Petr Lindner | 5. 7. 2026

Mikroseriál Poznat Boha začal povídáním o Bibli, kterou jsem nazval elementárním skriptem křesťanství. A protože jsem si vědom toho, že Bible není úplně přímočará kniha, druhý díl byl věnovaný poznání Boha skrze člověka. Předávání znalostí, zkušeností, poznatků, ale i způsobu života jeden druhému. K tomu samozřejmě nedílně patří také odborný nebo klidně i laický, byť tedy poučený výklad Bible. Docent katedry biblických studií ETF CUNI Petr Sláma v podcastu Bichle říká: Křesťan a křesťanka se mohou spolehnout, že všechno potřebné o Bohu v Bibli je (zdroj). S tím naprosto souzním, přesto však nyní namlouvám třetí díl mikroseriálu Poznat Boha… o Ježíši Kristu.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Vnímaví posluchači si teď možná řeknou: Vždyť Ježíš sám je – coby jedna z osob Boží trojice – Bohem. A všechno o něm se dozvídáme v Bibli. Tak k čemu samostatný díl o Kristu? Mno…, přiznám se, že to nedokážu vysvětlit jednou nebo dvěma větami. Ale doufám, že vám tato epizoda jako celek nakonec poskytne uspokojivou odpověď. Pojďme tedy na to, ale… ještě malá poznámka: O Ježíši Kristu jsem už v tomto podcastu mluvil mnohokrát – vlastně je o něm řeč skoro pořád – a navíc jsem natočil taktéž trilogii s názvem Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka. Tudíž je možné, nebo spíš jisté, že se budu minimálně v některých věcech opakovat. Myslím však, že se za to nemusím omlouvat. O Ježíši Kristu je totiž možné cokoliv opakovat neustále a nikdy toho nebude dost. 

Jsme teprve na začátku a už zde zaznělo: Ježíš je – coby jedna z osob Boží trojice – sám Bohem. Tudíž poznávat Boha skrze samotného Boha dává smysl největší. Že je to trochu plytké vysvětlení? Možná ano. Tak tedy jdeme dál. 

V první kapitole evangelia podle Jana můžete číst: 

Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

J 1,18 (ČEP)

Bohem se zde myslí Bůh Otec, Stvořitel, který se člověku nedává spatřit. A jak už jsem v tomto podcastu několikrát říkal, věřím, že k tomu má dobrý důvod a je to tak správně. Evangelista Jan však doplňuje: řekl nám o něm jednorozený Syn – tedy Ježíš Kristus. Nyní jsem citoval z Českého ekumenického překladu. Najdete-li si stejný verš ve Studijním překladu Miloše Pavlíka, budete číst tato slova:

Boha nikdo nikdy neuviděl; vyjádřil ho on, jednorozený Syn, jenž je v Otcově náruči.

J 1,18 (MPCZ)

Ježíš vyjádřil, nebo možná lépe: vyjadřuje Boha. Co si pod tím představit? Jednoduše sám o sobě představuje Boha. Tak, jako člověk byl stvořen k obrazu Božímu, Ježíš je obrazem Božím. Ježíš je Bůh. To, že nám – slovy Českého ekumenického překladu – Ježíš řekl o Bohu Otci, tedy neznamená jen slova, nýbrž celé Ježíšovo bytí, celé jeho vyjádření.

Když se v tomto kontextu vrátíme na úplný začátek Janova evangelia, pak zde čteme:

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.

J 1,1 (ČEP)

Slovem s velkým S zde Jan nazývá Ježíše, aby o třináct veršů dál napsal:

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 

J 1,14 (ČEP)

Bůh se tedy nenechává jen „popsat“, nýbrž přichází osobně. Ježíš je živé Boží vysvětlení. Proto také svému učedníku Filipovi na jeho prosbu Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme! odpovídá: Kdo vidí mne, vidí Otce. Opět Janovo evangelium, tentokrát 14. kapitola.

Boha Otce nikdo nikdy neviděl, Bůh Ježíš Kristus přichází osobně. Ježíš je inkarnovaný – vtělený Bůh. Jen malá vsuvka: Nepleťte si, prosím, inkarnaci s reinkarnací. Reinkarnace čili převtělování, je koncept východních náboženství, buddhismu a hinduismu, spojený s karmou – zákonem příčiny a následku. To vše je křesťanství cizí. Byť tedy, jak uvádí Wikipedie, mnoho křesťanů v reinkarnaci věří. Například v USA jich je přibližně 25 % (zdroj).

Každopádně, jak jsem řekl mimo jiné ve 2. části trilogie Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, Ježíš je Bůh a člověk v jedné osobě. O nic víc Bůh, ani o nic víc člověk. Jeho božství je v rovnováze s jeho lidstvím. To mě mimochodem vede k myšlence, která už tak trochu zavání herezí, nebo chcete-li rouháním, takže bych ji snad ani veřejně neměl vyslovovat. Ale risknu to: Díky tomu, že se nám Ježíš dal poznat takříkajíc fyzicky a také díky svému „člověkobožství“, má možná blíž k lidem než Bůh Otec, pečlivě si chránící své soukromí. Ale asi je to… hloupost, takže jako bych nic neřekl :-)

Ježíše ve své době spatřily tisíce lidí, tudíž poznat se nám, nebo tedy těm, kteří žili v době jeho pozemské služby, skutečně dal. Na tomto místě bych si opět dovolil malou vsuvku, tentokrát týkající se jeho podoby. Na nesčetně obrazech a jiných uměleckých dílech vystupuje Ježíš – ne tedy vždy, ale velmi často – jako štíhlý mladý muž světlé pleti s jemnými rysy ve tváři, obvykle s lehce zvlněnými vlasy, spadajícími na ramena, které, podle fantazie autora, hrají různými odstíny – od tmavě hnědé až po blonďatou hřívu. Jeho oči mají velmi často poněkud nepřítomný výraz, vystupuje jako klidný, rozvážný muž téměř bez emocí. 

Jenže forenzní antropologové mají na Ježíšovu podobu dost odlišný názor. Na základě zkoumání částí lebek z vykopávek v Jeruzalémě a následných 3D počítačových modelů, zjistili, že typický muž té doby byl spíše menší podsadité postavy s výrazně snědší pletí. Podobně jako jiní galilejští muži nosil Ježíš patrně krátké vlasy a zastřižené vousy. Jeho tvář byla nejspíš charakterizovaná výrazným nosem a zřetelným nadočnicovým obloukem, tmavé oči měl patrně blízko sebe. Zkrátka někdo úplně jiný, než jak je Ježíš běžně zobrazován…

Jak vlastně došlo k tomu, že si jej umělci představují velmi pravděpodobně zcela odlišně od reality? Jde o historický proces trvající staletí. Všechno začalo už někdy ve 3. století, kdy římský císař Konstantin I. Veliký legalizoval křesťanství. Podoba Ježíše proto byla přizpůsobená římským ideálům. A pak to šlo dál přes středověký antisemitismus, kdy se evropští křesťané chtěli distancovat od judaismu; v renesanci sloužili jako modely pro Krista italští a severoevropští muži své doby, aby do toho posléze vstoupil kolonialismus, „vyvážející“ bílého Ježíše do celého světa, potažmo pak také americká popkultura. Obraz Hlava Ježíše od Warnera Sallmana z roku 1941 byl podle Wikipedie do konce 20. století reprodukován více než pět set milionkrát! (Zdroj: Wikipedie) Jak tento portrét vypadá? Na to se můžete podívat v textové verzi tohoto dílu podcastu na jeho domovském webu Biblismy.cz. Protože my se nyní zase vrátíme k našemu tématu.

Jestli Ježíš ve skutečnosti vypadal tak či onak, není v podstatě zase tak důležitě. Zásadní zvěst zní: Vtělený Bůh přišel před asi dvěma tisíci lety na zemi. To je událost, která nemá v jiném náboženství obdoby. Proč se tak stalo? Už jsem to v tomto podcastu vysvětloval několikrát, nyní se to tedy pokusím co nejvíce zestručnit. Klíčové slovo je v tomto případě: Kristus. Ne, vážně nejde o Ježíšovo příjmení, to už jsem také vícekrát říkal. Kristus je něco jako titul. Pochází z řeckého Christos (Χριστός), což je překlad hebrejského Mašiach (מָשִׁיחַ) – Mesiáš. Mesiáš doslova znamená Pomazaný. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI o tom mimo jiné udává

Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

V Izraeli byl mesiáš očekávaný zřejmě už v době královské, ale hlavně pak po návratu z Babylónského zajetí a v novozákonní době. Lidé nebyli spokojení s poměry, které tehdy vládli, a jejich naděje se upínala k mesiáši, o němž ale měli rozličné představy. Budu opět citovat zmíněný biblický slovník:

Představa mesiáše se pohybuje na široké škále, od ryze pozemské postavy (ovšem se specifickým Božím pověřením) přes postavu sice pozemskou, avšak nadanou nadpozemskými možnostmi, až po postavu původně nebeskou, seslanou na zem. Je možné, že zejména v lidových představách a očekáváních tato otázka mesiášovy „přirozenosti“ nebyla příliš ujasněná. Lidé především doufali, že Bůh někoho pošle, a neřešili příliš detaily.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Téměř jisté ale je, že s Mesiášem byla v té době spojovaná silná mocensko-politická očekávání. Lidé si představovali charismatického vůdce, který povstane proti římské okupační moci, zajistí konec útlaku a obnoví židovský národ – což se týkalo nejen občanských, ale samozřejmě také náboženských svobod. A že u toho potečou potoky krve, to nejspíš každý bral jako samozřejmost.

Jenže Ježíšovo mesiášství, jak se dozvídáme z evangelií, je úplně jiné. Nepolitické, nenásilné, naopak plné milosti a odpuštění. Ale také utrpení. Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. (L 9,22 /ČEP/) Říká Ježíš v 9. kapitole Lukášova evangelia. Jako Mesiáš neohlašuje politické vítězství, ale cestu kříže. Vítězství přijde, ovšem skrze utrpení a smrt. Ježíšova cesta utrpení je však cestou lásky – nikoliv tedy lásky k bolesti, ale lásky k nám. Lásky k člověku. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13 /ČEP/) To jsou Ježíšova slova z 15. kapitoly Evangelia podle Jana. 

Kristus není ani užvaněný politik s ústy plnými nesplnitelných slibů, ani vojevůdce, řinčící zbraněmi a nahánějící hrůzu všude kolem sebe. Není přítelem pokrytců, lhářů a podvodníků. Nekamarádí se s oligarchy, lobbisty a jinými vydřiduchy. Je ochráncem chudých, utlačovaných, slabých a nemocných. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni (Mt 5,6 /ČEP/), říká hned na začátku svého kázání na hoře. 

Místo toho, aby vedl diplomatická jednání a stál v čele vojska, dává na kříži svůj život pro dobro nás všech, kteří v něj věříme. V epizodě 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, kterou jsem nazval prologem k této trilogii Poznat Boha, jejíž závěrečný díl právě posloucháte, jsem mimo jiné uvedl: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. V Markově evangeliu můžete číst: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45 /ČEP/) 

Ani to však ještě není všechno. Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10 /ČEP/), píše se v evangeliu podle Lukáše. Jan pak do Ježíšových úst vkládá tato slova: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16 /ČEP/) 

Ježíš – mesiáš a spasitel…

Když v Betanii zemřel Lazar, Ježíš před tím, než ho přivede zpět k životu, říká jeho sestře Martě: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. (J 11,25–26 /ČEP/)

Toto zaslíbení věčného života předjímá Ježíšovo zmrtvýchvstání. Bůh Ježíš pro člověka trpěl a zemřel na kříži, aby třetího dne vstal z mrtvých. Jeho zmrtvýchvstání radikálně mění perspektivu lidské konečnosti. Pozemský život představuje pouze jakousi úvodní fázi lidské existence, která po fyzické smrti nachází své dovršení v eschatologické realitě. Ježíšovo vzkříšení není jen událost dávné minulosti. Je to začátek nového života, který nabízí každému. Kdo věří v Krista, je s ním spojen – a proto smrt nemá poslední slovo. Po svém pozemském životě vstupujeme do života v Bohu a s Bohem.

Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je Ježíš nevyčerpatelným a navrch úžasným zdrojem poznávání Boha…, skrze Boha samotného. Už jsem to v tomto podcastu řekl několikrát, ale rád se budu opakovat: Ježíš zkrátka je křesťanství. Proto jsem také natočil tento poslední díl trilogie Poznat Boha. 

Ale ještě, než se s vámi, milí posluchači, rozloučím, měl bych poslední poznámku. Bavíme-li se třeba s přáteli o nebi, o věčném životě po tomto pozemském žití, mnoho lidí říká, že by se tam chtěli potkat se svými bližními. Jen asi jednou jsem od někoho slyšel větu: „Těším se na to, až se potkám s Ježíšem.“

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 135 | Poznat Boha: Ježíš Kristus – živé Boží vysvětlení se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Docent katedry biblických studií ETF CUNI Petr Sláma v podcastu Bichle říká: Křesťan a křesťanka se mohou spolehnout, že všechno potřebné o Bohu v Bibli je (zdroj). S tím naprosto souzním, přesto však nyní namlouvám třetí díl mikroseriálu Poznat Boha… o Ježíši Kristu.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 135 | Poznat Boha: Ježíš Kristus – živé Boží vysvětlení se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 15. 11. 2023

Snad ode mě není příliš troufalé, vypůjčit si pro titulek tohoto dílu název písně, kterou patrně budou znát hlavně posluchači z evangelických kruhů. Jde o český překlad básně Dietricha Bonhoeffera od Dagmar a Petra Pokorných, který začíná slovy Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den. Onou mocí předivnou myslí autor působení Ducha svatého, a právě o něm bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví.

Ze svého improvizovaného studia vás jako vždy zdraví Petr Lindner.

Někdo by možná řekl, že nejsou větší a menší biblická nebo křesťanská témata, že zkrátka všechna mají svou důležitost, já však tento názor úplně nesdílím. Zrovna v případě Ducha svatého si myslím, že jde o – promiňte mi to slovo – sakra těžký námět. S tímto vědomím jsem jej taky hodně dlouho odkládal. Až to tak nějak přišlo samo. Samo? Nemohlo to být třeba působením Ducha svatého? Mohlo, a já věřím, že tomu tak i bylo, nicméně pojďme postupně krok po kroku.

Duch svatý je jednou z osob Boží trojice – to, myslím, vědí nebo alespoň to někde slyšeli či četli nejen ryzí křesťané. Křesťanský Bůh je trojjediný neboli trinitární – Bůh Otec, Syn Ježíš Kristus a Duch svatý. Katolický kněz Dominik Pecka ve svém článku Trinitární základ křesťanských mysterií píše:

Největší a základní křesťanské mysterium je mysterium Boží trojosobnosti. Jedna a táž božská přirozenost je společná třem rozdílným osobám.

Zdroj: RevueTheofil.cz

Boha Otce jako osobu si představit umíme. Sice si o něm občas děláme představy falešné, někdy i hloupé, ale vidět v Bohu Otci osobu, nám nečiní problém. U Ježíše je to ještě snazší, toho dokonce lidé před dvěma tisíci lety viděli na vlastní oči. Mohli s ním mluvit, dotknout se ho. Ale s prominutím nějaký duch? Ducha si mám představit jako osobu? Aniž bych chtěl být laciný či bulvární – příliš to svádí k obrazům duchů z pohádek a filmů. Přesto však my křesťané věříme, že Duch svatý je jednou z osob, nebo řečeno jinými slovy, jednou z postav Boží trojice. K přesnějšímu vysvětlení se však dostanu až o něco později, teď spolu pojďme otevřít Bibli.

Asi nejznámější pasáž o Duchu svatém se nachází v knize Skutků, v části o vylití Ducha svatého o Letnicích. Přečtu první čtyři verše 2. kapitoly:

Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Sk 2:1–4 (CSP)

O mluvení jazyky jsem se zmiňoval v epizodě tohoto podcastu s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, takže to nyní necháme stranou – byť samozřejmě budu rád, když i tento díl, pokud jste ho tedy už neposlouchali, lidově řečeno dáte také. Ale až si poslechnete tuto epizodu :-)

O Letnicích tehdy došlo možná až k epidemii vylití Ducha svatého. Kolik lidí se zde sešlo, to Bible neříká, nicméně původní židovské Letnice byly svátkem díkůvzdání Hospodinu za žně a později také oslavou darování kamenných desek s desaterem Mojžíšovi na Sinajské hoře – lze tedy předpokládat, že nešlo o malou skupinku lidí, kteří se náhodou potkali na ulici, nýbrž velké shromáždění stovek, možná tisíců lidí. Ostatně další verše 2. kapitoly knihy Skutků to poměrně jasně dokazují:

V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem. A když se ozval ten zvuk, sešlo se mnoho lidí a byli zmateni, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. [Všichni] byli ohromeni a udiveně říkali: 

„Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a oblastí Libye u Kyrény a návštěvníci z Říma, Židé i Proselyté, Kréťané a Arabové: všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“ 

Všichni z toho byli ohromeni a zmateni a jeden druhému říkali: „Co to má znamenat?“ Ale jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí.“

Sk 2:5–13 (CSP)

Jsou opilí, to nám to pěkně začíná :-) Ale řekl jsem, že mluvení v jazycích se v tomto dílu zabývat nebudu, tudíž zpátky k Duchu svatému.

Vylití Ducha svatého o Letnicích je sice možná nejznámější zmínkou o něm, avšak neznamená to, že před tím by snad o Duchu svatém Bible mlčela. Padesát dnů před tím, tedy podle naší tradice, kdy Letnice slavíme 50 dnů po Velikonocích, Ježíš po svém zmrtvýchvstání doslova vdechl Ducha svatého svým učedníkům. Mimochodem, podle Wikipedie používají východní křesťanské církve, například pravoslavní, místo Letnic příhodný pojem Padesátnice. Jak to bylo s Ježíšem a předáním Ducha svatého? Čteme o tom v Janově evangeliu. 20. kapitola, verše 19 až 23:

Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy [shromážděni] za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: 
„Pokoj vám.“ 
Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. [Ježíš] jim opět řekl: 
„Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“
Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: 
„Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“

J 20:19–23 (CSP)

Ani velikonoční příběh však není první zmínkou o Duchu svatém v Bibli. Dalších míst je více, ale nebudu je zde všechny zmiňovat. Mnohem důležitější totiž je, že Bible Duchem svatým rovnou začíná! Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. (Gn 1:2 /CSP/) Tak v Českém studijním překladu zní druhý verš knihy Genesis, tedy druhý verš celé Bible. Z toho vcelku jasně plyne, že Duch svatý k nám takříkajíc nepřišel ani o Letnicích, ani po Ježíšově zmrtvýchvstání, nýbrž zde byl ještě před stvořením světa. 

Hlavně katolíci asi budou znát latinský překlad pojmu Duch svatý – Spiritus Sanctus. Nicméně v hebrejštině čili v jazyce Starého zákona, se Duch svatý označuje slovem ruach (רוּחַ הַקֹּדֶשׁ), což mimo jiné znamená také vítr. Podobně je to i v jazyku Nového zákona, v řečtině, kde se používá slovo pneuma(Πνεύμα). Nemusíte být řečtináři, abyste si neodvodili – pneuma, pneumatika, vzduch, vítr… Ve 3. kapitole Evangelia podle Jana je popisovaný rozhovor Ježíše s farizejem Nikodémem. Samozřejmě je dobré si jej přečíst celý, ale v rámci tohoto dílu budu citovat jen první část. Verše 1 až 8:

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, přední muž mezi Židy. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu:
„Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“ 
Ježíš mu odpověděl:
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“
Nikodém mu řekl:
„Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“
Ježíš odpověděl:
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

J 3:1–8 (CSP)

V řečtině je v posledním verši pro první slovo vítr použitý pojem pneuma a pro poslední slovo Duch nebo Ducha, slovo pneumatos. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Ježíš tím říká, že Duch svatý působí jednoduše všude. Mohlo by se zdát, že snad náhodně – kam zrovna zavane, ale to by byl mylný výklad této slovní hříčky. Ježíš mluví o Božím království. A v Božím království je jediným pánem sám Bůh. Je-li Duch svatý jednou z osob Boží trojice – a vane si, kam chce – je to jednak potvrzení jeho svrchovanosti a jednak prosté sdělení: Bůh má všechno ve svých rukou. Trochu to naznačuje, že Duch svatý je jakýsi „Boží řídící orgán“, nebo spíš lépe „Boží navigační systém“, ale to bych předbíhal, takže jako bych zatím nic neřekl :-)

Podobně, jako jsem zmiňoval různý význam slov ruach a pneuma, můžeme se na chvilku zastavit i u českého slova duch. Stačí změnit jedno písmeno a je z něj velmi podobně znějící dech – a rozhodně to nebude jenom samoúčelná hra se slovy. I s dechem je spojený vzduch, vánek, někdy – když třeba silně kýchnete – taky pěkný vítr. Ostatně, jak jsem četl před chvílí, Ježíš svým učedníkům předal Ducha svatého tak, že na ně dechl. I v tomto případě můžeme znovu nalistovat v Bibli První knihu Mojžíšovu čili Genesis, protože ono Ježíšovo dechnutí také nebylo v biblických dějinách prvním. O paralele ducha a dechu výborně píše evangelický teolog a farář Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry. Poslouchejte…

Člověk žije, když dýchá. Nejprve přijímá, nadechuje se a pak vydechuje. Člověk žije, když dýchá, přijímá a dává. V příběhu o stvoření se vypráví, jak Bůh vytvořil postavu člověka, tj. jeho organismus, a potom vdechl v jeho chřípí dchnutí života – dal mu dýchání. (Gn 2,7) A od té chvíle se člověk stal živou bytostí. Je pozoruhodné, že se v Bibli líčí vznik lidského života právě takto. Bibličtí autoři měli totiž k dispozici i jinou představu. Starověcí lovci věděli, že život odchází z těla zároveň s krví. I ve Starém zákoně se mihne myšlenka, že podstata života je v krvi. (Lv 17,14) Ale v tom ústředním příběhu říká biblický vypravěč, že lidský život závisí na dýchání. V těch dvou představách byl pro něj tehdy totiž výrazný rozdíl. Krev je součástí organismu. Koluje v žilách, je uzavřena v těle. Nevytéká z něho běžně ven a nevrací se zpátky. Bible se vyhnula představě, že život je v krvi člověka. Protože by tím prohlásila, že život je něco, co je v nás, co je naše. Sáhla raději po druhém obraze, že život je dýchání člověka, neboť dech je něco, co není docela v nás. Vzduch stále přijímáme a vracíme. Kdybychom chtěli dech zadržet, zadusíme se a umřeme. Žít můžeme jen tím, že každým okamžikem, každým dechem život přijímáme a vracíme. Tělo je jen organismus. To, co mu dává život, přichází zvenčí. Znamená to: Bůh vdechuje do našeho chřípí dech života. A pak život přijímáme. Není v nás. Život je dar. A s životem je to jako s tím dýcháním. Žijeme, když s vděčností přijímáme život a dáváme jej druhým. Život je ve vnímání vnějšího i vnitřního.

Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry (Mlýn, Jihlava, 2018)

Za slova Ondřeje Macka jsem musel dát hudební předěl, aby vám malá pauza umožnila lépe je zažít. Navíc k nim, upřímně řečeno, nemám co dodat. Dokonce jsem si chvíli říkal, jestli by nebylo nejlepší místo vlastního povídání prostě přečíst celou kapitolu o Duchu svatém z Ondřejovy knihy Věty křesťanské víry. Ale to by už pak jaksi nebyl podcast Biblická jména a úsloví :-) Nicméně Ondřejova slova si přece jenom ještě jednou vezmu do úst. Na začátku tohoto dílu jsem mluvil o tom, že Duch svatý je osoba, nikoliv snad nějaká energie nebo síla či moc. I když… no, ale nejprve Ondřej Macek:

Mluvit o Duchu svatém je způsob, kterým zkoušíme nějak naznačit, jak se s Bohem potkáváme. Tentýž Bůh nám tu svět a život nachystal, tentýž v Ježíši ukázal, jak jej žít, tentýž nás v něm drží, když tu skáčeme či se vlečeme. 
Je těžké rozeznat to něco božího, Pána Boha od spousty dalších hlasů, sil, závanů, které se v nás a kolem nás potkávají, proplétají a navzájem přehlušují. Kdo ke mně teď mluví? Kdo se to ozývá zevnitř? Svědomí, našeptávač? Křesťané neznají moc jinou radu než se zkoušet ptát: A co by na to Ježíš z Nazaretu? Zkusit položit otázku, číst Bibli, poprosit o odpověď a čekat na ni.

Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry (Mlýn, Jihlava, 2018)

Bůh Otec náš svět a život stvořil, Ježíš ukázal, jak ho žít, a Duch svatý nás v něm, Ondřejovými slovy, drží. Ona energie, síla či moc, o kterých jsem se zmínil před čtením předchozí citace, a také správné směrování našeho života, to sice není Duch svatý, ovšem jsou to činnosti, které Duch svatý dělá. Je to konání Ducha svatého v nás. Mluvil jsem o tom v minulém dílu Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou – Duch svatý je osoba Boží trojice, kterou Ježíš před svým odchodem k Bohu Otci pověřil jakousi funkcí jeho zástupce, jako přímluvce nebo zastánce, těšitele či utěšitele, jak je psáno v Bibli. Nejen jako hlasatele své čili Boží vůle, ale také jako rádce, ochránce nebo utěšovatele. A co víc, Duch svatý má také funkci doslova infekčního přenašeče Boží lásky. V listu Římanům můžeme číst – 5. kapitola, verše 1 až 5:

Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme [vírou] získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Ř 5:1–5 (CSP)

Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Ne, že bych chtěl opravovat apoštola Pavla, ale řekl bych rovnou, že nám byl Duch svatý přímo darován. Je jenom na nás, jestli chceme hledat a nalézat jeho působení, a také jestli se chceme jeho vlivu otevřít. S důvěrou… s vírou, že Bůh pro nás chce jen dobré. A také, jak píše Ondřej Macek v prvním citovaném textu, zdali chceme to dobro, co od Boha dostáváme, předávat dál. Nebo Ježíšovými slovy: Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. Láska a odpuštění – dvě slova, bez kterých by křesťanství jednoduše nemohlo existovat. Osobně bych to rozšířil i za jeho hranice. Co vy na to?

Pomalu se dostáváme k závěru této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Ve vzduchu však visí jedna nevyřčená otázka: Slyšeli jsme, že Duch svatý pracuje v nás, v lidech. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským říká: Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží? (1Kor 3:16 /CSP/)

Jak tedy já dostanu Ducha svatého? Jak se ze mě stane Boží svatyně a jak ve mně začne Duch Boží bydlet? Dnes už na nás Ježíš nedechne jako na své učedníky, nicméně mnohé napoví jeho slova: …nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Ano, Ježíš mluví o křtu, který je v křesťanských církvích spojený s vkládáním rukou. Takže se rychle nechat pokřtít a je to! Počkejte, ne tak zhurta. To by pak znamenalo, že nepokřtěný člověk nemůže být obdařený Duchem svatým…, a to si vážně nemyslím.

Možná budou mé následující myšlenky poněkud rebelské, někomu by mohly připadat snad i bludařské nebo kacířské či heretické, ale je to můj názor, se kterým samozřejmě nemusíte souhlasit. Jsem si jistý, že dar Ducha svatého má každý, kdo uvěřil v Boha, ať je pokřtěný, nebo není. Každý, kdo přijal Boží cestu za svou a snaží se po ní jít. Každý, kdo miluje Ježíše a chodí po světě s otevřenýma očima, otevřenou myslí a hlavně otevřeným srdcem. Dokonce bych se nebál ani tvrdit, že Duch svatý působí i v lidech, kteří se za věřící nepovažují. Je-li zde na zemi tato třetí osoba Boží trojice od počátku věků, a vane-li jako vítr všude, nic bych za to nedal, kdyby také nepůsobila v úplně všech lidech. Asi ne ve všech stejně, protože Ducha svatého je třeba, jakožto Boží milost, ve své svobodě přijmout. Stačí ale jen vzít za nabízenou ruku…

Na úplném začátku tohoto dílu jsem mluvil o písni z evangelického zpěvníku Moc předivná. Dietrich Bonhoeffer svou báseň, která posloužila jako text k této písni, napsal pár měsíců před svou popravou v koncentračním táboře Flossenbürg. Údajně je to jeho poslední dochovaný teologický text. V němčině nám známou moc předivnou nazývá guten Mächten – dobrou mocí. Tu dobrou moc má ve svých rukou Bůh, který nám ji propůjčuje skrze Ducha svatého. Je to vskutku moc předivná, byť tedy jen a pouze v tom nejlepším smyslu slova. Myslím, že přehlížet ji, nebo ji snad dokonce vědomě odmítat, by byla velká chyba. Ostatně když jsem před chvílí citoval apoštola Pavla, pak on za svými slovy dodává ještě toto: Ničí-li někdo Boží svatyni, zničí Bůh jej. Neboť Boží svatyně je svatá, a tou svatyní jste vy. (1Kor 3:17 /CSP/)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Moc předivná (O Duchu svatém) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Onou mocí předivnou myslí autor působení Ducha svatého, a právě o něm bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Ze svého improvizovaného studia vás jako vždy zdraví Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Moc předivná (O Duchu svatém) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.