Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 12. 2025

Kdybych se vás zeptal odkud pochází slovní spojení zakázané ovoce, jsem si jistý, že byste bez váhání odpověděli a řekli to správně: Z Bible. Vím, v biblickém podcastu se to nabízí samo, ale i tak – příběh o „jablku hříchu“ Adama a Evy, a s ním spojené úsloví o zakázaném ovoci, zkrátka zná každý. Přesto však o něm v tomto dílu zkusím říct něco víc a navrch přidám ještě na první pohled trochu lechtivé téma, nahotu v biblickém pojetí.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Hned na začátku je třeba říct: O žádném jablku v Bibli není ani slovo. Píše se zde o stromu poznání dobrého a zlého, na kterém sice roste nějaké ovoce, ale jeho druh nikde není specifikovaný. Prostě ovoce…

Zahradu v Edenu vysadil Hospodin hned poté, co z prachu země stvořil Adama. To se dozvídáme ve 2. kapitole knihy Genesis od 8. verše:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Gn 2,8–9 (ČEP)

O kousek dál, od 15. verše, dostává první obyvatel země rajskou zahradu do své správy, ovšem s jednou podmínkou:

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Gn 2,15–17 (ČEP)

Na začátku 3. kapitoly knihy Genesis přichází na scénu had, aby ukecal Evu k ochutnání zakázaného ovoce. Opět, ani zde není řeč o jablku. Poslouchejte:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Gn 3,1–6 (ČEP)

Plody a pořád jenom plody. Jablka nikde. Jak tedy vzniklo obecně zažité ponětí, že si Adam s Evou kousli do jablka? Nabízí se více vysvětlení. Jednak mohou být příčinou staří malíři, kteří zakázané ovoce v této biblické scéně většinou obligátně zobrazovali v podobě jablka. Nebo možná přesněji jako ovoce, připomínající jablko. Není to však pravidlo – například na monumentální Michelangelově fresce na stropě Sixtinské kaple nenabízí had s ženskou tváří Evě jablko, nýbrž fík čili plod fíkovníku, okolo nějž je „hadožena“ omotaná. Mimochodem, o fíkovníku se často hovoří v židovské tradici, už jen z toho důvodu, že Adam a Eva, poté, co poznali, že jsou nazí, se přioděli fíkovými listy. 

Vrátíme-li se k jablku, pak sem vede ještě jedna indicie, tentokrát, jak se zdá, se seriózním základem. Americký profesor Robert Appelbaum, působící na univerzitě v Upsale ve Švédsku, rozvinul teorii o tom, že „vina“ leží na Jeronýmovi, překladateli latinské Vulgáty z hebrejštiny. Ve verši, kde had říká Evě …v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé, přeložil poslední slovo do latiny jako malum. Stejně tak i ve 22. verši: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé… (Gn 3,22 /ČEP/) Podíváte-li se do slovníku, zjistíte, že je to správně – podstatné jméno malum je latinsky zlo, špatnost. Jenže stejně tak může značit i jablko… Navíc podobně znějící přídavné jméno malus znamená zlý, špatný, škodlivý, ale též… jabloň. Zahrádkáři mezi našimi posluchači by mohli znát latinský botanický název malus domestica – jabloň domácí.

Zvláštní vysvětlení jsem našel také na Wikipedii, kde se na téma Strom poznání dobra a zla mimo jiné píše: Na jablko odkazuje označení krčního ohryzku, jenž je patrný zvláště na mužském těle, jako na viditelnou připomínku pojedení zakázaného jablka.

To už mi připadá trochu přitažené za vlasy, ale budiž. Ať je to, jak chce, jablko zkrátka v Bibli nenajdete, ani kdybyste ji četli odzadu dopředu. Tedy myslím v souvislosti se stromem poznání dobrého a zlého. Jinak je totiž v Bibli zmínek o jablkách, obvykle granátových, hned několik.

V příběhu porušení jedné jediné podmínky, kterou dal Pán Bůh prvním lidem, však to, o jaký druh ovoce se jednalo, samozřejmě není ani zdaleka nejpodstatnější. Hned první příhoda v dějinách lidstva ukazuje, jak snadno člověk podléhá pokušení. Hospodin dal Adamovi a Evě celou zemi. Měli doslova všechno. Tedy až na onen jeden zákaz. Mohli byste si říct, že to přece není problém. Bez toho, aniž by ochutnali zakázané ovoce, mohli přece dál v klidu vegetovat. Jenže člověk nedá pokoj, dokud nedostane přes prsty. Co kdyby v tom bylo něco extra? Něco fakt velkého! Co kdybych náhodou o něco přišel? A tak věřím, že i kdyby v ráji nebylo hada pokušitele, první lidé by stejně tak dlouho kolem stromu chodili, až by, lhostejno jestli jako první Eva nebo Adam, nakonec… ochutnali. Prostě by jim to, i přes jasně vyslovenou hrozbu propadení smrti, jednoduše nedalo. Tudíž všechny spekulace o tom, jak by to na zemi vypadalo, kdyby Adam s Evou ovoce poznání neochutnali, jsou podle mě jednoduše naprosto liché. Stalo by se to tak jako tak.

Všimněte si také, že Pán Bůh zakázaný strom neohradil vysokým plotem, nedal na něj ceduli Zákaz požívání ovoce!, ani jej nenechal hlídat cherubíny s ohnivými meči. Nic podobného. Hospodin pouze vyslovil svou podmínku. Sám za sebe si říkám, že je to v pořádku. Takhle to musí stačit. Zároveň si ale navíc uvědomuji, že to také o Pánu Bohu vypovídá něco víc. Vztah Boha k člověku je totiž založený na důvěře a vzájemném respektu. Člověk není loutkou v rukou Pána Boha. Je v nejlepším slova smyslu jeho parťákem a co víc, milovanou osobou. Pán Ježíš před svým ukřižováním říká učedníkům:

Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

J 15,15–17 (ČEP)

To jsme se sice dostali v Bibli o pěkný kousek dál, do 15. kapitola Janova evangelia, nicméně jak víme, v Ježíši Kristu sestoupil Bůh na zemi, aby nás učil – a učí stále – poznávat, jaký Bůh je. Proto bychom tedy i my měli Bohu důvěřovat tak, jako on důvěřuje nám, Boha milovat tak, jako miluje on nás, a milovat jedni druhé, jak nám to Syn Boží přikazuje.

Kromě zakázaného ovoce jsem v úvodu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví navrch slíbil také povídání o nahotě v Bibli. Ostatně o té jsem se už krátce zmínil v případě Adama a Evy, tak se od toho pojďme takříkajíc odpíchnout. 

Bylo by nejspíš poněkud pošetilé domnívat se, že kdyby nedošlo k osudné příhodě s ochutnáním zakázaného ovoce (ke které by, jak jsem o tom před chvílí mluvil, nejspíš stejně došlo :-)), lidstvo by se skládalo ze samých nudistů, prostých jakéhokoliv oblečení. Nebudu zde rozvíjet důvody, myslím, že je to každému jasné. Nahota u Adama a Evy je symbolická – znamená čistotu a nové stvoření. Proto také, je-li někdo nahý, říkáme o něm, že je, jak ho Pán Bůh stvořil.

Starozákonní nešťastník Jób poté, co přišel o všechno, říká: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21 /ČEP/) Mimochodem, opakuje to po něm ve stejnojmenné knize i Kazatel: Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14 /ČEP/)

Obě tyto biblické citace však už mají trochu jinou konotaci. Mluví o nahotě stvoření, která se na konci života změní na nahotu smrti. Lidově řečeno, do hrobu si člověk nic nevezme. Veškeré hromadění majetku, moci a já nevím, čeho všeho ještě, je, slovy Kazatele, marnost nad marnost.

Proto má také v biblickém kontextu nahota svou symboliku jakožto úplné obnažení před Pánem Bohem. Když Hospodin, poté, co Adam s Evou ochutnali ovoce poznání, volá na člověka Kde jsi?, Adam naivně odpovídá: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,9 /ČEP/) První muž měl samozřejmě na mysli tělesnou nahotu, nicméně Bůh člověka vidí obrazně v celé jeho nahotě. Člověk je před Bohem nahý jako Boží stvoření, symbolicky nahý je také bez ohledu na to, čeho dosáhl, jaké jmění nebo postavení si vybudoval, nahý je člověk vzdělaný i prostý, velký, malý, slabý i silný, zkrátka každý. Všichni jsme před Bohem nazí, a díky tomu ke každému z nás Pán Bůh přistupuje stejně. Nedělá mezi námi rozdíly, které tak rádi mezi sebou vytváříme my sami, stejně jako je pošetilé, chtít svou nahotu před Bohem skrývat, jako to dělal Adam. 

Nahota také symbolizuje zranitelnost nebo slabost. Dva dny před svým ukřižováním vypráví Pán Ježíš podobenství O posledním soudu. Z 25. kapitoly Evangelia podle Matouše přečtu nejprve první část podobenství, verše 31 až 36:

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Mt 25,31–36 (ČEP) 

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě… Zde se tato slova nejspíš skutečně týkají oděvu, ovšem v kontextu s ostatními skutky je zřejmé, že se jedná o pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Jak se dozvídáme v dalších čtyřech verších, nemusí to být nutně král z podobenství, představující samotného Ježíše.

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Mt 25,37–40 (ČEP) 

Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… O čem jsem to povídal v předchozím dílu s názvem O lásce podle Jana? Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Oblékneme-li svého nahého bratra, svého nahého bližního, který je nesnázích, je to skutek, který propojuje nebe a zemi. Člověka s Bohem a Boha s člověkem.

Snad jen pro úplnost jen krátce doplním, že nahota se v Bibli samozřejmě nezřídka vyskytuje také jakožto prostá tělesná obnaženost. Kapitán Noe se ze samé radosti z úspěšného přistání své archy opil tak, že usnul před svým stanem, jak ho Pán Bůh stvořil. Král David šmíroval ze střechy svého paláce nic netušící krásnou Betšebu při večerní koupeli. V Gerase Ježíš uzdravoval muže jménem Legie, posedlého démony, který už dlouhou dobu nenosil oděv a žil v hrobech. A tak bychom mohli pokračovat. Ani jeden ze zmíněných příběhů nedopadl zrovna dobře. Nejsem žádný puritán, nicméně ona tělesná nahota v Bibli vcelku pochopitelně není nic, co by bylo doporučováno jako prospěšné či hodné následování. Už od starověku člověk ví, že jde o intimní věc, nehodnou veřejné produkce. Ostatně ani dnes, v naší takzvaně liberální společnosti, nechodíme po světě nazí. Tedy kromě již zmíněných nudistů. Ale to už je jaksi jiná kapitola :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme jeho obsah stručně shrnout. V první části jsem řekl, že zakázané ovoce nemuselo být zrovna jablko, jak se často zobrazuje nebo popisuje. Mnohem důležitější však je, že tento příběh – hned na začátku celé Bible – ukazuje, jak snadno dokáže člověk zklamat Boží důvěru. O lidské ani nemluvě…
Od Adama a Evy, běhajícími po ráji nejprve jak je Pán Bůh stvořil, jsme došli k nahotě v Bibli. Ta zde není jen prostým fyzickým odhalením těla, nýbrž má hned několik symbolických významů. Asi nejdůležitější z nich je skutečnost, že před Bohem jsme všichni nazí, před Bohem jsme si všichni rovni.

Sám za sebe si říkám, že bych to měl mít častěji na paměti. Někdy se rád porovnávám s jinými lidmi, tu a tam si leckoho, lidově řečeno, „beru do huby“, jsou chvíle, kdy se cítím být Bohu blíž než ostatní. Když si to pak (někdy) uvědomím, dojde mi, že se děje pravý opak – Bohu se tím vzdaluji. Tak to nedělejte po mě :-) 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 12. 2023

Příběh Zachariáše a Alžběty, rodičů Jana Křtitele, byste mohli znát – mluvil jsem o něm v tomto podcastu ve dvou dílech – ve vánoční epizodě s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a také v dílu Alžběta – první matka Nové smlouvy. Nebudu se k němu obšírně vracet potřetí, zastavím se pouze u jediného verše. Janu Křtiteli bylo mimo jiné zaslíbeno: A sám půjde před ním (myšleno před Bohem, před Ježíšem) v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid. (L 1:17 /CSP/) Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Jen abychom byli v obraze: Citovanou větu najdete na začátku Evangelia podle Lukáše, v první kapitole, konkrétně jde o 17. verš. Slova pochází z úst Hospodinova anděla Gabriela, který navštívil chrámového kněze Zachariáše při jeho službě ve svatyni svatých, aby mu sdělil zprávu, že se mu narodí syn – a ne jen tak lecjaký. Prorok, který bude světu oznamovat příchod Ježíše Krista, Jan Křtitel. 

Jenže o kousek dříve, v 7. verši se o Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě píše: Neměli však dítě, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. (L 1:7 /CSP/) Při vší úctě k Božím andělům…, když řeknete starému muži, jehož manželka je navíc neplodná, že se mu narodí syn, je to zpráva, které se těžko věří. Nemůžeme se tedy divit Zachariášovým pochybám, za které byl ovšem andělem „dočasně potrestaný“ ztrátou řeči. Budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní. (L 1:20 /CSP/) Říká Zachariášovi Gabriel ve 20. verši. Slova Hospodinova anděla se také naplnila, ale to jistě všichni víte. Tolik tedy stručný vhled do děje, nyní se můžeme věnovat slovům, která mi už delší čas leží v hlavě: Obrátil srdce otců k dětem…

Nejprve mi ale dovolte trochu laické biblistiky. Citoval jsem z Českého studijního překladu Bible a podíváme-li se do jiných českých překladů, najdeme téměř tatáž slova, pouze s výjimkou Bible21, Českého ekumenického překladu a překladu Nového zákona od Františka Žilky, kde jsou děti nahrazené syny: …aby obrátil srdce otců k synům. Nejstarší řecké rukopisy – Vatikánský a Sinajský kodex, zde používají slova πατερων επι τεκνα [pateron epi tekna] čili opět otců k dětem, nikoliv synům. Proč o tom mluvím?

Ono obrácení srdce otců k dětem – a navíc srdce dětí k otcům – se totiž nachází v, řekněme, původní verzi na konci Starého zákona. Vlastně jsou to poslední verše Starého zákona. Je třeba je proto hledat v knize Malachiáš – a teď pozor – v závislosti na překladu, buďto na konci třetí, nebo na konci 4. kapitoly. Většina českých překladů Bible používá dělení knihy Malachiáš na tři kapitoly. Pouze staročeská Bible kralická, plus doslovný Studijní překlad Miloše Pavlíka, poslední starozákonní knihu člení na kapitoly čtyři. Obsah je ale stejný. Zmíněné dva překlady pouze 3. kapitolu za 18. veršem ukončují, aby posledních pět veršů umístili do kapitoly čtvrté. Pravděpodobně jde o jakési reziduum členění Malachiáše podle latinské Vulgaty, která byla až do 16. století závazným překladem původních hebrejských a řeckých textů Bible. 

Mimochodem, například anglický překlad King James Bible z roku 2000 používá členění knihy Malachiáš na čtyři kapitoly, stejně tak německý Nový evangelický překlad z roku 2022. V kontextu s ním je zajímavé, že první německá Bible Martina Luthera z roku 1545 dělí Malachiáše na kapitoly tři.

Nicméně, ať tak či tak, ona slova zkrátka najdete úplně na konci Starého zákona, lhostejno, jaký překlad Bible čtete. Ale to už jsem říkal, takže si pojďme přečíst, jak zní. Budu opět citovat Český studijní překlad – kniha Malachiáš, 3. kapitola, verše 22 až 24:

Pamatujte na zákon mého otroka Mojžíše, který jsem mu dal na Chorébu, ustanovení a nařízení pro celý Izrael. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou.

Mal 3:22–24 (CSP)

První věta je jasná a srozumitelná – pamatujte čili jinak řečeno, dodržujte Mojžíšovy zákony, které přinesl z hory Choréb, jinde překládané jako Oréb, zkrátka ze Sinajské hory – tedy všem dobře známé desatero. K tomu bych jen připomněl slova Ježíše Krista z 5. kapitoly Matoušova evangelia, kde Ježíš ve svém kázání na hoře říká – verše 17 až 19:

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.

Mt 5:17–19 (CSP)

V tomto, myslím, máme jasno. Desatero zde bylo, je a bude. Vyložit druhou větu Malachiáše je už ale trochu obtížnější. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I když to už zaznělo na začátku tohoto dílu podcastu, přece jenom si připomeňme, co říkal anděl Gabriel Zachariášovi: A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově… Proč pořád Eliáš? Říkáte si možná v duchu, možná nahlas. 

Eliáš je považovaný za největšího ze židovských proroků. Zevrubnější povídání o něm mám ve svém edičním plánu, takže protentokrát řeknu jen to, že jako jediný z proroků byl Eliáš vzat do nebe. Zkrátka „VIP starozákonní prorok“. Eliáš ale není opomenutý ani v Novém zákoně. Nejen tedy v zaslíbení Janu Křtiteli andělem Gabrielem, nýbrž – kromě jiných zmínek – také v epizodě, kterou křesťanská tradice nazývá Proměnění na hoře nebo Proměnění Páně. To je obsažené ve všech třech synoptických evangeliích, byť tedy Lukáš se nezmiňuje o závěrečném rozhovoru učedníků s Ježíšem právě o Eliášovi. Proto nyní budu číst z Matouše – 17. kapitola, prvních 13 veršů:

Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.
Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“
Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“
Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
[Jeho] učedníci se ho zeptali: „Jak to, že učitelé Zákona říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?“ On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“ Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

Mt 17:1–13 (CSP)

Tyto verše jsou myslím jasnou odpovědí na otázku: Proč Eliáš? Krátce řečeno: V judaismu je Eliáš považovaný za jakéhosi předskokana Mesiáše, ale v křesťanství se jím nakonec stal Jan Křtitel.

Nicméně máme tu ještě ten velký a hrozný Hospodinův den, který má přijít. Co je tím myšleno? Srozumitelnou odpověď najdeme v parafrázovaném překladu Bible, Slovo na cestu. Pátý verš třetí kapitoly knihy Malachiáš zde zní takto:

Dříve, než přijdu já sám, abych soudil, pošlu k vám svého proroka Eliáše, aby vás varoval.

Zdroj: Slovo na cestu

Ježíš už na zemi přišel, aby byl po svém ukřižování a zmrtvýchvstání vzat do nebe k Bohu Otci. Jednou se však vrátí k poslednímu soudu. Nikdo neví, kdy to bude a je to tak dobře. Prorok Eliáš má svého „náhradníka“ v Janu Křtiteli, ovšem nemůžeme říct, že ten by svůj úkol nesplnil. Stačí malá citace z jeho známého kázání hlasu volajícího v pustině: A sekera už je přiložena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (L 3:9 /CSP/)

Když ještě chvíli necháme otevřený překlad Bible Slovo na cestu, pak poslední verš knihy Malachiáš – což mimochodem znamená, že už se konečně dostáváme k meritu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – ten zde zní takto:

Díky němu se rodiče sblíží se svými dětmi, abych při svém příchodu nemusel zničit zemi.

Zdroj: Slovo na cestu

Lukáš říká obrátit srdce otců k dětem (nebo synům), Malachiáš píše, obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům a Slovo na cestu to překládá podle mého názoru nejsrozumitelněji a takříkajíc nejobsažněji: rodiče sblíží se svými dětmi. Tím, jak je Bible vzhledem ke svému stáří silně patriarchální, původní texty sice explicitně nezmiňují matky a dcery, ale já věřím, že přesně tak, jak zní překlad Slova na cestu: rodiče sblíží se svými dětmi, je to i míněno. Dalo by se to říct i v delší variantě, podobnější původním slovům: Obrátí srdce otců a matek k synům a dcerám a srdce synů a dcer k otcům a matkám. Mno, dobře, to je trochu dlouhé – možná raději zůstaňme u sblížení rodičů s dětmi.

Ještě jednou zopakuji, že tato slova zaznívají na samém konci Starého zákona. Na rozhraní dvou hlavních částí Bible, de facto na hranici judaismu a křesťanství. Ale tím, že jsou vzápětí citovaná na začátku jednoho z evangelií, Starý zákon s Novou smlouvou svým způsobem zároveň propojují. Ostatně jak už jsem v tomto dílu říkal, potvrzuje to i Ježíš: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Není to samozřejmě jediné místo, kde dochází k symbióze obou částí Bible, ale i tak jde o jeden z příkladů toho, co ve svém podcastu tvrdím neustále, totiž, že Starý zákon od Nového či Nový od Starého, jednoduše nejde dost dobře oddělovat.

Asi se shodneme na tom, že Bible je především duchovní kniha. Ano, zároveň zde také najdeme mnoho návodů pro dobrý život. Dlužno dodat: Pro dobrý, bohulibý život. Život, který vede k budování Božího království už zde na zemi. My lidé jsme prodloužené ruce Boží. Bůh své záměry realizuje skrze nás. Jasně, něco asi dělá taky sám, ale domnívám se, že většina Boží vůle je v rukou člověka, v rukou lidí, které si Bůh používá pro své záměry. Mluvil jsem o tom v epizodě Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou. Pokud jste ji ještě neposlouchali, směle do toho. Ale ještě chvíli, prosím, vydržte u tohoto dílu :-)

Otec Stvořitel moc dobře ví, že lidé jsou jenom lidé, se svými chybami, nedostatky, slabostmi a patrně nikdy nekončícími hříchy. A stejně tak moc dobře ví, že pokud mají lidé budovat Boží království, musí se snést především sami mezi sebou. Kdyby jenom snést, měli bychom se mít rádi a milovat bližního svého, jak nás učí Ježíš. Jiný velký muž, Tomáš Garrique Masaryk často říkával: Rodina je základ státu,a já nemám jediný důvod si nemyslet, že při tom neměl, alespoň podvědomě, v hlavě právě onu část biblického verše …obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům.

Rodina je základ všeho, základ všehomíra – dovolil bych si tato slova, s použitím poněkud archaického pojmu, mírně upravit. Rodina je ale bohužel také základem možná ne všech, ale jistě mnoha svárů a spousty bolesti mezi lidmi. Ve společnosti nebo v médiích se mluví o šikaně ve školách, v zaměstnání, o sexuálním zneužívání v církvích a já nevím, o čem všem ještě. To všechno je špatné. Ale… přestože nemám ke svému tvrzení žádná empirická data – a moc rád bych se pletl – myslím si, že největší bolesti si vzájemně způsobujeme mezi svými nejbližšími ve svých rodinách. Díky Bohu se tak neděje všude, ale zároveň se nemůžu ubránit pocitu, že nejde o zanedbatelnou výjimku.

Propojení rodičů s dětmi a dětí s rodiči je tak niterné, jak jen může propojení člověka s člověkem být. V páté kapitole listu Efeským cituje apoštol Pavel slova Otce Stvořitele, která se nachází v Genesis 2:24: Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. (Gn 2:24 /CSP/) Když pak, nebojím se říct, z Božského spojení muže a ženy vzejde dítě, nemůže existovat žádný bližší vztah. Jeho paradoxem je ale obrovská křehkost a citlivost. Každá sebemenší, mnohdy i třeba domnělá nepravost od otce k synu či od syna k otci (vrátím-li se k původnímu znění biblického verše z knihy Malachiáš), je v tomto nejbližším vztahu vnímaná stonásobně silněji než například ve vztahu k jiným osobám. A pokud se nedejbože dějí i věci zásadnější, a já vůbec nechci dávat žádné příklady, zanechává to mnohdy nesmazatelné jizvy na duši. Myslím, že všichni to víme. Ale… ať hodí kamenem, kdo je bez viny, připomíná nám Ježíš.

Už ale dost pesimistických řečí! O tom všem bych nemluvil, kdybych si nemyslel, že právě kvůli vztahům v rodině, jakožto základu všeho, jsou jak v knize Malachiáš, tak i následně v Evangeliu podle Lukáše, zapsaná slova o obrácení srdce otců k dětem a srdce dětí k otcům. Pán Bůh tím podle mého názoru dává člověku krátké, ale naprosto jasné sdělení: Tvoje rodina je i má rodina.

Rodina, to jsou obvykle dvě až tři, někdy i čtyři generace. Pojďme proto ještě na chvíli lehce odbočit k takzvaným generačním střetům. Sám jsem ve věku, kdy kromě dětí mám i vnoučata. Třetí generace, velký kus života za sebou… Když se občas potkám se svými vrstevníky na delší debatu, nezřídka zazní známé řeči typu: Jó, když my jsme byli mladí, to bylo… a sem si dosaďte cokoliv, co vás napadne a dodejte lepší, hezčí, levnější a tak dále a tak dále. K tomu samozřejmě neodmyslitelně patří nijak lichotivé hodnocení současné mladé generace. Myslím, že tak tomu bylo vždycky a asi tomu tak vždycky i bude. 

Čímž ale netvrdím, že to považuji za správné, natožpak, že bych snad se seniorským brbláním souzněl. Jasně, i mně zůstává hlava stát nad takovými bizarnostmi, jako je například více pohlaví než jen muž a žena. Nicméně nesdílím názor, že bychom my, rádoby moudří kmetové, jenom proto, že jsme na tomto světě déle než jiní lidé, měli mít patent na rozum a správný názor. Naopak. Snažím se koukat na mladší generace s pochopením (ne, že by se mi to tedy vždycky dařilo) ale co je důležité, dívám se na ně jako na ty, kteří mě mohou něco naučit. I mě, onoho letitého kmeta, ošlehaného drsným životem, který by podle obecně vnímaných měřítek měl učit je. 

Mladší generace žijí třeba jinak, uznávají možná jiné hodnoty, jejich životní cíle mohou být také odlišné, ovšem to apriori neznamená, že je všechno špatně. Mladí lidé dokážou být ve spoustě činností efektivnější, nebojí se nových postupů a řešení, moderní technologie jsou pro ně pomocníkem, nikoliv překážkou, často mají větší odvahu zkoušet neprobádané cesty, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Podle mě by bylo trochu hloupé, nezkusit od nich alespoň něco okoukat, zkrátka něco se od mladších generací naučit. 

Zároveň si samozřejmě nemyslím, že by to nemělo platit i obráceně. Je mnoho zkušeností, znalostí a moudrosti, kterých se dost dobře nedá nabýt jinak než tím, že si je člověk jednoduše odžije. Toto skutečně mohou – a také by měli – předávat pouze starší lidé mladším generacím. Ovšem brblání na to jak dřív bylo líp a jak ti dnešní mladí nestojí za nic, to vážně na mysli nemám :-)

Kdybych měl vyslovit krátké resumé tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, pak bych řekl asi toto: Máme-li jako lidé tvořit Boží rodinu, budovat Boží království zde na zemi, je třeba, abychom začali doma, ve své vlastní rodině. Už jsem to v této epizodě jednou řekl: Myslím, že právě proto se na rozhraní Starého a Nového zákona nacházejí verše: On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Jan Křtitel s tímto Eliášovým poselstvím svým svérázným způsobem započal, pokračoval a pokračuje v něm stále Ježíš Kristus.

Obracejme proto s Boží pomocí svá srdce ke svým dětem a zkusme je, jako ti starší a možná i moudřejší, učit tomu, aby i ony obracely svá srdce k nám, svým rodičům. Protože tento díl podcastu vydávám krátce před Vánocemi, vkrádá se mi do hlavy myšlenka napsat, že právě tento čas je k tomu nejvhodnější. Možná ano, ale možná je taky nejvhodnější každý jeden den celého života. Možná je také třeba pokusit se nějaká uzavřená srdce otevřít. Díky, že nám v tom pomáháš, Pane Ježíši!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 11. 8. 2023

Na samém začátku Bible, hned v prvním verši čteme: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Češtináři by řekli, že slovo stvořit představuje takzvaný dokonavý vid slovesa tvořit. Dokonavá slovesa vyjadřují ukončený děj – to, co bylo stvořeno, je už hotové. Oproti tomu tvořit je sloveso nedokonavé čili označuje průběh děje. Ale je tu ještě jeden rozdíl. Dokonavá slovesa nemohou vyjadřovat přítomný čas, kdežto nedokonavá slovesa lze použít ve všech, v minulém, přítomném i budoucím času. Tvořil jsem, tvořím a budu tvořit. A právě o tom by měl být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví.

Příjemný poslech vám přeje Petr Lindner.

Abyste věděli, že Bůh stvořil zemi slovem, nemusíte být hned křesťanem jako Brno. Je to, myslím, všeobecně známá informace. I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod. A tak to pokračuje dál až ke stvoření člověka: I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.

V Bibli se nikde nepíše, že by snad Stvořitel disponoval armádou dělníků, kteří by na základě příkazu budiž /něco/ začali pracovat na jeho splnění. Bůh jednoduše vyřkl slovo a tak se stalo. Může to být nepochopitelné, může to znít jako sci-fi, ale neodmyslitelně to patří k židovsko-křesťanském mystériu. 

Boží budiž /něco/ se nachází v první kapitole knihy Genesis čili v první knize Mojžíšově. Hned na začátku kapitoly druhé se však dozvídáme, že s tím tvořením slovem to nebylo tak jednoznačné. Mojžíšova stylistika se zdá být poněkud kostrbatá, protože zde se až dodatečně dozvídáme: Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší. Tolik 7. verš 2. kapitoly knihy Genesis. V jednom podcastu jsem slyšel vtipnou poznámku, že teprve s člověkem si Bůh musel zašpinit ruce. Jde sice jen o žert, ale i ten nám napovídá něco o výjimečnosti lidského stvoření. Ta je v Bibli potvrzená samotnými Božími slovy, která se nachází na konci 1. kapitoly knihy Genesis. Přečtu 26. až 31. verš:

I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. 

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. 

Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. A Bůh řekl: Hle, dal jsem vám každou rostlinu mající semena na povrchu celé země a každý strom, na němž je ovoce mající semena. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři, všemu nebeskému ptactvu a všemu pohybujícímu se na zemi, v čem je živá duše, jsem dal za pokrm každou zelenou rostlinu. A stalo se tak. 

Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.

Gn 1:26–31 (CSP)

Stejně, jako nemusíte být křesťany, abyste věděli, že Bůh tvořil slovem, řekl bych, že všichni také někdy slyšeli úsloví k obrazu svému. Na toto téma jsem již dříve vytvořil samostatný díl tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce. K prvním dvěma veršům, které jsem před chvílí citoval, jsem zde řekl:

„Dva verše, dvě věty, a v nich trojí ujištění o stvoření muže a ženy k Božímu obrazu. Napadá mě, že zde klidně mohlo být, třeba v poslední větě, místo pojmu obraz použité slovo odraz: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k odrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Jinak řečeno, Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha. Ale to už se pokouším přepsat Bibli, a to rozhodně dělat nechci, tudíž pojďme dál.“

Následně zde říkám, že přirovnání člověka k obrazu Božímu v Bibli nenajdete pouze na samém začátku První knihy Mojžíšovy. Používá ho například také apoštol Pavel ve svých epištolách. V prvním verši 11. kapitoly První knihy Korintským Pavel říká: Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.

To by jako ukázka z epizody K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce mohlo stačit. Pokud jste tento díl ještě neposlouchali, najdete ho, jako všechny epizody tohoto podcastu, buďto na webu Biblismy.cz a/nebo na běžných podcastových platformách.

Každopádně jisté je, že nejvyšší sochař vytvořil člověka z půdy země se záměrem, aby se mu jeho výtvor podobal. Což mimo jiné také znamená, že i člověk by měl být tvořivý.

Slovo tvořit lze vykládat několika způsoby. Primárně to, podle mého soudu, znamená dát něčemu vzniknout, zkrátka třeba něco vyrobit, postavit, sestrojit. Až v jakémsi vyšším významu, kdy pojem tvořivost často nahrazujeme slovem kreativita – pocházejícím z latinského creo = tvořím – se jedná o řekněme invenční tvorbu, kdy kreativní lidé přichází s novými myšlenkami, nápady, objevy, ale také třeba autorskými uměleckými díly.

Pojem tvořit ale také znamená být součástí celku. Dám jednoduchý příklad: Bibli tvoří 66 samostatných knih. Možná se v tom už příliš, lidově řečeno, přehrabuji, ale nedá mi nezmínit příbuznost tvoření ve smyslu být součástí celku, jakožto spojení člověka s Bohem. Bůh nás stvořil, abychom s ním vytvořili jeden celek. Nevím, jak vám, ale mně to smysl dává.

Kromě posledně zmiňovaného významu je společným jmenovatelem všech popsaných činností jednoduše… práce. Tvorba, tvoření je práce. Nemusí to být nutně jen práce fyzická, také intelektuální činnost je práce. Všimněte si, že i sám Pán Bůh, sotva stvořil člověka, hned ho pověřil úkoly. V 15. verši 2. kapitoly knihy Genesis čteme: Hospodin Bůh vzal člověka a umístil ho v zahradě v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Obdělávání či střežení, to je práce. Člověk zkrátka nebyl stvořený proto, aby ležel pod stromem v zahradě Eden a čekal, až mu budou lítat pečení holubi do huby. Jeho úkolem bylo o zahradu se starat a chránit ji. Jak to dopadlo, všichni víme, ale to je už jaksi jiný příběh. I když… trestem za neuposlechnutí Hospodinova zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého nebyla jen smrtelnost člověka, ale také celoživotní lopota ke své obživě. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš, čteme v 19. verši 3. kapitoly Genesis.

Ať už jsme k práci byli stvoření nebo odsouzení, lidským údělem zkrátka je pracovat čili tvořit. Jiným slovem bychom měli být činorodí. Ne, nemějte strach, morfologii slova činorodost už rozebírat nebudu :-) Chci říct jinou věc. Možná jsem divný, ale nikdy nepochopím, jak se někdo může nudit… Trochu empatie bych možná našel u pubertálních výrostků s jejich rozbouřenými hormony. Nevědí si rady sami se sebou a nevědí, co dělat. Takže se občas nudí. Ale popravdě to říkám jenom proto, že jednoho takového mám doma, a pokaždé, když za mnou přijde s tím, že nemá co dělat, bouří se ve mě nikoliv hormony, nýbrž adrenalin :-) Ovšem pokud slyším slova o nudě od dospělého člověka, mám chuť mu dát do ruky krumpáč a poslat ho kopat kanály. 

Pravda je taková, že to bohužel slýchám docela často. „No víš“, říká mi kamarád, kterému už vousy šediví, nikoliv teprve raší, „když přijdu z práce domů, nemám co dělat. Tak si pustím nějaký seriál nebo koukám na YouTube a pak jdu spát.“ „Aspoň, že chodíš do té práce“, říkám si zase já, byť jen v duchu. A je mi z toho smutno. Možná je dobře, že jsme po pádu Adama a Evy byli, jak už jsem trochu tvrdě řekl, odsouzeni k práci na svém živobytí. Kdyby tomu tak nebylo, kdybychom jenom leželi na gauči a penízky se nám samy kutálely na konta, obávám se, že by se mnoho lidí unudilo k smrti. 

Nechci zdlouhavě rozebírat, proč tomu tak je, nicméně domnívám se, že za vším stojí současná konzumní společnost. Máme se tak dobře, jak se lidstvo ještě nikdy nemělo. Zvykli jsme si brát a mít to hned. Chceme si užívat, chceme se bavit… tedy abych byl přesný – chceme být baveni. Přesně tak, jak říká Chantal Poullain Bolku Polívkovi ve hře Šašek a královna: „Bav mě!“ Můžete namítnout: „Co je na tom špatného, když je to za moje poctivé, těžce vydělané peníze?“ Ano, to je chvályhodné. Taky by to mohly být peníze vydělané nepoctivě. Ale kde je v tom všem slovo tvořit?

Předchozí část jsem ukončil otázkou, kterou bych ale – snad se za to na mě nebudete zlobit – nechalotevřenou. Zároveň jsem zde uvedl, že poctivá práce je chvályhodná, možná lépe – bohulibá. Své o tom ví apoštol Pavel, který ve svém Druhém listu Tesalonickým, křesťany nabádá k tomu, aby – jeho slovy – jedli vlastní chléb. Třetí kapitola, verše 10–15:

Neboť když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám toto: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb. 

Vy však, bratři, neochabněte v konání toho, co je správné. Jestliže někdo neposlouchá naše slovo v tomto dopise, dávejte si na něho pozor [a] nestýkejte se s ním, aby se zastyděl. Avšak nepokládejte ho za nepřítele, nýbrž napomínejte ho jako bratra.

2Te 3:10–15 (CSP)

Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Neslyšeli jste to už někdy? My, co jsme zažili komunistickou totalitu, to známe velmi dobře. Je neslýchané, s jakou drzostí si soudruzi přivlastnili tuto biblickou větu pro svou zvrhlou ideologii! Komouši, kteří křesťanství potlačovali jak to jen šlo a neváhali sáhnout ani k bezpráví a násilí! Mimochodem, nejde o ojedinělý příklad. Bolševik si biblických úsloví přisvojil více. Třeba takové Kdo seje vítr, sklidí bouři. Nebo, že by to prorok Ozeáš (8. kap., 7. verš) obšlehl od komunistů? To asi ne, že? Ale nechme toho. Omlouvám se, že jsem se trochu rozohnil a navíc odbočil od našeho tématu. Pojďme zpět k tvoření či práci.

Nejen ze slov apoštola Pavla je zřejmé, že lenoši, kterým se nechce pracovat – lidé, jež netvoří – se Bohu zrovna nepodobají. Dobře, ale známe i opačný extrém – workoholismus. Tím trpí lidé, kteří propadli své práci, doslova jsou na ní závislí. Nic pro ně není tak důležité, jako jejich práce. Není divu, že rodiny se workoholikům rozpadají úplně stejně, jako třeba alkoholikům. Čeho je moc, toho je příliš, mohli bychom to lakonicky okomentovat. Co na to ale říká Bible? O workoholismu jako takovém nemluví, tedy já jsem v ní žádnou takovou zmínku nenašel, ale král Šalomoun, byl-li to on, kdo napsal knihu Kazatel, pro nás má velmi zajímavá slova, která velkou část toho, co jsem už v tomto dílu podcastu řekl, shrnují – a přidávají něco navíc. Poslechněme si část 3. kapitoly Kazatele, která má v Českém studijním překladu podtitul Bohem uložené dílo. Verše 9 až 15:

Jaký užitek má ten, kdo pracuje, z toho, při čem se namáhá? Viděl jsem plahočení, které Bůh uložil lidským synům, aby se při něm osvědčili. To všechno učinil krásné ve svůj čas. Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce. Poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než aby se radovali a aby konali ve svých životech dobro. A také, že když kterýkoli člověk jí a pije a užívá blaho při vší své námaze, je to Boží dar. Poznal jsem, že všechno, co Bůh učiní, to bude pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat. Bůh to udělal, aby lidé měli před ním bázeň. To, co je, je odedávna, i co má být, už dávno bylo. Bůh posoudí to, co pominulo.

Kaz 3:9–15 (CSP)

O Kazateli se ví, že je to známý skeptik, ovšem jen na první pohled. V jeho slovech je skryto mnoho moudrosti. Když si uvědomím, co jsem v tomto dílu zatím řekl já, a co nám v několika verších sděluje starozákonní Kazatel, je mi trochu stydno za své jednoduché a příliš lidské nebo biblicky – tělesné – uvažování. Mimochodem, možná podobně „tělesně“ k práci přistupovala i jinak velmi zbožná Ježíšova kamarádka Marta, sestra Marie a Lazara. Mluvil jsem o ní v epizodě tohoto podcastu s názvem Marta… ta starostlivá, ale zbožná. Pojďme však zpátky ke Kazateli.

Ano, Kazatel považuje pracovitost za užitečnou a rozhodně nemá nic proti tomu, aby se lidé po práci dobře bavili, jedli a pili. Dokonce říká, že je to Boží dar. Avšak zároveň nezapomíná dodat: Věčnost tvoří Bůh. A k tomu, co pro ni Bůh činí, nejde nic přidat ani ubrat. Mezi řádky tedy Kazatel vsunuje nevyřčenou otázku: Vezmete si všechno to, s čím si dáváte práci, s sebou do hrobu? Do života po životě?

Zdá se, že otevřených otázek bude v tomto dílu více. Ostatně zrovna Kazatel je v tom mistr nad mistry. Takže se toho nebojme a přidejme ještě jednu navrch. K výkladu právě přečtené citace si vypůjčím ještě slova katolického kněze, teologa a autora duchovní literatury, Aleše Opatrného, která napsal ve své knize Stůl slova:

Ne, že by Kazatel práci jako takovou odmítal. Ale vidí, že na ni nemůže vložit všechnu naději, že nevede ke spáse, ke štěstí bez trápení. Všechno plahočení a namáhání totiž nevede člověka k absolutnímu bezpečí, k odpočinutí a spočinutí srdce, za kterým by nebylo starostí a trápení. Slova Kazatele provokují otázku: Co tedy není marnost?

Zdroj: Aleš Opatrný | Stůl slova

Jak už to v tomto podcastu bývá, od pragmatických otázek se dostáváme k duchovním principům. Kazatel nepřímo a Aleš Opatrný na rovinu říkají, že nejvyšší štěstí člověka je v Bohu. Já k tomu nemám co dodat, ale budu citovat ještě jednoho moudrého člověka, který nás „otočí“ zpátky na začátek, ke stvoření. Není jím nikdo jiný, než velký mystik a zakladatel Tovaryšstva Ježíšova čili jezuitského řádu, Ignác z Loyoly. Ten ve své knize Duchovní cvičení píše:

Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši. Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka a aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen.

Zdroj: Ignác z Loyoly | Duchovní cvičení

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví sice není pokračováním, ale přesto volně navazuje na minulou epizodu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce. Posloupnost je logická – Stvořitel nás obdařil hřivnami, talentem nebo více talenty pro nějaké činnosti a ty můžeme využívat k tvoření, k práci. Závěr tohoto dílu proto povedu v duchu ukončení dílu minulého. Zde jsem řekl, že jednou hřivnou nás Pán Bůh obdaroval všechny – a totiž hřivnou lásky. To mimo jiné znamená, že ani tuto, ani své další hřivny, bychom si neměli syslit jen pro sebe. Využívat je k hamounění peněz či obecně majetku… Svou prací nebo jejími plody lze také pomáhat lidem v nouzi, nebo lidem, kteří z nějakého důvodu sami nemohou pracovat. Nebo třeba podporovat svou církev.

Když jsem citoval verše ze starozákonní knihy Kazatel, určitě jste v jednom verši zaznamenali slovo dobro. Kazatel říká: Poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než aby se radovali a aby konali ve svých životech dobro. Kazatel tedy – jak už jsem řekl – nemá nic proti tomu, aby se lidé po práci dobře bavili, ale zároveň rád vidí, když navíc ještě konají také dobro. Kdybych měl začít vypočítávat, jakými způsoby se dá konat dobro, tento díl podcastu by hned tak neskončil. Věřím však, že sami najdete mnoho způsobů, jak přispět alespoň malým dobrem tam, kde je to potřeba. Stačí uvažovat trochu… tvořivě.

A na úplný závěr ještě poslední poznámka. Ve své bezbřehé tvořivosti nezapomínejte na sedmý den. Třetí verš 2. kapitoly knihy Genesis praví: Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil. Pán Bůh už má sice hotovo, nás ještě možná nějaká ta práce čeká, ale šabat je šabat – a ten je třeba ctít. Ovšem to už je úplně jiné téma, to si budu šetřit na některý z příštích dílů.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek O tvořivosti, práci… i lenosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Jinak řečeno, nejvyšší sochař vytvořil člověka z půdy země se záměrem, aby se mu jeho výtvor podobal. Což mimo jiné také znamená, že i člověk by měl být tvořivý. Co z toho pro nás vyplývá, to už si poslechněte v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví.

Příjemný poslech vám přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek O tvořivosti, práci… i lenosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.