Textová verze epizody podcastu David a Goliáš. A Saul jako předskokan
Petr Lindner | 18. 8. 2021
Křestní jméno David je v Česku hodně oblíbené, byť nejpoužívanější je podle Wikipedie v katolickém Polsku a židovském státu Izrael. O jeho původu tedy nemůže být pochyb už jenom z této informace – ale k tomu se ještě dostaneme.
Biblický David pak drží jednu exkluzivitu – tímto jménem je zde oslovován pouze jeden jediný člověk – původně pasáček, poté z Boží vůle druhý starozákonní izraelský král, jehož nejznámějším kouskem bylo a je přemožení obra Goliáše. No přemožení… David ho dočista zabil, a to tak, že prakem. Nevěřím, že jste o tom ještě neslyšeli. Ale já se tomuto příběhu budu i tak věnovat, protože když se nad ním zamyslíte, a uvědomíte si nejrůznější souvislosti, dojde vám, že to není jen hrdinský epos z nějaké dávno zapomenuté doby, nýbrž velmi důležitá součást biblického poselství, platná samozřejmě dodneška.
Tak nějak tedy bude orientován tento díl podcastu Biblická jména a úsloví o Davidovi, od jehož mikrofonu vás opět vítá Petr Lindner.
Nejprve se, jak je zvykem v tomto podcastu, pojďme věnovat statistice křestního jména David v Česku. Jako obvykle budu vycházet z údajů webu Našejména.cz, obsahujícím data do roku 2016. Ta tentokrát doplním jednou informací, kterou jsem pracně vyštrachal na webu Českého statistického úřadu. Ale postupně:
Do zmíněného roku 2016 bylo jméno David u nás na 29. místě v žebříčku křestních jmen, honosilo se jím o něco více než 100 000 mužů a chlapců. Přesně je to 101 311 lidí. Protože podle této statistiky se jméno David začalo používat až někdy v 60. letech minulého století s následným vrcholem na konci 70. let, je věkový průměr Davidů poměrně nízký – pouhých 26 let.
Obliba tohoto jména, jehož nositelé mají svátek předposlední den roku, 30. prosince, ovšem podle všeho nijak neklesá, naopak dost možná stoupá. Podle zmíněného Českého statistického úřadu, kde jsem našel infografiku s daty z ledna roku 2019, se před nedávnem David dělil o 13. až 14. místo s Dominikem. Ano, v tomto případě se bavíme o zúženém pohledu na čísla pouze mezi chlapci, takže celkově bude výsledek zase jiný, nicméně i tak je zřejmé, že křestní jméno David v Česku rozhodně není neobvyklé, naopak se s ním setkáte často.
V úvodu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem naznačil něco o původu tohoto jména v souvislosti s jeho oblíbeností v katolickém Polsku a židovském státu Izrael. Je ale pravda, že různé zdroje uvádí rozličný původ jména David. Mnoho z nich se shoduje na tom, že David je odvozeninou z hebrejského slova „dód“ s významem „miláček“ nebo také „strýček“. Zmíněná Wikipedie se kloní k původu z dávno zaniklé ugaritštiny, což byl jazyk patřící stejně jako hebrejština do semitské jazykové skupiny, a v něm by jméno David znamenalo „náčelník“. Existuje ale také teorie, že jméno David může pocházet z asyrského slova „dádu“, které se také překládá jako „milovaný, miláček“. Miláček už tady zazněl dvakrát, takže na tom asi něco bude :-) Ať je však skutečný původ jména David jakýkoliv, jisté je, že se jedná o prastaré mužské křestní jméno, jehož původ bude nejspíš datován velmi blízko doby starozákonních příběhů a událostí, o nichž v tomto dílu ještě bude řeč.
Než se k nim ale dostaneme, sluší se ještě dodat, že s Davidem se u nás poměrně často setkáte také v podobě příjmení. K roku 2016 žilo v Česku 3 075 mužů s příjmením David a 3 102 žen s příjmením Davidová. To nejsou zanedbatelná čísla na náš malý stát. Navíc je zajímavé, že jak příjmení David, tak i Davidová, se ve statistice objevuje už od roku 1920, kdežto křestní jméno David startuje – jak už jsem řekl – až někdy v 50. letech minulého století.
No a když se bavíme také o ženách, pak byste měli vědět, že existuje i ženská varianta jména David – Davida. Ta je ale používaná velmi sporadicky – k onomu roku 2016 se jí v Česku honosilo pouze pět žen s věkovým průměrem 23 let.
Oblíbené statistické údaje, vztahující se v tomto dílu ke jménu David, bychom měli za sebou, nastává čas podívat se blíže na biblického Davida. Teď se budu trochu opakovat, ale myslím, že je to k dobru věci. Už jsem zmínil, že povídání o Davidovi začnu podle mě notoricky známým příběhem Davida a Goliáše. Vy, kteří jste o něm slyšeli už mnohokrát, mi to prosím nemějte za zlé a tento díl podcastu ještě nevypínejte. Střetu Davida s Goliášem se totiž budu věnovat v takříkajíc širších souvislostech, s větším vhledem do této dějinné události. Musím začít prvním židovským králem Saulem, tedy předchůdcem krále Davida. Ovšem ještě před tím mi dovolte malý takříkajíc sociálně-politický kontext doby – teď mě prosím neberte za slovo s přesností čísla – asi tak 2 000 let před Kristem.
Když Mojžíš vyvedl izraelský lid z Egypta, aby se usídlili v zemi, kterou jim Hospodin zaslíbil – v Kanánu – nebylo to ještě ani náhodou nic, co by se podobalo alespoň přibližně dnešnímu charakteru státu. Šlo o jakési kmenově uspořádané společenství. Izraelský lid se dělil na jednotlivé kmeny, které držely pospolu, a jakýmisi správci nebo vůdci, ale také proroky či soudci nad jednotlivými kmeny, byli v té době… ano, takzvaní soudci. Proto také máme v Bibli knihu Soudců.
Jenže staří Židé byli věčně nespokojený národ – o tom nás trpělivě a vytrvale přesvědčuje Starý zákon s neochvějnou jistotou. A tak se jednoho krásného dne rozhodli, že oni chtějí mít taky krále, jako ostatní národy. Je pravda, že na tomto nápadu se neblaze podepsali také nezdární synové posledního soudce a proroka Samuela, nicméně touha proměnit kmenové uspořádání izraelského národa v monarchii zde jednoduše byla. Přečtěme si o tom z 8. kapitoly první knihy Samuelovy:
Chceme krále!
Když potom Samuel zestárl, ustanovil za soudce v Izraeli své syny. Jeho prvorozený syn se jmenoval Joel, druhý Abiáš a byli soudci v Beer-šebě. Nechodili však po cestách svého otce. Šlo jim o zisk, brali úplatky a překrucovali právo.Všichni stařešinové Izraele se tehdy sešli a vydali se za Samuelem do Rámy. „Pohleď,“ řekli mu, „ty už jsi starý a tví synové nechodí po tvých cestách. Raději nám tedy ustanov krále, ať nás vede – tak je to přece u všech národů.“
Když ale řekli: „Dej nám krále, ať nás vede,“ Samuelovi se to nelíbilo. Modlil se proto k Hospodinu a Hospodin Samuelovi řekl: „Poslechni hlas lidu ve všem, co ti říkají. Nepohrdli přece tebou, ale mnou, abych nebyl jejich králem. Přesně jako se chovali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes – když mě opouštěli a sloužili cizím bohům – tak se zachovali i k tobě. Proto je teď poslechni. Důrazně je ale varuj a vylož jim, jakým způsobem nad nimi bude král vládnout.“
Samuel tedy pověděl všechna Hospodinova slova lidu, který se na něm dožadoval krále.„Toto je způsob, jakým nad vámi bude král vládnout,“ řekl. „Vezme vám syny, aby mu dělali vozataje a jezdce a aby běhali před jeho vozem. Některé ustanoví za velitele nad tisíci nebo nad padesáti, jiné nechá orat jeho pole a sklízet jeho sklizeň a další pro něj budou vyrábět válečnou výzbroj a vozovou výstroj. Vezme vám dcery, aby mu vařily, pekly a připravovaly voňavky. Vezme vám nejlepší pole, vinice i olivy a rozdá je svým dvořanům. Vaši setbu i vaše vinice zdaní desátkem a ten rozdá svým komorníkům a dvořanům. Vezme si vaše služebníky i vaše děvečky, váš nejlepší dobytek i vaše osly, aby pracovali pro něj. Vaše ovce a kozy zdaní desátkem. I vy sami nakonec budete jeho otroky. Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.“
Lid ale odmítl Samuele poslechnout. „Ne, ne!“ prohlásili. „Chceme mít nad sebou krále. Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!“
Samuel tedy vyslechl všechna slova lidu a oznámil je Hospodinu. „Poslechni je,“ odpověděl mu Hospodin; „ustanov jim krále.“
Samuel pak Izraelcům řekl: „Vraťte se všichni domů.“
1S 8
K tomuto starozákonnímu textu mám dva krátké komentáře. První se týká hned 3. verše, kde se o Samuelových synech, kteří v té době byli soudci, píše toto:
Nechodili však po cestách svého otce. Šlo jim o zisk, brali úplatky a překrucovali právo.
Zní to až neuvěřitelně, ale lidé, kterým byla svěřená jakási pravomoc – od slov právo a moc – už před čtyřmi tisíci lety nedokázali odolat mámivé touze nespravedlivě se obohatit a posílit svůj vliv. Jenom díky tomu, že jim to umožňovalo jejich společenské a profesní postavení! Toto není dobrá takříkajíc historická vizitka člověka :-(
No a celkové vyznění 8. kapitoly první knihy Samuelovy pak jasně vypovídá cosi o stádnosti člověka. Nejsem psycholog, dost možná je to přirozené, ale nijak nevybočovat, být stejný jako ostatní, jít s davem, jak se dnes říká – chovat se mainstreamově – to je alespoň podle mého názoru tak trochu brzda pokroku – mám-li to tedy říci dostatečně diplomaticky.
Ale kdyby šlo jenom o to… jenomže v tomto konkrétním případě se jedná o nevýslovnou drzost vůči Stvořiteli! Abych řekl pravdu, docela se divím, že když se to pán Bůh dozvěděl, neseslal na Izraelce bez váhání hromy a blesky a nevyhladil je z povrchu zemského. Ano, měl s nimi jiný záměr, do toho mu mluvit nebudu. Ostatně ani samotnému Samuelovi se nápad stařešinů vůbec nepozdával, ale Bůh mu ve své svrchovanosti a milosti odpovídá:
„Poslechni hlas lidu ve všem, co ti říkají. Nepohrdli přece tebou, ale mnou, abych nebyl jejich králem. Přesně jako se chovali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes – když mě opouštěli a sloužili cizím bohům – tak se zachovali i k tobě.“
Každopádně stalo se to, že Bůh za prvního židovského krále vyvolil Saula z nejmenšího izraelského kmene Benjamínců. O tom, jak se to stalo, si prosím přečtěte sami v následujících kapitolách první knihy Samuelovy čili počínaje 9. kapitolou a dále. My se v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chceme dopracovat k Davidovi – k němuž nás Saul za chvíli přivede.
Když to velmi zkrátím, pak Saul začal kralovat, a jak to v té době bylo vcelku běžné, se zbraněmi v rukou a svou armádou za zády se jal „kolíkovat své starozákonní hřiště“. Jeho soupeři si to pochopitelně nechtěli nechat líbit a usilovně stejným způsobem pracovali na překreslení map ve svůj prospěch. Saul byl ovšem ve svých třiceti letech králem a bojovníkem velmi úspěšným – byť chyby se ani jemu nevyhnuly. A šlo o chyby závažné – chyby proti Bohu. Saul několikrát neposlechl Boží nařízení, což ho jednoduše stálo královskou korunu. Tedy ono to bylo poněkud složitější. Pán Bůh ho jako krále Izraele odmítl – v posledním verši 15. kapitoly první knihy Samuelovy se doslova píše: A Hospodin litoval, že Saula učinil králem Izraele. Nicméně zatím Saula nechal kralovat, aby souběžně hledal jeho nástupce na trůn. Toho našel v Betlémě, jakožto jednoho ze synů Jišaje Betlémského. Ano, to už se bavíme o Davidovi.
Jak se to stalo, to přečtu z 16. kapitoly první knihy Samuelovy:
Od Saula k Davidovi
Bůh se dívá na srdceHospodin řekl Samuelovi: „Jak dlouho budeš truchlit nad Saulem? Já jsem ho přece jako krále nad Izraelem odmítl. Naplň si roh olejem a jdi. Posílám tě k Jišajovi Betlémskému, neboť jsem si jednoho z jeho synů vybral za krále.“
„Jak bych mohl jít?“ namítl Samuel. „Až se to dozví Saul, zabije mě.“
Hospodin mu odpověděl: „Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: ‚Přišel jsem obětovat Hospodinu.‘ Jišaje pozveš k oběti a já ti ukážu, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o kterém ti řeknu.“
Samuel tedy udělal, jak mu Hospodin řekl. Když přišel do Betléma, stařešinové města se vylekali a vyšli mu naproti s otázkou: „Přinášíš pokoj?“
„Ano, pokoj,“ odpověděl. „Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a přijďte za mnou k oběti.“ Také Jišaje a jeho syny posvětil a pozval je k oběti.
Když přišli, uviděl Eliaba a řekl si: „To jistě bude Hospodinův pomazaný.“
Hospodin ale Samuelovi řekl: „Nevšímej si jeho zevnějšku ani jeho výšky, protože jsem ho odmítl. Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“
Jišaj pak zavolal Abinadaba a přivedl ho před Samuele. On ale řekl: „Ani jeho si Hospodin nevybral.“ Potom Jišaj přivedl Šamu. On ale řekl: „Ani jeho si Hospodin nevybral.“ Tak přivedl Jišaj před Samuele sedm svých synů, ale Samuel řekl Jišajovi: „Hospodin si nikoho z nich nevybral.“
Samuel se pak Jišaje zeptal: „To už jsou všichni tvoji chlapci?“
„Ještě zbývá nejmladší,“ odpověděl Jišaj. „Pase někde ovce.“
„Pošli pro něj a přiveď ho!“ řekl mu Samuel. „Nebudeme pokračovat, dokud sem nepřijde.“
A tak pro něj poslal a přivedl ho. Byl to zrzek s krásnýma očima a pěkně urostlý. „To je on,“ řekl Hospodin. „Vstaň a pomaž ho.“
Samuel tedy vzal roh s olejem a uprostřed jeho bratrů ho pomazal. Od toho dne se Davida zmocnil Duch Hospodinův. Samuel pak vstal a odešel do Rámy.
Duch Hospodinův tehdy opustil Saula a začal ho děsit zlý duch od Hospodina. Saulovi služebníci mu řekli: „To tě děsí zlý duch od Boha. Ať náš pán rozkáže zde svým služebníkům, aby vyhledali někoho, kdo umí hrát na citeru. Zahraje na ni, kdykoli na tebe přijde zlý duch od Boha, a uleví se ti.“
Saul tedy svým služebníkům poručil: „Podívejte se mi po někom, kdo umí dobře hrát, a přiveďte mi ho.“
„Já jsem viděl jednoho ze synů Jišaje Betlémského, ten umí hrát,“ promluvil jeden ze sluhů. „Je to schopný a statečný muž, dobře mluví, krásně vypadá a Hospodin je s ním.“
Saul tedy vyslal k Jišajovi posly se vzkazem: „Pošli ke mně svého syna Davida, který pase ovce.“ Jišaj vzal osla, chléb, měch vína a jedno kůzle a po svém synu Davidovi to poslal Saulovi. Tak přišel David k Saulovi a vstoupil k němu do služby. Saul si ho velmi oblíbil a David se stal jeho zbrojnošem.
Saul potom vzkázal Jišajovi: „Ať u mě David zůstane ve službě, neboť získal mou přízeň.“ Kdykoli potom na Saula přišel ten duch od Boha, David bral citeru a hrál. Saulovi se pak ulevilo a cítil se lépe, neboť ho ten zlý duch opouštěl.
1S 16
To je tedy situace! Pán Bůh sice stále ještě nechává Saula kralovat, ovšem odnímá od něj svého Ducha, kterým naopak posvětí Davida. Ten nadále zůstává pastevcem a hráčem na citeru, aby jakožto – jak bylo řečeno v 18. verši – schopný a statečný muž, /který/ dobře mluví, krásně vypadá a Hospodin je s ním, začal sloužit u krále Saula a stal se jeho zbrojnošem, a řečeno dnešním jazykem také jakýmsi muzikoterapeutem.
Pozorní posluchači si jistě všimli, že v 16. kapitole první knihy Samuelovy, kterou jsem před chvílí přečetl, zazněla jedna podivnost. Bylo to ve 14. verši, kde se píše, jak Hospodin Saulovi odejmul svého Ducha – a nahradil ho zlým duchem! Prošel jsem všechny důležité české překlady Bible, a ve všech se píše doslova zlý duch od Boha. Tedy pouze v Pavlíkově studijním překladu je slovo zlý nahrazeno pojmem mučivý.
Co na to my, novodobí křesťané, svorně tvrdící, že Bůh je láska? Co to je za lásku, nutící člověka ke zlu? A že zrovna Saul si toho užil vrchovatě – vždycky, když se ho zlý duch zmocnil, řádil jako pominutý s cílem Davida bez milosti zabít. Takže jak si vysvětlit zlého ducha od Boha? Nemůže to být chyba v Bibli? Nějaký překlep? Ne, tak to určitě nebude. Pojďme se nad tím zamyslet zcela prozaicky.
Velmi důležitými, možná úplně nejdůležitějšími Božími vlastnostmi jsou svrchovanost a prozřetelnost. Být svrchovaný, znamená být naprosto nezávislým, ničím neomezeným pánem a vládcem. Bůh je Stvořitel, tudíž vládne nad vším stvořením. Pokud se rozhodne, že na Saula uvalí zlého ducha, má k tomu nějaký důvod, a člověk je ten poslední, komu by se s tím musel svěřovat, nedejbože (sic!) pak s ním toto své rozhodnutí konzultovat. Zní to možná tvrdě, ale do Boží svrchovanosti to naprosto perfektně zapadá. A my víme, že nechceme Bohu radit, co má dělat, že ano? :-)
Pokud jste se teď na našeho Stvořitele trochu naštvali, pak rychle pojďme k druhé vlastnosti – prozřetelnosti. Pojem prozřetelnost by se dal klidně nahradit synonymem předvídavost – a ve spojení s Božskou prozřetelností je to ještě více odpovídající nežli v – promiňte mi ten pojem – sekulární češtině. Pán Bůh zkrátka ví, co dělá. Ne tak jako my, když tvrdíme, že víme, co děláme, a pak si často slušně řečeno nabijeme ústa. Bůh naprosto přesně ví, co dělá a proč to dělá. Díky tomu taktéž ví, jaké budou mít jeho činy důsledky.
Takže když jakožto svrchovaný a prozřetelný Bůh seslal na krále Saula svého zlého ducha, věděl, že jakmile Saul vezme kopí s cílem přibodnout jím Davida ke zdi, ten dvakrát uhne a vyvázne se zdravou kůží. Ale získá tím přesvědčení, že má být před Saulem na pozoru, protože bude dál usilovat o jeho život.
Osobně jsem přesvědčen, že kdyby v tomto konkrétním případě Bůh věděl, že David před Saulovým kopím nestačí uhnout, svého zlého ducha by na prvního krále Izraelců nesesílal, protože by zkrátka – vědom si své třetí důležité vlastnosti – milosrdnosti, nezpůsobil zbytečnou a nespravedlivou smrt člověka.
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví o starozákonním Davidovi – a právě nyní na scénu vstupuje obr Goliáš. David, byť je to Bohem požehnaný budoucí král, stále pase ovce u svého otce Jišaje v Betlémě, a Saulovi dělají čím dál větší potíže Filištíni, přesněji pak zápasník Goliáš z Gatu, vysoký údajně přes tři metry, kterého se všichni, včetně krále Saula, jednoduše báli. Jediný, kdo měl pro strach uděláno, byl David. Jenže David nebyl bojovník, ale pasáček s citerou. Přesto však Goliáše porazil. Jak se to stalo, budu číst opět z první knihy Samuelovy, tentokrát 17. kapitolu:
David a Goliáš
Filištíni tehdy spojili svá vojska a vytáhli do boje. Shromáždili se u judského Socha a utábořili se v Efes-danimu mezi Sochem a Azekou. Také Saul a izraelští muži se shromáždili. Utábořili se v údolí Ela a sešikovali se k bitvě proti Filištínům. Filištíni stáli na jednom kopci, Izraelci na protějším a mezi nimi bylo údolí.
Z filištínského tábora vystoupil jejich zápasník jménem Goliáš z Gatu. Byl vysoký šest loktů a píď. Na hlavě měl bronzovou přilbu. Oblečen byl do bronzového šupinatého pancíře o váze 5 000 šekelů. Na nohou měl bronzové chrániče a na zádech bronzovou šavli. Jeho kopí mělo násadu jako tkalcovské vratidlo a železný hrot o váze 600 šekelů. Před ním šel štítonoš.
Goliáš se stavěl před izraelské šiky a volal na ně: „Proč jste sem přišli? Šikujete se do boje? Já jsem přece Filištín a vy jste Saulovi sluhové. Vyberte si někoho, ať přijde sem ke mně. Jestli mě v boji přemůže a zabije, budeme vám sloužit. A jestli já přemůžu a zabiju jeho, budete jako naši otroci sloužit vy nám.“ Potom ten Filištín dodal: „Vyzývám dnes izraelské šiky: Dejte mi někoho, kdo se mnou půjde na souboj!“ Když Saul s celým Izraelem slyšeli slova onoho Filištína, byli zděšeni a hrozně se báli.
David byl synem onoho Efratejce z judského Betléma jménem Jišaj, který měl osm synů. Ten byl v Saulově době už příliš starý, ale jeho tři nejstarší synové táhli se Saulem do války. Prvorozený se jmenoval Eliab, druhý Abinadab a třetí Šama – tito tři odešli do války. David byl ale nejmladší. Tři nejstarší odešli se Saulem, kdežto David se musel od Saula vrátit do Betléma pást ovce svého otce.
Filištín zatím po čtyřicet dnů každé ráno i večer přicházel a předváděl se.
Jednou řekl Jišaj svému synu Davidovi: „Vezmi svým bratřím tady efu praženého zrní a těchto deset chlebů a běž to odnést do tábora svým bratrům. Tady těch deset kusů sýra vezmi pro velitele jejich oddílu. Navštiv své bratry, vyřiď jim pozdrav a přines od nich zprávy. Jsou se Saulem a se všemi izraelskými muži v údolí Ela a bojují s Filištíny.“
David tedy ráno vstal, svěřil ovce hlídači, všechno to vzal a šel, jak mu Jišaj přikázal. Dorazil k okraji tábora, právě když vojsko v šiku vyráželo s válečným pokřikem. Izraelci i Filištíni se seřadili, jeden šik proti druhému. David nechal své věci u hlídače zásob a běžel k šiku. Když tam dorazil, ptal se bratrů, jak se mají. Ještě s nimi mluvil, když vtom z filištínských řad vystoupil jejich zápasník jménem Goliáš z Gatu. Vykřikoval tak jako předtím a David to slyšel. Jakmile Izraelci toho muže spatřili, všichni se před ním v hrozném strachu dali na útěk.
„Vidíte toho muže, co vystoupil?“ říkali Izraelci. „Jde urážet Izrael. Kdyby ho někdo zabil, král by ho zahrnul spoustou bohatství, dal by mu svou dceru a jeho otcovský rod by v Izraeli osvobodil od daní.“
David se mužů kolem sebe zeptal: „Cože dostane ten, kdo toho Filištína zabije a zbaví Izrael té ostudy? Kdo je tenhle filištínský neobřezanec, že uráží šiky živého Boha?“ Muži mu tedy pověděli stejně jako předtím, co čeká toho, kdo by ho zabil.
Jeho nejstarší bratr Eliab ale zaslechl, jak s nimi mluví, a hrozně se na Davida rozhněval: „Proč jsi sem vlastně přišel? A komu jsi svěřil těch pár ovcí na poušti? Znám tu tvou drzost a zlomyslnost! Přišel ses podívat na bitvu, co?“
„Co jsem zase provedl? To se nemůžu zeptat?“ bránil se David. Potom se obrátil na dalšího se stejnou otázkou a muži mu odpovídali právě tak jako předtím.
To, co David říkal, se rozneslo. Ohlásili to i Saulovi a ten si ho dal zavolat.„Ať se toho Filištína nikdo neleká!“ řekl David Saulovi. „Tvůj služebník půjde a bude se s ním bít.“
„Nemůžeš se s tím Filištínem bít,“ namítl mu Saul. „Jsi ještě chlapec a on je bojovník už odmalička.“
David mu odpověděl: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev nebo medvěd a vzal ze stáda ovci, pustil jsem se za ním, srazil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. A když se vrhl na mě, chytil jsem ho za hřívu a tloukl ho, dokud jsem ho nezabil. Tvůj služebník už zabil lva i medvěda. A tenhle filištínský neobřezanec dopadne stejně, protože urážel šiky živého Boha,“ pokračoval David. „Hospodin, který mě vysvobodil ze spárů lva i medvěda, mě vysvobodí i ze spárů toho Filištína.“
„Tak tedy jdi,“ řekl na to Saul Davidovi. „Kéž je Hospodin s tebou!“
Saul pak Davida nechal obléci do svých šatů, na hlavu mu nasadil bronzovou přilbu a oblékl mu pancíř. David si na ty jeho šaty připásal také jeho meč a chtěl jít, jenže na to nebyl zvyklý, a tak Saulovi řekl: „V tom jít nemůžu. Nejsem na to zvyklý,“ a svlékl to ze sebe. Pak si vzal svou hůl, vybral si pět oblázků z potoka, vložil je do kapsy ve své pastýřské mošně, do ruky vzal prak a vyrazil na Filištína.
Filištín, vpředu se svým štítonošem, vyrazil proti Davidovi. Jakmile si ho všiml, pohrdavě si ho prohlédl. Byl to přece ještě chlapec, takový pohledný zrzek. „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ křikl Filištín na Davida a začal ho proklínat při svých bozích. „Pojď ke mně,“ hulákal na Davida, „a nechám tvé tělo ptákům a divoké zvěři!“
David mu ale odpověděl: „Ty proti mně jdeš s mečem, kopím a šavlí, ale já jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, které jsi urážel. Dnes tě Hospodin sevře do mé ruky, zabiju tě a useknu ti hlavu. Mrtvoly filištínského vojska dnes nechám ptákům a divoké zvěři, takže celá zem pozná, že Bůh je s Izraelem. Všichni, kdo se tu shromáždili, poznají, že ne mečem ani kopím vysvobozuje Hospodin. Toto je Hospodinův boj a on vás vydá do našich rukou!“
Jakmile Filištín vykročil a zamířil k Davidovi, aby ho napadl, David rychle vyběhl z řady proti němu. Sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vystřelil z praku a zasáhl Filištína do čela. Kámen se mu zaryl do čela a on se skácel tváří k zemi.
Tak David přemohl onoho Filištína prakem a kamenem. Zasáhl Filištína a zabil ho, i když neměl žádný meč. Potom David přiběhl a stanul nad Filištínem, chytil jeho meč, vytáhl ho z pochvy a dorazil ho; usekl mu hlavu.
Když Filištíni viděli, že jejich hrdina padl, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyrazili za nimi a s pokřikem hnali Filištíny až ke vchodu do Gatu a k samým branám Ekronu. Filištínští padlí leželi podél cesty k Šaarimu a také až ke Gatu a Ekronu. Když se synové Izraele vrátili z honby za Filištíny, vyplenili jejich tábořiště. David potom vzal hlavu toho Filištína, přenesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu.
Když Saul viděl Davida, jak jde na Filištína, zeptal se svého vojevůdce Abnera: „Čí syn je ten chlapec, Abnere?“
„Jakože jsi živ, králi, nevím,“ odpověděl Abner.
„Vyptej se na toho mladíka, čí je syn,“ poručil král.
Jakmile se David po zabití toho Filištína vrátil, Abner ho vzal a přivedl před Saula. Hlavu Filištína ještě držel v ruce.
„Čípak jsi syn, chlapče?“ zeptal se ho Saul.
„Syn tvého služebníka Jišaje Betlémského,“ odpověděl David.
1S 17
Příběh Davida a Goliáše se velmi často vykládá tak, že jde o ukázku vítězství odvahy a chytrosti nad hrubou silou. V předchozím čtení z 16. kapitoly první Samuelovy knihy jsme o Davidovi slyšeli toto: Byl to zrzek s krásnýma očima a pěkně urostlý. To říká překlad Bible 21. Ostatní překlady se shodují na očích, ale dál uvádí, že David byl pěkného nebo hezkého vzhledu, měl pěknou postavu, případně byl hezký na pohled. Zkrátka evidentně to byl ryzí fešák s vypracovaným tělem. Z popisu ale nevíme, zdali byl skutečně tak malý, jak ho znázorňují mnohá umělecká díla.
I kdyby však měl David běžnou konfekční velikost dospělého mladého muže, zjevně byl o hodně menší nežli obr Goliáš. Takže si od něj velmi rozumně držel odstup, a chytře použil nekontaktní zbraň – prachobyčejný vrhací prak. Hned první ranou oblázkem z potoka Goliáše trefil do hlavy a bylo vymalováno. V tomto ohledu jde skutečně o vítězství rozumu nad násilím. Mno…, i když ani to není přesné, protože udělat někomu šutrem díru do hlavy, to není zrovna rozumuplný čin :-)
Z druhého pohledu by se však dalo Davidovo počínání vyhodnotit také jako riskantní až pošetilé, sebedestruktivní, namachrované… Odmítl si totiž obléct zbroj, nechal ležet i meč, a tak, jak přišel z pastvy, vyrazil bojovat s obrem, ze kterého měl strach i sám udatný král Saul.
To všechno by byla pravda, pokud bychom si nevšímali slov, která David říkal před soubojem svým soukmenovcům:
Kdo je tenhle filištínský neobřezanec, že uráží šiky živého Boha?
Tvůj služebník už zabil lva i medvěda. A tenhle filištínský neobřezanec dopadne stejně, protože urážel šiky živého Boha.“
„Hospodin, který mě vysvobodil ze spárů lva i medvěda, mě vysvobodí i ze spárů toho Filištína.
To ale není všechno, přečtěme si ještě jednou Davidovu řeč ke Goliášovi:
„Ty proti mně jdeš s mečem, kopím a šavlí, ale já jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, které jsi urážel. Dnes tě Hospodin sevře do mé ruky, zabiju tě a useknu ti hlavu. Mrtvoly filištínského vojska dnes nechám ptákům a divoké zvěři, takže celá zem pozná, že Bůh je s Izraelem. Všichni, kdo se tu shromáždili, poznají, že ne mečem ani kopím vysvobozuje Hospodin. Toto je Hospodinův boj a on vás vydá do našich rukou!“
1S 17:45–47
V tomto podcastu docela často říkám, že ta či ona biblická postava měla velkou víru v Boha, což jí umožnilo dělat nejrůznější činy. V případě Davida to vše platí dvojnásobnou měrou. David byl naprosto oddaný boží služebník, který ani v koutku své duše nezapochyboval, že činí správně, a že Hospodin stojí v tomto nevyrovnaném boji po jeho pravici. David věděl, že nebojuje svoji bitvu. Proti Goliášovi stál s vědomím, že je součástí Boží armády, že stojí na straně Boží spravedlnosti. Pravý opak těch stařešinů, kteří pár let před tím žádali Samuela, aby ustanovil Izraelské království. Zatímco tito muži se Boha víceméně vzdali, pro Davida je Hospodin naprosto samozřejmou součástí života, která v něm představuje nejvyšší autoritu. Bez pochyb, bez postranních úmyslů, s obrovskou vírou!
Jsme na konci dalo by se říci prvního dílu o biblickém Davidovi. Tento muž je natolik výrazná postava Starého zákona, že se k němu budeme muset určitě ještě nejednou vrátit. Ale nejde jen o Starý zákon – David patří do starobylého rodu, z něhož pochází sám pán Ježíš Kristus. Tak, jak se píše v 17. verši první kapitoly Matoušova evangelia:
Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.
Mt 1:17
Témat pro další díly – i když netvrdím, že pokračování o Davidovi bude hned příště – máme tedy v zásobě dost – nyní už zbývá jenom, rozloučit se. Připomenu ještě nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, a těším se na vás u dalšího dílu.
Mějte se pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!