Na druhé straně jsou ale jména, o jejichž biblickém původu nejspíš nikdo nepochybuje. Namátkou lze jmenovat třeba starozákonního patriarchu Mojžíše nebo „mořeplavce“ Noeho. V křesťanství však jedno jméno všechny – nebojím se říci – převyšuje. Ježíš. Ježíš Kristus. Co je to vlastně za jméno?

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 115 | Ve jméno Ježíše Krista se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 1. 2025

Je spousta jmen, u kterých by nás možná vůbec nenapadlo, že pocházejí z Bible. Jeden příklad za všechny – Jan – typický český Honza… Nikoliv. Ve znění Jan jde o jméno původně hebrejské a Honza pro změnu pochází z němčiny. Zevrubněji jsem o tom mluvil v epizodě s názvem Jan. Ten, který pokřtil Ježíše. 

Na druhé straně jsou ale jména, o jejichž biblickém původu nejspíš nikdo nepochybuje. Namátkou lze jmenovat třeba starozákonního patriarchu Mojžíše nebo „mořeplavce“ Noeho. V křesťanství však jedno jméno všechny – nebojím se říci – převyšuje. Ježíš. Ježíš Kristus. Co je to vlastně za jméno?

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Tento první díl roku 2025 je zároveň 115. epizodou tohoto podcastu. Není přinejmenším zvláštní, že jsem se doposud jménu Ježíš Kristus ještě nevěnoval? Jménu Boha a člověka v jedné osobě, nejdůležitější postavě křesťanství? O Ježíši samozřejmě mluvím možná ve všech epizodách, bez něj by tento podcast jaksi nedával smysl. Nicméně z pohledu onomatologie čili nauky o vlastních jménech nebo chcete-li konkrétně antroponomastiky, jakožto odnože onomatologie, zabývající se křestními jmény, příjmeními, přezdívkami, rodovými a jinými jmény, tak tímto směrem jsem se zatím nevydal.

Zní to možná hloupě, ale mě samotného toto zjištění překvapilo. Proč jsem s výkladem tak nesmírně důležitého jména skoro čtyři roky otálel? Anebo jej dokonce snad až – nikoliv tedy záměrně, ale víceméně nevědomky – ignoroval? Důvod je překvapivě prostý. Tento podcast se věnuje jménům, která jsou sice díky svému biblickému původu velmi stará, ale zároveň se více či méně běžně užívají i v dnešní době. Což se o jménu Ježíš jaksi říct nedá. Nebo znáte někoho se jménem třeba Ježíš Novák? No ale…, co když přece jenom někdo takový existuje? Zkusme to ověřit. 

V tomto pořadu využívám jako zdroj statistických údajů mimo jiné také web Našejména.cz. Když jsem do políčka Vyhledat zadal slovo Ježíš, žádná shoda nebyla nalezená. Křestní jméno ani příjmení Ježíš tedy v Česku skutečně nikdo nemá. I když… možná má, ale narodil se až v roce 2017 nebo později – protože tento web, patrně kvůli zákonu o ochraně osobních údajů, disponuje daty pouze do roku 2016.

Co však tento web najde, jsou příjmení Ježíšek a Ježíšková, a dokonce i jejich varianty s krátkým i – Ježišek a Ježišková. Paní Ježíškových u nás do roku 2016 žilo celkem 60 s věkovým průměrem 45 let. Zajímavé je, že toto příjmení se vyskytuje dominantně na Severní Moravě, nejvíce pak v okresech Karviná a Ostrava. Čechy zastupují pouze dvě paní Ježíškové v Ústí nad Labem. Opět v Karviné pak web Naše jména vyhledal jedinou paní Ježiškovou s krátkým i v příjmení. A pánové? Zde se situace v podstatě opakuje, což napovídá, že z velké části pravděpodobně půjde o manželské páry nebo rodiny. Panů Ježíšků bylo v roce 2016 celkem 71, opět s věkovým průměrem 45 let, a skoro stejným územním rozložením – většina na Severní Moravě, v Ústí nad Labem tentokrát čtyři Ježíškové.

Nyní budu trochu předbíhat, ale musím předeslat, že jméno Ježíš je zkrácenou řeckou verzí hebrejského jména foneticky Jehošua [יְהוֹשֻׁעַ], v češtině Jozue. A podle webu Naše jména právě toto křestní jméno mají dva chlapci, v roce 2016 průměrného věku 10 let. Asi vás nepřekvapí, že jeden z nich je z Karviné, druhý pak ze Svitav. Nyní už statistiku zkrátím prostým konstatováním, že v Česku máme také jednoho Josueho a jednoho Josuého, plus dva chlapce se jménem Josua. A zde podle dostupných zdrojů veškerá příbuznost se jménem Ježíš pravděpodobně končí. I když… v Praze by měli žít ještě dva Imanuelové a Immanuel je, jak jsem říkal v epizodě tohoto podcastu 113 | Udělat si jméno symbolické jméno pro Ježíše. Pouze s tím rozdílem, že Imanuelové z Prahy mají ve svém jménu jenom jedno m, kdežto biblický Immanuel se píše se dvěma písmeny m.

Znovu ale opakuji, křestním jménem Ježíš se žádný Čech nepyšní, tedy pokud se za něj nějaký blázen nepovažuje, což bohužel nelze vyloučit. Tudíž moje otálení s onomatologickým výkladem tohoto jména snad v souladu se zaměřením tohoto podcastu nebylo zase až tak velkou chybou.

Od českých paní a pánů Ježíšků se konečně dostáváme k Ježíši Kristu. Už jsem to v tomto podcastu sice říkal možná vícekrát, ale pro jistotu se budu opakovat: Ježíš je křestní jméno, ovšem Kristus není příjmení. Jde v jistém smyslu o titul a to titul ne ledajaký. Slovo Kristus pochází z řeckého christos [χριστος], což je překlad hebrejského mašiach [מַשִׁיחַ]. Mašiach, česky Mesiáš, znamená „pomazaný“. Encyklopedický biblický slovník Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy k tomu uvádí:

Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Krédo – Základy ekumenické dogmatiky poukazuje na to, čeho si jistě čtenáři Bible sami dobře všimli – samotný Ježíš užívá mesiášského titulu velmi zdrženlivě. Lochman cituje z knihy Christologie Nového zákona od Oscara Cullmana:

Tuto nechuť nevyvolával mesiášský titul jako takový, nýbrž skutečnost, že s tímto pojmem byla namnoze spojována představa mocenskopoliticky a triumfalisticky orientovaného Mesiáše, jak se projevovala v již zmíněných Šalomounových žalmech, ale i v očekávání současníků – vzhledem k římskému útlaku zcela pochopitelnému. Mocenskopolitický výklad Ježíš jednoznačně odmítl hned na počátku, jak přesvědčivě ukazuje příběh o pokušení na poušti (Mt 4,1–11; L 4,1–13). Podobně jedná a trpí Ježíš na celé své cestě.

Zdroj: Jan Milíč Lochman | Krédo – Základy ekumenické dogmatiky

Ježíš zkrátka nebyl tím Mesiášem, jakého si staří Židé představovali. Ale to už jsem v tomto podcastu také říkal několikrát. Jan Milíč Lochman to ve své knize velmi pěkně shrnuje do jednoho odstavce textu:

Ježíš [tak ovšem] navázal na nejhlubší tradice Starého zákona o pravé roli a naději Božího lidu: o příchodu království, které neodpovídá násilné vládě pozemských říší, nýbrž vládě lásky a spravedlnosti na cestě sebeobětovné solidarity s bližními, zejména s chudými a utiskovanými. Toto království reprezentoval, a to s plnou mocí. Ve slovech a činech takto osvobodivé lásky ztělesňoval Boží vůli. V tomto smyslu byl opravdový Mesiáš a tak se i sám chápal: jako naplnitel zaslíbení dějin spásy. Tak bylo dobře možné a téměř nutné, aby učedníci po velikonočních událostech sáhli právě po tomto mesiášském titulu, kterého Ježíš sotva užíval, který však současně nepřímo přehodnotil a očistil. Vždyť zaslíbení eschatologické spásné přítomnosti Boží s tímto titulem spojené se naplnilo v tomto Ježíši. Proto se v Novém zákoně a prvotních sborech stále samozřejměji říkalo: Kristus Ježíš, Mesiáš je Ježíš. A pak ještě těsněji, až po splynutí obou pojmů ve jméno: Ježíš Kristus.

Zdroj: Jan Milíč Lochman | Krédo – Základy ekumenické dogmatiky

Tak… Kristus, Mesiáš, křestním jménem Ježíš. Ne, na jméno Ježíš jsem nezapomněl. Ostatně na pořadí dost možná zase tak nezáleží. I dnes se často říká jak Ježíš Kristus, tak i Kristus Ježíš, a třeba apoštol Pavel ve svých listech tento slovosled používal velmi často. Namátkou vybírám:

Moje láska je s vámi všemi v Kristu Ježíši.

1Kor 16:24 (ČEP)

Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Ř 6:11 (ČEP)

Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.

Ga 3:26 (ČEP)

Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.

Ko 2:6 (ČEP)

Těchto několik citací by myslím stačilo, i když bychom mohli pokračovat mnohem déle. Nicméně teď už je nejvyšší čas, dostat se ke křestnímu jménu Ježíš.

Jméno Ježíš, řecky Iesús [Ἰησοῦς] je, jak už jsem uvedl, zkrácenou řeckou verzí hebrejského jména Jehošua [יְהוֹשֻׁעַ]. Původní hebrejské jméno zní v českých překladech Bible nejčastěji jako Jozue, ale také Jéšua či Jošua. Fonetický přepis Jehošua znamená „Hospodin (je) vysvobození“, nebo „Hospodin (je) spása“, případně „Hospodin (je) pomoc“, „Hospodin (je) zachránce“.

Pořečtěné jméno Ježíš se pochopitelně nachází pouze v Novém zákoně a například v Českém ekumenickém překladu ho najdete 891krát. Podobně je tomu v Bibli Kralické, i když zde z celkového počtu tvoří necelou stovku staročeské označení Jezukrist. Tak alespoň praví Výkladový slovník biblických jmen Jana Hellera.

Jakkoliv se biblisté v rozličných otázkách rozcházejí, v případě Ježíšova jména se shodují na lakonickém tvrzení: Ježíš bylo ve své době běžné mužské jméno. To je jasná a čitelná informace. Ta ale dostává trhliny, pokud si uvědomíme, že v Novém zákoně se potkáváme jen s tímto jedním Ježíšem. Kde jsou ti všichni ostatní Ježíšové, co po Izraeli před dvěma tisíci lety běhali? 

Abych byl korektní: V Novém zákoně se píše ještě o jednom Ježíši, konkrétně o Ježíši, zvaném Justus. V poslední kapitole Listu Koloským, v části, nazvané v Českém ekumenickém překladu Závěrečné pokyny a vzkazy, její autor v 11. verši píše:

Také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou.

Ko 4:11 (ČEP)

To už je ale o jiných Ježíších všechno. I když tedy ještě jedna zajímavost. Najdete-li si v Encyklopedickém biblickém slovníku jméno Barabáš, což byl onen zločinec, kterého Pilát osvobodil, aby nechal ukřižovat Ježíše, dočtete se zde zajímavou informaci:

V Mt 27,17 se v některých rukopisech mluví o Barabáši jako o Ježíši Barabáši a Pilátova otázka potom zní: „Koho vám mám propustit, Ježíše Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ To je patrně druhotný doplněk, který má scénu s rozhodováním davu vyhrotit, aby bylo zřejmé, že jde o rozhodování mezi dvěma jozuovskými (Jozue = Ježíš) postavami (J. B. Souček).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Přiznám se, že „rozhodování mezi dvěma jozuovskými postavami“ moc nerozumím, ale zmínku o třetím Ježíši jsem ochoten přijmout. Dobře, ale pokud bylo jméno Ježíš skutečně běžné, pak se mi to zdá pořád málo. Tuto poznámku však prosím berte jenom jako moje hnidopišství, které se samotným jménem Ježíš nemá nic společného. Zároveň si totiž uvědomuji, že autoři evangelií a dalších knih Nového zákona mohli úplně klidně zcela záměrně jméno Ježíš ponechat takříkajíc exkluzivně pro Mesiáše, pro Ježíše Krista. Z literárního hlediska je to naprosto v pořádku a z duchovního pohledu, myslím, jakbysmet. Ježíš Kristus byl a je skutečně pouze jeden.

Jestliže jste poslouchali nedávnou epizodu tohoto podcastu 113 | Udělat si jméno, máte možná v paměti povídání o Božím „jménu/nejménu“. Kromě jiného zde zaznělo, že Bůh sám sebe označuje jako Jsem, který jsem, a také, že staří Izraelci v posvátné úctě ke Stvořiteli nesměli slovo Bůh vypustit z úst. Co to však má společného s Ježíšem?

Ježíš je přece také Bohem. Jak to, že Bůh Stvořitel jméno nemá a Boží syn Ježíš Kristus ano? Jde snad o nějaký generační posun nebo inovaci vnímání Božího jména? To asi ne… tak co za tím stojí? Jak můžeme číst v Bibli, Bůh je sice občas ochotný změnit své názory, avšak v zásadních věcech je nesmlouvavý. Boha nikdy nikdo neviděl, píše se v Janově evangeliu a já myslím, že to tak zůstane navždy. Nicméně tento verš má ještě pokračování: …jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1:18 /ČEP/) Kdybych měl tuto větu parafrázovat, napsal bych: Jednorozený Syn, Ježíš Kristus, nám přinesl živého Boha na Zemi. Podobu Boha Otce neznáme a asi ani nepoznáme. Bůh se však v podobě Ježíše Krista inkarnoval do člověka. To je, lapidárně řečeno, „poněkud odlišná situace“. Jan Milíč Lochman píše, že v případě této konkrétní osoby podle svědectví evangelií toto všeobecně užívané jméno [myšleno tedy Ježíš] nabývá specifického obsahu. Lochman připomíná latinské úsloví nomen omen – jméno je znamení a dodává, že Ježíš své jméno dostal od samotného Boha. V první kapitole Matoušova evangelia říká anděl Páně Josefovi, nastávajícímu pozemskému pěstounovi Ježíše tato slova: 

… „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

Mt 1:20–21 (ČEP)

Už jsem v tomto dílu uvedl, že hebrejský základ jména Ježíš – Jehošua – znamená „Hospodin (je) vysvobození“. Anděl Páně tedy úsloví nomen omen ctí: dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Lochmanovými slovy je Ježíšovo jméno zároveň obsahem jeho zvěsti. O kousek dál ve své knize navíc píše, že Ježíšovo jméno je jeho program. Tato slova podle mě výborně vysvětlují, proč je nesmyslné pídit se po zjištění, jestli Ježíš je více člověkem nebo spíše Bohem. Řekl bych, že Ježíš Kristus je ve svém jménu mnohem, abych tak řekl, naplněnější. Představuje nejen zvěst (tedy Lochmanovými slovy obsah), ale zároveň je i jejím šiřitelem (programem). Kromě toho je slovy evangelia neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů také počátkem, středem a naplnitelem dějin spásy. 

Už chápete, proč Ježíšovo jméno neskrýváme, ale naopak si ho s radostí připomínáme, uctíváme a chválíme jej, zpíváme o něm?

V 19. verši poslední kapitoly Evangelia podle Matouše zaznívají slova, jejichž druhou část můžete znát z křestní formule: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28:19 /ČEP/) Většina českých překladů Bible říká křtěte je ve jméno – nikoliv ve jménu. Křtem se člověk začleňuje do církve jako těla Kristova, je tedy křtěný ve jméno, nebo chcete-li do jména Kristova, nikoliv ve jménu, pod nějakou záštitou Ježíše. Při křtu se stáváme součástí Ježíšova jména. Jsme Kristovci, křesťané.

Odpůrci křesťanství neradi slyší, že historicita Ježíše je mnoha – nejenom křesťanskými – prameny doložená. Ježíš Kristus, Mesiáš, Spasitel po tomto světě skutečně chodil, byl ukřižovaný a vstal z mrtvých. Jeden můj známý rád říká, že se jeho víra stala skutečností. Pokud se v Ježíši stala skutečnost vírou, pak se zdá, že o křesťanství není třeba mít žádné pochyby.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 115 | Ve jméno Ježíše Krista se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 7. 12. 2024

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem sice zařadil do škatulky Biblická jména, ve skutečnosti ale o žádném konkrétním jménu nepojednává. I když… jména zde vlastně zazní a to jména vpravdě zásadní. Nicméně základem pro tuto epizodu je úsloví Udělat si jméno, které se – i když byste to možná nečekali – v Bibli opravdu nachází.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Abychom se příliš nezdržovali, začnu hned první citací, byť to nebudou biblické verše, nýbrž kousek z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera. Tato 600stránková bichle, obsahuje přes 2 700 hebrejských, více než 570 řeckých a rovných 45 aramejských biblických jmen. Ke všem je uveden více či méně podrobný výklad, samozřejmě včetně přepisu v původním jazyku. Profesor Heller v úvodu mimo jiné píše:

Mají být biblická jména vůbec vykládána a překládána? Dnes se jméno obvykle považuje za hříčku náhody: příjmení je po rodičích, křestní jméno pak podle jejich vkusu, často jen podle zvuku. Nebo se jméno dědí po některém příbuzném, kmotrovi či známé osobnosti. Význam jména se téměř nevnímá. 
Tím se velmi lišíme především od starověku, kdy Bible vznikala. Pro starověkého člověka bylo jméno znamením, šifrou povahy nositele, ba až věštbou o tom, koho máme před sebou. To vyjadřuje běžné latinské úsloví nomen – omen, doslova „jméno je (věštebné) znamení“ (svého nositele).

Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen

Aby toho ale nebylo málo, některým biblickým postavám se jejich jméno v průběhu dění změnilo – právě proto, aby takříkajíc i v průběhu času správně vyjadřovalo ono latinské nomen – omen. Klasickým starozákonním příkladem je třeba patriarcha Abraham, který se nejprve jmenoval Abram. V 17. kapitole knihy Genesis se píše – verše 3 až 5:

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“

Gn 17:3–5 (ČEP)

Abram (אַבְרָם) znamená Otec (je) vyvýšen, kdežto Abraham (אַבְרָהָם) lze přeložit jako Otec množství. Jan Heller ve svém slovníku píše, že ve jménu Abram se otec (אַבְ) vztahuje k některému bohu, kdežto ve jménu Abraham se vztahuje k samotnému nositeli jména. Jde tedy o odstínění mýtických asociací jména Abram, běžného v akkadské oblasti, t.j. o demytizaci (Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen).

Krátká citace z knihy Genesis v sobě skrývá ještě jednu důležitou skutečnost a totiž, že samotný Bůh jméno nemá. Já jsem, říká se i zde, stejně jako ve známém příběhu Mojžíše u hořícího keře, který je popsaný ve 3. kapitole knihy Exodus. Pán Bůh vyzývá Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, jenže váhavý a neprůbojný Mojžíš má se vším nějaký problém. Pánu Bohu říká:

[Avšak Mojžíš Bohu namítl:] „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Ex 3:13 (ČEP)

Na to mu Pán Bůh z hořícího keře odpovídá:

[Bůh řekl Mojžíšovi:] „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

Ex 3:14 (ČEP)

Docela by mě zajímalo, jak se Izraelci tvářili, když jim Mojžíš oznámil: Posílá mě k vám JSEM. Jestli je takové jméno/nejméno uspokojilo, o tom bych si vážně dovolil pochybovat, nicméně jak víme, dobrá věc se podařila a Mojžíš Izraelce s vydatnou Boží pomocí z Egypta skutečně vyvedl. 

Ono Jsem, který jsem však v sobě skrývá další význam nebo spíš skutečnost, a totiž, že Židé, právě pravděpodobně na základě tohoto biblického verše Boží jméno nevyslovují. Nevyslovují slovo Bůh. Vede je k tomu přikázání desatera, jak je zapsané v 7. verši 20. kapitoly Exodu:

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Ex 20:7 (ČEP)

V hebrejské Bibli se proto pro slovo Bůh používá takzvaný tetragram (z řeckého  τετραγράμματον – tetragrammaton čili tetra, „čtyři“, a gramma, „písmeno“). Tetragram je tvořený čtyřmi souhláskami JHVH (יהוה), které se v hebrejském textu Starého zákona nacházejí celkem 6828krát. V Encyklopedickém biblickém slovníku České biblické společnosti a Evangelické teologické fakulty UK se mimo jiné píše:

Již v období tzv. druhého chrámu, nejpozději od doby helénistické, nebylo vl. jméno Boha Izraele vyslovováno, a to ani v kultu (s výjimkou výroční bohoslužby na Den smíření, kdy velekněz při oběti ve svatyni svatých vzýval Hospodinovo jméno). Místo tohoto jména se užívala apelativní označení, opisy, tituly, metonymie, metafory apod. (např. Bůh, Pán, Svatý Izraele, Nejvyšší, Požehnaný, Jméno aj.). Také při hlasitém čtení textů, v nichž je tvar jhwh napsán, se vyslovovala náhradní slova, zejména Adonaj (odtud řec. kyrios a jeho funkce v biblickém textu a jeho překladech; viz titul Pán a český ekvivalent Hospodin).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Český ekvivalent Hospodin… Profesor Evangelické teologické fakulty UK Martin Prudký, říká, že pouze v češtině má Bůh – budeme-li toto slovo považovat za obecné označení nebo „funkci“ – své jméno. Hospodin. Nejde tedy o opis, jako typicky v anglicky psaných Biblích, kde se používá slovo Lord (Pán), nebo v němčině Herr.I když… německý evangelický překlad Bible používá fonetický přepis tetragramu – Jahwe, který mimochodem – s jednoduchým v – najdete také v české verzi Jeruzalémské bible nebo v překladu Starého zákona Vladimíra Šrámka z roku 1947. Jenom na okraj: Jehova Svědků Jehovových s tímto z mého pohledu nemá nic společného. Tato, když to řeknu velmi korektně, tato „náboženská společnost“ si Bibli ohnula jak ji jenom ohnout šlo. Dál se k tomu raději nebudu vyjadřovat. Každopádně české slovo Hospodin, jakožto jméno Boha se mi velmi líbí a jsem rád, že náš rodný jazyk takto půvabně a zvukomalebně Bibli obohatil.

Kdybych na tomto místě s povídáním o Božím jménu skončil, vynechal bych velmi důležitou část. V Bibli se totiž nachází ještě jedno jméno Boha. Na rozdíl od téměř 7 000krát zastoupeného tetragramu čili slova Bůh v hebrejštině, jej v Knize knih, nebo konkrétně v Českém ekumenickém překladu Bible najdete jen čtyřikrát. Přesto jde o jméno výjimečné. Že nevíte, jaké mám na mysli? Přečtu tedy 22. a 23. verš první kapitoly Evangelia podle Matouše:

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Mt 1:22–23 (ČEP)

Ano, řeč je o jménu Immanuel, kterým se, jak říká Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry Bůh představuje v Ježíši Kristu. V jeho příběhu, učení, uzdravování, stolování, smrti, vzkříšení. Bůh v Ježíši dává najevo, že chce být s námi. (Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry) 

Ostatně sám Matouš nám napovídá, když k hebrejskému Immanuel v evangeliu říká: …to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Odkazuje se na slova proroka Izaiáše, který ve 14. verši 7. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy píše:

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Iz 7:14 (ČEP) 

Významný evangelický teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Otče náš píše, že starozákonní zjevení Božího jména „Jsem, který jsem“, je sice formulace zprvu záhadná, avšak není žádnou mystickou hádankou, nýbrž poukazem na to, že Bůh je nedisponovatelný, že nepodléhá manipulaci, a přitom se právě ke svému lidu tak osobně přiklání zaslíbením svého jména: „Budu tu pro vás“ – Immanuel. (Zdroj: Jan Milíč Lochman | Otče náš)

Když bych to měl říct poněkud neduchovně, tak oním – jak píše Jan Milíč Lochman – „starozákonním zjevením Jsem, který jsem“ siBůh zachovává svou stvořitelskou svrchovanost a nedotknutelnost, aby však jménem Immanuel dal zároveň jasně najevo, že je zde především pro člověka. Immanuel znamená S námi (jest) Bůh. Není to příslib věcí budoucích, něčeho, co teprve nastane. Bůh s námi je od počátku světa a tak tomu bude navěky. Alespoň já tomu tak věřím.

Snad mi nebudete mít za zlé, když se ještě vrátím ke změně jména některé z biblických postav. Podobný příklad přejmenování, jako byl zmíněný Abram/Abraham, a pak třeba také jeho vnuk Izák, později nazývaný Izraelem, můžeme zaznamenat i v Novém zákoně. Ano, myslím změnu jména Ježíšova učedníka Šimona v Kéfu čili Petra. Že jste o tom ještě neslyšeli? V tomto podcastu jsem se jménu Šimon už věnoval obšírněji v epizodě Šimon. Naslouchající i horká hlava, tak si ji po skončení tohoto dílu třeba můžete dát jako bonus. Nyní si uděláme jenom krátké shrnutí. Rybáře Šimona spolu s jeho bratrem Ondřejem jako první „draftoval“ Ježíš na břehu Galilejského jezera do týmu svých učedníků. Ve 42. verši 1. kapitoly Janova evangelia čteme:

Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 

J 1:42 (ČEP)

Původní Petrovo jméno Šimon pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako Naslouchající. Jan Heller pro etymologický výklad používá krásné slovo Vyslyšánek, ale v asociativním výkladu připouští i možnost znění Který (je) příbytkem nebo dokonce Jméno (je) hřích nebo Tam (je) hřích. 

Nicméně Šimonovo nové jméno Petr pochází ze slova Petros (Πέτρος), které je řeckým překladem aramejského jména Kéfas, znamenajícího skála. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou., říká Ježíš v 16. kapitole Matoušova evangelia.

Mimochodem, ve zmíněném dílu tohoto podcastu Šimon. Naslouchající i horká hlava také uvádím:

[Zkrátka a dobře,] jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Z epizody Šimon. Naslouchající i horká hlava

Možná, že si na tato slova ještě v průběhu tohoto dílu podcastu vzpomeneme…

Každopádně v tomto dílu již v citaci z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera zaznělo, že v dnešní době osobním jménům tak velký důraz nedáváme. Nevěříme zkrátka nejstarší židovské tradici, která říká, že o jménu, přestože ho dává člověk, rozhoduje Bůh. Jména svým dětem dáváme podle toho, jaká se nám líbí nebo jsou zrovna moderní, v některých rodinách se stále zachovává tradice pojmenovávat potomky podle rodičů nebo prarodičů, případně kmotrů, a jiných důvodů pro volbu jména může být samozřejmě mnohem více, často i hodně bizarních.

Úsloví Udělat si jméno však má ještě hlubší konotace, tudíž se pojďme volně přesunout právě k němu.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl, že úsloví Udělat si jméno se nachází v Bibli, proto nyní pojďme najít ono místo. Popravdě jsem o tom už v podcastu Biblická jména a úsloví také mluvil – v dílu nazvaném Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží. To by nám ale vůbec nemělo vadit. Protože jednak je opakování matkou moudrosti a jednak tento díl pracuje s jinými souvislostmi velmi známého příběhu stavby a zboření babylónské věže – věnuji se zde otázce onoho zmatení jazyků, které po pádu věže nastalo. V tomto dílu nás zajímá konotace s úslovím Udělat si jméno. Na začátku 11. kapitoly knihy Genesis, v prvních čtyřech verších čteme:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“

Gn 11:1–4 (ČEP)

Tak si učiníme jméno… Co znamená Učinit si jméno? Jednoduché vysvětlení na nás vykoukne samo, podíváme-li se do jiných českých překladů Bible. Většina překladů pracuje se slovy uděláme nebo učiníme, případně zbudujeme si jméno. To samo o sobě ještě nic nevysvětluje. Ale třeba Jeruzalémská bible zde říká Zjednejme si věhlas, Katolický liturgický překlad uvádí proslavme se, a v překladu Starého zákona Dr. Jana Hejčla z roku 1930 můžeme číst: proslavme tak své jméno. 

Nemám nejmenší pochyby o tom, že každému posluchači je všechno naprosto jasné. Udělat si jméno není ani tak o samotném jménu, nýbrž hlavně o jeho proslavení, o zjednání si věhlasu. O vyvýšení sebe sama… 

Když bychom to brali do důsledku, tak každý z nás si v podstatě permanentně dělá jméno. Už jen tím, jak se oblékáme a jak se chováme, pracujeme na své identitě, na svém jménu. Třeba já jsem na začátku tohoto dílu řekl větu: K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner. Tím si vlastně taky tak trochu dělám jméno. Ale nechci zacházet do extrémů. To, že se na začátku každého dílu představuji vlastním jménem, považuji za slušnost, neříkám to, aby sám sobě dělal reklamu. Nebo jméno…

Samozřejmě by se ale dalo zmínit mnoho a mnoho příkladů, jak si lidé dělají jméno zcela programově s jediným cílem – dosáhnout uznání nebo obdivu, své vlastní slávy. Mnohdy ovšem slávy velmi pomíjivé, prchavé a často i trapné a hloupé. Stačí se podívat kolem sebe, nebo do společenských rubrik bulvárních časopisů a televizních pořadů. I nad tím by se ale s trochou nadhledu a se shovívavým povytažením obočí dalo mávnout rukou. Z dějin a bohužel i současnosti však víme, že mnozí lidé si dělají jméno „v zájmu“ celých společenství, národů nebo států. Slovní spojení „v zájmu“ je ale ve velkých uvozovkách. Tito lidé si kvůli svému jménu ona společenství, národy nebo státy obvykle berou jako rukojmí a neváhají k tomu používat nejrůznější represe, násilí a všechny možné další formy potlačování lidských práv. Jedním z příkladů takového budování si jména jsou třeba mauzolea komunistických pohlavárů a všechno, co „za nimi“ bylo.

Když jsem v tomto dílu citoval sám sebe v souvislosti s přejmenováním Šimona na Petra – skálu, řekl jsem mimo jiné: Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní… Vrátíme-li se k babylónské věži, pak evangelický farář Benjamin Roll ve svém kázání na toto téma řekl:

Jejich motivací je „udělat si jméno.“ A v tom je ten základní problém. Jde jim o sebe. A jednotu nevnímají jako svobodnou jednotu v rozmanitosti, ale jako totalitní jednotu jejímž cílem je sláva a moc celku. I ty skutečné historické zikkuraty sloužily jako posvátná místo pro pohanské rituály, jejichž cílem bylo zajistit si propojení se světem bohů a tím jejich přízeň. To je věčné pokušení člověka, kterému propadl už Adam s Evou. Lidé chtějí být jako bohové. Chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, chtějí sami vládnout, sami si zajistit vlastní významnost, vyšplhat do nebes a „udělat si jméno.“ Tím však Boha i sami sebe ztrácí.

Zdroj: RollBlog

Je to přesně tak. Každé „velké Já“, všechny ty cesty k vlastní důležitosti a pomíjivé slávě, nás odvracejí od Boha. Od Boha Stvořitele, který nám dal tuto Zemi a náš život. Benjamin Roll říká, že ztrácíme nejen Boha, ale i sami sebe. Stáváme se, nebo přesněji, můžeme se stát, loutkami vlastní snahy udělat si jméno.

Na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví musím zmínit ještě jednu důležitou věc. Rozhodně si nemyslím, že dělat si jméno je apriori špatné. Mnozí lidé si udělají jméno v podstatě aniž by o to usilovali. Mám na mysli všechny ty velké vědce a lékaře, kteří se snaží najít lék na zákeřné nemoci, umělce, tvořící úchvatné obrazy, hudební a jiná díla; architekty, navrhující velkolepé stavby… Mno…, tady je možná na místě otázka: jak asi Pán Bůh vnímá všechny ty supermrakodrapy, sahající málem až do nebe, jako babylónská věž? Myslím to samozřejmě v nadsázce, i když… :-) 

Nicméně z mého pohledu všichni lidé, kteří svou skvělou prací, umem a uměním něco úžasného dokázali a – jak jsem řekl, nevědomky nebo možná i nechtěně – si tak udělali jméno, si náš obdiv zaslouží. A věřím tomu, že i Pán Bůh z nich má radost a určitě nepřemýšlí o tom, jestli by nebylo dobré zase po letech trochu proplést naše jazyky.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 27. 9. 2023

Než Ježíš nastoupil svou pozemskou službu, Bůh Otec ho prostřednictvím Ducha Svatého nejprve poslal na zkušenou. Ve 4. kapitole Evangelia podle Matouše čteme, že Ježíš se 40 dnů postil na poušti. Ostatně to už jsem v tomto podcastu jednou vyprávěl – v epizodě Ježíš Kristus Nezneužitelný. Nemusíte mít však obavy, nebudu se opakovat. V tomto dílu se budu věnovat Ježíšově první odpovědi ďáblu, který ho na poušti pokoušel, tedy utišení hladu své duše Božím slovem.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví váš srdečně zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pojďme si pro uvedení do děje přečíst první čtyři verše zmíněné 4. kapitoly Matoušova evangelia, v Českém ekumenickém překladu, z nějž budu tentokrát citovat biblické pasáže, nazvané Pokušení na poušti. Došlo k tomu hned poté, co byl Ježíš pokřtěný v řece Jordánu Janem Křtitelem, aby se z nebe ozvala Boží slova „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. 
Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“
On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“

Mt 1:1–4 (ČEP)

Někde jsem četl nebo slyšel v kázání, že Ježíš je výborný biblista. Ono je psáno, je totiž skutečně psáno, samozřejmě ve Starém zákoně, protože Nový – ale to určitě víte – vznikl až po desítkách, spíše více než sto letech po ukřižování Ježíše. Konkrétně se jedná o 3. verš 8. kapitoly Deuteronomia:

Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.

Dt 8:3 (ČEP)

Kdo koho pokořoval? Jak praví Mojžíš v předchozích úvodních verších 3. kapitoly Deuteronomia čili Páté knihy Mojžíšovy, byl to Hospodin, kdo pokořoval svůj vyvolený izraelský lid, který 40 let vodil po poušti, než je dovedl do jejich země. Nedělal to však jen tak z plezíru. Ve 4. a 5. verši Mojžíš dodává:

Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.

Dt 8:4–5 (ČEP)

Izraelský lid procházel zkouškou 40 let, Ježíš 40 dní. Ne, vážně to nemusíme považovat za nespravedlnost či protekci pro Božího syna. Stvořitel moc dobře věděl, že s lidmi jsou a budou potíže, rádi zapomínají na špatné a ještě raději taky na něj, na svého Boha. Pro jistotu je tedy proklepl „o něco“ důkladněji. 

Ale vraťme se k sycení Božím slovem. Člověk potřebuje nejenom potravu k uspokojení tělesného hladu, ale také duchovní stravu, říká jinými slovy Ježíš, tlumočící Mojžíšova slova. Pěkně je to formulováno v překladu Slovo na cestu, kde můžete číst: Člověk se nenasytí jen chlebem, ale hlad ve své duši utiší přijetím Božího slova. Uspokojením duše, dává Boží slovo člověku život ve víře, dalo by se také říct krátce. 

V této souvislosti si nemůžu nevzpomenout na apoštola Jakuba, který samozřejmě také tvrdí, že je třeba do svého života vpustit Boží slovo, ovšem zároveň dodává – víra bez skutků je mrtvá. Ve svém listu doslova říká – 1. kapitola, verše 21 až 25:

A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

Jk 1:21–25 (ČEP)

Jakuba pro jeho myšlenky neměl rád ani apoštol Pavel, ani třeba reformátor Martin Luther, který Jakubův list považoval – právě pro ono spojení víry a skutků – za podřadný spis. Mám-li říct svůj názor, já s Jakubem souhlasím. Nechci být prvoplánově v opozici a nijak to nesnižuje mou úctu k apoštolu Pavlovi, a už vůbec pak ne k Martinu Lutherovi, nicméně myslím si, že „jen věřit“ je zkrátka trochu málo. Svou víru je třeba žít. Ostatně slýcháme to ve svých církvích dnes a denně: Že jste křesťané, se nejlépe pozná z toho, jak sami žijete. Evangelizujte vlastním životem. Tak jo, jdeme na to! Žeň je velká, dělníků málo, říká Ježíš o pár kapitol dál v Matoušově evangeliu, takže práce bude asi dost. Jak by také ne, když v Česku se podle posledního sčítání lidu v roce 2021 přiznalo k víře jen 22 % lidí. A to ani nevíme, jestli se všichni tito respondenti hlásí ke křesťanství. Většina pravděpodobně ano, ale všichni to jistě nebudou. Takže počet křesťanů u nás je ve skutečnosti ještě menší.

Nutně tedy vyvstává otázka: Proč se většina lidí u nás nesytí nebo nechce sytit Božím slovem?

Dobře vím, že i u nás jsou obrovské rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími lidmi, ovšem ani to mi nezabrání tvrdit – máme se tak dobře, jak jsme se ještě nikdy v dějinách neměli. Žijeme v mírném klimatickém pásmu, v němž se sice střídají čtyři roční období, ale přírodní katastrofy jsou jevem velmi ojedinělým až vzácným. Poslední válka na našem území skončila před téměř osmdesáti lety, takže bychom ani náznakem neměli sebeméně zlehčovat současný konflikt na Ukrajině. Kromě asi 24 tisíc bezdomovců má každý z deseti milionů obyvatel Česka střechu nad hlavou, obvykle nám do bytu neprší, a v zimě je v něm teplo. Protože elektřina či plyn jsou prostě všude. Mimochodem, podle Českého statistického úřadu bydlí více než polovina českých obyvatel ve vlastních bytech nebo domech.

Nedostatkem potravy, nikoliv bohužel duchovní, soudě podle míry obezity v Česku, také netrpíme, stejně tak nezaměstnanost je u nás nízká. I když si to někteří z nás nemyslí, máme dobré a funkční zdravotnictví a sociální péči. Věci, jako jsou pračky, myčky, mobilní telefony či internet, bereme naprosto samozřejmě, stejně jako to, že mnohé rodiny vlastní více než jedno osobní auto. A tak dále a tak dále – na toto téma bych mohl mluvit ještě pěkně dlouho. Zkrátka a dobře, přestože jsme mistři světa ve stěžování si na cokoliv, sečteno a podtrženo, se jako společnost v České republice máme dobře.

Nechci však mentorovat nebo snad tvrdit, že je to špatně, když se máme dobře. Díky Bohu za to! Mohli bychom se samozřejmě mít i lépe. Ale asi jste pochopili, že mířím jinam. Jak se zdá, pokud lidem – kteří se mají dobře – řeknete, že by se měli sytit také Božím slovem, většina z nich jednoduše odvětí: Co k životu potřebuju, to mám. K čemu bych měl navíc Boží slovo? I kdyby to k něčemu bylo, musel bych ho číst nebo chodit poslouchat do kostela… na to nemám čas, jsem příliš zaměstnaný. Navíc toho vašeho Boha nikdo nikdy neviděl, takže to bude určitě nějaká pohádka pro dospělé.

Mno…, může to tak být a asi lze podobné reakce očekávat nezřídka. Ale nechci být přehnaně pesimistický. Každý člověk, je duchovní bytost, i když si to sám neuvědomuje nebo si to možná nechce uvědomit, o tom jsem přesvědčený. Nějaká forma spirituality, byť má třeba ke křesťanství na míle daleko, je vlastní určitě více lidem, než vyplývá ze sčítání lidu. 

Nedávno jsem na Českém rozhlasu Plus poslouchal rozhovor s kulturoložkou Kamilou Němečkovou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která mi mou domněnku víceméně potvrdila. Podle paní Němečkové se u nás až 50 % lidí hlásí k takzvané nenáboženské spiritualitě. „To je to, že věříme v ,něco‘, což je hluboce cítěný rozměr transcendentální. To něco, co člověka přesahuje“, říká mimo jiné doktorka Němečková. S tím bych si dovolil souhlasit a možná bych byl, co do procentního zastoupení, ještě o něco optimističtější. Mimochodem, o takzvaném „něcismu“ s oblibou často mluví i katolický kněz Tomáš Halík, takže na tom asi něco bude :-)

Jedním dechem ale musím dodat, že jinak mě tento rozhovor lidově řečeno nadzvedl ze židle. Ona kulturoložka zde totiž také prohlásila – cituji: „Křesťanský příběh nám už přece jenom dosloužil.“ A vzápětí dodala: „Potřebujeme nový příběh pro člověka 21. století. Ale už nám nestačí věřit, my už potřebujeme vědět.“ Takže přátelé, ty tlusté knihy s nápisem Bible, jejichž Boží slovo přetrvalo v nezměněné podobě dva tisíce let, ty můžete odnést do sběrny starého papíru, protože křesťanský příběh dosloužil… a nám už nestačí věřit, my potřebujeme vědět, mít to vědecky podložené.

Jsem dalek toho, abych hodnotil práci této jistě velmi vzdělané ženy. Je to její názor, má na něj své právo. Chcete-li, poslechněte si sami celý rozhovor a udělejte si i vy svůj názor. Odkaz na rozhovor najdete v textové verzi tohoto dílu podcastu na webu Biblismy.cz. Že jste chtěli slyšet můj názor? Za sebe jednoduše považuji myšlenku o dosloužení křesťanského příběhu, potažmo pak jeho nahrazení nějakým novým vědeckým story… prostě za hloupost. Omlouvám se, ale jiné slovo pro to nemám. A navíc, možná jsem trochu paranoidní, ale docela mi to taky páchne dobami minulými, s takzvanými materialistickými ideologiemi, ze kterých se vyklubala prachsprostá totalita. Ale možná jsem jenom paní doktorku špatně pochopil. 

Křesťanský příběh samozřejmě nedosloužil, ale jak se zdá, osnova tohoto dílu podcastu je jaksi zauzlovaná. Shrňme si, co zatím bylo řečeno: Ježíš prohlásil Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Statistici však zjistili, že moc lidí u nás se tím neřídí. Není to jisté, ale velmi pravděpodobně o Boží slovo nestojíme proto, že náš „životní hlad“ naplňuje něco jiného. Prostě se máme dobře a Boha k tomu nepotřebujeme. Tedy aspoň někteří z nás si to myslí.

Takže to zkusíme vzít z druhé strany. Známý křesťanský spisovatel Richard Rohr snad ve všech svých knihách – tedy minimálně v těch, které jsem přečetl – tvrdí, že cesta k otevřenému srdci vede přes lásku a bolest. Další významný křesťanský autor Timothy Keller ve své knize Bolest a utrpení v úvodu píše:

Uvědomili jsme si, že jádrem toho, proč lidé nevěří a věří v Boha, proč charakter lidí upadá a roste, toho, jak je Bůh pro nás méně a více reálný, je utrpení. A když jsme se podívali do Bible, abychom porozuměli tomuto hlubokému vzoru, zjistili jsme, že velké téma samotné Bible je to, jak Bůh přináší plnost radosti nejen navzdory utrpení, ale skrze utrpení stejně, jako nás Ježíš zachránil ne navzdory tomu, ale protože vydržel kříž. Existuje tedy specifická, bohatá, pronikavá radost, která, jak se zdá, k nám přichází pouze skrze utrpení v něm.

Zdroj: Timothy Keller | Bolesť a utrpenie

Bolest a utrpení je obrovské a velmi těžké téma, a možná ještě těžší je pak ve vztahu ke křesťanství. Těch proč je zde příliš mnoho. Já se tím ale v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví zabývat nebudu, už jen proto, že k tomu nejsem dostatečně erudovaný. Budu mluvit pouze o tom, co jsem sám poznal a zažil.

Znám desítky lidí, kteří – ač nezřídka původně zapřisáhlí ateisté – našli obrovskou víru v Boha… na svém dně. Fyzickém, psychickém, často obojím. Byli na konci svých sil. Na konci sil svého já. Mnozí pomýšleli na sebevraždu, někteří se o ni pokusili. Někdy i vícekrát. „Pane Bože, pomoz!“, zoufale volali, i když tvrdili, že v Boha nevěří. Jako Ježíš na kříži jejich rty vyslovovaly: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Pak možná někde v nitru zaslechli Vstaň a jdi!, možná je nasměrovali jiní lidé. Někdo jim řekl svůj příběh. Byl to příběh spokojeného a šťastného člověka, který se od svého dna odrazil. A oni ten příběh chtěli zažít také. Ten člověk jim řekl: „Nikdy jsem si nedokázal pomoct sám a nedokázali mi pomoct ani jiní lidé, ale pomohl mi Bůh“. A Ježíš znovu promluvil: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. V každém trpícím člověku je přítomný Ježíš na kříži. Ježíš, který svou bolest proměnil v lásku.

Mluvím o lidech závislých na alkoholu nebo na drogách, nebo i na obojím. O alkoholicích, kteří už nepijí a narkomanech, kteří už neberou drogy. Pracují na sobě pomocí 12krokových duchovních programů. Pokud do nich jenom nahlédnete, okamžitě najdete základní kameny, shodné s křesťanstvím. Ostatně zmíněný Richard Rohr se vztahu křesťanství a víry anonymních alkoholiků věnuje ve své knize Dýchat pod vodou. Kdo ji četl, jistě mi potvrdí, že napříč celou svou knihou Rohr anonymní alkoholiky v podstatě dává křesťanům za příklad živé víry. A nejen Richard Rohr. Nedávno jsme se o anonymních alkoholicích bavili s jedním brněnským katolickým knězem a ten prohlásil něco, co by asi z kazatelny svého kostela neřekl: „Takovou víru, jakou mají anonymní alkoholici, má u nás ve farnosti málokdo.“

Abyste mě správně chápali – samozřejmě nechci ani náhodou tvrdit, že nejlepší cestou k nalezení víry je pohled na své dno. Nikdy bych nikomu nedoporučoval, aby kvůli tomu začal nezřízeně pít nebo brát drogy. Jakákoliv závislost je hrozná nemoc, je to šílenství duše. Nehledě k tomu, že víra se se závislostí úplně nekamarádí. Nebo spíš závislost s vírou. To, že někteří lidé jsou schopní se pokořit – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – teprve až zažijí obrovskou bolest, je vlastně velmi smutné. Nevěřím, že si to náš Otec Stvořitel takto přál. Jsem si jistý, že by mnohem raději viděl, kdyby všichni vyrůstali ve šťastných křesťanských rodinách, kde se víra předává už od dětství úplně přirozeně. Ale Bůh dal člověku svobodu, a člověk si ji nezřídka vykládá po svém. Mnohým lidem tak trvá velmi dlouho, než najdou poznání Boží pravdy, vykoupené zároveň velkou bolestí. Ale i tyto příběhy mají šťastné konce. Střízliví anonymní alkoholici unisono říkají: Žiju nový, šťastný život.

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem už jednou nazval zauzlovaným, a jak se zdá, tak trochu zauzlovaným zůstává až do konce. Možná ale ve vzduchu cítíte jednu nevyřčenou otázku. Ona je tedy spíše řečnická nebo možná dokonce zbytečná. Mohla by znít ani takto: Máme-li být nasyceni nejen chlebem, ale i Božím slovem, pak jak se to dělá? 

Boží slovo je obsaženo v té tlusté knize s názvem Bible. Čtěte nebo spíš čtěme tedy Bibli – protože i já to dost často flákám. Nemusí se nutně jednat o nějaké systematické studium Knihy knih. Nebudu vám ani říkat, jak často byste to měli dělat a třeba, kolik stránek byste měli denně přečíst. Myslím, že každý člověk, který nosí Ježíše ve svém srdci, sám vycítí potřebu otevřít Bibli ve správný čas. Mnohdy stačí pár stránek a nasycení se dostaví vrchovatě. Už jsem to v tomto podcastu jednou říkal – často si přečtu jen kousek evangelia po cestě v MHD. Když všichni máme ty smartphony, můžeme v nich mít i Bibli. Vím, kniha je kniha, ale tu u sebe nemáme stále, kdežto bez telefonu často nechodíme ani na… však víte kam :-)

Při hostině Božího slova samozřejmě není třeba omezovat se jen na čtení Bible, byť to je, abych tak řekl, prazáklad všeho. Kromě Bible máme bohoslužby, kázání a další církevní akce čili sborový život, to jistě znáte sami. Kromě Bible existuje také spousta křesťanských knih, a abych nezapomněl – křesťanská rádia, televizní stanice, pořady na YouTube a dalších online platformách nebo třeba… křesťanské podcasty! Zkrátka a dobře, kdo se Božím slovem sytit chce, nebo možná lépe – kdo cítí potřebu jím být naplněný, má příležitostí nespočet. I to je jakýsi výdobytek moderní společnosti, která ve své nasycenosti vším jiným, Boží slovo bohužel – kdybych to měl říct korektně – poněkud přehlíží. Nenechme si ho, prosím, dobrovolně vzít. Křesťanský příběh se nepřežil. Žádná vědecká náhrada není potřeba – křesťanský příběh žije. Ježíšova slova Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst, jsou velkou pravdou už více než 2000 let a já jsem si naprosto jistý, že platit budou stále dál.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Nejen chlebem živ je člověk… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ďábel Ježíši říká: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ten však odpovídá: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Co to znamená? Máme snad být živi jen čtením Bible? Vše se dozvíte v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Nejen chlebem živ je člověk… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.