Decentní parafrází na otázku bratrů Jana a Ondřeje Zebedeových, kteří se Ježíše ptali „Rabbi, což se překládá ‚Učiteli‘, kde bydlíš?“ (J 1:38), se vracím k apoštolu Janovi, o němž jsem mluvil v epizodě podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy. Zde jsem v úvodu o Janovi v krátkosti řekl, že tento muž byl podle vlastních slov učedníkem, kterého Ježíš miloval (J 13:23; J 19:26; J 21:7; J 21:20), a mluvil jsem o jeho autorství pěti novozákonních knih – Evangelia podle Jana, tří Janových epištol a závěrečné knihy Nového zákona a celé Bible vůbec, Zjevení Janova. O Janu Evangelistovi, potažmo pak svatému Janu, jak bývá v některých církvích tento Ježíšův učedník nazýván a vnímán, bylo napsáno mnoho knih, kterým tento článek rozhodně nechce konkurovat. Chci se zde dotknout pouze jedné zdánlivě nevýznamné epizody z jeho života, popsané – jak jinak – v Janově evangeliu.
Ona zdánlivě nevýznamná epizoda se nachází hned v 1. kapitole Evangelia podle Jana. Stalo se to druhý den poté, co Jan Křtitel v Jordánu pokřtil Ježíše – byť tedy, jak říkám ve zmíněném dílu podcastu o Janu, evangelistu Slova, Světla a Ducha Pravdy, čtvrté evangelium o samotném křtu mlčí.
Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků.
J 1:35–39
Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“
Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.
Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi, což se překládá ‚Učiteli‘, kde bydlíš?“
Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“
Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho.
Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Banální příběh, co říkáte? No počkat… banální příběh v Bibli? Tomu přece nevěříte. Ale přesto… je docela možné, že oba budoucí učedníci pána Ježíše skutečně jenom chtěli vědět, kde bydlí Mesiáš. Jednoduše byli zvědaví kde taková „celebrita“ žije, jaký má dům, nábytek, televizi… no dobře, dělám si legraci. Nicméně kdyby to skutečně bylo tak přízemní, určitě by se o tom v Bibli nepsalo. Proč tedy autor Janova evangelia a jeden z účinkujících tohoto „story“ v jedné osobě na tuto příhodu ze svého života vzpomíná? Proč považuje za důležité, aby dotaz na bydliště Ježíše v Bibli zazněl?
Je nasnadě, že ve skutečnosti to nebyl pravý dotaz na adresu trvalého pobytu Ježíše Krista. Byla to taková malá záminka, nebo spíš… ale k tomu se dostaneme hned za chvíli. Jan s Ondřejem v tu chvíli jednoduše pocítili neodolatelnou touhu následovat Ježíše. Dost dobře si to možná neuměli vysvětlit, ale bylo jim jasné, že jedině tudy vede jejich další cesta. No a protože to pro ně bylo nové, sami byli překvapení, co se to s nimi děje, nenapadlo je nic chytřejšího, nežli se Ježíše prostě zeptat, kde bydlí. Věděli, že mají jít s ním, že mají – „nábožensky“ řečeno – vstoupit do obecenství s Ježíšem, ale zkrátka nevěděli, jak to říct.
Ježíš jim – věřím, že s úsměvem na tváři – řekl, ať jdou, ukázal jim kde bydlí a oni tam ten den zůstali. Jak tento příběh pokračuje dál, víme také. Zůstali s ním i další dny a byli s ním až do jeho smrti na kříži. Přesněji řečeno, jediný z jeho učedníků – právě milovaný Jan – spolu se třemi ženami, Ježíšovou matkou Marií, Marií Magdalénou a svou matkou Salome, přihlížel Kristovu ukřižování. Asi nemusím dodávat, že s Ježíšem ve svém srdci zůstali až do své vlastní smrti, před níž ovšem ke křesťanství přivedli tisíce nových věřících.
Člověk Boží
Dobře, ale jaká je tedy pointa tohoto příběhu? Evangelista Jan tím sděluje jasnou informaci:
Pán Bůh pracuje s každým člověkem, ať je to pravý křesťan, naplněný Duchem svatým, nebo poslední pohan, vyznávající jen sám sebe.
Rozdíl je pouze v tom, že křesťan si Boží působení uvědomuje (nebo spíše by si je měl uvědomovat či minimálně nějakým způsobem vnímat) a s vděčností ho přijímá, kdežto nevěřící jej nevnímá nebo někdy (často) nechce vnímat. Jana s Ondřejem sice nelze dost dobře považovat za nevěřící, ale jako příklad toho, kdo následuje Boží vnuknutí, posloužili výborně.
Už v prvním dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem řekl, že nejsem příliš srozuměný s názorem na Česko, prezentované jako jednu z nejvíce sekulárních zemí v Evropě, potažmo pak ve světě. Abych vzápětí dodal: „Jsem přesvědčený, že každý má v sobě aspoň kousek víry v něco, co ho přesahuje.“
Ke vpuštění spirituality do svého života pak už stačí málo – otevřít své srdce a učit se pokoře. Začít vnímat nejen očividné velké dary, ale i nejdrobnější krásy, které nám Stvořitel denně, každou hodinu, minutu, sekundu doslova servíruje až pod nos. Následovat stejné nutkání, jaké vedlo Jana s Ondřejem k následování Ježíše pod „záminkou exkurze“ do jeho příbytku.
Všechny ty dary máme přijímat, a děkovat za ně. Ne sobě za své úspěchy pochopitelně, nýbrž Božímu synu, který za nás zemřel na kříži. Jemu bychom se pak měli svěřovat se svými pochybeními, jež si nejprve přiznáme sami před sebou. To by bylo, abychom pak procento zastoupení křesťanů v české společnosti (podle posledního sčítání lidu) nezvýšili na optimističtější hodnotu! I když o čísla samozřejmě vůbec nejde :-)