Petr Lindner | 30. 12. 2025

Minulý díl tohoto podcastu byl ve znamení zneužívání biblických veršů, v tomto se podíváme na pojem, jehož význam se s biblickou zvěstí úplně neslučuje. Zlaté tele. Dnes je sice možná častěji slyšet slovní spojení zlatý padák, nicméně tak jako tak jde o synonymum uctívání peněz, bohatství a moci. Biblické pojetí zlatého telete je však jiné a navíc, nezřídka i v duchovním kontextu, ne vždy správně chápané. A co zde dělá osel a lev? Nechte se překvapit :-)

U posledního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás zdraví, a klidný, ničím nerušený poslech přeje, Petr Lindner.

Tato epizoda sice není pokračováním minulého dílu, ale je pravda, že o zlatém teleti nebo býkovi zde pár slov zaznělo. Řekl jsem si proto, že by možná nebylo špatné, věnovat se tématu kultických zlatých soch trochu podrobněji. Pojďme tedy rovnou do Exodu čili Druhé knihy Mojžíšovy, kde se nachází první příběh o zlatém teleti. Nebo býčkovi? Uvidíme, co z toho nakonec bude…

Abychom byli v obraze, přečtu nejprve prvních osm veršů 19. kapitoly knihy Exodus:

Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory:
„Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně:
„Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“
Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.

Ex 19,1–8 (ČEP)

Pán Bůh jedná takříkajíc operativně, proto hned krátce po exodu Izraelců z Egypta pověřuje Mojžíše novými úkoly. Nejprve má lidu tlumočit Hospodinův záměr učinit z něj vyvolený národ. Jak jste sami slyšeli, Izraelci nejsou proti. Jednomyslně čili všichni do jednoho slibují Hospodinu poslušnost: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“

Ve 20. kapitole Bůh ustanovuje desatero, v následujících třech kapitolách pak další zákony. Na konci 24. kapitoly Exodu Mojžíš opět vystupuje na Sinajskou horu, přináší odsud všechna Boží ustanovení a na druhý den Izraelci rituálně uzavírají s Hospodinem smlouvu krve. Znovu se opakuje, cituji: Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3 /ČEP/)

Pán Bůh však k sobě na horu Sinaj Mojžíše povolává znovu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ (Ex 24,12 /ČEP/) Tentokrát se však Mojžíšův výstup na Sinajskou horu poněkud protáhl. Hospodin mu totiž poskytl velmi podrobné školení o bohoslužebném konání. Mojžíš dostal detailní směrnice pro vybavení svatyně svatých, návod, jak a z čeho postavit truhlu slitovnici, jak má vypadat oltář, jak se mají oblékat kněží, zkrátka velmi, ale opravdu velmi podrobné liturgické pokyny. S oblibou říkám, že kdyby v Bibli byly přiložené ještě i technické výkresy a střihy na kněžská roucha, mohli bychom všechno do nejmenšího detailu přesně rekonstruovat. Tato ujednání můžete číst od 25. do 31. kapitoly knihy Exodus. Není tedy divu, že Mojžíš strávil na sinajské hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

Jenže izraelský lid, kempující na úpatí sinajské hory, se mezitím nejspíš začal trochu nudit. Přečtu prvních pět veršů 32. kapitoly knihy Exodus:

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho:
„Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
Áron jim řekl:
„Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“
I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka.
A oni řekli:
„To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal:
„Zítra bude Hospodinova slavnost.“

Ex 32,1–5 (ČEP)

Na tomto místě malá vsuvka. Od začátku tohoto dílu byla řeč o zlatém teleti, právě jsem však četl – z Českého ekumenického překladu – o soše býčka. Pravda je taková, že většina českých překladů, s výjimkou zmíněného ekumenického a pak také ještě Katolického liturgického překladu, používá slovo tele. V hebrejském originálu je zde výraz  עגל [egel], což znamená tele – samec. Takže mladý býk čili býček. Web BibleHub.com k tomu uvádí:

[Egel] označuje tele samce, obvykle od narození do prvního roku života, stádium ceněné pro křehkost masa, ekonomický potenciál a rituální vhodnost. V každodenním životě byl symbolem potenciální síly, plodnosti a slavnostní hojnosti (srovnej 1. Samuelovu 28:24). V uctívání se stal buď legitimní obětí, nebo, tragicky, falešným znázorněním božstva.

Zdroj: BibleHub.com

Nicméně vraťme se k našemu příběhu Izraelců navrátivších se z Egypta. Poměrně zhusta bývá tato část knihy Exodus vykládaná jednoduše jako modloslužebnictví. Izraelci si zkrátka místo Pána Boha, kterému před pouhými čtyřiceti dny slibovali věrnost až za hrob, vlastníma rukama vyrobili náhradního Boha. Je to ale skutečně tak? Já si myslím, že ne. Stačí jen před chvílí citovaný text číst pořádně. Poté, co Áron posbírá všechny zlaté náušnice z uší žen, synů a dcer a odlije sochu býčka, lid říká: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Neříká nic ve smyslu, že by se jednalo o nějakého nového boha, nahrazujícího Hospodina. Navíc posléze Áron dodává: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“  Je sice pravda, že bohoslužba se zvrtla k nevázaným hrám, jak se v Exodu píše o kousek dál, ovšem izraelský lid přesto oslavoval Boha, který je vyvedl z Egypta. Čili Hospodina. Nejde tedy o modloslužebnictví, nýbrž o porušení druhého přikázání desatera tak, jak jej Hospodin předal Mojžíšovi: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. […] (Ex 20,4–5 /ČEP/)

Nevím…, možná si staří Izraelci mysleli, že Mojžíš se vrátí ze sinajské hory ruku v ruce s Pánem Bohem, který s nimi od té doby bude přebývat. Nemohli jaksi vědět, že Bůh sestoupí na zemi až o mnoho staletí později v osobě Ježíše Krista. Nedočkaví Mojžíše, který si nejspíš dělal pečlivé poznámky na Hospodinově workshopu někde nahoře na vrcholu Sinaje, si proto aspoň vyrobili sochu Boha. Zpodobnili ho jako mladého býčka – symbol moci, síly, plodnosti, ale také třeba války. Je dobré si uvědomit, že v tomto konání se ukazuje také touha Izraelců po Bohu. Naprosto zřejmě chtějí být v Boží přítomnosti. Chtějí, aby byl Bůh s nimi a oni s ním. Netouží ovládat své životy sami. Přejí si být vedeni Hospodinem, kterému důvěřují. A důvěřovat Bohu, to je elementární prvek víry. V duchu si říkám něco o tom, že by nebylo vůbec špatné, kdybychom i my měli takovou touhu po Boží přítomnosti. Zkrátka osobně jsem ochotný Izraelce za jejich přestupek se zlatou sochou býčka omluvit.

Já ale nejsem Bůh, a tomu se jednání svého vyvoleného lidu nelíbilo ani za mák. A nelíbilo se to ani Mojžíšovi, který samým vztekem rozmlátil kamenné desky s desaterem o nejbližší skálu. Pak vzal býčka, kterého udělali, spálil jej ohněm, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal Izraelcům pít, píše se ve 20. verši 32. kapitoly knihy Exodus. Proč tento zvláštní trest? To vážně netuším, ale někde jsem četl zajímavé vysvětlení: To, co uctívali jako „boha“, museli Izraelci vypít, aby to pak z nich zase vyšlo ven. Prý jde o obraz toho, že modla, nebo podle mého názoru onen nežádoucí obraz Boha, není něco vznešeného, ale cosi, co člověk nakonec „vyhodí“. Celý příběh bohužel nakonec dopadl krveprolitím, ale to už si, prosím, v knize Exodus přečtěte sami. My se nyní posuneme ke druhému zlatému býčku, přesněji hned ke dvojici zlatých soch.

Tušíte správně, řeč bude – mimo jiné – o králi Jarobeámovi, o němž jsem mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Kdo seje vítr, sklízí bouři. Nacházíme se v Izraeli v době po smrti krále Šalomouna, tedy někdy kolem roku 930 před naším letopočtem. Země je rozdělená na jižní Izrael, kterému panuje Šalomounův syn Rechabeám, jež má pod svým vlivem pouhé dva z dvanácti izraelských kmenů, největší kmen Juda a naopak nejmenší Benjamínovce. Severní Izrael se zbývajícími deseti kmeny ovládá král Jarobeám. A ten má roupy, zavést na svém panství něco jako vlastní náboženství. Proč? Aby mu lidi za bohoslužbami neutíkali do Jeruzaléma, patřícího do správy krále Rechabeáma. Ve 12. kapitole První knihy Královské čteme – 25. až 30. verš:

Jarobeám vystavěl Šekem v Efrajimském pohoří a usadil se v něm. Odtud vyšel a vystavěl Penúel. Pak si Jarobeám v srdci řekl:
„Nyní by se mohlo království navrátit k Davidovu domu. Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi.“
Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu:
„Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“
Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu.

1Kr 12,25–30 (ČEP)

Abychom byli v obraze: Bét-el ležel pár kilometrů od hranic s jižním Izraelem, asi 10–15 kilometrů od Jeruzaléma. Město Dan bylo naopak situované úplně v severním cípu Izraele. Jarobeám tedy rozmístil své modly doslova strategicky tak, aby jeho obyvatelstvo nemělo důvod  navštěvovat Jeruzalém.

Aby toho nebylo málo, stanovil také vlastní kněží, a dokonce vymyslel i vlastní svátky. To se dozvídáme ve 12. kapitole První knihy Královské hned vzápětí:

Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. V osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku, a vystoupil k oltáři. Tak si počínal v Bét-elu: obětoval býčkům, které dal udělat, a ustanovil v Bét-elu kněze posvátných návrší, která nadělal. Vystoupil k oltáři, který dal udělat v Bét-elu, patnáctý den osmého měsíce, toho měsíce, v kterém si usmyslel zavést svátek pro Izraelce; vystoupil k oltáři pálit kadidlo.

1Kr 12,31–33 (ČEP)

Tak to dopadá, když člověka popadne neovladatelná touha po moci. Dějiny lidstva mluví naprosto jasně – každý režim, který chtěl ovládnout svůj lid, k tomu vždycky zneužil kromě jiného také náboženství. Vrátíme-li se však k tématu tohoto dílu podcastu, tedy ke zlatým býčkům, pak v tomto případě se nebojím nazvat je modlami. Ostatně už jsem toto slovo před chvílí použil. Pravidla, která dal Hospodin na sinajské hoře Mojžíšovi, si Jarobeám přizpůsobil vlastní potřebě, ohnul je k obrazu svému, nikoliv k obrazu Božímu. Samotní zlatí býčkové byli dokonce možná tím nejmenším zlem. Ale chování krále severního Izraele tentokrát omlouvat nebudu.

Přestože následující dění, popsané v První knize Královské už přímo nesouvisí s kultem zlatých býčků, považuji za vhodné se mu přesto věnovat, abychom se dozvěděli, jak to s Jarobeámem dopadlo.

Hospodina samozřejmě královo chování rozpalovalo do červena, a proto za králem poslal muže Božího, proroka, který mu měl tlumočit slova Stvořitele. Budu číst prvních devět veršů 13. kapitoly První knihy Královské:

Když Jarobeám stanul u oltáře, aby pálil kadidlo, přišel do Bét-elu z Judska muž Boží s Hospodinovým slovem. Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn:
„Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: ‚Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.‘“
Téhož dne dal i věštecké znamení:
„Toto je věštecké znamení, které ohlásil Hospodin: Hle, oltář se roztrhne a popel z obětí, který je na něm, se rozsype.“
Když uslyšel král Jarobeám slovo muže Božího, které zvolal proti oltáři v Bét-elu, vztáhl od oltáře svou ruku a poručil:
„Chopte se ho!“
Ale ruka, kterou proti němu vztáhl, strnula, takže ji nemohl přitáhnout k sobě zpět. Oltář se roztrhl a popel z obětí se z oltáře rozsypal podle věšteckého znamení, které muž Boží učinil na Hospodinův pokyn. Král se na muže Božího obrátil se slovy:
„Prosím, pros Hospodina, svého Boha, o shovívavost a modli se za mne, abych mohl přitáhnout ruku k sobě zpět.“
Muž Boží prosil Hospodina o shovívavost a král přitáhl ruku k sobě zpět a byla zase jako dřív. Král k muži Božímu promluvil:
„Pojď se mnou do domu, posilni se a dám ti dar.“
Muž Boží králi odvětil:
„I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani pít vodu, neboť tak mi přikázal Hospodin svým slovem:
‚Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel.‘“

1Kr 13,1–9 (ČEP)

Boží muž plnil příkazy Hospodina důsledně, jenže měl smůlu, brzy poté byl totiž podvedený. Nikoliv Jarobeámem, ale starým prorokem z Bét-elu, který se dozvěděl o tom, co se stalo s královým oltářem. Sedl na osla, dohnal Božího muže a nalhal mu, že anděl udělil výjimku a Boží muž se tedy se u něj doma může najíst a napít. Ještě, když seděli za stolem, Hospodin muži Božímu vyčetl jeho prohřešek a svou řeč zakončil slovy: Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedls chléb a pils vodu na místě, o němž ti řekl: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců. (1Kr 13,21–22 /ČEP/) Co tím Pán Bůh myslel, se dozvídáme v následujících verších. První Královská, 13. kapitola, verše 23 až 34:

Když prorok, kterého přivedl zpět, pojedl a napil se, osedlal mu osla a on odejel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho. Jeho mrtvola ležela na cestě a vedle ní stál osel; i lev stál vedle mrtvoly.
Tu šli kolem nějací muži a viděli na cestě ležící mrtvolu i lva stojícího vedle té mrtvoly. Přišli do města, v němž bydlel ten starý prorok, a vykládali o tom. Když to uslyšel prorok, který ho přivedl z cesty zpět, řekl: „To je muž Boží, který se vzepřel Hospodinovu rozkazu. Hospodin jej vydal lvu a ten ho roztrhal a usmrtil podle slova, které k němu Hospodin promluvil.“
Pak rozkázal svým synům: „Osedlejte mi osla!“
Osedlali mu ho. Odejel a nalezl mrtvolu ležící na cestě; vedle mrtvoly stál osel i lev. Lev nesežral mrtvolu ani neroztrhal osla.
Prorok zvedl mrtvolu muže Božího, naložil ji na osla a vezl ji zpět. Ten starý prorok přišel do města, naříkal nad ním a pohřbil ho. Jeho mrtvé tělo uložil do svého hrobu a naříkali nad ním: „Běda, můj bratře!“
Po pohřbu řekl svým synům: „Až umřu, pochovejte mě do hrobu, v němž je pohřben muž Boží. Vedle jeho kostí uložte i mé kosti. Jistě se stane to, co na Hospodinův pokyn volal proti oltáři v Bét-elu i proti všem domům na posvátných návrších v samařských městech.“
Ani po této události se Jarobeám neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší. Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil, a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.

1Kr 13,23–34 (ČEP)

Scéna se lvem a oslem představuje mystický obraz, alegorii Božího trestu. Lev zde není nebezpečné zvíře, které by Boží muž náhodně potkal na své cestě, nýbrž vystupuje v roli vykonavatele soudu. Proto také člověka „pouze zabije“, ale nesežere ho – není to jeho kořist. Stejně tak se lev nedotkne ani osla, na němž by si lev-zvíře jistě s gustem smlsnul. Jenže, můžete si říct, že osel by v takovém případě utíkal, až by se mu za kopyty prášilo. Tudíž i on zde má svůj zvláštní význam, roli jakéhosi tichého svědka celé události.

Jsme na konci této poněkud zvířecí epizody. Osvětlili jsme si, že výraz zlaté tele, používaný občas v běžném jazyku jakožto synonymum uctívání peněz, bohatství a moci, úplně nesouvisí s prvním zlatým teletem Izraelců, navrátivších se pod Mojžíšovým vedením z Egypta, ale mnohem blíž už má ke zlatým býčkům krále Jarobeáma. Zatímco Mojžíšovi lidé z mého pohledu „pouze“ porušili druhé přikázání desatera, Jarobeám si z býčků udělal skutečné modly, s jejichž pomocí chtěl upevnit svůj vliv a moc nad lidem severního Izraele. 

Do jeho příběhu pak vstupují další dvě zvířata, lev a osel, která před námi vystaví biblickou scénu, jíž se dost možná inspiroval C. S. Lewis v závěrečné knize Letopisů Narnie, Poslední bitva. Byť zde tedy osel převlečený za lva, slouží ke lži, nikoliv jako svědek spravedlivého soudu. 

Doufám, že se vám poslední díl podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 líbil a budu moc rád, když mu zachováte přízeň i v novém roce. A pokud mi navíc napíšete, jaká témata by vás zajímala, nebo co byste třeba chtěli zlepšit, stejně tak rád se budu vašimi náměty zabývat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 131 | Zlaté tele… a lev s oslem navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U posledního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás zdraví, a klidný, ničím nerušený poslech přeje, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 131 | Zlaté tele… a lev s oslem navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 7. 12. 2024

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem sice zařadil do škatulky Biblická jména, ve skutečnosti ale o žádném konkrétním jménu nepojednává. I když… jména zde vlastně zazní a to jména vpravdě zásadní. Nicméně základem pro tuto epizodu je úsloví Udělat si jméno, které se – i když byste to možná nečekali – v Bibli opravdu nachází.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Abychom se příliš nezdržovali, začnu hned první citací, byť to nebudou biblické verše, nýbrž kousek z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera. Tato 600stránková bichle, obsahuje přes 2 700 hebrejských, více než 570 řeckých a rovných 45 aramejských biblických jmen. Ke všem je uveden více či méně podrobný výklad, samozřejmě včetně přepisu v původním jazyku. Profesor Heller v úvodu mimo jiné píše:

Mají být biblická jména vůbec vykládána a překládána? Dnes se jméno obvykle považuje za hříčku náhody: příjmení je po rodičích, křestní jméno pak podle jejich vkusu, často jen podle zvuku. Nebo se jméno dědí po některém příbuzném, kmotrovi či známé osobnosti. Význam jména se téměř nevnímá. 
Tím se velmi lišíme především od starověku, kdy Bible vznikala. Pro starověkého člověka bylo jméno znamením, šifrou povahy nositele, ba až věštbou o tom, koho máme před sebou. To vyjadřuje běžné latinské úsloví nomen – omen, doslova „jméno je (věštebné) znamení“ (svého nositele).

Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen

Aby toho ale nebylo málo, některým biblickým postavám se jejich jméno v průběhu dění změnilo – právě proto, aby takříkajíc i v průběhu času správně vyjadřovalo ono latinské nomen – omen. Klasickým starozákonním příkladem je třeba patriarcha Abraham, který se nejprve jmenoval Abram. V 17. kapitole knihy Genesis se píše – verše 3 až 5:

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“

Gn 17:3–5 (ČEP)

Abram (אַבְרָם) znamená Otec (je) vyvýšen, kdežto Abraham (אַבְרָהָם) lze přeložit jako Otec množství. Jan Heller ve svém slovníku píše, že ve jménu Abram se otec (אַבְ) vztahuje k některému bohu, kdežto ve jménu Abraham se vztahuje k samotnému nositeli jména. Jde tedy o odstínění mýtických asociací jména Abram, běžného v akkadské oblasti, t.j. o demytizaci (Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen).

Krátká citace z knihy Genesis v sobě skrývá ještě jednu důležitou skutečnost a totiž, že samotný Bůh jméno nemá. Já jsem, říká se i zde, stejně jako ve známém příběhu Mojžíše u hořícího keře, který je popsaný ve 3. kapitole knihy Exodus. Pán Bůh vyzývá Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, jenže váhavý a neprůbojný Mojžíš má se vším nějaký problém. Pánu Bohu říká:

[Avšak Mojžíš Bohu namítl:] „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Ex 3:13 (ČEP)

Na to mu Pán Bůh z hořícího keře odpovídá:

[Bůh řekl Mojžíšovi:] „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

Ex 3:14 (ČEP)

Docela by mě zajímalo, jak se Izraelci tvářili, když jim Mojžíš oznámil: Posílá mě k vám JSEM. Jestli je takové jméno/nejméno uspokojilo, o tom bych si vážně dovolil pochybovat, nicméně jak víme, dobrá věc se podařila a Mojžíš Izraelce s vydatnou Boží pomocí z Egypta skutečně vyvedl. 

Ono Jsem, který jsem však v sobě skrývá další význam nebo spíš skutečnost, a totiž, že Židé, právě pravděpodobně na základě tohoto biblického verše Boží jméno nevyslovují. Nevyslovují slovo Bůh. Vede je k tomu přikázání desatera, jak je zapsané v 7. verši 20. kapitoly Exodu:

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Ex 20:7 (ČEP)

V hebrejské Bibli se proto pro slovo Bůh používá takzvaný tetragram (z řeckého  τετραγράμματον – tetragrammaton čili tetra, „čtyři“, a gramma, „písmeno“). Tetragram je tvořený čtyřmi souhláskami JHVH (יהוה), které se v hebrejském textu Starého zákona nacházejí celkem 6828krát. V Encyklopedickém biblickém slovníku České biblické společnosti a Evangelické teologické fakulty UK se mimo jiné píše:

Již v období tzv. druhého chrámu, nejpozději od doby helénistické, nebylo vl. jméno Boha Izraele vyslovováno, a to ani v kultu (s výjimkou výroční bohoslužby na Den smíření, kdy velekněz při oběti ve svatyni svatých vzýval Hospodinovo jméno). Místo tohoto jména se užívala apelativní označení, opisy, tituly, metonymie, metafory apod. (např. Bůh, Pán, Svatý Izraele, Nejvyšší, Požehnaný, Jméno aj.). Také při hlasitém čtení textů, v nichž je tvar jhwh napsán, se vyslovovala náhradní slova, zejména Adonaj (odtud řec. kyrios a jeho funkce v biblickém textu a jeho překladech; viz titul Pán a český ekvivalent Hospodin).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Český ekvivalent Hospodin… Profesor Evangelické teologické fakulty UK Martin Prudký, říká, že pouze v češtině má Bůh – budeme-li toto slovo považovat za obecné označení nebo „funkci“ – své jméno. Hospodin. Nejde tedy o opis, jako typicky v anglicky psaných Biblích, kde se používá slovo Lord (Pán), nebo v němčině Herr.I když… německý evangelický překlad Bible používá fonetický přepis tetragramu – Jahwe, který mimochodem – s jednoduchým v – najdete také v české verzi Jeruzalémské bible nebo v překladu Starého zákona Vladimíra Šrámka z roku 1947. Jenom na okraj: Jehova Svědků Jehovových s tímto z mého pohledu nemá nic společného. Tato, když to řeknu velmi korektně, tato „náboženská společnost“ si Bibli ohnula jak ji jenom ohnout šlo. Dál se k tomu raději nebudu vyjadřovat. Každopádně české slovo Hospodin, jakožto jméno Boha se mi velmi líbí a jsem rád, že náš rodný jazyk takto půvabně a zvukomalebně Bibli obohatil.

Kdybych na tomto místě s povídáním o Božím jménu skončil, vynechal bych velmi důležitou část. V Bibli se totiž nachází ještě jedno jméno Boha. Na rozdíl od téměř 7 000krát zastoupeného tetragramu čili slova Bůh v hebrejštině, jej v Knize knih, nebo konkrétně v Českém ekumenickém překladu Bible najdete jen čtyřikrát. Přesto jde o jméno výjimečné. Že nevíte, jaké mám na mysli? Přečtu tedy 22. a 23. verš první kapitoly Evangelia podle Matouše:

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Mt 1:22–23 (ČEP)

Ano, řeč je o jménu Immanuel, kterým se, jak říká Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry Bůh představuje v Ježíši Kristu. V jeho příběhu, učení, uzdravování, stolování, smrti, vzkříšení. Bůh v Ježíši dává najevo, že chce být s námi. (Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry) 

Ostatně sám Matouš nám napovídá, když k hebrejskému Immanuel v evangeliu říká: …to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Odkazuje se na slova proroka Izaiáše, který ve 14. verši 7. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy píše:

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Iz 7:14 (ČEP) 

Významný evangelický teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Otče náš píše, že starozákonní zjevení Božího jména „Jsem, který jsem“, je sice formulace zprvu záhadná, avšak není žádnou mystickou hádankou, nýbrž poukazem na to, že Bůh je nedisponovatelný, že nepodléhá manipulaci, a přitom se právě ke svému lidu tak osobně přiklání zaslíbením svého jména: „Budu tu pro vás“ – Immanuel. (Zdroj: Jan Milíč Lochman | Otče náš)

Když bych to měl říct poněkud neduchovně, tak oním – jak píše Jan Milíč Lochman – „starozákonním zjevením Jsem, který jsem“ siBůh zachovává svou stvořitelskou svrchovanost a nedotknutelnost, aby však jménem Immanuel dal zároveň jasně najevo, že je zde především pro člověka. Immanuel znamená S námi (jest) Bůh. Není to příslib věcí budoucích, něčeho, co teprve nastane. Bůh s námi je od počátku světa a tak tomu bude navěky. Alespoň já tomu tak věřím.

Snad mi nebudete mít za zlé, když se ještě vrátím ke změně jména některé z biblických postav. Podobný příklad přejmenování, jako byl zmíněný Abram/Abraham, a pak třeba také jeho vnuk Izák, později nazývaný Izraelem, můžeme zaznamenat i v Novém zákoně. Ano, myslím změnu jména Ježíšova učedníka Šimona v Kéfu čili Petra. Že jste o tom ještě neslyšeli? V tomto podcastu jsem se jménu Šimon už věnoval obšírněji v epizodě Šimon. Naslouchající i horká hlava, tak si ji po skončení tohoto dílu třeba můžete dát jako bonus. Nyní si uděláme jenom krátké shrnutí. Rybáře Šimona spolu s jeho bratrem Ondřejem jako první „draftoval“ Ježíš na břehu Galilejského jezera do týmu svých učedníků. Ve 42. verši 1. kapitoly Janova evangelia čteme:

Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 

J 1:42 (ČEP)

Původní Petrovo jméno Šimon pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako Naslouchající. Jan Heller pro etymologický výklad používá krásné slovo Vyslyšánek, ale v asociativním výkladu připouští i možnost znění Který (je) příbytkem nebo dokonce Jméno (je) hřích nebo Tam (je) hřích. 

Nicméně Šimonovo nové jméno Petr pochází ze slova Petros (Πέτρος), které je řeckým překladem aramejského jména Kéfas, znamenajícího skála. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou., říká Ježíš v 16. kapitole Matoušova evangelia.

Mimochodem, ve zmíněném dílu tohoto podcastu Šimon. Naslouchající i horká hlava také uvádím:

[Zkrátka a dobře,] jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Z epizody Šimon. Naslouchající i horká hlava

Možná, že si na tato slova ještě v průběhu tohoto dílu podcastu vzpomeneme…

Každopádně v tomto dílu již v citaci z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera zaznělo, že v dnešní době osobním jménům tak velký důraz nedáváme. Nevěříme zkrátka nejstarší židovské tradici, která říká, že o jménu, přestože ho dává člověk, rozhoduje Bůh. Jména svým dětem dáváme podle toho, jaká se nám líbí nebo jsou zrovna moderní, v některých rodinách se stále zachovává tradice pojmenovávat potomky podle rodičů nebo prarodičů, případně kmotrů, a jiných důvodů pro volbu jména může být samozřejmě mnohem více, často i hodně bizarních.

Úsloví Udělat si jméno však má ještě hlubší konotace, tudíž se pojďme volně přesunout právě k němu.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl, že úsloví Udělat si jméno se nachází v Bibli, proto nyní pojďme najít ono místo. Popravdě jsem o tom už v podcastu Biblická jména a úsloví také mluvil – v dílu nazvaném Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží. To by nám ale vůbec nemělo vadit. Protože jednak je opakování matkou moudrosti a jednak tento díl pracuje s jinými souvislostmi velmi známého příběhu stavby a zboření babylónské věže – věnuji se zde otázce onoho zmatení jazyků, které po pádu věže nastalo. V tomto dílu nás zajímá konotace s úslovím Udělat si jméno. Na začátku 11. kapitoly knihy Genesis, v prvních čtyřech verších čteme:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“

Gn 11:1–4 (ČEP)

Tak si učiníme jméno… Co znamená Učinit si jméno? Jednoduché vysvětlení na nás vykoukne samo, podíváme-li se do jiných českých překladů Bible. Většina překladů pracuje se slovy uděláme nebo učiníme, případně zbudujeme si jméno. To samo o sobě ještě nic nevysvětluje. Ale třeba Jeruzalémská bible zde říká Zjednejme si věhlas, Katolický liturgický překlad uvádí proslavme se, a v překladu Starého zákona Dr. Jana Hejčla z roku 1930 můžeme číst: proslavme tak své jméno. 

Nemám nejmenší pochyby o tom, že každému posluchači je všechno naprosto jasné. Udělat si jméno není ani tak o samotném jménu, nýbrž hlavně o jeho proslavení, o zjednání si věhlasu. O vyvýšení sebe sama… 

Když bychom to brali do důsledku, tak každý z nás si v podstatě permanentně dělá jméno. Už jen tím, jak se oblékáme a jak se chováme, pracujeme na své identitě, na svém jménu. Třeba já jsem na začátku tohoto dílu řekl větu: K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner. Tím si vlastně taky tak trochu dělám jméno. Ale nechci zacházet do extrémů. To, že se na začátku každého dílu představuji vlastním jménem, považuji za slušnost, neříkám to, aby sám sobě dělal reklamu. Nebo jméno…

Samozřejmě by se ale dalo zmínit mnoho a mnoho příkladů, jak si lidé dělají jméno zcela programově s jediným cílem – dosáhnout uznání nebo obdivu, své vlastní slávy. Mnohdy ovšem slávy velmi pomíjivé, prchavé a často i trapné a hloupé. Stačí se podívat kolem sebe, nebo do společenských rubrik bulvárních časopisů a televizních pořadů. I nad tím by se ale s trochou nadhledu a se shovívavým povytažením obočí dalo mávnout rukou. Z dějin a bohužel i současnosti však víme, že mnozí lidé si dělají jméno „v zájmu“ celých společenství, národů nebo států. Slovní spojení „v zájmu“ je ale ve velkých uvozovkách. Tito lidé si kvůli svému jménu ona společenství, národy nebo státy obvykle berou jako rukojmí a neváhají k tomu používat nejrůznější represe, násilí a všechny možné další formy potlačování lidských práv. Jedním z příkladů takového budování si jména jsou třeba mauzolea komunistických pohlavárů a všechno, co „za nimi“ bylo.

Když jsem v tomto dílu citoval sám sebe v souvislosti s přejmenováním Šimona na Petra – skálu, řekl jsem mimo jiné: Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní… Vrátíme-li se k babylónské věži, pak evangelický farář Benjamin Roll ve svém kázání na toto téma řekl:

Jejich motivací je „udělat si jméno.“ A v tom je ten základní problém. Jde jim o sebe. A jednotu nevnímají jako svobodnou jednotu v rozmanitosti, ale jako totalitní jednotu jejímž cílem je sláva a moc celku. I ty skutečné historické zikkuraty sloužily jako posvátná místo pro pohanské rituály, jejichž cílem bylo zajistit si propojení se světem bohů a tím jejich přízeň. To je věčné pokušení člověka, kterému propadl už Adam s Evou. Lidé chtějí být jako bohové. Chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, chtějí sami vládnout, sami si zajistit vlastní významnost, vyšplhat do nebes a „udělat si jméno.“ Tím však Boha i sami sebe ztrácí.

Zdroj: RollBlog

Je to přesně tak. Každé „velké Já“, všechny ty cesty k vlastní důležitosti a pomíjivé slávě, nás odvracejí od Boha. Od Boha Stvořitele, který nám dal tuto Zemi a náš život. Benjamin Roll říká, že ztrácíme nejen Boha, ale i sami sebe. Stáváme se, nebo přesněji, můžeme se stát, loutkami vlastní snahy udělat si jméno.

Na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví musím zmínit ještě jednu důležitou věc. Rozhodně si nemyslím, že dělat si jméno je apriori špatné. Mnozí lidé si udělají jméno v podstatě aniž by o to usilovali. Mám na mysli všechny ty velké vědce a lékaře, kteří se snaží najít lék na zákeřné nemoci, umělce, tvořící úchvatné obrazy, hudební a jiná díla; architekty, navrhující velkolepé stavby… Mno…, tady je možná na místě otázka: jak asi Pán Bůh vnímá všechny ty supermrakodrapy, sahající málem až do nebe, jako babylónská věž? Myslím to samozřejmě v nadsázce, i když… :-) 

Nicméně z mého pohledu všichni lidé, kteří svou skvělou prací, umem a uměním něco úžasného dokázali a – jak jsem řekl, nevědomky nebo možná i nechtěně – si tak udělali jméno, si náš obdiv zaslouží. A věřím tomu, že i Pán Bůh z nich má radost a určitě nepřemýšlí o tom, jestli by nebylo dobré zase po letech trochu proplést naše jazyky.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 10. 2024

Jedním z pojmů, které se používají pravděpodobně pouze v souvislosti s křesťanstvím, je slovní spojení dědičný hřích. Jde o teologický termín, který má vcelku jasný výklad, ale jak už to bývá, mezi lidmi kolují také více či méně zkreslené představy o tom, co dědičný hřích znamená a jak si ho vysvětlovat. Tak si o něm i o jiných problémech výkladu Božího Slova pojďme chvíli povídat.

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Dědičný hřích se někdy také nazývá prvotním hříchem. Přestože tyto dva pojmy nejsou ze sémantického pohledu příliš srovnatelné, druhý termín čili prvotní hřích nás vcelku spolehlivě navádí ke správnému kořenu výkladu. Prvotní hřích má na svědomí Adam s Evou. To, aspoň myslím, všichni víme. První lidé na této planetě byli stvoření jako bezhříšní, měli dokonale odrážet Boží obraz. Dopadlo to však „trochu“ jinak – to asi také každý ví. Ale pokud snad o prvním hříchu Adama a Evy slyšíte poprvé, doporučuji vám, poslechnout si epizodu tohoto podcastu s názvem… to byste neuhádli… Adam a Eva :-)

Nicméně právě na prvotním hříchu je založená jeho dědičnost. Od této doby, tedy vlastně hned od počátku lidstva, se zkrátka každý člověk rodí jako hříšný. Je to, jedním slovem, danost. My lidé s tím nemůže nic udělat. Každý z nás je už okamžikem svého narození hříšný. Není to ale tak, že by snad všechna miminka v porodnici byla apriori zločinci. Dědictví prvotního hříchu spočívá takříkajíc ve „schopnosti hřešit“. Ale nepodléhejte panice nebo snad beznaději, postupně se pokusím vysvětlit, že to není tak horké, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Každopádně hřích, ať si pod tímto slovem představíte cokoliv, má asi vždycky negativní vyznění. Hřích vnímáme jako něco špatného, minimálně nevhodného, často zakázaného. A my lidé si za jakékoliv přestoupení automaticky dosazujeme trest, nebo alespoň hrozbu trestu. O spravedlnosti jako takové bychom mohli vést nekonečnou debatu, avšak to, že – zločin a trest k sobě neoddělitelně patří, vnímáme jako samozřejmost.

Budeme-li se nyní pohybovat pouze v lidské rovině, pak, když ne naše vlastní, řekněme, morální nastavení, tak alespoň strach z případného trestu by nás měl odradit od páchání věcí nedovolených či zakázaných. Jednoduchý příklad: Vím, že nesmím jezdit autem na červenou. Protože jsem – za prvé – toto pravidlo, jako jeden z mnoha zákonů, které umožňují lidem mezi sebou doslova přežít, přijal. Za druhé vím, že pokud bych ho porušil, mohl bych způsobit dopravní nehodu, hmotnou škodu, ale i újmu na nejenom svém zdraví či dokonce životě. Ale nemusíme si nic nalhávat, důvodem, proč mnoho lidí nejezdí na červenou, je mnohdy jenom strach z pokuty. Je to přinejmenším cynický přístup, ale je to tak. Bohužel. 

Kromě lidské nebo chcete-li pozemské spravedlnosti však nad námi bdí také spravedlnost Boží. Nemusíte tomu samozřejmě věřit, ale my křesťané bychom si tím měli být, podle mého názoru, jistí. Problém však může nastat, budeme-li na Boží spravedlnost nahlížet lidskou optikou. „Nebudeš-li dělat to či ono, pán Bůh tě potrestá“, to je známé klišé, jehož jediným účelem je vyvolávat mezi věřícími lidmi nesmyslný strach. Není žádné tajemství, že k šíření nejrůznějších výhrůžek bohužel sloužila a nezřídka slouží stále samotná Bible. Přesněji řečeno, výklad Bible. Výklad čili exegezi lze udělat jak velmi odborně a řekněme také korektně, stejně tak ale může sloužit k cílenému – nebojím se říct – ovládání lidí. Podotýkám a upřesňuji – ovládání člověka člověkem. Avšak Bible není jednoduchá kniha, a někdy může být její výklad pochybný nechtěně nebo třeba z neznalosti.

Proč o tom mluvím? Jakousi klasikou, která může přinejmenším vzbuzovat pochyby, jsou biblické verše o trestání vin otců na jejich synech, a to hned na třech nebo čtyřech generacích. Kdyby o tom byla v Bibli jedna zmínka, možná by to ani nestálo za řeč, jenže podobná slova se zde nacházejí hned několikrát.

Pojďme si uvést příklady. První výskyt najdete v knize Exodus v souvislosti s desaterem – což tomuto sdělení dává možná ještě větší váhu. Čtvrtým veršem 20. kapitoly Exodu začíná druhé přikázání desatera:

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Ex 20:4–6 (ČEP)

Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení… To stejné se pak, slovo od slova, opakuje v 5. kapitole Deuteronomia, kde se o desateru píše podruhé. Ovšem, aby snad čtenář nevyšel z patřičného napětí, mezi tím tato slova starozákonní patriarcha Mojžíš ještě dvakrát připomíná. Ve 34. kapitole Exodu můžeme číst:

Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“

Ex 34:6–7 (ČEP)

Ale aby toho nebylo málo, následně, ve 14. kapitole knihy Numeri, Mojžíš říká:

Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘

Nu 14:17–18 (ČEP)

Vrátíme-li se k citaci, související s desaterem, mohlo by nás trochu uklidnit, že ono stíhání viny se týká jen těch, kteří [Boha] nenávidí. Ostatní, jež ho milují a zachovávají jeho přikázání, mají zaslíbeno milosrdenství a to hned v tisících generací. Stejně tak – a to je velmi důležité – nelze přehlédnout slova o odpuštění: Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek. 

Je třeba si uvědomit, že odpuštění a trest jsou dva rozdílné činy. Nejen Bůh, ale i člověk může, a pokud to jde, také by měl odpustit tomu, kdo spáchal nějakou nepravost. Ovšem to, že za svůj přestupek by měl být dotyčný pokud možno spravedlivě potrestaný, se odpuštěním nevylučuje.

To zní dobře! Jenže… co si mají počít ty nebohé generace synů, potažmo vnuků či pravnuků, kteří mají trpět za prohřešky svých otců nebo i dědů a pradědů?

Nechci do tématu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví vnášet zmatek, nicméně zároveň nemůžu neuvést důležitou skutečnost: V Bibli se totiž kromě slov o trestání několika generací po otcích nacházejí také verše, které to naopak negují. 

Malá vsuvka: Pátá kniha Mojžíšova čili Deuteronomium, je knihou zákona. Její název pochází z řeckého deuteros nomos, druhý zákon; což je v tomto případě myšleno ve smyslu opakování zákona, který už zaznívá před tím, hlavně v knize Numeri a částečně také v Exodu. Ostatně už to zaznělo i v tomto povídání – v Deuteronomiu se (mimo jiné) opakuje také desatero.

Proč to říkám? Protože právě v Deuteronomiu, ve stejné knize, v níž se v 5. kapitole píše Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení…, se o něco dál, ve 24. kapitole dozvídáme – 16. verš:

Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.

Dt 24:16 (ČEP)

Když byste totéž četli v Bibli21, dostanete, na rozdíl od většiny ostatních překladů, trochu jiné znění: 

Rodiče nemohou platit životem za své děti ani děti za své rodiče. Každý zaplatí životem za svůj vlastní hřích.

Dt 24:16 (B21)

Překlad Bible21 v tomto případě takříkajíc potlačuje patriarchální koncept biblických textů. Myslím, že takto je třeba brát všechna prohlášení, v nichž se hovoří o otcích a synech, tedy o osobách mužského rodu. Ona slova jsou stejně platná také pro matky a dcery, zkrátka pro rodiče a děti bez ohledu na pohlaví.

Pokud by vám předchozí krátká citace nestačila alespoň k pokusu o jiné nazírání na „naši problematiku“, měl bych po ruce ještě jeden trumf. Klíčové slovo zní: Ezechiel 18. V Českém ekumenickém překladu má 18. kapitola knihy Ezechiel dlouhý název:

Každý bude trestán za svůj hřích – Nikdo se nesmí vymlouvat, že trpí za druhého. Každý ponese následky vlastních činů.

Moc rád bych z této kapitoly vybral jen to nejpodstatnější, jenže – jak sami za chvíli uslyšíte – jazyk knihy Ezechiel je tak krásně košatý, že zkrátka nemůžu vytrhnout jen pár slov. Následující citace proto bude trochu delší, přečtu prvních dvacet veršů:

 I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?‘ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.
Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, nehoduje na horách a nepozvedá oči k hnusným modlám izraelského domu, neposkvrňuje ženu svého bližního a nepřibližuje se k ženě v čase její nečistoty, nikoho neutiskuje, dlužníkovi vrací jeho zástavu, nikoho neodírá, hladovému dává svůj chléb a nahého přikrývá rouchem, nepůjčuje lichvářsky a nebere úrok, odvrací se od bezpráví, vykonává pravdivý soud mezi mužem a mužem, řídí se mými nařízeními, zachovává mé řády a jedná věrně, takový spravedlivý jistě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina.
Pokud však zplodí syna rozvratníka, který bude prolévat krev a dopouštět se proti bratru čehokoli z těchto věcí a nebude činit nic z oněch věcí dobrých, ale bude hodovat na horách, poskvrňovat ženu svého bližního, utiskovat utištěného ubožáka, druhého odírat, nevracet zástavu, pozvedat oči k hnusným modlám, dopouštět se ohavnosti, půjčovat lichvářsky a brát úrok, bude žít? Nebude žít; dopouštěl se všech těchto ohavností, jistě zemře, jeho krev bude na něm.
Zplodí-li však syna, který uvidí všechny hříchy svého otce, jichž se dopouští, a ulekne se, nebude se jich dopouštět, nebude jíst na horách a pozvedat oči k hnusným modlám izraelského domu, nebude poskvrňovat ženu svého bližního, nebude nikoho utiskovat, neponechá si zástavu a nikoho nebude odírat, bude dávat hladovému svůj chléb a nahého přikrývat rouchem, neodtáhne svou ruku od utištěného, nevezme lichvu ani úrok, nýbrž bude jednat podle mých řádů a řídit se mými nařízeními, ten pro nepravost svého otce nezemře, jistě bude žít.
Jeho otec, protože se dopouštěl útisku, odíral bratra a nekonal dobro mezi svým lidem, zemře pro svou nepravost.
Vy však říkáte: ‚Proč nepyká syn za otcovu nepravost?‘ Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.

Ez 18:1–20 (ČEP)

Co na to říkáte? Za mě jde o krásný text! Když bych ale přece jenom pár slov vytrhnul, pak se zde mimo jiné, volně parafrázováno, uvádí: Syn – nebo, jak jsem před chvílí říkal, také dcera – který či která uvidí všechny hříchy svého otce – nebo matky – a nebude se jich dopouštět, za hříchy svých rodičů neponese odpovědnost. Teď už cituji doslova: spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.

Tímto tématem jsem se trochu pustil na tenký led – toho jsem si vědom. Ve hře totiž nejsou jenom biblická slova. Všichni žijeme svůj život, příběh každého je jiný, a ne vždy jednoduchý. Protože nejmenším společenstvím je rodina, právě v ní klíčí mnoho problémů. Ano, to, že děti mohou být postižené špatným jednáním svých rodičů, je bohužel realita. Výborně o tom píše ve své knize Věty křesťanské víry v kapitole o druhém přikázání desatera evangelický farář a teolog Ondřej Macek:

„Stíhám vinu otců na synech.“ Hrozné slovo. Moc mu nerozumím. Děsí mě.
Je ovšem něco na tom, že děti doplácejí na své rodiče. Zdědí naše dluhy, pocítí důsledky naší touhy po co nejpohodlnějším životě, zdědí krajinu, jak ji po sobě zanecháme. Odrazí se v nich to, jak je vychováme. Vidím to zblízka doma na svých dětech. Je někdy děsuplné, jak se v dětech odráží náš křik, naše tóny, slova, hněv, naše pohodlnost, sobectví, naše špatná rozhodnutí, nevyspání.

Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry

O kousek dál pak Ondřej Macek dodává:

Proč je toto zdůvodnění, varování ovšem připojeno právě k tomuto přikázání? Jako by bylo nejdůležitější to, k jaké úctě k Bohu vychováme své děti, jak jim o Bohu povíme, jak jim ho představíme… To bude mít následky. A je-li desatero primárně koncipováno jako pravidla, díky nimž se má v zaslíbené zemi žít lépe, pak by to znamenalo, že stavění čehokoli ze stvoření (včetně člověka) nad Stvořitele bude mít důsledky ještě pro tři další generace. Seřadíme-li si my špatně, co či koho chceme mít v životě na prvním místě, budou o to zřejmě zakopávat ještě naše děti. (Jsem teď v pokušení hledat v historii každé generace tahle rozhodnutí, jejichž důsledky sklízejí ještě pravnoučata, ale raději se do toho nepustím.)
Především tu však Bůh, myslím, zkouší naznačit, že není lhostejný a že od nás očekává, že náš vztah k němu bude alespoň podobně intenzivní jako jeho k nám.
Důležitý je však ten důraz: …ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají… Náš příklon k Bohu pozitivně pocítí generace po nás. Anebo my teď možná sklízíme ovoce cesty, na kterou vstoupili ti před námi.

Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry

Slova Ondřeje Macka jsou mně osobně velmi blízká, a jak často říkám, nemám k nim co dodat. I když… něco přece jenom doplním nebo možná upřesním. Všechno, o čem byla řeč, byly vztahy, abych tak řekl, lidí s lidmi. Člověk bohužel může pykat za pochybení jiného, mnohdy velmi blízkého člověka. Ale z mého pohledu toto není Boží vůle. Hospodin to říká naprosto jasně Spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. Že si my lidé dokážeme vzájemně dělat ze života peklo, to je, lakonicky řečeno, náš problém. Pána Boha bychom do toho tahat neměli.

Než ale tento díl podcastu Biblická jména a úsloví povedu ke svému konci, chci se podělit ještě o jednu, z mého pohledu nejzásadnější myšlenku. Kdysi dávno za nás, kteří v něj věříme, Ježíš položil svou oběť na kříži. Poté vstal z mrtvých a udělal něco, co dokáže jenom Bůh – odpustil nám, smířil nás s Bohem. Nebo možná lépe: Smířil sám sebe s člověkem. Onen dědičný hřích Adama a Evy smazaný nebyl. Člověk stále žije ve své – teď to řeknu velmi škaredě – inklinaci k hříchu. Avšak v Ježíši Kristu je nám odpuštěno. Samozřejmě to neznamená, že bychom si měli hřešit, jak je nám libo. Stále platí stvořitelské – být obrazem Božím. A Bůh člověka stvořil z lásky a k lásce. Nezlobte se na mě, ale bylo by zvrácené, kdyby takový Bůh chtěl trestat děti, a je lhostejno do kolika generací, za hříchy svých rodičů. V takového Boha já nevěřím…

Lidové rčení, které, alespoň pokud já vím, z Bible nepochází, říká: Na prostý lid je třeba přísnost. Osobně bych se nebál jeho nadřazenost upravit ve smyslu Na všechny lidi, nebo na člověka je potřeba přísnost. Pán Bůh přísný je. Své stvoření zná naprosto dokonale a ví, že jinak to s člověkem ani nejde. Ale není nespravedlivý. Netrestá vinu otců na synech. Moc dobře ví, že my sami se dokážeme vytrestat až to hezké není, a bohužel někdy i nespravedlivá vina může postihnout (nejenom) naše děti. V Ježíši Kristu je nám odpuštěno. Uvědomujeme si to, a chováme se podle toho? Přijímáme tuto ničím nepodmíněnou Boží lásku a rozdáváme ji dál? Moc bych si přál, aby to tak bylo.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 110 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Dědičný hřích a vina otců na synech se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Tak si o něm i o jiných problémech výkladu Božího Slova pojďme chvíli povídat.

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 110 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Dědičný hřích a vina otců na synech se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.