Textová verze.
(Podcast můžete poslouchat zde)
Petr Lindner | 23. 7. 2025
Jitka. Dívčí nebo ženské jméno, jemuž takříkajíc laskavě nelichotivou reklamu udělala legendární hláška z filmu Na samotě u lesa. Však víte která. Tento film byl natočený v roce 1976, tedy téměř před padesáti lety. A v té době také obliba jména Jitka u nás kulminovala. Kdeže loňské sněhy jsou… Ale o tom až za chvíli. Na úvod ještě prozradím, že v tomto dílu podcastu bude řeč také o původu jména Jitka a… tak trochu hororovém biblickém příběhu, který jej doprovází. Nemějte ale obavy, jde o příběh velmi starý a podle všeho navíc ještě vymyšlený.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Jak to tedy je, nebo spíš bylo, s oblibou křestního jména Jitka u nás? V roce 1976, kdy byl natočený zmíněný film Na samotě u lesa, už pomalu nastával pokles oblíbenosti, i když stále se u nás ročně rodilo kolem dvou tisíc malých Jitulek. Vrchol s 2 383 novorozenými Jituškami byl o tři roky dříve, ale velký zájem o toto jméno přetrvával už od počátku 60. let minulého století. Současný věkový průměr žen tohoto jména, převyšující padesát let, však zároveň říká, že graf oblíbenosti šel na konci 70. let prudce dolů a na nízkých hodnotách už také zůstal. Poslední podrobná veřejná statistická data z roku 2016 uvádějí pouhých 39 nově narozených holčiček jménem Jitka. Ve stovce nejoblíbenějších jmen, která Český statistický úřad zveřejňuje stále, se Jitka už pár let vůbec nenachází. Nevadí, za mě jde i tak o pěkné jméno, které navíc provází zajímavý biblický příběh. Ale to už jsem říkal…
Nicméně mluvíme-li o biblickém příběhu, zároveň to znamená, že původ tohoto jména rozhodně nebude český. Jitka je nápadně podobná jménu Judita, přičemž obě pocházejí z hebrejského יהודית [Jehúdít], Židovka. Ostatně Judit představuje feminimum jména Juda, které nás k hebrejštině, nebo chcete-li k Bibli, vede tak nějak samozřejmě.
Naše Jitka navazuje na původní staročeský tvar Jutka, který pochází z německého Jutta, což je zkrácená podoba jména Judith, u nějž Němci používají také tvar Guta. Ve své výjimečné české podobě se tak Jitka liší od Judity, protože tu najdete s malými obměnami v dalších jazycích. Judith [džudit], psáno Judith, nebo zkrácenou formu Judy znají v anglicky mluvících zemích, Judith, a jak jsem už řekl, Juttu, mají německy mluvící národy, Poláci mají v kalendáři Judytu s tvrdým y a třeba Italové Giudittu.
Jsme-li u podobnosti Jitky a Judity, pak je zajímavé, že obě sice mají svátek čili jmeniny ve stejném měsíci, nikoliv ale v jednom dni. Zatímco Jitka má svátek v den, kdy u nás večer chodí k dětem Mikuláš s čertem a andělem – tedy 5. prosince, Judita si musí počkat skoro až do konce roku – svátek slaví 29. prosince.
Než se dostaneme k biblickému původu Jitky, malá poznámka. Tento 124. díl podcastu Biblická jména a úsloví je zároveň prvním, v němž sahám po deuterokanonické knize Bible. Ono by to tedy ani jinak nešlo, protože kniha Júditzkrátka není součástí hebrejského kánonu Bible, s jeho 66 knihami, rozdělenými na 39 spisů Starého a 27 knih Nového zákona. Hebrejský kánon někdy bývá nazývaný také jako protestantský, protože jej, na rozdíl od katolické církve, používají převážně protestanté. Pravdou však je, že Bible kralická, přesněji její verze známá jako Šestidílka, což je echt protestantský překlad Písma, deuterokanonické knihy obsahuje. A například Martin Luther je do svého překladu Bible zařadil také jako „knihy, které do svatého Písma nepatří, ale jsou užitečné pro čtení“.
Deuterokanonické znamená „druhotně“ kanonické, někdy spíše nesprávně označované jako apokryfní. Najdete je pouze ve Starém zákonu a jednou z nich je právě kniha Júdit. Biblisté se shodují na tom, že kniha Júdit popisuje fiktivní příběh, uměle zasazený do dějin Izraele s mnoha historickými nepřesnosti až nesmysly. Jeden z autorů Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI, Vladimír Kajlík, o této knize uvádí:
Kniha Júdit je literární politická fikce plná anachronismů a historických nepřesností. Tak kupř. Nebúkadnesar, král Asyřanů vstupuje do vojenského konfliktu s Izraelem až po jeho návratu z exilu.
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
Jen na vysvětlenou: Král Nebúkadnesar byl tím, kdo stál za takzvaným Babylónským zajetím Izraelců na počátku 6. století př. n. l. Z exilu se Židé vrátili až téměř třicet let po jeho smrti, nicméně autor knihy Júdit tento příběh, v němž právě Nebúkadnesar usiluje o ovládnutí velké oblasti dnešního Blízkého východu, situuje do doby, kdy už byli nazpět v Judsku. Nebúkadnesar tedy nejspíš vstal z mrtvých a jal se znovu táhnout proti židovskému národu…
No dobře. Kniha Júdit sice evidentně není historickou kronikou, Židé však, a myslím, že nejenom oni, milují vyprávění a z něj vycházející poučení, což příběh Júdit splňuje výborně. Ostatně tuto knihu, přestože nepatří do hebrejského kánonu Bible, si Židé připomínají při Chanuce čili Svátku světel, kdy jedí mléčné výrobky a sýr, který – údajně – podávala Júdit Holofernovi, aby měl žízeň a více pil. Víno, dlužno dodat. O sýru ale v knize Júdit nenajdete ani čárku, je třeba dodat navrch. Píše se zde pouze o tom, že Júdit s sebou k Holofernovi vzala, respektive své komorné nařídila vzít, měch vína, džbán oleje, vak s ječnými plackami, pletenci fíků a čistými chleby. Kde se tedy vzal sýr? Podle židovských legend a midrašů. Jak se zdá, Júdit je vděčným námětem pro nejrůznější výklady.
Každopádně myslím, že je nejvyšší čas, příběh Júdit podat uceleněji, protože z těch několika útržků, které zde již zazněly, asi souvislý děj neposkládáme.
Kromě Júdit zde padla dvě jména: Nebúkadnesar, uvedený jako asyrský král, a Holofernes. Tenhle chlápek, o jehož jménu Jan Fingerland ve své knize Hebrejky uvádí, že patrně znamená pekelný smrad, byl nejvyšším velitelem Nebúkadnesarova vojska. Jak se píše v knize Júdit, Holofernes byl druhý po králi.
S rozpínavostí asyrského krále se čtenář setkává hned od první kapitoly knihy Júdit. Nebúkadnesar po počátečním neúspěchu se získáním spojenců poráží médského krále Arfaxada, aby o pár let později vyrazil na trestnou výpravu proti Západu. Tedy…, vyráží na ni Holofernes, coby nejvyšší šarže jeho vojska. Nebúkadnesar mu svěřuje armádu, čítající sto dvacet tisíc pěšáků a kavalerii s dvanácti tisíci jezdci. Krvelačný král Holofernovi říká:
Vytáhneš do všech těch zemí na západě, které neuposlechly slova mých úst, a vyzveš je, aby připravili zemi a vodu, protože na ně vytáhnu ve svém hněvu, zaplavím celý povrch země nohama svého vojska a vydám mu je v plen. Jejich ranění naplní propasti, každý potok a řeka se zaplní jejich mrtvolami, až se rozvodní.
Jud 2,6–8 (ČEP)
Holofernes tedy vyráží do boje. Některé národy se mu poddávají dobrovolně, jiné si bere silou. Když doráží k hranicím Judska, dává svým mužům měsíční pauzu, aby nabrali síly a, jak se píše v knize Júdit, shromáždili všecko, co potřebovalo jejich vojsko.
Izraelci mezitím doma trnou hrůzou. Nedávno se vrátili ze zajetí a sotva dali zemi trochu do pořádku, už se na ně valí další pohroma. Naléhavě volají k Hospodinu a připravují se na boj. Obsazují stezky do hor, kudy by k nim mohlo Holofernovo vojsko vniknout. Asyrský vojevůdce se to dozvídá a nechá si zavolat velitele Amónovců, Achióra, aby od něj vyzvěděl, co jsou vlastně ti Izraelci zač. Ten mu ve zkratce vylíčí historii židovského národa a v závěru své promluvy říká. Kniha Júdit, 5. kapitola, verše 17 až 21:
Dokud nezhřešili před svým Bohem, vedlo se jim dobře; je s nimi Bůh, který nenávidí nepravost. Když však sešli z cesty, kterou jim určil, bylo jich velmi mnoho vyhlazeno mnohými válkami. Byli odvlečeni do zajetí do cizí země, chrám jejich Boha byl srovnán se zemí a jejich města byla uchvácena jejich protivníky.
Jud 5,17–21 (ČEP)
Nyní se však obrátili ke svému Bohu, vyšli z rozptýlení, ať byli rozptýleni kdekoli. Dostali zpět Jeruzalém, kde je jejich svatyně, a usídlili se na pohoří, protože bylo neobydlené.
A tak tedy, vladaři a pane, pokud tento lid nechce Boha znát a proti němu hřeší, a my to zjistíme, že Boha urážejí, vytáhneme proti nim a přemůžeme je ve válce. Jestliže však jejich lid nečiní bezpráví, ať to můj pán raději nechá být, aby je snad jejich Pán a Bůh neochránil. Byli bychom v potupě po celé zemi.
Holoferna tato slova pochopitelně nepotěšila a Achióra nechal vydat Izraelcům do Betúlie. Mimochodem, město Betúlie je podle všeho smyšlené jako celý tento příběh. Židé přivítali Achióra s otevřenou náručí, vystrojili mu hostinu a celou noc vzývali Boha, aby jim pomohl.
Holofernes další den vyrazil do boje. Zde, tedy v 7. kapitole knihy Júdit, se poněkud rozchází počty vojáků jeho armády. Zatímco na začátku se píše o sto dvaceti tisících pěšáků a dvanácti tisících jezdcích, sedmá kapitola uvádí hned sto sedmdesát tisíc pěšáků. Tak nevím… ale je možné, že těch padesát tisíc vojáků navíc Holofernes nasbíral cestou ve svém vítězném tažení. Budiž, pojďme v našem příběhu dál.
Další den totiž za Holofernem přišli předáci Ezauovců, vůdcové moábského lidu a velitelé mořského pobřeží, aby mu poradili strategii, pomocí níž porazí Izraelce i bez boje.
Proto, vladaři, neválči s nimi v otevřené bitvě, a z tvého vojska nepadne ani jeden muž. Zůstaň ve svém táboře a šetři každého muže ze svého vojska, jen ať se tvoji služebníci zmocní pramene vody, která vytéká z úpatí hory. Odtud totiž čerpají vodu všichni obyvatelé Betúlie. Žízeň je zničí, a oni vydají své město.
Jud 7,11–13 (ČEP)
Super nápad! Řekl si Holofernes a tak se i stalo. Okupační armáda obsadila izraelské zdroje vody a pak už jen čekala, jak dlouho Židé vydrží.
Zásoby vody došly obyvatelům Betúlie po třiceti čtyřech dnech. Lidé se seběhli k představitelům města, jimž předsedal jistý Uzijáš a křičeli na ně:
„Bůh ať rozsoudí mezi vámi a námi. Dopustili jste se na nás velikého bezpráví, že jste se nedomluvili s Asyřany v míru. Teď není, kdo by nám pomohl; Bůh nás prodal do jejich rukou, abychom před nimi byli sraženi a nadobro zničeni žízní.
Jud 7,24-31 (ČEP)
Proto je zavolejte a vydejte Holofernovu lidu a všemu jeho vojsku celé město v plen. Lépe bude pro nás stát se jejich kořistí, nežli zemřít žízní. Budeme sice otroky, ale budeme žít a nebudeme se muset dívat vlastníma očima, jak umírají naše nemluvňátka a jak vypouštějí duši naše ženy a děti. Zapřísaháme vás při nebi a zemi, při našem Bohu a Hospodinu našich otců, který nás trestá za naše hříchy a za hříchy našich otců, ať neučiní dnešního dne, co jsme řekli.“
Celé shromáždění vypuklo ve veliký pláč a všichni dohromady volali hlasitě k Hospodinu Bohu.
Uzijáš jim řekl: „Buďte dobré mysli, bratří, vytrvejme ještě pět dní a v nich Hospodin, náš Bůh, k nám obrátí své slitování; určitě nás docela neopustí! Jestliže ty dny přejdou a nepřijde nám pomoc, udělám podle vašich slov.“
Co na to říct? Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci… Nepřipomíná vám to něco? Ano, velmi podobně, ne-li úplně stejně se Izraelci chovali při exodu z Egypta. Nalistujte si v Bibli patnáctou kapitolu knihy Exodus a přečtěte si, jak to bylo. Ale až po skončení tohoto dílu podcastu :-)
Před koncem první poloviny, v 8. kapitole, přichází na scénu Júdit. Podle popisu to byla zbožná, dobře situovaná vdova, která po smrti svého muže žila tři roky a čtyři měsíce přísně asketickým způsobem ve stanu na střeše svého domu. Byla krásného vzezření, velmi půvabná na pohled. Její muž Menaše jí zanechal zlato a stříbro, otroky a otrokyně, stáda a pole a ona vše spravovala. Nikdo o ní nemohl pronést špatné slovo, neboť byla velmi bohabojná. (Jud 8,7–8 /ČEP/) Píše se v 7. a 8. verši 8. kapitoly knihy Júdit.
Júdit slyšela, jak dopadla rozprava správců Betúlie s lidem, zdravě se naštvala a nechala si k sobě zavolat starší svého města Chabrího a Charmího. Budu číst část její řeči, kterou k nim pronesla. 8. kapitola knihy Júdit, verše 11 až 17:
Když k ní přišli, řekla jim: „Slyšte mne, představitelé Betúlie. Není správné, co jste dnes mluvili před lidem, že jste se zavázali přísahou před Bohem a prohlásili, že vydáte město našim nepřátelům, neobrátí-li se Hospodin v těch dnech, aby vám pomohl.
Jud 8,11–17 (ČEP)
Kdo jste vy, že jste dnešního dne pokoušeli Boha a že se stavíte na místo Boží uprostřed lidských synů? Vystavujete Hospodina, Všemohoucího, zkoušce, ale sami navěky ničemu neporozumíte! Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení? Ne, bratři, nepopouzejte ke hněvu Hospodina, našeho Boha!
Nebude-li nám ochoten pomoci v těch pěti dnech, má moc zachránit nás, kdy on bude chtít, nebo nás zahubit před tváří našich nepřátel. Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn. Proto očekávejme jeho spásu a vzývejme ho, aby nám pomohl; on vyslyší náš hlas, bude-li mu to milé.
K těmto a ostatně i dříve citovaným veršům se v této epizodě ještě vrátím, nyní ale pojďme pokračovat dál v příběhu biblické Jitky.
Na závěr své řeči starším města naznačila: Udělám něco, co bude předáváno synům našeho rodu od pokolení do pokolení. Nepátrejte po tom, co chci udělat, neřeknu vám to, dokud svůj čin nedokončím. Jakmile starší Betúlie odešli, Júdit se dlouze modlila k Hospodinu, poté svlékla svůj vdovský oděv, upravila si vlasy, vzala na sebe sváteční šaty, zkrátka – z asexuální vdovy se stala žádoucí žena. V knize Júdit se doslova píše: velmi se ozdobila, aby přivábila oči mužů, kteří ji spatří. Komorné nabalila jídlo, o kterém jsem už mluvil, a vyrazily z Betúlie k táboru vojska generála Holoferna. Ten, okouzlený její krásou, Júdit okamžitě přijal a byl ochotný udělat všechno, co jí na očích spatří. Júdit jakožto obratná řečnice Holofernovi, potažmo jeho králi Nebúkadnesarovi lichotila, až se hory zelenaly, částečně mu lhala, ale v jistém smyslu také mluvila pravdu, když řekla, že ze svého domu utekla kvůli bezbožnosti svého lidu. To všechno ale dělala s jediným cílem – zabít Holoferna. Ten měl pro změnu v hlavě jinou touhu – obcovat s Júdit, jak se ve stejnojmenné knize píše. Naplánoval proto mejdan a svému správci, kleštěnci Bagóovi řekl:
„Jdi a přemluv tu hebrejskou ženu, která je u tebe, aby přišla k nám a s námi jedla a pila. Byla by to pro nás ostuda, kdybychom takovou ženu nechali být a neobcovali s ní. Vždyť se nám vysměje, jestliže se ji nepokusíme svést!“
Jud 12,11–12 (ČEP)
Co na to Júdit? Souhlasila a zakrátko ulehla na kožešiny před Holofernem. Jen malá poznámka: Nešlo o milostnou předehru, jak by to snad mohlo vypadat. Ve své době se jednoduše hodovalo vleže. Však jste to jistě viděli v mnoha filmech ze starověku.
Holofernes ale tuto situaci absolutně nezvládl. Samým nadšením se proléval vínem jako o život. Na konci 12. kapitoly se píše: Vypil velmi mnoho vína, kolik ho nikdy od svého narození v jednom dni nevypil. Když ostatní hosté odešli, zůstala Júdit s Holofernem v jeho stanu sama. Ten však, opět cituji: ležel tváří na svém loži, zmožen vínem. Byl jednoduše opilý jak zákon káže a na nějaké erotické hrátky evidentně neměl ani pomyšlení. Júdit na nic nečekala, vzala jeho meč, chytila Holoferna za vlasy a nadvakrát mu usekla hlavu. Zabalila ji do závěsu, předala své komorné a obě s tímto morbidním nákladem ještě v noci vyšly zpátky do Betúlie.
A jak to bylo dál? Izraelci ráno pověsili Holofernovu hlavu na cimbuří hradeb, kde ho spatřily zděšené asyrské hlídky. V táboře pak chudák eunuch Bagóas zjistil, že jeho pánovi schází hlava, což vyvolalo všeobecné zděšení a vojsko se dalo na úprk. Kdo nestačil utéct, toho Izraelci zabili, vyplenili asyrský tábor a odnesli si z něj velkou kořist. Júdit byla oslavovaná po celé zemi a jak se píše na konci stejnojmenné knihy:
[…] odešla do Betúlie a zůstala při svém majetku. Byla ve své době slavná po celé zemi.
Jud 16,21–23 (ČEP)
Mnozí po ní zatoužili, ale žádný muž ji nepoznal po všechny dny jejího života ode dne, kdy zemřel její muž Menaše a byl připojen ke svému lidu. Dožila se velmi vysokého věku a dočkala se v domě svého muže stáří sto pěti let. Svou komornou propustila na svobodu.
Tak co na tento příběh říkáte? Podle mého názoru není vůbec důležité, že jde o literární fikci a ne skutečnou historickou událost. Autor, nebo autoři knihy Júdit zjevně chtěli svým čtenářům ukázat poučný příběh židovského národa, připomínající jeho podstatu – tedy alespoň tak, jak jsem ji já sám poznal, nebo se snažím poznat, z Bible. Navíc, a to je důležité, myslím, že nejde pouze o Židy, nýbrž o každého z nás. K tomu totiž biblické příběhy slouží – abychom v nich viděli sami sebe.
Vraťme se například k citaci slov velitele Amónovců, Achióra. Ten Izraelce mimo jiné charakterizuje takto: Dokud nezhřešili před svým Bohem, vedlo se jim dobře; je s nimi Bůh, který nenávidí nepravost. Když však sešli z cesty, kterou jim určil, bylo jich velmi mnoho vyhlazeno mnohými válkami. Jako bychom to sami neznali. Tedy… budu mluvit za sebe, protože vy to možná máte jinak. Když je mi dobře, na Boha často zapomínám. Uvědomování si Boží přítomnosti se tak nějak odsouvá do pozadí, a když už vynechám i pravidelnou večerní modlitbu, vím, že je něco špatně. Ve mně samozřejmě. Jakmile mi ale cokoliv překříží mou cestu, na Pána Boha si vzpomenu rychlostí blesku a úkoluju ho o sto šest. Což je taky špatně. Hrdinka našeho příběhu ve své řeči ke starším města Betúlie říká: Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn. Proto očekávejme jeho spásu a vzývejme ho, aby nám pomohl; on vyslyší náš hlas, bude-li mu to milé.
Júdit byla podle všeho moudrá žena. Je zvláštní, jak silné, odhodlané a bohabojné ženy v Bibli hrají nezanedbatelnou roli. Proč je to zvláštní? Protože, jak víme, Bible je silně patriarchální. Netvrdím, že je to špatně nebo dobře, je to zkrátka tak. Pokud tento podcast posloucháte delší dobu, jistě si vzpomínáte na epizodu s názvem Ester. Když se Bůh dívá přes rameno nebo Miriam. Ve stínu Mojžíše. Ester ani Miriam sice nikoho nesetnuly, avšak židovskému národu udělaly obrovskou službu. Budete-li chtít, poslechněte si jejich příběhy ve starších dílech tohoto podcastu.
Podobných žen bychom v Bibli našli více. Jejich příběhy svádějí i k jiným než duchovním výkladům. Ve zmíněné knize Hebrejky s podtitulem Biblické matky, démonky, královny i milenky, přirovnává Jan Fingerland Júdit k Jáel – která, jak si můžete přečíst v knize Soudců, proklála hlavu vojevůdce Sísery stanovým kolíkem. Jan Fingerland k tomu uvádí:
Společný rys obou příběhů spočívá ve skutečnosti, že slabá žena zabije mocného a silného muže. Ten v tu chvíli leží a spí, přičemž zůstává na naší úvaze, co této scéně předcházelo. Oba válečníci – a násilníci na ženách – jsou způsobem své smrti zesměšněni a symbolicky „zženštěni“. Byli zabiti bez boje, v posteli, a navíc ženou. Sísera stanovým kolíkem, nástrojem nadto velmi domáckým. Holofernes je na tom se svou šavlí zdánlivě lépe. Ovšem když Judita později obětuje v jeruzalémském Chrámu svůj trofejní lup, nezanechá tam Holofernovu zbraň (jak to učinil David s Goliášovým mečem, jímž mu také uťal hlavu), ale závěs z jeho přepychového stanu. Nic méně mužného už u něj najít nemohla, leda by generál tajně nosil krajkové prádlo.
Zdroj: Jan Fingerland | Hebrejky. Biblické matky, démonky, královny i milenky | Vydal: Nakladatelství Pražské příběhy s.r.o., ©2022
Osobně si zrovna nelibuji v poněkud feministických výkladech. Stačí mi vědět, že ženy mají zkrátka své, řekněme specifické zbraně. A ty vůči mužům umí mnohdy mistrně využít (a někdy i zneužít). Tak to ale je, tak nás Pán Bůh stvořil. Alespoň tedy myslím, že to tak je. Protože jak říká Júdit: Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení?
Nevím, jestli se mi to daří, ale v tomto podcastu se snažím být pokud možno ekumenický. Proč to říkám? Protože si nejsem jistý, jestli mám dát za pravdu reformátoru Martinu Lutherovi, který o deuterokanonických knihách Bible údajně řekl, že do svatého Písma nepatří, ale jsou užitečné pro čtení. Kniha Júdit samozřejmě užitečná pro čtení bezpochyby je. Ale upřímně řečeno by mi vůbec nevadilo, kdyby do hebrejského nebo chcete-li protestantského kánonu Bible, patřila. Dobře, jde více o literární fikci nežli hluboké teologické pojednání. Ale jak už jsem řekl: My lidé milujeme příběhy, zvláště pak ty, ve kterých můžeme spatřit sami sebe. Tedy ne doslova, protože stínání hlav už jaksi do dnešní doby nepatří.
I tak si ale myslím, že naše Jitky si z biblické Júdit mohou spoustu ponaučení odnést. Ostatně to stejné můžeme udělat my všichni, ať se jmenujeme jakkoliv.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.
