David, z Boží vůle králem

Textová verze epizody podcastu David, z Boží vůle králem

Petr Lindner | 29. 9. 2021

Starozákonnímu králi Davidovi jsem se už v jednom dílu tohoto podcastu věnoval, nicméně zároveň jsem v něm řekl že se k této významné postavě biblických dějin ještě vrátím, a to možná nejednou. Poprvé, v dílu s názvem David a Goliáš. A Saul jako předskokan, jsem představil Davida v nejznámějším příběhu, v němž skolil obyčejným prakem obra Goliáše, ze kterého měli všichni udatní bojovníci takříkajíc stažené půlky. Ale řeč zde byla také o prvním izraelském králi Saulovi, jehož byl z vůle Boží David následníkem, byť tedy samotný Saul z toho radost neměl žádnou a naopak usiloval Davidovi o život. Pokud jste tento díl ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví připomenu důležité a poučné okamžiky z Davidova kralování, o nichž si myslím, že jsou ve světle jiných příběhů – jako je právě zabití Goliáše nebo třeba taktéž známý příběh Davida a Batšeby – tak trochu opomíjené. 

U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.


Pojďme se nejprve trochu dostat do kontextu děje. V době kralování Saula, tedy v době, kdy Davidovi už bylo od pána Boha zaslíbeno kralování, ale na trůnu stále seděl Saul, Izraelci tak nějak permanentně bojovali s Filištíny. V jedné bitvě soupeři Izraelců zabili Saulovy syny Jonatana, Abinadaba a Malki-šuu, a jak se říká „šli po“ Saulovi. Když ten, těžce zraněný lukostřelci, viděl, že situace je beznadějná, vyzval svého zbrojnoše, aby ho zabil. První kniha Samuelova to ve své 31. kapitole, ve 4.–6. verši slovy překladu Bible 21 vypráví takto:

Saul proto řekl svému zbrojnošovi: „Vytáhni svůj meč a probodni mě. Jinak přijdou ti neobřezanci a vrhnou se na mě!“ Zbrojnoš se ale zdráhal, protože měl veliký strach. Saul tedy vzal meč a nalehl na něj. 

Když zbrojnoš viděl, že Saul je mrtev, nalehl i on na svůj meč a zemřel s ním. 

Tak zahynul Saul, jeho tři synové i jeho zbrojnoš; společně s ním toho dne padli i všichni jeho muži.

1S 31:4–6

David smrt krále Saula a také jeho syna Jonatana, který byl jeho velkým přítelem, oplakal. Nicméně Saulův vojevůdce Abner prohlásil za krále Izraele v podstatě proti vůli samotného Boha Saulova syna Iš-bošeta. Ani po smrti prvního krále Saula tak neustaly boje mezi jeho a Davidovými příznivci. 

David se mezitím na popud samotného Hospodina přestěhoval do Hebronu, kde se usadil a zplodil šest synů. Když byl po letech Saulův syn Iš-bošet zákeřně ubodaný, přišli za Davidem do Hebronu zástupci izraelských kmenů. Jak to bylo dál, líčí začátek 5. kapitoly 2. knihy Samuelovy:

David králem celého Izraele

Všechny izraelské kmeny přišly za Davidem do Hebronu se slovy: „Hle, jsme tvá krev a tělo!

Už za časů našeho krále Saula jsi vodíval Izrael do boje a znovu jej přiváděl. Tobě Hospodin řekl: ‚Ty budeš pastýřem mého lidu Izraele, ty budeš Izraeli vůdcem.‘“

Když tehdy za králem do Hebronu přišli všichni stařešinové Izraele, král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem a oni Davida pomazali za krále nad Izraelem. 

Davidovi bylo třicet let, když se stal králem, a kraloval čtyřicet let. 

Sedm let a šest měsíců kraloval v Hebronu nad Judou a dalších třiatřicet let kraloval v Jeruzalémě nad celým Izraelem i Judou.

Král pak se svými muži vytáhl na Jeruzalém, totiž na Jebusejce, kteří v tom kraji bydleli. Ti Davidovi řekli: „Sem se nedostaneš – i slepci a mrzáci tě odrazí!“ Prohlašovali, že se tam David nedostane. 

David ale pevnost Sion dobyl. Teď je to Město Davidovo.

2S 5:1-7

Jak jste jistě pochopili z těchto veršů, pevnost Sion i Město Davidovo jsou v podstatě synonyma pro Jeruzalém. Je tedy pravda, že pevnost Sion byla původně jen část Jeruzaléma, tvořená starobylou pevností Jebusejců, a Městem Davidovým bývá někdy označovaný také Betlém, kde se David stejně jako Ježíš narodil – nicméně v tomto případě je skutečně řeč o Jeruzalému, který David de facto vrátil Izraeli. Což je upřímně řečeno poněkud opomíjená Davidova zásluha. Proč opomíjená? Zkuste si představit Izrael bez Jeruzaléma… 

Mimochodem, když jsem právě zmínil Ježíše – říkal jsem to už na konci epizody o Davidu a Goliášovi a velmi rád to zopakuji i teď – Ježíš patří do rodové linie krále Davida čili jak se píše v 17. verši první kapitoly Matoušova evangelia:

Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.

Mt 1:17

Navrácením Jeruzaléma izraelskému lidu však Davidovy přínosy k budování a stmelování zaslíbeného národa nekončí. Dalším důležitým činem bylo vrácení Hospodinovy Boží truhly, obsahující kamenné desky s desaterem, které dal pán Bůh Mojžíšovi. Nyní přečtu celou šestou kapitolu druhé knihy Samuelovy, která se jmenuje Přenesení truhly do Jeruzaléma:

David pak opět shromáždil všechny vybrané muže z Izraele – celkem třicet tisíc – a s celým tím zástupem se vypravil do Baaly v Judsku, aby odtamtud přivezli Boží truhlu nesoucí jméno Hospodina zástupů trůnícího nad cheruby. 

Naložili Boží truhlu na nový vůz a vyzvedli ji z Abinadabova domu na kopci. Ten nový vůz řídili Abinadabovi synové Uza a Achio, a když ji odváželi z domu Abinadabova na kopci, Achio kráčel před Truhlou. 

David a celý dům Izraele křepčili před Hospodinem ze všech sil a zpívali a hráli na lyry a citery, na tamburíny, chřestítka a činely.

Když pak přišli k Náchonovu mlatu, Uza vztáhl ruku k Boží truhle a přidržel ji, protože ji volské spřežení naklonilo. Vtom Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Pro tu opovážlivost ho Bůh na místě zasáhl tak, že tam u Boží truhly zemřel. 

Davida hněvalo, že se Hospodin na Uzu tak prudce utrhl. Proto se to místo dodnes jmenuje Perec-uza, Uzova trhlina.

Toho dne dostal David z Hospodina strach. „Jak by mohla Truhla Hospodinova vejít ke mně!“ řekl si. Proto už nechtěl Hospodinovu truhlu vzít k sobě do Města Davidova, ale odložil ji do domu Obed-edoma Gatského. 

Hospodinova truhla zůstala v domě Obed-edoma Gatského tři měsíce a Hospodin požehnal Obed-edoma i celý jeho dům.

Králi Davidovi pak bylo oznámeno: „Hospodin kvůli Boží truhle požehnal dům Obed-edoma i všechno, co má.“ David tedy radostně vykročil, aby nechal Boží truhlu přenést z Obed-edomova domu do Města Davidova. 

Jakmile ti, kdo nesli Truhlu Hospodinovu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče. David přitom křepčil ze všech sil před Hospodinem, oblečen plátěným efodem. Takto David a celý dům Izraele přinášeli Hospodinovu truhlu, s pokřikem a s troubením na roh.

Když Hospodinova truhla vcházela do Města Davidova, Saulova dcera Míkal se dívala z okna. Viděla, jak král David poskakuje a křepčí před Hospodinem, a ve svém srdci jím pohrdla.

Když Hospodinovu truhlu přinesli, umístili ji doprostřed stanu, který pro ni David postavil. David pak přinesl před Hospodinem zápalné i pokojné oběti. 

Poté, co David dokončil obětování zápalných a pokojných obětí, požehnal lidu ve jménu Hospodina zástupů. Podělil také všechen lid, všechno množství Izraele, muže i ženy, každého jedním pecnem chleba, jedním datlovým a jedním rozinkovým koláčem. Všechen lid se pak rozešel, každý k sobě domů.

Také David se vrátil, aby požehnal svůj dům. Saulova dcera Míkal ale Davida uvítala slovy: „To se dnes izraelský král vyznamenal! Předváděl se dnes před děvečkami svých poddaných, jako se předvádí nějaký ubožák!“

„Bylo to před Hospodinem!“ odpověděl jí David. „Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a celé tvé rodiny, aby mě postavil za vůdce Hospodinova lidu, Izraele – před ním jsem se radoval! A klidně se znevážím ještě víc, až si budu i sám připadat jako nic, ale u těch – jak říkáš – děveček, u těch budu v úctě!“

Saulova dcera Míkal pak celý život až do smrti zůstala bez dětí.

2S 6

Snad tím nic nezkazím, a ani vás nijak nezmatu, když svůj výklad k 6. kapitole 2. knihy Samuelovy vezmu odzadu.

Ona „Saulova dcera Míkal“, jak je zde tato žena označovaná, samozřejmě byla skutečně dcerou krále Saula, nicméně zároveň byla i první Davidovou ženou, jíž se stala za poněkud bizarních okolností. Král Saul, který, jak víme, usiloval o Davidův život, chtěl, aby se David stal jeho vojevůdcem a padl rukou Filištínů. Nechtěl si s ním zkrátka alibisticky sám špinit ruce. Saul tedy Davidovi nabízel svoje dcery. „Když bude David členem mojí rodiny, učiním ho vojevůdcem, bude za nás muset bojovat, a Filištíni se už postarají o jeho konec.“ – říkal si.

Jenomže jeho první nabídku, dceru Merab, David odmítl s tím, že není dostatečně urozený na to, aby se stal královským zetěm. Druhá Saulova dcera Míkal se ale do Davida sama zamilovala, což byla samozřejmě voda na Saulův mlýn. Chopil se příležitosti a vymyslel onu bizarní, nebo spíše pro nás či pro naši kulturu podivnou lest. Přečtu vám to z 1. knihy Samuelovy, 18. kapitola, 20.–29. verš:

Saulova dcera Míkal se ale do Davida zamilovala. 

Když to sdělili Saulovi, líbilo se mu to. Pomyslel si totiž: „Dám mu ji. Díky ní se chytí do pasti a padne rukou Filištínů.“ A tak Saul Davidovi řekl: „Teď máš druhou možnost stát se mým zetěm.“ 

Svým dvořanům přikázal: „Říkejte potají Davidovi: Jen se podívej, král tě má rád a všichni jeho dvořané tě milují. Teď se můžeš stát královým zetěm.“ A tak o tom Saulovi dvořané Davida přesvědčovali. 

David jim ale odpověděl: „Myslíte, že je to maličkost, stát se královým zetěm? Vždyť jsem jen bezvýznamný chudák.“ 

Když dvořané Saulovi sdělili, co David řekl, Saul jim odpověděl: „Povězte Davidovi toto: Král nechce žádné věno, jen stovku filištínských předkožek jako pomstu nad královskými nepřáteli.“ (Saul totiž chtěl, aby David padl rukou Filištínů.) 

Dvořané to sdělili Davidovi a jemu se líbilo, že by se mohl stát královým zetěm. Ještě než lhůta uplynula, David vyrazil se svými muži, pobil dvě stě Filištínů, přinesl jejich předkožky a odpočítal je před králem, aby se stal jeho zetěm. Saul mu tedy dal svou dceru Míkal za ženu. 

Když si Saul uvědomil, že Hospodin je s Davidem a že ho jeho dcera Míkal miluje, bál se Davida ještě více a stal se navždy Davidovým nepřítelem.

1S 18:20–29

Zní to sice poněkud úchylně či morbidně, ale ony předkožky, které měl David přinést králi Saulovi místo věna, představovaly jen jakýsi „průkaz bezvěrce“. V té době musel být každý muž, který vyznával Hospodina, přesněji chlapec, který se narodil v židovské rodině, osm dní po narození obřezaný. Muži, kteří nebyli obřezaní, tedy byli automaticky považovaní za pohany, bezvěrce. Už jsem o tom mluvil také v epizodě Sára a tak trochu i Abrahám.

Nicméně pokud se vrátíme do 6. kapitoly 2. knihy Samuelovy k Saulově dceři Míkal, musíme si položit otázku, proč zde tato žena není titulovaná jako Davidova manželka? Před tím jsem citoval, že se Míkal nelíbil způsob, jakým David dával najevo svoji radost z navrácení Boží truhly. Vyčetla mu, že se nechoval dostatečně důstojně, jinak řečeno… královsky. 

Jakoby tím autor Samuelovy knihy – inspirovaný, jako všichni autoři Bible Duchem svatým – říkal: 
„Tato žena skutečně nezapřela příbuzenský vztah se Saulem. Chovala se jako namyšlená panička, bezcitná královská dcerka, která v sobě nenalézá dostatek pokory a úcty k pánu Bohu. Nezaslouží si tedy být jmenovaná jako žena Davidova, nýbrž jen jako Saulova dcera.“

Francesco Salviati | Saulova dcera Míkol pozoruje Davida tančícího před archou
Francesco Salviati | Saulova dcera Míkol pozoruje Davida tančícího před archou | Zdroj Wikimedia Commons

V šesté kapitole druhé knihy Samuelovy, si ale můžeme všimnout ještě další pozoruhodné příhody nebo spíše dvou událostí. Nejprve je to Hospodinův trest muži jménem Uza, který se opřel rukou o schránu ve snaze zabránit jejímu převržení. V devátém verši pak čteme, že Toho dne dostal David z Hospodina strach. Upřímně řečeno, já osobně se tomu ani moc nedivím. Všichni sice znali přísná pravidla zacházení s Boží schránou, Uza je ale evidentně nechtěl porušovat, nýbrž naopak chtěl pomoci, být užitečný – chtěl zabránit pádu truhly z vozu, což by jistě byl – řečeno dnešním „moderním“ jazykem – megaprůšvih. I přes to byl Uza potrestán, a to tak, že hrdelně. 

Nicméně Hospodin je svrchovaný a David to moc dobře věděl. Nechal tedy truhlu v Gatu v domě Obed-edoma, což je vzdušnou čarou asi 40 kilometrů od Jeruzaléma, a nejspíš si myslel, že tímto je problém vyřešen. Když ale zjistil, že pán Bůh Obed-edomovi a jeho domu požehnal, po třech měsících se pro truhlu vrátil, a nechal ji odvézt do Jeruzaléma.

Osobně věřím, že tento čin nebyl vedený jakousi řekněme ziskuchtivostí, ale že David zkrátka chtěl dokončit svůj původní záměr. Což taky udělal, když si ověřil, že truhla takříkajíc nekouše. I přesto, že jde o příběh s trochu hořkou pachutí, můžeme nyní říci, že jedna z velkých Davidových misí byla splněna. Jeruzalém byl navrácen Izraelcům a stejně tak Boží truhla se dostala do správných rukou a na správné místo.


Minulý díl tohoto podcastu měl – a má stále – název Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny. Cituji v něm z knihy Kazatel, kde se mimo jiné v 8. verši 3. kapitoly říká:
Čas milovat a čas nenávidět; čas k válce a čas k míru.

A tak nějak pokračuje i druhá kniha Samuelova, líčící Davidův život. První verš říká, že se král David konečně zabydlel ve svém domě a Hospodin mu dal odpočinout od všech okolních nepřátel. A právě teď se dostáváme k tomu, čemu osobně říkám starozákonní zbožnost. Podotýkám, že toto téma nyní jenom lehce načnu, abych se k němu v dalších epizodách podcastu Biblická jména a úsloví vrátil podrobněji.

Dovedu si živě představit, že takový průměrný král, sotva se trochu uklidní bitevní vřavy, a on zjistí, že už nějaký čas spí doma ve své posteli, dokonce umytý a v čistém a suchém oblečení, začne mít lidově řečeno roupy. Začne se trochu nudit a vymýšlet… mno, různé věci podle toho, se kterým králem máte zrovna tu čest. Jeden král začne se svojí družinou obrážet okolní lesy – dobře, v Izraeli tedy okolní polopouště a pouště – a lovit divou zvěř jako divý. Jiný král je rád, že si konečně trochu odpočine, takže zůstává na svém panství a pořádá velkolepé nikdy nekončící hostiny a pijatiky. Další král po letech strávených s vousatými nevábně zavánějícími vojáky nedá pokoj žádné sukni v království, čímž v době míru zvyšuje populaci ve svém království. A tak dále a tak dále…

Co dělá král David? Taky začne vymýšlet. Ovšem věci abych tak řekl zcela jiného charakteru. Protože nosí Hospodina ve svém srdci, jednoho dne řekne proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v cedrovém paláci, a Boží truhla zůstává mezi plachtami.“ Nátan mu odpovídá: „Jdi a udělej vše, co máš na srdci. Hospodin je s tebou.“ Jenže tu noc k proroku Nátanovi promlouvá Hospodin, aby poněkud pozměnil Davidovy původní plány. Budu číst 5.–17. verš 7. kapitoly druhé knihy Samuelovy:

„Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin – Ty mi chceš postavit dům, kde bych bydlel? 

Ode dne, kdy jsem vyvedl syny Izraele z Egypta, až dodnes jsem přece nebydlel v domě, ale stěhoval jsem se ve stanu, v Příbytku. Po celou tu dobu jsem se stěhoval, kamkoli šli všichni synové Izraele. Řekl jsem snad někdy některému vůdci izraelských kmenů, jemuž jsem přikázal pást můj lid Izrael: ‚Proč jste mi nepostavili dům z cedrů?‘ 

Řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin zástupů – Já jsem tě vzal z pastvin, od ovcí, abys byl vůdcem mého lidu Izraele.
Byl jsem s tebou všude, kam ses vydal, a všechny tvé nepřátele jsem před tebou vyhladil.
Proslavím tvé jméno jako jméno jednoho z největších mužů na zemi. 

I svému lidu Izraeli zajistím místo a zasadím jej tak, aby bydlel doma a nikdo ho nerušil. Už jej nebudou utiskovat zlosynové jako dříve, za dnů, kdy jsem nad svým izraelským lidem ustanovil soudce. 

Dopřeji ti odpočinout ode všech tvých nepřátel. 

Hospodin ti oznamuje, že on zbuduje dům tobě.
Až se naplní tvé dny a ulehneš ke svým předkům, pozdvihnu tvého potomka, jenž vzejde z tvých beder, a jeho království upevním.
To on postaví dům mému jménu a já navěky upevním trůn jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem.
Když pochybí, potrestám jej holí smrtelníků, lidskými ranami.
Svou laskavost ale od něj neodvrátím, jako jsem ji odvrátil od tvého předchůdce.
Tvůj dům a tvé království zůstanou přede mnou navěky, tvůj trůn se navěky nepohne.“ 

Přesně těmito slovy, přesně podle tohoto vidění promluvil Nátan k Davidovi.

2S 7:5–17

Mno…, tak tomu říkám dějový obrat! David naplněný zbožností chce vylepšit svůj transfer Boží schrány do Jeruzaléma tím, že jí postaví velkolepý chrám, ovšem pán Bůh míní jinak. Přináší Davidovi, ale nejen jemu, nýbrž celému izraelskému lidu obrovská zaslíbení. Oznamuje zajištění klidného domova pro celý národ, odpočinek od všech nepřátel. Předznamenává Davidova syna Šalomouna, který skutečně postaví Jeruzalémský chrám, zatímco v časech Davidových se pán Bůh spokojí s dosavadním umístěním truhly ve stanu. Zároveň ale říká, že ani přes veškerou přízeň nepoleví v dodržování božích příkazů, které při pochybení bude trestat holí smrtelníků, lidskými ranami.

Nebyl jsem u toho, ale úplně vidím Davida, když mu všechna tato slova prorok Nátan sdělil. Patrně se v něm nejprve knižně řečeno krve nedořezal, aby se následně situace otočila a David dost možná křepčil stejně tak, jako když vezli do Jeruzaléma Boží truhlu a jeho žena Míkal se nad tím pohoršovala.

Prorok Nátan | ruská ikona z první čtvrtiny 18. století
Prorok Nátan | Ruská ikona z první čtvrtiny 18. století | Zdroj Wikimedia Commons

Jenže to není všechno. Jak víme, David nebyl jenom neohrožený bojovník, ale také muž slova, možná i trochu poeta, hudebník a zpěvák, zkrátka duše stejně tak nebojácná jako citlivá. Je jasné, že jeho odpověď Hospodinu na sebe nenechala dlouho čekat. Můžeme to číst hned v další části 7. kapitoly Druhé knihy Samuelovy, od 18. verše do konce této kapitoly:

Král David pak přišel, posadil se před Hospodinem a řekl:
„Kdo jsem já, Hospodine, Pane můj, a co je můj dům, žes mě dovedl až sem? A i to se ti ještě zdálo málo, Hospodine, Pane můj, takže jsi domu svého služebníka dokonce přislíbil budoucnost. Bývá snad takový úděl člověka, Hospodine, Pane můj? Co k tomu David ještě může říci? Ty přece znáš svého služebníka, Hospodine, Pane můj! Pro své slovo a podle svého srdce jsi svému služebníku zjevil všechny tyto velkolepé věci. 

Jak jsi veliký, Hospodine, Pane můj! Nikdo není jako ty a není Boha kromě tebe, jak jsme vždy na vlastní uši slyšeli. A kdo je jako tvůj lid Izrael, jediný národ na zemi, který si Bůh přišel vykoupit jako svůj lid, a získal si tak jméno? Vykonal jsi pro ně veliké věci, ohromné věci pro svou zem před tváří svého lidu, který sis vykoupil z Egypta, z jeho národů i jeho bohů! Svůj lid Izrael jsi navěky ustanovil svým lidem a ty, Hospodine, jsi jejich Bůh. 

Nuže, Hospodine Bože, potvrď navěky slovo, které jsi dal svému služebníkovi a jeho domu. Učiň, jak jsi řekl. Kéž se tvé jméno navěky proslaví! Kéž se říká: ‚Hospodin zástupů je Bohem nad Izraelem!‘ Kéž je dům tvého služebníka Davida před tebou upevněn! 

Hospodine zástupů, Bože Izraele, ty jsi svému služebníku prozradil: ‚Zbuduji ti dům.‘ Proto tvůj služebník nalezl odvahu modlit se k tobě tuto modlitbu. Ano, Hospodine, Pane můj, ty sám jsi Bůh! Ty jsi svému služebníku zaslíbil toto dobrodiní a tvá slova jsou pravda. Kéž se ti zalíbí požehnat domu svého služebníka, aby před tebou trval navěky, jak jsi, Hospodine, Pane můj, sám řekl. Kéž je díky tvému požehnání dům tvého služebníka navěky požehnán!“

2S 7:18–29

Všimněte si, že král David neděkuje Hospodinu jenom sám za sebe, jak by to bezpochyby udělali ti králové, kteří proháněli divou zvěř i ženy a pořádali hostiny a pitky. David nezapomíná chválit Boha také za izraelský národ. Dokonce když mluví o svém domě, o domě služebníka Davida, zřetelně v těch slovech cítíme, že tím domem nemyslí svůj vlastní barák, ale domov celého izraelského národa.

Když jsem mluvil o starozákonní zbožnosti, tak právě toto národní sebeuvědomění je jedním z charakteristických rysů tohoto „druhu víry“. Všimněte si, že zcela záměrně nepoužívám poněkud zprofanovaný výraz nacionalismus ani zdegenerovaný patriotismus. Minimálně u Davida je z jeho vyjádření jasně cítit upřímný zájem, ba co dím – lásku k vlastnímu národu, který byl v minulosti těžce zkoušený od cizích, od vlastních i od Boha samotného – byť tedy v těchto případech to bylo vždy takříkajíc vlastní zásluhou, protože jak také víme, Izraelci byli s věrností Hospodinu občas tak trochu naštíru. Ostatně David jakoby tušil, že ještě ani zdaleka nenastává doba klidu a míru, a že izraelský lid ze zkoušek hned tak nevyjde.

Ona starozákonní zbožnost, což je mimochodem pojem, který jsem si sám vymyslel pro usnadnění vlastního výkladu – takže v Googlu ho nehledejte – je také typická jistou kombinací velké víry a obrovské úcty k Bohu, přecházející až k bázni. Tím ale nemyslím situaci, o které již byla řeč, kdy se David začal bát Hospodina poté, co zabil Uzu, který přidržel rukou Boží truhlu. Něco jiného je bát se Boha, a něco jiného je mít Boží bázeň. Znovu opakuji, ona bázeň je něco jako nejvyšší stupeň úcty. Malý krůček ke skutečnému strachu, ale pořád v rovině vlastní suverénnosti. Nejde o omezující pocity, naopak, dostavovat by se měly spíše povznášející dojmy. 


Kdyby z tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví o druhém Bohem vyvoleném izraelském králi Davidovi nemělo vzejít jiné poučení než to, že tento osvícený vůdce a Boží služebník měl skutečně upřímně na srdci osud tohoto vyvoleného národa, mělo by to stačit. Ne nadarmo je král David velmi významnou postavou biblických dějin, a už vůbec není náhoda to, co jsem také zmiňoval, že patří do jedné rodové linie od Abrahama k Ježíši Kristu.

V úvodu k tomuto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem zmiňoval také příběh Davida a Batšeby, který je podobně známý jako příběh Davida a Goliáše. I k němu se samozřejmě dostaneme také, ale už ne v tomto dílu, protože jeho čas právě nadešel.
Mimochodem, pokud vám v této epizodě chybí tradiční současná statistika jména David u nás v Česku, pak vězte, že jsem o tom už povídal v dílu nazvaném David a Goliáš. A Saul jako předskokan, a upřímně řečeno mi připadá zbytečné to znovu opakovat. Pro vás je to pak třeba dobrý důvod, proč si tento díl poslechnout také :-)

Než se rozloučím, rád bych ještě připomněl nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. Můžete si říct „K čemu web podcastu, když jednotlivé epizody můžu poslouchat na Spotify, na Google či Apple podcasty a mnoha jiných místech?“ Máte pravdu, je to tak. Ale web Biblismy.cz navíc přináší i jakousi přidanou hodnotu. Obsahuje totiž také textové verze všech dílů podcastu Biblická jména a úsloví, takže pokud z nějakého důvodu nechcete nebo nemůžete moje povídání poslouchat, můžete si je zde přečíst. Ano, skutečně všechny díly jsou zde v textové podobě, což mimochodem velmi usnadňuje také případné vyhledávání informací v nich.
To ale není všechno. O „nepodcastových středách“ zde publikuji další články věnované biblickým tématům, které mohou obsahovat a také obsahují to, co jaksi z principu v podcastu vidět nemůžete – kromě písmen, slov a vět taktéž obrázky, fotografie, ale také třeba zajímavá a poučná videa. Takže vás zvu na návštěvu webu Biblismy.cz!

V každém případě, ať už pozvání na návštěvu nového webu přijmete nebo ne, pro tento díl se s vámi loučím. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru