Textová verze epizody podcastu Ležíš jako… Lazar!
Petr Lindner | 17. 2. 2021
„Vstávej, a běž něco dělat, ležíš tam jako Lazar!“, volávala na mě moje matka, když mi bylo něco mezi patnácti a osmnácti lety a o víkendu se mi nechtělo z postele. A jak jsem z ní vylezl a šel za kamarádem, pro změnu jeho maminka mně suše oznámila: „Ten nikam nejde, má zimnici a čtyřicítku horečku, leží jako Lazar.“
O Lazarovi jsem si v té době nejspíš nic nemyslel, a jestli ano, tak jsem ho považoval za nějakého místního vožungra ze sídliště. O tom, že tato postava pochází z Bible – a že v Bibli jsou dokonce dva Lazaři – tak o tom jsem neměl ani potuchy. Ale to už je docela dávno…
Posluchače dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví od mikrofonu zdraví Petr Lindner.
Nechci nikomu sahat do svědomí… ale přesto: Věděli jste, že v Bibli, přesněji v Novém zákonu, se vyskytují dva chlápkové se jménem Lazar? Dva různí Lazaři? Je to tak. S prvním Lazarem se setkáváme v 16. kapitole Lukášova evangelia, od 19. verše.
O boháči a Lazarovi
„Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. Jednoho dne ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. Zemřel i onen boháč a byl pohřben.
Když v pekle pozvedl v mukách oči, spatřil v dálce Abrahama a Lazara v jeho náručí.
‚Otče Abrahame,‘ zvolal boháč, ‚smiluj se nade mnou! Pošli Lazara, ať smočí koneček prstu ve vodě a svlaží mi jazyk, vždyť tu v tom plameni hrozně trpím!‘
‚Synu,‘ odpověděl Abraham, ‚vzpomeň si, že sis v životě užil dobrých věcí, tak jako Lazar zlých. Teď ho tedy čeká potěšení, ale tebe trápení.
Navíc mezi námi a vámi zeje veliká propast, aby ti, kdo by si přáli přejít odsud k vám nebo se snažili dostat odtamtud k nám, nemohli.‘
On na to řekl: ‚Prosím tě, otče, pošli ho tedy do mého otcovského domu. Mám pět bratrů – ať je varuje, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk!‘
‚Mají Mojžíše a Proroky,‘ řekl Abraham. ‚Ať poslouchají je!‘
‚To ne, otče Abrahame,‘ boháč na to. ‚Kdyby k nim ale přišel někdo z mrtvých, činili by pokání.‘
On mu ale řekl: ‚Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
L 16:19–31
Lukášovo evangelium je plné různých podobenství a příběh boháče a Lazara je jedním z nich. Neberme ho proto doslova, ale pojďme si vysvětlit symboliku tohoto podobenství.
Zatímco žebrák šel po smrti do nebe, bohatý muž skončil v pekle. Dozvídáme se, že to bylo právě kvůli jeho bohatství – přesněji řečeno kvůli tomu, že uctívání Boha tento muž nahradil uctíváním peněz, užíváním si, zkrátka vyměnil skutečného Boha za falešné bohy mamonu a pomíjivé pozemské slávy.
Příběh boháče a Lazara vypráví sám pán Ježíš. A zrovna bohatí lidé nepatřili mezi jeho oblíbence. Jistě znáte Ježíšův výrok, který ostatně najdete jen o kousek dál v Lukášově evangeliu:
„Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství. To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
L 18:24–25
V případě podobenství boháče a Lazara se mně ale zdá, že zde Ježíš zachází ještě dál – a nad některými lidmi doslova láme hůl!
V poslední větě říká – parafrázuji: Někomu můžeš něco vysvětlovat od rána do večera, přinášet jeden důkaz za druhým, a stejně ti nerozumí, nebo možná spíš nechce rozumět. Jak má potom vírou přijmout věci, na které si nemůže sáhnout, a skutečnosti, jež nevidí? I když dostane ten největší důkaz – a Ježíš na tomto místě už poněkolikáté v Bibli ohlašuje svoje vzkříšení po ukřižování, nestačí to. Je to marné.
Dlužno podotknout, že Ježíš nebyl žádná třasořitka a hned tak se s něčím nepáral. Proč by tedy nemohl nad někým zlomit hůl?
Ježíš měl bezpochyby srdce plné milosti, ale zároveň věřím tomu, že pokud viděl někoho, kdo byl ve svém falešném přesvědčení tak zatvrzelý, že ho vůbec nic nedonutilo změnit názor, nechal ho zkrátka jít. Ponechal mu jeho svobodnou vůli. Samozřejmě i s tím, že si za svoje svobodné počínání, které není v souladu s Boží vůlí, ponese následky. Křesťanství není vězení, víra ve spasitele Ježíše Krista je svobodná. Možná víc, než jste si ochotni připustit.
Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, epizodu, věnovanou Lazarovi, přesněji tedy dvěma Lazarům, kteří se – v duchu úvodu – válí v Bibli :-) O prvním z nich, žebráku Lazarovi, který přišel do nebe, zatímco boháč, u jehož dveří Lazar ležel, skončil v pekle, o tom jsme si už řekli. Nastal tedy čas, přejít ke druhému Lazarovi. Citace z Bible bude tentokrát o něco delší. Budu číst z Janova evangelia, kapitola 11, od 1. do 44. verše:
Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“
Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara.
Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska.“„Rabbi,“ řekli mu učedníci, „Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?“ Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo.“ A po těch slovech dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“ „Spánek mu prospěje, Pane,“ řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: „Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“ Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“
Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem.
Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“„Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš. „Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“„Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“
J 11:1–27
Omlouvám se, přestože příběh Lazara ještě není u konce, dovolím si na tomto místě do něj vstoupit. Slyšeli jsme totiž minimálně dvě velmi důležitá sdělení. Jedno pokládá otázku, aby na ni druhé sdělení vzápětí odpovědělo.
Oním otazníkem, visícím ve vzduchu, je skutečnost, která se jaksi nedá přehlédnout – ano, je jí Ježíšovo otálení. Je přinejmenším zarážející, že po tom, co se dozvěděl o nemoci svého přítele Lazara, nepráskl do koní nebo spíš nesedl na osla či mulu, a okamžitě nevyjel za ním. Betanie, kde se svými učedníky přebýval, byla jenom nějaké tři kilometry od Jeruzaléma, takže i kdyby šli pěšky, jsou tam coby dup. Ale Ježíš ještě dva dny vyčkával… co ho k tomu vedlo?
Bylo by velmi hloupé, podezřívat Ježíše Krista z toho, že se mu snad nechtělo. Že se mu v Betanii tak líbilo, že si svůj pobyt chtěl co nejvíc prodloužit. Nebo se skutečně bál Izraelců, kteří na něj měli pifku? Ostatně jeho učedníci byli hlasem Tomáše zvaného Dvojče, připravení jít na smrt. To jistě také ne. Ježíš měl pro strach uděláno.
Může vás napadnou ještě jedno vysvětlení. Co když to byl jakýsi druh novozákonního marketingu? Co když to má, přestože jde evidentně o dva různé muže, přece jenom souvislost v prvním Lazarem? Přesněji s neschopností nebo spíš neochotou bohatého chlápka odpoutat se od svých model a uvěřit v Ježíše.
Vzkříšení Lazara, o němž za chvíli budeme číst, bylo totiž posledním zázrakem, který Ježíš vykonal před ukřižováním. Poslední efektní, velmi efektní ukázkou Boží moci v přímém přenosu, s reálnými diváky, kteří se pak postarali o to, čemu dnes říkáme virální šíření.
Víte co? Pojďme si tento příběh nejprve dočíst až do konce. Marta, poté, co Ježíšovi vyznala svou víru, utíkala za sestrou Marií…
A když to řekla, odešla a tajně zavolala svou sestru Marii: „Mistr je tu a volá tě.“
Ta, jakmile to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. (Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl na tom místě, kam mu vyšla naproti Marta.) Židé, kteří byli s Marií v domě a utěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a šla ven, a tak se k ní přidali. Mysleli si: „Jde plakat k hrobu.“Jakmile Marie přišla na místo, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“
Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: „Kam jste ho položili?“
„Pojď se podívat, Pane,“ řekli mu. Ježíš se rozplakal. „Podívejte, jak ho měl rád!“ řekli Židé. Někteří ale namítli: „Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?“
V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. „Odvalte ten kámen,“ řekl Ježíš. „Pane, už zapáchá,“ namítla Marta, sestra mrtvého. „Vždyť je v hrobě čtvrtý den!“ „Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?“ odpověděl jí Ježíš. Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“ Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. „Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.
J 11:28–44
Příběh jako z hororového filmu, co říkáte? Jsem nabeton přesvědčený, že nejrůznějším filmům o mumiích, posloužil příběh vzkříšeného Lazara minimálně jako prvotní inspirace naprosto jistě.
No ale vraťme se k našemu rozjímání nad Ježíšovým váháním před vzkříšením Lazara. Takže jak to vidíte? Bylo to skutečně marketingové představení?
I když to tak na první pohled vypadá, pravda je o kousíček vedle. Ježíš rozhodně neměl potřebu dělat ze sebe, potažmo pak z ostatních lidí kašpárky v nějakém laciném spektáklu. Ježíš s nikým nesoupeřil, neusiloval o nějaké prvenství – naopak, on si své výjimečnosti byl velmi dobře vědom. Ovšem kdo si toho nebyl vědom, to byli někteří ostatní lidé, a nejspíš jich v té době nebylo málo. Když si Ježíš povídal s Martou, mohli si to vyříkat z očí do očí. Aby však každého člověka přesvědčoval jednotlivě, na to Ježíš neměl dost času. Proto dělal zázraky, které vidělo mnoho lidí najednou. Ostatně vysvětluje to ve 41. a 42. verši:
Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“
J 11:41–42
Zde jenom malá, ale důležitá odbočka: Vzkříšení Lazara není to stejné, co vzkříšení Ježíše. Lazar totiž nebyl jako Ježíš vzkříšený „napořád“, nýbrž po svém zmrtvýchvstání ještě nějaký čas žil a pak zemřel jako ostatní lidé. Pokud ho tedy dřív nezabili izraelští kněží a farizeové, kteří se ho chtěli, jakožto živoucí důkazu Ježíšova zázraku, zbavit.
Ale vraťme se k onomu rozhovoru Ježíše s Martou. Pořád jsme v 11. kapitole Janova evengelia, aktuálně ve 25. a 26. verši:
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky.“
J 11:25–26
Já jsem vzkříšení i život… říká Ježíš Martě, potažmo pak všem, kdo čtou Bibli. Ježíšovo „Já jsem…“ ovšem není ani trochu o lidském egocentrickém já – Kristus pán tím dává najevo svoji svrchovanost. Svoji absolutní boží svrchovanost! Ostatně ono „Já jsem“, právě ve významu zdůraznění boží svrchovanosti, se v Bibli vyskytuje vícekrát. Stačí zůstat v Janově evangeliu. O kousek zpátky, ve 12. verši 8. kapitoly Ježíš opět tvrdí Já jsem. Poté, co zachránil cizoložnici před ukamenováním, mluví k lidu:
„Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“
Farizeové mu namítli: „Svědčíš sám o sobě, tvé svědectví neplatí.“
Ježíš jim odpověděl: „Ačkoli svědčím sám o sobě, mé svědectví platí, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy však nevíte, odkud přicházím ani kam jdu. Vy soudíte tělesně, já nesoudím nikoho. A i kdybych soudil, můj soud je pravdivý, neboť nejsem sám, ale je se mnou Otec, který mě poslal. Ve vašem Zákoně je psáno, že svědectví dvou lidí je pravé. Svědčím sám o sobě a svědčí o mně Otec, který mě poslal.“
Říkali mu tedy: „Kde je ten tvůj otec?“
Ježíš odpověděl: „Neznáte mě ani mého Otce. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce.“ Tato slova říkal u pokladnice, když učil v chrámě, ale nikdo ho nezatkl, neboť jeho chvíle ještě nepřišla.
Ježíš k nim znovu promluvil: „Já odcházím. Budete mě hledat, dokud nezemřete ve svém hříchu. Jdu tam, kam vy nemůžete.“
Židé na to říkali: „To se snad chce zabít, že říká: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete‘?“
Odpověděl jim: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Nebudete-li věřit, že ‚já jsem,‘ zemřete ve svých hříších.“
„A kdo jsi?“ zeptali se ho.
„Říkám vám to už od začátku,“ odpověděl jim Ježíš. „Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ten, který mě poslal, je ovšem pravdomluvný a já říkám světu, co jsem slyšel od něj.“
Nepochopili však, že s nimi mluvil o Otci. Proto jim Ježíš řekl: „Až vyzdvihnete Syna člověka, tehdy poznáte, kdo jsem. Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou. On mě nenechal samotného, neboť vždycky dělám, co se mu líbí.“ A při těch slovech v něj mnozí uvěřili.
J 8:12–30
Myslím, že tato ukázka už by vás mohla ubezpečit, že Ježíšovo „Já jsem“ skutečně není ani prosté oznámení, a už vůbec nějaké lidské vychloubání, nýbrž to, co jsem už řekl: Je to zdůraznění boží svrchovanosti.
V rozhovoru s Martou před vzkříšením Lazara, se Ježíš omezuje na konstatování „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky.“
Když v poslední ukázce říká, „Já jsem světlo světa“, pak už podrobně vysvětluje svůj vztah s Bohem Otcem. Ne, není to nelogicky uspořádané, to jen my teď listujeme v Janově evangeliu pozpátku :-) A aby toho nebylo málo, vrátíme se ještě o další kousek, do 6. kapitoly Janova evangelia.
Stalo se to poté, co Ježíš před Velikonocemi nasytil 5 000 lidí pěti chleby a dvěma rybami. Budu číst od 14. do 40. verše:
Když lidé viděli, jaký zázrak udělal, říkali: „Je to opravdu ten Prorok, který měl přijít na svět!“
Ježíš poznal, že se chystají přijít a vzít ho, aby ho udělali králem, a tak se o samotě vrátil na horu.
Večer jeho učedníci sešli dolů k jezeru, nastoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaum. Ačkoli se už setmělo, Ježíš k nim nepřišel. Jezero se začalo vzdouvat silným větrem. Když odpluli asi pětadvacet nebo třicet honů, spatřili Ježíše, jak kráčí po hladině a blíží se k lodi.
Vyděsili se, ale on jim řekl: „To jsem já, nebojte se!“ Tehdy ho ochotně vzali na loď, a ta se hned ocitla u břehu, k němuž pluli.
Druhého dne si zástup, který zůstal na protějším břehu jezera, uvědomil, že tam byla jen jediná loďka a že Ježíš na ni nenastoupil se svými učedníky, ale ti odpluli sami. (Od Tiberiady ovšem připluly jiné loďky blízko k tomu místu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.) Když tedy zástup uviděl, že tam Ježíš ani jeho učedníci nejsou, nastoupili i oni do loděk a přijeli do Kafarnaum, kde hledali Ježíše. Když ho pak našli na druhém břehu jezera, ptali se ho: „Rabbi, kdy ses sem dostal?“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, který vám dá Syn člověka. Na něj totiž Bůh Otec vtiskl svou pečeť.“
„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ zeptali se ho.
Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek – abyste věřili v toho, kterého on poslal.“
„Jaký zázrak uděláš, abychom ho viděli a uvěřili ti?“ zeptali se ho. „Co děláš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Ten chléb z nebe vám nedal Mojžíš. Můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“
„Pane, dávej nám ten chléb vždycky,“ řekli mu.
Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit. Ale jak jsem vám řekl: I když jste mě viděli, nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Sestoupil jsem z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal. A toto je vůle Toho, který mě poslal – abych nikoho z těch, které mi dal, neztratil, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, který mě poslal – aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. A já ho vzkřísím v poslední den.“
J 6:14–40
Mimochodem, zrovna nedávno jsem si říkal, že Ježíš musel před 2 000 lety dělat zázraky, proto, aby lidé uvěřili absolutní pravdě. Dnes lidem stačí párek a pivo, a kobliha k tomu, aby uvěřili planým slibům a lžím. Jenže když si znovu přečtete 26. verš, zjistíte, že ani dřív to nebylo nijak růžovější:
Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni.
Každopádně věřím, že nyní už chápete. Když Ježíš řekne „Já jsem“, může následovat téměř cokoliv, ale pokaždé to znamená jediné – Já jsem boží syn. Já jsem člověk a Bůh v jedné osobě. Nejvyšší autorita v nebi i na zemi. To není vychloubání, tak to prostě je, je to informace, kterou můžete jenom přijmout nebo nepřijmout.
Abychom povídání o boží svrchovanosti zakončili, vrátíme se v Bibli ještě jednou dozadu. Slibuju, že to je v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví naposledy, i když tentokrát budeme couvat o pěkný kus – jdeme totiž na začátek Starého zákona, do knihy Exodus. Zde je ve 3. kapitole popsaný známý příběh Mojžíše a hořícího keře. Pojďme si ho zopakovat:
Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k Boží hoře Oréb. Vtom se mu v ohnivém plameni z prostředku keře ukázal Hospodinův anděl. Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován. Řekl si tedy: „Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou – jak to, že ten keř neshoří!“
Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře: „Mojžíši! Mojžíši!“
„Zde jsem,“ odpověděl Mojžíš.
Na to mu řekl: „Nepřibližuj se! Zuj si obuv z nohou, neboť místo, na němž stojíš, je svatá půda.“ Potom řekl: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“
Mojžíš si ihned zakryl tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
Hospodin pokračoval: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem – do bydliště Kananejců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Hivejců a Jebusejců. Hle, nářek synů Izraele dolehl ke mně; viděl jsem také útisk, jakým je Egypťané utiskují. Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“
Mojžíš Bohu namítl: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“
„Já budu s tebou!“ odpověděl Bůh. „A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal já: až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“
Mojžíš ale pokračoval: „Hle, přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Poslal mě k vám Bůh vašich otců.‘ Co jim odpovím, když se mě zeptají: ‚Jaké má jméno?‘“
Tehdy Bůh Mojžíšovi řekl: „Jsem, který jsem.“ A dodal: „Takto promluvíš k synům Izraele: ‚Poslal mě k vám Jsem.‘“
Ex 3:1–14
Od žebráka Lazara a Lazara mumie jsme se dostali až k Bohu Otci, což ale není při studiu Bible vůbec žádný problém.
Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví se nezadržitelně chýlí ke konci, ještě před tím vám ale musím prozradit, že křestní jméno Lazar lze potkat i v Česku – k roku 2015 se jím pyšnilo celkem 7 Lazarů – předpokládám tedy, že to byli muži. Nejstarší z nich byl narozený v roce 1930, nejmladší pak v roce 2015. Svůj svátek mají Lazaři 17. prosince, byť oficiálně v kalendáři na ten den najdete jméno Daniel.
Tento podcast se snaží vysvětlovat běžná úsloví používaná v češtině – která jsou převzata z Bible, velmi často aniž by o tom jejich uživatelé věděli. A navrch také biblická jména – viz předchozí epizody Adam a Eva a Petr.
Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat. Můžete ho odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.
Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!