Petr Lindner | 4. 3. 2024

Tento díl podcastu vydávám ve druhém týdnu postního období před Velikonocemi. Půst je zajímavé téma s dlouhou historií, mnoha proměnami a také různým vnímáním svého významu. Půst je slovo – a řekněme činnost, nebo možná spíše rozličný druh nečinnosti –, který nemají problém přijímat ani zapřisáhlí bezvěrci. Já se ale v tomto podcastu věnuji duchovním významům nebo alespoň duchovním přesahům, tudíž se na půst budu dívat právě z tohoto pohledu.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Takříkajíc původní význam půstu pěkně popisuje Biblický slovník Jeana Jacquese von Allmena, takže mi hned na začátku dovolte krátkou citaci:

Většina náboženství starověku zná praxi postu. Zřeknutí se pokrmů je považováno nejčastěji za prostředek, jak uniknout z moci démonů, kteří vstupují do člověka prostřednictvím potravy, a má člověka připravit na setkání s božstvím, aby mohl například přijmout jeho extatické síly.

Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník

Když bych další historii půstu skutečně ořezal až na dřeň, pak z tohoto původně antického pojetí se postupem času vydestiloval základní princip, spočívající ve významu přiblížení se k Bohu a ještě před tím možná pokoření se před Bohem, obvykle v prosbách o záchranu před nějakým neštěstím, po úmrtí blízkého, jako podpora modliteb a podobně. Takže obléct se do pytloviny, posypat si hlavu popelem a postit se. Ovšem zmíněný Biblický slovník mimo jiné také ještě říká:

Půst není nikdy asketickou metodou určenou k osvobození duše z otroctví těla. Naopak, má dát najevo Bohu, že člověk očekává pokorně na něho. … Půst je tedy výrazem hlubokého pokání…

Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník

To je, minimálně pro zmíněné nevěřící lidi, zajímavá informace. Půst není primárně forma askeze. V první řadě je to především duchovní záležitost. I když… má-li půst i „vedlejší efekt“, spočívající v očistě těla od všelijakých škodlivin, které do sebe cpeme, ke škodě věci to samozřejmě není.

V průběhu náboženských dějin, a teď myslím dobu starozákonní, se z půstu stal povinný kult. Kdo se ve vyhrazených dnech nepostil, mohl přijít i o krk. Jak všichni víme, stane-li se něco povinností, hrozí na jedné straně nechuť některých lidí podřizovat se jí, a na straně druhé pak přehnané plnění, potažmo vymáhání plnění takovýchto povinností od některých příliš horlivých snaživců. K tomu píše taktéž Biblický slovník, tentokrát „náš“, slovník Adolfa Novotného:

V době Ježíšově bylo až 28 postních dnů. V zákonickém náboženství poexilního židovstva zaujímal p. právě tak význačné místo jako dobrý skutek, často bez ohledu na vnitřní stav člověka. P. byl pokládán za záslužnější čin než almužna. Pohanští spisovatelé prohlašovali dlouhé posty za něco, co charakterisuje Židy, kteří byli přesvědčeni, že p. »přivozuje odpuštění hříchů a léčí nemoci, vyhání duchy a svou silou dosahuje až k trůnu Božímu«. Zvláště farizeové se zavazovali k postu dvakrát týdně [druhý a pátý den; Mk 2,18; L 18,12]. P. byl pokládán za službu Bohu [L 2,37]. Také židovské sekty [Threapeuti] a učedníci Jana Křtitele dodržovali přísně postní dny, zdá se však, že nikoli tak z důvodů náboženskorituálních, jako spíše asketických.

Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník

Právě jsme slyšeli, že asketický půst není novodobým vynálezem, ale je s námi už několik tisíc let. Nevadí, jdeme dál. Přes Jana Křtitele se dostáváme do Nového zákona. Jak na tom byl s půstem Pán Ježíš? Můžete číst Novou smlouvu odpředu dozadu i odzadu dopředu, ale o tom, že by se Ježíš postil, nic nenajdete. Tedy kromě jediného, známého čtyřicetidenního půstu na poušti před začátkem své služby na Zemi, který je popsaný ve 4. kapitolách Matouše a Lukáše, plus velmi krátce v 1. kapitole Evangelia podle Marka. 

A hned ho Duch vypudil do pustiny. V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.

Mk 1:12–13 (CSP)

Jak víme z Matoušova nebo Lukášova evangelia, ďábel připravil Ježíšovi tři zkoušky, s nimiž ale  nepochodil. Tedy Satan, nikoliv Ježíš – ten zkouškami prošel na výbornou. Mluvil jsem o tom mimo jiné v epizodě tohoto podcastu s názvem Ježíš Kristus Nezneužitelný. Jestli jste ji ještě neposlouchali, budu rád, když si ji po skončení tohoto dílu pustíte.

Nicméně nemáme-li v Novém zákoně další zmínky o tom, že by se Ježíš postil, ještě to neznamená, že by půst odmítal. Nepřišel jsem zrušit zákon ani proroky, říkal Ježíš, tudíž zřejmě neodmítal ani půst. Co však dělal, bylo mnohdy ostré poukazování na okatě zbožné jednání farizejů, což se týkalo i půstu. Ve svém Kázání na hoře říká – Matouš 6:16–18:

Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.
Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.

Mt 6:16–18 (CSP)

Mimochodem, téměř to stejné říká Ježíš také o pár veršů před tím o modlitbě – i o tom jsem už v tomto podcastu mluvil – v dílu Slova nakrátko s názvem Zastav se! Pojďme si Ježíšova slova zopakovat:

[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. 
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].

Mt 6:5–6 (CSP)

Jestliže Pán Ježíš použil stejná slova pro modlitbu i pro půst, vyplývá mi z toho vcelku jasně, že oboje považoval za stejně důležitou součást tehdejší zbožnosti. Není třeba se tedy domnívat, že s příchodem Ježíše čili s příchodem křesťanství, by půst ztratil svůj význam. Ostatně to bychom tento rituál nejspíš neudržovali dodnes.

Nedá mi nevrátit se ještě k Ježíšovým slovům o půstu. Kristus říká: …nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně… Možná si říkáte, že půst obvykle nebývá nic příjemného. Když si člověk odepírá něco, co mu možná před tím dělalo dobře, nebývá to důvod ke všeobecnému veselí. Ježíš však naráží na to, o čem jsem už mluvil – na okázalou zbožnost některých lidí, usilujících o to, aby všichni viděli, že právě oni jsou ti, kdo Boha vyznávají ze všech nejvíc a dělají to ze všech nejlíp. Co si budeme namlouvat, i dnes se občas takoví najdou.

Ale je tu ještě jeden důvod: S příchodem Ježíše se situace jaksi změnila, nebo přesněji s jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním se má změnit. Tradiční židovské oběti pozbývají smysl, všechny ty temné rituály plné krve, nahrazuje radost ze života zde na Zemi, plus očekávání dalšího života po něm. Biblický slovník Adolfa Novotného říká, že půst už není záslužný skutek, jímž by se měl člověk chlubit, nýbrž znamením a obrazem návratu k Bohu. A poněvadž návrat k Bohu je v podstatě něco radostného, nesmí p. nabýt rázu smutečního obřadu jako při pohřbu. (Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník)

Jakýmsi opakem smutečního obřadu může být svatba. A právě takové přirovnání používá Ježíš, když se ho ptají, proč se jeho učedníci nepostí. Evangelium podle Marka, 2. kapitola, verše 18–20:

Janovi učedníci a farizeové se právě postili. I přijdou k němu a říkají: „Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Ježíš jim řekl: „Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy v onen den se budou postit.“

Mk 2:18–20 (CSP)

Ježíš však zároveň ví, že staletími zažité zvyky a rituály, není jen tak snadné změnit. Proto vzápětí dodává:

„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší. 
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno [se vylije] a měchy se zničí. Ale mladé víno [se má dávat] do nových měchů!“

Mk 2:21–22 (CSP)

Mladé víno [se má dávat] do nových měchů…čili mladé myšlenky a činy vyžadují nové lidi. Nebo… nový přístup. Co bylo, bylo, říká jinými slovy Ježíš, nyní přichází Boží milost, odpuštění a příslib věčného života. To všechno jsou důvody k radosti. Není důvod postit se každý druhý den a ještě se u toho tvářit jako svaté umučení.

Na tomto místě musím podotknout, že v žádném případě nechci Ježíši vkládat do úst něco, co by snad vyznělo jako apriori odmítání půstu. Ostatně v citovaných verších sám říká, že jsou dny, kdy je půst takříkajíc na místě. Nebo jiný příklad: Když se jeho učedníci snažili uzdravit posedlého chlapce, ale nepodařilo se jim to a Ježíš ho musel uzdravit sám, na jejich otázku, proč nedokázali z chlapce vyhnat démona, Ježíš odpovídá:

„Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.“

Mt 17:20–21 (ČEP)

Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že Ježíš kritizoval přehnanou postní praxi nebo obecně příliš okázalou spiritualitu zákonických skupin židovských obyvatel, musím dodat, že nebyl sám, komu to vadilo. Již dávno před ním píše o půstu například také prorok Izaiáš, který mu věnuje celou 58. kapitolu stejnojmenné starozákonní knihy. Na začátku si Izraelci stěžují Hospodinovi: Proč, když se postíme, ty to nevidíš, pokořujeme svou duši, a ty o tom nevíš? Na to jim Pán Bůh odpovídá – verše 3–8:

Hle, v den svého půstu si hledíte svých zájmů a utlačujete všechny své dělníky. Hle, postíte se jen ke sporům a hádkám a abyste bili ničemnou pěstí. Nepostěte se tak jako dnes, má-li být na výšině slyšet váš hlas.
Což je toto půst, který si přeji, a den, kdy člověk pokořuje svou duši? Aby svěsil hlavu jako rákos a podestlal si pytlovinu a popel? Toto chceš nazývat postem a dnem, který je Hospodinu milý?
Toto je půst, který si přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvolnit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu, zpřetrhat každé jho. Když budeš lámat hladovému svůj chléb a chudé bezdomovce přivedeš do domu, když uvidíš nahého, zakryješ ho a vůči vlastnímu tělu a krvi nebudeš lhostejný, tehdy tvé světlo vytryskne jako rozbřesk a rychle vzejde tvé uzdravení; před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou půjde Hospodinova sláva.

Iz 58:3–8 (CSP)

Archaické slovo jho má více významů. Je to část dobytčího postroje nebo tyč, na které se na ramenou nosí vědra, ale také – a to je pravý význam pro naši citaci z Izaiáše – znamená poddanství, porobu, otroctví, útlak či útisk. Pán Bůh tím Izraelcům v Izaiášově proroctví jasně říká: Váš půst, který tady přede mnou tak okatě hrajete, je k ničemu, pokud nenapravíte vztahy, které mezi sebou máte, a také, pokud budete lhostejní ke svému vlastnímu tělu a krvi. Čili sami k sobě – jak bychom dnes řekli – k vlastní životosprávě; a k vlastní krvi, tedy k nejbližším, doslova pokrevním lidem, biblicky řečeno – k bližnímu svému. V dalších čtyřech verších pak Hospodin dodává:

Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, budeš křičet o pomoc a řekne: Zde jsem; jestliže odstraníš ze svého středu jho, ukazování prstem a mluvení zla. Poskytneš-li ze svého hladovému a strádajícího nasytíš, v temnotě vyjde tvé světlo a tvůj soumrak bude jako poledne. A Hospodin tě povede ustavičně, nasytí tvou duši i na vyprahlých místech a dodá svěžesti tvým kostem.
Budeš jako zavlažovaná zahrada a jako vodní zdroj, jehož voda nebude vysychat. Ti, kteří z tebe vyjdou, vybudují odvěké trosky, upevníš základy, které trvaly z generace na generaci. A nazvou tě tím, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím.

Iz 58:9–12 (CSP)

Toto je půst, který si přeji, říká doslova Pán Bůh. Po Izraelcích, potažmo po nás ostatních, požaduje půst od všech špatností na sobě samých, na svých bližních i na ostatních lidech. Máme se postit od nespravedlnosti, odpustit si hamižnost a sobectví, nepřátelství a nenávist. Jak asi sami uznáte, toto se běžně vnímanému půstu zrovna nepodobá. Proč se tedy dnes postíme od masa, alkoholu, čokolády, internetu, sociálních sítí a tak dále a tak dále? Proč? Na to už jsem vlastně také odpověděl – protože Pán Bůh mimo jiné řekl: vůči vlastnímu tělu nebudeš lhostejný. 

To všechno má jednoduchou spojovací linku: My lidé jsme Boží stvoření. Pán Bůh nás stvořil k obrazu svému, jenže my ten obraz máme jaksi neuměle namalovaný. Často s různě pokřivenou perspektivou, temnými barvami a potrhaným plátnem. Nechci být přehnaně pesimistický, ale když se nad tím zamyslíte, možná dojdete ke stejnému názoru jako já, a totiž, že my lidé děláme svému Stvořiteli pořád nějakou ostudu. A proto nám říká: Když už se postíte, držte půst od všeho špatného, co děláte.

Nějak se nám to s tím půstem zamotalo, nemyslíte? Možná jste chtěli slyšet rady, čeho se letos před Velikonocemi dobrovolně zříct, jestli vepřového, alkoholu, nebo bezcílného brouzdání po Facebooku, ovšem to, co zaznělo v předcházející části, jste nejspíš nečekali. Jenže když se nad tím zamyslíte, musí vám být stejně jako mně jasné, že to, co Bůh v Izaiášově proroctví chce po lidech Jákobova domu, tedy po Izraelcích – a vlastně po nás všech –, je ten nejlepší způsob, jak se můžeme postit. Dokonce si říkám, že by to nemělo být jen součástí půstu, ale naprostou samozřejmostí po celý rok. 

No ale… velikonoční půst trvá 40 dní a to je dost dlouhá doba, za kterou se už dá vytvořit návyk. Čímž chci říct, že v takovémto půstu lze pak pokračovat dál, zkrátka pořád. Já vím, už to nebude mít tu aureolu půstu, ale vzpomínáte, co říkal Ježíš? Není třeba ukazovat ostatním lidem, že se postíme, je důležité ukázat to svému Otci, který je v skrytu, a kterého to jistě velmi potěší.

Jsme na konci tohoto dílu. Tohoto výjimečného dílu, musím dodat. Proč výjimečného? Protože jste právě doposlouchali stý díl podcastu Biblická jména a úsloví. Tedy pokud jste slyšeli těch 99 epizod před ním :-) Ale i kdyby ne, budete mít možnost si je v klidu poslechnout, aniž by vám něco uniklo. V některém z minulých dílů jsem už předeslal, že po stovce dílů si dám malý, lidově řečeno, oraz. Prostě přestávku, pauzu, dovolenou. Dám si nohy na stůl a budu si užívat nicnedělání. 

Ano, trochu přeháním, nicméně přestávku si po 100 epizodách a třech letech tak jako tak udělám. Jak bude dlouhá, to ještě nevím, ale bude. Možná tři měsíce, možná půl roku…, opravdu netuším. Možná tím některé příznivce tohoto podcastu zklamu nebo snad zarmoutím, ale věřte mi, že to dělám pro dobro tohoto pořadu. Nechci, aby se mi z práce na této mé biblické samomluvě stala povinnost, abych se do ní musel nutit, nebo se mi snad zprotivila. Nerad bych, jak se dnes říká, vyhořel. Věřím, že to chápete.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Toto je půst, který si přeji… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Toto je půst, který si přeji… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 12. 2023

Příběh Zachariáše a Alžběty, rodičů Jana Křtitele, byste mohli znát – mluvil jsem o něm v tomto podcastu ve dvou dílech – ve vánoční epizodě s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a také v dílu Alžběta – první matka Nové smlouvy. Nebudu se k němu obšírně vracet potřetí, zastavím se pouze u jediného verše. Janu Křtiteli bylo mimo jiné zaslíbeno: A sám půjde před ním (myšleno před Bohem, před Ježíšem) v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid. (L 1:17 /CSP/) Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Jen abychom byli v obraze: Citovanou větu najdete na začátku Evangelia podle Lukáše, v první kapitole, konkrétně jde o 17. verš. Slova pochází z úst Hospodinova anděla Gabriela, který navštívil chrámového kněze Zachariáše při jeho službě ve svatyni svatých, aby mu sdělil zprávu, že se mu narodí syn – a ne jen tak lecjaký. Prorok, který bude světu oznamovat příchod Ježíše Krista, Jan Křtitel. 

Jenže o kousek dříve, v 7. verši se o Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě píše: Neměli však dítě, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. (L 1:7 /CSP/) Při vší úctě k Božím andělům…, když řeknete starému muži, jehož manželka je navíc neplodná, že se mu narodí syn, je to zpráva, které se těžko věří. Nemůžeme se tedy divit Zachariášovým pochybám, za které byl ovšem andělem „dočasně potrestaný“ ztrátou řeči. Budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní. (L 1:20 /CSP/) Říká Zachariášovi Gabriel ve 20. verši. Slova Hospodinova anděla se také naplnila, ale to jistě všichni víte. Tolik tedy stručný vhled do děje, nyní se můžeme věnovat slovům, která mi už delší čas leží v hlavě: Obrátil srdce otců k dětem…

Nejprve mi ale dovolte trochu laické biblistiky. Citoval jsem z Českého studijního překladu Bible a podíváme-li se do jiných českých překladů, najdeme téměř tatáž slova, pouze s výjimkou Bible21, Českého ekumenického překladu a překladu Nového zákona od Františka Žilky, kde jsou děti nahrazené syny: …aby obrátil srdce otců k synům. Nejstarší řecké rukopisy – Vatikánský a Sinajský kodex, zde používají slova πατερων επι τεκνα [pateron epi tekna] čili opět otců k dětem, nikoliv synům. Proč o tom mluvím?

Ono obrácení srdce otců k dětem – a navíc srdce dětí k otcům – se totiž nachází v, řekněme, původní verzi na konci Starého zákona. Vlastně jsou to poslední verše Starého zákona. Je třeba je proto hledat v knize Malachiáš – a teď pozor – v závislosti na překladu, buďto na konci třetí, nebo na konci 4. kapitoly. Většina českých překladů Bible používá dělení knihy Malachiáš na tři kapitoly. Pouze staročeská Bible kralická, plus doslovný Studijní překlad Miloše Pavlíka, poslední starozákonní knihu člení na kapitoly čtyři. Obsah je ale stejný. Zmíněné dva překlady pouze 3. kapitolu za 18. veršem ukončují, aby posledních pět veršů umístili do kapitoly čtvrté. Pravděpodobně jde o jakési reziduum členění Malachiáše podle latinské Vulgaty, která byla až do 16. století závazným překladem původních hebrejských a řeckých textů Bible. 

Mimochodem, například anglický překlad King James Bible z roku 2000 používá členění knihy Malachiáš na čtyři kapitoly, stejně tak německý Nový evangelický překlad z roku 2022. V kontextu s ním je zajímavé, že první německá Bible Martina Luthera z roku 1545 dělí Malachiáše na kapitoly tři.

Nicméně, ať tak či tak, ona slova zkrátka najdete úplně na konci Starého zákona, lhostejno, jaký překlad Bible čtete. Ale to už jsem říkal, takže si pojďme přečíst, jak zní. Budu opět citovat Český studijní překlad – kniha Malachiáš, 3. kapitola, verše 22 až 24:

Pamatujte na zákon mého otroka Mojžíše, který jsem mu dal na Chorébu, ustanovení a nařízení pro celý Izrael. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou.

Mal 3:22–24 (CSP)

První věta je jasná a srozumitelná – pamatujte čili jinak řečeno, dodržujte Mojžíšovy zákony, které přinesl z hory Choréb, jinde překládané jako Oréb, zkrátka ze Sinajské hory – tedy všem dobře známé desatero. K tomu bych jen připomněl slova Ježíše Krista z 5. kapitoly Matoušova evangelia, kde Ježíš ve svém kázání na hoře říká – verše 17 až 19:

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.

Mt 5:17–19 (CSP)

V tomto, myslím, máme jasno. Desatero zde bylo, je a bude. Vyložit druhou větu Malachiáše je už ale trochu obtížnější. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I když to už zaznělo na začátku tohoto dílu podcastu, přece jenom si připomeňme, co říkal anděl Gabriel Zachariášovi: A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově… Proč pořád Eliáš? Říkáte si možná v duchu, možná nahlas. 

Eliáš je považovaný za největšího ze židovských proroků. Zevrubnější povídání o něm mám ve svém edičním plánu, takže protentokrát řeknu jen to, že jako jediný z proroků byl Eliáš vzat do nebe. Zkrátka „VIP starozákonní prorok“. Eliáš ale není opomenutý ani v Novém zákoně. Nejen tedy v zaslíbení Janu Křtiteli andělem Gabrielem, nýbrž – kromě jiných zmínek – také v epizodě, kterou křesťanská tradice nazývá Proměnění na hoře nebo Proměnění Páně. To je obsažené ve všech třech synoptických evangeliích, byť tedy Lukáš se nezmiňuje o závěrečném rozhovoru učedníků s Ježíšem právě o Eliášovi. Proto nyní budu číst z Matouše – 17. kapitola, prvních 13 veršů:

Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.
Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“
Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“
Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
[Jeho] učedníci se ho zeptali: „Jak to, že učitelé Zákona říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?“ On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“ Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

Mt 17:1–13 (CSP)

Tyto verše jsou myslím jasnou odpovědí na otázku: Proč Eliáš? Krátce řečeno: V judaismu je Eliáš považovaný za jakéhosi předskokana Mesiáše, ale v křesťanství se jím nakonec stal Jan Křtitel.

Nicméně máme tu ještě ten velký a hrozný Hospodinův den, který má přijít. Co je tím myšleno? Srozumitelnou odpověď najdeme v parafrázovaném překladu Bible, Slovo na cestu. Pátý verš třetí kapitoly knihy Malachiáš zde zní takto:

Dříve, než přijdu já sám, abych soudil, pošlu k vám svého proroka Eliáše, aby vás varoval.

Zdroj: Slovo na cestu

Ježíš už na zemi přišel, aby byl po svém ukřižování a zmrtvýchvstání vzat do nebe k Bohu Otci. Jednou se však vrátí k poslednímu soudu. Nikdo neví, kdy to bude a je to tak dobře. Prorok Eliáš má svého „náhradníka“ v Janu Křtiteli, ovšem nemůžeme říct, že ten by svůj úkol nesplnil. Stačí malá citace z jeho známého kázání hlasu volajícího v pustině: A sekera už je přiložena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (L 3:9 /CSP/)

Když ještě chvíli necháme otevřený překlad Bible Slovo na cestu, pak poslední verš knihy Malachiáš – což mimochodem znamená, že už se konečně dostáváme k meritu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – ten zde zní takto:

Díky němu se rodiče sblíží se svými dětmi, abych při svém příchodu nemusel zničit zemi.

Zdroj: Slovo na cestu

Lukáš říká obrátit srdce otců k dětem (nebo synům), Malachiáš píše, obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům a Slovo na cestu to překládá podle mého názoru nejsrozumitelněji a takříkajíc nejobsažněji: rodiče sblíží se svými dětmi. Tím, jak je Bible vzhledem ke svému stáří silně patriarchální, původní texty sice explicitně nezmiňují matky a dcery, ale já věřím, že přesně tak, jak zní překlad Slova na cestu: rodiče sblíží se svými dětmi, je to i míněno. Dalo by se to říct i v delší variantě, podobnější původním slovům: Obrátí srdce otců a matek k synům a dcerám a srdce synů a dcer k otcům a matkám. Mno, dobře, to je trochu dlouhé – možná raději zůstaňme u sblížení rodičů s dětmi.

Ještě jednou zopakuji, že tato slova zaznívají na samém konci Starého zákona. Na rozhraní dvou hlavních částí Bible, de facto na hranici judaismu a křesťanství. Ale tím, že jsou vzápětí citovaná na začátku jednoho z evangelií, Starý zákon s Novou smlouvou svým způsobem zároveň propojují. Ostatně jak už jsem v tomto dílu říkal, potvrzuje to i Ježíš: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Není to samozřejmě jediné místo, kde dochází k symbióze obou částí Bible, ale i tak jde o jeden z příkladů toho, co ve svém podcastu tvrdím neustále, totiž, že Starý zákon od Nového či Nový od Starého, jednoduše nejde dost dobře oddělovat.

Asi se shodneme na tom, že Bible je především duchovní kniha. Ano, zároveň zde také najdeme mnoho návodů pro dobrý život. Dlužno dodat: Pro dobrý, bohulibý život. Život, který vede k budování Božího království už zde na zemi. My lidé jsme prodloužené ruce Boží. Bůh své záměry realizuje skrze nás. Jasně, něco asi dělá taky sám, ale domnívám se, že většina Boží vůle je v rukou člověka, v rukou lidí, které si Bůh používá pro své záměry. Mluvil jsem o tom v epizodě Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou. Pokud jste ji ještě neposlouchali, směle do toho. Ale ještě chvíli, prosím, vydržte u tohoto dílu :-)

Otec Stvořitel moc dobře ví, že lidé jsou jenom lidé, se svými chybami, nedostatky, slabostmi a patrně nikdy nekončícími hříchy. A stejně tak moc dobře ví, že pokud mají lidé budovat Boží království, musí se snést především sami mezi sebou. Kdyby jenom snést, měli bychom se mít rádi a milovat bližního svého, jak nás učí Ježíš. Jiný velký muž, Tomáš Garrique Masaryk často říkával: Rodina je základ státu,a já nemám jediný důvod si nemyslet, že při tom neměl, alespoň podvědomě, v hlavě právě onu část biblického verše …obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům.

Rodina je základ všeho, základ všehomíra – dovolil bych si tato slova, s použitím poněkud archaického pojmu, mírně upravit. Rodina je ale bohužel také základem možná ne všech, ale jistě mnoha svárů a spousty bolesti mezi lidmi. Ve společnosti nebo v médiích se mluví o šikaně ve školách, v zaměstnání, o sexuálním zneužívání v církvích a já nevím, o čem všem ještě. To všechno je špatné. Ale… přestože nemám ke svému tvrzení žádná empirická data – a moc rád bych se pletl – myslím si, že největší bolesti si vzájemně způsobujeme mezi svými nejbližšími ve svých rodinách. Díky Bohu se tak neděje všude, ale zároveň se nemůžu ubránit pocitu, že nejde o zanedbatelnou výjimku.

Propojení rodičů s dětmi a dětí s rodiči je tak niterné, jak jen může propojení člověka s člověkem být. V páté kapitole listu Efeským cituje apoštol Pavel slova Otce Stvořitele, která se nachází v Genesis 2:24: Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. (Gn 2:24 /CSP/) Když pak, nebojím se říct, z Božského spojení muže a ženy vzejde dítě, nemůže existovat žádný bližší vztah. Jeho paradoxem je ale obrovská křehkost a citlivost. Každá sebemenší, mnohdy i třeba domnělá nepravost od otce k synu či od syna k otci (vrátím-li se k původnímu znění biblického verše z knihy Malachiáš), je v tomto nejbližším vztahu vnímaná stonásobně silněji než například ve vztahu k jiným osobám. A pokud se nedejbože dějí i věci zásadnější, a já vůbec nechci dávat žádné příklady, zanechává to mnohdy nesmazatelné jizvy na duši. Myslím, že všichni to víme. Ale… ať hodí kamenem, kdo je bez viny, připomíná nám Ježíš.

Už ale dost pesimistických řečí! O tom všem bych nemluvil, kdybych si nemyslel, že právě kvůli vztahům v rodině, jakožto základu všeho, jsou jak v knize Malachiáš, tak i následně v Evangeliu podle Lukáše, zapsaná slova o obrácení srdce otců k dětem a srdce dětí k otcům. Pán Bůh tím podle mého názoru dává člověku krátké, ale naprosto jasné sdělení: Tvoje rodina je i má rodina.

Rodina, to jsou obvykle dvě až tři, někdy i čtyři generace. Pojďme proto ještě na chvíli lehce odbočit k takzvaným generačním střetům. Sám jsem ve věku, kdy kromě dětí mám i vnoučata. Třetí generace, velký kus života za sebou… Když se občas potkám se svými vrstevníky na delší debatu, nezřídka zazní známé řeči typu: Jó, když my jsme byli mladí, to bylo… a sem si dosaďte cokoliv, co vás napadne a dodejte lepší, hezčí, levnější a tak dále a tak dále. K tomu samozřejmě neodmyslitelně patří nijak lichotivé hodnocení současné mladé generace. Myslím, že tak tomu bylo vždycky a asi tomu tak vždycky i bude. 

Čímž ale netvrdím, že to považuji za správné, natožpak, že bych snad se seniorským brbláním souzněl. Jasně, i mně zůstává hlava stát nad takovými bizarnostmi, jako je například více pohlaví než jen muž a žena. Nicméně nesdílím názor, že bychom my, rádoby moudří kmetové, jenom proto, že jsme na tomto světě déle než jiní lidé, měli mít patent na rozum a správný názor. Naopak. Snažím se koukat na mladší generace s pochopením (ne, že by se mi to tedy vždycky dařilo) ale co je důležité, dívám se na ně jako na ty, kteří mě mohou něco naučit. I mě, onoho letitého kmeta, ošlehaného drsným životem, který by podle obecně vnímaných měřítek měl učit je. 

Mladší generace žijí třeba jinak, uznávají možná jiné hodnoty, jejich životní cíle mohou být také odlišné, ovšem to apriori neznamená, že je všechno špatně. Mladí lidé dokážou být ve spoustě činností efektivnější, nebojí se nových postupů a řešení, moderní technologie jsou pro ně pomocníkem, nikoliv překážkou, často mají větší odvahu zkoušet neprobádané cesty, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Podle mě by bylo trochu hloupé, nezkusit od nich alespoň něco okoukat, zkrátka něco se od mladších generací naučit. 

Zároveň si samozřejmě nemyslím, že by to nemělo platit i obráceně. Je mnoho zkušeností, znalostí a moudrosti, kterých se dost dobře nedá nabýt jinak než tím, že si je člověk jednoduše odžije. Toto skutečně mohou – a také by měli – předávat pouze starší lidé mladším generacím. Ovšem brblání na to jak dřív bylo líp a jak ti dnešní mladí nestojí za nic, to vážně na mysli nemám :-)

Kdybych měl vyslovit krátké resumé tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, pak bych řekl asi toto: Máme-li jako lidé tvořit Boží rodinu, budovat Boží království zde na zemi, je třeba, abychom začali doma, ve své vlastní rodině. Už jsem to v této epizodě jednou řekl: Myslím, že právě proto se na rozhraní Starého a Nového zákona nacházejí verše: On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Jan Křtitel s tímto Eliášovým poselstvím svým svérázným způsobem započal, pokračoval a pokračuje v něm stále Ježíš Kristus.

Obracejme proto s Boží pomocí svá srdce ke svým dětem a zkusme je, jako ti starší a možná i moudřejší, učit tomu, aby i ony obracely svá srdce k nám, svým rodičům. Protože tento díl podcastu vydávám krátce před Vánocemi, vkrádá se mi do hlavy myšlenka napsat, že právě tento čas je k tomu nejvhodnější. Možná ano, ale možná je taky nejvhodnější každý jeden den celého života. Možná je také třeba pokusit se nějaká uzavřená srdce otevřít. Díky, že nám v tom pomáháš, Pane Ježíši!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.