Textová verze.
(Podcast můžete poslouchat zde)
Petr Lindner | 19. 7. 2026
Bonusový díl k trilogii Poznat Boha jsem původně vůbec neměl v úmyslu vytvářet. Nicméně moje milovaná sestra v Kristu Katka mně před nedávnem napsala: „Teď jsem v jednom podcastu slyšela otázku: Stvořil Bůh člověka k obrazu svému, nebo naopak člověk Boha k tomu svému?“ To mě zaujalo a řekl jsem si, že jde o správně provokativní myšlenku k předchozímu mikroseriálu Poznat Boha. Jestli se mi toto téma podařilo dobře zpracovat, to už ale musíte posoudit sami.
Ze svého improvizovaného studia vás zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví v jedné osobě, Petr Lindner.
Nejsem mluvčím všelikého křesťanstva, i tak si ale myslím, že o stvoření člověka k obrazu Božímu, není třeba – alespoň tedy mezi lidem věřícím – zbytečně polemizovat. Bůh se nám dává poznat v Bibli a hned na jejím začátku, v první kapitole knihy Genesis, je psáno:
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
Gn 1,26–27 (ČEP)
Sice jsem řekl, že o stvoření světa, potažmo pak člověčího druhu, není třeba zbytečně polemizovat, na druhou stranu však vím, jak málo se na jeho výkladu věřící společenství, či dokonce teologové shodnou. Každý z těchto hlasů do něj vnáší svůj způsob, jak čte Písmo, o vlastních zkušenostech s křesťanskou vírou ani nemluvě. Avšak pro tento díl podcastu budu vycházet z prosté premisy – je to psáno v Bibli. Prosím, nepodezírejte mě z fundamentalismu, jde jen o čistě praktické zjednodušení kvůli zachování snesitelně dlouhé stopáže :-)
Člověk byl tedy stvořen k obrazu Božímu, ovšem toto postavení poněkud komplikuje skutečnost, že jsme byli zároveň stvoření jako lidé svobodní a nadto myslící. Přičemž pojem myslící může nabývat mnoho podob – to všichni víme a do detailů bych raději snad ani nezacházel. Skoro jisté však je, že ani ne tak stvoření Boha – to asi není správné slovo –, ale jeho přizpůsobení vlastnímu obrazu, patří ke svobodnému lidskému myšlení odpradávna. Takže zdánlivě nesmyslná, reálně však krásně provokativní otázka, jestli stvořil Bůh člověka k obrazu svému, nebo si naopak člověk Boha přizpůsobuje vlastním představám, je rozhodně na místě.
Nechci být vůči Bohu neuctivý či snad drzý, ale nemůžu se zbavit pocitu, že si za to tak trochu může sám. V předchozích třech dílech tohoto podcastu se společným názvem Poznat Boha jsem mimo jiné řekl, že plně ho v tomto životě dost dobře poznat nejde. A to naprosto logicky dává prostor k našim domácím teologickým výtvorům, které vznikají vždycky tam, kde máme víc odvahy, někdy spíš víc pýchy a drzosti než informací a vzdělání, k nejrůznějším domněnkám, které se často tváří jako jistoty, vlastním konstrukcím, jež si člověk rád doplní tam, kde Bůh mlčí – ale i tam, kde mluví naprosto jasně; a co si budeme povídat, někdy vedou snahy o přizpůsobení, nebo možná dokonce přivlastnění si Boha obrazu svému až k čirým nesmyslům a fantasmagoriím.
Ale nejde o nic nového pod sluncem. Rozhodně se nejedná o stav 21. století, svádět to na dobu internetovou, umělou inteligenci a jiné by bylo asi pošetilé. Přizpůsobování Boha vlastnímu obrazu se děje v podstatě už od stvoření člověka. Bible o tom hovoří, myslím, naprosto zřetelně.
A nebudeme-li naivní ani takzvaně hyperkorektní, pak si nutně musíme přiznat, že v novodobých dějinách křesťanství to bohužel byla nezřídka samotná církev, která si obraz Boha ohýbala tak, jak se jí to hodilo k ovládání svých oveček. Chci věřit tomu, že dnes už se tak neděje, a jestli ano, pak v opravdu pouze výjimečných případech.
No a konečně, nebudu-li já sám namyšlený a nepokorný, musím si taktéž mnohdy přiznat kus „nezdravé fantazie“ vůči vlastním představám o Bohu. Jen doufám, že ji příliš nepromítám do tohoto podcastu. To bych vážně nerad :-)
Řeknu to trochu neobratně, ale hlavní „problém mezi člověkem a Bohem“ spočívá v tom, že Bible – jakožto hlavní zdroj poznání Boha – jej popisuje lidským jazykem. Používá lidské obrazy, aby byl Bůh člověku pochopitelný. Jenže Bůh není člověk. Prorok Izajáš v 55. kapitole stejnojmenné biblické knihy píše:
Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.
Iz 55,8–9 (ČEP)
Svrchovaný…, to je to správné slovo a to zde Bůh o sobě jasně říká. Slovník spisovného jazyka českého k pojmu svrchovaný uvádí: ničím neomezený, nikomu neodpovídající; (naprosto) nezávislý, suverénní.
Otázka zní: Jsme ochotní to přijmout? Přece o sobě říkáme: Člověk je pán tvorstva. Skutečně? Pojďme se u tohoto úsloví na chvíli zastavit.
Jeho původ je očividně biblický. Ostatně ta slova už na začátku zazněla: Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. (Gn 1,26 /ČEP/) Ať lidé panují… Jenže zde slovo panovat znamená spíše spravovat. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. (Gn 2,15 /ČEP/) Píše se ve 2. kapitole knihy Genesis. Člověk se má o svou zemi starat a chránit ji – to je ten správný způsob panování.
Jenže nástup humanismu v renesanci, a potom osvícenství spolu s vědeckotechnickou revolucí v sedmnáctém a osmnáctém století, původní biblický význam panování člověka výrazně sekularizovaly. Z biblického správce se stal „pán tvorstva“, který si zemi podmaňuje silou a technologiemi. Boha k tomu nepotřebuje. A když už si jeho existenci připustí, dá mu takovou tvář a vlastnosti, jaké se nejlépe hodí jemu samotnému. Protože když Boha poznat nejde úplně, člověk si tu prázdnotu ochotně vyplní vlastní představou o tom, jak vysoko vlastně stojí…
Mno…, taky máte pocit, že se točíme v kruhu? Nemám pro vás rozuzlení, ale přesto něco málo ano. V tomto podcastu často říkám, že se mi nelíbí vytrhávání biblických veršů z kontextu. Ne, že bych to nyní udělal, ale když jsem citoval Izajáše, vzal jsem jen střední část velmi silné pasáže 55. kapitoly této knihy. Nyní si ji poslechněte celou. Izajáš 55, verše 6–11:
Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“
Iz 55,6–11 (ČEP)
O střední části této citace, tedy o Boží svrchovanosti, jsem už mluvil. Před ní se v prvních dvou verších nachází výzva k pokání. Výzva k pokoře. Ne k pokoření, jak je pokora nezřídka mylně vykládaná, ale k uvědomění si skutečné vlastní velikosti před Bohem. Všimněte si, že jsem použil slovo velikost, přestože by sem syntakticky možná lépe seděl pojem malost. Jenže já věřím, že před Bohem není nikdo tak malý, aby měl být i takto nazývaný.
Desátý verš o lijáku a sněžení z mého pohledu říká asi toto: Ne každý den v životě je sluncem zalitý. Hustý déšť a sněhem zasypaná krajina však může člověka tříbit, pomáhat mu k uvědomování si své správné – opět použiju to stejné slovo – velikosti. Nechci sem moc tahat oblíbené klišé Všechno špatné je pro něco dobré, ale je pravda, že i negativní zkušenosti mohou vést k pozitivnímu vyústění. Ostatně říká to také Izajáš: [déšť a sníh] se nevrací zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Zde jen malá mentorská poznámka ke slovům nevrací se zpátky: Jen hlupák opakuje stejnou chybu a čeká, že výsledek bude jiný.
No a konečně poslední část propojuje celou citaci s jejím začátkem. Nejprve se píše: Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Na konci pak čteme: Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. Když čteme nebo slyšíme Boží slovo, Bůh s námi aktivně něco zamýšlí. Už jsem v tomto podcastu citoval slova jezuity Petra Koláře:
Bůh není schovaný v popsaných stránkách nebo kdesi mezi nimi. Nevypadne, když Bibli obrátíš a zatřepeš s ní. Základní teze současných biblistů říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Zjednodušeně řečeno: Boží slovo je událost, nikoliv zápis.
Zdroj: Josef Beránek: Hovory s Petrem Kolářem (Nakladatelství Cesta ©2002)
Teď se skutečně kruh uzavřel, protože jsme opět skončili u Bible. Skončili? Nebo zde možná spíš začínáme? Mno…, pokud se kruh uzavřel, tak jsme u ní vlastně pořád :-)
Na konci tohoto bonusového dílu k trilogii Poznat Boha bych se rád vrátil k jejímu třetímu dílu o Ježíši Kristu. Bible je základ, o tom nemůže být sporu. Bible nám zjevuje Ježíše a ten je živým Božím vysvětlením. Už jsem od několika křesťanů slyšel: „Když si v životě s něčím nevím rady, říkám si, co by v této situaci udělal Ježíš.“ To se mi zdá jako dobrá cesta. A Ježíš je, jak víme, cesta, pravda a život. Cesta k němu jsou události Božího slova, jak říká Petr Kolář, a já si dovolím dodat – samozřejmě také modlitba.
Pane Ježíši, veď nás tímto životem tak, abychom nebyli „pány tvorstva“, ale dobrými správci toho, co nám Bůh svěřil. Uč nás úctě k lidem i k zemi. A dej nám pokoru před Bohem i před člověkem.
Amen.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.