Spiritualita dle sčítání lidu 2021

V loňském roce proběhlo po deseti letech opět sčítání lidu českého, což bezpochyby víte. A jistě také víte, že jeho součástí byly také otázky týkající se náboženského vyznání. Otázky nepovinné, na které každý mohl, ale nemusel odpovědět. Před nedávnem vydal Český statistický úřad první výsledky sčítání, mezi nimiž také figurují data s názvem „Náboženská víra“. Na základě zveřejněných výsledků se samozřejmě objevily nejrůznější komentáře, na sociálních sítích se o nich debatuje jak v křesťanských skupinách, tak i mimo ně. Já jsem se na tato čísla taktéž se zájmem podíval. Co si o nich myslím? Čtěte dál :-)

Podle souhrnného grafu za tři dekády do roku 2011 klesl počet lidí, kteří se označují za věřící, na více než polovinu (z 4,52 milionu na 2,17 mil.). Při loňském sčítání se toto číslo poprvé lehounce zvýšilo na 2,33 milionů věřících, což je nějakých 22 % z celkového počtu obyvatel Česka. Musíme samozřejmě vzít v úvahu, že se zvýšil i celkový počet obyvatel. I tak se ale počet věřících mírně, ovšem statisticky skoro nevýznamně, procentuálně zvýšil. Každopádně tak jako tak to stále ukazuje na to, co všichni víme – Česko je velmi sekulární společnost. Například naši slovenskí bratia se pravidelně přiznávají ke zhruba trojnásobku procentního zastoupení věřících ve společnosti.

Na hlavním grafu ale vypadá zajímavě také počet lidí bez náboženské víry, který se za deset let zvýšil z 3,6 na 5,03 milionu. To na první pohled nevyznívá vůbec dobře. Ovšem na tuto část grafu je třeba se dívat v kontextu s počtem těch, kteří odmítli odpovědět. Dohromady totiž obě data tvoří plus-minus stejný součet jako v roce 2011. Jde proto o de facto jednu skupinu lidí, z níž se loni větší procento přiznalo ke své nevíře. Jak to mají ti, kdo neodpověděli, nevíme ani v posledním, ani v žádném předchozím sčítání. Klidně mohou patřit jak k nevěřícím, tak i k věřícím… pojďme proto opustit spekulace a věnovat se jen červené části grafu – 2,33 milionu věřících lidí v České republice.

Z kostela domů

Z celkového počtu lidí, kteří se ve sčítání přiznali k víře, se větší polovina – 1 374 285 respondentů hlásí k příslušnosti „k církvi, náboženské společnosti nebo směru“, jak tato data prezentuje ČSÚ. Méně než milion, 960 201 lidí, se pak k žádné církvi nebo náboženské společnosti nehlásí. Tato dvě čísla představují velký posun oproti roku 2011 – posun směrem od „institucí“ k „domácí víře“.

Největší Církev římskokatolická ztratila dalších skoro 350 tisíc členů, „evangelíci“ i „husité“ přišli taktéž o nikoliv nevýznamnou část věřících. Tyto tři církve hlásí úbytek členů o 30 až 38 %, což rozhodně není málo. Sečteno a podtrženo – skoro 255 tisíc lidí „uteklo“ z církví, byť za věřící se podle toho, jak vyplnili dotazník při sčítání lidu, stále považují.

Když bych výsledky sčítání lidu v roce 2021 – v ohledu náboženské víry – zjednodušil na dřeň, pak zde máme dvě důležitá čísla, která lze interpretovat asi takto:

• Věřících v Česku (tedy těch, kteří se k víře přiznali) je málo – 2,33 milionu čili cca 22 % obyvatel
• Věřící v Česku se odklánějí od církví, aby „konvertovali“ k domácí víře

S nadějí v srdci

Protože se na téma „sekularizace moderní společnosti“ či chcete-li „spiritualita v dobách blahobytu“ chystám někdy (ještě letos :-)) natočit jeden z dílů podcastu Biblická jména a úsloví, tento svůj komentář se pokusím co nejvíce zkrátit a zjednodušit. 

Úbytek lidí, kteří věří v něco, co je eufemisticky řečeno nad nimi (sčítání nespecifikuje náboženství, takže nevíme, kolik je křesťanů, a kolik jiných náboženství) podle mého názoru způsobuje ztotožnění se s hodnotovou orientací moderní západní společnosti. Orientací na výkon, orientací na úspěch, orientací na majetek… na sebe. Na všechno to, co Bible a Ježíš Kristus staví nikoliv na první, ale na poslední místo. 

To, že tradiční církve při takovém nastavení hodnotových měřítek mají problém, je naprosto logické a nevyhnutelné. Ale i kdybych odhlédl od – nebojím se použít to slovo – pokřivených hodnot společnosti, pak nelze nevidět, že současná doba je zároveň nesmírně dynamická. Tedy po pravdě, ono už to trvá delší čas. Jenže pokud tradiční církve zůstávají stát v minulém století (možná ještě dál), nelze se divit tomu, že se do nich lidé nehrnou, naopak, že je opouštějí. Starodávné liturgie s rity, kterým rozumí už jen studovaní teologové, to není nejlepší způsob, jak oslovit člověka 21. století.

Samozřejmě, že podstata křesťanství je stále stejná. I Bible je stále stejná, a Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i navěky (Ž 13:8). To se díky Bohu (sic!) nemění. Ale mění se způsob komunikace. A to tak, že zásadně. I o tom se chystám namluvit jeden z dílů své biblické samomluvy, takže tento článek už povedu k závěru.

Abych však nekončil jen otevřenými otázkami… ani přes neutěšená čísla Českého statistického úřadu nejsem pesimistou. Sám za sebe stále vnímám to, co nám křesťanství dává vrchovatou měrou – naději. Ne, nejsem naivní, nemyslím si, že by se snad jednoho krásného dne celý svět přiznal k Ježíši Kristu. Věřím ale tomu, že mnoho lidí, kteří dnes urputně, ale marně hledají „světskou slávu“, se dříve či později k pánu Bohu obrátí. Obrátí se ke Stvořiteli, k Přímluvci, Vykupiteli a Spasiteli. Protože zkrátka zjistí, že žádná lepší cesta není.

Pokud k tomu aspoň jedním biblickým hořčičným zrnkem přispěje i tento web a podcast, budu šťastný.

Hořčičné zrno
Předložil jim jiné podobenství: „Království Nebes je podobné zrnu hořčice, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní byliny a je z něho strom, takže přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích.“

Mt 13:31–32