V této epizodě se ale chci zabývat podle mě druhým nejrozšířenějším mýtem, který spočívá v mylném výkladu úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.

Jak jistě víte, toto úsloví představuje první větu slavného Ježíšova kázání na hoře, o kterém jsem už v několika epizodách podcastu Biblická jména a úsloví mluvil – a jsem si jistý, že ještě mluvit budu. V tomto dílu nicméně rozebírám úsloví, které je takříkajíc obecně nepochopené :-)

Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Blahoslavení chudí duchem. Komu bude patřit království nebeské? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 13. 10. 2021

Tento podcast má dvě základní kategorie – biblická jména a biblická úsloví. Klidně by jich ale mohl mít více – například kategorii biblické, nebo křesťanské mýty. Asi největším křesťanským mýtem je představa pána Boha coby vousatého děduly, sedícího na obloze na mráčku, a bedlivým zrakem sledujícího naše chování, aby při spatření jakéhokoliv nepravosti, seslal z nebe na hříšníka přesně mířenou dávku blesků, doprovázenou dalšími pyrotechnickými efekty a hromovým duněním. Zkrátka mýtus trestajícího Boha, připraveného seknout nás přes prsty už jen při náznaku jakéhokoliv chování porušujícího desatero a jiná Boží přikázání.

V této epizodě se ale chci zabývat podle mě druhým nejrozšířenějším mýtem, který spočívá v mylném výkladu úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.

Od mikrofonu tohoto výjimečně kratšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Dříve, než se dostanu k vysvětlení, proč považuji obvyklý výklad úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské, případně možná jenom jeho první část Blahoslavení chudí duchem, za chybný, musím uvést kde se tato slova vzala. Je sice pravda, že každý – abych tak řekl – dobrý křesťan by to měl vědět, nicméně tento podcast je určený také lidem, kteří se v křesťanství třeba teprve rozkoukávají, takže si to pojďme zopakovat pro všechny.

Naše dnešní úsloví představuje vůbec první větu, kterou vyslovil Ježíš Kristus při svém slavném horském kázání nebo chcete-li v kázání na hoře. Toto kázání pěkně charakterizuje česká Wikipedie, která říká:

Jde o mimořádně významnou pasáž Nového zákona, která obsahuje některé z nejznámějších a klíčových pasáží poselství Ježíše k lidem, na nichž stojí křesťanská etika.

Zdroj Wikipedie

Já bych dodal… nejen křesťanská etika.

O Ježíšově kázání na hoře jsem už v podcastu Biblická jména a úsloví mluvil několikrát, nejvíce jsem se jím zabýval v dílu Poznáte je po jejich ovoci, kde jsem mimo jiné řekl, že ona hora byl ve skutečnosti spíš pahorek, terénní zvlnění, zkrátka Ježíš kázal z nějakého kopečku uprostřed krajiny poblíž Genezaretského nebo chcete-li Galilejského jezera. V dnešním dílu je pro nás důležitá ta informace, že ona v uvozovkách hora se nazývá hora Blahoslavenství. Proč blahoslavenství, to už jistě tušíte – Ježíš zde hned na začátku svého kázání vyslovil osm blahoslavenství, osm zaslíbení, osm požehnání, dobrořečení, přičemž tomu prvnímu, takříkajíc nejkontroverznějšímu, je věnovaný tento díl podcastu.

Co je to vlastně ono blahoslavenství? Zajímavý výklad pojmu blahoslavený přináší Biblický slovník Adolfa Novotného z 60. let minulého století. Můžete zde číst toto:

Blahoslavený je v Kralické bibli zpravidla překladem hebr. obratu, znamenajícího »šťast­ný ten, kdo…« Je to obrat, jehož smyslem není, že ten, o kom je řeč, nutně se cítí šťastným [blaženým], nýbrž že jest šťasten vzhledem k objektivní skutečnosti, známé tomu, kdo-blahoslavenství pronáší.

Proto se nedoporu­čuje, aby se toto slovo a jeho řecký překlad v NZ překládalo do češtiny slovem »blažený«, vzbuzujícím skoro samočinně představu blaže­ných pocitů. »Blahoslavenství« jsou tedy jaký­misi »gratulačními formulemi«, jinak řečeno: jsou prohlášením za »šťastného«.

Hlediskem, jímž se toto prohlášení řídí, je ovšem skuteč­nost Boží, jeho svrchovanost a moc, spolehli­vost a spravedlnost jeho soudů. S tohoto hle­diska se o pravém štěstí neboli blahoslavenství člověka rozhoduje podle jiných měřítek, než je okamžitý zdar, blaho a tedy i pocit štěstí.

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Výklad v Biblickém slovníku Adolfa Novotného ještě dál pokračuje, ale myslím, že tato citace bude stačit k tomu, abychom si uvědomili význam slova blahoslavenství či blahoslavený. Zkrátil bych to na jakousi definici, že je to ten (nebo ta), jemuž nebo jíž je určena nebo předurčena blaženost ve smyslu štěstí či dobra.

V tuto chvíli je už ale nejvyšší čas si předmětnou pasáž, o které je tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví, přečíst. Nebudu však číst jenom první blahoslavenství, protože by šlo o jeden jediný verš, který zde už navíc zazněl. To by samo o sobě nevadilo, protože opakování biblických veršů ještě nikdy nikomu neublížilo. Jde spíše o to, abychom se dostali více do děje, a ne jenom vytrhli jednu větu z příběhu. Ani tak to nebude dlouhé, budu číst z 5. kapitoly Matoušova evangelia, verše 1–12, a budu číst – pro jeho krásný jazyk – ze staročeského překladu Bible kralické:

Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je, řka: 

Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. 

Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. 

Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. 

Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. 

Blahoslavení milosrdní,  oni milosrdenství důjdou. 

Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. 

Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. 

Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské. 

Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou lidé a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.

Mt 5:1–12

Tolik Matoušovo evangelium v češtině z počátku 17. století. Měli byste ale vědět, že Ježíšovo kázání na hoře je částečně popsáno také v Lukášově evangeliu. V jeho 6. kapitole nejprve čteme jak si Ježíš vyvolil svých dvanáct učedníků kteréž i apoštoly nazval – jak praví opět Bible Kralická. A co bylo pak, přečtu v 17.–26. verši:

I sstoupiv s nimi s hory, stál na místě polním, a zástup učedlníků jeho, a množství veliké lidu ze všeho Judstva i z Jeruzaléma, i z Týru i z Sidonu, jenž při moři jsou, kteříž byli přišli, aby jej slyšeli a uzdraveni byli od neduhů svých. I kteříž trápeni byli od duchů nečistých. 

A byli uzdravováni. 

A všecken zástup hledal se ho dotknouti; nebo moc z něho vycházela, a uzdravovala všecky. 

A on pozdvih očí svých na učedlníky, pravil:
Blahoslavení chudí, nebo vaše jest království Boží.

Blahoslavení, kteříž nyní lačníte, nebo nasyceni budete. 

Blahoslavení, kteříž nyní plačete, nebo smáti se budete. 

Blahoslavení budete, když vás nenáviděti budou lidé, a když vás vyobcují, a haněti budou, a vyvrhou jméno vaše jakožto zlé, pro Syna člověka. 

Radujte se v ten den a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá jest v nebesích. Takť jsou zajisté činívali prorokům otcové jejich. 

Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své. Běda vám, kteříž jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteříž se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete. Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak jsou činívali falešným prorokům otcové jejich.

L 6:17–26

Určitě jste si všimli, že mezi Matoušovým a Lukášovým evangeliem lze najít několik rozdílů. Za prvé jen víceméně drobnost – Lukáš na začátku píše I sstoupiv s nimi s hory, stál na místě polním. Čili jak jsem říkal před chvílí, nebyla to žádná hora v tom smyslu slova, jak ji dnes vnímáme, nýbrž skutečně jen nějaké terénní zvlnění či převis.

Zajímavější je však počet a také takříkajíc složení blahoslavenství v Lukášově evangeliu. Matouš udává oněch známých osm blahoslavenství, Lukáš pouze čtyři a ještě v jiném pořadí. To ale jaksi není nic proti ničemu – oba autoři evangelií zkrátka tento příběh zapsali jiným způsobem. Ostatně kdyby všechna evangelia byla stejná, bylo by jaksi zbytečné, aby se v Bibli opakoval čtyřikrát stejný text, že ano?

My si proto budeme všímat spíše posledních tří citovaných veršů, tedy 24. až 26. verše 6. kapitoly Lukášova evangelia, které začínají větou: Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své. Ale k nim se vrátíme až za chvíli, protože se musíme konečně dostat k meritu věci. Otázka zní: Jak mylně se vykládá úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské? Jak ho lidé používají špatně?

Nebudu to dál protahovat – všichni víme, že oněmi chudými duchem z tohoto úsloví jsou možná v 99 % případů v dnešním jazyku myšleni lidé abych tak řekl mdlého rozumu, prosťáčci, zkrátka hloupí, možná dokonce i duševně postižení lidé. Říct o někom, že je chudý duchem, je považováno v lepším případě za politování, v horším případě pak až za urážku. Ale přátelé, to je strašný omyl! Takto to Ježíš v žádném případě nezamýšlel!

Dobře, můžete si říct: „Vždyť přece Ježíš je láska, miluje stejnou měrou všechny lidi, proč by tedy nemohl zaslíbit Boží království také prosťáčkům a hlupákům?“ Ano, uvažujete správně a máte také pravdu – v Bibli se nikde nedočtete, že by snad Kristus rozděloval lidi podle jejich inteligence. Všichni víme, že vyznání víry není záležitost toho, jakou hodnotu IQ vám naměří v testech Mensy. Víra v Ježíše je o postavení vlastního srdce. Jestli dokážete citovat Starý zákon v hebrejštině z hlavy nebo vypočítat nejtěžší matematickou rovnici bez kalkulačky, nehraje v křesťanské víře pražádnou roli. Tudíž oni chudí duchem z Ježíšova prvního blahoslavenství fakt nebudou – promiňte mi to přirovnání – žádní blbci.

Nevadí, pojďme se vrátit zpátky do Bible. Pokud byste porovnali různé české překlady, zjistili byste, že to nejznámější slovní spojení chudí duchem, najdete pouze v citovaném kralickém překladu a pak ještě v Českém studijním překladu. V ostatních překladech, čímž myslím Český ekumenický překlad, Bibli 21, Studijní překlad Miloše Pavlíka nebo třeba Katolický liturgický překlad – tak všechny tyto české mutace používají slovní spojení chudí v duchu. Výjimkou je Jeruzalémská bible, v níž čteme Blahoslavení, kdo mají duši chudého.

My se nicméně budeme držet onoho chudí v duchu, protože zde stačí přidat jedno slovo a je vše jasné. Už víte, které slovo? Že ne? To vám nevěřím, vy mě jenom chcete napínat. Ano, pokračování by mohlo znít: chudí v Duchu svatém.

Když to řeknu trochu hloupě, pak my křesťané máme svůj nedostižný vzor, kterým samozřejmě není nikdo jiný nežli Ježíš Kristus. Přestože víme, že jeho dokonalosti nikdy nedosáhneme, je naším úkolem svůj život vést tak, abychom se jí aspoň přiblížili. Takže ve vztahu k našemu úsloví zjišťujeme, že to ve skutečnosti sděluje následující myšlenku:

Nikdy nebudeme dost naplnění duchem jako Ježíš, avšak naší cestou je nechat se stále více a znovu naplňovat. Proto jsme a budeme chudí v duchu, ovšem budeme-li si toho vědomi a budeme-li usilovat o naplnění duchem – čili o přítomnost Boží, o vztah s Ježíšem, o plnost Ducha svatého ve svém srdci –, je nám zaslíbeno království Boží.

Jak jednoduché… Toto úsloví má ale ještě jednu konotaci. Pokud jste dobře poslouchali, jistě jste si všimli, že jsem zmiňoval několik českých překladů Bible, mezi kterými však chyběl parafrázovaný překlad Slovo na cestu. Udělal jsem to záměrně, protože právě v tomto parafrázovaném neboli převyprávěném překladu má 3. verš 5. kapitoly Matoušova evangelia minimálně na první pohled hodně odlišné vyznění:

Kteří lidé jsou skutečně šťastni?
Šťastni jsou pokorní, nenamyšlení,
vždyť těm patří Boží království.

Mt 5:3

Mno…, takže tady skutečně o nějakém chabém duchu či menší inteligenci nemůže být ani řeč. Dokonce se tady vůbec nemluví o žádném duchu. Mimochodem, pojem duch, jak jste si určitě všimli, chybí také v Lukášově evangeliu. Píše se zde pouze blahoslavení chudí, nikoliv chudí duchem nebo chudí v duchu. 

Když se ale vrátíme k překladu Slovo na cestu a zamyslíme se nad ním, zjistíme, že neříká nic jiného nežli ostatní překlady – pouze to vysvětluje takříkajíc z druhé strany. Protože pokud ve svém životě dáte na první místo Božího ducha, je zřejmé, že věci pozemské odsunete na vedlejší kolej. Budete-li pokorní a nenamyšlení v Duchu, nebudete se chvástat svými pomíjivými pozemskými majetky, auty, baráky, přecpanými břichy a skříněmi narvanými zbytečným oblečením, zkrátka vším tím blahobytem, který si do hrobu nevezmete, protože jak praví staré přísloví – rubáš nemá kapsy.

A právě o tom je také již zmiňovaná citace, konkrétně 24. až 26. verš 6. kapitoly Lukášova evangelia. Pojďme si tato slova, opět ve staročeštině Jana Blahoslava z Bible kralické připomenout:

Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své. 
Běda vám, kteříž jste nasyceni, nebo lačněti budete.
Běda vám, kteříž se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete. 
Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak činívali falešným prorokům otcové jejich.

L 6:24–26

Zajímavé je, že pokud si ty stejné verše přečteme z onoho parafrázovaného překladu Slovo na cestu, budou znít v podstatě úplně stejně v soudobém jazyku jako ve 400 let staré češtině. Porovnejte sami:

Ale běda vám, bohatí, protože vy už máte svoje potěšení.
Běda vám, sytí, však budete jednou hladovět.
Běda vám, kteří se lehkomyslně smějete, protože jednou budete hořce plakat a naříkat.
Běda vám, jestliže vás všichni chválí, vždyť tak se za starodávna chovali k falešným prorokům.

L 6:24–26

Abychom si to tedy shrnuli: Království nebeské je předurčeno všem, kteří jsou s Bohem, usilují o jeho přítomnost, a nikdy ji nepřestanou vyhledávat. Žijí podle Božích přikázání, v úctě, pokoře a Boží bázni. Všem, kteří jsou chudí duchem ve smyslu věčného hledání, ale pozor – také nalézání – Boží přízně a lásky. 

Chudí duchem tedy nejsou ani takříkajíc jednodušší lidé, ani hloupí ani nevzdělaní a už vůbec ne duševně postižení či psychicky nemocní. To je jen onen, jak jsem řekl na začátku, asi druhý největší křesťanský mýtus nebo nepochopení, které se ale bohužel běžně v jazyce takto nesprávně používá stále.

Jak jsem naznačil v úvodu, toto je výjimečně kratší díl podcastu Biblická jména a úsloví, který, má-li mít skutečně menší stopáž než obvykle, musí právě nyní skončit :-) 

Ještě než se rozloučím, rád bych vám oznámil, že jste právě poslouchali 30. díl tohoto podcastu. Vzhledem k tomu, že si pořád pamatuji, jak jsem natáčel první pilotní díl čili intro, nějak se mi ani nechce věřit, že jsme už u třicítky. Docela by mě zajímalo, jestli je mezi vámi aspoň jeden posluchač, který opravdu poctivě „dal“ všech třicet epizod :-)

Každopádně ať už tento podcast posloucháte pravidelně, nebo si z něj berete jen ta témata, která vás skutečně zajímají, děkuji vám, že Biblická jména a úsloví posloucháte. Já vám za to můžu slíbit, že třicátým dílem s tímto povídáním nekončím, naopak hodlám pokračovat dál a dál a dál… až co mi budou síly stačit. Vždyť Bible je bezedná studnice témat, o kterých se dá mluvit celé dlouhé hodiny. 

Na úplný závěr znovu připomínám nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, kde najdete kromě podcastů také spoustu bonusového materiálu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Blahoslavení chudí duchem. Komu bude patřit království nebeské? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Co má s domem na skále a domem na písku společného Bible Kralická? Uvařte si dobrou kávu a poslechněte si celý příběh sami. Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Dům na skále a Bible Kralická navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 8. 2021

Měsíc červenec je za námi, což mimo jiné znamená, že skončily také i krátké podcastové prázdniny pořadu Biblická jména a úsloví. V druhé půli roku 2021 vás tedy od mikrofonu opět zdraví Petr Lindner.

Nevím jak vám, ale mně první prázdninový měsíc utekl jako voda. Ne však proto, že bych se snad bohapustě válel někde u vody, ale protože jsem pro vás, posluchače tohoto podcastu, připravil vcelku zásadní novinku, nebo novinky. Původně jsem sice sám sobě sliboval v červenci odpočívat a dočíst hromádku knížek, na které doposud nebyl čas, ale pán Bůh to chtěl jinak. Celý červenec jsem pracoval na tvorbě webu – jakési domovské základny tohoto podcastu.

Proč jsem tento web vytvořil, co na něm najdete, v čem je – jak doufám – lepší než jenom dosavadní facebooková stránka podcastu Biblická jména a úsloví (kterou ale neruším), to všechno se dozvíte v úvodním článku na tomto webu. Prozradím jen jednu věc – kromě toho, že zde samozřejmě můžete tento podcast také poslouchat, na webu kromě jiného najdete také textové verze všech dílů. Jestliže tedy z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete Biblická jména a úsloví poslouchat ve formě podcastu čili audionahrávky, můžete si každý jeden díl jednoduše přečíst. 

Věřím, že se vám tento web bude líbit, a my už nyní můžeme přejít k novému dílu podcastu Biblická jména a úsloví.

Aby to bylo trochu stylové, pak v návaznosti na vytvoření webu čili nového domova pro tento podcast, jsem jako téma první epizody druhé poloviny roku zvolil taktéž námět domova nebo domu, jakožto symbolu jistoty, místa, kam se s důvěrou a s jistotou vracíme. Pokud je to ovšem dům, postavený na pevných základech, nikoliv na písku…

Bibleznalí posluchači už jistě ví, nebo alespoň tuší, kam směřuji. Ano, už poněkolikáté se vracím k proslulému Ježíšovu kázání na hoře. Podobenství o domu na skále a domu na písku, zaznívá na samém konci kázání na hoře, tedy na konci 7. kapitoly Matoušova evangelia po podobenství Poznáte je po jejich ovoci, kterému jsem v tomto podcastu věnoval samostatný díl už dříve. 

Konkrétně o domu na skále a domu na písku Ježíš mluví ve verších 24 až 27, já ale budu číst od verše 21 až do konce 7. kapitoly, tedy do verše 29, abychom měli kontext, aby bylo toto podobenství orámované na svém začátku i na konci. Poslyšte znění Českého studijního překladu Bible:

„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.
Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘
A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ 

„Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude tedy podoben muži prozíravému, který postavil svůj dům na skále. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům – ale nezřítil se, neboť byl založen na skále.
A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům – a zřítil se a jeho pád byl veliký.“ 

A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.

Mt 7:21–29

Když teď tak nad tím přemýšlím, možná jsem měl citovat také i předchozí část, týkající se úsloví Poznáte je po jejich ovoci. Ale budu předpokládat, že jemu věnovaný díl tohoto podcastu jste poslouchali, takže víte, o čem toto úsloví nebo podobenství je. Krátce řečeno o tom, že za člověka nemluví řeči – a už vůbec ne plané řeči, nebo dokonce falešná či podvodná mluva – nýbrž jeho činy. Ovoce jeho snažení, potažmo pak ovoce jeho víry, nejpřesněji řečeno ovoce jeho snažení ve víře, v následování Ježíše Krista. 

Protože… a právě o tom mluví první část dnešní citace, činy, konané lidově řečeno „pro karmu“, pro to, abychom si v seznamu dobrých skutků spokojeně odškrtli další položku, jsou k ničemu. Svůj život musíme naplnit činy, konanými ve víře, činy, jež jsou – jak říká Ježíš – vůlí mého Otce, který je v nebesích. Ježíš sice říká „vůlí mého Otce“, nicméně jak všichni víme, Hospodin je stejně tak i náš nebeský tatínek.

Dál už Ježíš mluví o domech z tématu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Říká, že každý, kdo jeho slovům nejenom naslouchá, ale zároveň se jimi řídí, se podobá muži, který postavil svůj dům na skále. Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu. Skála a písek, zde představují buďto pevné, nebo naopak chatrné základy domu.

A samotný dům? Za ten si můžete dosadit několik výkladů. Může to být naše vlastní neochvějná víra, stojící na pevných základech, stejně tak to může být Kristova církev, pevně se držící Ježíšova učení, ale v kontextu s předchozími verši je asi nejlepším vysvětlením pro onen dům na skále, jednoduše náš život. Ano, náš život jako takový. Všechno, co v životě činíme, samozřejmě ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.

Ještě jedno malé upozornění: Takto na první pohled to může znít až idylicky. Můžete si říct: Budu-li žít svůj život s pánem Ježíšem, čeká mě – teď si vypůjčím jedno slovo z budhismu – jedna velká nirvána. To jste ale špatně poslouchali (nebo četli). Všimněte si, že Ježíš říká:

A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům – ale nezřítil se, neboť byl založen na skále.

Už rozumíte? Pán Ježíš netvrdí, že budete-li mu naslouchat a řídit se tím, co říká, bude na váš dům permanentně svítit sluníčko. Naopak, vůbec nevylučuje, že přijdou těžké chvíle, vody a větry. Ale právě díky svojí pevnosti ve víře, překonáte i nepříjemné životní situace.

Zopakujme si teď dva poslední verše dnešní citace z Bible, což jsou vlastně dva poslední verše celého Ježíšova kázání na hoře:

A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.

Mt 7:28–29

Následuje malý historický exkurs. Vracíme se o více než 2 000 let nazpět. Bible ještě ve své dnešní podobě neexistuje, už jenom proto, že příběh Nového zákona de facto zatím nebyl naplněn. Starozákonní svitky pečlivě střeží farizejové a saducejové, zkrátka tehdejší kněží, kteří jsou v podstatě jedinými šiřiteli Božího Slova. To se prostému lidu dostává pouze jejich prostřednictvím při bohoslužbách.

Najednou přichází nějaký tesař z Galileje, Ježíš z Nazaretu, který Boží Slovo zná lépe než kdo jiný a ještě k tomu nazpaměť. Nedivme se proto, že je to pro tehdejší lidi nepochopitelné. Navíc když Ježíš mluví, rozumí mu i ti nejprostší lidé bez jakéhokoliv vzdělání, kterých – nemusíme si nic nalhávat – byla v té době většina. Ježíš nemluví jazykem učenců, hovoří zpříma, bez okolků, bez vytáček, bez jakýchsi diplomatických nebo politických kliček. Díky tomu každý rozumí tomu, co říká. Typickým znakem jeho vyjadřování, je navíc velmi časté používání nejrůznějších přirovnání – podobenství ze života obyčejných lidí. 

Když Ježíš mluví o domu na skále a domu na písku, každý jeho posluchač naprosto přesně ví, o čem je řeč. Každý ví, že není radno stavět svůj příbytek na písečných dunách, protože se mu může také lehce stát, že o něj při prvním silnějším dešti a větru jednoduše přijde. Nebo bude jeho dům v lepším případě stát o kus vedle než ho původně postavil.

Dalo by se říct, že Ježíš je jakýmsi zakladatelem srozumitelné křesťanské rétoriky :-) Což je samozřejmě super, protože jak všichni víme, jeho slova se po pár desetiletích až stoletích dostala do Nového zákona, bez kterého by naše kniha kniha nebyla křesťanskou Biblí.

Bohužel to všechno kazí jeden paradox – trvalo totiž dalších asi 1 500 let, a spíš ještě o nějaké to století více, než se tato slova ve větší míře než jen předávaná doslova od úst k ústům, dostala k obyčejným lidem, kterým byla původně určená. Než se k nim dostala jiným způsobem než slovním podáním nejprve z úst Ježíšových apoštolů a poté pak kněžích nové křesťanské církve. 

O čem to mluvím? O tištěné Bibli v jazyku, kterému by běžný člověk rozuměl. Starý zákon je napsaný hebrejsky a aramejsky, Nový zákon zase řecky – a to při vší úctě k nim, nejsou a ani nebyly světové jazyky. První překlad byl do latiny, kterou můžeme považovat za jakýsi jazyk tehdejšího západního světa – ovšem opět světa vzdělanců, zase obvykle kněžích. Ano, řeč je o slavné Vulgatě, překladu Starého zákona od mistra Jeronýma, která byla posléze doplněná také překladem Nového zákona. Do zmíněné latiny.

Takže teprve až reformace v 16. století přinesla skutečnou revoluci. Byl to otec reformace Martin Luther, kdo přeložil Bibli do němčiny, čili do svého rodného jazyka a jazyka běžných Němců. Byl to Jan Blahoslav, který inicioval překlad Bible do češtiny a sám přeložil Nový zákon z původního řeckého textu, nikoliv tedy ze zmíněné latinské Vulgaty, jak se to v té době běžně dělalo. Co z toho vzniklo, všichni jistě víme – Bible Kralická – nádherné, nebojím se říci umělecké dílo, které ve své šestidílné podobě spatřilo světlo světa na konci 16. století v tajné tiskárně Jednoty bratrské kousek od Brna, v jihomoravských Kralicích.

A protož každého, kdož slyší slova má tato a zachovává je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále. I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, a nepadl; nebo založen byl na skále.

A každý, kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži bláznu, kterýž ustavěl dům svůj na písku. I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.

Mt 7:24–27

Takto zní ve staročeštině Bible Kralické podobenství o domu na skále a domu na písku. Krása, co říkáte? 

Nový zákon v 6. dílu Bible kralické – „Šestidílky“ | Zdroj foto Wikimedia Commons

Dlužno ovšem dodat, že takříkajíc místní překlady by pravděpodobně nevznikly, nebýt vynálezu knihtisku a jeho postupného rozšiřování o nějakých řekněme 50 let před Biblí Kralickou. Kdybych měl být exaktní, pak kralická tiskárna vznikla roku 1562 původně v asi 20 kilometrů vzdálených Ivančicích, aby byla o 16 let později, roku 1578 přestěhovaná do Kralic nad Oslavou. Na samotné kralické šestidílce zde pak začali pracovat hned rok poté, dokončená byla roku 1593. 

Před vynálezem knihtisku se Bible pracně v podstatě ručně přepisovaly a – plné zdobných iniciál a jiných ornamentálních typografických prvků – doslova překreslovaly. Že cena takových knih byla obrovská už v té době, o tom nemůže být pochyb. Pravda je ovšem taková, že ani počátky knihtisku nepřinesly Bibli prostému lidu. I tato, na svoji dobu moderní rozmnožovací technika, musela být velmi drahá – takže i nově tištěné Bible končily v rukou bohatých lidí a bohatých institucí – čímž nemyslím nic a nikoho jiného, než tehdejší církev.

Možná jsem se do toho trochu zamotal, ale chtěl jsem zkrátka říct, že to, jak úžasně sdělně a srozumitelně Ježíš vysvětloval svoje učení obyčejným lidem, tak to se k nim ve větší míře dostalo až mnoho a mnoho let po jeho působení zde na zemi. I když jeho učedníci samozřejmě šířili nové učení po světě s velkou vervou a odhodláním, byť tedy jenom, jak jsem už řekl, od úst k ústům. Nebo spíš od úst k uším či slyšení.

Nicméně my můžeme děkovat Bohu za dnešní dobu, kdy si můžeme vybírat z mnoha překladů a mnoha provedení tištěných Biblí za řekněme normální peníze. Kdy můžeme nosit Bibli ve svém smartphonu, potažmo pak „otevřít internet“, a máme k dispozici zcela zdarma další překlady, možnosti jejich přímého porovnávání, rychlého vyhledávání v textu a tak dále a tak dále. To se to pak studuje Boží Slovo! :-)

V poslední části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, se budu věnovat jednomu nenápadnému slůvku, které zaznělo ve 26. verši 7. kapitoly Matoušova evangelia:

A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku.

To slovo, o kterém chci mluvit, je přídavné jméno pošetilý. Je to slovo, které v běžném moderním jazyce moc nepoužíváme, a ani v Bibli se na něm – myslím tedy na tomto konkrétním místě – všichni překladatelé neshodli. Stejně jako se nachází v citovaném Českém studijním překladu, najdete ho také v Jeruzalémské bibli, v parafrázované Bibli Slovo na cestu nebo ve Studijním překladu Miloše Pavlíka. Český ekumenický překlad na tomto místě používá slovo bláznivý, a podobně v Bibli 21 nebo v Kralické Bibli čteme blázen.

Jak už jsem řekl, slovo pošetilý v moderním jazyce zrovna moc nenacházíme. Když se obrátíme na akademickou půdu, tak Slovník spisovného jazyka českého, jakožto projekt nejvyšší autority pro češtinu, Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, slovo pošetilý vysvětluje jednoduše: bláhový, zpozdilý, nerozumný, nemoudrý, hloupý. Abych byl upřímný, osobně s touto definicí, s výjimkou prvního slova bláhový, nejsem srozuměn. O to více přijímám vysvětlení Slovníku současné češtiny, který provozuje brněnská společnost Lingea, a najdete ho na internetu na adrese Nechybujte.cz. Zde si u slova pošetilý můžete přečíst toto: postrádající dobrý úsudek. To je ono!

Z mého pohledu totiž pošetilý člověk vůbec nemusí být zpozdilý, nerozumný, nemoudrý nebo dokonce hloupý – jak tvrdí zmíněný Slovník spisovného jazyka českého. Pošetilý člověk klidně může být velmi chytrý, velmi vzdělaný, abych tak řekl světem protřelý, zkušený, ale… bláhový, postrádající dobrý úsudek. Možná trochu naivní, možná menší nebo i větší idealista, snílek. To všechno v dobrém, ale bohužel i ve zlém.
Ale dost lingvistické přednášky. Proč o tom vlastně mluvím?

Možná jste v předchozím povídání o těžkostech prosazování oné Ježíšovy srozumitelné křesťanské rétoriky, vycítili jisté sdělení mezi řádky. Když jsem mluvil o tom, že dlouhou dobu – vlastně to byly více než tři čtvrtiny novodobé historie lidstva (!) – kdy doslova „drželi“ Bibli ve svých rukou kněží, jakoby odtud prosakovala doplňující informace o tom, že zároveň „pouštěli“ lidem jenom to Slovo, které se jim zrovna takříkajíc hodilo do krámu. Nerad bych někomu křivdil, nejspíš to tak nedělali všichni, ale z historie dobře víme, že Boží Slovo, obvykle patřičně vytržené z kontextu, se naprosto běžně používalo k ovládání lidu prostého i výše postaveného. 

Jenom tak mimochodem, osobně by mě docela zajímalo, co si o tom myslí sám Stvořitel, a jak to hodlá řešit. Ale protože mi do záměrů pána Boha nic není, a už vůbec nemám v úmyslu ho úkolovat, zůstávám pouze ve své tiché zvědavosti.

Každopádně nemusím opakovat, že Ježíšovo Slovo se nakonec dostalo a dostává ke každému, kdo o ně projevil a jeví zájem. Abych byl korektní, tak asi i dnes existují v zemích, kde je křesťanství zakazováno a potlačováno, výjimky. Ale jinak se skutečně Slovo Boží k lidem dostává v plné své šíři. Vždyť Bible je přeložená – jak alespoň tvrdí Wikipedie – do více než 2 400 jazyků!

A právě na to se hodí pojem pošetilý. Ne na to, ale na ty, na ty lidi, obvykle na ty kněží, kteří ve dřívějších dobách chtěli zabránit obyčejným lidem, aby se mohli s Biblí seznámit více, než jen pomocí toho, co oni sami byli ochotní jim sdělovat. Nevěřím tomu, že to byli hlupáci, ani že by byli nevzdělaní, dokonce si nemyslím, že byli blázni. Byli prostě jenom… pošetilí mocí. Svou částečně reálnou, do jisté míry však domnělou a bezvýznamnou mocí. No…, když tak nad tím přemýšlím, tak oni to vlastně byli hloupí blázni… ale to říkáme teď, když víme, že to dobře dopadlo…

Nevím jak vy, ale já cítím, že je nejvyšší čas, tento díl podcastu Biblická jména a úsloví ukončit. Než se do svých úvah ještě více zamotám :-)

Každopádně bylo mi ctí a radostí k vám po krátké prázdninové přestávce opět promluvit. Budu rád, když se podíváte na nový web, o kterém jsem mluvil na začátku tohoto dílu, a rád si také přečtu vaše hodnocení, komentáře a jiné připomínky.

Bez poslední důležité informace ale nemůžu skončit. V úvodním článku na webu Biblismy.cz (tedy zde :-)) mimo jiné píšu, že si nejsem jistý, zdali přijmete s povděkem i druhou novinku. Je-li tou první onen web, pak co je druhou novinkou? Nebudu chodit kolem horké kaše – je to prodloužení periodicity vydávání jednotlivých dílů podcastu Biblická jména a úsloví z týdne na 14 dní. Důvod je jednoduchý – chci zachovat kvalitu slova, informací, sdělení – a řekněme také teologickou správnost. Dřívější týdenní perioda mi nedávala ani chvíli na vydechnutí. Jednotlivé díly podcastu jsem vytvářel víceméně v časovém presu, zkrátka jsem to tempo na startu před půl rokem trochu přepálil.

Ve zmíněném článku proto dál píšu:
Jsem toho názoru, že služba Bohu má být zároveň i potěšení, nikoliv v potu tváře vydřená povinnost. On ten pot, slzy pak nevyjímaje, se nevylučuje ani při radostné práci – práce s Božím Slovem může být velmi emocionální – ale to je zase jiný příběh… takže středa zůstává, ale těšit na nový díl se můžete nikoliv každou, nýbrž každou druhou středu. Věřím, že chápete, že je to pro dobro věci.

Děkuji, že tento podcast Biblická jména a úsloví posloucháte! Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Dům na skále a Bible Kralická navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 9. 6. 2021

Jestliže jste poslouchali 16. epizodu tohoto podcastu s názvem Poznáte je po jejich ovoci, pak víte, že stejně znějící úsloví pochází z Ježíšova známého kázání na hoře. Ale to jste věděli i bez tohoto podcastu, že ano? :-) Nicméně ve zmíněném dílu jsem také řekl, že ke kázání na hoře se ještě vrátím, protože obsahuje několik dalších nádherných myšlenek…, tedy ono je celé úžasné, ale některé z Ježíšových prohlášení postupem času přerostly v běžně používaná úsloví. 

V tomto dílu se tedy na Horu blahoslavenství, ležící na břehu Genezaretského jezera vracíme, abychom si připomněli Ježíšova moudra o službě dvěma pánům, nesmyslnosti hromadění bohatství čili o mamonu…, ale nejen o tom. 

Od mikrofonu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Slovní spojení „Sluha dvou pánů“ je obecně známé možná spíše jako název divadelní hry od italského dramatika Carla Goldoniho, kterou u nás na prknech činohry pražského Národního divadla v hlavní roli sluhy Truffaldina skvěle ztvárnil Miroslav Donutil.

Pravdou však je, že tato commedia dell’arte z 18. století s Ježíšovým prohlášením „Nemůžeš sloužit dvěma pánům“, nemá nic společného, tudíž ji zde uvádím jen jako zajímavost.

Biblický podklad kázání na hoře, najdete v 5–7. kapitole Matoušova evangelia. Oddíl, v němž se nachází zmíněné úsloví o službě dvou pánům, je v překladu Bible 21 nazvaný Bůh, nebo mamon? a najdete ho v 19.–24. verši 6. kapitoly:

„Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou. 

Vždyť tam, kde máš poklad, budeš mít i srdce.

Oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko lakomé, celé tvé tělo bude temné. Jestliže je světlo v tobě tmou, jak veliká bude sama tma?!

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. 

Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

Mt 6:19–24

Že jedním ze dvou pánů je samotný Bůh, bylo asi zřejmé od začátku – nyní jsme se však dozvěděli, že oním druhým „konkurenčním“ pánem je…, mamon. Jak bylo řečeno ve verších, které jsem právě přečetl – poklady, zkrátka majetek, bohatství, peníze, prachy, money, love, chechtáky, prašule…

Mimochodem – hezky staročesky znějící slovo mamon, je podle Wikipedie ve skutečnosti hebrejského původu a znamená doslova „bohatství, majetek“. Podle Biblického slovníku Adolfa Novotného z roku 1956 se pak pojem mamon v přeneseném smyslu v českém jazyce používá pro označení nezřízené touhy po majetku. Totéž říká také Akademický slovník cizích slov, takže něco na tom asi bude. Ostatně hezky česky takového člověka nazýváme podobně znějícím slovem hamoun. 

Po kulturní vložce jsme právě absolvovali lingvistickou vsuvku – je tedy na čase začít se detailněji věnovat hlavnímu tématu této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Přesto vás ale ještě jednou trochu vyruším ze soustředění, byť tentokrát to bude nejméně od věci.

Samotný pojem mamon, ale hlavně také toto slovo ve spojení s úslovím sloužit dvěma pánům, se totiž v Novém zákoně nachází ještě jednou – v Lukášově evangeliu, v podobenství o nepoctivém správci. Pojďme si ho přečíst také – Lukáš, 16. kapitola, 1.–13. verš:

O nepoctivém správci

Ježíš řekl učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk, který zaměstnával správce. Ten byl před ním obviněn, že mrhá jeho majetkem. Zavolal ho tedy a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého počínání, neboť budeš propuštěn.‘

Správce si řekl: ‚Co budu dělat, až mě můj pán propustí? Kopat nemohu, žebrat se stydím… Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali do svých domů, až budu propuštěn!‘

Jednoho po druhém si pak zavolal všechny dlužníky svého pána. Prvního se zeptal: ‚Kolik dlužíš mému pánu?‘‚Sto sudů oleje,‘ odpověděl dlužník. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – rychle si sedni a napiš padesát.‘ Dalšího se zeptal: ‚A kolik dlužíš ty?‘ ‚Sto měr pšenice,‘ odpověděl. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – napiš osmdesát.‘

A jeho pán ocenil, že si ten nepoctivý správce počínal chytře! Synové světa totiž bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla.

Říkám vám tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přátele, abyste byli přijati do věčných příbytků. 

Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém. 

Když jste nebyli věrní v zacházení se špinavými penězi, kdo vám svěří opravdové bohatství? 

A když jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá to, co je vaše?

Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i penězům.“

L 16:1–13

V překladu Bible 21, ze kterého jsem četl tyto verše, se píše Nemůžete sloužit Bohu i penězům, nicméně v Českém studijním překladu najdete opět slovo mamon, stejně tak v nejstarším českém překladu, v Kralické bibli čteme Nemůžte Bohu sloužiti a mamoně.

Ježíš neměl zrovna pochopení pro boháče nebo řekněme majetné lidi – o tom se můžete přesvědčit jen o kousek dál v Lukášově evangeliu, v 18. kapitole, kde se Krista ptá bohatý muž co má udělat, aby se stal dědicem věčného života. 

Pán Ježíš mu odpoví, jak čteme v 19.–25. verši:

„Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý – jen jediný, Bůh. Přikázání znáš: ‚Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, cti svého otce i matku.‘“

On odpověděl: „To všechno jsem dodržoval odmalička.“

„Chybí ti jen jedno,“ řekl mu Ježíš, když to uslyšel. „Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“ 

Jeho však ta slova velice zarmoutila. Byl totiž nesmírně bohatý.

Když Ježíš uviděl, jak se velice zarmoutil, řekl: „Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

L 18:19–25

Ejhle, velbloud uchem jehly – máme tu další úsloví…, ale to si možná necháme na jindy. Na tomto úryvku jsem chtěl jen doplnit svoje tvrzení, že lidé, oplývající bohatstvím, oni mamonáři, u Ježíše neměli zrovna dobrý kredit. 

Otázka tedy zní: Co brání tomu, abychom ctili Boha a zároveň zůstali bohatými? Proč není možné sloužit těmto dvěma pánům?

Popravdě, můj následující výklad bude poněkud…, jak bych to jenom řekl…, teoretický až takzvaně dojmologický :-) Nikdy jsem totiž nebyl dostatečně majetný na to, abych se mohl vžít do kůže bohatých lidí. Vždycky jsem měl pouze majetek takříkajíc nezbytně nutný k běžnému životu, a jediná luxusní věc, kterou si dopřávám, je výběrová káva ze špičkových pražíren. Na své majetkové poměry si ovšem nestěžuji. Ale znovu opakuji – říkám to, abyste věděli, že o boháčích či mamonářích nyní budu možná i maličko spekulovat. 

Nicméně pokud o nich budu mluvit nelichotivě, rozhodně to není tím, že bych jim jejich bohatství snad záviděl. Jestli je mi nějaká vlastnost bytostně cizí, pak je to právě takováto sprostá závist.

Jedno je víceméně jisté – majetek lidi rozhodně nespojuje, naopak je rozděluje. Kastuje je do různých společenských tříd. My bohatí, my střední třída, my chudí…, socky, jak se dnes říká. Je sice otázkou, jak kdo sám sebe vnímá, a také, jaká jsou vlastně měřítka bohatství, nicméně minimálně to, že spolu obvykle kamarádí lidé, patřící do stejné společenské třídy, není žádným sociologickým tajemstvím, naopak prostou realitou. Řečeno jazykem Bible: Boháč obvykle nesedá s chudákem u jednoho stolu. 

Na druhou stranu ale nejsem naivní, abych si myslel, že někdy někde bude existovat společnost, kde jsou si všichni rovni. Jasně, můžu si přát, aby všichni lidé měli všeho dostatek – tak akorát – ani moc, ani málo – a nikdo neměl výrazně víc nebo méně než jiný. Ale to se bohužel ani taky nikdy nestane.

Ale tím jsem trochu odbočil. Téma této epizody podcastu Biblická jména a úsloví totiž není o lidech chudých a bohatých, nýbrž o lidech bohatých a o Bohu.

Čím to je, že mamon staví těžkou závoru na cestě k Bohu? Vysvětlení je možná překvapivě jednoduché – bohatství obvykle představuje modlu. Bohatí lidé se většinou nespokojí se svým majetkem, nýbrž dělají všechno proto, aby ho zvětšili, rozmnožili, měli stále víc a víc. Nebiblické přísloví říká S jídlem roste chuť, takže čím víc peněz máte, tím více toužíte po dalších a dalších a dalších… Kde na této cestě stojí Bůh? Nikde! Nahradil ho mamon! Z mamonu se stala modla, která pána Ježíše vytlačila ze života. Kde je všechno to dobré, všechna ta moudrost, láska a milosrdenství? To není nic pro mamonáře. Nemají na to čas. Pohrdají tím. 

Bohatství jim totiž přináší také moc. Mnohdy sice značně pofidérní a spíše směšnou, jindy však skutečnou, ovládající, manipulující a někdy i nebezpečnou. Kde na této cestě stojí Bůh? „Bůh? Na co Bůh? Mám všechno, na co si vzpomenu! Nepotřebuju Boha, sám jsem Bůh!“

Ajaj! To bolí! To tak bolí! Větší modla už snad ani nemůže být! Já sám jsem Bůh! To je strašlivé! Ať to trochu odlehčím – znáte ten vtip o tom, jaký je rozdíl mezi vámi a Bohem, že ano? Neznáte, nevíte? Rozdíl je v tom, že Bůh si nikdy nehraje na vás…

Na tomto místě musím říct jednu věc – aby bylo jasno – nehážu všechny bohaté lidi do jednoho pytle. Věřím tomu, že jsou mezi nimi i rozumní a bohabojní lidé. Ne všechny majetné je třeba odsoudit a označit za mamonáře.

Ježíš sice říká nehromaďte si poklady, ale když se do bohaté rodiny narodíte, majetek zdědíte nebo vám ho třeba vrátili v restituci, stali jste se boháči ani nevíte jak, ani jste nemuseli nic hromadit. 

Samozřejmě, můžete majetek rozdat chudým, a budete mít poklad v nebi, jak to říká Ježíš bohatému muži. A nejeden bohatý člověk skutečně podporuje nejrůznější charitativní projekty. Otázkou je, kolik z nich to dělá z opravdového přesvědčení, a kolik bohatých dává peníze na charitu jen proto, že se to tak zkrátka dělá, a taky, že jim to trochu uleví na ne úplně čistém svědomí. Každý ke svému majetku totiž nepřišel poctivou prací. Ale to všichni jaksi víme. Věděl to i Ježíš, když mluvil o nepoctivém správci: když jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá to, co je vaše? 

Kolik takových správců, co za státní peníze „spravují“ státní peníze, si u nás žije – nad poměry a téměř beztrestně? No dobře, to už jsem zabrousil k otázce spravedlnosti, a to bychom tady byli ještě hodně dlouho.

Vrátím-li se však ke svojí odbočce o rozdělování lidí majetkem, pak to zde samozřejmě je, a není to dobře. Rozdíly mezi „normálními“ a „běžně bohatými“ lidmi jsou velké, mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi jsou pak astronomické. Téměř doslova se dá říct, že jsou to lidé z různých světů. 

Takto to ale pán Bůh při stvoření země bezpochyby nezamýšlel… a to je možná další, a možná také hlavní důvod, proč Ježíš neměl rád boháče… Sloužit mamonu a sloužit Bohu zároveň, to dost dobře nejde dohromady. Co si tedy vyberete? Odpovězte si sami…

Téma tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví by bylo jaksi neuzavřené, kdybych neposkytl nějaké východisko. Dosavadní resumé toho, co jsem zatím říkal, totiž zní: Než si udělat modlu z bohatství, raději zůstaň chudý majetkem, ale bohatý v Bohu.

To je samozřejmě správně. Ale můžete si ve své prosté lidské tělesnosti říct – snad mi to pán Bůh odpustí, když to nyní vyslovím nahlas – můžete si říct něco ve smyslu „To by nám ale pán Bůh teda měl nějak kompenzovat.“ Promiň Otče, říkám to jenom kvůli výkladu… 

Protože! Jak jsem řekl v předchozí epizodě tohoto podcastu, z Bible není dobré vytrhávat jednotlivé části, nýbrž se raději koukat kolem a dávat to, co čtete do kontextu s předchozími i následujícími verši. Byť tedy po pravdě, minule to zrovna byl výjimečný případ, kdy to moc nefungovalo. Ale tentokrát všechno půjde jako na drátkách!

První čtení z Bible v této epizodě byl úryvek z Ježíšova kázání na hoře v Matoušově evangeliu, konkrétně jsem četl 19.–24. verš šesté kapitoly. A hned v následujících verších přichází část, která má v překladu Bible 21 podtitul Nemějte starosti. To je náhoda! :-)

Ježíš zde pokračuje ve svém kázání na hoře těmito slovy:

„Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? 

Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. 

Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? 

Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?

Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ 

Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“

Mt 6:25–35

A je to tady! Hezky pěkně se pohodlně rozvalíme na pohovku, dáme si nohy na stůl a budeme čekat, až nám pán Bůh začne házet pečené holuby do huby! Až takovou kompenzaci jste od našeho Otce nečekali, co?

Dělám si samozřejmě legraci. Tyto verše nikoho nevybízí k apatickému očekávání věcí příštích. Všimněte si, že na prostoru šesti biblických veršů, se stejně tak šestkrát vyskytuje pojem s kořenem slova starost. Nemějte starost, proč si děláte starosti, opět nemějte starosti…

Ježíš tím ale neříká:
„Seďte, nic nedělejte, a očekávejte zázraky“ 

Říká:
„Nedělejte si starosti, netrapte se vším možným, protože to jsou věci, které tady budou pořád. Ty se nemusíte snažit změnit.
Hledejte Boha, protože to je váš zastánce, který ve své milosti vaše potřeby naplní.
Starosti si tedy dělejte s tím, jestli je váš život plný touhy po Boží přítomnosti, jestli dodržujete Boží přikázání, zkrátka jestli žijete s Bohem ve svém srdci.“

Všimněte si, že o bohatství, o mamonu, zde nepadlo ani slůvko. Ani náznak něčeho takového. Ježíš říká:
Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich.

Lilie je považovaná za jednu z nejkrásnějších květin. V Egyptě nebo v Řecku byly lilie údajně symbolem naděje a plodnosti, pro některé křesťany je bílá lilie znakem čistoty a nevinnosti. Král Šalomoun pak byl považovaný za nejbohatšího muže všech dob co svět světem stojí – a přesto Ježíš tvrdí, že ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z lilií. Jedna z polních čili planých lilií, nikoliv květin opečovávaných královskými zahradníky ve skleníku.

Jenže to nestačí. Pán Ježíš vzápětí dodává:
Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?

My, jsme boží děti. My jsme ti, které pán Bůh miluje ze všeho nejvíce. Jeho láska je bezmezná, nezištná, Bůh miluje každého stejně, a moderní světe div se, nic za to nechce. Tedy…, kromě jedné maličkosti – abychom jeho lásku opláceli. Milovali stejně tak jeho, ale také ostatní lidi. Pána Boha nezajímají peníze, mamon… zajímá ho jen to, co se označuje řeckým slovem agapé – bezpodmínečná a nesobecká láska. Mimochodem, slovo agapé se latinsky řekne caritas, anglicky charity, tedy charita. To slovo už v tomto dílu podcastu také zaznělo, vzpomínáte?

Náš Pán nám dává dar, a je na nás, abychom ho přijali. Jestliže boží lásku přijmeme a přijímáme, proč bychom se měli obávat o svoji budoucnost, když máme nad sebou tak mocného zastánce?

Na konci předchozí části tohoto podcastu bychom – na rozdíl od té první – už sice skončit mohli, ale co kdybychom se v Bibli podívali také před prvně citované verše z Ježíšova kázání na hoře? Neobjevíme tam něco zajímavého? 

Samozřejmě, že objevíme. Na každé straně Bible objevíme něco zajímavého. Otázka měla spíš stát nějak takto: Neobjevíme zde něco, co souvisí s naším tématem? 

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem začal zhruba od prostředka 6. kapitoly Matoušova evangelia a poté pokračoval až k jejímu konci. Teď se vrátíme za její začátek. Je to sice komplikované a poněkud nelogické, avšak kupodivu to celé do sebe zapadá. První část se v českém překladu Bible 21 nazývá Skrytá zbožnost. Pojďme si ji přečíst od prvního do 18. verše:

„Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv. Jinak totiž nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. 

Když dáváš chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. 

Raději, když dáváš chudým, ať tvá levice neví, co dělá pravice. Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.

Také když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali před lidmi. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. 

Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.

Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte. 

Proto se modlete takto:

Otče náš, který jsi v nebesích,
ať se posvětí tvé jméno!
Ať přijde tvé království!
Ať se stane tvoje vůle
jako v nebi, tak i na zemi.
Dej nám i dnes náš denní chléb
a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás do pokušení,
ale vysvoboď nás od zlého.

Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám.

A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře, aby ukázali lidem, že se postí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Když se postíš, raději si pomaž hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst nebyl zjevný lidem, ale tvému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.“

Mt 6:1–18

První část 6. kapitoly Matoušova evangelia, je, jak jste sami slyšeli, doslova nahuštěná, plná informací, rad a doporučení, je zkrátka „výživná“. Omlouvám se, nebudu v tomto dílu podcastu probírat všechno, k čemu se tento biblický text vztahuje – byť tedy nevylučuji, že se minimálně k některým jeho částem vrátím později, v některém z dalších dílů. 

V této epizodě se chci – v návaznosti na to, co už bylo řečeno – věnovat v podstatě jen jedné větě z toho, co jsem právě přečetl. Ta je obsažená v nejznámější křesťanské modlitbě, Otčenáši. Ona věta zní:
Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. 

K Otčenáši se váže velmi mnoho odborných výkladů, dokonce i celých teologických knih. Já se však nebudu pouštět do složitého povídání. 

Řeknu to takto: Vyslovením této jedné věty se jednoduše odevzdáváme Bohu. Odevzdáváme se Stvořiteli, z jehož vůle vznikla země i my, lidé. Kdo jiný by měl vědět, co se má stát a co se stane? Kdo jiný by měl znát naši cestu – a vést nás po ní? 

Ani jsme se nenadáli, a probrali jsme celou 6. kapitolu Matoušova evangelia – byť tedy poněkud krkolomným postupem… svůj výklad jsem začal odprostředka. Jinak řečeno, nejprve jsem upozornil na střet dvou pánů – pána Boha a mamonu –, kterým se nedá sloužit zároveň. Pak jsem v Bibli šel dál, abych zjistil, že pán nám dává východisko – sděluje nám, abychom neměli starosti o věci příští, abychom se jimi netrápili, protože on je ten, kdo určuje, co bude zítra.
No a pak jsem se vrátil na začátek, kde se v Otčenáši modlíme mimo jiné také slovy Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Čili onu popsanou Otcovu vůli přijímáme a respektujeme.

Celé by se to samozřejmě dalo číst úplně přirozeně od začátku do konce. Zkrátka nejprve bychom si to přiznali a pak vysvětlili. Já jsem pouze zvolil jakýsi jiný takříkajíc pedagogický postup, čímž ale samozřejmě nijak nechci zlehčovat pořadí veršů 6. kapitoly Matoušova evangelia :-)

Jsem velmi rád, že setrváváte u mých dlouhých povídání až do konce, a budu ještě raději, když si to nenecháte jen pro sebe, ale o tomto podcastu řeknete také svým přátelům a známým. Jakési ponětí o Božím slovu by se mělo šířit do světa i v dnešní době, která nám navíc dává mnohem efektivnější prostředky k tomu, jak to dělat. Nemusíme boží Slovo nést osobně od úst k ústům jako první apoštolové, stačí nám nasdílet odkaz a poselství jde klidně okamžitě do celého světa. Tak toho využijme – evangelizace není nikdy dost!

Na druhou stranu osobní setkání je osobní setkání, o tom není sporu. Ale to už je zase téma na jinou epizodu. My jsme nyní na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 5. 2021

Úsloví Poznáte je po jejich ovoci, je jenom jedním z mnoha dalších mouder, která řekl Ježíš Kristus při svém slavném kázání na hoře, jež najdete v 5.–7. kapitole Matoušova evangelia. V podcastu Biblická jména a úsloví se do této části Bible určitě ještě nejednou vrátíme, dnes se však budu věnovat tomuto úsloví – podobenství inspirovaného velmi příhodně v sadařství, jehož význam je platný po tisíce let až do dneška. A troufám si tvrdit, že v současné době dokonce možná ještě více než kdy jindy. Od mikrofonu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Hned v první větě jsem mluvil o Ježíšově kázání na hoře. Položili jste si ale někdy otázku, co to vlastně bylo za horu? To jako Kristus stál někde na vrcholu osmitisícovky a mluvil k lidem, kteří byli pod ním na ledovci? To asi ne, to by bylo poněkud přitažené za vlasy. 

Ona Hora blahoslavenství – jak se nazývá – je ve skutečnosti jenom skalnatý pahorek, který se nachází ani ne kilometr od břehu Genezaretského jezera, jinak nazývaného také Galilejské jezero nebo jezero Kineret. Toto sladkovodní jezero, které je mimochodem hlavním zdrojem pitné vody pro Izrael, se nachází vzdušnou čarou necelých 130 kilometrů severně od Jeruzaléma. Podívejte se na mapu. A teď si sedněte – výška této Hory blahoslavenství je minus 60 metrů nad mořem, tedy 60 metrů pod mořem!

Je to tak, část Izraele se skutečně nachází pod hladinou moře, tedy v minusové nadmořské výšce. Osobně jsem to poznal před lety, když jsme jeli z egypské Taby do Jeruzaléma, a po cestě jsme se samozřejmě stavili u Mrtvého moře. To je s nadmořskou výškou –420 m n. m. nejenom nejnižším místem Izraele, ale také je nejníže položeným odkrytým místem na celém zemském povrchu vůbec. 

No a když jedete od Mrtvého moře do Jeruzaléma, jedete stále do kopce a podél silnice nejsou kilometrovníky, nýbrž ukazatele nadmořské výšky. Jeruzalém se nachází ve výšce průměrně 700 metrů nad mořem, takže na nějakých 35 kilometrech nastoupáte více než kilometrové převýšení.

Ještě se ale vrátím ke Genezaretskému jezeru. Jestliže patříte mezi pozorné a vnímavé čtenáře Bible a/nebo věrné posluchače tohoto podcastu, pak jistě víte, že kolem Genezaretského jezera se toho událo více. Jednak zde Ježíš „ulovil“ své první apoštoly, mezi nimi i Petra, o kterém jsme měli – a máme stále – samostatný díl podcastu. A v něm se také dozvíte jak se po jeho hladině procházel sám Ježíš, poněkud neúspěšně napodobovaný právě Petrem. Takže pokud jste epizodu o Petrovi ještě neposlouchali, je na čase to napravit! :-) My se zatím – nebo spíš konečně – budeme věnovat našemu úsloví Poznáte je po jejich ovoci.

Než se pustím do výkladu úsloví Poznáte je po jejich ovoci, musím přečíst příslušnou část z Bible. Jak už víme, nachází se v 7. kapitole Matoušova evangelia, konkrétně jsou to verše 15 až 20:

Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci.
Poznáte je po jejich ovoci.
Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí?
Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce.
Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně.
A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci.

Mt 7:15–20

Šest krátkých veršů, dohromady 7 vět, ve kterých Ježíš vyslovuje jasné upozornění nebo možná i varování: 

Dobře poslouchejte to, co vám ostatní říkají, a přemýšlejte o tom, co vám tím chtějí říct. Na světě jsou bohužel i takoví lidé, kteří vám ochotně namluví cokoliv, ovšem jejich následné činy jsou pak odlišné. A právě jejich činy – ono ovoce – ukáže jejich pravý charakter.

Ježíšovo prohlášení má „na první dobrou“ jasně náboženského vyznění – už v první větě říká „dávejte si pozor na falešné proroky“. Je to možná paradox, ale hned v počátcích křesťanství se vyskytli vykukové, jejichž jediným cílem bylo novou víru si přivlastnit, urvat si ji pro sebe – pochopitelně nikoliv za účelem šíření evangelia, nýbrž s cílem získat díky tomu moc a samozřejmě majetek. Ovládat jiné lidi a navrch – jak jinak… – také pokud možno co nejvíce zbohatnout. Je to nanejvýš odpudivé, ale je to tak. Jak vidíte, nejde o záležitost jen posledních desítek nebo stovek let, nýbrž posledních pár tisíciletí. Někteří lidé to bohužel mají snad v genech, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Nejsem psycholog, ale zrovna nedávno jsem četl jedno populárně-vědecké pojednání, ve kterém jeho autor říká, že člověk velmi snadno uvěří každé s prominutím blbosti, ale naopak velmi těžko se této víry zbavuje. Mnohem obtížnější je, mu tyto nesmysly dostat z hlavy ven, než mu je namluvit. Zde se nabízí také paralela se závislostmi nejrůznějšího druhu. Například kouřit se naučíte raz dva, ale když s ním potom máte skončit, je to těžký, mnohdy nikdy nekončící boj! 

A pán Ježíš to všechno nepochybně ví také – proto ve svém kázání na hoře varuje před falešnými proroky. Nedělá to ze strachu – Ježíš je člověk a Bůh v jedné osobě – je svrchovaný. Nebojí se o svůj královský trůn, dává dobré rady lidem. Těm, kteří mnohdy sami nedokáží rozlišit skutečné proroky od falešných zvěstovatelů falešné „boží“ vůle. 

Znovu opakuji, naletět někomu na jeho sladké řeči, na lákavé sliby, to je tak snadné…

Mimochodem, všimněte si, že Ježíš nabízí také řešení, respektive trest pro ty, proti nimž se vymezuje. V předposlední větě říká: Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně. 

Předpokládám, že Ježíš Kristus tím nevybízí ke stínání a upalování falešných proroků – bavíme se o podobenství, nikoliv o doslovném návodu k chování v životě. Ježíš je mírumilovný člověk, Ježíš je láska. Ježíš přišel na svět právě proto, aby zastavil permanentní starozákonní boží trestání opakovaně hřešícího člověka.

Ale i tak tím říká, že lidé, kteří šíří nesmysly a bludy, by měli být postavení mimo zákon a potrestaní – to se s Ježíšovým takříkajíc zaměřením, nijak nevylučuje. Smysl trestu nespočívá pouze v napravení hříšníka. Jde také o to ukázat všem, co je špatně, a říct jasně:
My to tak nenecháme, tomuto nebudeme dávat žádný prostor, a vy, kteří to budete zkoušet – a my víme, že to zkoušet budete –, můžete velmi snadno tvrdě narazit.

Sedm vět úsloví Poznáte je po jejich ovoci má ale i jiné vyznění, než pouze náboženský nebo chcete-li křesťanský kontext. Ostatně to není nic neobvyklého, mnoho podobenství z Bible má širší přesah, než by se na první pohled nebo první přečtení mohlo zdát.

Jak jsem řekl na začátku, význam tohoto úsloví je platný dodneška, a v současné době dokonce možná ještě více než kdy jindy. Ano, i dnes se vyskytují falešní proroci. Ti tady asi budou navždy, co bude svět světem, s tím se nějak musíme smířit. Stále zde – nutno dodat bohužel – budou nejrůznější „odnože“ křesťanství, nejrůznějším způsobem překrucující původní odkaz našeho pána Ježíše Krista. Stále asi budou vznikat „nová“ náboženství, nové druhy spirituality, které více než na prapůvodu křesťanství budou stavět na laciné ezoterice, duchařině a pseudovědeckých nesmyslech. O to více je třeba mít na zřeteli Ježíšova slova.

Ovšem úsloví Poznáte je po jejich ovoci může mít i takříkajíc obecný význam. Taky to může znamenat něco ve smyslu: „Nedělej unáhlené závěry, nerozhoduj se na základě prvního dojmu, nedej na vnější pozlátko, jdi do hloubky.“

Teď bych mohl začít vyjmenovávat jeden příklad za druhým. Je toho kolem nás nespočet. Abych vás ale dlouho nezdržoval, tak jenom dvě ukázky – jedna takříkajíc věcná, druhá vztahová.

Věcný příklad se týká věcí, a kdybych to měl přirovnat k něčemu biblickému, tak je to vytváření model. Ale trochu jiným, novodobým způsobem. Spíše je to umělé zvyšování ceny zboží, vytváření prémiových značek od stolu, vydávání laciných výrobků za luxusní. A to se ještě pořád nebavím o vyslovených podvodech, typicky o kopiích značkové produkce. 

Co mám tedy na mysli? Dámy prominou, a vy všichni, co jste citliví na trochu ostřejší slovo, si teď prosím na minutku zacpěte uši nebo vypněte zvuk. Velmi trefně to totiž pojmenoval jeden můj kamarád, který o takových výrobcích mluví jako o… „pozlaceném hovnu“. Omlouvám se, ale je to zkrátka výstižné. Slušně se tomu jinak říká „navoněná bída“. 

Jednoduše jakákoliv úplně obyčejná věc, se svojí úplně obyčejnou hodnotou, se uměle nazve značkovou, uměle se kolem ní vytvoří aureola něčeho lepšího, a pochopitelně stejně uměle se tomu přizpůsobí i cena produktu. Nebudu nikoho a nic jmenovat, určitě každý z vás má s něčím takovým zkušenosti, nebo raději – o něčem takovém například ze svého oboru ví.

Obchodovat, abych se už vyjadřoval slušně – s navoněnou bídou – je zavrženíhodné, o tom není sporu. Mnohem horší je ale obchodovat s lidskou důvěrou. Slovo důvěra nemá daleko k pojmu víra. Jde do tuhého. Mám zase jeden typický příklad. Všichni to budete znát – jde o takzvané „šmejdy“. Prodavače předražených hrnců a vysavačů, kteří doslova s dravostí vlků útočí na starší občany. Jak to říkal Ježíš Kristus? Přicházejí k vám v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci. Tak to mluvil přesně o šmejdech. A bohužel i o dalších lidech, kteří pro to, aby z druhých vytáhli peníze – protože o nic jiného, než o mamon, tady nejde – udělají cokoliv. Ani trochu se neštítí zneužívat k tomu zestárlou část populace, se všemi jejími víceméně přirozeným slabostmi. Dál už o tom nechci mluvit, všichni víme, o čem je řeč.

K tomu všemu ještě jednu poznámku. Velmi často se za viníka v podobných případech označuje internet nebo internet a sociální sítě. Však to znáte: fake news, dezinformace, šíření poplašných zpráv – to všechno se našeho tématu týká samozřejmě také.

Ale s tím apriorním odsuzováním internetu či internetu a sociálních sítí bych byl opatrný. Ostatně víte, co znamená pojem apriorní úsudek? :-) Ano, přesně to, před čím Ježíš varuje: Nespoléhej na první dojem, vyčkej ovoce a teprve potom hodnoť.

Moderní komunikační prostředky totiž nejsou viníkem. Jsou jen nástrojem pro rychlejší a snadnější šíření informací. Že i toho lze jednoduše zneužít, to je jasné jako facka. Stejně tak se ovšem internet a sociální sítě využívají pro miliony bohulibých činností. Nebýt internetu, asi byste nemohli poslouchat tento podcast. A já doufám, že jím nikomu neškodím :-)

Nicméně před malou chvilkou jsem řekl tuto větu: Nespoléhej na první dojem, vyčkej ovoce a teprve potom hodnoť. No dobře, ale jedna věc je vědět, a druhá věc je konat. Co když se vyskytnou problémy? Co když ono imaginární ovoce nedozraje včas – a vy se tedy nebudete mít při svém rozhodování čeho chytit? To je, myslím, regulérní otázka.

Možná vás odpovědí zklamu, ale bude podobně jednoduchá jako předchozí hodnocení internetu. Stejně tak, jak současná doba nabízí mnoho lákavých chytáků a menších či větších podvodníků, poskytuje také mnohem více možností – právě například díky internetu –, jak si zjistit informace o tom či onom předem – dříve než nahnilé ovoce dozraje k vaší nelibosti u vás doma. Ano, uznávám, je s tím často práce, ale to je bohužel jedna z nepříjemností moderní doby. Mnohé informace je třeba ověřovat. Není dost dobře možné slepě důvěřovat všemu, co vám někdo pošle mailem. A může to být váš nejlepší přítel. 

Vůbec to nemusí být záměrné šíření dezinformací – takto totiž novodobí falešní proroci pracují – pro svoji činnost s klidem zneužijí každého, aniž by o tom dotyčný věděl. A pokud vám někdo nedá čas si informace ověřit, což s oblibou dělají například zmínění šmejdi tím, že seniory nutí podepsat nevýhodné smlouvy okamžitě na místě, pak není důvod je stejně tak na místě neposlat do patřičných míst. Já vím, zrovna v tomto případě je to složitější, ale principiálně je třeba mít na paměti opatrný postup – neunáhlit se.

Abyste si nemysleli, že snad žiju v přesvědčení, že zrovna na mě osobně nikdo nemá, a nikdo mě nenachytá. Ne, až tak naivní zase nejsem. Jsem ale tak trochu ve střehu, a nedůvěřuji každému, kdo si o to vtíravými slovy řekne. O to více se obracím k Bohu – ten je jediný, v něhož mám absolutní důvěru, bezmeznou víru a oddanost. Kdybych měl mít na světě jen tuto jedinou jistotu, nestěžoval bych si. Díky za ni Otče!

Tolik další díl podcastu Biblická jména a úsloví. Podívali jsme se v něm na známé úsloví Poznáte je po jejich ovoci, které je součástí známého Ježíšova kázání na hoře. A jak jsem slíbil, někdy příště, v některém z dalších dílů, se budu věnovat také dalším úžasným myšlenkám, které Ježíš v tomto kázání vyslovil. Nejspíš těch dílů bude víc.

Je mi velkým potěšením, že tento podcast posloucháte, a budu moc rád, když ho doporučíte také svým přátelům a známým.

A to už je opravdu úplně všechno. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Poznáte je po jejich ovoci se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Poznáte je po jejich ovoci se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.