Textová verze epizody podcastu Slovo nakrátko: Peřina lásky
Petr Lindner | 27. 10. 2022
Bůh je láska. Nebo taky Ježíš je láska. Tato tři slova čteme, slýcháme nebo je sami vyslovujeme docela často. Možná se pletu, ale někdy si říkám, jestli se z nich nestala tak trochu floskule. Zvolání, které sice zní nadneseně či vznešeně, ale jeho pravý obsah se vytrácí v samozřejmosti jeho používání a neustálém opakování. Asi to není nějaká závada na lidském myšlení. Podobný osud je určený mnoha dalším důležitým sdělením, která se tak dlouho opakují, až se nakonec stanou všedními. Zároveň to ale neznamená, že bychom si je měli vědomě nechat zevšednět. Nechat jejich skutečný význam rozplynout do bezobsažné fráze.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás proto ke krátkému zamyšlení nad Boží láskou, zve Petr Lindner.
Když bych to měl zjednodušit až na dřeň, tak pojem láska je de facto klíčovým slovem křesťanské víry. Je tomu tak už od počátku. Bůh Otec stvořil svět, protože miloval člověka. Neuplácal si z hlíny nějakou hračku na obveselení ve chvílích, kdy mu je smutno. Stvořil člověka z lásky k němu, a stvořil člověka proto, aby mu svou lásku – celou, beze zbytku – předal. Jestli my lidé jsme ochotní ji také celou od Pána Boha převzít, to už je jiná otázka. Každopádně nabídka byla učiněna.
Pán Bůh to však s námi nemá jednoduché. Člověk je tvor svéhlavý, netrpělivý, nepokorný a zahleděný do sebe. Na Pána Boha nemá skrze své pozemské marnosti, jak o nich krásně vypráví kniha Kazatel, jednoduše dost času. Musí se zabývat sám sebou. Tedy… nemusí, ale dejme si ruku na srdce každý sám za sebe. Nechci však mentorovat, tudíž pojďme dál.
Je jasné, že Stvořiteli naše chování nepůsobí a nikdy ani nepůsobilo radost, takže musel zasáhnout. Jak víme, stalo se to zhruba před dvěma tisíci lety. Ve 3. kapitole Janova evangelia se v 16. a 17. verši píše:
Neboť tak Bůh miluje svět, že dal [svého] jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal [svého] Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn.
J 3:16–17 (CSP)
Když tyto dva verše budeme číst v opačném pořadí, tak se dozvídáme, že se nic nezměnilo – pořád je prioritou Boží láska. Svého syna Ježíše Krista Bůh neposlal proto, aby svět odsoudil, ale kvůli tomu, aby ho zachránil. Dlužno upřesnit: Zachránil člověka před sebou samým, zachránil člověka před jeho vlastním já. Ale to není všechno! Pán Bůh navrch ještě přihodil bonus – odpuštění a věčný život. Toto je Boží Láska s velkým L. Toto je láska, které je schopný skutečně jen Bůh, který miluje člověka.
Tisíce let lidé před Bohem, který je stvořil, zavírali oči, protivili se mu, obcházeli Boží cesty a marně se snažili vyšlapat své. Ne, že bychom to nedělali dodneška. Našeho Otce to muselo a musí stále hrozně bolet, ale jeho milostivé a láskyplné srdce přesto neztvrdlo. Nepotrestal člověka, nevyhladil ho z povrchu zemského, neřekl „s tebou už nikdy nic nechci mít společného“. Udělal přesný opak – přidal ještě víc lásky. Než aby zatratil milovaného člověka, připustil utrpení svého syna Ježíše Krista na kříži. Proto, aby zachránil svět. Už jsem to v jednom z dílů tohoto podcastu říkal: Toto není ani náhodou lidský konstrukt. To prostě nevymyslíš…
Bůh je láska. Já osobně v to věřím. Před časem mi jeden pastor řekl: Moje víra se změnila v jistotu. Takže to zkusím jinak – jsem si jistý, že Bůh je láska. Pokud se mi o tom v předchozím povídání nepodařilo přesvědčit vás, tak aspoň sebe určitě ano…
V minulé části jsem zároveň nakousl téma přijímání této Boží lásky. Už jen to, že jde o ničím nezasloužený dar, z něj dělá nesnadný námět, jemuž mnoho lidí moudřejších než já, věnovalo své myšlenky a nespočet stran v knihách, které nejspíš sám nikdy nestihnu přečíst. V mé knihovně ale má své čestné místo kniha C. S. Lewise Čtyři lásky, z níž vám nyní přečtu krátký kousek. Vlastně je to jen pouhá jedna jediná věta:
Neuvěříme dříve Boží lásce, dokud nemáme důvod věřit, že nás opravdu miluje, ne proto, že On je Láska, ale protože sami o sobě jsme hodní lásky.
C. S. Lewis: Čtyři lásky
Lewis tím, v přeneseném smyslu slova říká to, co jsem už naznačil na začátku tohoto dílu – pro přijímání Boží lásky jsme byli stvoření. Ale… je jen a pouze na nás, zdali si to uvědomíme a přijmeme tento dar. Chceme-li Boží lásku poznat, je to nezbytně nutné. Pán Bůh člověku dal svobodu, nic nám nevnucuje. Ani svou lásku. Tiše stojí s široce roztaženou náručí a čeká. Člověk musí přijít k němu a říct: Prosím, Otče, dej mi svou lásku!
Jiný moudrý muž, Karel Satoria, tvrdí, že Bůh nám neustále svým bytostným způsobem říká Dobře, že jsi. Přesněji řečeno, Satoria používá jednotné číslo – Bůh mně říká Dobře, že jsi. Boží láska je osobní. Ježíš miluje každého z nás jednotlivě. Nestojí na náměstí s mikrofonem a nemluví k davům lidí. Mluví ke mně osobně. K tobě osobně. Je mým nebo tvým láskyplným Ježíšem.
Před chvilkou jsem zmínil slova Karla Satorii, na závěr si ho dovolím citovat ještě jednou. Satoria mimo jiné také říká: Nežádej po Bohu méně, než ti chce dát. Co víc, než Boží lásku bychom mohli od Ježíše žádat? Proto si moc přeju, abychom všichni přijali ono objetí Boží náruče, abychom se nerozpakovali vzít si Boží lásku v celé její plnosti. Zde jednoduše není místo pro skromnost. Ale je tady místo pro následování Ježíše Krista, pro požehnání všem lidem.
Ježíši milovaný, prosím, přikryj svou peřinou lásky můj dům. Přikryj i domy mých blízkých, mých přátel, přikryj svou peřinou lásky celý svět.
Amen.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!