Textová verze epizody podcastu Slovo nakrátko: Co je tvoje, to je moje – o Boží trojjedinosti a jednotě v Kristu
Petr Lindner | 10. 8. 2022
Jako děti jsme občas vyváděli různé lotroviny – to není nic neobvyklého. Například jeden můj spolužák na základní škole pravidelně kradl ostatním svačiny. Už tím byl tak proslulý, že poškození šli vždycky najisto za ním. „To je moje svačina! Vrať mi ji!“, spustil obvykle ten, komu hrozilo kručení v břiše až do oběda. Lump spolužák však pohotově odpověděl: „Co je tvoje, to je moje! A co je moje, do toho ti nic není!“ Diplomatické řešení situace zpravidla přerostlo v nelítostný souboj muže proti muži, ukončený zvoněním na hodinu, někdy až paní učitelkou, která, byla-li dostatečně osvícená, udělila oběma sokům po pořádném záhlavci, a spor byl urovnán. Svačina se už stejně vrátit nedala, protože dotyčný ji stačil sníst dříve, než k incidentu došlo :-)
Abych řekl pravdu, nemyslím si, že by ono Co je tvoje, to je moje, navíc doplněné větou A co je moje, do toho ti nic není!, bylo převzato z Bible. Nicméně v této knize se podobně znějící úsloví nachází, a rozhodně zde nemá tak přihlouplé vyznění, jako v případě dětských lumpáren.
U další epizody podcastu Biblická jména a úsloví s podtitulem Slovo nakrátko vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Přejděme rovnou do 17. kapitoly Janova evangelia, která obsahuje takzvanou Ježíšovu velekněžskou modlitbu, jíž Kristus pronesl před tím, než ho zatkli v Getsemanské zahradě. Úžasné, dechberoucí vyznání Pánu Bohu, začínající slovy Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby [tvůj] Syn oslavil tebe, tak jako jsi mu dal pravomoc nad celým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný. (J 17:1–2/CSP/)
Poté Ježíš vyznává, jak dal jméno Boží a jeho Slovo svým učedníkům, aby v 9. až 11. verši řekl:
Za ně prosím; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji – a všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé – a v nich jsem oslaven.
A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já přicházím k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my.
J 17:9–11 (CSP)
Jestli po přečtení těchto veršů ještě někdo pochybuje o tom, že Ježíš Kristus byl, přesněji řečeno je Boží syn, a ne jen nějaká historická figura, s dlouhými vlasy a nepřítomným pohledem, dobře se vyjímající ve filmech ze starověkého Izraele, pak už nevím, jak lépe ho o tom přesvědčit. Z citovaných veršů je naprosto zřetelně cítit ono božské propojení, v tomto případě jakási dvojjedinost Ježíše Krista a Pána Boha. Všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé, …aby byli jedno, jako jsme jedno my.
Dobře, ale v křesťanství nemluvíme o dvojjedinosti, nýbrž o trojjedinosti – Otec, Syn a Duch svatý. Kam ten se poděl? Mohli byste argumentovat, že Duch svatý byl vylit až o Letnicích, tedy až po Ježíšově ukřižování. To je samozřejmě pravda, ovšem Duch svatý zde na zemi je od jejího stvoření. Hned ve druhém verši celé Bible, čili na začátku knihy Genesis čteme: Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. (Gn 1:2/CSP/) A stejně tak Ježíš, coby jedna z osob Svaté trojice, je zde od počátku světa. Jen jeho služba začala až o něco později. O pár tisíc let :-)
Ani jednu z osob Svaté trojice jednoduše nelze dost dobře – v jakémkoliv času – oddělit od dalších dvou. Můj vymyšlený pojem dvojjedinost je proto jen slovo bez významu – určené pouze k tomuto výkladu. Duch svatý zkrátka působil i před Letnicemi. Vzpomeňte si, jak před známým nasycením pěti tisíců lidí pěti chleby a dvěma rybami, vyslal Ježíš svých dvanáct učedníků hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. Jak by to asi mohli dělat, kdyby nebyli obdařeni Duchem svatým? To by pak nebyli křesťanští apoštolové, ale šarlatáni, mágové, léčitelé… Uzdravování a jiné zázraky bez Ducha svatého jednoduše nejsou možné.
Pokud by vám ale ani toto vysvětlení nestačilo, pak vězte, že Ducha svatého zde zastupuje ono Slovo, které Ježíš lidem předal. Vrátíme-li se v Janově evangeliu ke zmíněnému nasycení pěti tisíců, popsaném v 6. kapitole, pak o kousek dál můžeme číst o Ježíšově promluvě ke svým učedníkům, kdy mimo jiné říká – 63. verš: Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život. (J 6:63 /CSP/)
Z dětského Co je tvoje, to je moje, se rázem stala ukázka nebo příklad trojjedinosti křesťanského Boha. Ale to není všechno. Po verších, které jsem na začátku četl ze 17. kapitoly Janova evangelia čili z Ježíšovy velekněžské modlitby, dále Kristus prosí Pána Boha, aby lidi, kterým dal Slovo, a svět proti nim pojal nenávist, zachoval od zlého. Zlem nebo zlým je zde myšlený odvěký Boží protivník – Satan. Následně od 20. verše zaznívá prosba o „propojení“ Boží trojice s věřícími lidmi.
Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jednou jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.
Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my [jsme] jedno – já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě [a] aby svět poznal, že jsi mne poslal ty, a že je miluješ tak, jako miluješ mne.
J 17:20–23 (CSP)
Kdyby existoval základní kámen křesťanské církve, čímž nemyslím žádnou konkrétní denominaci, ale tu pravou, nejvyšší Ježíšovu církev, pak myslím, že právě poslední dva verše by na něm měly být vytesané.
Ježíš neprosí jen za své učedníky, ale také za ty, kteří budou skrze jejich slovo – jež jim od svého Otce předal – věřit v něj. Prosí za nás, za křesťany. Za lidi, kteří nosí Ježíše ve svém srdci. Chce, abychom byli jedno, tak, jako on, Ježíš, je jedno s Pánem Bohem. Ale pozor, doslova se zde píše aby i oni v nás byli jedno, to je velmi důležité. Máme být jedno v Pánu Ježíši Kristu. V dokonalé jednotě a v lásce.
Druhá epizoda Slova nakrátko je u konce. Kratičká část Ježíšovy velekněžské modlitby, s níž jsem zde pracoval, by vás mohla navnadit k tomu, abyste si tento úchvatný hymnus oživili celý. Můžete sáhnout po své Bibli, stejně jako si třeba poslechnout epizodu tohoto podcastu s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy, v níž zazní celé znění 17. kapitoly Janova evangelia.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!