Rubriky
Biblická úsloví (textové verze)

Nikdo není doma prorokem

Textová verze epizody podcastu Nikdo není doma prorokem

Petr Lindner | 27. 4. 2021

Nikdo není doma prorokem… toto úsloví patří, aspoň myslím, k nejznámějším větám, vytrženým z Bible. A také patří mezi ta úsloví, jejichž význam je každému jasný bez dlouhého vysvětlování. Takže o čem bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví?

Trochu si to přece jenom ozřejmíme, protože… co kdyby náhodou někdo nevěděl. O to větší část této epizody se pak budu věnovat biblickému zdroji úsloví Nikdo není doma prorokem. Výkladu příběhu, ve kterém zaznělo, a samozřejmě také jeho významu. Nechte se překvapit :-)

Od mikrofonu nového dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.


Úsloví Nikdo není doma prorokem bych si dovolil ilustrovat na malém příkladu z běžného života.

To takhle přijde muž z práce domů a povídá manželce:
„Představ si, Marie, co dnes říkal Karel! Že prej ten les za naším barákem, se bude kácet. Začínají příští týden a do měsíce tam prej nezůstane ani jeden strom! To je hrůza, co?!“

„Pepo!“, vykřikne Marie, „vždyť ti to tady už 14 dní povídám! Už 14 dní ti říkám to stejný, co ti řekl Karel! A ty mně to vždycky odkejváš a tváříš se, jako by se nic nedělo.
Jó, ale když ti to pak laskavě sdělí v práci Karel, tak to má najednou větší váhu, co?! Tohle je marný. Já ti tady můžu povídat co chci, a ty mě posloucháš jedním uchem a druhým ti to jde ven…“

Ne, tak toto nebyla scénka z televizních Bakalářů, nicméně reálná příhoda z reálného života to klidně být mohla. Neříkejte, že vám není povědomá nebo dokonce vlastní. Tak to na světě chodí naprosto běžně. Jediné, co zde chybělo, bylo to, že Marie na závěr nedodala větu: Nikdo holt není doma prorokem.

Toto úsloví ale znají mnozí lidé také v souvislosti s řekněme důležitějšími událostmi. To, že nikdo není doma prorokem, zná mnoho velmi schopných a nadaných umělců, ale třeba také myslitelů, vědců, vizionářů, byť tedy v tomto případě myslím spíše technologických buditelů nežli falešných proroků, kterými se to na této planetě jen hemží. 

Zkrátka lidí, jejichž myšlenky a činy přesahují obvyklé běžné hodnoty. Oni – a ony – se zpravidla – pokud jsou opravdu dobré – časem prosadí. Ale nezřídka v jiném domě, v jiném kraji, dokonce i v jiné zemi. A to, že „účinnost“ úsloví Nikdo není doma prorokem velmi silně ovlivňuje také politická vůle či zvůle neboli ideologie, vliv místních mocných, pohlavárů, ať už zvolených nebo samozvaných, to je bohužel jasná věc také. O tom by v našich krajích mohlo dlouze povídat mnoho lidí.

Tuto úvodní část bych uzavřel suchým konstatováním, že se to zkrátka děje. Mnoho inspirativních lidí muselo se svými myšlenkami a projekty za humna proto, aby je mohli prosadit do života. To, že nikdo není doma prorokem, jednoduše funguje tak spolehlivě, jako máloco na světě. 

Dobře, ale to není ani zdaleka všechno, co jsem chtěl k tomuto úsloví říct. Teď se konečně pojďme podívat do Bible, protože výklad zdroje tohoto úsloví bude možná mnohem zajímavější.


Naši knihu knih otevřeme na stránkách Lukášova evangelia, konkrétně čtvrtou kapitolu, verše 14 až 30. Abychom byli v obraze, tak předesílám, že tato událost se stala v začátcích Ježíšova působení na zemi. Po tom, co ho Jan Křtitel pokřtil v řece Jordán a pán Bůh na něj seslal Ducha svatého, a po tom, co Ježíš 40 dní odolával ďáblovým svodům na poušti.

Duch je nade mnou

Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a zpráva o něm se roznesla po celém okolí. Učil v jejich synagogách a všichni ho chválili.

Když přišel do Nazaretu, kde byl vychován, přišel podle svého zvyku v sobotní den do synagogy a vstal, aby četl. Podali mu knihu proroka Izaiáše, a když ji otevřel, nalezl místo, kde bylo napsáno:
„Duch Hospodinův je nade mnou,
neboť mě pomazal nést evangelium chudým.
Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým
a prohlédnutí slepým,
propustit soužené na svobodu
a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.“

Potom knihu zavřel, vrátil ji sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze byly upřeny na něj. Začal jim vysvětlovat: „Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.“

Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jež mu plynula z úst. Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“

Na to jim odpověděl: „Asi mi povíte to rčení: ‚Lékaři, uzdrav se sám! Co jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum, udělej i tady, kde jsi doma.‘“ Potom dodal: „Amen, říkám vám, že žádný prorok není doma vážený. 

Řeknu vám popravdě, že za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři roky a šest měsíců a po celé zemi byl veliký hlad, v Izraeli bylo mnoho vdov, ale Eliáš nebyl poslán k žádné z nich – jen k jedné vdově do sidonské Sarepty. 

A za proroka Elíšy bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale žádný z nich nebyl očištěn – jen syrský Náman.“

Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, ale on prošel jejich středem a mířil dál.

L 4:14–30

Pojďme si tuto příhodu rozebrat do nejmenších podrobností. Ježíš čte z knihy Izaiáš, konkrétně je to 61. kapitola – ale uprostřed druhého verše skončí, aniž by ho dočetl celý, aniž by dokončil větu. Co se tam píše? Ježíš skončil těmito slovy:

…propustit soužené na svobodu
a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.

Izaiášovo proroctví ale pokračuje dál:

a den pomsty našeho Boha,
potěšit všechny plačící,
posílit na Sionu truchlící,
dát jim věnec místo popela,
olej radosti místo truchlení
a oděv chvály místo skleslosti.

Toho, že Ježíš poměrně zásadní kousek vynechal, si Nazaretští zákoníci, kteří s ním v té době byli v syngoze, nepochybně všimli. A zaujala je jistě také následující Kristova věta, kterou pronesl, když knihu zavřel:

„Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.“

Všimněte si však, že na to nijak nereagují. V synagoze je stále v podstatě klid. V Bibli čteme jedinou informaci, že mu všichni přikyvovali a podivovali se nad slovy milosti, kterými Ježíš mluvil, a také, že si všimli, že jde o Josefova syna. Aby bylo jasno – Nazaret byla v té době spíš malá vesnice, kde se znal každý s každým. Odhaduje se, že v dobách Kristových žilo v Nazaretu od 500 do 2 000 lidí. Mimochodem, dnes je to město s pětasedmdesáti tisíci obyvateli.

Ale vraťme se k našemu příběhu. Z věty Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“ dost dobře nepoznáme, zdali se návštěvníci synagogy opravdu upřímně divili a byli mile překvapení, kam až to syn místního tesaře dotáhl, navíc ještě v pouhých třiceti letech. Anebo to říkali ironicky, ušklíbali se a ve skutečnosti si mysleli něco ve smyslu:
„O čem nás tady ten kluk Pepy odvedle chce poučovat? A vůbec, co si o sobě myslí? O co mu jde, když říká: ‚Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.‘

Nicméně znovu opakuji, že stále je v podstatě klid. Dovolím si ale trochu spekulovat o tom, že se nazaretští zákoníci při vyslovení otázky jestli to není Josefův syn, skutečně tvářili silně ironicky a povýšeně, protože Ježíš ani vteřinu neváhá a bez vyzvání vyráží do útoku. Z ničeho nic jim doslova podsouvá to, co by si mohli myslet. Vnucuje jim slova o lékaři, který by měl uzdravit nejprve sám sebe, a nejlépe u toho ještě udělat nějaký ten nadpřirozený jev, pěkný efektní zázrak, jako v Kafarnaum, aby to mělo tu správnou vážnost. No a pak Ježíš dodává ono slavné Amen, říkám vám, že žádný prorok není doma vážený.

Jenže to ještě není všechno. Aby svoje tvrzení pěkně doostra vyhrotil, zmíní ještě Ježíš starozákonní příběhy o prorocích Eliášovi a Elíšovi, kteří – když to velmi zjednoduším – místo toho, aby uzdravovali davy „svých lidí“, věnovali svoji pozornost každý jednomu cizinci… a ještě k tomu pohanu.

Proč to Ježíš udělal? Proč s prominutím vypěnil a nevybíravě se obul do místních účastníků bohoslužby? Popravdě, to není moc korektní, podsouvat někomu slova, která nevyřkl. Nikdo nikomu nevidí do jeho hlavy. Jak můžu někomu nadávat za to, co ve skutečnosti neřekl? Mno…, potíž je v tom, že se bavíme o Ježíši Kristu, o synu božím. Nikoliv o synu Josefa tesaře, byť jak jsem řekl ve 2. části epizody tohoto podcastu s názvem Josef, tesaře Josefa nemám problém považovat za Ježíšova pozemského otce. 

Ježíš zkrátka. Ví, co říká, ví, co může říct, ví, co přijde, jaká bude reakce. Je to člověk a bůh v jedné osobě. A navíc, měl hned několik důvodů, proč se naštvat. Ale o tom si povíme až za chvíli.


V souvislosti s tím, čím jsem ukončil předchozí část tohoto podcastu, bych se chtěl ještě jednou pozastavit nad chováním samotného Ježíše.

Jestliže něco Ježíš nedělá, tak si nebere servítky. Pojmenovává věci pravými jmény, nekrouží kolem problémů v oparu diplomatických polopravd. Jsou lidé, kteří ho také díky těmto vlastnostem nazývají rebelem své doby. Ale díky Bohu za takovéto rebely – byť tedy podle mě pravdomluvnost a jasná vyjádření nemají s buřičstvím nic společného. Ale vzpomeňte si, kolik znáte seriozních lidí, kteří sice vypustí z úst stovky slov, aby když s tím přívalem skončí, vy marně přemýšlíte o tom, co se vám snažili sdělit. To je mi milejší tento rebel, který si na nic nehraje a to, co chce říct, řekne otevřeně, napřímo, bez vytáček.

Nejen na základě této v podstatě drobné příhody, ale i vzhledem k jiným událostem, popsaným v Bibli, to občas vypadá, že Ježíš byl tak trochu vztekloun. Alespoň občas tedy… Osobně ho vůbec nevidím jako toho rozvážného tichého mladého muže, jak bývá obvykle ztvárňovaný ve filmech. I na obrazech ho vídáme jako chudokrevného hubeného pobledlého mladíka se smutnýma očima. Snad pouze propagační materiály Svědků Jehovových jsou jiné… :-))) Ale ty jsou jiné ve více aspektech… Každopádně, jakkoliv Ježíš může vypadat jako někdo, kdo se dokáže rychle naštvat, ve skutečnosti je to „jen“ rozhodnost a důraz na to, co chce sdělit.  Jestliže chci někomu něco důrazně sdělit, nemůžu se jaksi dost dobře tvářit unyle a mít nasazenou masku typu mně je všechno jedno

V epizodě Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem jsem říkal, že Židé si mesiáše představovali jako válečníka v plné zbroji, který je ohněm a mečem přijde osvobodit od tisíce let trvajícího útlaku. Pán Bůh to vzal za jiný konec, a poslal na zem svého syna, velvyslance míru, hlasatele lásky, odpuštění a spasení. Ovšem já se ptám: Je snad někde psáno, že takový mírumilovný mesiáš musí být kliďas, rozvážný diplomat, pečlivě si promýšlející každé slovo? Ježíš přesně věděl, co chce říct a co má říct. Nemusel pracně přemýšlet co vypustit z úst, aby to náhodou někoho nepohoršilo. Nebrojil Ježíš náhodou také proti pokrytectví?!

Proč by tedy nemohl být tak trochu pruďas? Nemyslím samozřejmě ve stylu hospodského rváče, to ne. Ale občas zvýšit hlas není vůbec špatné, stejně jako říkat pravdu zcela otevřeně a bez kroužení kolem problému, je taktéž pro dobro věci. Ježíš takový nesporně byl, a já jsem za to rád. Byl zkrátka mužem činu, a to tak, že doslova a dopísmene. Ostatně pro svoje působení zde na zemi měl také velmi málo času, takže nebylo s čím otálet. O Kristových letech jsem mimo jiné mluvil v minulé epizodě tohoto podcastu. 

Abych řekl pravdu, tak Ježíšova rozhodnost, otevřenost, upřímnost a pravdomluvnost, je mně ještě mnohem víc sympatičtější v dnešní hyperkorektní době. V době, kdy nejsou jen muži a ženy, ale údajně dalších několik desítek pohlaví. V době, kdy se lidé bojí vyslovit pojmy černá a bílá proto, aby snad někoho neurazili kvůli barvě jeho pleti. V době, kdy význam mnoha slov už není tím, čím býval dřív. Mimochodem, když jsem zmiňoval biblické filmy – viděli jste film Chatrč, kde pána Boha hraje černoška? To jsou věci, co? Pohoršuje vás to?


Malou oslavou Ježíšovy nikoliv úplně holubičí povahy jsem přerušil úvahu o tom, proč doma není nikdo prorokem, ale hlavně proč Ježíš tak nečekaně s prominutím vystartoval po návštěvnících bohuslužby. 

Řekl jsem, že důvodem mohlo být jejich podivení se nad tím, že je to místňák, syn zdejšího tesaře – jinak řečeno laik, člověk bez náboženského vzdělání. A ještě k tomu kluk, kterého znali, když byl ještě táákhle malej…

To všechno je možné. Ale dovolte mi naznačit ještě jednu teoretickou příčinu, která mohla Ježíše rozpálit doběla. Jde o jeho nedokončené čtení z knihy Izaiáš. Ježíš totiž, jak už jsem říkal, přestal citovat 61. kapitolu Izaiášova proroctví v půlce druhého verše, u slov propustit soužené na svobodu a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.

Ježíš zcela záměrně skončil milostí. Úmyslně nečetl následující slova o boží pomstě. Všichni víme proč… protože Ježíšovým úkolem bylo zastavit už od dob Kaina a Ábela permanentně probíhající starozákonní boží tresty na neřestném lidu, a všechno změnit – udělat za tím vším tlustou čáru, a přinést oproti tomu milost, odpuštění a co víc, věčný život. Proto Ježíš nečetl dál toto starozákonní proroctví.

A proto se také naštval, když místní zákoníci nijak nereagovali. Respektive nereagovali tak, jak asi očekával. Ježíš si bezpochyby přál, aby se farizeové zeptali proč nečte dál, a aby on mohl vysvětlovat, co se má stát…, a co se také stane. Řečeno dnešním jazykem, chtěl vyvolat diskuzi. Místo toho zákoníci jen kroutí hlavami a diví se, že k nim mluví syn místního tesaře. No a na naprosto zásadní větu „Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli“, na to nereaguje vůbec nikdo. Ježíše to skutečně pouze jenom utvrzuje v tom, že vlastním lidem nemá cenu nic vysvětlovat, protože svůj svému jen těžko uvěří.


Tak to bychom měli. Od skoro až bakalářské příhody Marie a Pepy jsme se dostali k boží milosti – a to vše v rámci jednoho tématu – úsloví Nikdo není doma prorokem

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu rád, když této mojí biblické samomluvě zachováte přízeň. Jestliže to navíc ještě trochu „rozkecáte“ i mezi svými přáteli, budu o to radši. A nemusí to být hned věřící kamarádi a známí. Klidně o tomto podcastu řekněte i nevěřícím nebo lidem hledajícím. Budu neskromně věřit tomu, že jim to na jejich cestě aspoň maličko pomůže.

Podcast Biblická jména a úsloví najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru