Textová verze epizody podcastu Daniel – starozákonní vegetariáni, socha na hliněných nohou a muži v ohnivé peci
Petr Lindner | 15. 12. 2021
Určitě jste si všimli, že vydávání epizod tohoto podcastu na téma biblických jmen nijak neplánuji na termíny svátků konkrétních křestních jmen, o nichž zrovna povídám. Nepovažuji to za nutné, a vlastně mě ani nenapadlo, že bych to tak měl nebo mohl dělat. Všechny díly podcastu Biblická jména a úsloví zůstávají samozřejmě dostupné i po datu vydání, takže je můžete poslouchat kterýkoliv den v roce.
Poměrně moderní mužské jméno Daniel je však co do načasování výjimkou, protože tento díl vydávám dva dny před jeho svátkem, který v kalendáři najdete 17. prosince. Nemusíte mi to věřit, ale není to tak, že bych o časovou návaznost z nějakého důvodu usiloval. Ostatně tento díl měl původně vyjít o týden dřív, jenže moje malá zdravotní indispozice tomu zabránila. Každopádně vyšlo to z Boží vůle pěkně „synchronizované“, takže si uvařte dobrou kávu, a můžeme začít.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás jako obvykle zdraví Petr Lindner.
Když už je tento díl tak trochu výjimečný svým načasováním, dovolím si pro tentokrát udělat ještě jednu změnu – výklad o samotném křestním jménu Daniel, doplněný obvyklými statistickými údaji, které se k němu vážou, nyní přesouvám na závěr této epizody. Co mě k tomu vede? Už se zkrátka nemůžu dočkat, až vám povím všechno, co bych chtěl říct o úžasné starozákonní knize stejného jména – Daniel.
Se svými dvanácti kapitolami patří kniha Daniel ke kratším částem biblického kánonu, což jí ovšem nikterak neubírá na důležitosti a už vůbec ne čitelnosti či sdělnosti. Naopak – tato kniha je, abych tak řekl, velmi hutná, doslova přetéká jak silným příběhem, tak i vírou, poselstvím a Boží svrchovaností.
Kdybychom knihu Daniel přesně v polovině, mezi 6. a 7. kapitolou rozdělili, dostaneme jakési dvě tématicky samostatné části. V prvních šesti kapitolách čteme příběh Daniela a jeho tří přátel v babylónském vyhnanství, druhá část knihy obsahuje Danielova proroctví. Teologové by nazvali první část mudroslovnou, možná i historickou literaturou, druhou část pak prorockou nebo apokalyptickou literaturou. Je ale pravda, že občas bývá do prorocké či apokalyptické literatury řazena celá kniha Daniel. Ale to je, myslím pouze akademický detail, my se budeme raději věnovat obsahu.
Jelikož v prvních šesti kapitolách kromě jiného narazíme také na známou sochu na hliněných nohou, nebo Daniela v jámě lvové či jeho přátele v ohnivé peci, znamená, že tento díl podcastu obsahuje také hned několik úsloví. Proto jsem ho v rámci webu Biblismy.cz zařadil jak do kategorie Biblická jména, tak i do rubriky Biblická úsloví.
Kvůli onomu zmíněnému tématickému rozpůlení knihy Daniel, a znovu opakuji, také kvůli jakési informační hutnosti, se v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví budu věnovat zatím pouze první části této knihy – a to ještě ne celé. Další příběhy a Danielova proroctví si ponechám do některé z dalších epizod.
Příběh knihy Daniel se odehrává přibližně v letech 605 až 535 před naším letopočtem, kdy na Předním východě, což je oblast zemí Arabského poloostrova a okolních států na rozhraní jihozápadní Asie a severovýchodní Afriky, vládla Babylónská říše. Jde o známé období Babylónského zajetí, o němž můžete číst například v další části Starého zákona, nesoucí tentokrát ženské jméno – v knize Ester, anebo také na začátku Matoušova evangelia v rodokmenu Ježíše Krista, kde je babylónské zajetí použité jako jeden z milníků v historii židovského národa u předchůdců Ježíše v jeho rodové linii.
Babylónské říši v té době vládl král Nabukadnezar, který kromě jiných zemí obsadil také Izrael. Z Božího chrámu v Jeruzalémě, postaveného králem Šalomounem, odvezl některé vzácné předměty zasvěcené k bohoslužbě, a nařídil vrchnímu komorníku Ašpenazovi aby – jak praví 3. a 4. verš 1. kapitoly knihy Daniel, přivedl některé izraelské mladíky z královského rodu a ze šlechty – zdravé a krásné, v každém ohledu bystré, vzdělané a učenlivé, kteří by mohli sloužit v královském paláci. Takové měl učit babylonskému písemnictví a jazyku..
Hebrejský mladík z judské královské rodiny – Daniel – a jeho tři přátelé Chananiáš, Mišael a Azariáš, se tak nedobrovolně ocitli na babylónském královském dvoře – takříkajíc na převýchovu. Dostali dokonce i nová babylónská jména.
Daniel, jehož jméno v hebrejštině znamená „Bůh je můj soudce“, byl přejmenovaný na Baltazara (nebo v některých překladech Beltšasara), což znamená „Bel chrání jeho život“. Bel byl babylónský bůh, respektive jeden z babylónských bohů.
Chananiáš – v původním významu „Hospodin je milost“ dostal jméno Šadrach či Šadrak, jehož význam je pravděpodobně „Příkaz Akuův“, přičemž Aku je opět jeden z babylónských bohů.
Mišael – v hebrejštině „Kdo je Bůh?“ – byl nově oslovován jako Mešak nebo Mešach , což znamená „Kdo je Aku?“, a Azariáše, v původním významu jména „Hospodin je má pomoc“ přejmenovali na Abed-nego, což znamená „Služebník Negův“. Nego byl, jak už jistě tušíte, další z plejády pohanských babylónských bohů.
Zdroj: Kniha Daniel – Studijní Bible21
Hned na začátku příběhu těchto čtyř Hebrejců na dvoře krále Nabukadnezara čteme o příhodě, kterou občas rádi tak trochu – nebojím se říct – zneužívají k obhajobě svého způsobu stravování či životního stylu vegetariáni či vegani. O čem je řeč? Dozvíte se to v 8. až 17. verši první kapitoly knihy Daniel:
Daniel se však rozhodl, že se neposkvrní pokrmy a vínem z královského stolu. Žádal proto vrchního dvořana, aby se těmi věcmi nemusel poskvrňovat. Bůh Danielovi u vrchního dvořana daroval přízeň a náklonnost, ale ten mu přesto odpověděl: „Bojím se svého pána. Sám král určil, co máte jíst a pít. Co když uvidí, že vypadáte hůř než vaši vrstevníci? Král by mě kvůli vám připravil o hlavu!“
Daniel pak tedy požádal komorníka, kterého Danielovi, Chananiášovi, Mišaelovi a Azariášovi přidělil vrchní dvořan: „Zkus to prosím s námi na deset dní. Ať nám dávají k jídlu jen zeleninu a k pití jen vodu. Potom porovnáš, jak vypadáme my a jak mladíci, kteří jedí z královského stolu, a ráčíš s námi naložit podle toho, co uvidíš.“ Komorník jim tedy vyhověl a na deset dní to s nimi zkusil.
Po deseti dnech vypadali zdravěji a silněji než všichni mladíci, kteří jedli z královského stolu. Komorník tedy odnášel jejich vybrané pokrmy i víno, které měli pít, a nosil jim zeleninu. A Bůh ty čtyři mládence obdaroval znalostí a pochopením veškerého písemnictví a moudrosti. Daniel kromě toho rozuměl všem viděním a snům.
Da 1:8–17
Rád bych vás ubezpečil, že osobně je mi úplně jedno, jak se kdo stravuje. Ale když vegetarián, inklinující k budhismu, argumentuje křesťanskou Biblí, je to přinejmenším trochu divné. To není smyšlená báchorka – to jsem skutečně zažil. Nebudu dál rozebírat vegetariánství či veganství ve vztahu k Bibli. Citace z knihy Daniel myslím naprosto jasně říká, že toto byla výjimečná Boží pomoc Izraelcům ve vyhnanství, nikoliv návod k tomu, jak se obecně stravovat.
Věnujme raději pozornost poslední větě 17. verše Daniel kromě toho rozuměl všem viděním a snům. Jak asi víte, nebo minimálně tušíte z úvodu, Daniela pán Bůh obdařil prorockými schopnostmi, které tento muž využil nejen k řekněme velkým proroctvím ve zmíněné druhé části této knihy – nýbrž jeho schopnost naslouchat Bohu a obdarování prorockým viděním se mu hodily také u babylónského královského dvora, kde mimochodem strávil téměř 70 let. Sedmdesát let v pohanském područí, a přesto neztratil ani špetku své víry v Hospodina. Kdyby ale „jen“ to. Daniel dokonce svým chováním a činy dokázal přimět k uznání pána Boha samotného krále Nabukadnezara. Ale to se stalo až o něco později a já bych vás nerad ochudil o další pokračování příběhu Daniela v Babylónské říši.
Jisté je, že po „vstupní převýchově“ na babylónském královském dvoře, obdržel jak Daniel, tak i jeho tři druhové vysoký kredit. Dozvídáme se to hned po vegetariánské epizodě, v 18.–20. verši 1. kapitoly knihy Daniel:
Když uplynula králem stanovená lhůta, po níž měli být předvedeni k němu, přivedl je vrchní dvořan před Nabukadnezara.
Král s nimi hovořil a zjistil, že se nikdo z nich nevyrovná Danielovi, Chananiášovi, Mišaelovi a Azariášovi. A tak byli přijati do královských služeb. Kdykoli od nich král potřeboval moudrou a rozumnou radu, zjistil, že desetkrát převyšují všechny věštce a kouzelníky v celém jeho království.
Da 1:18–20
Toto, a ostatně už samotné přijetí čtyř Izraelců na babylónské půdě, tak trochu napovídá, že Nabukadnezar – ať už skutečně existoval nebo je to smyšlená postava – pravděpodobně nebyl jenom nelítostný imperátor, ale když nic jiného, tak alespoň přemýšlel hlavou a dokázal smysluplně využít také – v našem případě „mozků“ – lidí podrobeného národa. Daniel se svými přáteli byli sice nedobrovolně odvlečeni mimo svoji vlast, ale bylo s nimi zacházeno důstojně a s úctou. Těžko říct, jak velký vliv na to měl jejich královský původ, ale to už se asi nikdy nedozvíme.
Na začátku jsem sliboval úsloví o hliněných nohou. Řekneme-li dnes, že něco stojí na hliněných nohou, myslíme tím, že je to věc nebo myšlenka, která nemá pevné základy, jde o nějaké nevyvážené nebo nesourodé spojení, které hrozí zborcením. Něco, co má někde svůj slabý článek, který při narušení sebou stáhne do záhuby i silnou a dobrou část. Nezřídka bývá toto úsloví používáno u takříkajíc velkých věcí. Když si ho zadáte do Googlu, jedny z prvních odkazů vedou na články s názvy „Rusko je obr na hliněných nohách“ nebo „Partnerství s Čínou stojí na hliněných nohou“.
Co o hliněných nohou říká kniha Daniel? To se dozvídáme ve 2. kapitole.
Babylónský král Nabukadnezar měl jednou zvláštní sen, s jehož výkladem si nevěděl rady. Zavolal tedy své věštce, kouzelníky, čaroděje a mágy, aby mu jeho sen vysvětlili. Mělo to ale jednu potíž – král jim nesdělil obsah tohoto snu. Mudrci pochopitelně žádali, aby jim vládce svůj sen nejprve vyprávěl, nicméně to on odmítl a nechal je všechny… popravit. Takže zase takový lidumil to nebyl.
Mezi královy rádce ale nově patřili – jak jsme se dozvěděli před chvílí – také Daniel a jeho tři přátelé, takže královi pochopové „šli“ také po nich. Daniel si však u Nabukadnezara vyžádal čas, aby následně poprosil pána Boha o pomoc. Ten mu v noci sdělil v prorockém vidění obsah králova snu i jeho výklad. Budu číst 26. až 45. verš 2. kapitoly knihy Daniel:
Král se tedy Daniela zvaného Baltazar zeptal: „Ty bys mi uměl sdělit, co jsem viděl ve snu a co to znamená?“
Daniel králi odpověděl: „Tajemství, na něž se král ptá, mu nedokáže vysvětlit žádný mudrc, kouzelník, věštec ani jasnovidec. Na nebi je však Bůh, který zjevuje tajemství. Ten králi Nabukadnezarovi ukázal, co se stane v posledních dnech. Sen a vidění, která jsi v mysli viděl na lůžku, jsou následující:
Když jsi, králi, ležel na lůžku, přemýšlel jsi o tom, co se bude dít v budoucnu, a Ten, který zjevuje tajemství, ti ukázal, co se stane. Mně to tajemství nebylo zjeveno proto, že bych byl moudřejší než všichni ostatní, ale proto, aby se král dozvěděl, co to znamená, a abys porozuměl tomu, o čem jsi přemýšlel.
Nuže, králi, měl jsi vidění a hle, spatřils jakousi velikou sochu. Byla to ohromná socha neobyčejného vzhledu. Tyčila se před tebou a budila hrůzu. Hlava té sochy byla z čistého zlata, hruď a paže ze stříbra, břicho a boky bronzové, stehna železná a nohy zčásti železné a zčásti hliněné. Díval ses a hle, ze skály se bez dotyku lidské ruky vylomil kámen, zasáhl sochu do železných a hliněných nohou a rozdrtil je. Vtom se všechno to železo, hlína, bronz, stříbro a zlato rozpadlo na kousky – jako plevy, když se v létě mlátí obilí. Vítr je roznesl, že po nich nezbylo památky. Ale ten kámen, který sochu zasáhl, se stal velikou horou a zaplnil celou zem.
Tolik sen. Teď povíme královské Výsosti jeho výklad. Ty, králi, jsi král králů, protože ti Bůh nebes dal království a moc, sílu i slávu. Dal ti do rukou celý obydlený svět, všechny lidi, zvěř i ptactvo, a učinil tě vládcem nad tím vším. Ty jsi ta zlatá hlava.
Po tobě ale povstane jiné království, slabší než to tvé, a po něm třetí království, bronzové, které ovládne celý svět. Nakonec přijde čtvrté království, silné jako železo. Železo totiž vše rozbíjí a drtí, a jako železo vše rozbíjí, tak bude i ono království vše rozbíjet a ničit. A že jsi viděl nohy a prsty zčásti hliněné a zčásti železné znamená, že to království bude rozdělené. Bude však mít v sobě něco ze síly železa, neboť jsi viděl do té obyčejné hlíny přimíšené železo. Prsty nohou zčásti železné a zčásti hliněné znamenají, že to království bude zčásti silné a zčásti křehké. A že jsi viděl železo smíšené s obyčejnou hlínou znamená, že se lidská pokolení budou mísit, ale držet spolu nebudou, tak jako železo nedrží s hlínou.
Za dnů těch králů však Bůh nebes nastolí království, které se nikdy nezhroutí, království, které si nepřivlastní žádný lid. To království rozdrtí a ukončí všechna ostatní království, samo pak potrvá navěky. To je smysl vidění, v němž jsi spatřil, jak se ze skály bez dotyku lidské ruky vylomil kámen a rozdrtil železo, bronz, hlínu, stříbro i zlato. Veliký Bůh ukázal králi, co se bude dít v budoucnu. Ten sen je pravdivý a jeho výklad jistý.“
Da 2:26–45
V první části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem mimo jiné řekl, že Daniel dokázal přimět k uznání pána Boha samotného krále Nabukadnezara. A ona chvíle nastala právě po tom, co mu vyložil jeho sen o soše na hliněných nohou. Nebo přesněji „hliněných nohou armovaných železem“ :-) V následujícím 46. a 47. verši 2. kapitoly můžeme číst:
Král Nabukadnezar padl před Danielem na tvář a klaněl se mu. Nařídil také, ať se na jeho počest obětují oběti a vonné kadidlo.
Potom král řekl Danielovi: „Váš Bůh je opravdu Bůh bohů, Pán králů a zjevovatel tajemství – vždyť tys mi to tajemství dokázal vyjevit!“
Da 2:46–47
Nejsem si vůbec jistý, jestli Nabukadnezar pochopil, že to poslední království, které se nikdy nezhroutí, a které si nepřivlastní žádný lid, je království Boží, nicméně jak je vidět, i tak byl Danielovým výkladem svého snu nadšený, a dokázal uznat i skutečného Boha, který nepocházel z jeho sbírky pohanských model. Ono mu to tedy popravdě dlouho nevydrželo, ale o tom až za chvíli.
Než se od sochy na hliněných nohou přesuneme v knize Daniel dál, dovolte mi malou poznámku nebo spíš postřeh. Vlastně dva postřehy, dvě podobnosti s jinými biblickými knihami. Samotný příběh Daniela je velmi podobný příběhu Josefa zvaného „egyptského“, o kterém jsem mluvil v první části epizody tohoto podcastu s názvem… Josef.
I když Josef žil o nějakých 1 500 let dříve, byl stejně jako Daniel vyhnancem nebo chcete-li „přesídlencem“ – ne tedy v Babylónu, ale v jiné říši své doby, v Egyptu, nikoliv u krále, ale u tehdejšího faraóna. Také Josef byl ve velmi blízkém spojení s Hospodinem, měl prorocké schopnosti a vykládal sny samotnému faraónovi a dalším lidem na jeho dvoře.
No a pak je tu jistá podobnost významu sochy na hliněných nohou s podobenstvím o domu na skále či na písku, jak o něm mluví Ježíš ve svém kázání na hoře. I o tomto úsloví jsem v jednom dílu tohoto podcastu povídal – najděte si prosím díl s názvem Dům na skále a Bible Kralická navrch.
Skončili jsme u toho, jak král Nabukadnezar uznal Boží velikost a slávu. Bohužel to byla jenom velká slova, nikoliv hlas srdce – protože hned nato si pořídil vlastní modlu. A učinil to – jak už to sebestřední vládcové uměli – vpravdě velikášským způsobem. Na pláni Dura v provincii Babylon nechal postavit 60 loktů vysokou a 6 loktů širokou zlatou sochu. Loket jakožto délková míra odvozená od délky paže, se používal od starověku až někdy do 19. století, a v různých zemích a rozličných obdobích nabýval mnoha hodnot od 45 až do 95 centimetrů. Starozákonní loket se blíží té nižší hodnotě, tudíž předpokládáme-li, že činil 45 centimetrů, pak Nabukadnezarova zlatá socha měřila 27 metrů a byla široká 2,7 metru. Když si uvědomíte, že jedno patro běžného panelového domu má výšku zhruba tři metry, pak ona zlatá socha byla vysoká jako devítipatrový panelák. A ještě jedno porovnání – známá obří socha Ježíše Krista v Rio de Janeiru je pouze o tři metry vyšší nežli zlatá socha z knihy Daniel.
To ale není všechno. Poté, co Nabukadnezar nechal postavit svoji zlatou modlu, nařídil – cituji slovy hlasatele toto:
„Lidé všech národů a jazyků, přikazuje se vám toto: Jakmile uslyšíte roh, píšťalu, citeru, harfu, cimbál, buben a všechnu tu hudbu, padněte a klanějte se zlaté soše, kterou vztyčil král Nabukadnezar. Kdokoli by nepadl a neklaněl se, bude ihned hozen do rozpálené ohnivé pece!“
Jakmile tedy všichni ti lidé ze všech národů a jazyků uslyšeli roh, píšťalu, citeru, harfu, cimbál a všechnu tu hudbu, padali a klaněli se té zlaté soše, kterou vztyčil král Nabukadnezar.
Da 3:4–7
Přesto se však našli – v Bibli se píše tři, ale já věřím, že to byli čtyři – lidé, kteří králova rozkazu neuposlechli. Mluvím samozřejmě o našich judských vyhnancích, odmítajících se klanět pohanské modle. Zmínění tři rebelové byli Danielovi přátelé Chananiáš, Mišael a Azariáš čili nově Šadrach, Mešach a Abed-nego. Proč Bible nezmiňuje i samotného Daniela, to nevím, ale jak jsem řekl, věřím, že on byl tím čtvrtým člověkem, který taktéž nepadl k zemi před obří zlatou sochou.
Protože v každé době se najdou lidé, kolaborující s jakýmkoliv režimem, tak ani v Babylónu se neutajilo nepřípustné chování Danielových druhů, a jak se píše v 8. verši 3. kapitoly Tehdy ale přišli jistí mágové s obviněním proti Židům. Zkrátka konkurence z řad místních mudrců naše tři muže lidově řečeno napráskala Nabukadnezarovi. Ten slovy 13. verše soptil hněvem, a nechal si Šadracha, Mešacha a Abednega předvolat, aby jim pohrozil, že pokud se nepodvolí jeho nařízení, budou ihned hozeni do rozpálené ohnivé pece. Co se dělo dál, přečtu v 16. až 30. verši 3. kapitoly knihy Daniel:
„Na to ti, Nabukadnezare, nepotřebujeme sami odpovídat,“ řekli králi Šadrach, Mešach a Abednego. „Jestli nás Bůh, kterého ctíme, bude chtít zachránit, zachrání nás z rozpálené ohnivé pece i ze tvé moci, králi. A i kdyby ne, vezmi na vědomí, králi, že tvé bohy ctít nebudeme a zlaté soše, kterou jsi vztyčil, se nepokloníme.“
V ohnivé peci
Nabukadnezar se na Šadracha, Mešacha a Abednega rozzuřil. S tváří zkřivenou vztekem ihned poručil rozpálit tu pec sedmkrát více, než se rozpalovala obvykle, a největším silákům ze svého vojska přikázal, ať Šadracha, Mešacha a Abednega svážou a hodí je do rozpálené ohnivé pece.A tak ty muže svázali, jak byli – v pláštích, kalhotách i čepicích – a hodili je do rozpálené ohnivé pece. Protože byl králův rozkaz tak přísný, rozpálili pec tak silně, že ty muže, kteří do ní Šadracha, Mešacha a Abednega házeli, sežehl plamen. Tito tři muži, Šadrach, Mešach a Abednego, pak dopadli svázaní doprostřed rozpálené ohnivé pece.
Náhle se král Nabukadnezar zděsil. Vstal a ohromen se ptal svých rádců: „Copak jsme nehodili do plamenů tři svázané muže?“ „Jistě, Výsosti,“ odpověděli.
„Jenže já vidím čtyři muže,“ on na to, „a rozvázané! Procházejí se v plamenech, vůbec nic jim není a ten čtvrtý vypadá jako boží syn!“
Nabukadnezar přistoupil k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: „Šadrachu, Mešachu, Abednego, služebníci Nejvyššího Boha, pojďte ven!“ A tak Šadrach, Mešach a Abednego vyšli z ohně ven. Satrapové, hejtmani, místodržící i královští rádcové se shromáždili, aby viděli ty muže, kterým oheň vůbec neublížil. Ani vlasy na hlavě neměli ožehlé, ani na pláštích nebylo nic znát a nebyli ani cítit ohněm.
Nabukadnezar tehdy prohlásil: „Požehnán buď Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a zachránil své služebníky, kteří se na něj spolehli! Vzepřeli se dokonce i královskému rozkazu a raději by položili život, než aby sloužili a klaněli se jinému bohu, než je jejich Bůh. Proto nařizuji lidem všech národů a jazyků: Kdokoli by se rouhal Bohu Šadrachovu, Mešachovu a Abednegovu, bude rozčtvrcen a jeho dům obrácen v smetiště. Žádný jiný Bůh přece nedokáže zachránit jako tento!“
Král se pak postaral, aby se Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi v babylonské provincii dobře dařilo.
Da 3:16–30
Jde o příběh, který je, alespoň myslím, známý nejen mezi křesťany, nicméně my se nyní na chvíli zastavme u 25. verše, v němž král prohlašuje, že v peci vidí nikoliv tři, ale čtyři muže, aby řekl: „…ten čtvrtý vypadá jako boží syn!“ Následně se totiž ve 28. verši dozvídáme, že Nabukadnezar ho považoval za božího anděla. Pokud se podíváte do ostatních českých překladů Bible, najdete stejné formulace – nejprve boží syn, poté boží anděl. Otázka tedy zní: boží syn nebo boží anděl?
Logicky můžeme odvodit, že o „pravém“ Božím synu, tedy o Ježíši Kristu, nemohl mít babylónský král ani potuchy – pokud tedy neznal starozákonní proroctví – tudíž se dá předpokládat, že toto slovní spojení jak se říká jenom plácl do větru. Nebo si prostě mohl myslet, že i bohové mají své syny – což by ostatně v Babylónu, který rozhodně nevyznával monoteistické náboženství, nebylo nic zvláštního. Jednou tedy Nabukadnezar použil slovní spojení boží syn, aby ho následně v rámci jakési dobové mystiky nahradil andělem.
Ovšem Bible není kniha babylónských pohanů, nýbrž svaté slovo křesťanů. Písmo s velkým P není učebnicí dějepisu babylóňanů, je to Slovo (s velkým S) jediného křesťanského Boha. Osobně proto věřím tomu, že pojem boží syn zde není použitý jen tak samoúčelně. Je to zkrátka prorocká biblická informace mezi řádky. Ostatně více či méně skrytých „narážek“ na Ježíše Krista najdete ve Starém zákoně více, takže to není jenom nějaká moje zbytnělá představivost. A je to také jeden z dalších důkazů o tom, že Starý a Nový zákon dost dobře nelze brát samostatně. Tyto dvě základní části Bible k sobě jednoduše neoddělitelně patří.
Na konci předchozí části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsme se dozvěděli, že babylónský král Nabukadnezar už podruhé uznal boha Izraelců čili Hospodina, Boha Stvořitele. Dokonce prohlásil: „Kdokoli by se rouhal Bohu Šadrachovu, Mešachovu a Abednegovu, bude rozčtvrcen a jeho dům obrácen v smetiště. Žádný jiný Bůh přece nedokáže zachránit jako tento!“ To jsou hodně silná slova. Ovšem pokud si myslíte, že tím Nabukadnezar napravil svoji první chybu, kdy si vzápětí po velebení pána Boha postavil vlastní zlatou modlu, jste na omylu. Ale o tom zase až někdy příště. Zajímavých a poučných příběhů najdeme v knize Daniel ještě několik. Kdybych ale měl o všech povídat v jednom dílu podcastu, byl by i na můj vkus příliš dlouhý. A já vám ještě dlužím výklad o křestním jménu Daniel tak, jak ho známe z dnešní doby.
Na začátku jsem použil slovní spojení moderní mužské jméno – a taky že tomu tak je. Jméno Daniel má sice jeden ze svých vrcholů také ve druhé polovině 70. let, nicméně v českých statistikách je nejvíce zastoupeno od 90. let dodneška. Nejvyšší bod grafu se pak nachází v roce 2010, není tedy divu, že věkový průměr Danielů je 24 let.
Celkem u nás, podle údajů z roku 2017, žije asi 61 tisíc Danielů, a podle dat Českého statistického úřadu z roku 2019, je Daniel na 12. místě mezi mužskými jmény. „Poráží“ tak klasická oblíbená křestní jména, jako je Jiří, Petr, Pavel nebo Josef. Takže Daniel, se svým jménem – jak už víme – hebrejského původu ve významu „Bůh je můj soudce“ patří mezi oblíbené mladé české muže. Jenom opakuji, co jsem už řekl na začátku, svátek mají Danové, jak Danielům asi nejčastěji zkráceně říkáme, 17. prosince.
Není bez zajímavosti, že ženský protějšek – Daniela – v Česku vykazuje vyšší věkový průměr nežli mužská podoba tohoto jména. Údaj 39 let svědčí o menší oblíbenosti v současné době – Daniely se mezi ženskými křestními jmény umisťují až na 70–77. místě.
Jsme na konci dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Přestože kniha Daniel svým rozsahem patří mezi kratší části Bible, nestačil jsem se věnovat ani celé její první polovině. Nevadí, jak už jsem slíbil, v některé z dalších epizod tohoto podcastu se ke starozákonnímu Danielovi velmi rád vrátím.
Pokud patříte mezi nositele tohoto jména, a tento díl posloucháte, případně čtete jeho textovou verzi na webu Biblismy.cz v době vydání čili těsně před svými jmeninami, přeju vám krásné prožití vašeho svátku.
A loučím se také s ostatními posluchači podcastu Biblická jména a úsloví. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!