Textová verze epizody podcastu 110 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Dědičný hřích a vina otců na synech
Petr Lindner | 24. 10. 2024
Jedním z pojmů, které se používají pravděpodobně pouze v souvislosti s křesťanstvím, je slovní spojení dědičný hřích. Jde o teologický termín, který má vcelku jasný výklad, ale jak už to bývá, mezi lidmi kolují také více či méně zkreslené představy o tom, co dědičný hřích znamená a jak si ho vysvětlovat. Tak si o něm i o jiných problémech výkladu Božího Slova pojďme chvíli povídat.
K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.
Dědičný hřích se někdy také nazývá prvotním hříchem. Přestože tyto dva pojmy nejsou ze sémantického pohledu příliš srovnatelné, druhý termín čili prvotní hřích nás vcelku spolehlivě navádí ke správnému kořenu výkladu. Prvotní hřích má na svědomí Adam s Evou. To, aspoň myslím, všichni víme. První lidé na této planetě byli stvoření jako bezhříšní, měli dokonale odrážet Boží obraz. Dopadlo to však „trochu“ jinak – to asi také každý ví. Ale pokud snad o prvním hříchu Adama a Evy slyšíte poprvé, doporučuji vám, poslechnout si epizodu tohoto podcastu s názvem… to byste neuhádli… Adam a Eva :-)
Nicméně právě na prvotním hříchu je založená jeho dědičnost. Od této doby, tedy vlastně hned od počátku lidstva, se zkrátka každý člověk rodí jako hříšný. Je to, jedním slovem, danost. My lidé s tím nemůže nic udělat. Každý z nás je už okamžikem svého narození hříšný. Není to ale tak, že by snad všechna miminka v porodnici byla apriori zločinci. Dědictví prvotního hříchu spočívá takříkajíc ve „schopnosti hřešit“. Ale nepodléhejte panice nebo snad beznaději, postupně se pokusím vysvětlit, že to není tak horké, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Každopádně hřích, ať si pod tímto slovem představíte cokoliv, má asi vždycky negativní vyznění. Hřích vnímáme jako něco špatného, minimálně nevhodného, často zakázaného. A my lidé si za jakékoliv přestoupení automaticky dosazujeme trest, nebo alespoň hrozbu trestu. O spravedlnosti jako takové bychom mohli vést nekonečnou debatu, avšak to, že – zločin a trest k sobě neoddělitelně patří, vnímáme jako samozřejmost.
Budeme-li se nyní pohybovat pouze v lidské rovině, pak, když ne naše vlastní, řekněme, morální nastavení, tak alespoň strach z případného trestu by nás měl odradit od páchání věcí nedovolených či zakázaných. Jednoduchý příklad: Vím, že nesmím jezdit autem na červenou. Protože jsem – za prvé – toto pravidlo, jako jeden z mnoha zákonů, které umožňují lidem mezi sebou doslova přežít, přijal. Za druhé vím, že pokud bych ho porušil, mohl bych způsobit dopravní nehodu, hmotnou škodu, ale i újmu na nejenom svém zdraví či dokonce životě. Ale nemusíme si nic nalhávat, důvodem, proč mnoho lidí nejezdí na červenou, je mnohdy jenom strach z pokuty. Je to přinejmenším cynický přístup, ale je to tak. Bohužel.
Kromě lidské nebo chcete-li pozemské spravedlnosti však nad námi bdí také spravedlnost Boží. Nemusíte tomu samozřejmě věřit, ale my křesťané bychom si tím měli být, podle mého názoru, jistí. Problém však může nastat, budeme-li na Boží spravedlnost nahlížet lidskou optikou. „Nebudeš-li dělat to či ono, pán Bůh tě potrestá“, to je známé klišé, jehož jediným účelem je vyvolávat mezi věřícími lidmi nesmyslný strach. Není žádné tajemství, že k šíření nejrůznějších výhrůžek bohužel sloužila a nezřídka slouží stále samotná Bible. Přesněji řečeno, výklad Bible. Výklad čili exegezi lze udělat jak velmi odborně a řekněme také korektně, stejně tak ale může sloužit k cílenému – nebojím se říct – ovládání lidí. Podotýkám a upřesňuji – ovládání člověka člověkem. Avšak Bible není jednoduchá kniha, a někdy může být její výklad pochybný nechtěně nebo třeba z neznalosti.
Proč o tom mluvím? Jakousi klasikou, která může přinejmenším vzbuzovat pochyby, jsou biblické verše o trestání vin otců na jejich synech, a to hned na třech nebo čtyřech generacích. Kdyby o tom byla v Bibli jedna zmínka, možná by to ani nestálo za řeč, jenže podobná slova se zde nacházejí hned několikrát.
Pojďme si uvést příklady. První výskyt najdete v knize Exodus v souvislosti s desaterem – což tomuto sdělení dává možná ještě větší váhu. Čtvrtým veršem 20. kapitoly Exodu začíná druhé přikázání desatera:
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Ex 20:4–6 (ČEP)
Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení… To stejné se pak, slovo od slova, opakuje v 5. kapitole Deuteronomia, kde se o desateru píše podruhé. Ovšem, aby snad čtenář nevyšel z patřičného napětí, mezi tím tato slova starozákonní patriarcha Mojžíš ještě dvakrát připomíná. Ve 34. kapitole Exodu můžeme číst:
Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“
Ex 34:6–7 (ČEP)
Ale aby toho nebylo málo, následně, ve 14. kapitole knihy Numeri, Mojžíš říká:
Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘
Nu 14:17–18 (ČEP)
Vrátíme-li se k citaci, související s desaterem, mohlo by nás trochu uklidnit, že ono stíhání viny se týká jen těch, kteří [Boha] nenávidí. Ostatní, jež ho milují a zachovávají jeho přikázání, mají zaslíbeno milosrdenství a to hned v tisících generací. Stejně tak – a to je velmi důležité – nelze přehlédnout slova o odpuštění: Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek.
Je třeba si uvědomit, že odpuštění a trest jsou dva rozdílné činy. Nejen Bůh, ale i člověk může, a pokud to jde, také by měl odpustit tomu, kdo spáchal nějakou nepravost. Ovšem to, že za svůj přestupek by měl být dotyčný pokud možno spravedlivě potrestaný, se odpuštěním nevylučuje.
To zní dobře! Jenže… co si mají počít ty nebohé generace synů, potažmo vnuků či pravnuků, kteří mají trpět za prohřešky svých otců nebo i dědů a pradědů?
Nechci do tématu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví vnášet zmatek, nicméně zároveň nemůžu neuvést důležitou skutečnost: V Bibli se totiž kromě slov o trestání několika generací po otcích nacházejí také verše, které to naopak negují.
Malá vsuvka: Pátá kniha Mojžíšova čili Deuteronomium, je knihou zákona. Její název pochází z řeckého deuteros nomos, druhý zákon; což je v tomto případě myšleno ve smyslu opakování zákona, který už zaznívá před tím, hlavně v knize Numeri a částečně také v Exodu. Ostatně už to zaznělo i v tomto povídání – v Deuteronomiu se (mimo jiné) opakuje také desatero.
Proč to říkám? Protože právě v Deuteronomiu, ve stejné knize, v níž se v 5. kapitole píše Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení…, se o něco dál, ve 24. kapitole dozvídáme – 16. verš:
Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.
Dt 24:16 (ČEP)
Když byste totéž četli v Bibli21, dostanete, na rozdíl od většiny ostatních překladů, trochu jiné znění:
Rodiče nemohou platit životem za své děti ani děti za své rodiče. Každý zaplatí životem za svůj vlastní hřích.
Dt 24:16 (B21)
Překlad Bible21 v tomto případě takříkajíc potlačuje patriarchální koncept biblických textů. Myslím, že takto je třeba brát všechna prohlášení, v nichž se hovoří o otcích a synech, tedy o osobách mužského rodu. Ona slova jsou stejně platná také pro matky a dcery, zkrátka pro rodiče a děti bez ohledu na pohlaví.
Pokud by vám předchozí krátká citace nestačila alespoň k pokusu o jiné nazírání na „naši problematiku“, měl bych po ruce ještě jeden trumf. Klíčové slovo zní: Ezechiel 18. V Českém ekumenickém překladu má 18. kapitola knihy Ezechiel dlouhý název:
Každý bude trestán za svůj hřích – Nikdo se nesmí vymlouvat, že trpí za druhého. Každý ponese následky vlastních činů.
Moc rád bych z této kapitoly vybral jen to nejpodstatnější, jenže – jak sami za chvíli uslyšíte – jazyk knihy Ezechiel je tak krásně košatý, že zkrátka nemůžu vytrhnout jen pár slov. Následující citace proto bude trochu delší, přečtu prvních dvacet veršů:
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
Ez 18:1–20 (ČEP)
„Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?‘ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.
Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, nehoduje na horách a nepozvedá oči k hnusným modlám izraelského domu, neposkvrňuje ženu svého bližního a nepřibližuje se k ženě v čase její nečistoty, nikoho neutiskuje, dlužníkovi vrací jeho zástavu, nikoho neodírá, hladovému dává svůj chléb a nahého přikrývá rouchem, nepůjčuje lichvářsky a nebere úrok, odvrací se od bezpráví, vykonává pravdivý soud mezi mužem a mužem, řídí se mými nařízeními, zachovává mé řády a jedná věrně, takový spravedlivý jistě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina.
Pokud však zplodí syna rozvratníka, který bude prolévat krev a dopouštět se proti bratru čehokoli z těchto věcí a nebude činit nic z oněch věcí dobrých, ale bude hodovat na horách, poskvrňovat ženu svého bližního, utiskovat utištěného ubožáka, druhého odírat, nevracet zástavu, pozvedat oči k hnusným modlám, dopouštět se ohavnosti, půjčovat lichvářsky a brát úrok, bude žít? Nebude žít; dopouštěl se všech těchto ohavností, jistě zemře, jeho krev bude na něm.
Zplodí-li však syna, který uvidí všechny hříchy svého otce, jichž se dopouští, a ulekne se, nebude se jich dopouštět, nebude jíst na horách a pozvedat oči k hnusným modlám izraelského domu, nebude poskvrňovat ženu svého bližního, nebude nikoho utiskovat, neponechá si zástavu a nikoho nebude odírat, bude dávat hladovému svůj chléb a nahého přikrývat rouchem, neodtáhne svou ruku od utištěného, nevezme lichvu ani úrok, nýbrž bude jednat podle mých řádů a řídit se mými nařízeními, ten pro nepravost svého otce nezemře, jistě bude žít.
Jeho otec, protože se dopouštěl útisku, odíral bratra a nekonal dobro mezi svým lidem, zemře pro svou nepravost.
Vy však říkáte: ‚Proč nepyká syn za otcovu nepravost?‘ Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.
Co na to říkáte? Za mě jde o krásný text! Když bych ale přece jenom pár slov vytrhnul, pak se zde mimo jiné, volně parafrázováno, uvádí: Syn – nebo, jak jsem před chvílí říkal, také dcera – který či která uvidí všechny hříchy svého otce – nebo matky – a nebude se jich dopouštět, za hříchy svých rodičů neponese odpovědnost. Teď už cituji doslova: spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.
Tímto tématem jsem se trochu pustil na tenký led – toho jsem si vědom. Ve hře totiž nejsou jenom biblická slova. Všichni žijeme svůj život, příběh každého je jiný, a ne vždy jednoduchý. Protože nejmenším společenstvím je rodina, právě v ní klíčí mnoho problémů. Ano, to, že děti mohou být postižené špatným jednáním svých rodičů, je bohužel realita. Výborně o tom píše ve své knize Věty křesťanské víry v kapitole o druhém přikázání desatera evangelický farář a teolog Ondřej Macek:
„Stíhám vinu otců na synech.“ Hrozné slovo. Moc mu nerozumím. Děsí mě.
Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry
Je ovšem něco na tom, že děti doplácejí na své rodiče. Zdědí naše dluhy, pocítí důsledky naší touhy po co nejpohodlnějším životě, zdědí krajinu, jak ji po sobě zanecháme. Odrazí se v nich to, jak je vychováme. Vidím to zblízka doma na svých dětech. Je někdy děsuplné, jak se v dětech odráží náš křik, naše tóny, slova, hněv, naše pohodlnost, sobectví, naše špatná rozhodnutí, nevyspání.
O kousek dál pak Ondřej Macek dodává:
Proč je toto zdůvodnění, varování ovšem připojeno právě k tomuto přikázání? Jako by bylo nejdůležitější to, k jaké úctě k Bohu vychováme své děti, jak jim o Bohu povíme, jak jim ho představíme… To bude mít následky. A je-li desatero primárně koncipováno jako pravidla, díky nimž se má v zaslíbené zemi žít lépe, pak by to znamenalo, že stavění čehokoli ze stvoření (včetně člověka) nad Stvořitele bude mít důsledky ještě pro tři další generace. Seřadíme-li si my špatně, co či koho chceme mít v životě na prvním místě, budou o to zřejmě zakopávat ještě naše děti. (Jsem teď v pokušení hledat v historii každé generace tahle rozhodnutí, jejichž důsledky sklízejí ještě pravnoučata, ale raději se do toho nepustím.)
Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry
Především tu však Bůh, myslím, zkouší naznačit, že není lhostejný a že od nás očekává, že náš vztah k němu bude alespoň podobně intenzivní jako jeho k nám.
Důležitý je však ten důraz: …ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají… Náš příklon k Bohu pozitivně pocítí generace po nás. Anebo my teď možná sklízíme ovoce cesty, na kterou vstoupili ti před námi.
Slova Ondřeje Macka jsou mně osobně velmi blízká, a jak často říkám, nemám k nim co dodat. I když… něco přece jenom doplním nebo možná upřesním. Všechno, o čem byla řeč, byly vztahy, abych tak řekl, lidí s lidmi. Člověk bohužel může pykat za pochybení jiného, mnohdy velmi blízkého člověka. Ale z mého pohledu toto není Boží vůle. Hospodin to říká naprosto jasně Spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. Že si my lidé dokážeme vzájemně dělat ze života peklo, to je, lakonicky řečeno, náš problém. Pána Boha bychom do toho tahat neměli.
Než ale tento díl podcastu Biblická jména a úsloví povedu ke svému konci, chci se podělit ještě o jednu, z mého pohledu nejzásadnější myšlenku. Kdysi dávno za nás, kteří v něj věříme, Ježíš položil svou oběť na kříži. Poté vstal z mrtvých a udělal něco, co dokáže jenom Bůh – odpustil nám, smířil nás s Bohem. Nebo možná lépe: Smířil sám sebe s člověkem. Onen dědičný hřích Adama a Evy smazaný nebyl. Člověk stále žije ve své – teď to řeknu velmi škaredě – inklinaci k hříchu. Avšak v Ježíši Kristu je nám odpuštěno. Samozřejmě to neznamená, že bychom si měli hřešit, jak je nám libo. Stále platí stvořitelské – být obrazem Božím. A Bůh člověka stvořil z lásky a k lásce. Nezlobte se na mě, ale bylo by zvrácené, kdyby takový Bůh chtěl trestat děti, a je lhostejno do kolika generací, za hříchy svých rodičů. V takového Boha já nevěřím…
Lidové rčení, které, alespoň pokud já vím, z Bible nepochází, říká: Na prostý lid je třeba přísnost. Osobně bych se nebál jeho nadřazenost upravit ve smyslu Na všechny lidi, nebo na člověka je potřeba přísnost. Pán Bůh přísný je. Své stvoření zná naprosto dokonale a ví, že jinak to s člověkem ani nejde. Ale není nespravedlivý. Netrestá vinu otců na synech. Moc dobře ví, že my sami se dokážeme vytrestat až to hezké není, a bohužel někdy i nespravedlivá vina může postihnout (nejenom) naše děti. V Ježíši Kristu je nám odpuštěno. Uvědomujeme si to, a chováme se podle toho? Přijímáme tuto ničím nepodmíněnou Boží lásku a rozdáváme ji dál? Moc bych si přál, aby to tak bylo.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.