení konali, (Fp 2.b.l2.) pilně sloužíme. Nebo co jest nad ten poklad dražšího? a co nad lidská těla křehčejšího?

Zdroj: Bible Kralická šestidílka

Myslím, že i z místy poněkud krkolomné staročeštiny to vyznělo dostatečně srozumitelně. Ony hliněné nádoby jsme my, lidé, křesťané. My ve svých srdcích nosíme – nebo bychom měli nosit – tento poklad nedozírné ceny. Ale jsme jenom lidé. Křehcí jako v polní peci vypálená hlína z izraelské pouště. Když jsem v Izraeli před lety byl – aniž bych tehdy o této zemi cokoliv věděl – překvapilo mě, jak pustá je místní krajina. Prázdné pláně bez jakékoliv vegetace na mě působily až bezútěšně. Všude jen prach a hlína. Není tomu tak v celém Izraeli, směrem na sever se krajina postupně ozeleňuje. Ale například jedete-li od Mrtvého moře do Jeruzaléma, zvyklí na českou krajinu plnou rozličného porostu máte pocit, že jste se ocitli na nikde nekončícím staveništi dálnice, kde těžké stroje svrchní vrstvu země s veškerou vegetací shrnuly a odvezly někam do neznáma.

Materiálu pro hrnčíře tedy bylo v Ježíšově době zřejmě dost, byť praktik ve mně si říká, že asi měli problémy s otopem pro vypalování hliněných nádob. Keramika, sama o sobě křehká, byla v té době možná ještě křehčí, protože se zkrátka musela vypalovat jen v míře takříkajíc nezbytně nutné. Ale to jsou jen mé domněnky.

Přirovnání ke hliněným nádobám však má ještě jednu konotaci. Rozličná keramika ve své době nejspíš představovala jakýsi univerzální obal. Staří Izraelci neměli kartonové a už vůbec ne plastové krabice, úložné boxy z Ikei a podobně. Na větší věci pravděpodobně sloužily proutěné koše, ale keramické nádoby musely pojmou zbytek všeho toho mála, co tehdejší lidé měli. V hliněných nádobách se tak uchovávalo jídlo k vaření i jeho zbytky – pokud se náhodou něco nesnědlo. Ale třeba také odpadky. 

Ostatně samotná Bible o hrnčířství rozhodně nemlčí. Naopak – nejvyšším hrnčířem je Otec Stvořitel, který učinil člověka z prachu země, jak podotýkají kraličtí v citované poznámce k našemu verši o hliněných nádobách. Prorok Izaiáš v 64. kapitole stejnojmenné starozákonní knihy říká:

Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. 

Iz 64, 7 (ČEP)

Jenže, znovu opakuji, hliněné nádoby jsou křehké. Zranitelné, a kdybychom to měli porovnat s lidskou povahou – nestálé, vrtkavé, občas sebestředné, zahleděné do vlastního já. A takoví jsme my, nositelé evangelia. Apoštol Pavel na jiném místě, v listu Římanům píše – 9. kapitola, verše 20 a 21:

Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

Ř 9, 20–21 (ČEP)

Pavel se těmito slovy odkazuje na proroka Izaiáše, který je ještě mnohem tvrdší. Ve 29. kapitole říká:

Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: „Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?“ Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tom, kdo je udělal: „On mě neudělal?“ Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí?“

Iz 29, 15–16 (ČEP)

Rád říkám, že Bible je kniha o Bohu a o člověku. A také tvrdím, že člověk se od svého stvoření v zásadě nezměnil. I přes veškerý vědecký a technologický pokrok jsme stále těmi křehkými hliněnými nádobami, které velmi lehce prasknou, kousek se odštípne, nebo se nádoba může roztříštit na hromádku střepů.

Ale nechci a ani nepovedu tento díl podcastu Biblická jména a úsloví ke konci pochmurným konstatováním, že člověk je nenapravitelný tvor, který se nikdy nepoučí ze svých chyb. Evangelium, náš poklad, byť je v hliněných nádobách, totiž přináší nezměrnou naději. Ostatně apoštol Pavel nezapomíná zdůraznit, že tento poklad je takto, abych tak řekl nedokonale uchovaný, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Hned vzápětí pak přináší slova naděje:

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

2Kor 4,8–10 (ČEP)

Život není vždycky procházka růžovým sadem. Apoštol Pavel to dobře věděl a víme to i my. Tato nesmírná moc je Boží a není z nás, říká Pavel jedním dechem. Bůh nás našimi životy provází, ukazuje nám správnou cestu a dává nám příležitost být dobrými nádobami evangelia. Chce se mi poněkud suše říct, že stačí jenom otevřít oči. V 18. kapitole Jeremiášova proroctví se píše:

Sestoupil jsem [tedy] do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné. 
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský.

Jr 18,3–6 (ČEP)

Jestli jste se někdy zkusili posadit k hrnčířskému kruhu, víte, že vytočit byť jen třeba jednoduchou misku není pro začátečníka vůbec snadné. Nepochybuji však o tom, že Pán Bůh je zkušený hrnčíř, který své výrobky opravuje pouze v jednom případě – pokud se samy pokazí.

Kdyby bylo evangelium neprodyšně uzavřené v nějakém dokonale zabezpečeném trezoru tak, aby se k němu dostala jen hrstka vyvolených, k čemu by nám bylo? Ježíš miluje všechny lidi stejně, proto také dává svou zvěst každému. V nádherném filmovém zpracování Hrabalových Postřižin je kromě mnoha jiných také hláška: „Musíte se snažit, pane správče. Víte, my jsme správní rada, taky bychom vás mohli vyhodit.“ I my křesťané bychom se měli snažit. Hliněnými nádobami sice nejspíš zůstaneme navždy, ale můžeme zkusit žít tak, abychom nebyli zbytečně oprýskaní či nakřápnutí. Zkrátka žít evangeliem nebo žít evangelium. 

Oproti správci Francinovi z Postřižin máme jednu obrovskou výsadu – Pán Bůh nás nikdy nevyhodí. Ježíš nás nevyškrtne ze své církve, nikdy s námi nepřestane počítat, a i kdybychom se my sami od něj z jakéhokoliv důvodu odvrátili, stále pro nás bude mít dveře otevřené. I to je součást křesťanské naděje.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 116 | Poklad v hliněných nádobách se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Kdepak. V Novém zákoně je kolem třiceti podobenství, v žádném z nich se ale nemluví o pokladu v hliněných nádobách. Jak to tedy je? Chvilku vydržte, prozradím to hned na začátku tohoto dílu.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 116 | Poklad v hliněných nádobách se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 14. 6. 2023

Slova jsou velmi mocná. Umožňují nám spolu komunikovat, předávat si informace, dokážou také pohladit a bohužel i ublížit. Nevím, čím to je, ale lidé odjakživa rádi používají silná slova. Když třeba někdo řekne neházej perly sviním… nebo nebudu házet perly sviním… zní to autoritativně, sebejistě, ale zároveň možná také trochu sebestředně a nabubřele. Evangelický farář Zdeněk Bárta říká: „Jsou lidé, kteří si tímto veršem snadno omluví svou lhostejnost ke každému, který je jiný než oni. Jsou lidé, kteří v něm nachází obhajobu své nadřazenosti a sebejistoty. Jak to však myslel Ježíš?“ (Zdroj: Britské listy)

Dobrá otázka. Jak to myslel Ježíš, od nějž úsloví o perlách a sviních pochází? Co myslí perlami a kdo jsou svině? A vůbec, není to nějaký chyták? Mno…, to asi ne, ale víte co, pojďme si o tom chvíli povídat. 

Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví Petr Lindner, autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví v jedné osobě.

S vepři se sice v Bibli nepotkáváme na každé stránce, ale to, že se zde vyskytují, přehlédnout také nejde. Ostatně domestikace divokých prasat začala mimo Čínu a jihovýchodní Asii právě také v oblastech takzvaného Úrodného půlměsíce čili na území dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska, Palestiny a Izraele, Egypta a Turecka. Prasata jsou tedy v „biblických krajinách“ stejně doma, jako obligátní velbloudi, ovce nebo osli.

Ovšem pozor, ve Starém zákoně, v knihách Leviticus a Deuteronomium čili ve třetí a páté knize Mojžíšově zjišťujeme, že prasata jsou pohanská zvířata – pro Židy patří mezi nečisté. Jejich maso nejezte a jejich zdechlin se nedotýkejte, píše se v 8. verši 14. kapitoly Deuteronomia. Říkám si, že toto židovské náboženské přikázání je dost možná jedním z důvodů, proč se slovo prase, potažmo pak svině, stalo také nadávkou. Jasně, když někoho označíte za prase, většinou tím myslíte, že je zanedbaný, špinavý, neupravený, možná i… zkrátka nevoní. Anebo má, slušně řečeno, nadváhu. Ale do prasat nebo expresivněji do sviní, často nadáváme některým lidem kvůli jejich chování či morálce – a to už je významově trochu blíž k onomu taktéž duchovně nečistému zvířeti. 

Je tedy vcelku logické, že v pozitivním významu se s prasaty v Bibli nesetkáte. V evangeliích čteme o stádu vepřů, do nichž vstoupili démoni, aby následně spáchali hromadnou sebevraždu skokem z útesu do moře, jímž sice bylo ve skutečnosti velmi pravděpodobně Galilejské jezero, ale to na podstatě příběhu nic nemění. Také marnotratný syn, jak jsem o něm či o tomto podobenství mluvil ve stejnojmenné epizodě podcastu Biblická jména a úsloví, než se vrátil do otcovského domu, živořil jako pasák prasat, který na tom byl tak špatně, že jim dokonce i záviděl jejich žrádlo. Větší potupy se Židovi snad dostat nemohlo. Ale my se chceme dopracovat k házení perel sviním, takže končím s povídáním o prasatech v Bibli i jinde, a jdu na věc.

Úsloví o házení perel sviním se nachází v první části 7. kapitoly Evangelia podle Matouše, která tvoří závěr Ježíšova kázání na hoře. Přečtu prvních šest veršů, které jsou v Českém studijním překladu Bible nazvané Nesuďte druhé:

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš? 

Anebo jak můžeš říkat svému bratru: ‚Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka‘, a hle, ve tvém oku je trám? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra. 

Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás.“

Mt 7:1–6 (CSP)

Jestliže tento podcast posloucháte pravidelně, víte, že první části citace jsem se podrobněji věnoval v epizodě Slova nakrátko s názvem Bůhsuď. O odpuštění a trámu v oku. Nebudu se jí tedy znovu zabývat a vás, kteří jste ji ještě neposlouchali (nebo nečetli její textovou verzi na webu Biblismy.cz), pozvu k jejímu poslechu, případně přečtení. Každopádně bez dlouhého rozboru je zřejmé, že se jedná o jakési mravní ponaučení, které se dá parafrázovat slovy: Než budeš někoho kritizovat, nejdřív si zameť před vlastním prahem. Pán Ježíš nabádá k pokoře a sebereflexi, a i zde je možné cítit lehce zasutý vzkaz o lásce k bližnímu. Pod čarou naznačuje to, co sám udělal v míře nejvyšší: Rozdej se pro druhé…

Ovšem najednou, jako by mu snad někdo šlápl na kuří oko, Kristus říká, nedávejte. Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině… Takže jakási výjimka z pravidla: Rozdej se pro druhé s výjimkou rozdávání svatého psům a házení perel sviním. Svaté psům a perly sviním? Co tím Ježíš myslí? K porozumění první části si dovolím citovat slova z kázání evangelického faráře Jiřího Grubera:

Svatým se tu rozumí maso obětované v chrámu. To byl pokrm, který náležel pouze kněžím a obětujícím. Byla by svatokrádež, ano bylo by neodpustitelným rouháním, kdyby někdo obětované maso hodil psům. Psi se tu ovšem nemyslí domácí mazlíčci, kteří dnes leckde dostávají šunčičku, ale psi toulaví, špinaví a nečistí. S takovými není radno si něco začínat. To je jako strkat šelmám do klece banány a čokoládu. Než se naděješ, tak tě rafnou a přijdeš o prst. Krmit psa svatým pokrmem nemá žádný smysl – pes jím nezkrotne a ještě tě pokouše.

Zdroj: Kázání Jiřího Grubera | 2006

Krmit psa svatým pokrmem neboli taky možná krmit pohana evangeliem… nemá žádný význam. Že plácám nesmysly? Není to vyloučené, nicméně nechte mě prosím ještě chvíli mluvit. Pojďme k perlám. Ježíš samozřejmě mluví v podobenství. Nesnaží se fušovat do řemesla šperkařům – perly zde mají duchovní význam, představují Boží království. Sám Syn Boží to vysvětluje v dalším podobenství – jak jinak než O perlách. O kousek dál v Matoušovi, 13. kapitola, verše 45 a 46:

Království Nebes je dále podobné člověku kupci, hledajícímu krásné perly. Když našel jednu drahocennou perlu, odešel a prodal vše, co měl, a koupil ji.

Mt 13:45–46 (CSP)

Jinými slovy: Nic není cennějšího než Boží království. Jen kvůli němu stojí za to všechno prodat, všeho ostatního se vzdát. To jsou ty pravé perly. Nikoliv třeba luxusní náhrdelník, jehož kupní cena sice může být obrovská, ale duchovní hodnota jednoduše nulová.

Předpokládáme-li, a myslím, že správně, že ony svině, kterým se nemají házet perly, jsou něco podobného jako toulaví nečistí psi, pak i zde je výsledkem Ježíšova přikázání nebo možná jen doporučení – ne vždy, ale v některých případech si svou víru jednoduše nechat pro sebe. To je zvláštní, v církvi nás obvykle učí pravý opak. Že je dobré křesťanství šířit do světa, nikoliv si ho škudlit doma ve strožoku. 

Nějak se nám to zamotalo. Od křesťanské lásky k bližnímu jsme se najednou ocitli v jakési uzavřené sektě, která svou víru pronajímá – samozřejmě až po splnění velmi přísných požadavků – pouze lidem vyvoleným. To asi ne, že? Bylo by pochopitelně hloupé, myslet si, že sám Pán Ježíš z ničeho nic popře celé své učení. Jsem skálopevně přesvědčený, že by nikdy nikomu nebránil v šíření křesťanství. Nicméně úslovím o perlách a sviních, potažmo svatém a prasatech nás upozorňuje, abychom počítali s tím, že ne každý bude naší případné snaze otevřený. Dokonce říká: Mohlo by se to taky obrátit proti vám. Pozor, aby se svině neotočily a neroztrhaly vás.

Na světě žije bezmála 8 miliard lidí. Z toho se údajně 2,5 miliardy hlásí ke křesťanství, což dělá nějakých 30 až 33 % všech obyvatel Země. Ovšem pozor, neznamená to, že mezi „zbytkem“ lidí už jsou jen ateisté. Dalších 20 % tvoří muslimové, pak jsou zde hinduisté, buddhisté a spousty dalších jiných náboženství. Na světě je podle statistik, jimž můžeme i nemusíme věřit, pouze necelých 20 % lidí bez náboženství a jen o něco více než 2 % lidí se považuje za ateisty. 

Vím, u nás je to poněkud jiné. Aspoň tedy podle toho, co o sobě Češi uvedli v posledním sčítání lidu v roce 2021. Psal jsem o tom v článku Spiritualita dle sčítání lidu 2021, který si můžete přečíst na webu Biblismy.cz. Ale nevadí, tím lépe! Jestliže se jen 22 procent lidí u nás hlásí k nějaké víře, mohli bychom těch zbývajících 78 % hezky pěkně obrátit ke Kristu. Tak jdeme na to! Železo se má kout, dokud je žhavé!

Chápu, ale přesto… počkejte ještě chvíli, prosím. Pojďme se na věc podívat racionálně. Vy, posluchači tohoto – křesťanského – podcastu jste dost možná křesťané. Ale také můžete patřit mezi lidi, hledající svou víru a odpovědi na nejrůznější otázky s tím spojené. Stejně tak můžete být zapřisáhlými ateisty, zvědavými na to, co to tady ten člověk plácá za nesmysly. A tak je to – aspoň myslím – napříč celou společností. Soudě podle statistik pouze s tím rozdílem, že ateisté nebo lidé, kteří se nehlásí k žádné víře, jsou u nás ve většině. Ale to už jsem vlastně před chvílí jednou říkal.

Vezmu to tedy z jiné strany. Svět je plný lidí, a mnohým z nich – bohužel se nemůžu zbavit pocitu, že jich není málo – chybí tolerance. Slovo tolerance pochází z latinského tolerare – strpět, snášet. Jakkoliv má tolerance mnoho podob, jednou z důležitých je snášenlivost vůči druhým lidem a jejich názorům. Žijeme v nějaké společnosti lidí, kteří rozhodně nejsou všichni stejní. Kromě jiného mají také rozdílné názory na spiritualitu. A nejde ani zdaleka jen o střet věřící versus ateisté. Ani mezi různými náboženstvími, potažmo pak mezi křesťanskými církvemi nepanují ve všem shody. To všechno je ale v podstatě přirozené. Svět, ve kterém by všichni měli na všechno stejný náhled, je jednak utopie a jednak… byla by to hrozná nuda :-)

Jenže abychom v tomto našem reálném světě, plném odlišných názorů mohli vůbec společně  žít, musíme být vůči sobě navzájem tolerantní. Jak už jsem ale řekl, ve skutečnosti tolerance mnohdy až zoufale chybí. Cožpak o to, když se ateisté křesťanům posmívají, označujíce je za pánbíčkáře, je to (možná) pořád ještě v rámci nějakého vzájemného pošťuchování. Něco jako věčný spor Prahy s Brnem :-) Ale náboženská intolerance může přerůst do mnohem horších rozměrů. K nenávisti, k násilí, ať už verbálnímu, nebo dokonce fyzickému. Nemusím snad dávat příklady, dějiny a vlastně i současnost v některých zemích světa, hovoří jasně. Bohužel je třeba dodat, že svůj podíl na náboženské nesnášenlivosti mají všechny strany. Ne jen ateisté vůči věřícím, ale také věřící vůči ateistům, nebo věřící vůči věřícím. Je to smutné, ale je to tak.

Dnes máme Listinu základních lidských práv a svobod, která u nás a v dalších demokratických společnostech zaručuje kromě jiného také svobodu náboženského vyznání. Tedy zaručuje… spíše deklaruje. Ale budiž, nějaká vůle zde je. V době, kdy po této zemi chodil Ježíš se svou družinou učedníků, si o nějaké Listině základních lidských práv a svobod mohli lidé nechat jen zdát. Nově vznikající křesťanství bylo, abych tak řekl, silně protisystémové, tehdejším režimem odmítané. Ježíš věděl, že jeho rozšíření bude bolet. I tak si přál, a jistě si to přeje stále, aby se křesťanství dostalo do celého světa. Jeho cesta je však cestou lásky. Své učení nikdy nikomu nevnucoval, neříkal musíš, používal slova jako chceš-li. K těm, kteří nechtěli, nechoval nevraživost. Ale zároveň mu bylo jasné, že mezi námi žijí i takoví lidé, kteří odmítají křesťanství až tak, že jsou schopní pro své přesvědčení třeba i vraždit. Svině, které zadupou perly do bahna, otočí se a roztrhají vás.

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví na téma házení perel sviním. V této části bych do svého povídání rád vsunul jednu příhodu ze svého života. Kdysi dávno, možná před dvaceti lety jsem měl kamaráda, který – coby dříve nevěřící člověk – jednoho krásného dne přistoupil k hnutí Hare Krišna. Pro tuto situaci neumím použít jiné slovo než radikálně. Pavel – tak se můj kamarád jmenuje – radikálně změnil svůj život. Ve svých tehdy možná padesáti letech přestal kouřit a pít alkohol, stal se vegetariánem a se svými stoupenci tancoval v tradičním oděvu s hlinkou na čele po náměstích. Když jsme se potkali, s rozzářenýma očima mi povídal o tom, jak je to úžasné, a já jsem neměl důvod mu to nevěřit. 

Ale jak se dalo čekat, jeho oheň byl připravený přeskočit i na jiné lidi, v tomto případě na mě. „Přijď někdy k nám, nejlepší bude, když to uvidíš na vlastní oči“, říkal mi mnohokrát a já jsem pokaždé hloupě zalhal, že nemám čas a podobně. Podotýkám, že v té době jsem ani já nebyl věřící. Nebyl jsem ale ani „odpíračem“. Víra ke mně zkrátka neměla kudy přijít, takže jednoduše v mém životě neexistovala. Každopádně „ke Krišnům“ jsem jít nechtěl, z nějakého důvodu mě to neoslovovalo. Když se Pavlovo neustálé zvaní změnilo spíše v naléhání, rozhodl jsem se celou věc jednou pro vždy ukončit.

„Pavle, ty si věř, čemu chceš“, řekl jsem mu úplně v klidu. „Já jsem pohan a nic na tom nehodlám měnit. K vám do společenství nepřijdu, i když ty sladké kuličky a vůbec jídlo máte výborné.“ Co myslíte, že se stalo? Pavel moje slova přijal, nenaštval se, nezatratil mě. Ano, přestal mě zvát na jejich setkání, ale ty sladké kuličky mi i tak občas přinesl. Naše cesty se po letech rozdělily, zůstali jsme přátelé „na dálku“ a Pavel je stále věrný Krišnovi. A já, jak víte, jsem z pohana konvertoval na křesťana. 

Mám sice poměrně bujnou fantazii, nicméně tento příběh je pravdivý, jakože je Pán Bůh nade mnou. To, co řeknu dál, je naopak hypotéza. Ovšem jak se znám, není daleko od pravdy. Myslím si totiž, že kdyby můj kamarád Pavel nepřistoupil ke Krišnovcům, ale ke křesťanům, dopadlo by to celé možná jinak. Ne, nešel bych s ním do jejich sboru a taky bych se možná nikdy nestal křesťanem. Proč si to myslím? Důvod se nazývá nevyžádaná evangelizace. Každý to asi máme jinak, ale mně, když někdo něco urputně a neodbytně vnucuje, tak místo toho, aby mě zaujal, dosáhne opaku – spolehlivě mě odradí. Mimochodem proto mám taky, diplomaticky řečeno, ambivalentní vztah k nejrůznějším pouličním evangelizacím, kdy nějaký člověk – byť v dobré víře – vykřikuje do mikrofonu „Ježíš tě miluje, stop potratům!“

Myslím si, že i toto měl Ježíš ve svých slovech o házení perel sviním trochu na mysli také. Nerozhazujte své perly víry jako náborové letáky na zaručeně skvěle placenou práci. Je to jako s podobenstvím o rozsévači, o kterém jsem mluvil v epizodě s názvem Kdo má uši, ať poslouchá! Podobenství o rozsévači. Semeno čili slovo Boží „do trní padlé“, to jsou ti, kteří uslyšeli, ale jak jdou svou cestou, dusí je zájmy, bohatství a rozkoše života, a nenesou zralé plody (L 8:14 /CSP/), jak se píše v evangeliu podle Lukáše.

Je nejvyšší čas tento díl podcastu Biblická jména a úsloví pomalu dovést do konce. Že úsloví házet perly sviním v moderním jazyku používáme v jiném nežli biblickém vyznění, není nic zvláštního. Vlastně je to obvyklé pro většinu zlidovělých mouder, pocházejících z Bible. Řekneme-li například o někom, že je nevěřící Tomáš, nemáme na mysli jeho pochyby o zmrtvýchvstání Ježíše, nehledě k tomu, že dotyčný se často ani Tomáš nejmenuje :-) Nebo pokud někdo něco dělá k obrazu svému, činí to… k obrazu svému, nikoliv k obrazu Božímu, což je správný nebo původní význam těchto slov. Přenesené nebo nové významy biblických úsloví však nejsou takříkajíc nic proti ničemu. Jazyk je živý, v průběhu času si vytváří nové konotace, sice ne vždy vyjadřující původní význam slov, ale lidé, kteří je používají, jim rozumí. 

Původní nebo chcete-li pravý smysl a také historii nebo pozadí slov, která běžně používáme, zároveň není špatné znát také. Myslím, že zrovna v případě úsloví o perlách a sviních, může být prvotní poselství těchto Ježíšových slov pro mnoho lidí velmi překvapivé. Už jen pro samotnou duchovní podstatu, která se ze současného využívání tohoto úsloví, nebojím se říct, zcela vytratila, tak i pro jistou kontroverzi, která je z něj na první pohled cítit. Aniž bych chtěl dělat Ježíšovi advokáta, doufám, že jsem v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví snad srozumitelně vysvětlil, že házení perel sviním není o neochotě někomu pomoci, netýká se hýčkání svého ega, a už vůbec nemá v lidech podporovat pocit vlastní nadřazenosti. Zároveň to také ani náhodou neznamená, že bychom se měli vzdát evangelizace či misijní činnosti. Ježíš nás jen upozorňuje, abychom počítali s tím, že není vždy jednoduché, ba dokonce někdy to může být… házením perel sviním.

Až tedy příště budete nebo spíš nebudete chtít nějaké svini házet své perly, zkuste si vzpomenout na původní význam těchto slov. Třeba je pak spolknete dřív, než bude pozdě vzít je zpět. Já si to dávám za úkol taky…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Házení perel sviním a náboženská (ne)tolerance se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Dobrá otázka. Jak to myslel Ježíš, od nějž úsloví o perlách a sviních pochází? Co myslí perlami a kdo jsou svině? A vůbec, není to nějaký chyták? Mno…, to asi ne, ale víte co, pojďme si o tom chvíli povídat. 

Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví Petr Lindner, autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví v jedné osobě.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Házení perel sviním a náboženská (ne)tolerance se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 19. 4. 2023

Každý, kdo někdy četl Bibli, konkrétně evangelia Nového zákona, ví, že zde Ježíš Kristus často mluví v podobenstvích neboli parabolách. Co to je podobenství, tomu jsem se už věnoval podrobněji v dílu s názvem Marnotratný syn. Pokud jste ho ještě neposlouchali nebo nečetli jeho textovou verzi, budu rád, když to – samozřejmě až po vyslechnutí tohoto dílu – uděláte. V této epizodě se budu věnovat otázce: Proč se Ježíš vyjadřuje v podobenstvích? Proč jednoduše nenazývá věci pravými jmény? Odpověď nám neposkytne nikdo jiný, než on sám, aby si k tomu přizval také jednoho starozákonního proroka.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá, Petr Lindner.

V několika dílech tohoto podcastu jsem zmínil, že se mi velmi líbí Ježíšova přímost. Když něco říká, nepoužívá diplomatický jazyk, nýbrž nazývá věci tak, jak leží a běží, nekrouží kolem problémů v neurčitých kličkách, jde přímo k věci, mluví otevřeně, bez vytáček. Každý čtenář nebo posluchač tak rozumí tomu, co říká. Jenže ona to není vždycky pravda. Zrovna v těch případech, kdy se Ježíš vyjadřuje v podobenstvích, nemusí být výklad jeho slov úplně jednoznačný. 

Možná mě teď v duchu, nebo třeba dokonce i nahlas, napomínáte a říkáte, abych mluvil sám za sebe. Protože když já něčemu nerozumím nebo to vnímám jinak, neznamená to, že to tak mají všichni ostatní. To máte rozhodně pravdu. Jenže otázka ke smyslu podobenství zaznívá i v samotné Bibli. Ježíšovi ji pokládají jeho učedníci poté, co jim a velkému množství shromážděných lidí, řekne podobenství o rozsévači. Tuto parabolu najdete ve všech třech synoptických evangeliích, tedy v Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu – samozřejmě v každém z nich ve trochu jiném znění podle toho, jak ji ten který evangelista zaznamenal. Já budu číst z Českého studijního překladu Evangelia podle Matouše – 13. kapitola, verše 1 až 9:

Ježíš učí v podobenstvích. O rozsévači
Toho dne vyšel Ježíš z domu a sedl si u moře. I shromáždily se k němu velké zástupy. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A pověděl jim mnoho v podobenstvích: 

„Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, padla některá zrna podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je.
Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho země, a hned vzešla, protože neměla hlubokou zem. Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
Jiná padla do trní; a trní vzešlo a udusilo je.
Jiná padla do dobré země a vydávala úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou. 

Kdo má uši [k slyšení], ať poslouchá!“

Mt 13:1–9 (CSP)

Sám jsem to sice nezažil, ale jsem přesvědčený, že v době, kdy Ježíš chodil po této zemi, bylo zemědělství v Izraeli běžným způsobem obživy, byť tedy zdejší půda nepatří mezi nejúrodnější. Každopádně, jeho posluchači, podle mého názoru, alespoň polovinu tohoto sdělení dobře chápali. Čili to, že zrno sice lze rozsít kdekoliv, ovšem jestli vůbec vzejde a navrch vydá i úrodu, to záleží na více okolnostech. Tou druhou polovinou, u které si nejsem úplně jistý, jestli je každému zřejmá, pak myslím přesah tohoto podobenství – jeho hlubší, duchovní smysl. Bylo by naivní se domnívat, že Ježíš pořádal workshop pěstování zemědělských plodin. Co tedy myslí oním zrnem? A co je tou úrodou, kterou má přinést?

Vydržte, prosím, k tomu se dostaneme o něco později. Před čtením z Matoušova evangelia jsem říkal, že sami učedníci Ježíše Krista vyjadřují pochyby o smyslu podobenství. Jenže v citované ukázce nic takového nezaznělo. Napravím to hned – přečtu pokračování tohoto příběhu. Stále se nacházíme ve 13. kapitole Evangelia podle Matouše, následuje 10. až 17. verš:

Tu přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 

On jim odpověděl: „Vám je dáno poznat tajemství království Nebes, ale jim to dáno není. Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek; avšak tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože hledíce nevidí a naslouchajíce neslyší ani nechápou. 

Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví, které říká:
‚Vskutku budete slyšet, a jistě nepochopíte, budete ustavičně hledět, a určitě neuvidíte. Neboť srdce tohoto lidu ztučnělo, ušima začali slyšet ztěžka a své oči zavřeli, aby očima neuviděli a ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, a já je neuzdravil.‘

Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili spatřit, co vidíte vy, ale nespatřili, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“

Mt 13:10–17 (CSP)

Jak jste mohli zaznamenat v první ukázce, Kristus jako svou kazatelnu využil loď na Galilejském jezeře. Že se v Matoušovi píše o moři? Máte pravdu, i Markovo evangelium to říká, jen Lukáš tuto informaci nezmiňuje. Nicméně oním mořem je skutečně s největší pravděpodobností myšleno Galilejské nebo chcete-li Genezaretské jezero na severu Izraele, kolem nějž se Ježíš během své pozemské služby často pohyboval, a v Kafarnaum na jeho pobřeží měl také něco jako svou základnu. Ostatně z okolí Galilejského jezera také pocházelo několik jeho učedníků-rybářů. O „problematice názvosloví“ a vůbec o Galilejském jezeře obecně píšu v článku s názvem Biblický zeměpis: Galilejské moře. Nebo jezero?, který najdete na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. Jestli vás to zajímá, doporučuji vám tento článek k přečtení.

Každopádně vrátíme-li se k našemu biblickému příběhu, pak je zřejmé, že na břehu musela být podle všeho doslova hlava na hlavě. Samotní Ježíšovi učedníci už od svého mistra leccos pochytili, takže – jak se říká – věděli. Ale protože pocházeli z prostých poměrů a znali lidi, kteří Ježíše poslouchali, měli obavy, aby „nepoučené“ zástupy Pánova slova pochopili. Proto svému učiteli kladou jednoduchou otázku: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 

Ježíš odpovídá lehkou parafrází Izaiášova proroctví, které najdete v 9. a 10. verši 6. kapitoly starozákonní knihy Izaiáš. Co jsem to na začátku říkal o Ježíšově způsobu vyjadřování? Nevím, jak se to jeví vám, ale zrovna v tomto případě se s tím Mesiáš skutečně vůbec nepáře. Až se mi zdá, že své učedníky staví do role jakési privilegované skupiny lidí. Dokonce v přeneseném slova smyslu říká, že i mnozí proroci by jim mohli závidět jejich poznání. No a prostý lid, ten má srdce obrostlé tukem, špatně slyší a oči má zavřené. Nevidí, co má vidět, neslyší, co má slyšet a jeho srdce to nechápe. To je hodně silné – nebojím se říci to slovo – odsouzení. Nutně se mi proto na mysl vkrádá otázka: Když Ježíš svému lidu až tak moc nevěří, proč mu pak svá slova vůbec říká? Není to tak trochu příslovečné a zároveň také biblické házení perel sviním? 

Abychom si mohli odpovědět na tyto otázky, je třeba nejprve podobenství o rozsévači vyložit. Pravidelní posluchači podcastu Biblická jména a úsloví vědí, že si ke svým výkladům často beru na pomoc slova lidí vzdělanějších a moudřejších – a totéž udělám i v tomto případě. Ovšem pozor, nebudu citovat žádného současníka ani třeba už nežijícího myslitele, nýbrž… samotného Pána Ježíše Krista. On sám totiž v dalších verších 13. kapitoly Matoušova evangelia ke svému podobenství poskytuje také výklad. Budu číst 18. až 23. verš:

„Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači. 

Ke každému, kdo slyší slovo o království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, který byl zaset podél cesty. 

Zasetý na skalnatá místa, to je ten, kdo Slovo slyší a hned je s radostí přijímá, nemá však v sobě kořen, ale je nestálý. Když pak nastane soužení nebo pronásledování pro Slovo, ihned odpadá. 

Zasetý do trní, to je ten, kdo Slovo slyší, ale starost [tohoto] věku a svod bohatství Slovo dusí, a tak se stává neplodným. 

Zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí mu; ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou.“

Mt 13:18–23 (CSP)

Tak! Máme to tu hezky pěkně černé na bílém vysvětleno přímo od samotného autora podobenství. Ono zrno je Slovem Božím. Myslím, že si pod ním klidně můžeme představit evangelium. Matoušův výklad je sice trochu kostrbatější nebo spíše sémanticky komplikovanější, ale když se podíváme do Markova evangelia, pak zde se naprosto jasně píše: Rozsévač rozsévá Slovo (Mk 4:14 /CSP/). Stejně tak Lukáš, který pojem zrno nahrazuje slovem semeno, uvádí: Toto podobenství znamená: Semeno je Boží slovo (L 8:11 /CSP/).

Rozsévače zde představuje sám Pán Ježíš Kristus, i když později to mohou být také jeho apoštolové, a příjemci Božího Slova jsme samozřejmě my lidé. Ale tak, jak je každý člověk jiný, stejně se dá přirovnat každý k jinému druhu půdy či země, do níž rozsévač zrno zasévá. Někdo připomíná cestu mezi poli, po které chodí lidé a zvířata, jezdí povozy a zárodek Božího Slova v udupané hlíně nemá šanci ani vzklíčit. Ježíš má nejspíš na mysli lidi, kteří o Boží Slovo nemají zájem nebo ho dokonce odmítají, a nezapomíná dodat, že takto se dostává prostoru pro Zlého, nebo jak čteme v Markovi – pro Satana či slovy Lukáše, pro Ďábla.

Jiný člověk je podobný tvrdé skále s nedostatkem úrodné prsti, kde semeno Boží sice vzklíčí, ale protože se nemá kde dobře zakořenit a brát vláhu, slunce ho rychle spálí. Tím jsou podle mého názoru myšlení lidé, kteří se pro víru rychle nadchnou, ale jednoduše jim to dlouho nevydrží. Jakmile přijdou těžkosti, jejich víra slábne a ochabuje, až nakonec přijde vniveč.

Další člověk je jako rostlina utiskovaná plevelem, který ji postupně zadusí. Krásně to vysvětluje evangelista Lukáš, který píše: „Do trní padlé“, to jsou ti, kteří uslyšeli, ale jak jdou svou cestou, dusí je zájmy, bohatství a rozkoše života, a nenesou zralé plody. (L 8:14 /CSP/)

A konečně jsou tu lidé, jež pro Boží Slovo představují úrodnou půdu, která vydává až stonásobnou úrodu z jednoho zrníčka. To asi další upřesnění nepotřebuje. Nebo ano? Ne. Já tentokrát pomlčím, vysvětlení si, prosím, dosaďte sami. 

Nyní už to možná vypadá tak, že na tomto místě bychom se pomalu mohli chýlit k závěru této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Ale myslím, že vám ještě dlužím odpověď na jednu nevyřčenou otázku. Jak je to s tou domnělou nedůvěrou Ježíše vůči lidem, kteří mají podle Izaiášova proroctví srdce obrostlá tukem, nevidí, co mají vidět a neslyší, co by slyšet měli? 

Když bychom to vzali čistě matematicky, pak třem čtvrtinám lidí Ježíš nedůvěřuje. Jsou to ti, kteří představují udupanou cestu, skálu s nedostatkem půdy a zaplevelené pole. Svou naději ale obrací ke zbývající čtvrtině, k dobré zemi, která vydá úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou. Mimochodem, jenom taková spíše zajímavost: Matouš u výčtu rozmnožení úrody používá sestupné řazení, kdežto Marek píše v obráceném pořadí – od třiceti- přes šedesátinásobek, do stokrát většího výnosu. A Lukáš? Ten si vystačí s maximem, se stonásobnou úrodou. I kdybychom ale – a připomínám, že víceméně spekuluji na neživotné matematické bázi – počítali pouze s třicetinásobným výnosem Božího zrna, stále je i ta čtvrtinová minorita „úrodných lidí“ dostatečným důvodem pro bujaré oslavy dožínek. 

Nicméně ať tak či tak, stejně jako jeho učedníci, i Ježíš ví. Ba co dím, ví mnohem lépe než oni, že vztah člověka a víry, je velmi komplikovaná záležitost. Ví, že jeho učení nebude všemi přijímané, ví, že křesťané budou odmítaní a dokonce pronásledovaní, a na rozdíl od svých učedníků, kteří o tom ještě nemají ani tušení, ví, kde a jak jeho pozemská cesta skončí. Ježíš je Boží syn. Je to syn Stvořitele. Kdo jiný by si neměl dělat plané iluze o člověku než právě on? Ne, nemyslím si, že Ježíš lidem nevěří. Jak už jsem řekl, ví své, a tak uvažuje realisticky. Proč by měl učedníkům, neřkuli pak sám sobě, něco namlouvat? 

Navíc – což je, abych tak řekl, Ježíšova typická vlastnost – nad člověkem neláme hůl, nýbrž dává lidem naději. V Evangeliu podle Matouše se skrývá v závěrečném zvolání: „Kdo má uši [k slyšení], ať poslouchá!“ Možná lépe to formuluje Marek, který tuto větu propojuje s krátkým podobenstvím o lampě. Poslouchejte 21. až 25. verš 4. kapitoly Evangelia podle Marka:

A říkal jim: „Zdali přinášejí lampu, aby ji postavili pod nádobu nebo pod postel? Ne proto, aby ji postavili na stojan? Vždyť [nic] není skryté, než aby bylo zjeveno; ani nic nebylo ukryto, leč aby vyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá.“ 

A říkal jim: „Dávejte pozor, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám a bude vám přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.“

Mk 4:21–25 (CSP)

Řeknu-li to velmi suše, pak Ježíš nás vyzývá k vnímavosti. K naslouchání Božímu Slovu, které není nikomu, kdo o něj má zájem, nijak skryté. Všechno, co bychom mohli potřebovat, bylo zjeveno. Myslím si, že Ježíš tím také vyzývá k vnímání všech těch drobných Božích krás i znamení, se kterými se v podstatě každou sekundu svého života můžeme setkávat. Ale velmi často je nevidíme nebo možná někdy ani nechceme vidět. Ať si to přiznáme nebo ne, každý z nás je někdy tou udusanou hlínou, ve které se Boží zrno neuchytí; všichni občas představujeme skálu s tenkou vrstvou zeminy, jež poskytuje Božímu Slovu pouze jepičí život; a stejně tak se můžeme přistihnout, jak upřednostňujeme zájmy, bohatství a rozkoše života před cestou po boku Ježíše Krista. Ale abych nebyl za pesimistu či kverulanta – přes to všechno věřím, že nejvíce jsme, nebo se alespoň snažíme být, úrodnou černozemí, ve které Boží semeno energicky klíčí, vytváří zdravé rostliny, a dává bohatou úrodu. Jistě tu Lukášovu stonásobnou.

Když jsem komentoval Ježíšovo vysvětlení podobenství o rozsévači, řekl jsem, že onoho rozsévače v tomto podobenství představuje sám Pán Ježíš Kristus, a později to mohou být také jeho apoštolové. Není to však trochu málo? Vždyť stejně tak jím můžeme být i my, křesťané. Podobenství o rozsévači vlastně není ani tak příběh o samotném rozsévači, nýbrž hlavně o lidech. O nás. O tom, jak my lidé přijímáme Boží slovo, jak ho sami v sobě dokážeme pěstovat, ale také rozmnožovat a znovu zasévat. Můžeme být jak příjemci Božího semene, tak i jeho rozsévači. Modlím se, ať nás k tomu Pán Bůh vede a pomáhá nám v naší setbě.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Kdo má uši, ať poslouchá! Podobenství o rozsévači se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Odpověď nám neposkytne nikdo jiný, než on sám, aby si k tomu přizval také jednoho starozákonního proroka. Ale to, a spoustu dalšího, si už musíte poslechnout sami v tomto dílu.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Kdo má uši, ať poslouchá! Podobenství o rozsévači se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.