Textová verze epizody podcastu O bohabojnosti…
Petr Lindner | 9. 11. 2022
Současné křesťanství nás učí, že Boha se rozhodně nemáme bát. Už jsem to v tomto podcastu říkal v epizodě O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero – zapomeňte na to, co vám říkaly babičky: „Petříčku, když budeš zlobit, Pán Bůh tě potrestá“. Hospodin není vousatý dědula, sedící na obláčku na obloze a přísným zrakem hodnotící naše konání, aby v případě, že spatří nějakou nepravost, ihned seslal blesky a hromy. Bůh je láska, o tom jsem mluvil zrovna v minulém dílu Slovo nakrátko: Peřina lásky. Nicméně je ale pravda, že v samotné Bibli se nezřídka setkáváme se slovy, vyzývajícími k bázni před Bohem. Jak to tedy je? Máme se Boha bát?
Na tyto a podobné otázky se vám v dalším dílu podcastu Biblická jména a úsloví budu, jako vždy tak nějak po svém, snažit odpovědět. Od mikrofonu vás zdraví a příjemný zážitek – bez jakékoliv ironie i u takovéhoto tématu – přeje Petr Lindner.
Pojďme rovnou k věci. Otevírám Bibli, abych přečetl několik ukázek, kde je psáno, že bychom se měli bát Boha. Vybral jsem čtyři citace – dvě ze Starého a dvě z Nového zákona, i když, jak ti, kdo Bibli čtou, dobře ví, podobných příkladů by mohlo zaznít mnohem více.
Začneme 33. žalmem, který má v Českém studijním překladu, z něhož budu nejprve číst všechny ukázky, název Jásejte, spravedliví, v Hospodinu. Prvních sedm veršů je chválou, přesněji výzvou ke chvále Hospodina, aby v podobném tónu tento žalm pokračoval dál od 12. verše. Ovšem mezi tím, ve verších 8 až 11 zaznamenáváme poněkud ostřejší tón řeči. Poslouchejte:
Boj se Hospodina, celá země! Třeste se před ním, všichni obyvatelé světa! Vždyť on řekl a stalo se. On přikázal a uskutečnilo se. Hospodin ruší rady národů, maří lidské plány. Rada Hospodinova obstojí navěky, plány jeho srdce z pokolení do pokolení.
Ž 33:8–11 (CSP)
Jakoby nestačilo, že se má Hospodina bát celá země, ještě zde čteme, aby se před ním doslova třásli všichni obyvatelé světa. To je docela drsné a hodně nesmlouvavé.
Ale nezdržujme se, a přejděme k další citaci z Bible. Pro druhou ukázku ze Starého zákona jsem vybral závěr knihy Kazatel – 13. a 14. verš poslední, 12. kapitoly:
Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.
Kaz 12:13–14 (CSP)
Autor knihy Kazatel nám nejen klade na srdce, abychom se báli Boha a zachovávali jeho příkazy, ale navíc nás ještě varuje před Božím soudem, jemuž nic z lidského konání není skryto. Lidově řečeno, před Bohem se neschováš. Ale k tomu se ještě vrátím o něco později.
Nyní pojďme otevřít Nový zákon, a podívat se do 1. kapitoly Evangelia podle Lukáše, kdy Ježíšova matka Marie navštívila Alžbětu čili matku Jana Křtitele. Budu číst 46. až 50. verš:
A Marie řekla: „Má duše velebí Pána a můj duch se rozveselil v Bohu, mém Zachránci, že pohlédl na ponížení své otrokyně. Hle, vždyť od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, protože mi Mocný učinil veliké věci. Svaté je jeho jméno a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kdo se ho bojí.
L 1:46–50 (CSP)
Marie jasně říká, že Boží milosrdenství je určené pro ty, kdo se ho – čili Boha – bojí. Budiž. Nebudu to komentovat – poslechněme si ještě poslední citaci z Bible. V 10. kapitole knihy Skutků dostává apoštol Petr ve vytržení pokyn od Ducha Svatého, aby navštívil setníka Kornelia. Když poté vchází do jeho domu a začíná mluvit, svou řeč uvádí těmito slovy – 34. a 35. verš:
Petr otevřel ústa a řekl: „Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost.“
Sk 10:34–35 (CSP)
Bohu je milý ten, kdo se ho bojí… tak, to by snad stačilo. Čtyři ukázky, ve kterých se jasně píše Boj se Hospodina, Boha se boj, a dvakrát milosrdenství pro ty, kdo se ho bojí.
A teď se v tom vyznejte… Na jednu stranu se učíme, že Bůh je láska, na druhou stranu v Bibli jasně čteme, že se ho máme bát. Kde je tedy příslovečné jádro pudla? Chce se mi odpovědět rovnou – v jazyku, jakožto způsobu komunikace. Ale pojďme si to probrat postupně. Bibli teď na chvíli vrátíme na své čestné místo v knihovně, a vytáhneme z ní nejprve Slovník spisovného jazyka českého z 60. a 70. let minulého století. Zde se u pojmu bohabojný píše toto:
Bohabojný: bojící se boha; žijící v bázni boží; zbožný
Zdroj: Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
Mno…, to jsme si moc nepomohli. Ale zkusme ještě modernější Akademický slovník současné češtiny, který vydává, alespoň pro mě nejvyšší autorita přes naši řeč, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. A nejvyšší autorita hovoří takto:
Bohabojný: mající úctu k Bohu, žijící podle náboženské morálky, zbožný
Zdroj: Akademický slovník současné češtiny
Halelujá! Pomiňme pojem – zůstanu-li u psích přirovnání – studený jako psí čumák, totiž náboženská morálka, a zastavme se u slova úcta. Přesně k němu jsem se, jak naprosto nepokrytě přiznávám, chtěl dopracovat. Nahradit slovo bázeň pojmem úcta!
Ještě, než se ale dostanu k rozvedení své myšlenky nahrazení bázně úctou, vyměňme znovu akademické slovníky za Bibli – a podívejme se na ony čtyři citované ukázky bohabojnosti také v jiných překladech než v Českém studijním, ze kterého jsem před chvílí četl. Jak asi tušíte, budeme pátrat, jestli se v nich taktéž nenachází slovo… úcta.
Nejprve 8. verš 33. žalmu. Na bázni před Hospodinem lpí nejen Český studijní, ale také většina ostatních překladů Bible. Nicméně výjimkou je moderní překlad Bible21, který místo veršů Boj se Hospodina, celá země! Třeste se před ním, všichni obyvatelé světa! uvádí toto znění: Měj v úctě Hospodina, celá zem, všichni obyvatelé světa, ctěte jej! A pak také Studijní překlad Miloše Pavlíka, známý svou doslovností, říká: Nechť má, všechna země, před Hospodinem úctu, nechť před ním pociťují bázeň všichni obyvatelé světa!
Jak jste sami slyšeli, Bible21 svůj překlad zakládá výhradně na úctě k Bohu. O tom, že bychom se ho měli bát, zde není ani vidu, ani slechu. Miloš Pavlík pak sice úctou začíná, ale k jakési – jak zde můžeme cítit – spíše posvátné bázni přesto vyzývá. Nevadí, pojďme dál.
Závěr knihy Kazatel se opět liší v překladu Bible21 a Studijním překladu Miloše Pavlíka. Ten místo věty Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, uvádí Měj v úctě Boha a dbej jeho rozkazů. Ani zde se tedy nemusíme bát, nýbrž bychom měli vzdávat Bohu úctu. Bible21 je tentokrát trochu konzervativnější – říká: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání. Nicméně i mezi zvoláním Boha se boj a Měj bázeň před Bohem cítíme jakousi jemnou, ale přesto zřetelnou nuanci. Už to zkrátka není řečeno tak ostře a nekompromisně.
Dobře, pojďme do Nového zákona. V první ukázce Marie na konci říká …milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kdo se ho bojí. Slovo bojí, najdete ve všech českých překladech, s výjimkami… ano, opět je to Bible21, kde stojí znění: …jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí, trvá od pokolení do pokolení. A druhým překladem, ve kterém je slovo bojí nahrazeno pojmem ctít, je Slovo na cestu. Zde čteme: ale neustále se slitovává nad těmi, kteří ho ctí v kterékoliv době.
No a konečně v poslední citaci z 10. kapitoly knihy Skutků říká apoštol Petr, že Bohu je milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost. Bát se, člověk musí ve všech českých překladech, mimo tří výjimek. Asi už pro vás nebude překvapením, že jednou z nich je opět Bible21. Pětatřicátý verš zde zní: ale v každém národě se mu líbí, kdokoli ho ctí a koná spravedlnost. Bibli21 sekunduje i zde parafrázovaný překlad Slovo na cestu, kde můžeme číst: a že je mu milý člověk z kteréhokoliv národa, když ho ctí a jedná správně. Že už to začíná být trochu nuda? Nenechte se mýlit! Ještě je zde třetí výjimka, kterou představuje Český evangelický překlad Bible. Ten říká: ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.
To se nám to ale pěkně seřadilo. Od bázně přes uctívání k víře. Nevím, jak to vidíte vy, ale já zde spatřuji velký smysl této posloupnosti, dokonce v ní vidím i jakousi logiku.
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví na téma bohabojnost. V následující části opustím poněkud suchopárnou biblickou investigativu, abych se ujal vlastního výkladu.
Jestli něco naprosto jednoznačně odmítám, pak je to názor, že Boha je třeba se bát – ve smyslu mít z něj strach. Žít v hrůze z toho, že mě Pán Bůh potrestá, když si ráno nevyčistím zuby, nebo na chodbě nepozdravím sousedku – ne proto, že bych byl hulvát, ale protože zrovna přemýšlím o novém dílu podcastu –, to vážně odmítám. Užívám si Boží lásky, kterou se snažím hledat ve všem a ve všech kolem sebe. Stvořitel není dráb, ale milující Otec.
Ale… jak my křesťané víme, a jak bylo také naznačeno v citaci z knihy Kazatel, jednoho dne všichni – živí i mrtví – staneme před Božím soudem. Nechci se pouštět do žádné eschatologie, protože se na to jednak necítím dostatečně erudovaný, a jednak je to složitá, obsáhlá a také hodně nejednoznačná problematika. Otázku, jestli a jak budou souzeni i ti, kdo ve svém životě přijali Ježíše, nechám na jindy, a možná spíš i lidem moudřejším, než jsem sám.
Nicméně jisté je, že Pán Bůh o všech našich skutcích ví. Jak o těch dobrých, tak i o těch špatných. Má nás v merku, a nic mu neunikne. Bylo by bláhové domnívat se, že pokud nějakou svou nepravost dokážeme utajit před ostatními zde na zemi, nevidí to ani Pán Bůh. Nejen, že to má ve svém hledáčku naprosto zřetelně, ale dokonce to ví ještě dřív, než sami zhřešíme. Jak jsem poznamenal na začátku – před Bohem se zkrátka neschováš.
Mimochodem, budete-li si tuto skutečnost dostatečně uvědomovat, velmi pravděpodobně se díky ní lehce zbavíte svých alespoň malých „hříšků“. Já jsem se například právě pomocí uvědomění si této „permanentní Boží sledovací kamery“ v podstatě odnaučil lhát. Ne, tak to bych lhal :-) Nejsem dokonalý ani svatý. Ale s vědomím toho, že Pán Bůh moc dobře vidí každé mé konání, se jednoduše bráním používat takové ty malé, hloupé, někdy i domněle milosrdné lži. Dlužno dodat, že těm „velkým“ nepravdám se pochopitelně vyhýbám také. Jednoduše si uvědomuji, že lhát jinému člověku, a to i v nejmenším, není nic, na co bych měl být pyšný nejen sám před sebou, ale také, nebo možná hlavně před svým Otcem Stvořitelem. Proč ho zbytečně zarmucovat, když to jde i bez toho? Proč trápit někoho, kdo mě miluje, a říká dobře, že jsi?
Ne, to jsem neodbočil, Boží láska k našemu tématu nedílně patří. Nicméně stále ve vzduchu visí otázka: Máme se tedy přesto Boha bát? Ne kvůli tomu, že by nás potrestal hned – dal nám pokutu na místě –, ale proto, že si naše hříchy hezky pěkně zapisuje, dělá si u našeho jména černé tečky a pedantsky pečlivé poznámky – aby to pak všechno podtrhl a sečetl nám to u posledního soudu? Mno… nad tím už bychom měli vážně přemýšlet.
Opět je to jen můj názor, ale ani tak si nemyslím, že bychom měli žít ve strachu z Boha či posledního soudu. Život „s prioritou radosti“ je mnohem lepší než utrápené přežívání s vidinou nejasného konce. Ale jak žít v radosti a zároveň v bohabojnosti? Jednoduše. Boha se nebát, nýbrž jej ctít. Nahradit pojem bohabojnost jakousi nejvyšší formou úcty. Možná dokonce až posvátnou úctou. Přesně tak, jak slovní spojení bát se Boha nahrazují v citovaných ukázkách z Bible některé české překlady. Jednoduše žít s vědomím Boží přítomnosti, dokonce ještě lépe žít v Boží přítomnosti, a – jak se praví v knize Kazatel – při zachování jeho přikázání. Bohabojnost čili v mém překladu ona nejvyšší až posvátná úcta k Bohu, k Otci Stvořiteli, nás v nejlepším smyslu slova přibližuje k Boží lásce. Nikoliv ke strachu z Boha…
A jdeme do finále. Předchozí část jsem zakončil slovy o přiblížení se k Bohu. V souvislosti s tím bývá také zmiňovaná takzvaná křesťanská mystika, coby jakési transcendentní sjednocení člověka a Boha. Omlouvám se, že se vyjadřuji velmi zjednodušeně, ale křesťanská mystika je další z témat pro moudřejší lidi než jsem já, a vyžaduje mnohem větší prostor. Nicméně nakousl jsem ji zde z toho důvodu, že jsem při přípravě tohoto dílu podcastu narazil na článek Pavla Keřkovského s názvem Mystika a bohabojnost, který vyšel ve 4. čísle evangelického měsíčníku Protestant v roce 1999. Odkaz na celý článek najdete v textové verzi této epizody podcastu na webu Biblismy.cz, já se nyní pokusím z něj udělat co možná nejsmysluplnější výtah, protože si myslím, že má k našemu dnešnímu tématu mnoho co dodat. Velmi zajímavý až možná klíčový je hned první odstavec článku:
Starozákonní texty nehovoří o mystice či mysticích, nýbrž o bohabojných, o zakoušejících bázeň Hospodinovu. Cílem není jednota s Bohem, sjednocení v hlubinách duše ani na výšinách duchovně dobrodružného výstupu k Bohu, nýbrž otevřenost vůči časovému rytmu slova – oné neuchopitelné úcty promlouvající k srdci člověka. Člověk najednou rozpoznává osobní i společenský rozměr viny. Prožívá očištění od viny, setkává se s výzvou, a získává sílu k odpovědi. Bohabojný neusiluje o tajemné sjednocení a chvilkové ulpění v zážitku absolutna. Cílem je nepochopitelné uschopnění k vykročení do každodennosti. Všednost získává pojednou svou důstojnost.
Zdroj: Pavel Keřkovský: Mystika a bohabojnost | Protestant 4/1999
Znovu se omlouvám, ale nečekejte ode mě fundovaný komentář k tomuto textu, snad jen kromě toho, že jej považuji za velice působivý, osobně mě silně oslovuje, a troufám si tvrdit, že také koreluje s mým názorem na bohabojnost ve smyslu onoho přiblížení se k Bohu díky jeho uctívání. Jenom poznámka: slovem uctívání zde vůbec nemyslím náboženské liturgie a rity, nýbrž zachování – jak jsem ji nazval já – nejvyšší formy úcty k Boží osobě. Bohabojnost tedy představuje jakousi imanentní „přízemní“ přítomnost, odlišnou od transcendentní mystiky, vznášející se v neuchopitelných sférách.
Ostatně Pavel Keřkovský dále ve svém textu píše, že bohabojnost jde opačným směrem nežli mystika, která touží po sjednocení a dokonalosti snad proto, že si je vědoma nedokonalosti lidského myšlení.
[Bohabojnost] ví o možnosti korupce bázně, pokud lidské srdce odpadne a spokojí se se zvykem nebo něco vymáhá (Iz 29:13–14). Bohabojnost neusiluje o sjednocení, nýbrž o nečekaný zrod odpovědnosti při setkání se svatostí Boží (trojí chvála – 6,3). Bázeň je u Izaiáše jiným výrazem pro víru.
Zdroj: Pavel Keřkovský: Mystika a bohabojnost | Protestant 4/1999
Keřkovský ve svém článku uvádí jako modelový příběh bázně 6. kapitolu knihy Izaiáš, od 5. verše, ale to už si přečtěte sami. Znovu opakuji, odkaz na článek najdete v textové verzi tohoto dílu podcastu na webu Biblismy.cz.
Mně nezbývá jen suše konstatovat, že bohabojnost, nebo – jinými slovy řečeno – nejvyšší forma úcty k Bohu, je jednoduše schopnost přiblížení se k Boží lásce, kterou si může osvojit každý, kdo o ni stojí. Ne všichni jsme mystiky, ne každý zvládá kontemplaci. Ale cítit, nebo možná jednodušeji – uvědomovat si – ve svém srdci Boží přítomnost, a slovy Bible kralické ostříhat se jeho přikázání, je pro člověka… nebojím se říct, prostě jednodušší a řekněme i srozumitelnější a možná i přirozenější.
Na konec jen malé vysvětlení – nerad bych, abyste si snad mysleli, že mám něco proti křesťanské mystice a mystikům. Naopak, velmi je ctím, i když zase ne tak, jako Pána Boha :-)
Od bázně jsme se přes uctívání dostali k víře, ba co dím, dotkli jsme se i křesťanské mystiky. Myslím, že právě teď je nejvyšší čas tento díl ukončit. Na závěr proto jen zopakuji, o čem tato epizoda pojednávala, a o čem jsem také bytostně přesvědčený – čemu s Ježíšem v srdci věřím: Boha vůbec není nutno se bát. Babské povídačky o tom, jak nás Bůh potrestá za to či ono, nechme minulosti nebo křesťanským vtipům. Bohabojnost je jen jiné slovo pro uctívání našeho Pána, který nás miluje – a jestli po něčem touží nejvíc, tak je to předání veškeré své Boží lásky člověku, kterého stvořil.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!