Josef (2. část)

Textová verze epizody podcastu Josef (2. část)

Petr Lindner | 10. 3. 2021

Starozákonní egyptský Josef, to je epický příběh, co říkáte?! Cože? Nevíte, o čem mluvím? Přece o první části tohoto dvojdílného podcastu o biblických Pepících. Aha, takže vy jste ho neposlouchali. No to je ovšem chyba! Protože jednak je příběh Josefa z První knihy Mojžíšovy skutečně epický a pak…, tradiční úvodní povídání o Josefech v Česku, o výskytu tohoto jména u nás a tak dále…, tak to už v tomto dílu znovu opakovat nebudu! :-)

Od mikrofonu druhé části dvojdílného Josefského podcastu vás zdraví Petr Lindner!


Zatímco zmíněného starozákonního Josefa z prvního dílu tohoto podcastu budou znát pravděpodobně spíše hlavně věřící křesťané, dalšího Josefa už bezpochyby zná každý. Ano, řeč bude o tesaři z Nazareta, manželovi Marie, čili otci Ježíše Krista. Zcela záměrně říkám otci, i když, jak všichni víme, Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem. 

Nicméně jeho otcem, kromě té jedné věci rozhodně byl. Přijal ho za vlastního, odvedl ho před Herodovými poskoky do do Egypta, vychovával ho, staral se o něj a o svoji rodinu, naučil ho stejnému řemeslu, které ovládal on sám. Pojďme se proto na prvního novozákonního Josefa podívat podrobněji. I když samotná Bible je v jeho případě poněkud skoupá a omezuje se jen na výklad nejdůležitějších událostí Josefova života.


Přestože starozákonního a novozákonního Josefa od sebe dělí 2 000 let, v obou příbězích lze najít společné linie. První kniha Nového zákona, Matoušovo evangelium začíná dalším z „oblíbeným“ rodokmenů. Pokud se do něj začtete, zjistíte, že tesař Josef pocházel ze stejného rodu jako Josef z Egypta. Počátek je u Abrahama, čtrnáct dalších pokolení bylo do Davida, dalších čtrnáct do babylónského zajetí a ještě jednou čtrnáct generací do příchodu Ježíše. 

Dokonce i otec Josefa tesaře se jmenoval stejně, jako otec Josefa egypského – Jákob. To je mimochodem další důkaz skutečného nebo řekněme pozemského otcovství Josefa vůči Ježíši. Kdyby s ním Bůh neměl tento záměr – čili záměr pokračovat v rodové linii od patriarchy Abrahama, mohl by za Kristova poručníka vybrat kohokoliv, koho by jako prvního potkal na ulici. Jen proto, aby Marie neměla ostudu…

Josef to ale rozhodně neměl jednoduché. Pánové, vžijme se do jeho situace. Jste zasnoubení s krásnou dívkou, máte těsně před svatbou, přičemž ona vám oznámí, že je těhotná. Vy jste s ní ale nic neměli, takže dítě jaksi není vaše. Nic moc…, i když ve špatných románech i v životě se to občas stává. Ovšem jenom jednou v dějinách lidstva se stalo, že dívka byla svému snoubenci „nevěrná“ s Duchem svatým. 

To, co vidíme ve filmech o Ježíšovi, rozvedené do dlouhých scén, samotná Bible zmiňuje v pouhých několika verších. Budu číst z Matoušova evangelia, 18–25. verš první kapitoly:

Bůh je s námi

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. 

Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. 

Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“

To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka:„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi.

Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.

Mt 1:18–25

Takže abychom si to shrnuli: Kromě toho, že vám vaše milá oznámí, že jste otcem bez vlastního přičinění, za vámi ještě v noci přijde anděl a vlídnými slovy vám sdělí, abyste se nebáli vzít si tu dívku za manželku, jelikož syn, který se pak narodí, se stane spasitelem. Ne, tak toto se opravdu může stát jenom jednou v dějinách lidstva :-)

Když jsem začínal číst Bibli, byl jsem v rozpacích z toho, že někde se o Ježíšovi píše jako o božím synu, jinde zase jako o synu člověka. Nechápal jsem to. Věděl jsem samozřejmě, že Ježíš je člověk i Bůh v jedné osobě, jenom jsem se jaksi snažil najít nějakou logiku nebo princip právě v onom pojmenování tu synem božím, tu synem člověka. Nemohl jsem si nevšimnout, že často označuje za Syna člověka Ježíš sám sebe.

Pochopil jsem to posléze z 13. kapitoly Janova evangelia, kde Ježíš, poté, co suše oznámí Jidášovi, že ví o jeho chystané zradě, svým učedníkům před tím, než ho Pilátovi poskoci zatknou a ukřižují, ve 31. až 36. verši řekne:

„Syn člověka je teď oslaven a Bůh je oslaven v něm. A protože je Bůh oslaven v něm, Bůh ho také oslaví sám v sobě, a to hned. 

Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete.‘

Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“

Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“

„Tam, kam jdu, teď za mnou nemůžeš,“ odpověděl mu Ježíš, „ale přijdeš za mnou později.

J 13:31–36

Když to zjednoduším, tak Ježíš tímto říká: 

Splnil jsem svoji pozemskou misi, misi syna člověka. Jelikož jsem taky synem božím, budu na vás čekat do chvíle, než i vy dojdete k božím branám. 

Mise člověka Ježíše skončila, a byl to právě tesař Josef, bez něhož by nebyla naplněná. Ježíš by bez Josefa nebyl synem člověka. Proto, i když Josef v Bibli velmi nenápadně mizí, a pravděpodobně umírá ještě před ukřižováním Ježíše, jeho role je zde nezastupitelná. Ale to už jsem říkal několikrát – v Bibli není epizodních rolí. Všechno, i to nejmenší slovo, které se zde píše, má svůj přesně daný význam.


Když jsme u těch malých rolí… pak poslednímu z trojice našich biblických Josefů – Josefovi z Arimatie – tak tomu je v Bibli věnováno vždy jen pár veršů zhruba stejnou měrou ve všech čtyřech evangeliích. Ale… právě to, že postavu Josefa z Arimatie zmiňují všichni autoři evangelií, znamená, že rozhodně nehraje epizodní roli.

Kdo byl tento třetí Pepík našeho podcastu o biblických Josefech? Josef z Arimatie byl členem židovské velerady. Ano, té velerady, která by se spíš měla jmenovat velezrada. Byl to spolek tehdejších intelektuálů, kněžích, zákoníků, farizejů – a byli to právě ti, kterým se tak moc nelíbilo Ježíšovo učení, kterým tak moc Ježíšovo učení překáželo v jejich vlastních zájmech, že ho vydali římskému místodržiteli Pilátu Pontskému k ukřižování.

Josef z Ariamatie byl sice členem tohoto nechvalně známého uskupení, ale spolu s dalším kolegou Nikodémem Ježíšovu učení věřili. Ano, bylo to od nich jistě velmi pokrytecké, tvářit se jinak před veleradou a jinak před Ježíšem. Nicméně v době, kdy se jakékoliv pochybení trestalo hrdelně, se jim tak trochu nelze divit. Byť tedy jejich pokrytectví to z nich nijak nesmývá.

Každopádně Josef z Arimatie byl tím člověkem, který po Ježíšově ukřižování přišel za Pilátem, a požádal ho, aby mu vydal Kristovo tělo. Jak to bylo, přečtu z 19. kapitoly Janova evangelia, verš 38–42:

Josef z Arimatie (který byl Ježíšův učedník, ale tajný, kvůli strachu z židovských představených) pak požádal Piláta, aby mohl sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Pilát svolil, a tak přišel a sňal Ježíšovo tělo.

Přišel i Nikodém (který kdysi přišel za Ježíšem v noci) a přinesl směs myrhy a aloe, okolo sta liber. Vzali Ježíšovo tělo a podle židovského pohřebního zvyku je zavinuli do pláten s těmi vonnými mastmi. 

Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. A protože byl židovský den příprav, pochovali Ježíše do toho hrobu, neboť byl blízko.

J 19:38–42

Mohli byste si říct: No jo, chlapy trápilo svědomí, tak se rozhodli odčinit to Ježíšovým důstojným pohřbem. V Matoušově evangeliu je upřesněno, že onen hrob patřil Josefovi z Arimatie, takže mu vlastně přenechal svoje místo odpočinku. O to větší body pro odpuštění, ne?

Otázka ale zní: Bylo to skutečně tak? Opravdu si chtěl Josef z Arimatie jenom trochu přihřát polívčičku vlastního černého svědomí, a navrch udělat gesto lidskosti? Těžko říct, kde by totiž jinak skončilo Ježíšovo tělo. Nechci ve svých posluchačích vyvolávat nelibé pocity, ale co když by bez Josefova zásahu Ježíšovo tělo Pilátovi pochopové jednoduše vyhodili na smetiště? Na okraji Jeruzaléma byla za hradbami Gehenna… Skládka, místo, kde pravděpodobně permanentně hořely odpadky, musel tam být nesnesitelný puch a spousta divokých šelem, mrchožroutů. Ostatně šakalové v Izraeli dodnes žijí. Gehenna… místo, které je synonymem pro peklo!

Jenomže pozor! Boží plán byl jiný! Ježíš Kristus byl ukřižován mimo jiné proto, aby porazil smrt. To je nesmírně důležitá součást evangelia. Z toho vyplývá, že i úloha Josefa z Arimatie musela být jiná. Tento muž, potažmo pak jeho kolega Nikodém, svým činem vyjádřili ještě něco jiného – vyjádřili svoji nezměrnou víru v Ježíše Krista, a co víc, nezměrnou víru v jeho vzkříšení! Nezměrnou víru v celý – když to řeknu trochu hloupě – celý princip křesťanství.

Kdyby Josef z Arimatie nevěřil v Ježíšovo vzkříšení, neměl by žádný důvod, starat se o jeho tělo. Smrtí Ježíše by bez této víry u něj zkrátka křesťanství skončilo. Přesněji tedy vlastně ani nezačalo. Jenomže Josef dobře poslouchal Ježíšova kázání a jeho víra byla obrovská. Věřil a věděl, že smrtí na kříži nic nekončí, naopak. Začíná něco nového, něco naprosto úžasného, něco, co překonává všechno, co doposud na světě bylo…

A pokud byste ani tomuto výkladu nevěřili, pak si uvědomte, co se asi dělo, když vážený člen velerady Josef z Arimatie, prokázal poslední službu někomu, koho před tím tato rada odsoudila k smrti. Jak se na něj – a na Nikodéma – asi jejich kolegové dívali? Určitě z toho nebyli nadšení, naopak – jsem přesvědčený, že je považovali za zrádce, a že bezpochyby kuli pikle, jak oba vzbouřence potrestat. 

Kdyby tedy nebyla víra Josefa z Arimatie a Nikodéma tak velká, myslíte si, že by byli ochotní jen tak z plezíru podstoupit „popotahování“ svými kolegy? Jistě ne. 

Ale ani to ještě není všechno! V Božím plánu totiž navíc bylo, dokonat poslední zázrak, vzkříšení Ježíše. Přečtěme si, co se dělo, když Josef z Arimatie s Nikodémem a oběma Mariemi, Ježíšovo tělo pohřbili. Nacházíme se v 27. kapitole Matoušova evangelia, verše 62–66:

Nazítří, po dni příprav, se vrchní kněží a farizeové sešli u Piláta.

„Pane,“ řekli mu, „vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: ‚Po třech dnech vstanu.‘ 

Nařiď tedy, ať je hrob hlídán až do třetího dne, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých!‘ To by byl ještě horší blud, než ten první!“

„Máte stráž,“ odpověděl jim Pilát. „Jděte a hlídejte, jak umíte.“ 

A tak šli, zapečetili kámen a obsadili hrob strážnými.

Mt 27:62–66

Řekněme, že v této chvíli, ještě kámošům Josefa a Nikodéma z velerady nevadilo, že Ježíše uložili do Josefovy hrobky. Protože tak měli – respektive alespoň si mysleli, že tak budou mít – nad jeho tělem kontrolu. Báli se, aby snad někdo z jeho příznivců neudělal laciný trik se zmizením těla.

Jak to dopadlo, všichni víme. Převezl je sám pán Ježíš. Nicméně Josefova hrobka mu k tomu velmi dobře posloužila jakožto jakýsi nástroj zviditelnění.


A to už je o třech biblických Josefech opravdu všechno. Tento podcast se snaží vysvětlovat význam křestních jmen, převzatých z Bible, pomocí příběhů jejich původních nositelů. A navrch pak vykládat běžná úsloví používaná v češtině – která jsou taktéž převzatá z Bible, velmi často aniž by o tom jejich uživatelé věděli. 

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat, a také, když o něm řeknete svým kamarádům a známým. 

Můžete ho odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru