Textová verze epizody podcastu 122 | Nové víno do nových měchů
Petr Lindner | 25. 6. 2025
I když jsem druhou stovku dílů tohoto podcastu zahájil trojdílným miniseriálem s názvem Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, bůhvíjakým příznivcem seriálů nejsem. Občas se mi ale přihodí, že jednotlivé díly na sebe volně navazují a tak tomu je i v případě této epizody. Budeme pokračovat v další části evangelia, u které jsme skončili v předchozím dílu MUDr. Ježíš Kristus aneb Lékaře nepotřebují zdraví, pouze Matoušovu verzi vyměníme za spis Lukášův.
Příjemný, ničím nerušený poslech vám přeje Petr Lindner.
Krátce si připomeňme předchozí díl: Ježíš a jeho učedníci stolovali v domě celníka Leviho alias Matouše, což nebylo po chuti farizejům, kteří se ptali: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ Ježíšova odpověď Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní a následující slova Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky, je evidentně neuspokojila, protože se ptají dál. Následující část evangelia, v Českém ekumenickém překladu nazvanou Spor o půst, opět najdete jak v Matoušovi, tak v Lukáši i Markovi. Jak jsem ale před chvílí řekl, v tomto dílu budu pracovat s Evangeliem podle Lukáše. Pátá kapitola, verše 33 až 39:
Oni mu řekli: „Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí.“
L 5,33–39 (ČEP)
Ježíš jim řekl: „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.“
Řekl jim i podobenství: „Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí.
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“
Ptáte-li se, proč jsem pro citování biblických veršů zvolil Lukáše, proč nepokračuji v Matoušově spisu, pak zde je odpověď: Zatímco Marek a Matouš končí slovy o novém vínu do nových měchů, pouze v Lukášově evangeliu je navíc věta Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘ Což je z mého pohledu velmi zajímavý dodatek. Ale pojďme si celý text rozebrat postupně.
Tato část páté kapitoly Lukáše (nebo 9. kapitoly Matouše či 2. kapitoly Marka) je sice pojmenovaná jako Spor o půst, nicméně sami asi vnímáte, že půstem se zabývá pouze její první polovina. Ostatně už jsem tyto verše citoval i dříve, a to v dílu s názvem Toto je půst, který si přeji… Ježíš je však mistr podobenství, takže není divu, že sdělení o tak běžné věci, kterou byly tehdejší postní zvyklosti, použije pro myšlenku s velkým přesahem – mluví o svatbě a o době, kdy ženich bude lidem vzat. Myslím, že vysvětlení není třeba. Jsme sice teprve na začátku evangelií, ale už zde Ježíš předznamenává, jak celý příběh dopadne.
Vraťme se ale k až téměř antagonistickému spojení Ježíš a farizejové. Možná by bylo dobré, říct si přesněji, kdo vlastně byli farizejové, kteří se k Ježíšovu chování nezřídka vymezovali, potažmo pak Ježíš kritizoval jejich počínání. Vezmu si na pomoc Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI, který k heslu Farizeové uvádí toto:
[Farizeové] (hebr. oddělení /od všeho nečistého/) – stoupenci reformního hnutí v Izraeli doby Ježíšovy. F. byli nejvýznamnější skupinou, která navazovala na dědictví chasidů z doby makabejské vzpoury (1Ma 2,42)…
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
O něco dál slovník dodává:
…Hleděli výklad Zákona přizpůsobit novým podmínkám městského života. Snažili se zabránit přestupování hlavních přikázání jednotlivými příkazy, o nichž vedli otevřenou diskusi. Rychle ovládli stav zákoníků a prosazovali celkovou reformu Izraele. V teologii se odlišili od radikálního chápání apokalyptiky, ale na rozdíl od dřívější zbožnosti Izraele, která o osobní naději ve smrti téměř nemluvila, rozvinuli víru v osobní vzkříšení po smrti (Sk 23,8).
Ježíšovi, který s Janem Křtitelem také usiloval o reformu Izraele, stáli f. blízko a Ježíš s nimi proto často diskutoval (např. Mk 10,1–12), ale často proti nim i polemizoval, zejména pro jejich náboženské sebevědomí (L 18,9–14). Východiskem nápravy mu nebyly příkazy zákona, ale především konečné zakotvení naděje v království Božím. Proto tvrdil, že svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem (Mt 23,4). Někdy před nimi varoval (Mk 8,11.15 par), i když jejich učení zásadně neodmítal (zachovávejte všechno, co vám řeknou – Mt 23,3). Výtky pokrytectví se týkají vnitřních rozporů farizejských tradic, ne jejich morální zkaženosti. Takovou výtku známe z Mk 12,40 a par.: Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. K farizeům se hlásil i Pavel z Tarsu (Sk 23,6; Fp 3,5).
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
Jak jste sami slyšeli, farizeové nejspíš nebyli až takoví padouchové, jak je možná často při čtení Bible můžeme vnímat. Pouze bych rád upřesnil tuto větu z slovníkového hesla Farizeové: Někdy před nimi varoval (Mk 8,11.15 par), i když jejich učení zásadně neodmítal (zachovávejte všechno, co vám řeknou – Mt 23,3). Ze třetího verše 23. kapitoly Evangelia podle Matouše je zde totiž citovaná jen jeho první část. Celý verš zní takto: Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. (Mt 23,3 /ČEP/) Slova a skutky… o tom by se dalo dlouze povídat. Tak že bych na toto téma někdy natočil další díl tohoto podcastu? Nebudu slibovat, nechte se překvapit. Každopádně farizeové byli – alespoň jak to vnímání já – pro Ježíše pouze takříkajíc teologičtí protivníci. A věřím, že disputace s nimi si velmi užíval. Nicméně zároveň je třeba dodat, že to, jak slovo farizeus v současné češtině používáme – čili jako synonymum pojmu pokrytec, asi není vůbec žádnou chybou.
Je na čase přejít ke dvěma podobenstvím z 5. kapitoly Evangelia podle Lukáše, která zazněla v předchozí části této epizody. Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. Sice se mi nechce opakovat to, co najdete asi v každém výkladu, ale tak nějak cítím, že bych to udělat měl. Nová látka, použitá na záplatu, se po vyprání na rozdíl od starého sepraného oděvu jednoduše srazí, takže záplata se vytrhne – to je celé vysvětlení. Ježíš však neposkytoval rady pro domácnost, nýbrž chtěl říct něco více. A toho stejného „něco více“ se týká i druhé podobenství o vínu. [A] Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů.
Opět nejprve „světské“ vysvětlení: Kůže měchů, které se ve starověku používaly na víno, postupem času tvrdla – staré měchy nebyly tak pružné nebo chcete-li elastické. Nové víno při dokvašování uvolňuje kysličník uhličitý, který zvětšuje objem a rozpíná tedy nádobu. Není-li aspoň pootevřená, může dojít k tomu, co zná každý, kdo někdy nechal burčák v uzavřené lahvi. Zatímco nové měchy z pružné kůže se můžou roztáhnout, staré tvrdé měchy přetlak roztrhne. Toť ryze pragmatické vysvětlení Ježíšova podobenství. Znovu však opakuji, Ježíš nemoderoval televizní pořad typu Receptář prima nápadů. Mluvil v podobenstvích, v parabolách, přirovnáních. Co tedy chtěl říct těmito dvěma podobenstvími o střetu starého s novým?
Se mnou přichází nová smlouva, oznamuje Pán Ježíš Kristus. Není to jenom úprava nebo vylepšení, není to upgrade systému, ani bezpečnostní aktualizace. Je to zcela nový software. Jste na cestě k novému věku, k novému smýšlení, k novému pojetí víry. Nebude stačit jenom přizpůsobit svůj náhled, je třeba ho úplně změnit. Zákonictví, jak jsme ho znali doposud, je slepá cesta. Bůh se chce smířit s člověkem skrze odpuštění a milost a věčný život v Ježíši Kristu. Už žádné oběti. Tedy kromě poslední. Na kříži.
Neznamená to však, že všechna moudrost staré smlouvy bude zapomenutá nebo zrušená. Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar, říká Ježíš. Staré měchy přijdou nazmar, ne ty nové. Nevím jak vy, ale já pod čarou vnímám dovětek: A to by byla škoda.
Nyní už asi chápete, že relativně dlouhý výklad o farizejích jsem do tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví nezařadil náhodou. Chtěl jsem, aby bylo zřejmé, že Ježíš učení farizejů apriori neodmítal. Brojil proti jejich fundamentalismu a pokrytectví, to zase ano, a nijak se s tím nepáral. Na konci slovníkového hesla Farizeové je zmíněný také apoštol Pavel, který svou farizejskou minulost nijak nezapíral. Poslechněme si část 23. kapitoly knihy Skutků. Pavel byl v Jeruzalémě zatčený a vyslýchaný židovskou veleradou a mimo jiné říká toto – verše 6 až 9:
Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí. Nastal velký křik a někteří zákoníci z farizejské strany vstali a začali namítat: „Nic zlého na tom člověku nenacházíme. Co když k němu mluvil duch nebo anděl?“
Sk 23,6–9 (ČEP)
Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání, říká Pavel, apoštol Ježíše Krista a bývalý farizeus. Ježíšovy nové měchy s novým vínem jsou touto nadějí ve zmrtvýchvstání plné až po okraj.
Tak to bychom měli. Jenže… co si počít s dovětkem, který se nachází pouze v Lukášovi? Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘ Vážně netuším, proč evangelisté Marek a Matouš ve svých spisech tuto větu neuvádějí, kdežto Lukáš si jako jediný tento poněkud pesimistický dovětek neodpustil. A co tím vlastně chtěl – nikoliv tedy Lukáš, nýbrž Ježíš v Lukášově evangeliu – říct? Možná by nám mohly napovědět některé další překlady Bible, kde se v tomto verši nachází slovo hned: Nechce hned nové nebo mladé [víno]. V Bibli kralické tento verš zní: A aniž kdo, když pije staré, hned chce nového, ale díť: Staré lepší jest. (L 5,39 /BKR/)
Lukáš patrně považoval za nutné dodat, že křesťanství, ono nové víno, nebude hned (sic!) přijímané s otevřenou náručí. Jak asi všichni víme, bylo tomu přesně naopak. Počátky křesťanství byly velmi krušné a mnoho lidí to zaplatilo daní nejvyšší. Ostatně zatčení apoštola Pavla židovskou veleradou, o němž jsem četl před chvilkou, vypovídá docela jasně.
Když bychom o střetu starého a nového nejprve krátce přemýšleli v obecné rovině, pak se velmi pravděpodobně shodneme na názoru, že vlastně nejde o nic zvláštního. Přijímání nových věcí je často spojené s nedůvěrou, rezervovaným odstupem, nebo i přímým odporem. Přísloví jako: Starýho psa novým kouskům nenaučíš nebo Zvyk je železná košile, nejsou jen planá slova, ale velké pravdy, takříkajíc odpozorované ze života.
V našem případě se však nebavíme o nějaké banální změně, nýbrž o jedné z největších, možná historicky úplně nejzásadnější události lidstva. Nově vzniklé křesťanství naprosto změnilo paradigma víry, vytvořilo nový vztah člověka a Boha, a navrch přidalo eschatologickou naději, zasahující do života už zde na zemi. Křesťanství sneslo Boží království z nebe na zem. Lidem, kteří byli po staletí zvyklí v podstatě jen poslouchat a plnit nejrůznější nařízení, byla najednou nabídnuta nebývalá svoboda. Někdo do ní skočil s nadšením rovnýma nohama, jiný z ní dostal strach. A další si s ní neuměl poradit. Sice odbočím od křesťanství, ale nemůžu si odpustit paralelu se změnou režimu v tehdejším Československu v listopadu 1989. Ani po více než 35 letech jsme se se svou nově nabytou svobodou nenaučili dobře zacházet.
Ježíš to nejspíš věděl a evangelista Lukáš přinejmenším tušil. Nemyslím tedy naši sametovou revoluci, ale vracím se zpět k dějinám křesťanství :-) Marek s Matoušem možná nechtěli své čtenáře předem odrazovat, a tak upozornění, že nového vína bude aspoň zpočátku málo a ještě bude nejspíš chutnat kysele, raději do svých spisů nedali. Anebo to ani Ježíš nikdy neřekl, ale Lukáš mu to, jak se říká, vložil do úst. Nevím a asi se to ani nikdy nedozvíme. Jisté však je, že tato „informace“ se jednoduše potvrdila jako pravdivá.
V souvislosti se svobodou ve víře, o které jsem mluvil v předchozí části, samozřejmě můžete namítnout: „Když tak rád mluvíš o svobodě, tak jistě víš, že Bůh nám dal taky svobodu, odmítnout jej.“ Máte pravdu, tak to je. Pán Bůh se nikomu nevnucuje. Budete-li chtít zůstat u starého vína, nikdo vás nemůže nutit pít nové.
Avšak… nerad bych, abyste si mysleli, že tentokrát já se snažím vložit něco Ježíši do úst, nicméně i tak… jsem skoro přesvědčený o tom, že podobenství o starém a mladém vínu neplatí jen pro, abych tak řekl, náboženskou konverzi. Objevování čehokoliv nového podle mého názoru nedílně patří k lidskému životu. Je to zkrátka součást nějakého přirozeného vývoje. Kdybychom se zastavili, chodíme dodnes oblečení v kožešinách, bydlíme v jeskyni a do práce jezdíme na mamutech.
Zůstaneme-li v duchovní oblasti, pak apoštol Pavel v závěru svého Prvního listu Tesalonickým mimo jiné říká: Všecko zkoumejte, dobrého se držte. Krátká a výstižná rada, ke které není co dodat, napsal bych obvykle. Raději ale připojím navíc slova někoho moudřejšího. Anselm Grün německý katolický kněz, benediktinský mnich a teolog spojuje hledání a objevování s kladením otázek. Ve výborné knize Svět bez Boha, kterou napsali společně s Tomášem Halíkem, píše:
Položit otázku (německy „eine Frage stellen“) znamená v němčině doslova vyhrabat brázdu. Když se v naší víře necháme skrze otázky znejistit, je to, jako bychom si nechali do pole své duše vyrýt brázdu. Z této brázdy může vzejít nová setba. A naše víra může opětovně vzkvétat. Nezůstane uvězněna ve starých kolejích. Neustále bude kypřena, aby nesla více plodů. Otázka, tedy ona brázda, nás nutí se ptát stále hlouběji: Kdo vlastně jsem? Co je život? Co je člověk? Co nebo kdo je Bůh? A když se dostanu k samému jádru otázky, stanu tváří v tvář onomu tajemství. Když se např. ptám „Kdo jsem?“, povedou mě jednotlivé odpovědi jako „muž“, „mnich“, „Němec“, „spisovatel“, „citlivý člověk“ atd. stále hlouběji k podstatě mé duše. Tam ovšem nenajdu odpověď. Tam se mi vyjeví nevýslovné tajemství mého opravdového já. A toto opravdové já je vždy už ve spojení s Bohem. V tomto opravdovém já mohu vytušit jedinečný obraz, který si o mně vytvořil Bůh. Na samém dně své duše narazím na tajemství, které je větší než já, a to je tajemství Boží.
Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)
Když tato slova čtu, a že to dělám už poněkolikáté, stále si říkám, jak málo, nebo jak špatně se ptám. Jak málo jsem zvídavý a naopak, jak některé věci beru až stoicky laxně. Ostatně o stoicích píše Anselm Grün hned o pár řádků dál:
Chceme-li se ptát, patří k tomu také umění divit se a žasnout. Udiv je – jak se dozvídáme od řeckých filozofů Platona a Aristotela – počátkem vší filozofie. Stoická filozofie naopak tvrdí, že moudrý člověk se už nediví. Chápe totiž údiv jako popud k tomu, aby člověk zkoumal jeho příčiny. A když tyto příčiny pozná, údiv přestává. Oba postoje známe i dnes. Jedni si myslí, že je třeba pouze dostatečně vytrvale bádat. Pak podle nich poznáme všechny příčiny a souvislosti a člověk se přestane divit, žasnout. Ale pro mne osobně jsou přesvědčivější Platon a Aristoteles, kteří tvrdí, že se nikdy podivovat nepřestaneme. Nikdy nepoznáme všechny příčiny svého údivu, naopak vždy znovu a znovu budeme konfrontováni s tajemstvím, před nímž staneme pouze v údivu a obdivu. A k obdivu náleží vždy také bázeň, úlek a dotčení. Popisuje to řecké slovo „thaumazein“. Znamená totiž „divit se“, „žasnout“, „ohromit“, také ovšem „ctít něco“ a „vážit si něčeho“. Jedná se o postoj ke světu, který je výsostně lidský. Člověk bude člověkem pouze tehdy, když se otevře něčemu, co ho převyšuje, když bude umět užasnout nad krásou, nad tajemstvím východu a západu slunce, když se zastaví v údivu nad tajemstvím vodopádu či duhy. Člověk, který se diví, je zvídavý. Touží prozkoumat věci, které ho udivují, chce jim porozumět. Při svých pokusech porozumět bude ale narážet stále na nové zázraky a stále znovu se bude setkávat s novými tajemstvími.
Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)
Než se s vámi v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rozloučím, napadla mě ještě jedna myšlenka. Ale berte ji, prosím, jen jako odlehčení na závěr. Říkám si, jestli evangelista Lukáš třeba nebyl znalec vína či someliér. Ano, vím, že byl pravděpodobně lékařem. Nicméně když někdo napíše větu Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší,‘ zní to jako od milovníka kvalitního vína. No dobře, tak konec legrace. Ježíš nám nabízí něco jiného: stát se novými měchy na nové víno, nádobami, plnými nové smlouvy, křesťanské zvěsti a naděje.
Mezi řádky Ježíš nezavrhuje ani staré učení – byla by škoda, kdyby staré měchy popraskaly. Jenom, jak si často vyříkává s farizeji, s nimiž byl až překvapivě názorově spřízněný, nemá rád, když se to s tím zákonictvím přehání. Ostatně… to platí i dnes. A tak: buďte zvídaví, ptejte se, objevujte nové, podivujte se a nechte se obklopit zázraky světa.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.