Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy

Textová verze epizody podcastu Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy

Petr Lindner | 2. 2. 2022

Biblickému jménu Jan jsem se v tomto podcastu věnoval už v epizodě s názvem Jan. Ten, který pokřtil Ježíše. Je zřejmé, že postavou, o níž zde byla řeč, nebyl nikdo jiný, nežli Jan Křtitel, onen známý „hlas volajícího na poušti“. Tento poněkud extravagantní prorok však není jediným Janem v Bibli. Jméno Jan, jak jistě víte, najdete přímo v názvech hned několika novozákonních knih. Máme zde Evangelium podle Jana, tři Janovy epištoly čili první, druhý a třetí list Janův, a konečně také biblickou knihu, u níž se sice jméno Jan v některých překladech z názvu vypouští, nicméně i tak jde o Zjevení Janovo. 

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví se budu věnovat první zmíněné knize – Janovu evangeliu – byť tedy ne celému, protože u takové epizody bychom strávili určitě několik hodin. Zaměřím se na vybrané části a myšlenky, které mě silně oslovují – a věřím, že stejně tak zasáhnou i vás. Od mikrofonu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás opět zdraví Petr Lindner.


Autorem všech pěti v úvodu vyjmenovaných novozákonních knih je apoštol Jan. Podle všech poznatků jde o Jana Zebedeova, který se svým bratrem Jakubem, patřil mezi nejbližší Ježíšovy učedníky. To je důležitá informace, protože díky tomu můžeme považovat Janovo vyprávění za velmi autentické a velmi osobní, napsané na základě vlastních prožitků. 

Ano, Matouš a Marek, autoři dalších evangelií, také patřili mezi apoštoly Ježíše Krista. Ale Jan byl podle vlastních slov učedníkem, kterého Ježíš miloval. Můžete samozřejmě namítnout, že Ježíš miloval všechny lidi. Dokonce, jak víme, říkal, abychom milovali i své nepřátele. Nicméně pokud žijete několik let v jakési komunitě, a já se tímto slovem Ježíšovu družinu nazvat nebojím, je jasné, že při takovém soužití některé osoby zkrátka mají vůči sobě bližší vztahy než k ostatním. Ať se do toho ale zbytečně nezamotám, pojďme dál k Janovu evangeliu.

Musíme se však nejprve krátce dotknout prvních tří, tedy Matoušova, Markova a Lukášova evangelia. Ta se označují jako takzvaná synoptická evangelia. Zjednodušeně řečeno to znamená, že jsou porovnatelná. Jak uvádí Wikipedie, jsou si natolik podobná svou strukturou i obsahem, že je možné jejich texty položit vedle sebe a navzájem je porovnávat. Jejich autoři také – když to řeknu trochu škaredě, i když zle to nemyslím – od sebe docela opisovali. Teologové zjistili, a myslím, že to pozná i běžný čtenář, že velká část nejstaršího Markova evangelia, je obsažená jak v Matoušově, tak i v Lukášově spisu. To ale jaksi není nic proti ničemu – je to pouze chvályhodná snaha o přesnost a správnost textů, které vznikly nejdříve půl století po Kristově ukřižování. Evangelium podle Jana pak bylo sepsáno ještě později – uvádí se datace mezi léty 85 až 90 po Kristu. Jak už jsem ale řekl, psal ho Ježíšův nejbližší, učedník Jan, který čerpal převážně z vlastních prožitků. Abych to zkrátil – Janovo evangelium je jednoduše… jiné.


Nechci a ani nebudu detailně porovnávat jednotlivá evangelia s Janovým textem, ale stručný výklad si neodpustím. V odborné literatuře se dočtete, že až 90 % obsahu Janova evangelia, najdete pouze v něm. To už samo o sobě svědčí o výjimečnosti čtvrté knihy Nového zákona. Pojďme si nyní uvést ještě pár konkrétních příkladů:

Že pouze dvě ze čtyř evangelií začínají Ježíšovým narozením, to jsem říkal už v poslední epizodě tohoto podcastu roku 2021 s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Janovo evangelium je jedním z těchto dvou. Mimochodem, v tomto ohledu je zajímavé, že druhým evangeliem, které o narození Mesiáše mlčí, je právě Markovo, považované jistým způsobem za zdroj Matoušova a Lukášova evangelia. Takže znovu opakuji, ani ona synoptická evangelia rozhodně stejná nejsou. Pojďme ale dál k Janovi…

Hned na začátku si můžete všimnout zajímavé, i když snadno přehlédnutelné drobnosti – Ježíš se sice setkává u Jordánu s Janem Křtitelem, Evangelium podle Jana ale výslovně neuvádí, že ho Jan také v této řece také pokřtil. Co v Janově evangeliu chybí úplně, je slavné Ježíšovo kázání na hoře – to mně osobně popravdě připadá hodně zvláštní. Na druhou stranu ale jen zde najdete známé proměnění vody na víno na svatbě v Káni Galilejské či vzkříšení Lazara. Abych tak řekl jedinečných zázraků se v Janově evangeliu nachází více. Ostatně slova, která jeho autor píše na samém konci této knihy, jsou dostatečně výmluvná:

Je ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš učinil; kdyby se o každé zvlášť napsalo, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.

J 21:25

I kdybychom ale od všech těchto rozdílů odhlédli, pak asi nejdůležitější odlišností je způsob Janova vyprávění ve vztahu k Ježíši Kristu. Ježíš v Janově podání vystupuje velmi autoritativně a nebojím se říci sebejistě. Téměř v každé své řeči nezapomíná zdůraznit, že on je syn Boží, který plní vůli svého Otce. Takto řekněme přímé přiznání se k Bohu, abyste v synoptických evangeliích téměř hledali lupou. V Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu se Ježíš nebo části textů o něm, zhusta vyjadřují pomocí podobenství. Jan v přeneseném slova smyslu říká: Ježíš tady je, toto je on, podívejte se na něj. Člověk, který své božství neskrývá za přirovnáními, ale mluví o něm naprosto otevřeně. Toto je hlavní rys Janova evangelia.

Anthony van Dyck – Jan Evangelista s Janem Křtitelem | Zdroj Wikimedia Commons
Anthony van Dyck – Jan Evangelista s Janem Křtitelem | Zdroj Wikimedia Commons

Tak! To by, myslím, jako základní představení Janova evangelia včetně osoby autora, mohlo stačit. Je na čase tuto knihu otevřít, a přečíst si z ní zajímavé pasáže.


Začít se má od začátku… nebo od počátku. Na počátku bylo Slovo…, tak začíná úchvatný prolog Janova evangelia, jakýsi hymnus, obracející se až k samotnému stvoření. Tento téměř básnickým stylem pojatý úvod je pro Janovo evangelium tak charakteristický, že kdybych jej vynechal, dopustil bych se vysloveně hrubé chyby. Poslechněte si tedy Evangelium podle Jana, 1. kapitola, verše 1–18:

Na počátku
Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha. 

Všechno vzniklo skrze ně
a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.
V něm byl život a ten život byl světlo lidí.
A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. 

Objevil se člověk poslaný od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel jako svědek, aby o tom světle vydal svědectví, aby skrze něho všichni uvěřili. On sám nebyl to světlo, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět. 

Na světě byl,
svět skrze něj vznikl,
a svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
a jeho vlastní ho nepřijali. 

Těm však, kteří ho přijali,
dal pravomoc stát se Božími dětmi,
těm, kteří věří v jeho jméno.
Ti se nenarodili z krve
ani z vůle těla ani z vůle muže,
nýbrž z Boha. 

Svědectví Jana Křtitele
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jediný Syn,
plný milosti a pravdy. 

Jan o něm vydával svědectví. Volal: „To je ten, o němž jsem řekl: ‚Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.’“

Z jeho plnosti jsme my všichni vzali, milost za milostí.
Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše,
milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
Boha nikdo nikdy neviděl;
jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově,
ten nám o něm pověděl.

J 1:1–18

Nádherné, co říkáte?! Abych byl upřímný, tak se mi k úvodní části Janova evangelia – kterou považuji za jeden z nejkrásnějších textů celé Bible – ani moc nechce nějak vyjadřovat. Mám pocit, že moje slova v kontextu s tímto mistrovským dílem, vyzní jako příslovečné mlácení prázdné slámy. Pokusím se to tedy aspoň nezkazit…

Ono Slovo s velkým S, zní v původním řeckém textu Logos. Pokud si ho spojíte s logopedií, jak ji známe dnes, neuděláte chybu – logos je zkrátka překladem pojmu slovo či řeč. Ale jeho význam je mnohem širší. Řecký filozof Hérakleitos ho spojoval se základním řádem vesmíru, Platón slovo logos dává do vztahu k neměnným, nezávislým a nepomíjivým matematickým principům, a třeba Aristoteles přistupoval k pojmu logos, jakožto k předmětu logiky, danému rozumnou argumentací či důkazy.
Zdroj Wikipedie

Staří Židé pak ve Slovu s velkým S samozřejmě vidí stvoření světa tak, jak ho čteme na začátku Bible v knize Genesis.

Pro výklad pojmu Slovo v prologu Janova evangelia si můžeme vzít od každého něco. Jde samozřejmě o Slovo stvoření, o tom není sporu. Ale vnímat v něm můžeme stejně tak zmíněnou neměnnost, moudrost či průkaznost. Slovo zde však také reprezentuje jednu osobu… ano Slovo rovná se Ježíš Kristus. O něm je tato kniha, a o něm také tímto úžasným oslavným hymnem začíná. Slovy o Slovu… 

Mimochodem, pokud jste poslouchali nebo četli pozorně, nebo jestliže tuto část Janova evangelia jednoduše znáte z dřívějška, nemohla vám uniknout jistá souvislost, s níž mají někteří křesťané trochu problém. De facto se zde totiž dozvídáme, že Ježíš Kristus byl u Boha již v době stvoření světa nebo vlastně spíš ještě před ním. Já se omezím na suché konstatování… je to tak :-) Podrobnější výklad není účelem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, ale doporučím vám – i když to vám doporučím v každém případě – přečíst si Janovo evangelium celé. Pak, alespoň myslím, budete mít v této otázce jasno.

Nemusím asi také zdůrazňovat, že Ježíš v této krátké úvodní části Evangelia podle Jana není nazývaný pouze Slovem, ale také Světlem. Světlem života, milosti a pravdy, které měl světu oznámit člověk jménem Jan. Ne, to evangelista nepíše o sobě, nýbrž o Janu Křtiteli, který byl tím svědkem, poslaným od Boha. Světlo je opět paralelou k počátku světa, kdy pán Bůh hned poté co stvořil nebesa a zemi – jak říkáme u nás na Moravě – rožl… čili hezky česky rozsvítil; řekl Budiž světlo! Světlo je ale také příměrem pro životodárného Božího Ducha, pro milosrdenství, pro – promiňte mi ten nepěkný pojem –„pozitivní energii“, pro radost, pravdu a lásku… Ano, Ježíš je nejen Slovo, ale i Světlo světa.


Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy. Jak jsem řekl na začátku, mým cílem není „prokousat se“ celým Evangeliem podle Jana, ale věnovat se jen jeho vybraným částem. První máme za sebou, následuje další. Opět jde o velmi epickou pasáž, kterou není nic jiného, nežli takzvaná Ježíšova velekněžská modlitba. Než vám ji z Českého studijního překladu Bible přečtu, dovolte mi pár slov úvodem a malou vsuvku.

Na začátku tohoto dílu jsem se věnoval odlišnostem „Jana“, jak bývá Evangelium podle Jana zkráceně nazýváno, od prvních tří synaptických evangelií. Jeden z rozdílů najdete také v části, která předchází Ježíšovu zatčení v Getsemanské zahradě. Jak Matoušovo, tak i Markovo a Lukášovo evangelium popisuje před touto událostí shodně poslední večeři Ježíše se svými učedníky, předpověď trojího zapření Petrem, a poté Ježíšovu modlitbu k Bohu Otci na Olivetské hoře, kde mimo jiné zazní ono známé zoufalé, avšak odevzdané zvolání: 

„Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne,
avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“

L 22:42

V Janově evangeliu je to opět… jiné. Po poslední večeři, umývání nohou svým učedníkům a předpovědi zapření Petrem, potažmo označení Jidáše zrádcem, Ježíš dlouze promlouvá ke svým druhům. To si můžete přečíst v 15. a 16. kapitole Janova evangelia, za níž následuje v 17. kapitole ona Ježíšova velekněžská modlitba. Než ji ale přečtu, ještě slíbená vsuvka. Zmíněné zvolání Ježíše k Otci, v němž prosí o odejmutí svého kalichu, jakožto symbolu krutého údělu na kříži, se v Janovi přece jenom nachází také. Musíte však zalistovat stránkami Bible o kousek zpátky – na rozdíl od synoptických evangelií ho zde totiž najdete ještě před poslední večeří, konkrétně ve 12. kapitole. Jsme v situaci, kdy Ježíš přijel jako král Židů na oslíkovi do Jeruzaléma, kde ho přivítaly nadšené zástupy lidí. Skupinka Řeků, kteří přijali židovskou víru, chtěla vidět Ježíše, a tak – pravděpodobně proto, že měl řecké jméno – oslovila apoštola Filipa s prosbou potkat se s Ježíšem. Ten k nim přistupuje a říká… Janovo evangelium, 12. kapitola, verše 23 až 28:

Ježíš jim řekl:
„Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.
Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek.
Kdo má rád svou duši, hubí ji; kdo nenávidí svou duši v tomto světě, uchrání ji k životu věčnému.
Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mi slouží, toho poctí Otec.“ 

Syn člověka musí být vyvýšen
„Nyní je má duše rozrušena.
Co mám říci?‚ Otče, zachraň mne od této hodiny?‘
Vždyť proto jsem přišel k této hodině. Otče, oslav své jméno!“
Z nebe se ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

J 12:23–28

Jak jste jistě sami poznali, i přes velkou podobnost s prosbou o odnětí kalicha, je zde přece jenom cítit rozdíl v Ježíšově podání tohoto zvolání. Kristus první dvě věty vysloví jako otázku, na kterou si vzápětí bez váhání velmi odhodlaně a bez jakéhokoliv náznaku strachu v tónu řeči odpoví. Jakoby říkal:

„Ano přátelé, nejsem úplně klidný. Ale mám snad hodit flintu do žita a prosit Otce o záchranu? To ani náhodou! Vždyť kvůli tomu jsem tady, toto je moje a Otcova mise, pro níž jsem připravený zemřít a oslavit tak Boží jméno.“

Toto je ten, jak jsem ho označil v první části – autoritativní a sebejistý Ježíš. Ovšem také Ježíš plný vděku, pokory, zaslíbení a naděje – protože to vše posléze zaznívá ve velekněžské modlitbě, obsažené v 17. kapitole Janova evangelia.

Eugène Burnand – Velekněžská modlitba | Zdroj Wikimedia Commons
Eugène Burnand – Velekněžská modlitba | Zdroj Wikimedia Commons

Ježíšova modlitba
Když toto Ježíš pověděl, pozdvihl své oči k nebi a řekl:

„Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby [tvůj] Syn oslavil tebe, tak jako jsi mu dal pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný.
A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal. A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.“ 

„Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že vše, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi dal, jsem dal jim a oni je přijali. Skutečně poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi mě poslal ty.
Za ně prosím; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji – a všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé – a v nich jsem oslaven. A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já přicházím k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my.
Dokud jsem byl s nimi [ve světě], zachovával jsem je a střežil ve tvém jménu, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul, kromě syna záhuby, aby se naplnilo Písmo. Nyní přicházím k tobě a toto mluvím ve světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Já jsem jim dal tvé slovo, a svět proti nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.
Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, tak jako já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. 

Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.
Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my [jsme] jedno – já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě [a] aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne.
Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa.
Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal. I tito poznali, že ty jsi mne poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich.“

J 17

S trochou drzosti si dovolím apoštolu Janovi vytknout, že na konci tohoto velkolepého textu zapomněl dát ještě enter a přidat jedno slovo. Amen. 

Ale vážně, i pokud byste patřili mezi takříkajíc ultrakonzervativní křesťany, které by Ježíš Kristus v průběhu celého Janova evangelia tak trochu znervózňoval svou jistotou, pevným postojem a přesvědčením, a kladli jste si otázku „kam se poděl ten pokorný beránek Boží“, pak jsem si jist, že tato modlitba vám jeho pravou tvář ukáže více než přesvědčivě.

Omlouvám se, ale tentokrát už opravdu nemám, co bych dodal.


Epizoda podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy je u konce. Probral jsem v ní jen pouhé dvě malé části „jiného evangelia“ podle Jana, a nezbývá mi než jenom zopakovat to, co už jsem řekl: Přečtěte si tuto novozákonní knihu celou. A pokud se čtením Bible teprve začínáte, pak právě Janovo evangelium představuje skvělý vstupní krok do této Knihy Knih. 

Děkuji, že tento podcast posloucháte, a jsem také rád, že jste přišli na chuť i „doprovodnému“ webu Biblismy.cz, na němž najdete všechny díly této mojí biblické samomluvy v textové podobě. Včetně tohoto samozřejmě :-) Ale také si zde můžete přečíst spoustu dalších článků s biblickou tématikou, doporučení na jiné podcasty nebo zajímavé křesťanské projekty. Ještě jednou tedy opakuji: Biblismy.cz.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru