Textová verze epizody podcastu Nést svůj kříž…
Petr Lindner | 24. 11. 2021
Jsem skoro až přesvědčený, že i ti nejzapřisáhlejší ateisté mají minimálně tušení o tom, že úsloví nést svůj kříž je biblického původu. A přesto jej, stejně jako mnoho dalších úsloví, pocházejících z Bible, naprosto samozřejmě používají :-)
Symbolika kříže je – až bych řekl možná přirozeně – spojovaná s Ježíšem a jeho ukřižováním. Tato zvěst zkrátka překračuje všechny hranice, což mimochodem samo o sobě svědčí o jejím nesmírném významu. A samotné nesení kříže? O tom bych vám rád pověděl víc v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od mikrofonu vás zdraví Petr Lindner.
Když jsem v první větě zmínil ateisty, pak u nich ještě chvilku zůstanu a dodám, že nejen věřící křesťané, ale i lidé nevěřící nebo svou víru teprve hledající, bezpochyby budou znát příběh nesení kříže Ježíšem před jeho ukřižováním. Tato scéna nechybí snad v žádném filmu či jiném díle s pašijovou tématikou, včetně takzvaných pašijových her.
To, že si odsouzenec na smrt musel svůj kříž donést na místo popravy, bylo ve své době součástí ukřižování. Představovalo poslední potupu před mnohdy i několikadenním umíráním na kříži. Byl to brutální, krutý a odpudivý způsob ukončení života odsouzence – a nevyhnul se mu ani pán Ježíš Kristus.
Všechna evangelia popisují Ježíšovu cestu s křížem velmi stručně, jednou větou, jediným veršem. V prvních třech synoptických evangeliích, tedy v Matoušovu, Markovu a Lukášovu evangeliu se ale navíc dozvídáme, že Ježíšovi byl donucený s křížem pomáhat muž jménem Šimon z Kyrény.
Pojďme si přečíst, jak tuto scénu popisuje evangelista Matouš s tím, že budu citovat ještě i pár veršů před samotným popisem nesení kříže. Čteme zde, co se stalo, když římský místodržící Pilát, ve strachu sám rozhodnout o tom, jestli bude ukřižovaný Ježíš Kristus nebo jakýsi zločinec Barabáš, nechá o výsledku hlasovat – nebojím se použít to slovo – lůzu – dav lidí lačnící po krvi, zmanipulovaný židovskými kněžími.
Matoušovo evangelium, 27. kapitola, verše 21–32:
Prokurátor se jich zeptal: „Kterého z těch dvou vám mám propustit?“
„Barabáše!“ zvolali.
„A co mám udělat s Ježíšem zvaným Mesiáš?“ ptal se Pilát.
„Ukřižovat!“ zvolali všichni.
„Co udělal zlého?“ ptal se dál.
Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižovat!“
Když tedy Pilát viděl, že nic nezmůže a že je stále jen větší a větší rozruch, vzal vodu a před zástupem si umyl ruce. „Nejsem vinen krví tohoto muže,“ řekl. „Je to vaše věc!“
A všechen lid zvolal: „Jeho krev na nás a na naše děti!“
Tak jim tedy propustil Barabáše, ale Ježíše nechal zbičovat a vydal ho k ukřižování.
Prokurátorovi vojáci vzali Ježíše do paláce, kde se k němu sešla celá posádka. Svlékli ho a přehodili mu rudý plášť.
Upletli trnovou korunu, nasadili mu ji na hlavu a do pravé ruky mu dali hůl. Pak před ním klekali a posmívali se mu: „Ať žije židovský král!“ Plivali na něj a vzali tu hůl a bili ho do hlavy.
Když se mu dost naposmívali, svlékli mu ten plášť a oblékli mu jeho šaty. Potom ho odvedli k ukřižování.
Když vyšli, potkali jednoho člověka z Kyrény jménem Šimona a přinutili ho nést mu kříž.
Mt 27:21–32
Nejenže Ježíše odvrhl jeho vlastní lid, dočkal se ponižování také od římských vojáků. Zkuste si to představit: Někdo vám nasadí na hlavu trnovou korunu. To není ozdoba. Není to nic, co byste chtěli nosit. Z jaké rostliny byla trnová koruna upletená, to nevíme, ale není důvod nevěřit tomu, že si krutí vojáci dali záležet na tom, aby trny byly pěkně dlouhé a pěkně ostré, a zarývaly se do kůže Ježíšovy hlavy. Aby toho nebylo málo, tloukli ho ještě do hlavy holí. Panu Ježíši tekla krev po obličeji, do očí… a pak mu naložili na záda kříž.
Teď trochu realisticky nebo řekněme technicky. Nevím, jaké stromy v té době rostly v Izraeli, nicméně když to zhruba spočítám, tak jen ráhno kříže – a podle historických pramenů odsouzenci nosili skutečně „jenom“ ono ráhno – muselo vážit zhruba od 30 do 50 kilogramů. Zřejmě to asi nebyl hladce ohoblovaný trám se zaoblenými hranami, nýbrž jednoduše nahrubo osekaný kus dřeva. S takovýmto těžkým, odhadem dvoumetrovým kusem klády, má co dělat zdravý silný muž.
Ježíš Kristus byl navíc před tím zbičovaný, což je velmi krutý trest, který sám o sobě vezme všechny síly i velmi silnému chlapovi. Už jen po bičování mnozí lidé umírali. Ale římským vojákům to nestačí. Jejich úkolem je přivést Ježíše na Golgotu. A protože, jak už jsem řekl, zvykem bylo, že si odsouzenec svůj kříž na místo popravy musí sám donést, na Ježíšova záda pokrytá otevřenými ranami od biče, mu vojáci nahodí ještě ráhno kříže. To je nelidské mučení, a já bych se vůbec nedivil, kdyby mnozí lidé, kterým byl vyměřený tento trest, nezemřeli ještě dříve, než vůbec došli na popraviště.
Omlouvám se za tento expresivní výklad, ale právě v tématu nesení kříže jsem považoval za nutné připomenout, jakým krutým způsobem za nás Ježíš Kristus zemřel. Co všechno musel vytrpět za naše hříchy ještě než se dostal k Otci.
Když jsem začínal číst Bibli, tak jsem se divil tomu, že Ježíš při modlitbě v Getsemanské zahradě před svým zatčením říká: Abba, Otče, pro tebe je možné všechno. Odejmi ode mě tento kalich! Ptal jsem se sám sebe: Ježíš se bojí? To přece není možné, aby se Kristus pán bál své smrti. Vždyť to přece byl Boží syn a věděl, co ho čeká.
Časem jsem to pochopil. Samozřejmě, že to věděl. Jenomže Ježíš byl Bůh a člověk v jedné osobě. Věděl, že v té chvíli musí cítit utrpení jako každý jiný člověk, protože kdyby to sám ve své lidské podobě neprožil, nemohl by tím jako milostivý Bůh odejmout naše hříchy. Nemohl by ukončit tu zdánlivě nekonečnou starozákonní sinusoidu zbožňování a odmítání pána Boha, žehnání a trestání židovského národa. Tento čin nevýslovného významu by zkrátka bez Ježíšova utrpení nebyl dokonán.
Opusťme nyní samotnou scénu nesení kříže, a zalistujme v Bibli o pár stránek nazpět. Úsloví nést svůj kříž se totiž v evangeliích objevuje dříve než k němu došlo reálně – tedy v Ježíšově případě. Není divu – už jsem říkal, že tento způsob trestu byl ve své době běžný, tudíž lidé věděli, co to znamená, když se řekne nést svůj kříž jakožto podobenství. My se jeho významu budeme věnovat o chvilku později, protože teď si připomeneme scénu z Matoušova evangelia, ve které Ježíš hovoří o nutnosti nést svůj kříž, a zároveň zde zaznívají další důležitá sdělení.
Budu číst z 16. kapitoly, verše 21–28:
Vezmi svůj kříž
Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho tehdy vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!“
On se ale odvrátil a řekl Petrovi: „Odstup ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“
Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život?
Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy každému odplatí podle jeho skutků. Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, jistě nezakusí smrt, dokud nespatří Syna člověka přicházet v jeho království.“
Mt 16:21–28
Tato slova pronesl pán Ježíš Kristus poté, co o něm Šimon Petr řekl, že je Mesiáš, syn Boží, a Ježíš následně vyslovil známé prohlášení o Petrovi a skále, na níž postaví svou církev. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Petr. A nezbytná skála navrch.
Na začátku citace z 16. kapitoly Matoušova evangelia Ježíš svým učedníkům oznamuje, že abych tak řekl „jeho koncept Mesiáše“ bude odlišný od tradičních představ. Lidé té doby žili v domnění, že Mesiáš bude bojovníkem, který se zbraní v ruce vyhladí ze světa veškeré zlo. Prožene se se svojí armádou zemí, a zůstanou po něm jenom lidé spravedliví a bohabojní. Jenomže Ježíš přichází s naprosto odlišným řešením. S paradigmatem oběti. Je logické, že Petrovi, kterého právě prohlásil za jeden ze základních kamenů nově vznikající křesťanské církve, se to nelíbí, a tak si dovoluje Ježíše tak trochu pokárat. Je až skoro zarážející, jak – nebojím se říct podrážděně – na to Kristus pán reaguje. Říct někomu Odstup ode mě, satane! není zrovna smířlivý tón.
Představu Boží armády ale Mesiáš přesto jistým způsobem naplňuje slovy Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Zároveň ale dodává, že každý, kdo chce být „vojákem“ jeho armády, musí nejprve zemřít, aby se mohl v Boží slávě znovu narodit. To je ona svátost křtu, kdy ponořením do vody v nás umírá naše staré já, a do našeho srdce přichází Duch svatý, jakožto Boží posel a průvodce, nebo „navigátor“ každého Božího syna či dcery. To je velmi důležité, protože jak se dozvíme o něco později, svůj kříž si nese každý, ale Božím dětem je Ježíš připravený ho z jejich zad sejmout a nést ho za ně.
Myslím, že nemusím moc zdůrazňovat, že symbolické nesení kříže je spojováno s negativními stránkami našeho života. Pokud třeba někdo zdědí velký majetek, neřekne: Jsem teď bohatý, ale nesu svůj kříž statečně. Nebo – ať nejsem jenom materiální – když se vám narodí potomek, nebudete tvrdit: Mám krásného zdravého syna, můj kříž je zase o něco těžší. Ano, možná až synek trochu vyroste a bude lumpačit, budete mu říkat: Chlapče, s tebou je kříž, ale to už je jaksi jiná situace.
Kříž je zkrátka symbolem utrpení. Pokud byste na tomto místě snad čekali nějaký seznam všech možných utrpení nebo dokonce jakousi jejich kategorizaci ve smyslu které utrpení je větší a které menší, budu vás muset zklamat. Nehodlám se o to ani v nejmenší míře pokoušet. Lidského utrpení je na světě tolik, že jakýkoliv pokus o nějaký seznam, potažmo pak pořadí či snad nějaké bodové hodnocení utrpení, by bylo jenom pošetilou, ba dokonce spíš hloupou a nesmyslnou činností.
Pojďme tedy dál. Když Ježíš říká, že musíme nést svůj kříž, tak tím zároveň myslí, že musíme snášet svoje utrpení. Kristus pán nám neslíbil bezstarostný život. Nic takového v Bibli není. Ani jeho oběť na kříži nezaslibuje žádnou pozemskou – půjčím-li si s dovolením slovo z budhismu – nirvánu. Ježíš to ostatně v evangeliích opakuje pořád dokola: připravte se na těžkosti, připravte se na odmítání, připravte se na pronásledování, připravte se na ubližování, a připravte se dokonce i na to, že byste pro svoji víru, která by měla být i vaším životem, o něj mohli přijít.
Já vím, tohle všechno se strašně jednoduše říká, když je člověk zdravý a šťastný. Jenomže život přináší těžkosti. Omlouvám se, ale přece jenom musím dát nějaké příklady: Jestliže například zdravý muž nebo žena v nejlepším věku onemocní vážnou chorobou, okamžikem, kdy se dozví svou diagnózu, se jim zhroutí celý život jako domeček z karet. Pak už ta zdánlivě jednoduchá přikázání o nesení kříže dostávají úplně jiný rozměr. Když rodič pochová svoje dítě, je to taková bolest, která se nedá vyjádřit žádnými slovy. Takový kříž má najednou nekonečnou velikost a nekonečnou váhu, která leží na vašich zádech a neúprosně váš tlačí do prachu země.
Už dost, už o ničem podobném nechci mluvit. Pojďme si raději povídat o naději, protože křesťanství a Ježíš Kristus jsou o naději víc než cokoliv jiného. Rád bych nyní přečetl kousek povídky s názvem… ejhle… Nést svůj kříž. Našel jsem ji na webu římskokatolické farnosti Nový Jičín, kde Josef Janšta, autor knížek pro děti a mládež, vydává vyprávění, s názvem Naše čtení. V povídce Nést svůj kříž vypráví kostelník Dolák, hospitalizovaný v nemocnici, různé příhody svému spolupacientovi, ateistu Milanovi. Jednou se ho Milan zeptá: „Pane Doláku, můžete mi říct, na co myslíte, když se díváte na kříž?“ Kostelník trpělivě vysvětluje, a mimo jiné také Milanovi poví tento příběh:
„Jeden člověk šel životem a nesl na zádech svůj kříž. Cestou vedle něho šla s rozmanitými kříži spousta dalších lidí.
Najednou si člověk začal stěžovat Bohu: ‚Pane, kříž je příliš dlouhý, dovol mi ho trochu zkrátit.‘
Vzal pilku a kus uřezal.
Za chvíli se mu zase zdálo, že už nemůže. ‚Pane, ten kříž je příliš těžký, dovol mi ho trochu zkrátit.‘
A tak to šlo několikrát. Nakonec byl kříž docela krátký. Člověk došel až k velké propasti, za níž byl ráj. Rozhlédl se kolem sebe. Ostatní lidé pokládali své kříže na zem a po nich přecházeli přes propast do ráje. Jenže kříž toho člověka byl moc krátký. Nestačil na překlenutí propasti.
Tu onen člověk volal: ‚Pane, pomoz, můj kříž je příliš krátký!‘
Dostal odpověď: ‚Kříž nese ty, kteří jej nesou.‘“
Zdroj
Každý z nás svůj kříž nese jinak. Někdo s takovou lehkostí, že když se pak dozvíte o všech jeho trápeních, nechcete tomu ani věřit. Jiný zase pod svým křížem naříká a spílá Bohu za to, proč dopustil jeho těžkosti. V jistém smyslu by se úsloví nést svůj kříž dalo nazvat synonymem pro pokoru. Nechtěl bych to v žádném případě zjednodušovat. Je to často strašně těžké. Ale pokud člověk má pána Ježíše ve svém srdci, a ví, že svůj kříž zkrátka musí nést, přichází spolu s pokorou také ona zmiňovaná naděje.
Známá teoložka Kateřina Lachmanová ve své přednášce s názvem Nést svůj kříž: jak a proč?, kterou měla na festivalu United City (zdroj), používá moc pěkné české slovo. Říká zde, že požadavkem nést svůj kříž nás pán Bůh mimo jiné tříbí. Když si toto slovo najdete ve slovníku, zjistíte, že tříbit znamená: zbavovat se chyb, kazů, uvádět do dokonalejšího stavu; zlepšovat, zušlechťovat, zdokonalovat. Není zde napsáno trestat, ponižovat, utlačovat. Je to přesně naopak, slovo tříbit v sobě nese pozitivní konotace.
Je známá pravda, že překonáváním překážek se člověk stává silnějším – slovy Kateřiny Lachmanové se tříbí. A stejně tak se říká, že ve dvou se to lépe táhne. Tak proč k nesení kříže nepřizvat osobu nejpovolanější, Ježíše Krista? Nechci mentorovat, ale ono je to dokonce více než žádoucí! V první části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem zmiňoval, jak jsem dříve nechápal, proč Ježíš říká Abba, Otče, pro tebe je možné všechno. Odejmi ode mě tento kalich! Vy všichni, kdo čtete Bibli, víte, že bez toho, co Ježíš řekl následně, je tato citace neúplná. Následují totiž slova Ať se však nestane má vůle, ale tvá.
My všichni jsme pod Boží vůlí. Všechno, co se snažíme protlačit – slovy Bible – z naší vlastní tělesnosti, je marnost, jak říká král Šalomoun v knize Kazatel. Když necháme pána Boha konat, on konat bude. Pán Bůh je milostivý. Jemu naše trampoty nečiní potěšení, chce vidět člověka šťastného. Poprosme ho tedy, aby nám pomohl nést náš kříž. On nikdy neodmítne, on na to čeká!
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví na téma nést svůj kříž, i když se už pomaličku dostáváme ke konci. Tuto část bych rád uvedl jednou malou zmýlenou. Naštěstí se jich dá potkat jen málo, ale přesto existují křesťané, kteří si nesení kříže vykládají tak trochu jako svoji soukromou misii. Mají dojem, že suplují spasitele a rádi by na sebe převzali kříže mnohých jiných lidí. Obvykle ještě takzvaně nevyžádaně. Tyto snahy sice většinou končí jen u slov, ale i tak… znovu opakuji, že Ježíš řekl, abychom nesli svůj kříž.
Nesení kříže skutečně neznamená vyhledávat potíže, potažmo jimi abych tak řekl uměle obtěžkávat svá bedra. Pán Ježíš dobře ví, že každý máme svých problémů přesně tolik, kolik jich máme mít. Pokud si ovšem někdo nevyrábí těžkosti navíc, například tím, že pije nadmíru, nebo zkrátka vyvádí nejrůznější lotroviny. To už pak ale nemůže svádět na svůj kříž, ale jen a pouze na svoji hloupost. Ano, přestaneme-li – promiňte mi to slovo – blbnout, svých špatností se zbavíme a budeme se kát, Ježíš má i pro takové milost. Ale to už je jaksi jiné téma.
Jenom prosím pozor, nezaměňujme ono – jak jsem to nazval – suplování Spasitele se smyslem pro spravedlnost, se soucitem, s pochopením, s pomocí bližnímu nebo s láskou – to jsou jiné hodnoty. Věřím, že chápete, jak to myslím.
Aby však tento oddíl byl úplný, musím se ještě jednou vrátit k první části této epizody, kde jsem víceméně přešel bez povšimnutí skutečnost, že s nesením kříže Ježíšovi pomáhal – nebo dokonce možná tuto roli i převzal, respektive byl přinucen převzít – Šimon z Kyrény. To totiž není jenom nějaká bezvýznamná informace nebo pouhý popis děje. Šimon, který nesl Ježíšův kříž, zde symbolizuje naše… „nesení cizích křížů“.
Ne, prosím, neklepejte si na čelo, neprotiřečím si, ani jsem se do toho nezamotal. Jde o jinou situaci nežli v případě samozvaných spasitelů. Jde o takříkajíc nedobrovolné nesení cizího kříže. Sice se mi toto téma na půdě Biblických jmen a úsloví vůbec nechce otevírat, ale je to tak přesný příklad, že musím. Máme ho teď v této době všichni hned pod nosem. Vlastně na nose – má-li ho symbolizovat rouška… proti kovidu. Nikdo z nás, čímž teď myslím nás v naší kotlině, se o tuto situaci nezasloužil, aspoň tedy doufám; nikdo z nás si ji nepřál ani nepřeje, ale přesto tento kříž musíme nést. Tak, jako byl Šimon přinucen nést kříž Ježíši, my jsme nuceni žít pod křížem této podivné nemoci.
V jednom kázání brněnského sboru Českobratrské církve evangelické jsem si přečetl slova, kterými bych svoje povídání rád doplnil. Mimo jiné se zde píše toto:
Šimonova cesta na Golgotu však v sobě skrývá ještě jednu zvláštní symboliku. Šimon sice nese kříž, ale není na něm ukřižován. Vypadá jako odsouzený. Náhodní kolemjdoucí ho možná i politovali. Ale nakonec je vystřídán. Na kříži, který Šimon nesl, není ukřižován on sám, ale Ježíš.
To znamená, že i z toho největšího utrpení, které nás v životě potká, budeme nakonec vysvobozeni. Možná poneseme na svých bedrech kus tíhy tohoto světa. Možná i my okusíme lecjakou nespravedlnost a křivdu, ale nakonec se toho kříže zbavíme, protože ho od nás převezme Ježíš. My ten kříž jenom neseme, ale on na něm umírá.
Zdroj
Hned na začátku jsem měl v ústech lidi nevěřící nebo svoji víru hledající. I kdyby vám – pokud mezi takové patříte – tento díl vůbec nic neřekl, tak věřím tomu, že minimálně symbolika kříže, který třeba nosíte na krku jenom jako ozdobu, dostává nyní přesnější obrysy, ucelenější vysvětlení, větší význam. Ne, nesundávejte ho! Zkuste se na chvíli zastavit a přemýšlet nad tím. Je možné, že i vy si nesete na svých zádech těžký kříž, který vás tlačí do prachu země a jeho hrubě otesaný povrch se vám zarývá do kůže jako rány bičem před ukřižováním. Nestálo by za to, předat ho Ježíši v duchu toho, co jsem před chvílí citoval z kázání: My ten kříž jenom neseme, ale on na něm umírá.
Doufám, že tento zpočátku bezútěšný díl podcastu Biblická jména a úsloví, nakonec vyústil k tomu, k čemu směřoval – ale hlavně k čemu směřuje kříž jako takový v našem životě – k připomenutí nikdy nekončící naděje, kterou v Ježíši Kristu máme.
Děkuji, že moje povídání posloucháte. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!