Textová verze epizody podcastu Ježíš Kristus Nezneužitelný
Petr Lindner | 15. 3. 2023
Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – velmi rád poslouchám pořad Světem bible amerického teologa a kazatele Johna Vernona McGee, který pro nás v češtině připravuje brněnské Rádio 7. V jednom z dílů zazněla krátká myšlenka nebo spíše pozastavení se nad tím, že Ježíš, přestože byl a je stále obdařený obrovskou mocí, ji – na rozdíl od člověka – nikdy nezneužil. Abych byl upřímný, kdybych to neslyšel v tomto pořadu, samotného by mě možná ani nenapadlo se nad tím pozastavit. My křesťané naprosto samozřejmě říkáme, že Ježíš je jediný, kdo kdy byl bez hříchu. Ale popravdě… ono to zase tak samozřejmé není.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný, ničím nerušený poslech, přeje Petr Lindner.
Sotva se my lidé dostaneme k nějakým výsadám, hned se nám do hlavy začnou vkrádat myšlenky, jak bychom je mohli využít či zneužít ve svůj prospěch. Nemá cenu uvádět příklady, protože by se jich daly vyjmenovat stovky, spíše tisíce, důležité je zde přivlastňovací zájmeno svůj. Svůj prospěch. Svůj vlastní prospěch. Není to nic neobvyklého ani nic nového, je to bohužel smutná pravda. Dlužno dodat – čest výjimkám. Všichni lidé samozřejmě nejsou stejní a já nechci být zbytečný skeptik. Věřím tomu, že člověk je v principu dobrý. Jen si zkrátka občas trochu zahráváme s ďáblem – nebo možná přesněji – hrajeme si na boha. Rádi bychom řídili svět, a když ne svět, tak aspoň svůj vlastní dvoreček, podle not, které jsme si sami napsali.
Jak je tedy možné, že Ježíš Kristus takové choutky neměl? I přes svou, realisticky řečeno „nadlidskou moc“, zůstal chudý, neusiloval o žádné zvláštní výsady, potažmo pak funkce, dělal všechno přesně obráceně – nikoliv ve svůj, ale v prospěch ostatních lidí. A přitom by si klidně mohl říct:
Proč já bych se namáhal pomáhat lidem? Ať si to dělá můj nebeský taťka, jestli ho to tak baví. Já se hezky pěkně usadím někde na pobřeží Galilejského jezera, postavím pořádný barák, přivedu si do něj krásnou ženu – třeba zrovna Máří Magdaléna je moc šikovné děvče –, a otevřu si živnost na uzdravování a zázraky. Přes týden budu makat – samozřejmě, že zadarmo ani kuře nehrabe – a o víkendech budu surfovat na jezeře, nebo, když budu unavený, můžu se jen tak procházet po vodě. Večer si naliju vína, proměněného z vody, a budeme se s manželkou a dětma koukat na západ slunce.
Že mám od taťky předurčený jakýsi neodbytný úkol na kříži? To se zařídí jinak – pošlu tam Jidáše. Stejně mě má zradit, tak až to udělá, nechá se rovnou i zatknout a ukřižovat místo mě. A já budu dál sedět na zápraží, povídat o svém životě vnoučatům a žít spokojeně dál až do smrti.
Mno…, to by byla zajímavá parafráze Ježíšova příběhu. Naštěstí se tak nestalo, Syn Boží podobnými ani jinými rozmary netrpěl. Tedy alespoň Bible se o ničem takovém nezmiňuje. Jenže tím ale pořád není zodpovězená otázka, jak to, že Ježíš ve své službě nebo při svém poslání neselhal. Nepodlehl svodům své nebeské moci.
Možná by mohla stačit jednoduchá odpověď: Ježíš Kristus nebyl obyčejný člověk – byl to člověk a Bůh v jedné osobě. Což je, jak asi každý minimálně podvědomě chápe, docela zásadní rozdíl. Ale ani s tímto rychlým vysvětlením se pro účely epizody podcastu Biblická jména a úsloví, kterou právě posloucháte, nespokojíme.
To, že Ježíš byl a je člověk a Bůh v jedné osobě, je samozřejmě naprosto zásadní. Kristus je syn Stvořitele, a jako takový se v roli dobrého pastýře logicky o své stádo stará s nejvyšší pečlivostí. Nicméně ani Pán Bůh nenechává nic náhodě, takže i Ježíš musel projít prověrkou nejvyššího stupně. O čem to mluvím? O pokušení na poušti, kterému byl Ježíš vystavený hned poté, co ho Jan Křtitel v řece Jordán pokřtil. Přečtu prvních jedenáct veršů 4. kapitoly Evangelia podle Matouše:
Tehdy Duch Ježíše vyvedl do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla. A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
Mt 4:1–11 (CSP)
Tu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“
On však na to řekl: „Je napsáno: Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“
Potom ho Ďábel vzal do svatého města, postavil ho na okraj střechy chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: Svým andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen.“
Ježíš mu řekl: „Je také napsáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“
Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: „Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi.“
Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“
A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.
Nejsem si vůbec jistý, co všechno bych já sám ďáblu slíbil a také udělal, kdybych se musel čtyřicet dní postit neboli hladovět někde na poušti. Všimněte si však jiné důležité skutečnosti – do této situace zavedl Ježíše Duch Boží čili ten, který na něj před tím sestoupil z nebe v podobě holubice poté, co byl v Jordánu pokřtěný – jak se píše na konci předchozí, 3. kapitoly Matouše, která končí slovy Boha Otce: Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.
Bůh ve svém synu našel zalíbení, ale pořádek musí být – než začne jeho služba, je třeba, aby se osvědčil ve vstupní zkoušce. A Ježíš prošel s vyznamenáním. Neudělal zbůhdarma (sic!) z kamení chleby, jelikož věděl, že takový zázrak využije smysluplně později, když bude třeba nasytit hladovějící zástupy lidí. Jemu samému sice nejspíš pěkně kručelo v břiše, ale byl nasycený Slovem Božím. Neskočil ani ze střechy chrámu, aby si nanečisto vyzkoušel, zdali všechny ti zázračné schopnosti, které od svého Otce dostal, správně fungují. Měl víru, nemusel si nic takříkajíc empiricky ověřovat. A konečně, nepoklonil se ďáblu proto, aby od něj dostal všechna království světa. Se slovy Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat, zůstal věrný Bohu Otci.
A jak v Matoušovi čteme o kousek dál, usadil se v Kafarmanum u Galilejského moře – nikoliv však proto, aby si zde postavil barák a založil živnost na zázraky –, nýbrž, jak se píše v 17. verši 4. kapitoly, …začal Ježíš hlásat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Zkrátka započal svou zhruba tříletou službu zde na zemi.
Jak víme, Ježíš poté šířil evangelium, dobrou zprávu a vyučoval své apoštoly, protože věděl, že ono pokušení na poušti byla skutečně jen vstupní zkouška, po které má nastat nikoliv příslovečné, ale v té době skutečné lámání chleba. A následně nejvyšší oběť. Ani tu neučinil pro sebe, pro svůj nebo Boží prospěch, ale pro člověka. Pro všechny lidi. Krásně to popisuje apoštol Pavel ve 2. kapitole svého listu Filipským. Její první část má v Českém studijním překladu podtitul Smýšlejte jako Kristus a ve verších 1 až 8 můžeme číst:
Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.
Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.
Fp 2:1–8 (CSP)
Pavel říká jasná slova: [Ježíš] sám sebe zmařil neboli zřekl se své Božské podstaty, přijal roli otroka, jinými slovy služebníka, a stal se podobný lidem. Nebýt další věty, toto přirovnání – tedy, že se stal podobný lidem – by trochu kulhalo. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli by se některý člověk obětoval pro celý svět, tak, jako to udělal Ježíš Kristus. Ale jak už jsem řekl, další věta to upřesňuje: když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.
Nicméně moje poznámka o tom, že si nejsem jistý, jestli by se některý člověk obětoval pro celý svět, nebyla neopodstatněná. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází epizoda s bratry Jakubem a Janem Zebedeovými, kteří by rádi získali privilegované postavení po Ježíšově boku. Jak to bylo podle Marka, přečtu z 10. kapitoly, verše 35 až 40:
Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Učiteli, chceme, abys nám učinil, o cokoli tě požádáme.“
Mk 10:35–40 (CSP)
On pak jim řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“
Oni mu řekli: „Dej nám, abychom se ve tvé slávě posadili jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici.“
Ježíš jim řekl: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Oni mu řekli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete křtěni. Není však má věc, dát někomu usednout po mé pravici nebo levici, ale usednou tam ti, pro které je to připraveno.“
Ježíš dává bratrům Zebedeovým jasně najevo, že kalich – v závorce „kalich hořkosti“ – a křest – v závorce „křest ohněm“ – je, nebo v té době byl, údělem v podstatě každého křesťana. Nové náboženství nebylo vítané, křesťané byli pronásledovaní, svůj kalich si často museli vypít až do hořkého dna. Ne, že by dnes byli křesťané všude na světě vítaní, ale přece jenom byla tehdy situace nejspíš hodně odlišná minimálně od civilizovanějších nebo spíše humánnějších nebo svobodnějších zemí současného světa.
Zároveň v této části evangelia Pán Ježíš Janu a Jakubovi říká, že místo po jeho levici i pravici v Božím království není ani na dobré slovo, ani to není pozvánka do VIP klubu pro Ježíšovy kámoše. Usednou tam ti, pro které je to připraveno, končí větu Ježíš. Co tím myslí? Z mého pohledu lze tuto větu vykládat dvěma až třemi vzájemně se nevylučujícími způsoby. Jednak je to možná narážka na takzvanou Knihu života, v níž jsou zapsaní všichni lidé, kteří s Ježíšem budou po jeho druhém příchodu na zem sdílet věčný život. Za druhé tím Ježíš naráží na své ukřižování, které tedy v tomto příběhu teprve nastane, a při němž budou po jeho levici i po pravici zároveň s ním ukřižovaní dva zločinci. A s tím pak souvisí možné třetí – skryté Ježíšovo poselství –, jednoduše upřesňující, že co se má stát, není práce pro člověka, nýbrž pro Boha. Jakoby Kristus říkal: Tohle ty, člověče, nikdy nemůžeš dokázat. Tvoje oběť na kříži by byla jenom dalším zmařeným životem. Pouze Boží oběť může dát lidem milost odpuštění a věčného života.
Když jsem na začátku tohoto dílu říkal, že si občas hrajeme na boha, pak bratři Jakub a Jan Zebedeovi možná chtěli to stejné. Sedět v jedné lóži s Božím synem.
Mimochodem, před začátkem předchozí citace jsem řekl, že budu číst „jak to bylo podle Marka“. V Evangeliu podle Matouše totiž o možnost sedět po boku Ježíše nežádají sami bratři Zebedeovi, nýbrž jejich matka. Ale to říkám spíše jen pro zajímavost. Důležité je, že za těmito verši se nachází ještě pokračování, které bychom neměli vynechat. Markovo evangelium, 10. kapitola, verše 41 až 45:
Když to uslyšelo těch deset, začali být na Jakuba a Jana rozmrzelí.
Mk 10:41–45 (CSP)
Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kteří se zdají být vládci pohanů, panují nad nimi a jejich velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Avšak ne tak je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Řekl bych, že tyto verše, které jsem jako skoro vždycky v poslední době četl z Českého studijního překladu, jsou docela pochopitelné, ale přesto… pojďme si udělat jednoduchý výklad tím, že je přečtu ještě jednou, tentokrát z překladu Slovo na cestu:
Ostatních deset se zlobilo na Jakuba a Jana.
Mk 10:41–45 (SNC)
Ale Ježíš je svolal dohromady a řekl jim: „Víte, že vládcové mají moc nad národy, a kdo vládne, obvykle druhé utlačuje. Ale mezi vámi to tak být nemá. Naopak, kdo z vás chce být velký, ať všem pokorně slouží. A kdo z vás chce být na předním místě, ať je pomocníkem všech. Vždyť já – Syn člověka – jsem nepřišel na svět proto, aby mi ostatní sloužili, ale abych já sloužil jim a abych položil život pro záchranu mnoha lidí.“
Teď už je význam těchto veršů, myslím, naprosto jasný. Vlastně tím pomalu dostáváme odpověď na hlavní otázku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – totiž proč Ježíš nikdy nezneužil své moci. Ale přesto mi dovolte ještě chvíli vás zdržet.
Ve 13. kapitole Janova evangelia, tedy čtvrtého kanonického evangelia, které je nejvíce odlišné oproti prvním třem synoptickým evangeliím, Ježíš po poslední večeři vstává, aby svým učedníkům umyl nohy. Petrovi se to však nelíbí a odporuje mu slovy: Nikdy mi nebudeš mýt nohy! Ježíš v klidu odpovídá: Jestliže tě neumyji, nemáš se mnou podíl. Jak to bylo dál, přečtu od 9. do 20. verše:
Šimon Petr mu řekl: „Pane, pak tedy nejen mé nohy, ale i ruce a hlavu!“
J 13:9–20 (CSP)
Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho vydává. Proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“
Když jim umyl nohy [a] vzal si své šaty, opět zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Učitelem a Pánem a dobře pravíte; jsem jím. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy. Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám. Amen, amen, pravím vám, otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. Jestliže toto víte, jste blahoslavení, budete-li to činit. Nemluvím o vás všech; já vím, které jsem si vyvolil. Ale musí se naplnit Písmo: ‚Ten, kdo jí se mnou chléb, pozdvihl proti mně svou patu.‘ Již teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že Já jsem. Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“
Když Ježíš mluví o tom, kdo s ním jí chléb a pozdvihne proti němu svou patu, předpovídá Jidášovu zradu. Co je však v našem kontextu důležitější, jsou jeho slova o vzájemném umývání nohou, jinými slovy o vzájemném respektu, úctě a pokoře jednoho člověka k druhému. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy, říká Ježíš a poté dodává: Otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. Ježíš maže všechny rozdíly mezi lidmi. Pán a Učitel může umývat nohy svým otrokům a apoštolům, to však zároveň neznamená, že by oni byli něco více. 13. a 14. verš tohoto oddílu Jana zní v překladu Slovo na cestu takto: Jestliže jsem vám umyl nohy já, váš Pán a Mistr, i vy si máte navzájem sloužit v pokorné lásce.
Slovy o lásce bych také tento díl pomalu ukončil. V této souvislosti ale musím ještě jednou zopakovat prvních pět veršů 2. kapitoly listu Filipským, v níž apoštol Pavel říká:
Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši.
Fp 2:1–5 (CSP)
Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši… Smýšlení, jehož – promiňte mi to slovo – preferencí, je prospěch druhých, prospěch člověka. Pavel mluví o potěšení lásky bez soupeření a ješitnosti, v pokorném upřednostňování druhého člověka před sebou samým. Nežádá po nikom oběti, „pouze“ spolupráci. Říká Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Tedy jinými slovy: Takovou pozornost, jakou věnujete sami sobě, obracejte i k ostatním lidem.
Ježíš Kristus zkrátka všechno, co činil, dělal v lásce k člověku. To je, myslím, sice stručná, ale vyčerpávající odpověď na otázku, proč nikdy nezneužil své moci. Ještě jednou apoštol Pavel a část jeho známé promluvy o lásce z 13. kapitoly První knihy Korintským – verše 4 až 7:
Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, [láska] se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.
1 Kor 13:4–7 (CSP)
Vlastně jsem měl citovat ještě i první větu 8. verše, která zní: Láska nikdy nezanikne.
Láska je to správné slovo. Láska je ten důvod. Pro lásku k lidem Ježíš nikdy nezneužil své moci.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!