Textová verze epizody podcastu Po nás potopa
Petr Lindner | 22. 2. 2023
Řekne-li se po nás potopa, každý ví, co se tím myslí. Aspoň myslím… Čím si ale úplně jistý nejsem, je původ tohoto přísloví nebo chcete-li rčení. Jeden druhého kopírující internetové zdroje připisují autorství těchto slov milence francouzského – a pěkně zadluženého – krále Ludvíka XV., Madame de Pompadour. Ta údajně řekla: „Nač se tím budete zatěžovat [tedy těmi dluhy], ještě z toho onemocníte. Po nás potopa!“ Jak se zdá, u nejrůznějších mocipánů rozličných zemí tento přístup zdomácněl a využívá se s oblibou dodnes. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Na mysl se mi totiž vkrádá otázka: Jak na přirovnání k potopě přišla ona paní Pompadůrka?
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Nechci si hrát na tajemného – moje otázka po původu úsloví po nás potopa samozřejmě míří k Bibli, protože v ní jednu doslova vzorovou potopu máme. I v jejím případě si troufám říct, že o ní všichni – a to ani zdaleka ne jen lidé věřící – mají nějaký ten ánunk čili povědomí. Z biblické povodně se totiž časem stala spíše jakási… já to fakt musím říct: jednoduše pohádka. Mám však minimálně jeden důvod, proč se na biblickou potopu podívat pod silnějším zvětšením. Zároveň však uznávám, že moje pohnutka je poněkud iracionální. K vlastnímu překvapení jsem totiž zjistil, že jsem se narodil v den, kdy Pán Bůh otevřel stavidla všech vod na zemi. V 11. až 13. verši 7. kapitoly knihy Genesis můžeme číst:
V šestistém roce života Noeho, ve druhém měsíci v sedmnáctém dni měsíce – v tom dni se rozevřely všechny prameny veliké hlubiny a uvolnily se nebeské průduchy. A na zemi nastal déšť trvající čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy…
Gn 7:11–13 (CSP)
Ve druhém měsíci v sedmnáctém dni měsíce… a já jsem se narodil 17. února. To jsou věci! Abych vás ale zbytečně nemystifikoval – ono je to od pravdy poněkud vzdálenější – a nemyslím ty tisíce let, které nás dělí. Budeme-li totiž vycházet z toho, že onen druhý měsíc se ve Starém zákoně nejspíš počítá podle židovského kalendáře – a ten je výrazně jiný než náš, označovaný podle papeže Řehoře XIII. jako gregoriánský – pak biblická potopa nezačala v únoru, ale až někdy v listopadu – zkrátka nikoliv na začátku roku, nýbrž na podzim. Což mi upřímně řečeno vůbec nebrání, abych se chlubil tím, že mám narozeniny „na potopu světa“. Takže tak. Ale teď už opravdu vážně.
Prvním poněkud zarážejícím faktem je, že se potopa světa, čili jeho zničení, odehrává hned na začátku Bible. Před chvílí jsem četl ze 7. kapitoly knihy Genesis, tedy z úplně první knihy celé Bible, přičemž o potopě se začíná mluvit už o kapitolu dříve. Kdybychom naši Knihu knih otevřeli na úplném začátku, tak v prvních dvou kapitolách Pán Bůh tvoří svět. Třetí kapitola pojednává o prvním hříchu Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje. V kapitole čtvrté čteme taktéž o premiéře – tentokrát první vraždy, ba co dím, přímo bratrovraždy. Ano, řeč je o Kainu a Ábelovi, jak jsem o nich mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Kainovo znamení. A peklo na zemi. Pátá kapitola knihy Genesis nás pak seznamuje s rodokmenem prvního muže, Adama. A jak už jsem řekl, v šesté kapitole se už schyluje k potopě.
Pominu fakt, že se to zdá být docela brzy po stvoření světa – byť k tomu se za chvíli vrátím –, pak co je mnohem více zarážející, jsou Hospodinova slova v 6. a 7. verši. Já nyní přečtu prvních osm veršů 6. kapitoly knihy Genesis, která má v Českém studijním překladu podtitul Úpadek lidstva:
Když se lidé začali na zemi množit a rodily se jim dcery, synové Boží viděli, že lidské dcery jsou hezké, a brali si za ženy všechny, které si přáli. A Hospodin řekl: Můj duch nebude v člověku přebývat navěky, protože je tělo. Jeho dnů bude sto dvacet let. V oněch dnech byli na zemi obři – a také potom, když synové Boží vcházeli k lidským dcerám a ty jim rodily; to jsou ti dávní hrdinové, věhlasní muži.
I viděl Hospodin, jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé, a Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Hospodin řekl: Vyhladím z povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, vyhladím člověka i zvěř, plazy i nebeské ptactvo, protože lituji, že jsem je učinil. Ale Noe nalezl milost v Hospodinových očích.
Gn 6:1–8 (CSP)
Nebudu rozebírat to, že člověk je od pradávna tvor svéhlavý, a má neúnavnou touhu dělat si, co se mu zlíbí. Zastavím se u dvou znepokojivých slov, která mají slovní základ litovat. V 6. verši čteme: Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka, abychom hned v následujícím verši viděli napsáno: Vyhladím z povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, vyhladím člověka i zvěř, plazy i nebeské ptactvo, protože lituji, že jsem je učinil.
My křesťané se učíme, že Stvořitel je milostivý a odpouštějící. Že miluje své stvoření, nás, lidi. Jenže právě jsem přečetl, jak Pán Bůh lituje, že stvořil člověka! Hned v šesté kapitole první knihy Bible! Nerad bych se rouhal, ale chce se mi říct – to tedy Pánu Bohu nadšení pro člověka moc dlouho nevydrželo. Naštěstí, jak už to bývá, nic není tak horké, jak se uvaří – tudíž i v tomto případě je třeba zchladit hlavu a podívat se na celou věc střízlivýma očima.
Jednak je třeba uvést na pravou míru ono posuzování podle umístění na začátku Bible. Když se totiž pohroužíte do 5. kapitoly, kde se, jak už jsem řekl, nachází rodopis Adama, zjistíte, že od něj čili od Adama k Noemu uplynulo nějakých 1 600 let! Rozhodně tedy nejde jen o nějaké otočení pár listů v knize. V tomto případě je Bible nadmíru exaktní – 5. kapitola přesně udává v kolika letech ten který Adamův potomek zemřel, respektive přivedl na svět svého syna. No a jak jsem četl ze 7. kapitoly Genesis, i zde se říká, že při mých domnělých narozeninách neboli v den potopy, bylo Noemu 600 let. Tedy také přesný časový údaj, žádné rámcové označení století či nějaké náznaky.
Mimochodem, jestli vás zaráží poněkud vyšší věk biblického kapitána záchranné lodě, pak vězte, že Noe žil ještě dalších 350 let po potopě, jak se píše ve 28. verši 9. kapitoly knihy Genesis, aby její poslední devětadvacátý verš dodal: Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a zemřel. Že to jsou neuvěřitelná čísla? Ano, jsou. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém. Jestliže jste ji doposud neposlouchali, rád ji doporučím vaší pozornosti. Mimo jiné se zde dozvíte, že ani Noe se svým úctyhodným věkem nebyl nejstarším člověkem, o němž se v Bibli píše. Jistý Metúšelach, známý také jako Metuzalém, ho ještě o devatenáct let přežil – jak o tom hovoří právě zmíněná 5. kapitola knihy Genesis s Adamovým rodokmenem. My však pojďme zpátky k biblické potopě. Stále totiž neznáme odpověď na otázku: Proč Pán Bůh potopu světa vůbec dopustil?
Byl bych hlupák, kdybych se vám snažil namluvit, že to vím. Nevím, proč Stvořitel světa došel k názoru, že nic jiného, než zničení celé země, člověku nepomůže. A nevím ani, kdo byli ti obři – pokolení Nefilim, jak je pojmenovává překlad Jeruzalémské bible – kteří před potopou pobývali na Zemi, o čemž také čteme na začátku 6. kapitoly knihy Genesis. Snad vás uspokojí vysvětlení předního českého biblisty, profesora Jana Hellera, který k tomu říká:
Pro správný výklad Gn 6 je třeba si uvědomit, že synové boží byl běžný titul staroorientálních vladařů nebo jejich heroických polobožských předků. Oddíl je zřetelnou polemikou proti zbožšťování králů. Když se údajně božské spojuje s lidským, vznikají z toho zrůdy a nestvůry. Hebrejsky nefilim. Tento oddíl je nejostřejší ranou do tváře staroorientálních vladařů v celé starověké literatuře.
Zdroj: Víra.cz | Také máte problémy s Biblí? Online rozhovor s předním českým bilistou Prof. Hellerem (2. díl)
Co se všichni z biblického textu dozvídáme vcelku jasně, je Boží zklamání z chování lidí. Proto nejprve Stvořitel člověku zatrhne stovky let dožití, jak jsem o tom mluvil v souvislosti s věkem Noema. Sto dvacet let musí stačit – určí Bůh, a basta. Jenže jak víme, i 120 let je mnoho. Člověk je schopný napáchat spoustu zla za mnohem kratší dobu. Náš nebeský Otec se proto rozhoduje k extrémnímu řešení – říká: Vyhladím z povrchu země člověka, kterého jsem stvořil.Bůhvíproč – a to tak, že doslova – Stvořitel svou zlobu obrátil také na zvěř, plazy i nebeské ptactvo. V 17. verši 6. kapitoly Genesis Pán Bůh poté, co Noemovi sdělí, jak má postavit archu, svůj záměr shrnuje do dvou vět:
A hle, já přivedu potopu, vody na zemi, abych zničil pod nebem všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zahyne.
Gn 6:17 (CSP)
Nyní se musím vrátit o kousek zpátky v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, kde jsem se pohoršoval nad tím, jak Pán Bůh lituje toho, že stvořil člověka. My lidé používáme slovo litovat tu a tam v poněkud pokřiveném významu. Říkáme třeba nepěkné věty typu: Do smrti budu litovat toho, že jsem tě poznal. V takovém sdělení má slovo litovat silně negativní konotaci. Upřímně řečeno, ono to tak trochu může vyznít i v případě sdělení z 6. kapitoly Genesis: Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka. Jenže pojem litoval má základ ve slově lítost – a to je odlišný stav. Slovník spisovného jazyka českého definuje lítost nad něčím nebo z něčeho, jako bolest, zármutek, stesk, či žal; lítost nad někým či ke komu nebo o koho, jako pocit intenzívního soucitu, soustrasti, útrpnosti s někým; a v náboženství lítost vykládá jako kajícnost.
To už zní dost jinak. Navíc ona věta Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka, pokračuje slovy …a trápil se ve svém srdci. Už jsem to v tomto podcastu říkal vícekrát – biblické verše není radno vytrhávat z kontextu, a zrovna toto je takříkajíc exemplární příklad. Zkusím to shrnout možná trochu divně, ale snad to tak bude srozumitelnější: Hospodin nelitoval nenávistně. Litoval v bolesti, vlastním utrpení a žalu, litoval soucitně.
Budu-li podruhé citovat profesora Hellera, tak ten k Boží lítosti říká toto:
V Bibli je několikrát psáno, že Hospodin litoval svých rozhodnutí. To se nám nezdá ale jen proto, že jsme si vytvořili představu nelidského Boha nad časem. Jestliže Bůh sestoupil k nám a jde s námi naším časem, pak je krásné, že zná i lítost. Je v tom pro nás naděje.
Zdroj: Víra.cz | Také máte problémy s Biblí? Online rozhovor s předním českým bilistou Prof. Hellerem (1. díl)
Právě naději dal Pán Bůh člověku i v příběhu potopy světa. V citovaném 17. verši Hospodin říká, že na zemi přivede potopu, aby zničil pod nebem všechno tvorstvo, v němž je duch života. Škodolibý čtenář Bible by zde rád nachytal Pána Boha při lži, ale věřím, že to jen autor První knihy Mojžíšovy na tomto místě zapomněl dopsat větu …s výjimkou Noema, jeho rodiny a zvířat, které zachrání na své lodi. Každopádně záměr zničit úplně všechno tvorstvo Pán Bůh evidentně neměl. Nikomu příčetnému se nechce ničit vlastní dílo, a troufám si tvrdit, že Pán Bůh to má stejně jako jeho stvoření, člověk. Stvořitel sice svět zalil vodou tak, že nad hladinu nekoukala ani špička Mount Everestu, nebo co já vím, která hora byla v té době nejvyšší, ale v arše Noemově zachoval život. Nezatratil člověka, kterého stvořil k obrazu svému.
Zazvonil zvonec, a pohádky je konec. Je i není. Jednak doufám, že se mi v předchozím povídání podařilo dostatečně vysvětlit, že ono přirovnání k pohádce, které jsem na začátku udělal, bylo samozřejmě myšleno ve velké nadsázce. Jistě, biblická potopa je do značné míry atraktivním příběhem, který se dobře vypráví nejen dětem. To nelze zpochybnit. Osobně jsem ale přesvědčený, že vposledku je potopa světa, byť je popsaná na začátku První knihy Mojžíšovy a tedy i na začátku celé Bible, nesmírně důležitým milníkem lidských dějin. Pán Bůh zde poprvé udělal tlustou čáru za minulostí, aby člověku dal milost začít znovu a lépe. Tato událost bude mít o mnoho let později svou cover verzi. Tím nemyslím nic jiného než ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Poslední oběť. Boží syn, člověk a Bůh v jedné osobě na sebe vezme všechny hříchy lidstva, aby stvoření – člověku, bylo odpuštěno. Říkám to v podcastu Biblická jména a úsloví už poněkolikáté, ale nedá mi, to znovu nezopakovat – toto není ani náhodou lidský konstrukt. To prostě nevymyslíš…
No a vrátím-li se v tomto kontextu ke rčení po nás potopa, pak ať už tato slova vyřkla jako první milenka Ludvíka XV. nebo kdokoliv jiný, souvislost s biblickou povodní zde dost dobře nenalézám. Ono lidské po nás potopa je cynickým, potažmo pak hloupým vyjádřením své vlastní nabubřelosti a sebestřednosti. V tom se člověk liší od Pána Boha, protože on, i když se rozhodne k tak extrémnímu řešení, stále člověku nechává naději. Doslova ho v tom nenechá vykoupat. Alespoň tedy ne všechny lidi, zkrátka nevyhubí své stvoření. Profesor Heller sice říká, že Bůh jde s námi naším časem, nicméně on sám – tedy myslím tím Boha – zjevně v našem pojetí času nežije. Takže mu dost dobře ani nemůže být jedno, co bude po něm – jako je to lhostejné člověku, který říká po nás potopa.
Omlouvám se všem posluchačům, kteří očekávali podrobný výklad celého příběhu biblické potopy. V tomto dílu jsem se chtěl zaměřit na její význam a důležité souvislosti. Doufám, že se mi to aspoň trochu podařilo. Vám, kteří příběh praotce Noema a jeho lodní osádky neznáte, doporučuji přečíst si jej ve své Bibli. Není dlouhý, obsáhne 6. až 9. kapitolu knihy Genesis, a dozvíte se v něm spoustu dalšího, na co zde nezbyl prostor. Třeba to, jak se Noe po potopě opil a usnul nahý ve stanu, že právě odsud pochází také úsloví ploďte a množte se, nebo také zjistíte, proč dal Pán Bůh na nebe duhu. Příště si vás z toho vyzkouším :-)
Jsme na konci tohoto dílu plného vody, ale také naděje. Ne, že by to s tím souviselo, ale protože už jsem to dlouho neudělal, dovolím si malou, byť tedy vlastní, reklamu. Rád bych, abyste věděli, že tento podcast má také svůj web, který najdete na adrese Biblismy.cz – bi blis my – měkké i, měkké i, es, tvrdé y, tečka cz. Na tomto webu nejenže můžete podcasty taktéž poslouchat, ale – pokud je vám to z jakéhokoliv důvodu milejší – i číst. Každá epizoda je zde totiž volně dostupná také v textové verzi. To je dobré například, chcete-li nějaké slovo či slovní spojení rychle vyhledat – samozřejmě napříč celým obsahem všech podcastů. Toto je 68. díl, takže si můžete být jisti, že slov je zde fakt hodně. A já se budu snažit, aby další přibývala :-) Navíc jsou textové verze doplněné krásnými reprodukcemi výtvarných děl s konkrétní tématikou, takže potěchy pro vaše oko je zde dostatek.
Tento podcast má také svou facebookovou stránku. Najdete ji lehce – stačí do vyhledávacího políčka zadat Biblická jména a úsloví, a jste na místě. Zde se, kromě upoutávek na jednotlivé díly, můžete občas i zasmát – tedy pokud vás nepohoršují křesťanské fóry. Tak se někdy stavte.
Přes Facebook nebo web Biblismy.cz, (kde v článku O nás | Kontakt najdete mailovou adresu) mi také můžete napsat – tedy pokud byste mi chtěli cokoliv sdělit. Uvítám vaše připomínky, nápady, a budu se snažit s pokorou přijmout i případnou kritiku. Můžete mi věřit, že mě váš názor hodně zajímá!
A na konec ještě prosba: Pokud se vám tento podcast líbí, nenechávejte si to, prosím, jen pro sebe. Řekněte o něm svým přátelům a známým, rodičům i dětem, svému doktorovi, holiči, pošťačce a popelářům – budu vám za to moc vděčný. Díky!
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!