Petr Lindner | 25. 6. 2025

I když jsem druhou stovku dílů tohoto podcastu zahájil trojdílným miniseriálem s názvem Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, bůhvíjakým příznivcem seriálů nejsem. Občas se mi ale přihodí, že jednotlivé díly na sebe volně navazují a tak tomu je i v případě této epizody. Budeme pokračovat v další části evangelia, u které jsme skončili v předchozím dílu MUDr. Ježíš Kristus aneb Lékaře nepotřebují zdraví, pouze Matoušovu verzi vyměníme za spis Lukášův.

Příjemný, ničím nerušený poslech vám přeje Petr Lindner.

Krátce si připomeňme předchozí díl: Ježíš a jeho učedníci stolovali v domě celníka Leviho alias Matouše, což nebylo po chuti farizejům, kteří se ptali: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ Ježíšova odpověď Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní a následující slova Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky, je evidentně neuspokojila, protože se ptají dál. Následující část evangelia, v Českém ekumenickém překladu nazvanou Spor o půst, opět najdete jak v Matoušovi, tak v Lukáši i Markovi. Jak jsem ale před chvílí řekl, v tomto dílu budu pracovat s Evangeliem podle Lukáše. Pátá kapitola, verše 33 až 39:

Oni mu řekli: „Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí.“
Ježíš jim řekl: „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.“
Řekl jim i podobenství: „Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí.
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“

L 5,33–39 (ČEP)

Ptáte-li se, proč jsem pro citování biblických veršů zvolil Lukáše, proč nepokračuji v Matoušově spisu, pak zde je odpověď: Zatímco Marek a Matouš končí slovy o novém vínu do nových měchů, pouze v Lukášově evangeliu je navíc věta Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘ Což je z mého pohledu velmi zajímavý dodatek. Ale pojďme si celý text rozebrat postupně. 

Tato část páté kapitoly Lukáše (nebo 9. kapitoly Matouše či 2. kapitoly Marka) je sice pojmenovaná jako Spor o půst, nicméně sami asi vnímáte, že půstem se zabývá pouze její první polovina. Ostatně už jsem tyto verše citoval i dříve, a to v dílu s názvem Toto je půst, který si přeji… Ježíš je však mistr podobenství, takže není divu, že sdělení o tak běžné věci, kterou byly tehdejší postní zvyklosti, použije pro myšlenku s velkým přesahem – mluví o svatbě a o době, kdy ženich bude lidem vzat. Myslím, že vysvětlení není třeba. Jsme sice teprve na začátku evangelií, ale už zde Ježíš předznamenává, jak celý příběh dopadne. 

Vraťme se ale k až téměř antagonistickému spojení Ježíš a farizejové. Možná by bylo dobré, říct si přesněji, kdo vlastně byli farizejové, kteří se k Ježíšovu chování nezřídka vymezovali, potažmo pak Ježíš kritizoval jejich počínání. Vezmu si na pomoc Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI, který k heslu Farizeové uvádí toto:

[Farizeové] (hebr. oddělení /od všeho nečistého/) – stoupenci reformního hnutí v Izraeli doby Ježíšovy. F. byli nejvýznamnější skupinou, která navazovala na dědictví chasidů z doby makabejské vzpoury (1Ma 2,42)…

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

O něco dál slovník dodává:

…Hleděli výklad Zákona přizpůsobit novým podmínkám městského života. Snažili se zabránit přestupování hlavních přikázání jednotlivými příkazy, o nichž vedli otevřenou diskusi. Rychle ovládli stav zákoníků a prosazovali celkovou reformu Izraele. V teologii se odlišili od radikálního chápání apokalyptiky, ale na rozdíl od dřívější zbožnosti Izraele, která o osobní naději ve smrti téměř nemluvila, rozvinuli víru v osobní vzkříšení po smrti (Sk 23,8).

Ježíšovi, který s Janem Křtitelem také usiloval o reformu Izraele, stáli f. blízko a Ježíš s nimi proto často diskutoval (např. Mk 10,1–12), ale často proti nim i polemizoval, zejména pro jejich náboženské sebevědomí (L 18,9–14). Východiskem nápravy mu nebyly příkazy zákona, ale především konečné zakotvení naděje v království Božím. Proto tvrdil, že svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem (Mt 23,4). Někdy před nimi varoval (Mk 8,11.15 par), i když jejich učení zásadně neodmítal (zachovávejte všechno, co vám řeknou – Mt 23,3). Výtky pokrytectví se týkají vnitřních rozporů farizejských tradic, ne jejich morální zkaženosti. Takovou výtku známe z Mk 12,40 a par.: Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. K farizeům se hlásil i Pavel z Tarsu (Sk 23,6; Fp 3,5).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Jak jste sami slyšeli, farizeové nejspíš nebyli až takoví padouchové, jak je možná často při čtení Bible můžeme vnímat. Pouze bych rád upřesnil tuto větu z slovníkového hesla Farizeové: Někdy před nimi varoval (Mk 8,11.15 par), i když jejich učení zásadně neodmítal (zachovávejte všechno, co vám řeknou – Mt 23,3). Ze třetího verše 23. kapitoly Evangelia podle Matouše je zde totiž citovaná jen jeho první část. Celý verš zní takto: Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. (Mt 23,3 /ČEP/) Slova a skutky… o tom by se dalo dlouze povídat. Tak že bych na toto téma někdy natočil další díl tohoto podcastu? Nebudu slibovat, nechte se překvapit. Každopádně farizeové byli – alespoň jak to vnímání já – pro Ježíše pouze takříkajíc teologičtí protivníci. A věřím, že disputace s nimi si velmi užíval. Nicméně zároveň je třeba dodat, že to, jak slovo farizeus v současné češtině používáme – čili jako synonymum pojmu pokrytec, asi není vůbec žádnou chybou.

Je na čase přejít ke dvěma podobenstvím z 5. kapitoly Evangelia podle Lukáše, která zazněla v předchozí části této epizody. Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. Sice se mi nechce opakovat to, co najdete asi v každém výkladu, ale tak nějak cítím, že bych to udělat měl. Nová látka, použitá na záplatu, se po vyprání na rozdíl od starého sepraného oděvu jednoduše srazí, takže záplata se vytrhne – to je celé vysvětlení. Ježíš však neposkytoval rady pro domácnost, nýbrž chtěl říct něco více. A toho stejného „něco více“ se týká i druhé podobenství o vínu. [A] Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. 

Opět nejprve „světské“ vysvětlení: Kůže měchů, které se ve starověku používaly na víno, postupem času tvrdla – staré měchy nebyly tak pružné nebo chcete-li elastické. Nové víno při dokvašování uvolňuje kysličník uhličitý, který zvětšuje objem a rozpíná tedy nádobu. Není-li aspoň pootevřená, může dojít k tomu, co zná každý, kdo někdy nechal burčák v uzavřené lahvi. Zatímco nové měchy z pružné kůže se můžou roztáhnout, staré tvrdé měchy přetlak roztrhne. Toť ryze pragmatické vysvětlení Ježíšova podobenství. Znovu však opakuji, Ježíš nemoderoval televizní pořad typu Receptář prima nápadů. Mluvil v podobenstvích, v parabolách, přirovnáních. Co tedy chtěl říct těmito dvěma podobenstvími o střetu starého s novým?

Se mnou přichází nová smlouva, oznamuje Pán Ježíš Kristus. Není to jenom úprava nebo vylepšení, není to upgrade systému, ani bezpečnostní aktualizace. Je to zcela nový software. Jste na cestě k novému věku, k novému smýšlení, k novému pojetí víry. Nebude stačit jenom přizpůsobit svůj náhled, je třeba ho úplně změnit. Zákonictví, jak jsme ho znali doposud, je slepá cesta. Bůh se chce smířit s člověkem skrze odpuštění a milost a věčný život v Ježíši Kristu. Už žádné oběti. Tedy kromě poslední. Na kříži.

Neznamená to však, že všechna moudrost staré smlouvy bude zapomenutá nebo zrušená. Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar, říká Ježíš. Staré měchy přijdou nazmar, ne ty nové. Nevím jak vy, ale já pod čarou vnímám dovětek: A to by byla škoda.

Nyní už asi chápete, že relativně dlouhý výklad o farizejích jsem do tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví nezařadil náhodou. Chtěl jsem, aby bylo zřejmé, že Ježíš učení farizejů apriori neodmítal. Brojil proti jejich fundamentalismu a pokrytectví, to zase ano, a nijak se s tím nepáral. Na konci slovníkového hesla Farizeové je zmíněný také apoštol Pavel, který svou farizejskou minulost nijak nezapíral. Poslechněme si část 23. kapitoly knihy Skutků. Pavel byl v Jeruzalémě zatčený a vyslýchaný židovskou veleradou a mimo jiné říká toto – verše 6 až 9:

Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí. Nastal velký křik a někteří zákoníci z farizejské strany vstali a začali namítat: „Nic zlého na tom člověku nenacházíme. Co když k němu mluvil duch nebo anděl?“

Sk 23,6–9 (ČEP)

Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání, říká Pavel, apoštol Ježíše Krista a bývalý farizeus. Ježíšovy nové měchy s novým vínem jsou touto nadějí ve zmrtvýchvstání plné až po okraj.

Tak to bychom měli. Jenže… co si počít s dovětkem, který se nachází pouze v Lukášovi? Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘ Vážně netuším, proč evangelisté Marek a Matouš ve svých spisech tuto větu neuvádějí, kdežto Lukáš si jako jediný tento poněkud pesimistický dovětek neodpustil. A co tím vlastně chtěl – nikoliv tedy Lukáš, nýbrž Ježíš v Lukášově evangeliu – říct? Možná by nám mohly napovědět některé další překlady Bible, kde se v tomto verši nachází slovo hned: Nechce hned nové nebo mladé [víno]. V Bibli kralické tento verš zní: A aniž kdo, když pije staré, hned chce nového, ale díť: Staré lepší jest. (L 5,39 /BKR/)

Lukáš patrně považoval za nutné dodat, že křesťanství, ono nové víno, nebude hned (sic!) přijímané s otevřenou náručí. Jak asi všichni víme, bylo tomu přesně naopak. Počátky křesťanství byly velmi krušné a mnoho lidí to zaplatilo daní nejvyšší. Ostatně zatčení apoštola Pavla židovskou veleradou, o němž jsem četl před chvilkou, vypovídá docela jasně.

Když bychom o střetu starého a nového nejprve krátce přemýšleli v obecné rovině, pak se velmi pravděpodobně shodneme na názoru, že vlastně nejde o nic zvláštního. Přijímání nových věcí je často spojené s nedůvěrou, rezervovaným odstupem, nebo i přímým odporem. Přísloví jako: Starýho psa novým kouskům nenaučíš nebo Zvyk je železná košile, nejsou jen planá slova, ale velké pravdy, takříkajíc odpozorované ze života.

V našem případě se však nebavíme o nějaké banální změně, nýbrž o jedné z největších, možná historicky úplně nejzásadnější události lidstva. Nově vzniklé křesťanství naprosto změnilo paradigma víry, vytvořilo nový vztah člověka a Boha, a navrch přidalo eschatologickou naději, zasahující do života už zde na zemi. Křesťanství sneslo Boží království z nebe na zem. Lidem, kteří byli po staletí zvyklí v podstatě jen poslouchat a plnit nejrůznější nařízení, byla najednou nabídnuta nebývalá svoboda. Někdo do ní skočil s nadšením rovnýma nohama, jiný z ní dostal strach. A další si s ní neuměl poradit. Sice odbočím od křesťanství, ale nemůžu si odpustit paralelu se změnou režimu v tehdejším Československu v listopadu 1989. Ani po více než 35 letech jsme se se svou nově nabytou svobodou nenaučili dobře zacházet. 

Ježíš to nejspíš věděl a evangelista Lukáš přinejmenším tušil. Nemyslím tedy naši sametovou revoluci, ale vracím se zpět k dějinám křesťanství :-) Marek s Matoušem možná nechtěli své čtenáře předem odrazovat, a tak upozornění, že nového vína bude aspoň zpočátku málo a ještě bude nejspíš chutnat kysele, raději do svých spisů nedali. Anebo to ani Ježíš nikdy neřekl, ale Lukáš mu to, jak se říká, vložil do úst. Nevím a asi se to ani nikdy nedozvíme. Jisté však je, že tato „informace“ se jednoduše potvrdila jako pravdivá.

V souvislosti se svobodou ve víře, o které jsem mluvil v předchozí části, samozřejmě můžete namítnout: „Když tak rád mluvíš o svobodě, tak jistě víš, že Bůh nám dal taky svobodu, odmítnout jej.“ Máte pravdu, tak to je. Pán Bůh se nikomu nevnucuje. Budete-li chtít zůstat u starého vína, nikdo vás nemůže nutit pít nové. 

Avšak… nerad bych, abyste si mysleli, že tentokrát já se snažím vložit něco Ježíši do úst, nicméně i tak… jsem skoro přesvědčený o tom, že podobenství o starém a mladém vínu neplatí jen pro, abych tak řekl, náboženskou konverzi. Objevování čehokoliv nového podle mého názoru nedílně patří k lidskému životu. Je to zkrátka součást nějakého přirozeného vývoje. Kdybychom se zastavili, chodíme dodnes oblečení v kožešinách, bydlíme v jeskyni a do práce jezdíme na mamutech. 

Zůstaneme-li v duchovní oblasti, pak apoštol Pavel v závěru svého Prvního listu Tesalonickým mimo jiné říká: Všecko zkoumejte, dobrého se držte. Krátká a výstižná rada, ke které není co dodat, napsal bych obvykle. Raději ale připojím navíc slova někoho moudřejšího. Anselm Grün německý katolický kněz, benediktinský mnich a teolog spojuje hledání a objevování s kladením otázek. Ve výborné knize Svět bez Boha, kterou napsali společně s Tomášem Halíkem, píše:

Položit otázku (německy „eine Frage stellen“) znamená v němčině doslova vyhrabat brázdu. Když se v naší víře necháme skrze otázky znejistit, je to, jako bychom si nechali do pole své duše vyrýt brázdu. Z této brázdy může vzejít nová setba. A naše víra může opětovně vzkvétat. Nezůstane uvězněna ve starých kolejích. Neustále bude kypřena, aby nesla více plodů. Otázka, tedy ona brázda, nás nutí se ptát stále hlouběji: Kdo vlastně jsem? Co je život? Co je člověk? Co nebo kdo je Bůh? A když se dostanu k samému jádru otázky, stanu tváří v tvář onomu tajemství. Když se např. ptám „Kdo jsem?“, povedou mě jednotlivé odpovědi jako „muž“, „mnich“, „Němec“, „spisovatel“, „citlivý člověk“ atd. stále hlouběji k podstatě mé duše. Tam ovšem nenajdu odpověď. Tam se mi vyjeví nevýslovné tajemství mého opravdového já. A toto opravdové já je vždy už ve spojení s Bohem. V tomto opravdovém já mohu vytušit jedinečný obraz, který si o mně vytvořil Bůh. Na samém dně své duše narazím na tajemství, které je větší než já, a to je tajemství Boží. 

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Když tato slova čtu, a že to dělám už poněkolikáté, stále si říkám, jak málo, nebo jak špatně se ptám. Jak málo jsem zvídavý a naopak, jak některé věci beru až stoicky laxně. Ostatně o stoicích píše Anselm Grün hned o pár řádků dál:

Chceme-li se ptát, patří k tomu také umění divit se a žasnout. Udiv je – jak se dozvídáme od řeckých filozofů Platona a Aristotela – počátkem vší filozofie. Stoická filozofie naopak tvrdí, že moudrý člověk se už nediví. Chápe totiž údiv jako popud k tomu, aby člověk zkoumal jeho příčiny. A když tyto příčiny pozná, údiv přestává. Oba postoje známe i dnes. Jedni si myslí, že je třeba pouze dostatečně vytrvale bádat. Pak podle nich poznáme všechny příčiny a souvislosti a člověk se přestane divit, žasnout. Ale pro mne osobně jsou přesvědčivější Platon a Aristoteles, kteří tvrdí, že se nikdy podivovat nepřestaneme. Nikdy nepoznáme všechny příčiny svého údivu, naopak vždy znovu a znovu budeme konfrontováni s tajemstvím, před nímž staneme pouze v údivu a obdivu. A k obdivu náleží vždy také bázeň, úlek a dotčení. Popisuje to řecké slovo „thaumazein“. Znamená totiž „divit se“, „žasnout“, „ohromit“, také ovšem „ctít něco“ a „vážit si něčeho“. Jedná se o postoj ke světu, který je výsostně lidský. Člověk bude člověkem pouze tehdy, když se otevře něčemu, co ho převyšuje, když bude umět užasnout nad krásou, nad tajemstvím východu a západu slunce, když se zastaví v údivu nad tajemstvím vodopádu či duhy. Člověk, který se diví, je zvídavý. Touží prozkoumat věci, které ho udivují, chce jim porozumět. Při svých pokusech porozumět bude ale narážet stále na nové zázraky a stále znovu se bude setkávat s novými tajemstvími. 

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Než se s vámi v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rozloučím, napadla mě ještě jedna myšlenka. Ale berte ji, prosím, jen jako odlehčení na závěr. Říkám si, jestli evangelista Lukáš třeba nebyl znalec vína či someliér. Ano, vím, že byl pravděpodobně lékařem. Nicméně když někdo napíše větu Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší,‘ zní to jako od milovníka kvalitního vína. No dobře, tak konec legrace. Ježíš nám nabízí něco jiného: stát se novými měchy na nové víno, nádobami, plnými nové smlouvy, křesťanské zvěsti a naděje. 

Mezi řádky Ježíš nezavrhuje ani staré učení – byla by škoda, kdyby staré měchy popraskaly. Jenom, jak si často vyříkává s farizeji, s nimiž byl až překvapivě názorově spřízněný, nemá rád, když se to s tím zákonictvím přehání. Ostatně… to platí i dnes. A tak: buďte zvídaví, ptejte se, objevujte nové, podivujte se a nechte se obklopit zázraky světa.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 122 | Nové víno do nových měchů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Budeme pokračovat v další části evangelia, u které jsme skončili v předchozím dílu MUDr. Ježíš Kristus aneb Lékaře nepotřebují zdraví, pouze Matoušovu verzi vyměníme za spis Lukášův.

Příjemný, ničím nerušený poslech vám přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 122 | Nové víno do nových měchů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 14. 9. 2022

Úsloví Víra hory přenáší patří k těm, u nichž je biblický, nebo řekněme náboženský původ zřejmý na první pohled. Nic na tom nemění ani skutečnost, že pojem víra – od slova věřit – se spiritualitou nemusí mít vůbec nic společného. Na půdě tohoto podcastu se ale samozřejmě budeme bavit o víře křesťanské, o víře v trojjediného Boha, o tom, v čem tato víra spočívá, co o ní říká sám Pán Ježíš; ale také o tom, jak může být křehká a zranitelná. 

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve, a příjemný zážitek přeje, Petr Lindner.

Řekne-li se Víra hory přenáší, každý ví, co se tím myslí. Když to zjednoduším, tak víra pomáhá člověku překonávat překážky, aby však svou mocí dokázala působit také doslova zázraky. Ano, zázraky – jakkoliv může toto slovo v dnešní době působit nepatřičně. V Bibli najdeme několik příkladů uzdravení nevyléčitelně nemocného – právě díky víře. Ostatně za chvíli o tom budu mluvit. My si ale v dnešní době můžeme říct: „No jo, v Bibli…, to se stalo kdysi dávno. Copak teď se dějí takové zázraky? Možná doktorům se občas podaří vyléčit nějakou zákeřnou chorobu, ale vírou?“

Nenechte se mýlit, podobné zázraky se dějí i dnes. Ať nemluvím jen do větru, uvedu příklad. Všichni víme, jak se v Česku vesele pije. Myslím alkohol pochopitelně. Nejeden člověk považuje alkoholiky za lidi se slabou vůlí, lidi, kteří si neumí poručit. Skutečnost je však trochu jiná. Závislost na alkoholu je nemoc. Nevyléčitelná nemoc. Abyste tomu dobře rozuměli: Ano, alkoholismus se nedá vyléčit – alkoholikem člověk zůstává až do smrti. Neznamená to však, že musí pít. Nemusí. Divili byste se, kolik mezi námi žije alkoholiků, kteří nepijí. 

A právě s vírou pracuje společenství Anonymních alkoholiků. Druhý bod jejich dvanáctikrokového programu říká:

Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.

A následující krok pak navazuje:

Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme. 

Proč o tom mluvím? Lidé, kteří ve společenství AA vystřízlivěli, prožili zázrak. Celá léta zkoušeli přestat pít sami. Vymýšleli nejbizarnější způsoby, jak se zbavit závislosti na alkoholu, ale téměř nikdy nic nefungovalo. Teprve až uvěřili, že existuje něco většího než oni sami, něco, co je miluje i přes jejich dosavadní neutěšený život, a co jim chce pomoci – a této vyšší moci, ať už jí říkají Bůh nebo jakkoliv jinak, odevzdali svůj život – stal se zázrak. Přestali pít. Mnozí den ze dne. Často z permanentní opilosti do úplné střízlivosti. Bez jakékoliv medikace, „jen“ díky víře.

Nevěříte? A jsme zase u víry :-) Dobře, pojďme zpět k našemu úsloví Víra hory přenáší. Otevřeme Bibli, abychom se podívali, na jakém místě, nebo spíše na kterých místech, se o tom píše.

Nejprve se zastavíme v 17. kapitole Evangelia podle Matouše. Po události, které se říká Proměnění na hoře, kdy se Ježíšovi a jeho učedníkům Petrovi, Janovi a Jakubovi zjevil Mojžíš a Eliáš, oslovil Ježíše nešťastný muž s prosbou o vyléčení svého náměsíčného syna postiženého démony. Přečtu 14. až 21. verš:

Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena řka:
„Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle trpí; často totiž padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ 

Ježíš odpověděl: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!“ 

Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl chlapec uzdraven. 

V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ 

On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. [Tento rod nevychází jinak než v modlitbě a půstu.]“

Mt 17:14–21 (CSP)

A je to tady! Stačí zrnko víry, a pohnete horou. Nic vám nebude nemožné, říká doslova Ježíš. Jedním dechem se však na své učedníky zlobí, je naštvaný. Říká jim pokolení nevěřící a zvrácené, Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Vypadá to tak, že Ježíš byl pěkně…, no prostě vytočený. Jak to, že se nechal unést k tak příkrým slovům? Vysvětlení se nachází v následujících dvou verších 17. kapitoly Matouše:

Když se zdržovali v Galileji, řekl jim Ježíš: „Syn člověka má být vydán do rukou lidí; zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen.“ A oni se velmi zarmoutili.

Mt 17:22–23 (CSP)

Ježíš věděl, co bude dál, a chtěl, aby jeho učedníci před tím, než odejde na kříži ke svému Otci, byli jednoduše dobře vyučení, znali a uměli všechno, co znát a umět měli. Žáci však zlobili svého učitele, tudíž jim musel vyčinit :-)

Tento příběh popisují také Evangelia podle Lukáše a Marka, ovšem v každém z nich je trochu jiný. Lukášovo evangelium je téměř shodné s Matoušem. Také zde Ježíš láteří na své učedníky, aby za ně nakonec chlapce uzdravil sám. Ovšem o víře jako zrnku hořčice, která hýbe horami, se zde nepíše. Pokud však zalistujeme o něco dál, do 17. kapitoly Evangelia podle Lukáše, pak zde můžeme v 5. a 6. verši číst toto:

Apoštolové řekli Pánu: „Přidej nám víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře‘, a poslechla by vás.“

Lk 17:5–6 (CSP)

Takže ne hora, ale moruše. Strom s plody podobnými velkým malinám či ostružinám, který u nás není úplně běžný, ale ve Středozemí je jako doma. Každopádně je to zajímavé přirovnání. Cožpak o to, pohnout horou, to si jakž takž dokážeme představit. Ale aby strom rostl v moři? Ve vodě? Těžko říct, co je větší zázrak. Ale o to tady samozřejmě nejde. 

Papež Benedikt XVI. kromě jiného řekl: Nežádej od Boha méně než chce dát. Chce-li tedy Pán Bůh, aby moruše rostla v moři, pak se to také stane. Budeme-li tomu ovšem věřit. Přesněji tedy: Budeme-li jemu věřit.

Pojďme ještě do Markova evangelia. Zde nenajdeme ani horu, ani moruši, a také děj nebo spíše dialogy mají trochu jiný charakter. Poté, co Ježíš i v tomto popisu vyčinil svým učedníkům, řekl, ať chlapce přivedou k němu. Jak to bylo dál, přečtu od 20. do 27. verše 9. kapitoly Evangelia podle Marka:

I přivedli ho k němu. Jakmile ho duch spatřil, ihned s ním zalomcoval, chlapec padl na zem, válel se a měl pěnu u úst. 

Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak je to dlouho, co se mu to stává?“ 

On řekl: „Od dětství. Často ho hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Avšak můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám.“ 

Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 

Otec toho chlapce hned vykřikl a říkal: „Věřím, pomáhej mé nevíře!“ 

Když Ježíš uviděl, že se sbíhá zástup, pohrozil tomu nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti přikazuji, vyjdi z něho a už do něho nikdy nevstupuj!“ 

Ten vykřikl a silně jím zalomcoval a vyšel. Chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že zemřel. Ježíš uchopil jeho ruku, probudil ho a on vstal.

Mk 9:20–27 (CSP) 

Před chvílí jsem řekl, že děj v citovaných verších proběhl poté, co Ježíš vyčinil svým učedníkům. Ale jak jste právě slyšeli, neváhal zvýšit hlas ani na nešťastného otce posedlého kluka, který ho tak pěkně pokorně prosil o jeho uzdravení. Ježíšovo Můžeš-li je v Českém studijním překladu s vykřičníkem, ale podle mě sem správněji patří otazník – jako v překladu Bible21 – nebo ještě lépe otazník a vykřičník v Katolickém liturgickém překladu: „Můžeš-li!? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ To nejsou slova někoho, kdo by si snad myslel, že něčemu se dá věřit a něco už je za hranou. Ne. Všechno je možné! Jen musíš věřit!

Předchozí částí této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsme s přesouváním hory pomocí víry ještě neskončili. V Novém zákonu se o něco dál, tentokrát už jen v Matoušově a Markově evangeliu, nachází známý příběh o uschlém fíkovníku.

Začíná trochu podivně. Ježíš se z Betanie vrací s učedníky do Jeruzaléma, kde den před tím vyhnal kupce a směnárníky z Hospodinova chrámu…, a všem kručí v břiše hladem. U cesty spatří fíkovník, který však nenese žádné ovoce. Ježíš jde k němu a prohlásí: „Ať se z tebe již nikdy ovoce neurodí!“, nebo, jak praví Marek: „Ať již navěky z tebe nikdo ovoce nejí!“

Proč to Ježíš udělal? Nebo… co mu ten fíkovník udělal, že ho proklel? Nechme vysvětlení zatím odležet, a pojďme si přečíst, co se dělo dál. Evangelium podle Matouše, 21. kapitola, verše 20 až 22:

Když to učedníci uviděli, užasli se a říkali: „Jak ten fíkovník hned uschl!“ 

Ježíš jim na to řekl:
„Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nezapochybujete-li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘, stane se to. A všechno, oč byste v modlitbě požádali, budete-li věřit, dostanete.“

Mt 21:20–22 (CSP)

U Marka je tento příběh poněkud „pospřeházený“. Ježíš nejprve prokleje fíkovník, poté v Jeruzalémě vyčistí chrám od lupičů – jak nazve všechny ty, kteří zde prodávají zvířata k obětem a mění běžné peníze na chrámové – aby další den opět šel s učedníky stejnou cestou kolem suchého fíkovníku. Ve 20. až 25. verši 11. kapitoly Evangelia podle Marka čteme toto:

A když šli ráno kolem, uviděli ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl mu: „Rabbi, hleď, ten fíkovník, který jsi proklel, je uschlý.“ 

Ježíš jim na to řekl: „Mějte víru Boží. Amen, pravím vám, že kdo by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘ a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít.

Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít. A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení.“

Mk 11:20–25 (CSP)

Je to stále stejné: Máte-li víru, bude vám dáno cokoliv. Žádejte a modlete se za to. Bez vroucné a upřímné modlitby to jaksi nepůjde. Svou žádost je třeba Pánu Ježíši nějak předložit. A modlitba je jediný „komunikační kanál“ s Bohem. Navrch pak – jak jsem četl v závěru – je třeba odpouštět, aby i nám bylo odpuštěno. Jak jednoduché, že? Mno…, k tomu se ještě v tomto dílu dostanu. Teď bych se na pár chvil vrátil k otázce prokletí fíkovníku.

Existují různá vysvětlení různých vykladačů Bible. Nečetl jsem jistě všechny, ale ty, které jsem studoval, spojuje základní myšlenka: fíkovník v tomto příběhu představuje nevíru. Může ilustrovat izraelský národ, který se jak známo celé dějiny odkláněl od Boha, aby se k němu zase pokorně navracel. Stejně tak může být fíkovník obrazem chrámu, poskvrněného obchodníky a směnárníky, potažmo pak farizeji, sledujícími více než Boží slávu, svůj vlastní prospěch. 

Ale úplně klidně můžeme být tím fíkovníkem my sami. Ježíš nám totiž ukazuje, jak může skončit ten, kdo odpadne od Pána Boha. Stane se z něj neplodný bezduchý kus dřeva, který nevydává žádné ovoce. Něco, co je vhodné možná jen pro přiložení na oheň.

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví o tom, jak víra hory přenáší, a co všechno víra… přináší či spíše může přinášet. Nastal čas, říci si velmi důležitou informaci. Sice to už – alespoň jak myslím – vyplynulo z předchozího povídání, nicméně považuji za důležité to zopakovat a takzvaně říct na plnou… na plná ústa :-) 

V tomto dílu je řeč o víře v Boha. O víře v milostivého křesťanského Boha. Nikoliv o víře v sebe, ve své já. Rozumíte tomu rozdílu? Na začátku jsem mluvil o Anonymních alkoholicích, kteří to, myslím, chápou velmi přesně. Jejich já bylo zoufalé, demoralizované a hlavně bezmocné. Teprve přiznání si své nedostatečnosti a přijetí pomoci od Boha jim přineslo úlevu a vystřízlivění. 

Na tomto místě bych rád nechal promluvit osobu moudřejší a jistě i povolanější – přečtu vám úryvek z kázání profesora Tomáše Halíka:

Víra nenabízí a neposkytuje nějakou lacinou náhražku za naše námahy, ale osvobozuje nás od falešného dojmu, že jsme jedinými režiséry svého osudu – ať už tento falešný pocit je spojen s pýchou a sklonem bezohledně manipulovat s okolím, nebo s úzkostlivostí, která nás žene do beznaděje nebo do stálého přeceňování a přepínání našich sil. Víra a její sestra naděje nám ukazují, že každá lidská situace je otevřená, že do našeho života vždy vstupují věci nepředvídané a nezmanipulovatelné a učí nás citlivě vnímat a reagovat na tyto podněty. 

Máme-li na paměti tento širší horizont našeho života, v němž je vždy něco, co nás přesahuje, pak nám toto vědomí, je-li spojeno s důvěrou, dává svobodu a nadhled, učí dívat se na život jinak, než „prvoplánově“. Někdy se slovo náboženství – religio, odvozuje od re-legere, znovu číst. Mohli bychom říci, že víra je reinterpretace našich životních situací – „čteme je nově“, jinak a hlouběji jim rozumíme – a toto porozumění je už zároveň mění.

Zdroj: Kázání Tomáše Halíka

Tomáš Halík na začátku této citace vcelku jasně říká, že víra není odevzdání se Bohu ve smyslu předání svých aktivit do jeho rukou. Nemůžu sice mluvit za Pána Boha, ale i tak jsem přesvědčený, že náš Otec, přestože všechny lidi miluje, má přece jenom méně rád lidi, nebo ho spíše hodně zarmucují lidé, kteří jen sedí u televize s nohama na stole, a čekají, až se stane nějaký zázrak. Tomáš Halík to říká naprosto přesně: Víra nenabízí a neposkytuje nějakou lacinou náhražku za naše námahy, ale osvobozuje nás od falešného dojmu, že jsme jedinými režiséry svého osudu. 

Když se učedníci Ježíše ptali, proč se jim nedařilo uzdravit nemocného chlapce, odpověděl jim: Pro vaši malověrnost! Ale vzápětí dodal, že stačí mít víry jako zrno hořčice. To si trochu odporuje, nemyslíte? Jak bylo u Ježíše zvykem, jde o jedno z mnoha jeho podobenství, nad kterými je třeba se zamyslel hlouběji. Zrno hořčice je maličké – exaktně hovoříme o ani ne dvoumilimetrové kuličce. Ale z tohoto semínka vyroste padesátinásobně vysoká rostlina, která vydá mnohonásobný počet těchto malých semínek. Ježíš tím říká, že svou víru nestačí jen získat a jednoduše mít, ale je třeba ji dál budovat a prohlubovat, a také o ni pečovat.

Francouzský křesťanský filosof Paul Ricoeur popsal tři základní stadia vývoje lidské víry. Dělí je na „První naivitu“, „Ztrátu naivity“ a „Druhou naivitu“. „První naivita“ je období dětství víry. Víra, která je nová, čistá, euforická, bez poskvrny, bez překážek. Jenže jak už jsem několikrát v podcastu Biblická jména a úsloví řekl, Pán Ježíš nám nikdy neslíbil život na růžovém obláčku, takže po prvním stadiu víry nutně musí přijít druhé – „Ztráta naivity“. Život nám přes cestu pokládá nejrůznější nástrahy, dostáváme se do potíží, přichází rány ať už z vnějšku, ale nezřídka také z vlastního přičinění. Naše víra je podrobovaná zkouškám. Je logické, že o tom přemýšlíme. Mnozí si říkají: „Proč zrovna já? Copak mě má Pán Bůh míň rád než druhé lidi? Nebo mě už přestal mít rád úplně?“

Ivana Noble, autorka knihy Po Božích stopách: teologie jako interpretace náboženské zkušenosti, k tomu uvádí:

Když rosteme, opouštíme ráj dětství, zakoušíme napětí a pochybnosti, klademe si otázky nad svým předcházejícím obrazem reality, vzdalujeme se od neproblematické víry, ztrácíme bezprostřednost, smysl. Jsme dezorientováni. Tomuto stádiu Ricoeur říká ztráta naivity nebo  hermeneutika podezření. Je to čas kritického myšlení. Ale i toto stádium má pokračování. Je třeba kritickým myšlením pochopit meze kritického myšlení, projít přes adolescenci k dospělosti, završit hermeneutický kruh: „musíme rozumět, abychom mohli věřit, musíme věřit, abychom mohli rozumět.“ Toto stádium se nazývá „druhá naivita“ nebo také „kritická bezprostřednost“. Dochází v něm k integraci obou předcházejících stádií. Bezprostřednost je možná i s její kritickou reflexí. Vrací se orientace, vrací se víra, ale ne neproblematickým způsobem. Jsou v nich přítomny protiklady, nevyřešené nebo neřešitelné problémy, ale také přebytek smyslu.

Zdroj: Coena – Evangelická liturgická iniciativa

V citaci jsem záměrně vypustil poslední větu. Ale neochudím vás o ni. Nejprve však pár slov k závěru toho, co bylo právě řečeno. Autorka uvádí, že v Ricoeurově třetím stádiu víry, nazvaném „Druhá naivita“, se vrací orientace a víra, ale ne neproblematickým způsobem; a také, že zde jsou přítomné protiklady, nevyřešené nebo neřešitelné problémy, ale také přebytek smyslu. To nezní moc povzbudivě. Zrovna pojem přebytek smyslu ve mně osobně vyvolává až schizofrenní pocity. Ale francouzský křesťanský filozof evidentně stojí nohama na zemi. Ví, že pochybnosti ve víře nejsou nic zvláštního, ba naopak, je to naprosto normální lidská přirozenost. V onom třetím stádiu jsou důležitá slova vrací se orientace a víra. Všechno ostatní je pak záležitostí toho, jak jsem komentoval Ježíšovo podobenství o zrnku hořčice: Svou víru nestačí jen získat a jednoduše mít, ale je třeba ji dál budovat a prohlubovat, a také o ni pečovat. Hýčkat si ji jako největší bohatství.

No ale něco vám dlužím. Jak tedy zní ona nevyřčená poslední věta citovaného odstavce z knihy Po Božích stopách: teologie jako interpretace náboženské zkušenosti od Ivany Noble? Poslouchejte: Ricoeur ví, že ne všichni dojdeme do tohoto stádia a když, tak ne na všech rovinách našeho života.

Víra je úžasná, ale občas je to s ní trochu složitější – tak by se možná dalo jednoduchými slovy shrnout předchozí poněkud vědecky, filozoficky či teologicky sušší povídání. Pojďme se proto posunout kousek dál. Všichni víme, že protikladem víry je nevíra čili ateismus. To je zkrátka opačný stav. Položme si však otázku: Co je nepřítelem víry? Co člověku brání věřit? Co zpochybňuje jeho víru, kterou už přijal? Co ho dokonce dokáže od víry úplně odloučit? Nemusíte se mnou souhlasit, ale můj názor je jednoznačný: Nepřítelem víry je strach.

Víra je velkolepou tvořivou silou. Bohužel, stejnou schopnost má i strach. Samozřejmě s opačným znaménkem. Strach není tvořivou silou, nýbrž destrukční mocí. Je to nástroj Satana, a ten je odvěkým Božím protivníkem. Ten všemi prostředky využívá právě strachu, aby člověka odvedl od Pána Boha. Ve své recenzi knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla, kterou jsem vydal na webu toho podcastu Biblismy.cz, jsem mimo jiné napsal, že ďábel není pouze postava z pohádek či hororů, ale reálně na člověka – na nás – stejně sofistikovanými způsoby, jako jsou v této knize popsané, dnes a denně útočí. Jeho cílem je pomocí strachu v nás zabít víru v Boha.

Co s tím? „To je přece jednoduché – musíme se zbavit strachu!“ Stop, zadržte! Ono to není zase tak černobílé. Pominu-li realitu, že zbavit se strachu se sice lehce řekne, ale mnohem hůř provádí; je třeba také vědět, že každý strach není abych tak řekl prvoplánově škodlivý. Každý soudný člověk, který pracuje typicky v nějakém nebezpečném oboru, vám otevřeně přizná, že má strach. Hasič má strach z toho, že se na něj zřítí hořící střecha, pod níž zachraňuje lidské životy, má strach z nebezpečí výbuchu plynových lahví, uskladněných v hořícím objektu, a tak a tak dále. Jeho strach mu ale říká, že se v závislosti na nebezpečných okolnostech musí co nejlépe chránit, musí na ně být připravený. Neskočí jen tak bezhlavě do ohně, aby pak zjistil, že tam zůstane uvězněný. Strach z tohoto scénáře ho nutí pracovat obezřetně, mít zajištěnou únikovou cestu, spolupracuje s kolegy, kteří mu, jak se říká, kryjí záda… Onen hasič má strach – ale nenechá se jím paralyzovat. Má svou víru v dobrý konec – ta mu dovoluje pracovat v takto náročných podmínkách. Ta odsouvá strach do patřičných mezí. Neodstraní ho úplně, to by bylo riskantní a bláznivé. Ale zároveň ho nenechá převzít moc.

Mít strach tedy není nic neobvyklého. Naopak, každý se něčeho bojíme. Pokud někdo tvrdí, že se ničeho nebojí, lže vám, ale hlavně sám sobě. Strach dokáže být nejvíce zákeřný ve vyvolávání obav z toho „co by se mohlo stát“. Jde o takové to klasické „coby kdyby“. Člověk si ve strachu z neznámého začne v hlavě konstruovat nejčernější scénáře. I ten, kdo běžně zrovna neoplývá fantazií, najednou začíná být kreativní až hrůza. A to tak, že doslova. Až hrůza tryská kolem… Co s tím? Jak se bránit?

Velmi to zjednoduším a shrnu svou radu do dvou pojmů: Strach je třeba nejprve rozeznat, a poté – zejména v případech, kdy jde o zmíněnou situaci typu „coby kdyby“ – svůj strach pojmenovat. Člověk paralyzovaný strachem si ho velmi často neuvědomuje. Nebo o něm ví, ale  nechce si jej přiznat. Ježíš mnohokrát říká Nebojte se! Ale abychom se mohli nebát, musíme vědět, nebo si přiznat, že strach máme. Není se za co stydět. Pojďme do toho. 

No a pak je tu otázka: Z čeho mám vlastně strach? Je to něco, co mohu vlastními silami a schopnostmi změnit? Nebo jde o záležitost, kterou nemohu ovlivnit? Pokud to ovlivnit nemůžu, co jiného mi zbývá, než svůj strach a svůj problém odevzdat Pánu Bohu? Ostatně, na víru nesmíme zapomínat, to by byla neodpustitelná chyba. Jak mi moje víra může pomoci?

Víra je od slova věřit, důvěřovat. A to je také jediné, co po nás Pán Bůh chce – abychom v něj věřili, abychom mu důvěřovali. Harvey Boyd, starší amerického sboru Grace Fellowship k tomu ve své knize Uzdravující církev píše:

Jestliže se soustředíme na Boha, přemůžeme okolnosti a náš život se už nebude soustřeďovat na problém, neboť zvítězila větší moc. Dokonce už ani ty problémy nerozpoznáváme, protože se už v nás nemají kde uchytit. Když ďábel pochopí, že problémy, které nám staví do cesty, dokážeme překonat, vzdá se tohoto území.

Zdroj: Křesťanské společenství Juda

A dále poskytuje Boyd čtyři rady, začínající slovy nikdy nevyznávejte:

Nikdy nevyznávejte: „Já nemohu…“
Místo toho řekněte: „Všecko mohu v tom, který mne posiluje.“ (Fp 4:13 /CSP/),
„Hospodine, moje sílo a má záštito, mé útočiště v den soužení…“ (Jr 16:19 /CSP/)

Nikdy nevyznávejte: „Mám nedostatek…“
Místo toho řekněte: „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (Fp 4:19 /CSP/),
„…neodepře dobro těm, kdo žijí bezúhonně.“ (Ž 84:12 /CSP/)

Nikdy nevyznávejte: „Bojím se…“
Místo toho řekněte: „Neboť Bůh mi nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy.“ (2Tm 1:7 /CSP/),
„Hospodin je mé světlo i má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, koho bych se lekal?“ (Ž 27:1 /CSP/)

Nikdy nevyznávejte nedostatek víry…
Místo toho řekněte: „Bůh mi udělil míru víry.“, což je parafráze 3. verše 12. kapitoly Římanům, který zní: Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12:3 /CSP/)

Zdroj: Křesťanské společenství Juda

Nerad bych tento díl zakončil strachem, tedy povídáním o něm, takže na závěr ještě pár povzbudivých slov.

Naše víra je – a stále bude – podrobovaná zkouškám, které nutně vyvolávají otázky spojené s pochybami. Rozumný přemýšlivý člověk se tomu dost dobře nemůže vyhnout. Život je příliš složitý, nikdo z nás nežije v nějakém imaginárním bezproblémovém vakuu. Snad možná náboženští fanatici či fundamentalisté si mohou myslet, že jim se pochyby vyhnou. Ale já bych to ani jim nevěřil. 

Nicméně jak říká Harvey Boyd: Jestliže se soustředíme na Boha, přemůžeme okolnosti a náš život se už nebude zaměřovat na problém, neboť zvítězila větší moc. Naděje, kterou nám dal Ježíš Kristus na kříži, není nijak ohraničená. Není ani malá, ani střední, ani velká. Je nekonečná. Nikdy nekončící naděje. Je to obrovský dar nevyčíslitelné ceny. A tento dar lze přijmout pouze jedním možným způsobem… vírou.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Víra hory přenáší… a pro strach má uděláno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ve druhé části tohoto dílu budu mluvit o strachu, který jsem označil za nepřítele víry. Strach je zároveň hlavním nástrojem Satana, který ho – nezřídka bohužel úspěšně – využívá k tomu, aby člověka odvedl od víry v Pána Boha. Ale závěr bude povzbudivý, o to nemusíte mít… strach :-)

Přeji příjemný a ničím nerušený poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Víra hory přenáší… a pro strach má uděláno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 13. 4. 2021

Řečeno s trochou nadsázky, některá biblická jména jsou sama o sobě zároveň také i úslovími. Typicky takový Jidáš. Nikdo se nechce jmenovat Jidáš, protože když toto jméno vyslovíte, zní to jako nadávka. Automaticky o tom člověku říkáte, že je zrádce, proradný člověk, který prodá svého bližního za třicet stříbrných.

Ale kdyby vás rodiče pojmenovali Šalomoun, tak to sice bude v našich končinách hodně nezvyklé, ovšem konotace tohoto jména budou naopak pozitivní. Mimochodem: Podle webu Našejména.cz se v Česku nevyskytuje jediný člověk jménem Jidáš, ale Šalomounů je u nás kolem devadesáti.

Ani o Jidáši, ani o Šalomounovi už však dál mluvit nebudu. Tento díl je o Tomášovi, který naznačenou tezi o jednotě významu jména a úsloví splňuje řekněme na padesát procent. Možná polovina lidí si zkrátka při zaslechnutí jména Tomáš nevědomky vybaví ono známé přídavné jméno nevěřící. 

A o tom, jak to s biblickým Tomášem bylo, a jak to je s tou jeho všeobecně proklamovanou nevírou, o tom je tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, u kterého vás vítá Petr Lindner.

Tomáš byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista, jedná se tedy o novozákonní postavu. Podobně jako většina apoštolů to byl prostý člověk, pravděpodobně rybář, možná kamarád Šimona Petra a dalších rybářů Ježíšovy družiny. S Tomášem, přezdívaným řecky Didymos neboli dvojče, aniž bychom tedy přesně věděli, jestli byl skutečně z dvojčat, se v Novém zákonu setkáváme několikrát, ovšem na třech místech patří mezi hlavní postavy příběhu. O jednom z těchto míst už v podcastu Biblická jména a úsloví řeč byla. Jestlipak si vzpomínáte, ve kterém dílu to bylo? Nevíte? Nevadí, prozradím vám to, ale budu vás ještě chvíli napínat. 

Teď se budeme věnovat té nejznámější a nejdůležitější části, která pojednává právě o Tomášově domnělé nevíře. Proč domnělé, to vysvětlím také později, teď si pojďme přečíst 19–31 verš 20. kapitoly Janova evangelia. Tento děj se odehrává poté, co Marie Magdaléna zjistila, že Ježíšův hrob je třetí den po ukřižování prázdný. Samotného Krista, který se jí poté venku zjevil, si spletla se zahradníkem, a pak už jen utíkala říct o tomto svém zážitku apoštolům, schovaným někde v domě poblíž.

Ještě jednou tedy „určení polohy“: Janovo evangelium, 20. kapitola, verše 19–31. Jako ve většině těchto podcastů budu číst z překladu Bible 21.

Pokoj vám

Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. 

Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána.

„Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“
Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“

Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z Dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“

O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“
Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“

„Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš.

„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“

Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.

J 20:19–31

Krátký, ale velmi důležitý příběh. Na první pohled je zde ústředním dějem identifikace Ježíše podle ran, způsobených ukřižováním. Při prvním setkání Ježíš vejde – mimochodem zavřenými dveřmi – pozdraví slovy Pokoj vám, a jakoby předkládal policejní hlídce doklady, ukáže svým učedníkům ruce proděravělé od hřebů, kterými byl přikovaný ke kříži, a bok, jenž mu římský voják proklál kopím. Prokáže se svými zraněními jakožto jakýmisi biometrickými osobními údaji. Těžko říct, do jaké míry bylo Ježíšovo tělo po zmrtvýchvstání proměněné, nicméně je zřejmé, že tato stigmata mu zůstala.

U prvního setkání Tomáš nebyl. Můžete číst spoustu různých výkladů, proč tam Tomáš nebyl. Ty nejodvážnější dokonce tvrdí, že chtěl dost možná utéct, vzít roha, že se tak bál pronásledování, že zradil – podobně jako v úvodu zmíněný Jidáš – byť tedy v tomto případě by šlo „jen“ o zradu víry v Ježíše Krista vzkříšeného. 

Co si o tom myslíte? Jednak – je to vůbec důležité, vědět, kde se Tomáš v době, kdy apoštoly poprvé navštívil vzkříšený Ježíš, potuloval? Kdyby to bylo důležité, nejspíš by se o tom Bible zmínila, nemyslíte? No dobrá, připusťme, že svým mlčením nám dává zcela záměrně podnět k těmto úvahám. Tak i já tedy přidám svoji verzi :-) 

Nechci být prvoplánově v opozici, ale co když to ve skutečnosti bylo přesně naopak? Co když se Tomáš nechtěl skrývat někde v domě tak, jako jeho souputníci, a naopak se nebál chodit mezi lidmi, a hrdě se hlásil k Ježíši? 

O čem to mluvím? O situaci, která po ukřižování našeho pána v Jeruzalémě nastala. Nepřítel, myšleno tedy Ježíš, byl potrestán a to tak, že hrdelně. Strůjci této historické události pochopitelně moc dobře věděli, kdo byli Ježíšovi učedníci. Ty bylo třeba umravnit taktéž, aby je náhodou nenapadlo šířit Ježíšovy bludy – jak farizeové nazvali Kristovo učení před Pilátem Pontským. Nelze se tedy divit tomu, že apoštolové se někde skrývali ve strachu, co se po Ježíšově smrti bude dít. 

Proč si myslím, že zrovna Tomáš by měl být jiný? Odpovědí budiž stejně tak odpověď na moji otázku, kterou jsem vám položil před chvílí: Ve kterém dílu tohoto podcastu už byl Tomáš zmíněný? Ano, bylo to v dílu o Lazarovi. Jestliže jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.

Mluvím zde mimo jiné o tom, jak Ježíš zdržoval svůj odjezd z Betanie do Jeruzaléma, aby pomohl svému příteli Lazarovi. Všichni si mysleli, že se snad i bojí, protože Izraelci „po něm šli“. A když se pak rozhodl do Jeruzaléma jít, právě Tomáš na tomto místě říká: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ Myslel si totiž, že zde Ježíše zabijí – ale neváhal stát po jeho boku, a byl připravený zemřít také. Takto se nechová zbabělec, ale muž velmi silné víry.

Nicméně v Bibli je jasně psáno, že jakmile Tomášovi jeho druhové pověděli o Ježíšově první návštěvě, u které chyběl, netvářil se zrovna moc nadšeně. Pochyboval. Kladl si podmínku pro to, aby uvěřil. Řekl doslova: „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou, dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“

Hmm…, tak jak to tedy je? Toto už zase nezní jako muž velmi silné víry… Jakmile sdělil svoje podmínky, čili to, že chce vidět a osahat si Ježíšovy rány, řekl Tomáš dvě slova „nikdy neuvěřím“. To jsou jasná slova s jasným významem. Tady není o čem spekulovat. Pokud byl Tomáš skutečně tak rozhodný muž, jenž byl ochotný jít s Ježíšem na smrt – viz ona epizoda o Lazarovi –, pak je třeba brát vážně i toto jeho prohlášení.

Než ho ale rozeberu podrobněji, pojďme si ještě připomenout, co se dělo dál. K setkání Tomáše se vzkříšeným Ježíšem nakonec došlo. Po týdnu, na stejném místě, kde tentokrát byli všichni apoštolové, tedy kromě Jidáše, který v té době už byl po smrti, se Ježíš znovu objevil. Opět pozdravil slovy Pokoj vám, a první, co udělal, šel k Tomášovi a řekl: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“

A co udělal Tomáš? Slovy Janova evangelia vykřikl: „Můj Pán a můj Bůh!“

Na tomto místě mi dovolte malou vsuvku. V Bibli není psáno, že by Tomáš skutečně tento test udělal. Že by opravdu vložil ruku do Ježíšových ran. Ne, o tom tam není ani řádek. Ovšem stovky malířských pláten jsou pokryté výjevy, v nichž obvykle vousatý muž strká svůj prst do rány v boku Ježíše. 

Obzvlášť působivý, a to myslím napůl ironicky, je obraz Nevěřící Tomáš od italského mistra Caravaggia.

Pro Caravaggia byly biblické výjevy stěžejním námětem jeho tvorby, což ostatně u umělců minulých století – Caravaggio žil na rozhraní 16. a 17. století – nebylo nic zvláštního. Ale tento malíř znázorňoval biblické příběhy na rozdíl od svých kolegů často velmi civilně, nepotrpěl si příliš na pompéznost či nadpřirozené výjevy. Výborně, jednou větou to charakterizuje Wikipedie: Dějiště náboženských událostí vrátil Caravaggio z nebe na zemi.

Nevěřící Tomáš v jeho podání tak představuje čtveřici mužů – Ježíše, odhalujícího svoje roucho u rány na pravém boku a tři apoštoly, koukající do ní – přičemž Tomáš se mu tam – promiňte mi ten výraz – soustředěně dloubá ukazováčkem.
Znalci a obdivovatelé výtvarného umění si samozřejmě na tomto obrazu budou cenit příkladné kompozice, velmi realistického zobrazení postav, práce s barvou a nádherného světla – v čemž byl Caravaggio mistrem nad mistry. Co si však o tomto pojetí Nevěřícího Tomáše řeknou křesťané, těžko říct. Já se nad tímto obrazem pousmívám. Neuráží mě, a spíše než se zabývat tématem, patřím mezi ty obdivovatele malířova mistrovství.

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví na téma Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš. 

Před malou kunsthistorickou vsuvkou jsme skončili tím, že Tomáš, poté, co mu Ježíš ukázal svoje rány, zvolal „Můj Pán a můj Bůh!“. Čili evidentně změnil názor a uvěřil, že Ježíš byl skutečně vzkříšený. Ten mu na to vzápětí odpovídá: „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“

Omlouvám se, že se znovu odkazuji na díl tohoto podcastu s názvem Ležíš jako… Lazar, a slibuji, že už je to v této epizodě naposledy. Ale je to důležité – mluvím zde, tedy v dílu o Lazarovi, právě o permanentní nutnosti dokazovat svoje učení nejrůznějšími nadpřirozenými úkazy, zázraky. Tedy ne moje učení samozřejmě, nýbrž Ježíšovo slovo. 

Ano, slovo! To je to pravé! Lidem nestačí slovo, musí vidět jiné chodit po vodě, sledovat uzdravování nevyléčitelně nemocných a dokonce zažít i vzkříšení z mrtvých – čímž nyní myslím Lazara. Kolik lidí své doby to vidělo, kolik dalších lidí se to posléze dozvědělo? Ale když Ježíš sám o sobě několikrát prohlásil, že bude vzkříšený, nevěřili mu to ani jeho nejbližší, jeho učedníci, apoštolové.

Je to tak. Bible sice staví do role nevěřícího pouze Tomáše, jenže podle všeho je zřejmé, že ve vzkříšení Krista nevěřil ani jeden z apoštolů. Musíte se nutně zasmát, když čtete, že Marie Magdaléna, která s Ježíšem trávila stejný čas jako jeho učedníci, si o něm myslela, že je to zahradník.

Dobře, takže věcně. Ježíš svoje zmrtvýchvstání několikrát předpověděl, přesto mu to nikdo nevěřil. Ani po tom, co ukázal na příkladu Lazara, že to není nemožné. Uff… to je tedy situace… Nicméně ptám se sám sebe: Kdybych byl na místě apoštolů, na místě Tomáše, věřil bych? Kdybych byl na jeho místě, a moji kámoši by přišli za mnou a řekli:
„Hele kamaráde, kdes byl včera? Byl tady Ježíš!“
Ne, oni by to asi řekli jinak. Řekli by:
„Kámo, chceš něco slyšet? Tomu neuvěříš – včera se tady na kus řeči stavil Ježíš!“ 

Ne, tak tomu bych fakt nevěřil. A to říkám naprosto vážně. Kdybych tři dny před tím viděl Ježíše trpícího a umírajícího na kříži, a pak by za mnou přišli moji druhové a řekli mi, že žije, moje první reakce by nejspíš byla úplně stejná jako Tomášova. 

Ovšem v Bibli se píše, že podruhé se Ježíš svým učedníkům objevil až za týden. Opět nebudu spekulovat proč až za týden, budu ale přemýšlet o tom, co se v tom týdnu mohlo odehrávat v Tomášově hlavě. Týden je v tomto ohledu docela dlouhá doba. Budete-li týden přemýšlet o jedné věci, vzpomenete si i na to, na co byste si jinak nevzpomněli. 

Proto nepochybuji o tom, že Tomášovi se právě v tom týdnu vybavila Ježíšova slova. Jednu z předpovědí o zmrtvýchvstání můžeme číst například v Markově evangeliu, 10. kapitola, verše 32–34:

Byli na cestě vzhůru do Jeruzaléma. Ježíš šel napřed a oni ho ohromeně a se strachem následovali. Tehdy vzal těch Dvanáct znovu k sobě a začal jim opakovat, co se mu má stát

„Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“

Mk 10:32–34

„No jo, vždyť on o tom fakt mluvil…“, říkal si Tomáš možná v duchu, možná i polohlasem a dost možná to také křičel z plných sil nahlas, aby to celý Jeruzalém slyšel. „On nám to všem několikrát opakoval, ale my jsme tomu vůbec nevěnovali pozornost. A když to pak přišlo, nechtěli jsme tomu věřit“, zastyděl se bezpochyby Tomáš sám před sebou. 

Pokud byste si našli apoštola Tomáše na Wikipedii, najdete zde kromě jiných informací také citaci známého katolického kněze a teologa – a muže mnoha dalších funkcí – taktéž Tomáše, Tomáše Halíka, který o Tomášovi-apoštolu mluví jako o prototypu Božího služebníka, jehož údělem je, aby na své cestě víry nesl „břímě svých pochybností a pokušení ke skepsi“, a jistoty víry docházel „jen tam, kde se při dotyku ran ve světě dotkne Boha“.

Pochybovati je lidské, praví jedno nebiblické přísloví, a britský spisovatel Graham Greene k tomu údajně navíc dodává, že „Schopnost pochybovat je nejlepší lidská vlastnost.“ 

Jsem si vědom toho, že právě nyní se dostávám na velmi tenký led. Ale zkusím z toho nějak šikovně vybruslit :-)

Aby bylo jasno, s Grahamem Greenem nesouhlasím. Nemyslím si, že schopnost pochybovat je nejlepší lidská vlastnost. Je mnoho jiných, mnohem důležitějších lidských vlastností. Nicméně jakási elementární míra pochybností – o čemkoliv, nejen tedy ve víře – je podle mého názoru vlastnost pro člověka užitečná a zdravá. Pokud totiž nebudete pochybovat o ničem, budete věřit úplně všemu, velmi snadno se vám stane, že toho jiní lidé zneužijí. Bohužel je to tak. Zvláště v dnešní době, kdy zejména internet je – kromě užitečných informací – bohužel plný také dezinfomací všeho druhu, potažmo pak nesmyslů, hloupostí a tak dále a tak dále. Člověk nepochybující je člověk naivní. Nebo, v tomto smyslu pak zvláště ve víře, to může být fanatik. Tedy pokud bychom se bavili o extrémech.

Dovolte mi prosím ještě jednu vsuvku. Jednotlivé díly podcastu Biblická jména a úsloví většinou natáčím v neděli, kdy je v mém studiu – čti v dětském pokoji v panelákovém bytě – jakýs-takýs klid, abych stihl do středy nahrávku zpracovat a pustit na internet. Ten týden před tím – stejně jako biblický Tomáš – o tématu přemýšlím, pomalu si ho v hlavě nebo i v poznámkách dávám dohromady, abych nový díl v pátek nebo v sobotu napsal. To jste si určitě všimli sami, že moje podcasty nejsou namluvené spatra nýbrž jsou čtené. Jinak to zkrátka neumím. Navíc při psaní si člověk mnohem lépe utřídí myšlenky a mnohdy ho napadnou i další nové věci. 

No ale pointa je v tom, že ve čtvrtek, v týdnu, kdy jsem se připravoval na tuto epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, vydal David Novák ve svém podcastu s názvem Víra ve vírech doby – už jsem o něm v jednom z předchozích dílů také mluvil – díl s názvem Spiritualita: chvála fanatismu. Ničeho se nelekejte a poslechněte si ho. Titulek sice může trochu klamat, nicméně myšlenky Davida Nováka jsou jako obvykle výborně vyargumentované, rozhodně nejde o žádnou herezi nebo provokaci. 

Berte to jako malou ukázku toho, jak pán Bůh v našich životech pracuje. Já přemýšlím o tom, že člověk nepochybující ve víře může být v extrémním případě i fanatikem, a ejhle… David Novák ve stejné době vydá velmi zajímavý díl svého podcastu právě o fanatismu ve víře. Díky otče, že s námi takto pracuješ!

No ale to jsme se s Tomášem moc neposunuli. Budu tedy pokračovat. Osobně vnímám jakési dva druhy víry. Neberte mě prosím za slovo – toto rozdělení jsem si vymyslel sám, proto, abych naši problematiku snad srozumitelně vysvětlil. Tyto imaginární dvě víry se skládají z víry srdce a víry hlavy, nebo jak říkáme my křesťané, víry těla, tělesné víry – byť to je trochu oxymóron. Ta druhá, víra hlavy nebo těla, to je právě ta „víra s pochybnostmi“. Ovšem víra se zdravými pochybnostmi. Například pojedu-li autem a přede mnou se bude na silnici promenádovat srnka nebo divočák, budu sice věřit tomu, že jak se přiblížím, plaché zvíře před autem uteče, ale… přece jenom raději sundám nohu z plynu a pro jistotu ještě zatroubím. 

Víra srdce je něco úplně jiného. To je víra bezvýhradní…, až možná ta fanatická. Ale na to si udělejte názor sami, až si poslechnete zmíněný podcast Davida Nováka.

K tomu bych vám velmi krátce pověděl svůj příběh víry srdce. K víře v Ježíše Krista jsem přišel až hodně pozdě. Nejsem křesťanem ani od dětství, ani od mládí. Proč, tím vás nebudu zdržovat, to není důležité. Považuji se za racionálně zaměřeného muže, za technika, který velmi rád zkoumá, jak věci fungují, vůbec mi nevadí, když se dostávám k podstatě čehokoliv. Jsem zkoumavý, zvídavý i trochu zvědavý. Takže když se mi budete snažit něco namluvit, dost možná vám to takříkajíc nesežeru na první dobrou. Ale přes to všechno jsem v Ježíše uvěřil naprosto bezvýhradně! Bez jakýchkoliv pochybností, zkoumání důvodů a příčin, jednoduše jsem ho přijal do svého srdce. Mimo jiné díky svému skvělému duchovnímu otci. Zdravím tě, Michale! :-)

Jsem přesvědčený o tom, že všichni v sobě máme obě tyto víry, byť každý je má namíchané v jiném poměru. Jestli existuje nějaký optimální poměr, nevím. Jaký poměr by to měl být? 50/50 nebo 70/30 či 20/80, to není podstatné… Apoštol Tomáš bezpochyby nějaký poměr obou věr měl. Takže není dost dobře jisté, jestli byl skutečně Nevěřící Tomáš nebo jen Pochybující Tomáš. Ostatně ani všechny překlady Bible se v tomto neshodnou. Například v Českém evangelickém překladu neříká Ježíš Tomášovi Přestaň být nevěřící a začni věřit, ale Nepochybuj a věř!, podobně také parafrázovaný překlad Bible Slovo na cestu uvádí znění Už nepochybuj, ale věř! No a v angličtině je Tomáš označovaný jako Doubting Thomas čili Pochybující Tomáš.

Mohlo by zdát, že v této chvíli už bylo řečeno vše. Já se ale ještě vrátím k citaci profesora Halíka. Na konci svojí řekněme definice apoštola Tomáše, Halík říká: „…a jistoty víry docházel jen tam, kde se při dotyku ran ve světě dotkne Boha“. Troufám si říct, že toto je možná ta nejdůležitější zvěst Tomášova novozákonního příběhu. Proč Ježíš svým učedníkům při obou setkáních tak okatě a bez vyzvání ukazoval svoje rány? Ano, už jsme si to řekli – protože lidi „obyčejnému“ slovu jen tak neuvěří a potřebují vidět nějaký ten zázrak. To, že na druhou stranu pak uvěří každé pitomosti, to je bohužel také realita, ale to sem nepatří, to jsem si jenom nemohl pomoct. Omlouvám se.

Ježíš totiž svoje rány apoštolům ukazuje ještě z jednoho důvodu. Úplně živě si představuji, jak k nim u toho promlouvá a říká asi toto: 

„Amen amen říkám vám, mou smrtí na kříži staré skončilo a mým vzkříšením nové začíná. Nebude to však snadná cesta. Posílám vás mezi vlky, kteří vám, beránkům božím půjdou po krku. Ale i kdyby jich nebylo, ani vaši vlastní vám nebudou věřit. Mějte neustále před očima moje rány jako připomenutí toho, že já, boží syn, jsem zakusil lidskou bolest. To všechno jsem udělal z lásky k lidem!“

Svoje rány ukazuje pán Ježíš nám všem, kteří v něj věříme, dodneška. Všechna příkoří světa, všechny jeho stále obnažené rány, se dají napravit jen láskou. To je poselství povelikonočního příběhu Tomáše, který byl možná nevěřící, možná jenom pochybující…

Jak jste si jistě všimli, v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem ještě nemluvil o samotném jménu Tomáš, o jeho zastoupení a oblíbenosti v české společnosti. Výjimečně to udělám až na závěr, a ten právě nastal.

Věřím tomu, že sami znáte hned několik Tomášů, takže minimálně tušíte, že toto jméno je v Česku hodně oblíbené. A je to tak. Tomáš se s počtem 182 000 lidí, pyšnících se tímto jménem, umístil na 9. místě v celkovém žebříčku křestních jmen. K roku 2017, jelikož novější data nemáme (pravděpodobně kvůli GDPR) k dispozici, Tomášové mají, nebo tedy měli věkový průměr 31 let. Takže docela mladá populace. Nejvíce Tomášů se rodilo od roku 1975, což by tedy uvedenému průměru moc neodpovídalo, nicméně obliba tohoto jména neutuchala až do roku 1993. V těchto bezmála 20 letech u nás přibývalo ročně průměrně kolem 4 500 Tomášů. Někdy v roce 1997 klesla popularita tohoto jména zhruba na polovinu a na těchto číslech už také zůstala.

Tomáš je jméno aramejského původu, pochází tedy z kočovného a pasteveckého národa, který byl už mnoho let před příchodem Ježíše rozptýlený po celém Blízkém východě. Jak už jsem v jednom z dílů tohoto podcastu říkal, aramejština byl jazyk prostého lidu, a mluvil jí i sám pán Ježíš Kristus.

No a to už je pro tentokrát opravdu všechno. Tento podcast se snaží vysvětlovat běžná úsloví používaná v češtině – která jsou převzata z Bible, velmi často aniž by o tom jejich uživatelé věděli. A navrch také biblická jména. V tomto dílu se mi to podařilo spojit, tedy vlastně ne mně, protože spojení jména Tomáš a úsloví nevěřící Tomáš je po stovky, možná i tisíce let zažité.

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat. Můžete ho odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech. Odkazy uvádím v popisu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

A strčil biblický Tomáš skutečně prst do rány v Ježíšově boku tak, jak to zobrazuje například italský mistr Caravaggio na svém obrazu?

To všechno, a spoustu dalších odpovědí na otázky spojené s nevěřícím, ale možná spíše jen tak trochu pochybujícím Tomášem, zjistíte v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.