Textová verze epizody podcastu Slovo nakrátko: Dospělým dětem vstup povolen
Petr Lindner | 8. 2. 2023
Pán Bůh je náš nebeský Otec a my jsme jeho Boží děti. To jaksi není žádná nová informace. Dětmi, ať už svých biologických rodičů, nebo Pána Boha, nejsme jen jako malí, ale zůstáváme jimi stále, i když už sami máme své děti, a třeba i ony mají děti. Samozřejmě, že většina z nás, se v dospělosti chová jinak než v dětství, což je na jednu stranu naprosto v pořádku, ale z jiného pohledu je to někdy trochu škoda, občas dokonce možná nežádoucí. Pán Ježíš Kristus říká …kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Je snad tedy dospělým lidem přístup k Bohu odepřený?
Buďte pozdraveni u další epizody typu Slovo nakrátko. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.
Ježíšova slova o zaslíbení Božího království dětem se nachází ve všech třech synoptických evangeliích, já je nyní přečtu z Markova spisu, kde jsou verše 13–16, 10. kapitoly v Českém studijním překladu uvozeny titulkem Ježíš a děti:
A přinášeli k němu děti, aby se jich dotkl. Učedníci je však pokárali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ A bral je do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal [jim].
Mk 10:13–16 (CSP)
Někde jsem četl, že se tato Ježíšova slova používají jako argument proti odpůrcům křtu dětí. Domnívám se, že je to jednoduše… nesmysl. Nicméně Ježíš naprosto jasně říká, jednak, že Boží království patří dětem, a jednak do něj nevstoupí nikdo, kdo ho jako dítě nepřijme. Tak jak to tedy Syn člověka myslel?
Celá pointa tohoto sdělení spočívá v základní křesťanské premise – totiž v tom, že vstupenka do Božího království je ničím nepodmíněný dar. Jakmile uvěříte v Ježíše Krista, přijmete ho do svého srdce, jsou vám brány Božího království otevřené dokořán. Ano, měli bychom činit pokání ze svých hříchů, a ani onen křest není jen formalitou. Důležité však je, že cesta do Božího království není dlážděná našimi zásluhami. Je to – znovu opakuji – nepodmíněný dar. Tečka. Tím se křesťanství zásadně liší od všech ostatních náboženství.
Dobře, ale co to má společného s dětmi? Dar někdo – v našem případě Otec Stvořitel – dává, a druhý – což jsme my – ho přijímá. Přijímat dary se dá různým způsobem. Ježíš ale říká …kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Člověk samozřejmě může uvěřit a přijmout Ježíše i v dospělosti. Nicméně ono přijetí se nekoná abych tak řekl „dospělým rozumem“ nebo přemýšlením, racionálním rozhodnutím. Já osobně jsem Ježíše přijal naprosto přirozeně, bez jakýchkoliv pochyb, bez postranních otázek, nebo nechávání si nějaké únikové cesty. Jednoduše jsem přijal dar víry. Přesně tak, jako malé dítě věří svému rodiči.
Možná si to my dospělí neuvědomujeme, nebo jsme na to už zapomněli, ale děti žijí v krásném svobodném světě. Tím, že je netrápí minulost ani budoucnost, nejsou zatížené běžnými denními starostmi a povinnostmi, mohou si radostně užívat každé chvilky přítomnosti. Co je však nejdůležitější, děti ví, že jejich rodiče je milují, udělali by pro ně cokoliv na světě, a také jim všechno odpustí. Lásku svých rodičů děti berou naprosto přirozeně a nenapadne je přemýšlet o tom, jestli by si ji náhodou neměli nějakým způsobem zasloužit. Samozřejmě, že ve všech rodinách a u všech dětí to není vždy ideální, ale jaksi v principu to takto jednoduše funguje.
A přesně o tom mluví Ježíš poté, co se naštve na své učedníky, kteří chtěli dětem zabránit, aby se jich mohl dotknout. Slovo dotknout je zde mimochodem použito naprosto – chce se mi říct až – geniálně. Nenese totiž pouze význam fyzického doteku, ale také – a možná ještě více – doteku duchovního. Aby se nás Boží Slovo mohlo dotknout v celé své váze, měli bychom ho přijímat jako děti. Nikoliv s naivní dětskou důvěrou, nýbrž s dětskou odevzdaností vůči svému rodiči, o jehož lásce nemáme nejmenších pochyb.
Vrátím-li se o kousek nazpět, pak právě díky svému postavení Božího dítěte získáváme zároveň i onu svobodu. Výborně o tom mluví apoštol Pavel ve svém listu Římanům. 8. kapitola, 15. až 17. verš:
Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Ř 8:15–17 (CSP)
Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.
Původně jsem k těmto veršům chtěl říct pár svých slov, ale když jsem si je přečetl také v Bibli Slovo na cestu, naznal jsem, že tento překlad vše vysvětluje naprosto srozumitelně bez dalších zbytečných řečí kolem:
Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu. Duch svatý nás o tom ujišťuje.
Ř 8:15–17 (SNC)
Jako děti jsme se občas snažili trumfnout jedni druhé chlubením se vlastními otci. „Můj táta je inženýr a pracuje ve výzkumáku!“ „No a co, můj táta jezdí autobusem, a nebejt něj, chodil by tvůj fotr do práce pěšky!“ A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Napadlo vás ale někdy, že my křesťané máme Otce, který je zároveň Stvořitelem všeho světa? To je teprve funkce, to je postavení! :-) Jenže my víme, že náš nebeský táta si na tituly nehraje. Chce jen, abychom my byli Božími dětmi, které jeho lásku přijímají… tak, jako děti přijímají lásku svých rodičů. Tomáš Tesárek píše na konci svého článku na webu Katolická církev komuniálně:
Bůh je dobrý otec. Otec, který si nás zamiloval ne proto, že nás stvořil, ale proto, že nás miloval a tak nás i stvořil.
Zdroj: Tomáš Tesárek: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí | Katolická církev komuniálně
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!