Textová verze epizody podcastu Bůh Matka? V úctě k Marii
Petr Lindner | 1. 12. 2022
Řekne-li se Bůh Otec, nikdo se nad tím nepozastavuje. Každý ví, že Pán Bůh je náš nebeský tatínek, bereme to naprosto samozřejmě. Stejně přirozeně vnímáme i Božího syna, Ježíše. A do třetice také víme, že Kristus měl matku Marii. Bůh je bůh, Ježíš je Bůh i člověk, Marie „pouze“ člověk. Vezmu-li to čistě pragmaticky, nebo jednoduše z lidského pohledu, pak je to, při vší úctě či chcete-li bohabojnosti, jak jsem o ní mluvil v jednom z předchozích dílů, poněkud zvláštní rodina. Pojďme se nad tím trochu zamyslet.
Jako vždy vás od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vítá, a k poslechu zve Petr Lindner.
Ona „zvláštní rodina“, jak jsem ji před chvílí nazval, je ve skutečnosti ještě více neobvyklá, protože bychom neměli zapomenout na Ježíšova pozemského otce, Josefa čili Mariina muže. Jakkoliv to na první pohled může vypadat komplikovaně, ve skutečnosti to zase tak zamotané není. Myslím, že i ten největší bezvěrec ví, že Marie počala Ježíše z Ducha svatého. Evangelia, a zůstaneme-li u nevěřících lidí, pak i takříkajíc obecné povědomí, o tom svědčí naprosto jasně. Ježíšovým otcem je Pán Bůh, jelikož Duch Svatý, který má Mariino neposkvrněné početí na svědomí, je jednou z osob Boží trojice. Jediní „echt“ lidé, Marie s Josefem, jsou tedy vlastně Ježíšovými pozemskými pěstouny. I když ani to vlastně není úplně pravda, protože Marie je skutečnou biologickou matkou Ježíše Krista. S tím se navíc pojí výsada, která se dá vyjádřit jedním slovem – bohorodička – čili matka Boha. Jenom upozorňuji, že jsem řekl matka Boha – nikoliv Bůh Matka. To je velký rozdíl. Ale Marii se budu věnovat podrobněji až za chvíli, takže pojďme dál.
Jestliže zůstanu u lidského vnímání rodiny, pak stále jeden díl skládačky chybí. O čem to mluvím? Nevěřím, že vám někdy nepřišla na mysl otázka, jestli kromě Boha Otce, existuje také… Bůh Matka. Protože přesně ta je – znovu opakuji, podle lidského vnímání – tím chybějícím dílem, který by obraz rodiny zarámoval do obecně vnímaného schématu.
Ke mně otázka na existenci Boha Matky v poslední době přichází docela často, a mám hned tři důvody, proč se tomuto tématu nyní věnuji. Jednak je to vlastní zvídavost, spojená s přemýšlení nad mateřstvím, jakožto něčím tak velkolepým, co vlastními slovy dost dobře nedokážu uspokojivě popsat. Také mě v tom lehce podporuje moje milovaná sestra v Kristu Jana, která Pána Boha… vlastně jenom Boha, oslovuje zásadně v ženském rodu. A nakonec malý „zpětný oslí můstek“, který nás zavede k minulému dílu tohoto podcastu s názvem Marnotratný syn. Tento příběh je, nebo zejména v minulosti byl, stejně jako mnoho dalších biblických výjevů, velmi často námětem pro různé umělce. Mistr šerosvitu, holandský malíř Rembrandt, se „ztracenému synu“ věnoval několikrát, ale nejznámější a nejpůsobivější je jedno z jeho posledních děl, téměř tři metry vysoký olej na plátně, na který se můžete zajet podívat do ruské Ermitáže. I když…, teď to bude asi trochu složitější… No dobře, nemusíte nikam cestovat, reprodukci obrazu najdete v textové verzi tohoto dílu na webu Biblismy.cz.
Kompozici tohoto obrazu dominuje jemným světlem ozářená dvojice mužů – stojící starý otec v rudém plášti, před nímž klečí mladší syn s oholenou hlavou v roztrhaných špinavých šatech. Otec k sobě tiskne syna oběma rukama… a právě na tomto detailu si můžete všimnout jedné zvláštnosti. Levá ruka otce je mužská, kdežto jeho pravá ruka je zřetelně subtilnější, štíhlejší, menší, zkrátka ženská. Budeme-li vycházet nejen z mého výkladu v minulém dílu, ale také z prací jiných autorů, pak otec marnotratného syna v tomto příběhu představuje Otce Stvořitele. Pána Boha, který je „jednou rukou“ muž, tedy otec, a druhou žena – matka.
Další částí tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, který sice není věnovaný žádnému biblickému jménu ani úsloví – což jsem si ale jaksi sám sobě povolil :-) –, se vrátíme k Ježíšově matce, panně Marii. Poměrně často mám totiž pocit, že spousta lidí právě tuto ženu vnímá jako onoho Boha Matku. Nevím, jestli příčinou je špatně pochopený Mariánský kult, který vyznává katolická a některé další církve, nicméně to, že je Marie často zbožšťovaná, přehlédnout nelze. Jakožto protestantu jako Brno, by mi to mohlo být tak nějak jedno, ale abych byl upřímný, Marie mi rozhodně lhostejná není, tudíž se jí nějakou chvíli věnovat budu.
Hned na začátek chci říct – a vlastně jsem už v tomto dílu jednou řekl – Marie není Bůh Matka. Je to matka Ježíše Krista, který je sice Bůh – a člověk v jedné osobě –, ovšem sama Marie není takříkajíc božské podstaty. Je to „normální“ žena. Tedy normální… to by bylo trochu silné, nebo spíš slabé slovo. Panna Marie je ženou…, co ženou – člověkem, jediným člověkem, kterému se od Pána Boha dostalo absolutně nejvyšší… jak to jenom správně nazvat… důvěry. Hospodin v Marii svěřil člověku svého jediného syna. Svěřil člověku Boha.
Lukáš Drexler to ve svém článku s názvem Panna Maria – Matka Boží, který vyšel na webu RevueTheofil.cz, nazývá jedním z nejvýraznějších paradoxů křesťanství. Mimo jiné k tomu píše:
Podobně jako nezpodobnitelný Bůh na sebe přijal viditelnou podobu, tak dalším paradoxem souvisejícím s předchozím je to, že Stvořitel se „svěřil“ svému stvoření, kdy se on sám ve svém Synu stal skrze přijaté lidství závislým na svém stvoření, v tomto případě na Marii, která Ježíše kojila, krmila, učila prvním krůčkům, učila ho číst, modlit se… Bůh nebyl na Marii závislý co se týče božství, nýbrž co se týče jeho lidství přijatého z ní.
Zdroj: RevueTheofil.cz
O něco dál, v části článku nazvané Panna Maria není bohyně Drexler píše:
Ještě je namístě dodat, že vyznáním Božího mateřství Panny Marie se z Marie nečiní bohyně. Ona byla, je a bude stvořením, které bylo taktéž vykoupeno drahou a vzácnou Kristovou krví. Bůh ji však pro nás všechny, pro naši spásu obdařil darem, kterého se nikdy předtím ani nikdy potom nedostalo nikomu jinému – svěřil jí svého jediného a milovaného Syna a Maria se s ním, tj. s Božím Synem, ocitla v „lůně“ Otce, v němž Syn věčně spočívá. Lůno zde znamená skutečnou intimitu nitra Otce a intimitu, důvěrnost vztahu Otce a Syna, jejich vzájemné „niterné sdílení“. Maria tak byla po svém „ano“ vtažena do intimního vztahu Otce a Syna (a také Ducha svatého), z nějž pro ni prýštilo tolik milostí, z nichž největší bylo ve svém lůně nosit Boha, aniž by tím bylo umenšeno jeho božství – nebylo umenšeno, ale bylo vtěleno, a to silou jeho nesmírné lásky.
Zdroj: RevueTheofil.cz
Krásné, co říkáte? K tomu vážně nemám co dodat. Pouze malé biblické doplnění. Autor článku říká: Maria tak byla po svém „ano“ vtažena do intimního vztahu Otce a Syna… Pojďme si nyní připomenout, jak k onomu „ano“ došlo, byť jsem si vědom toho, že je to tak trochu nošení dříví do lesa, protože tento příběh jistě dobře znáte. Jelikož ale nové a nové čtení Bible nezřídka přináší nové a nové poznatky a pochopení Písma svatého, přečtu nyní 26.–38. verš 1. kapitoly Evangelia pod Lukáše. Tato část je v Českém studijním překladu nazvaná Marii předpovězeno narození Ježíše.
V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova; jméno té panny bylo Marie.
I vešel k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí obdařená, Pán je s tebou. [Požehnaná tys mezi ženami.]“
Ona však byla tím slovem velmi rozrušena a uvažovala, jaký je to pozdrav.
A anděl jí řekl: „Neboj se, Marie, neboť jsi nalezla milost u Boha. A hle, otěhotníš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování nebude konce.“
Marie řekla andělovi: „Jak se to stane, vždyť nepoznávám muže?“
A anděl jí odpověděl: „Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se [z tebe] narodí, bude nazváno Syn Boží. Hle, tvá příbuzná Alžběta – také ona počala ve svém stáří syna a toto je šestý měsíc té, která je nazývána neplodnou. Neboť u Boha nebude žádná věc nemožná.“
Marie řekla: „Hle, jsem Pánova otrokyně; nechť se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
L 1:26–38 (CSP)
Všimněte si, že anděl Marii říká: „Buď zdráva, milostí obdařená, Pán je s tebou. [Požehnaná tys mezi ženami.]“ Český studijní překlad, stejně jako Pavlíkův studijní překlad Bible, druhou větu o požehnání mezi ženami uvádí v hranatých závorkách; nicméně jiné překlady ji vynechávají úplně. Osobně se domnívám, že je to právě z toho důvodu, který jsem nastínil na začátku tohoto oddílu: Marii se dostalo požehnání – privilegia – nejen mezi ženami, ale mezi všemi lidmi na zemi.
Mám-li tuto část svého povídání zakončit, pak už potřetí a naposledy zopakuji, že Marie je sice matkou Ježíše Krista, je bohorodičkou, nicméně ani to k božství – k tomu, abychom ji mohli označovat za Boha Matku – nestačí. Zároveň to však neznamená, že bychom měli biblický nebo duchovní význam této ženy podceňovat či přehlížet, jak to – upřímně řečeno – protestantské a jiné církve, které nevyznávají Mariánský kult, nezřídka dělají. Chodí kolem Marie po špičkách, stylem PR strategie typu „my nelžeme, jen o tom nemluvíme“, občas málem dělají, že tato žena neexistuje.
Ač ani já osobně nevyznávám všechny ty svátosti, kterými nás obdařuje katolická církev, dost dobře nemůžu ve světle toho, co jsem v tomto dílu řekl nebo citoval, k panně Marii nechovat velkou úctu. Ostatně pokud této ženě svou úctu a svou důvěru projevil sám Stvořitel, bylo by pošetilé, snažit se zpochybňovat jeho mínění.
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, v níž se snažím dobrat zjištění, jestli kromě Boha Otce máme „někde“ hledat i Boha Matku. V předchozí části jsem řekl, že panna Marie Bohem Matkou není. Mno…, jak se zdá, motáme se v kruhu. Ale když už, tak pořádně! Vraťme se proto k Rembrandtovi a jeho obrazu Návrat ztraceného syna. Ten kromě mnoha jiných lidí fascinoval také svého rodáka, nizozemského kněze Henri J. M. Nouwena, který téměř 20 let přednášel na prestižních amerických univerzitách, včetně Harvardu, aby deset let před svou smrtí v roce 1996 odešel z akademického prostředí sloužit do komunity Daybreak pro mentálně postižené lidi, v kanadském Torontu. V roce 1992 dokončil knihu stejného názvu, jako je Rembrandtův obraz – Návrat ztraceného syna. Vřele vám ji doporučuji, je zkrátka úžasná! V češtině ji vydalo nakladatelství Paulínky.
Nouwen se ve své knize věnuje jak samotnému obrazu, tak i pozadí jeho vzniku, Rembrandtovu životu, a v neposlední řadě na výkladu podobenství o marnotratném synu reflektuje i svůj vlastní život. Ve svých 60 letech se obrací nazpět, vidí se nejprve v mladším synu, poté ve starším bratrovi, aby se nakonec, jak sám píše, mohli jeho dva synové v něm samém, proměňovat v soucitného otce.
V kapitole věnované rozboru obrazu, přesněji rozboru postavy otce na Rembrandtovu obrazu také uvádí:
Když teď znovu hledím na Rembrandtova starce, který se sklání nad svým synem a dotýká se jeho ramen, už v tom gestu nevidím jen otce, jenž „svírá syna v náručí“, ale i matku, která hladí své dítě, zahřívaje teplem svého těla a přidržuje ho blízko lůna, z něhož vyšlo. Tak se stává „návrat marnotratného syna“ návratem do Božího lůna, do místa původu jeho bytí; znovu nám evokuje Ježíšovo ponaučení proneseno k Nikodémovi, že je nutné narodit se znovu (srov. Jan 3,3–7).
Zdroj: Kniha Henri J. M. Nouwen: Návrat ztraceného syna | Nakladatelství Paulínky, 2019
Je to snad náhoda, že Nouwen píše o návratu syna do Božího lůna, přičemž před tím citovaný Lukáš Drexler používá to stejné slovní spojení, byť tedy v konotaci s Marií? Slovo lůno může znamenat buďto klín či vnitřní část rodidel, jak praví Slovník spisovné češtiny, nebo také místo uvnitř něčeho, vnitřek, nitro, místo vzniku, prostředí. Oba výklady se nám velmi dobře hodí do přirovnání Boha k matce, kam – jak jste už jistě poznali – pomalu mířím. Nyní však nechám ještě jednu promluvit Henriho J. M. Nouwena. Opět budu citovat z knihy Návrat ztraceného syna:
Skutečným mystériem je, že Bůh jakožto matka je ve svém nekonečném slitování navěky spojena s životem svých dětí. Bůh-matka se stala ze svého svobodného rozhodnutí závislou na svém stvoření, které obdarovala svobodou. Tato volba jí působí zármutek, když děti odcházejí, a přináší jí radost, když se vracejí. Ale její radost nebude plná, pokud se všichni, jimž darovala život, nevrátí domů a neshromáždí se u stolu, který je pro ně připraven.
Zdroj: Kniha Henri J. M. Nouwen: Návrat ztraceného syna | Nakladatelství Paulínky, 2019
Tak to bychom měli. Nouwen vidí v Bohu Otce i Matku a vnímá, jak oběma v jedné osobě nesmírně záleží na člověku. Na svém stvoření. A já to vnímám úplně stejně. Přesto bych ale ještě ono spojení Boha Otce a Boha Matky v jedné osobě zkusil svými slovy co nejjednodušeji a pokud možno co nejsrozumitelněji vysvětlit.
My křesťané vnímáme Boha jako osobu. Není nutné nad tím dlouho přemýšlet, stačí si říct, že pokud se chci obracet k někomu, kdo je živým Bohem, logicky se obracím k osobě. Pán Bůh je ale také Stvořitel. Stvořil zemi a všechno, co je na ní. Jak to stvořil? Slovem. Řekl Budiž světlo, a bylo světlo. A tak dále, však to znáte. Proč o tom mluvím? Protože stvoření není zplození, ke kterému jsou třeba dvě pohlaví. Pán Bůh je zkrátka transcendentní osoba – neplodí, tvoří. Čili kontext, v jakém obecně vnímáme otcovství a mateřství, tedy „střetnutí“ dvou pohlaví, zde jednoduše nedává smysl.
Ovšem pozor! To neznamená, že na sebe Pán Bůh nemůže vzít roli jak obecně vnímaného Otce, tak – což nám před chvílí krásně osvětlil Henri J. M. Nouwen – i roli Matky. Obě role v jedné Boží osobě. A to také Pán Bůh činí. Podobně jako my, lidé. Co jsem to teď řekl? Že Bůh dělá něco podle nás? Hmm…, co když je to naopak? Co když jsme my lidé, jednoduše odkoukali své otcovské a mateřské role od Pána Boha? Přemýšlejte o tom :-)
Myslím, že nyní už můžeme hledání Boha Matky ukončit. Samozřejmě, že je – a vždycky byl – jen jeden jediný Bůh. Nicméně jeho role je stejně tak rolí Otce s velkým O, jako Matky s velkým M. To je zásadní zpráva tohoto mého povídání.
Ano, je pravda, že samotná Bible o Bohu hovoří výhradně v mužském rodu, a nacházíme zde pouze otcovský obraz Boha. To je podle mě dáno hlavně historickými důvody, dobou vzniku Písma. U silně patriarchální starověké společnosti je skoro nemožné si myslet, že by si někdo boha představoval jako ženu. Dobře, pohanské národy měly nejrůznější „dílčí specializované“ bohyně. My se však bavíme o židovském a křesťanském Bohu, o monoteistickém náboženství.
Přiznávám, že následující příklad bude dost na hraně serióznosti, protože se do značné míry jedná o literární fikci, nicméně zeptám se vás: Četli jste knihu nebo viděli film Chatrč? Zde Pána Boha hraje krásná černoška (Octavia Spencer). Je to špatně? Je to snad rouhání, hereze, nebo je to prostě… blbost? Proč nad tím takto hyperkorektně přemýšlet? Vnímání obrazu Boha se jednoduše může měnit jak v času, tak i v každém z nás. Vždyť jsem taky na začátku říkal, že moje sestra Jana, oslovuje Boha v ženském rodu. Myslíte si, že ji kvůli tomu Pán Bůh miluje méně?
Na závěr jen malé zamyšlení nad Boží podobou. Všichni víme, že Boha nikdy nikdo neviděl. Ani Mojžíš, a že ten mu byl zatraceně blízko! Proč nám Pán Bůh nechce ukázat svou podobu? To vypadá tak strašlivě, nebo má snad nějaký tělesný defekt? Nebo si hraje na tajemného, aby nás mohl držet v napětí? To by poněkud nekorespondovalo s jeho milosrdnou povahou, že ano?
Osobně se domnívám, že je to jakýsi nedílný, možná dokonce nutný prvek náboženského mystéria. Víra v něco, co není vidět, na co si nemohu sáhnout – tedy doslova a do písmene duchovní víra – přináší naději. Naději v tomto životě, i naději na život po životě s místem po pravici Ježíše Krista. Apoštol Pavel ve svém listu Římanům, kde v 8. kapitole mluví o budoucí slávě v Ježíši, říká – verše 18–25:
Budoucí sláva
Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena. Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů – neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí.Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.
V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí.
Ř 8:18–25 (CSP)
Naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? To jsou úžasná slova, která by sama o sobě měla stačit k pochopení Boží „neviditelnosti“. A já k tomu přidám ještě jeden krátký verš, který patří k mým nejoblíbenějším z celé Bible. Už jsem ho v tomto podcastu několikrát citoval, a jsem si jistý, že ho ještě znovu a znovu budu opakovat i později. Židům 11:1:
Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.
Ž 11:1 (CSP)
A úplně na konec – ona nespatřitelnost Stvořitele, je z mého pohledu také součástí Boží svrchovanosti; ano, přece jenom to tam trochu je – součást Božího tajemství. Ale z úplně jiného důvodu, než proto, aby nás Hospodin napínal k prasknutí. Člověk jednoduše dost dobře nikdy nemůže cele poznat svého Stvořitele. Proč? Protože by se tím zařadil po jeho bok – sám by stal Bohem. A jak už jsem řekl, Bůh je jen jeden. Bůh Otec i Bůh Matka v jedné osobě.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!