Textová verze epizody podcastu 108 | Máš něco, co bys nedostal?
Petr Lindner | 30. 9. 2024
Když se mě někdo ptá, co bych chtěl k narozeninám nebo k Vánocům, obvykle odpovídám asi takto: „Něco dobrého na jídlo a/nebo na pití. Všechno, co potřebuju mám, ale to, co sním a vypiju, mi ani finanční úřad nesebere.“ Nechci tím říct, že bych snad podváděl na daních, a ani nesměřuji k tomu, že by tento díl měl být věnovaný jednomu ze sedmi smrtelných hříchů – nestřídmosti čili obžerství. Hlavní myšlenkou této epizody podcastu Biblická jména a úsloví by mělo být poznání, že od Boha jsme už všechno dostali.
Ze svého improvizovaného podcastového studia vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Svou příslušnost k protestantské větvi křesťanství, konkrétně k Českobratrské církvi evangelické jsem v tomto podcastu už několikrát zmínil. Nedávno jsem si četl v Katechismu z Červeného kostela, v útlé, ale jak s oblibou v uvozovkách říkám – „výživné“ knize, kterou vydal náš sbor Brno I. Zde se kromě Malého katechismu Martina Luthera a dalších textů nachází také část, nazvaná Na čem v životě záleží?, což je vlastně katechismus od německého protestantského teologa Wilfrieda Härle. Z úvodní části Ptáme se na smysl života bych nyní rád přečetl první čtyři body, vlastně otázky a odpovědi:
1. Na čem v životě záleží?
Je důležité život se všemi jeho vzestupy a pády chápat a přijmout jako dar.2. Proč jako dar?
Nikdo nedal sám sobě život. My všichni jsme život dostali, aniž by se nás někdo ptal.3. Od koho?
Od toho, který nás všechny i ostatní tvory stvořil a na živu udržuje: od Boha.4. Jak jste na to přišli?
Zdroj: Katechismus z Červeného kostela
Když se zamyslíme nad svým životem, zjistíme, že jsme vposledu všechno dostali. Ptáme-li se od koho, zjistíme, že náš život nemůže pocházet od jiného tvora, ale pouze od Boha Stvořitele.
[Apoštol] Pavel to formuluje: Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1Kor 4:7)
Jako člověk, který věří ve stvoření, jak je popsané na začátku Bible v knize Genesis, s tímto textem samozřejmě nemám jediný problém. Ale chápu, že k němu někdo může mít takříkajíc doplňující otázky. Nebojte se, dostaneme se k nim. Nejprve mi ale dovolte zastavit se u slov apoštola Pavla. V katechismu z Červeného kostela je citovaný (necelý) 7. verš 4. kapitoly První Korintským, my si nyní poslechneme, co této Pavlově větě předchází – verše 1–6:
Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.
1Kor 4:1–6 (ČEP)
Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha. Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ‚ne nad to, co je psáno‘, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému.
Poté následuje otázka Kdo ti dal vyniknout? a za ní nám už známý text, respektive další dvě otázky: Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?
Předchozí text jsem četl hlavně proto, abyste si všimli, že zde Pavel mluví o souzení, nebo lépe řečeno posuzování člověka jiným člověkem, ale také o souzení či hodnocení sebe sama. A to je něco, co všichni velmi dobře známe. My lidé se neustále porovnáváme s ostatními a také v imaginárním zrcadle často koukáme sami na sebe. Neříkám, že to dělají všichni, ale nezřídka si hrajeme na to, že jsme lepší lidé než naši sousedé, než kolegové v práci, než lidé jiného vyznání, než jiná etnika… Kdybychom si na to ale jenom hráli! Mnozí z nás to bohužel často myslí vážně. Já jsem lepší člověk! Jsem úspěšnější, nadanější, krásnější, jsem bohatší…, a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Když se nám pak něco nepodaří, utíkáme k sebelítosti a obviňujeme druhé z toho, že oni zavinili náš neúspěch. A pokud si náhodou přiznáme, že nejsme tak dobří jako jiní lidé, žere nás to, máme z toho špatnou náladu i špatné spaní, a třeba i deprese. Roste v nás žárlivost, závist, a co hůř, někdy i nenávist. To všechno má na svědomí lidské ego…
Známý křesťanský spisovatel Timothy Keller ve své útlé knížečce Svoboda sebezapomnění cituje dánského filozofa a teologa Sørena Kierkegaarda, který měl ve své knize Nemoc k smrti napsat: Pro lidskou psýchu je normální pokoušet se budovat vlastní identitu okolo něčeho mimo Boha.
Timothy Keller k tomu dodává:
Duchovní pýcha je iluze, že jsme kompetentní provozovat svůj vlastní život, dosáhnout pocitu hodnoty sebe sama a nalézt dostatečně významný účel, který by nám poskytl smysl života i bez Boha. Søren Kierkegaard říká, že se přirozené lidské ego buduje na něčem mimo Boha. Ego se pídí po něčem, co by mu dalo pocit vlastní hodnoty, pocit zvláštnosti, jedinečnosti a pocit smyslu a účelu. Na tom přirozené lidské ego staví a buduje se. A jak nám zkušenost často napovídá, když se člověk pokouší umístit do centra, jež bylo původně určeno Bohu, „cosi jiného, cokoli, je toto cosi příliš malé. Začne to uvnitř kvedlat, chrastit. Takže první vlastností lidského ega je jeho prázdnota.
Zdroj: Timothy Keller | Svoboda sebezapomnění
Následně Timothy Keller ve své knize popisuje další charakteristiky lidského ega, jako je bolavost a v protikladu vůči prázdnotě – nabubřelost. Dál to však v tomto dílu nebudu rozebírat, protože se chci dostat k vyústění jeho knihy, která svou tezi buduje právě na slovech apoštola Pavla, jež jsem před chvílí četl. Timothy Keller tomu říká pojmem, který mi sice trochu smrdí koučingem nebo takzvanými seberozvojovými technikami – Transformované vnímání svého já. Ale budiž, řekněme, že jsou to jenom ne příliš šťastně zvolená slova, za kterými se ovšem skrývá obsah, s nímž já osobně souzním naprosto dokonale.
Pojďme však dál. Na výňatcích z knihy Svoboda sebezapomnění se pokusím shrnout to, co nám chce Timothy Keller říct. Mimo jiné zde několikrát upozorňuje, že apoštolu Pavlovi nezáleží na tom, co si o něm Korinťané myslí, a že mu nezáleží na tom, co si o něm myslí kterýkoli jiný lidský soud. V poslední kapitole své knihy Keller říká:
Každičký den jsme souzeni. Na tomto principu funguje identita každého člověka. V soudní síni máme žalobce a obhájce. A všechno, co konáme, se stává důkazním materiálem pro žalobu nebo obhajobu. Jsou dny, kdy máme pocit, že jsme před soudem obstáli, jindy máme pocit, že jsme neobstáli. Pavel však mluví o tom, že odhalil tajemství. Pro něho soud skončil. Pavel již v soudní síni nestojí. Odešel. Proces skončil. Konečný rozsudek totiž byl vynesen.
Zdroj: Timothy Keller | Svoboda sebezapomnění
Konečný rozsudkem Timothy Keller samozřejmě myslí, řeknu-li to velmi krátce, důsledky Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání. O něco dál pak dodává:
„Uvědomujete si, že jen v evangeliu Ježíše Krista je rozsudek vynesen před skutkem? Ateisté by mohli namítnout, že si obrázek o sobě samém dělají podle toho, zda jsou dobrými lidmi. Chovají se jako dobří lidé a doufají, že nad nimi nakonec bude vynesen rozsudek, že dobrými lidmi skutečně jsou. Rozsudek je vynesen po vykonání skutku. I u buddhistů skutek předchází rozsudku. Pokud jste muslimové, i u nich vede skutek k rozsudku. To všechno znamená, že stojíte v soudní síni, každý den jste podrobováni soudnímu procesu. V tom tkví problém. Pavel naznačuje, že v křesťanství vyplývá vykonání skutku z rozsudku. Nevyplývá rozsudek ze skutku. V křesťanství platí, že v okamžiku, kdy uvěříme, Bůh praví: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Zdroj: Timothy Keller | Svoboda sebezapomnění
Tady bychom mohli s citacemi z knihy Svoboda sebezapomnění Timothy Kellera skončit, ale přečtu ještě jednu pasáž, která vše pěkně shrnuje:
Jak vidíte, rozsudek je vynesen. A nyní konám na základě vyneseného rozsudku. Vzhledem k tomu, že On mě miluje a přijímá, nemusím vykonávat věci, jimiž bych se pokoušel udělat dobrý dojem na základě svého profesního životopisu. Nemusím vykonávat věci proto, abych vypadal hezky. Mohu vykonávat skutky z ryzí radosti, že je konám. Mohu pomáhat lidem, neboť mě to těší – ne proto, abych měl o sobě lepší mínění, a ne proto, abych vyplnil prázdnotu.
Zdroj: Timothy Keller | Svoboda sebezapomnění
Abych vyplnil prázdnotu, tak zněla poslední tři slova předchozího čtení z knihy Svoboda sebezapomnění Timothy Kellera. Že je vám to povědomé? Ano, slyšeli jsme to na konci prvního citace z této knihy: První vlastností lidského ega je jeho prázdnota. Jenže tuto prázdnotu nikdy nezaplní pocit vlastní hodnoty, pocit zvláštnosti, jedinečnosti a pocit smyslu a účelu. Ten otvor v lidské duši může zacelit jenom Bůh. Všechno ostatní je, slovy Kellera, jenom duchovní iluze. A mými slovy – hraní si na Boha. Myslím, že už jsem to v některém z dílů tohoto podcastu říkal: Znáte ten vtip, nebo spíše pravdivý bonmot, spočívající v otázce Jaký je rozdíl mezi člověkem a Bohem? Bůh si nikdy nehraje na člověka…
Tak to bychom měli. Ale vraťme se ještě ke Katechismu z Červeného kostela, z něhož jsem četl v první části této epizody. Bylo zde řečeno, že je třeba život, ať je jakýkoliv, chápat a přijmout jako dar, jako stvoření od Boha. Pak jsem dodal, že by k tomu někdo mohl mít doplňující otázky a slíbil jsem, že se k nim dostaneme. Ten čas nastal právě teď. Zatím jsme tedy skončili u onoho daru života a na to navazují další otázky:
5. Nemusíme si však spoustu věcí vydobýt sami?
Ano, ale schopnosti, nadání a síly, díky nimž získáváme to, co patří k životu, jsme nedostali sami od sebe, ale dostali jsme je. Proto jsme v konečném důsledku dostali všechno.6. Copak jsme to všechno nezískali od rodičů?
Naši rodiče nás nestvořili, ale zplodili. Proto naše právo na život a naše životní hodnota nezávisí na našich rodičích ani na jiných lidech, ale na Boží vůli.7. Co to znamená pro náš život?
Bůh nás tu chce a my jsme od něho s naší existencí dostali i něco, co nám nikdo nemůže vzít: lidskou důstojnost.8. Co se myslí lidskou důstojností?
Právo každého člověka je být respektován a uznáván jako lidská bytost.9. Nemůžeme toto právo ztratit, pokud například přijdeme o své duševní schopnosti, nebo jsme ze společnosti vyobcováni, protože jsme spáchali nějaký šílený trestný čin?
Zdroj: Katechismus z Červeného kostela
Ne, toto právo nelze ztratit, protože nám bylo dáno Bohem. Vědět to a důvěřovat tomu je důležité zejména tehdy, když nám toto právo chtějí druzí upřít nebo když si sami myslíme, že jsme ho ztratili.
I biblický Kain, který zabil svého bratra, je pod boží ochranou. (srov. Genesis od 4,10)
Toto všechno jsou velké až bych řekl existenciální otázky. Lidská důstojnost v každé situaci… Každý má právo být respektován… Není to tak dlouho, co jsem v epizodě s názvem Kdo se povyšuje, bude ponížen mluvil o tom, že každý z nás je nějakým způsobem velký. Ale také jsem dodal, že nikomu nic z jeho velikosti nedává právo, povyšovat se na druhé. Ne, netočíme se v kruhu. Jenom se bavíme o tématu, které tak trochu nemá konce. Kdyby na světě žil jen jeden člověk, nemuseli bychom nic takového řešit. Už ve dvou lidech však začíná být toto všechno aktuální, a když je nás mnoho, jde skutečně o nekončící příběh.
Ale konec filozofování – abych nezapomněl: Proč je na konci poslední citace zmiňovaný biblický Kain? Jak to s ním bylo? O tom jsem už v tomto podcastu také povídal, a to hned v jeho historicky třetím dílu Kainovo znamení. A peklo na zemi. Syn Adama a Evy Kain zabil svého bratra Ábela, protože na něj byl naštvaný kvůli tomu, že si Hospodin Ábela oblíbil více než jeho. Jako bych to už v tomto dílu neříkal: žárlivost, závist a nenávist… Pán Bůh nicméně Kaina za první bratrovraždu v historii lidstva nepotrestal na hrdle, nýbrž nechal ho, jako štvance, žít. To ale není všechno – Bůh na Kaina vložil nějaké znamení (jaké, to Bible neříká) a řekl: Kdokoli zabije Kaina, ponese sedminásobnou pomstu. Pán Bůh nechal Kaina žít, byť tedy do smrti označeného stigmatem viníka, nicméně ostatním lidem dal jasně najevo: Jediným soudcem jsem tady já. Vy, ostatní si hleďte svých hříchů a hříšků, kterých má každý z vás beztak požehnaně, a neukazujte prstem na druhé, natožpak abyste se nad ně povyšovali, neřkuli je soudili.
Možná si nyní říkáte, že jsem poněkud odbočil od původního tématu, a navíc k námětu, který jsem v tomto podcastu probíral nedávno. Máte pravdu. Ale zároveň byste mohli uznat, že se tak stalo naprosto přirozeně. Téma poznání, že od Boha jsme už všechno dostali a téma evangelijní pokory, jak tomu říká Timothy Keller, jsou vzájemně provázaná, jednoduše neoddělitelně patří k sobě.
Myslím, že ve vzduchu tak trochu visí ještě jedna možná nejasnost. Týká se páté otázky Katechismu z Červeného kostela, která zní: Nemusíme si však spoustu věcí vydobýt sami? Jinak řečeno: Dobře, přijímám myšlenku, že život a všechno s ním spojené je dar od Boha, který jsem dostal, aniž bych o to musel usilovat. Ale co takříkajíc praktický život? Tím už musím projít se spoustou námahy sám. Není tomu snad tak?
Připomeňme si ještě jednou, jak na otázku Nemusíme si však spoustu věcí vydobýt sami? zní odpověď:
Ano, ale schopnosti, nadání a síly, díky nimž získáváme to, co patří k životu, jsme nedostali sami od sebe, ale dostali jsme je. Proto jsme v konečném důsledku dostali všechno.
Odpověď je sice poněkud kostrbatě přeložená, tedy alespoň mně to trochu drhne. Nicméně stále jí rozumím v tom smyslu, že darem, který jsme dostali, není jenom samotný život, ale darem jsou i schopnosti k životu. Pán Bůh nás nestvořil nepřipravené. Nehodil nás do vody jako neplavce. Daroval nám také schopnost, udržet se v té vodě nad hladinou, plavat. Apoštol Pavel ve své v podstatě řečnické otázce sděluje Korintským, potažmo pak nám všem velkou pravdu: Máš něco, co bys nebyl dostal? Nevyřčená odpověď zní: Ne, dostal jsi všechno. Život, a všechno, co k životu potřebuješ.
Když jsem začal tuto část, zcela záměrně jsem položil otázku, na kterou jsem nabídl i odpověď: Ale co takříkajíc praktický život? Tím už musím projít se spoustou námahy sám. Jasně, život není peříčko. Neříkám to poprvé, ale Bible člověku neslibuje život na růžovém obláčku. To tam opravdu nikde napsáno není. A stejně tak už jsem mnohokrát mluvil o tom, že nám Bůh dal svobodu, a záleží tedy jen na nás, jak se svým životem naložíme. Jenže odpověď Tím už musím projít se spoustou námahy sám, je špatná. Budu-li se o to snažit, ona díra v mém egu, o které píše Timothy Keller, zůstane otevřená. Zející do prázdnoty. Dokud nepustím do svého života Boha, který ji dokáže zacelit, budu stále v napětí čekat na rozsudek. Permanentně budu žít pod kuratelou soudu druhých lidí i posuzování sebe samého. V evangeliu Ježíše Krista je však rozsudek vynesený před skutkem. S Ježíšem ve svém srdci si všechny Boží dary můžu užívat v úžasné svobodě sebezapomnění.
Jeden z krátkých křesťanských pozdravů či požehnání zní: Bůh tě provázej. A Bůh nás naším životem skutečně provází. Nejenom, že nám ho daroval a přidal k tomu i schopnosti k životu, ale také nás svým životem vede. Pokud se tedy vést necháme. Jsme-li otevření a vnímaví nejenom ke svým problémům a radostem, ale také k životům svých blízkých, nebo i lidí třeba úplně neznámých, vnímáme-li jako dar také svou Zemi, kterou nám Bůh dal, abychom ji obhospodařovali a spravovali. Možná se pletu, ale myslím si, že člověk uzavřený do svého já, který chodí po světě s klapkami na očích, jen těžko pozná krásu Božího stvoření, a nepřijme všechny ty dary, protože je přes ono své zduřelé, ale bolavé já s otevřenou hnisající ránou v duši prostě nemůže spatřit.
A tak bych tento díl podcastu Biblická jména a úsloví zakončil další řečnickou nebo spíš otevřenou otázkou: Není v kontextu všeho, co zde bylo řečeno poněkud pošetilé Boha se dobrovolně zříkat?
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.