Biblický kamenolom… a o másle na hlavě

Textová verze epizody podcastu Biblický kamenolom… a o másle na hlavě

Petr Lindner | 24. 3. 2021

Po nějaké době se budeme věnovat zase biblickému úsloví, nebo spíš několika úslovím, tématicky zařazeným do… stavebnictví :-) Jak je zřejmé z názvu, řeč bude o kamenech. 

V Bibli se to šutry jenom hemží…, ostatně krajina kolem dnešního Izraele a Sinajského poloostrova, kde se odehrávala většina biblických příběhů, nepředstavuje zrovna nejúrodnější část naší planety, spíše naopak. Většinu oblasti tvoří polopoušť lemovaná skálami Sinajského pohoří. Jestli zde na něco narazíte na každém kroku, tak jsou to právě spíše šutry nežli úrodná černozem. 

A jak už jsem řekl, o kamenech v Bibli – a trochu i o příslovečném másle na hlavě – bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, u kterého vás opět vítá Petr Lindner.


Začínám známým úslovím „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“. Lehce tím zároveň navážu na předchozí epizodu tohoto podcastu o spravedlnosti.
Všichni asi víme, nebo minimálně tušíme, co to znamená „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“. Nicméně pojďme si nejprve říct odkud tato slova pochází. Jsem vcelku přesvědčený, že i největší pohané správně tuší, že toto úsloví pochází z Bible, a věřím i tomu, že jejich autorství připisují Ježíši Kristu. Jenom pro faktickou úplnost: V obojím mají samozřejmě naprostou pravdu :-)

Pamatujete si, jak jsem v epizodě tohoto podcastu o Petrovi povídal o tom, jak Ježíš kráčel po vodě poté, co nakrmil 5 000 lidí pěti chleby a dvěma rybami? Že jste si tento díl ještě nestihli poslechnout? No dobře, tuto epizodu teď nepřerušujte, Petra si můžete poslechnout později. Ale nezapomeňte na to! :-)

My pokračujeme dál. Druhý den pak Ježíš vyučoval v synagoze v Kafarnaum o božím těle a krvi, v té době také označil Jidáše Iškariotského za zrádce. Tedy…, předem ho označil za zrádce, protože prostě… věděl. 

Poté se pohyboval v Galileji, jelikož v Judsku mu hrozila smrt od židovských představených. Na Svátek stánků opět kázal svoje učení, ovšem řečeno dnešními slovy s možná tak padesátiprocentní úspěšností. Židé si zkrátka Mesiáše obecně představovali poněkud jinak, a hlavně farizejové čili kněží, kteří byli u moci, v Ježíši cítili nepřijatelnou konkurenci. Seřvali stráže, že Ježíše rovnou nepřivedli k soudu – můžete to číst v 7. kapitole Janova evengelia ve verších 47–49:

„Snad jste se také nenechali obloudit?“ osopili se na ně farizeové.
„Uvěřil v něj snad někdo z hodnostářů nebo z farizeů?
Jenom ten proklatý dav, co nezná Zákon!“

J 7:47–49

Jediný z nich, Nikodém – ano, ten Nikodém, který spolu s Josefem z Arimatie později pohřbil Ježíšovo tělo – jak jste se dozvěděli ve druhé části epizody Josef – tak tento Nikodém prohlásil:

„Copak náš Zákon někoho soudí, aniž by byl nejdříve vyslechnut a zjistilo se, co udělal?“

To se stalo na konci sedmé kapitoly Janova evangelia, a já nyní budu číst dál až do 11. verše 8. kapitoly:

Kdo z vás je bez hříchu

Každý se pak vrátil domů, ale Ježíš odešel na Olivetskou horu.
Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. 

Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ 

Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi.

Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. 

Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane,“ odpověděla.

„Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“

J 7:53 – J 8:1–11

V běžném jazyce zdomácnělo úsloví „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“, ale pokud jste poslouchali citaci z Bible pozorně, víte, že se zde píše „…ať po ní první hodí kamenem…“ To je důležité! Dalo by se totiž říct, že Ježíš v této chvíli tak trochu hraje vabank. Představte si, že by se přece jenom našel jeden… ten první…, který by tím kamenem hodil. Co by to způsobilo? No jasně! Nepochybně by to odstartovalo hromadné zuřivé kamenování, které by žena nejspíš zaplatila vlastním životem, a dost možná by k úhoně přišel i sám Ježíš Kristus. 

Jenomže Ježíš si je vědom toho, co říká. Ví, že jeho slova nejen zastaví trest na té ženě, ale hlavně donutí všechny zúčastněné přemýšlet o vině, o soudu, a o trestu. O hříchu cizím, ale hlavně – o hříchu vlastním. V Bibli se jasně píše, že prvními, kdo na Ježíšova slova reagovali, byli starší muži. Celé to krásně zní ve staročeštině kralického překladu:

A oni uslyševše to a v svědomích svých obviněni jsouce, jeden po druhém odcházeli, počavše od starších až do posledních.

Starší muži už jednak nejsou tak horké hlavy, byť výjimky se pochopitelně najdou vždy a ve všem. Ale… starší muži už také leccos ví o světě, o životě, a taky o člověku…, o sobě… Starší muži mají větší vhled a ví, že je velmi jednoduché někoho šmahem odsoudit, odsoudit ho podle zákona, což může být paradoxně i nespravedlivé a navíc pěkně alibistické. A starší muži také ví, že chcete-li někdo někoho soudit, neměli byste mít – jak praví zcela nebiblické přísloví – sami máslo na hlavě.

Těm, kteří to neví, Ježíš jasně napovídá – jako by jim říkal: „Pánové, chcete-li soudit tuto ženu, sáhněte si nejprve do vlastního svědomí.“ Když bychom to vyhrotili až do extrému, tak by se dokonce dalo říct, že Ježíš obrací role – z trestního komanda chlapíků, prahnoucích po spravedlnosti zákona, se najednou stává parta obžalovaných nebo alespoň podezřelých svědků.

Starší muži nebo spíš moudří muži a dovolím si doplnit – moudří muži – a pochopitelně i ženy – také vědí, že soud bez lásky nevede k nápravě. Prosté odsouzení, odvržení člověka od sebe, od společnosti, vede pouze k jeho separaci. Neříká – budeš-li vyznávat svoje hříchy, bude ti odpuštěno. Proto je Ježíš láska, proto říká té ženě „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“

Každopádně v příběhu cizoložnice se všichni postupně rozcházejí, a v hlavě se jim dost pravděpodobně honí nejrůznější myšlenky. Zcela jistě ale aspoň těch padesát procent z nich si říká něco o božím muži… a božím slově.

Ano, už v té době si lidé byli ochotní připustit to, co my za těch dva tisíce let vyznávání křesťanství víme naprosto jistě – jenom jeden člověk je bez viny a bez hříchu. Sice teď zrovna nechodí mezi námi, ale to se časem změní. Však víte, koho myslím. Je o něm napsaná taková tlustá kniha. I když… ony jsou o něm napsány tisíce knih. Ten chlapík se jmenuje Ježíš Kristus :-)


Vraťme se ještě k předchozímu čtení z Janova evangelia. V tomto krátkém příběhu o Ježíši, cizoložnici a jejími soudci, mno…, spíš partou naštvaných chlapů, se objevuje malý detail. A vzhledem k tomu, že tento detail se na tak krátkém prostoru objevuje dvakrát, a my víme, že co se v Bibli řekne dvakrát, to bývá důležité, musíme mu věnovat svoji pozornost. Ano, jedná se o známé Ježíšovo psaní prstem po zemi, které už vykládaly stovky, možná tisíce exegetů na celém světě… aniž by se shodli na jednotném vyznění.

Pro přesnost zmíněnou pasáž zopakuji:

„Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ 

Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi.

Takže co psal Ježíš prstem po zemi? A proč to dělal? Já nevím. A upřímně řečeno, se mně po tom ani moc nechce pátrat. Rád si to ponechám jako jedno z tajemství, které v sobě Bible skrývá. Vůbec mi to nevadí, naopak – nepotřebuju vědět všechno.

Ale když jsem tuto problematiku načal, tak nějakou odpověď přinést svým zvídavým posluchačům musím. Abyste mi to pak nevyčítali :-)

K onomu dvojímu Ježíšovu psaní prstem po zemi existuje několik základních výkladů. Nejjednodušší interpretace říká, že Ježíš ve skutečnosti nic nepsal, jenom zkrátka předstíral nějakou činnost, hrál o čas, dělal si prostor k odpovědi, k vlastní akci. To by docela korespondovalo s tím hraním vabank, o kterém jsem mluvil před chvílí. Co říkáte?

No dobře, pojďme na další výklad. Ten se zakládá na tehdejším římském procesním jednání, kdy předsedající soudce nejprve rozsudek napsal, a poté ho přečetl. Nic zvláštního, tak se to dělá u soudu i dnes. Ježíš by se tím pasoval do role zástupce římského imperátora a přebral tak jeho funkci. Nejprve napsal rozsudek prstem na zem, a pak jej vyřknul: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ Dlužno dodat, že to byl rozsudek osvobozující. Ale to víme. Co však nevíme, je to, co psal potom, podruhé, poté, když svůj rozsudek řekl nahlas. Stejně jako nevíme, jestli i tato interpretace je správná.

Jiní exegeti čili vykladači Bible se zase kloní k názoru, že Ježíšovo tajemné konání má souvislost s Jeremiášovým proroctvím, konkrétně v 17. kapitole knihy Jeremiáš, 13. verš, kde se píše:

Naděje Izraele, Hospodine,
všichni, kdo tě opouštějí,
propadnou hanbě.
Ti, kdo se od tebe odvracejí,
budou zapsáni v prachu země,
protože Hospodina opustili,
ten pramen vody živé.

Jr 17:13

Jde tedy o gesto, o symbolické vyslovení proroctví, nikoliv psaní nějakého konkrétního textu. Je to výzva k pokání ještě před tím, než Ježíš řekne svá známá slova. Dlužno ale dodat, že Jeremiášovo proroctví má mnohem hlubší význam, a třeba mně osobně se dost těžko chce  věřit tomu, že by mělo souvislost s řekněme běžným přečinem proti společenskému soužití. Na druhou stranu ale zase vím, že v Bibli je použitá velká spousta symbolických vyjádření, že text musí být z ryze praktických důvodů v co nejkratší formě – prostě aby Bible neměla 100 000 stran nebo tak nějak podobně.

No a ještě jedna interpretace, byť ani ta není poslední a vy jich jistě najdete mnohem více. To už ale budu citovat z časopisu Studia Theologica, konkrétně z článku Petra Marečka s názvem Ježíš píše prstem po zemi, který vyšel ve 4. vydání tohoto časopisu roku 2002:

V nedávné době se objevil nový pokus interpretace Ježíšova psaní na zem, jenž se odvolává na verš Starého zákona, který se týká Mojžíše a zákona a ve kterém je rovněž zmínka o psaní prstem. Jedná se o text Ex 31,18: 

„Když [Hospodin] přestal mluvit k Mojžíšovi na hoře Sinaji, dal mu dvě desky svědectví; byly to kamenné desky psané Božím prstem.“ 

Těmito slovy končí první předání desek zákona Mojžíšovi. Ex 31,18 vypovídá o Božím prstu, který napsal Mojžíšův zákon na kamenné desky. 

Když Ježíš nyní píše prstem po zemi, odvolává se na událost darování zákona na Sinaji. Učitelé zákona a farizeové se odvolávají na tento zákon a žádají od Ježíše, aby zaujal stanovisko k tomuto zákonu. Ježíš reaguje na jejich požadavek gestem, kterým napodobuje událost darování zákona na Sinaji. Ježíšův prst se tak stává Božím prstem, který píše Boží zákon a tím zaujímá postoj k hříchu. 

Zatímco se u Mojžíše darování zákona uskutečnilo na hoře, nachází se Ježíš v chrámě a sklání se k zemi. Zatímco Mojžíšův zákon byl napsán na kamenné desky, Ježíš píše nový zákon na zem, jak je dvakrát výslovně zmíněno v textu. 

Podle této interpretace je Ježíš novým Mojžíšem, novým zákonodárcem, který nenařizuje shůry, nýbrž přišel na tuto zem. Píše svůj zákon na celou zem. Tak je tento zákon napsán celé zemi a celému lidstvu. Ježíšův zákon není zákonem o kamení a nevyžaduje kamenování, ale vyjevuje Boží milosrdenství.

Zdroj: Studia Theologica 2/2002

Tolik citace z časopisu Studia Theologica a tolik i různé výklady Ježíšova dvojího psaní prstem po zemi. Znovu opakuji sám za sebe – byť se mně některé z interpretací zdají více pravděpodobné než jiné, a s některými, přesněji tedy s jednou z nich bych i souhlasil, nebo se k ní přiklonil, rád si skutečný výklad Ježíšova konání ponechám jako malé tajemství. Třeba mně bude někdy vysvětleno, až se spolu potkáme, jak se říká face to face :-)


Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví s titulem Biblický kamenolom… – a v biblickém kamenolomu ještě chvíli zůstaneme. Jak je to s tím úhelným kamenem a kamenem úrazu?

Nejprve bychom si měli oba pojmy – kámen úhelný a kámen úrazu vyložit, abychom věděli, co znamenají, ale přesto ještě jedna krátká takříkajíc vstupní informace: Úhelný kámen je velmi silnou metaforou pro Ježíše Krista – budu o tom ještě mluvit podrobněji, ke druhému kameni, kameni úrazu pak je v Bibli přirovnávaný jak Ježíš, tak i sám Hospodin, ale i například Slovo či chcete-li Písmo.

Kámen úrazu je zároveň jednodušší na výklad, tak začnu jím. Je to jednoduché a myslím, že to všichni vnímáme stejně jasně a zřetelně. Kamenem úrazu může být skutečný šutr, který se z ničeho nic vynoří uprostřed cesty – samozřejmě proto, že jste nedávali pozor, nikoliv proto, že by tam před tím nebyl –, vy o něj zakopnete a způsobíte si úraz. V tomto smyslu se používá jako přirovnání a vždycky sděluje to stejné – je-li něco nebo někdo kamenem úrazu, je třeba si na to nebo na něj dávat obzvlášť velký pozor. To nemyslím jako výhrůžku, nýbrž obecně ve smyslu obezřetnosti, přesně, jak je to v příkladu se zakopnutím o kámen na cestě. 

Proč může být Ježíš, potažmo sám pán Bůh, nebo Písmo svaté kamenem úrazu, to si povíme za chvíli. Teď si pojďme ještě ozřejmit význam pojmu úhelný kámen.

Nejsem odborník na stavebnictví, ale dal jsem si docela velkou práci s tím, abych co nejpřesněji zjistil, co úhelný kámen znamená. Popravdě, Google je na informace tohoto typu docela skoupý, pravděpodobně z toho důvodu, že úhelný kámen patří k historickým stavebním technologiím. Nicméně zjistil jsem asi toto:

Úhelný kámen bývá překládaný také jako nárožní nebo rohový kámen, a bývá také označovaný jako kámen základní. Roh a úhel, to jsou skoro synonyma, je tedy logické, že šlo o kámen, umístěný v rohu budovy. Podle všeho to byl poměrně velký kámen z kvalitního materiálu, který byl velmi přesně opracovaný – jeho hrany byly pochopitelně v pokud možno přesném pravém úhlu. Co jsem se dočetl, tak se – hlavně u větších budov, jako jsou například náboženské chrámy – nejednalo pouze o jeden úhelný kámen v základech domu, nýbrž stavělo se jich více na sebe. Vytvářeli tak jakýsi úhelný sloup.

Každopádně takto představoval úhelný kámen jakýsi pilíř, základ, od kterého se dál odvíjela stavba domu. Pevný, přesně zaměřený bod, na základě kterého byl pak postavený celý… barák. Takže velmi důležitá, řekli bychom strategická část stavby.

Řeknu vám krátký příběh ze svého života. Můj děda byl úředník. Nikdy nepracoval rukama a podle všeho ani nebyl nijak zvlášť manuálně zručný. Ale usmyslel si, že postaví chatu. Bylo to v době zlaté éry chataření u nás, tak nemohl stát stranou. Koupil si socialistickou stavebnici chaty z lehkých panelů, které tvořily dřevěné rámy s výplní z blíže nespecifikovaného materiálu, pořídil si pozemek a jal se stavět chajdu. Já jsem u toho nebyl, protože jsem ještě nebyl na světě, ale pak jsem na té chatě byl snad tisíckrát, s tátou jsme ji mnohokrát opravovali, znám ji do posledního hřebíku, i když už ji nějaký ten rok nemáme. 

No ale proč o tom mluvím? Ta chata byla specifická v tom, že neměla jediný pravý úhel. Děda ji zkrátka postavil jak se říká od oka. Necelých dva tisíce let po Kristu, kdy už existovaly teodolity s velkou přesností a další měřicí aparáty, se s tím můj děda vůbec nepáral a postavil to, jak mu to šlo pod ruku.

A teď si představte, kdyby můj děda měl úhelný kámen. Kdyby tehdy dávali ke stavebnicích chat také úhelný kámen. Jeden větší, perfektně opracovaný šutr, který by – v případě mého dědy – někdo pečlivější přesně usadil na to správné místo, a od něj vytyčil – velmi jednoduchým způsobem, pomocí obyčejných provázků – pravoúhlé základy stavby. Jak jednoduché. Potom se nedivíte, že nejdou zavírat dveře, že se kříží okna a podobné patálie.

Takže ještě jednou – úhelný kámen rovná se velmi důležitý kámen, paralela velmi důležitého úkolu, poslání, údělu…

Ještě jenom poznámku: Někdy je úhelný kámen zaměňovaný za závěrný kámen nebo svorník klenby. To je ten prostřední šutr, který není radno vytahovat – protože by to způsobilo zřícení klenby. Takto je to použito například i v parafrázovaném překladu Bible s názvem Slovo na cestu. Ve 21. kapitole Matoušova evangelia se ve verši 42 píše:

Potom se jich Ježíš zeptal, zda znají slova Písma:
„Kámen, který stavitelé neustále odkládali,
sloužil nakonec jako hlavní svorník klenby.
Jaký to div! Jak zvláštní věc Bůh udělal!“

Mt 21:42

Když si to stejné přečtete například v nejmodernějším překladu Bible 21, ale také třeba v Českém ekumenickém překladu, najdete zde místo pojmu hlavní svorník klenby náš známý kámen úhelný. V Českém studijním překladu se pak píše: Kámen, který stavitelé po prozkoumání zavrhli, se stal hlavou úhlu, a v Jeruzalémské bibli se píše o kameni nárožním.


Když jsem začal povídání o úhelném kameni a kameni úrazu, řekl jsem, že úhelný kámen je metafora pro Ježíše. Úplně první zmínka o úhelném kameni v Bibli je v knize Jób. Budu číst z 38. kapitoly Jóba, 4–7. verš:

Kde jsi byl, když jsem zemi založil?
Jen pověz, když tomu rozumíš.
Kdo určil její rozměry? To jistě víš!
Kdopak ji mírou přeměřil?
Do čeho jsou zapuštěny její základy?
Kdo položil její kámen úhelný,
když jitřní hvězdy sborem zpívaly
a všichni Boží synové jásali radostí?

Jb 38:4–7

I kdybyste knihu Jób neznali, z kontextu byste měli pochopit, kdo tato slova říká. Ne, není to Ježíš, nýbrž sám pán Bůh, Stvořitel světa. A oním úhelným kamenem nemyslí nikoho jiného, než svého syna Ježíše Krista – byť jsou to prorocká slova, která pronesl mnoho let před samotným narozením Krista.

A potvrzuje to v dalším proroctví, ve 28. kapitole knihy Izaiáš, kde se od 14. verše píše toto:

Úhelný kámen

Proto slyšte Hospodinovo slovo, vy drzouni, vy, kdo ovládáte jeruzalémský lid!
Říkáte: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí, dohodu máme s podsvětím.
Zhoubná záplava když se přižene, nám se nic nestane – naším útočištěm je přece lež, ukryli jsme se ve zradě.“

Nuže, toto praví Panovník Hospodin:
Hle, pokládám na Sionu kámen prubířský, kámen ušlechtilý, úhelný, základ nepohnutelný; kdokoli se na něj spolehne, neukvapí se.
Jako měřítko ustanovím právo, za olovnici vezmu spravedlnost; kroupy pak smetou úkryt vašich lží, vaši skrýš voda zatopí.
Zrušena bude vaše smlouva se smrtí, padne ta vaše dohoda s podsvětím.

Iz 28:14–18

Hospodin tím naprosto jasně říká izraelskému lidu, který se jako už po několikáté zase zhlédl sám v sobě, jasnou zvěst: Jediným, kdo rozhoduje o životě a o smrti, jsem tady já. Ne vy a vaše pochybné pakty s leckým a lecčím. Zase jste zapomněli, kdo je váš Bůh a váš Stvořitel! Proto stavím ten kámen úhelný, prubířský, ušlechtilý a nepohnutelný, který vám dá nový spravedlivý život. Život v Ježíši Kristu.

O úhelném kameni pak můžete v Bibli číst na několika dalších místech, nicméně až teprve v Novém zákonu v 1. listu Petrově narazíme na spojení úhelného kamene a kamene úrazu – zde oba jsou oněmi metaforami pro Ježíše. První Petrova, 2. kapitola, od 4. verše:

Živé kameny

Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.

V Písmu přece stojí:
„Hle, pokládám na Sionu úhelný kámen vyvolený a vzácný, a kdokoli věří v něj, se jistě nezklame.“ Pro vás věřící je tedy vzácný, ale pro nevěřící je to „Kámen staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným,“ a také „Kámen úrazu a skála pohoršení.“

To platí pro ty, kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.

1Pt 2:4-8

Tak, a teď je to vysvětleno, aspoň myslím, naprosto jasně a srozumitelně. Ježíš Kristus, je pro všechny, kteří v něj věří oním úhelným kamenem, který všechny křesťany, celou Ježíšovu církev spojuje, sjednocuje, dává jí správný směr, doslova ji určuje. 

Kdežto pro nevěřící by mohlo být Ježíšovo učení kamenem úrazu. V Bibli se sice píše, že je kamenem úrazu, já osobně ale nechci být tak striktní. I když se samozřejmě zároveň nechci stavět do role popírače Bible :-)

Nicméně jsem přesvědčený, že slušný člověk, byť tedy nevěřící člověk, dodržuje velkou část desatera – jakožto jakéhosi morálního kodexu – úplně přirozeně, a to, že nevěří v Ježíše, to je sice jeho volba, ale ta se dá vždycky změnit :-) Musím říct, že bych byl velmi šťastný, kdyby k té změně pomohly i tyto moje podcasty.


Možná to víte, možná ne – podcast Biblická jména a úsloví má také svoji facebookovou stránku… se stejným názvem pochopitelně. Takže kromě obvyklých podcastových platforem, jejichž seznam uvádím v popisu každého dílu, můžete moji samomluvu sledovat i na Facebooku. A také zde můžete reagovat. Můžete mi napsat, jak se vám toto povídání líbí, ale také co se vám nelíbí. Napište mi svoje přání – o čem byste chtěli, abych natočil některou z dalších epizod. Třeba zrovna takovou nemám ve svém edičním plánu.

Děkuji mnohokrát, že mně posloucháte, a děkuji také, že o tomto podcastu šíříte povědomí mezi křesťany i nevěřícími. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru