Petr Lindner | 30. 6. 2021

O Abrahamovi již v tomto podcastu řeč byla. V epizodě s názvem Sára… a trochu i Abrahám, ve které jsem původně chtěl Abraháma víceméně jen zmínit jakožto manžela Sáry, ale celé se to nakonec vyvinulo tak, že je tento díl z větší části věnovaný nikoliv Sáře, ale právě Abrahamovi. I tak jsem zde musel konstatovat, že k tomuto věhlasnému muži, prvnímu biblickému patriarchovi, se ještě budu muset vrátit. Jestli jednou nebo vícekrát, to nevím ani teď. Každopádně jakési další pokračování právě nyní posloucháte.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Hlavního hrdinu této epizody jsme ve zmíněném dílu nazvaném Sára… a trochu i Abrahám opustili ve chvíli, kdy Abraham už podruhé – tentokrát před Gerarským králem Abímelekem – zapírá Sáru jakožto svoji ženu, a prohlašuje ji svojí sestrou. Před tím to stejné udělal před egyptským faraónem. 

Já jsem Abrahámovo chování při vší úctě k tomuto prapředku všech křesťanů nazval zbabělým, a dovolím si na tom trvat i nyní. Zároveň jsem však dodal, že chování tohoto muže se velmi proměnilo po narození syna Izáka a jeho následném – naštěstí nedokončeném – obětování Bohu. 

Věřím, že všem křesťanům je tato kapitola knihy Genesis důvěrně známá, ale protože mezi našimi posluchači nejsou jen ti, kteří mají Bibli v malíčku, pojďme si tento příběh přečíst. 22. kapitola knihy Genesis, od 1. do 19. verše:

Obětování Izáka
Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím. 

Abraham vstal časně ráno, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o kterém mu řekl Bůh.

Třetího dne, když Abraham pozvedl oči, uviděl v dáli to místo a řekl svým služebníkům: Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám. 

Potom vzal Abraham dříví k zápalné oběti a naložil je na svého syna Izáka. Vzal s sebou také oheň a nůž. A šli oba spolu. 

Tu Izák řekl svému otci Abrahamovi: Otče? Abraham řekl: Tady jsem, synu. Izák řekl: Zde je oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti? 

Abraham odpověděl: Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu. A šli oba spolu.

Když přišli na místo, o kterém mu řekl Bůh, Abraham tam postavil oltář, připravil dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář na dříví. 

Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. 

Vtom na něho zavolal Hospodinův anděl z nebes: Abrahame, Abrahame! Odpověděl: Tady jsem. I řekl: Nevztahuj ruku na chlapce a nic mu nedělej, protože teď jsem poznal, že jsi bohabojný a že jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného. 

Abraham pozvedl oči a uviděl, že se jeden beran zachytil za rohy v houštině. Šel, vzal toho berana a obětoval ho v zápalnou oběť místo svého syna. 

A Abraham pojmenoval ono místo: Hospodin opatří. Odtud se dodnes říká: Na hoře Hospodinově se opatří.

Hospodinův anděl zavolal z nebes na Abrahama podruhé a řekl: Při sobě jsem přísahal, je Hospodinův výrok: Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl. 

Pak se Abraham navrátil ke svým služebníkům a vydali se společně do Beeršeby. A Abraham bydlel v Beeršebě.

Gn 22:1–19

Pěkně hrůzostrašný příběh, co říkáte? Příběh, který vyvolává spoustu otázek. Půjdeme-li chronologicky, pak si můžeme říct:
„Jasně, Hospodin měl plné právo Abrahama trochu otestovat v jeho víře a/nebo řečeno dnešním pojmem – loajalitě, nicméně proč to musel udělat zrovna tak strašlivým způsobem – nařídit mu, aby obětovat svého doslova vymodleného syna? Syna, kterého mu a Sáře dal v požehnaném věku, když Abrahámovi bylo sto a Sáře devadesát let…“

Druhá otázka zní: Jak to, že se Abraham nezmohl ani na slůvko odporu nebo aspoň takříkajíc nesmlouval? Vždyť před tím, u Sodomy a Gomory s pánem Bohem dlouze diskutoval o nespravedlivém vyhlazení nevinných lidí, přičemž Hospodin mu dokonce dal zapravdu. Tento příběh zde nyní číst nebudu, ale vy si ho určitě osvěžte v 18. kapitole knihy Genesis, verše 16–33. Ne, v případě pánova požadavku na obětování syna, Abraham neřekne ani popel a jde se chystat do akce. Divné, tuze divné…

Dalších řekněme zajímavostí je v tomto příběhu více – já se k nim postupně vrátím –, ovšem na tomto místě chci připomenout ještě dvě vyslovené podivnosti, týkající se samotného Abrahámova syna Izáka. Jistě jste si všimli, že jediný jeho projev v tomto příběhu spočívá v dotazu, kde je obětní beránek. Na tuto otázku se mu od otce dostane uspokojivé odpovědi a dál je ticho.

Nechce se mi ale věřit tomu, že se Izák nijak nebránil, když ho jeho otec svazoval a pokládal na oltář na dříví. Namluvil mu snad Abraham, že jde o nějakou hru, že se tomu podvolil? To nevíme. Udělal to násilím? Ani to nevíme. Ale Abrahámovi bylo v té době více než 100 let – byť tedy, jak jste mohli poslouchat v epizodě Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém, se tento muž dožil 175 let. Těžko říci, jak na tom byl v té době se svými silami.

Nicméně je tu další věc: Když pak na pokyn Hospodinova anděla Abrahám Izáka osvobodil, opět je ticho. Ani teď neznáme klukovu reakci. Jak se choval? Byl v šoku? Seděl na zemi a koukal do prázdna? Nebo byl naopak rozzuřený a odhodlaný oplatit svému otci toto příkoří stejným způsobem? Nevíme. To jsou ona tajemství Bible, o kterých jsem už několikrát mluvil. Až přijde správný čas, dozvíme se to. Nicméně autoři knihy Genesis jednoduše, vedeni Duchem svatým, pravděpodobně nepovažovali za důležité, sdělit čtenáři tyto informace. Gros příběhu totiž spočívá jinde.

Četl jsem několik velmi odborných prací o příběhu Abrahama a Izáka. Různí vykladači Bible si všímají různých částí tohoto děje, někdo je schopen rozebrat každé slovo všech veršů. A přesto, nebo možná právě proto, se najdou velmi rozličné názory, až diametrální rozdíly.

Při vší úctě k obrovské erudici autorů těchto studií, se někdy při jejich pročítání nemůžu ubránit otázce, jestli to tak pán Bůh chtěl? Jestli bylo jeho záměrem, stvořit knihu, u níž vyvstává tolik otazníků, na které je ještě násobně víc odpovědí? Protože zrovna v příběhu nedokončeného obětování Izáka Abrahámem, najdeme vcelku jasnou odpověď v samotné Bibli. 

Ale ono rozuzlení mi dovolte ještě chvíli oddálit. Pojďme se nejprve věnovat jedné zásadní – v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví už jednou vyslovené – otázce: Proč Hospodin po Abrahámovi vyžadoval de facto pohanskou, tedy lidskou, potažmo pak dětskou oběť?

Pro odpověď na tuto otázku bych si dovolil jít k lidem chytřejším a vzdělanějším. Našel jsem ji v článku Drama Abrahamovy víry od polského teologa Wacława Hryniewicze, který pro web Getsemany.cz přeložili Walerian Bugel a Hana Šlechtová.

Autor zde cituje z knihy francouzského exegety, jezuity Paula Beauchampa, o padesáti biblických postavách a jednou větou shrnuje jeho pohled na Abrahamovu oběť: 

„To ty, člověk, sis vytvořil ten ukrutný obraz Boha a já, Bůh, jsem v tomto obrazu přijal místo, protože jinak jsem tě od něho nemohl osvobodit.“

Zdroj: Getsemany.cz, Wacław Hryniewicz: Drama Abrahamovy víry

Další komentář v tomto článku je následující:

Bůh Izraele přijal místo ve starém obrazu proto, aby nás od něho osvobodil. Vyžaduje po nás, abychom mu obětovali [= se v jeho prospěch vzdali] naši perverzní ideu Boha, právě tu, při které tak silně setrváváme. Zvrhlost Boha je jednou z nejhlouběji zakořeněných idejí lidstva, kterou bylo třeba vyvrátit, a proto bylo třeba pohledět jí do tváře. Tento biblický příběh je v jistém smyslu zprávou z náboženské psychoanalýzy. Je to třetí úroveň historie – sice ne my tvoříme Boha, ale zato tvoříme jeho jistý konkrétní obraz. Bůh je neznámý, nepostižitelný, avšak my nepřestáváme [ve velkém] vyrábět jeho obrazy. (…) Vedle Božího absolutna existuje ještě historie představ o Bohu. Vyprávění o Abrahamovi je tedy neobyčejně důležitou epizodou v této historii.

Existuje nepopiratelný vývoj lidských představ o Bohu. Zřetelně to je vidět na příkladu Starého a Nového zákona. Není to samotný Bůh, kdo je rozdílný. Není to on, kdo se změnil. Liší se naše představy o něm. On zůstává jeden a týž. To my máme obtíž s pochopením jeho přirozenosti a jeho přítomnosti ve světě.

Z toho vyplývá neobyčejně důležitý závěr. Jako věřící lidé musíme neustále korigovat své představy a zvyklosti, učit se „novému (po)vědomí“, utvářet mentalitu shodující se s nejhlubším smyslem náboženství. Abraham rovněž musel zkorigovat své dosavadní představy o Bohu a zbavit se dávné kultovní mentality, která nabádala k přinášení bohům oběti z lidského života. Takovýto program překonávání falešné mentality je programem pro všechny, nezávisle na náboženství či vyznání.

Zdroj: Getsemany.cz, Wacław Hryniewicz: Drama Abrahamovy víry

Tolik citace z článku polského teologa Wacława Hryniewicze. A já myslím, že tím je vše vysvětleno. Pán Bůh rozhodně nenařídil Abrahámovi přinést lidskou oběť z nějaké svojí vrtošivosti…, aby si snad dokázal, kdo je tady nejvyšší… a stejně tak ani náhodou nepočítal s tím, že by onen pokus o obětování snad vyšel. Kdepak, to bychom měli velmi zkreslené představy o Hospodinu – a to jsem ještě použil patrně ten nejmírnější pojem. Pán Bůh tím zkrátka říká něco v tomto smyslu: 

„Pánové, aby bylo jasno: Tohle byl poslední, pokus o lidskou oběť. Toto byla ukázka toho, jak se to nemá dělat a nesmí dělat! Já jsem byl ten, kdo tento pokus inicioval, ale také jsem byl tím, kdo ho včas zastavil. Já jsem Stvořitel – mám moc nejen nad životem, ale i nad smrtí. Jsem Bůh milostivý, nikoliv krvežíznivý!“

Čteme-li v 1. verši, že Bůh Abrahama zkoušel, pak by se možná slušelo dodat „Bůh Abrahama zkoušel a zároveň tím ukazoval svoji pravou tvář.“ Nicméně obstál Abrahám v této zkoušce? Samozřejmě, že obstál. Ba dokonce možná i něco víc. 

Už jsem v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví řekl, že vysvětlení nebo odpověď na otázky, spojené s pokusem o obětování Izáka jeho otcem Abrahámem, najdeme v Bibli. Dokonce už jste ji mohli v tomto podcastu také slyšet – ano, v minulém dílu s názvem S Ježíšem v srdci: „Tvá víra tě uzdravila!“. Konkrétně to bylo v citaci z 11. kapitoly knihy Židům, kde se ve verších 17–19 píše toto:

Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.

Žd 11:17–19

A je to tady. Byla to právě Abrahamova víra, která způsobila, že jakmile ho pán Bůh oslovil se svým přáním nebo spíše příkazem – beze slova a bez mrknutí oka šel do akce. On totiž navíc věděl – a věřil –, že Hospodin je pánem nad životem i nad smrtí. Kdyby to nevěděl, a jak se píše v citovaném verši z knihy Židům – nepočítal s tím –, mohli bychom ho klidně zařadit do kategorie náboženského fanatika, který neváhá vzít kudlu na svého syna. Abraham však věřil a věděl. Proto také svým služebníkům řekl:
Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.

Mluvil v množném čísle. Neřekl „vrátím se k vám“, řekl vrátíme se. Vůbec nepočítal s tím, že by měl přijít nazpět bez syna. Proto také na onu jedinou Izákovu otázku odpověděl, že beránka k zápalné oběti si opatří Bůh. A tak se také stalo.

Někteří exegeti dokonce tvrdí, že Abrahám svůj čin dokonal – že skutečně do Izáka svůj nůž pohroužil a zabil jej, aby ho pán Bůh následně vzkřísil. Jaký k tomu mají důvod? Je jím symbolika tohoto činu jakožto předobrazu ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ani v tomto se vykladači Bible samozřejmě neshodnou, nicméně pokud se podíváme například do Českého studijního překladu, tak zde se v posledním verši píše:

Usoudil, že Bůh je mocen křísit i z mrtvých. Proto ho dostal zpět jako předobraz.

V poznámkách se sice dozvíme, že se jedná o podobenství nebo symboliku. Ale když nalistujeme tentýž verš v Českém ekumenickém překladu, tak se dozvíme ještě konkrétnější informaci:

Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.

Předobraz budoucího vzkříšení… vzkříšení koho? Lazar tím asi myšlený nebyl… je to naprosto jasný odkaz na vzkříšení Ježíše. Byť, jak už jsem řekl, o tom někteří teologové pochybují.

Dovolte mi ještě jednu citaci ze zmíněného článku Drama Abrahamovy víry polského teologa Wacława Hryniewicze:

Abraham byl člověkem víry. Bible říká, že právě jemu, pastýři stád dobytka mezi Tigridem a Eufratem, se Bůh skutečně zjevil a řekl neobyčejné věci. Právě díky němu měly být požehnány všechny národy světa. To je paradox víry v její individuálnosti a univerzálnosti! V tomto ohledu jsme dětmi Abrahama zapojenými do velkého řetězce svědků víry během století. Bůh, v něhož věříme, je Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba, Bohem Mojžíše a Ježíše z Nazareta.

Zdroj: Getsemany.cz, Wacław Hryniewicz: Drama Abrahamovy víry

Nevím, jestli je žádoucí hledat v Bibli nějakou logiku, nicméně toto mně osobně logiku dává. A velkou.

Teď jsem si uvědomil, že tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, spadající do podkategorie biblických jmen, bude trochu ochuzený o obvyklou statistiku dotyčného jména. Ne, vážně se nechci opakovat – udělal jsem to už v dílu Sára… a trochu i Abrahám, tak vás pro tyto informace odkážu tam. Pokud jste ho tedy už neposlouchali… ale klidně si ho poslechněte znovu :-)

Jako náhradu pro vás ale mám ještě jeden poznatek k příběhu Abrahama a Izáka. V knize Genesis je psáno, že se má Abraham se synem odebrat do země Mórija a tam na jedné z hor jej obětovat. Bavíme se o minimálně 4 000 let staré události, takže i o tom se vedou spory, nicméně mnozí historikové se domnívají – a například ortodoxní Židé o tom nepochybují – že ono místo je na dnešní Chrámové hoře v Jeruzalémě, kde najdete známý Skalní dóm se svojí zlatou kopulí, viditelnou na míle daleko od něj.

K této historické památce, která jakýmsi způsobem spojuje křesťanství, judaismus a islám, mám jeden zvláštní osobní poznatek. Když jsem byl před lety v Jeruzalémě, navštívil jsem samozřejmě i Skalní chrám.

Ani ne tak jako nádherná výzdoba, mě zaujaly kamenné prahy u vchodů do této osmiúhelníkové svatyně. Tyto prahy z velkých kusů podle mého názoru snad žuly nebo jiného tvrdého kamene, byly totiž v místech, kudy chodí lidé úplně prošlapané. Zkrátka vrstva kamene pod chodidly či podrážkami bezpochyby milionů lidí, kteří tudy za nějakých 1 300 let od postavení tohoto chrámu prošli, jednoduše zmizela. Po neviditelných kousíčcích si lidé, kteří Skalní chrám z jakéhokoliv důvodu navštívili, odnesli stopu, vzorek, otisk jeho kamenných prahů sebou do celého světa. A možná i něco dalšího…

A to už je z tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví o Abrahámovi a jeho nedokonaném obětování svého syna Izáka, všechno. Z Abraháma, o kterém jsem se v dílu o jeho ženě Sáře nevyjadřoval zrovna lichotivě, se nám vyklubal skutečný vážený biblický patriarcha, který dobře ví, co činí, a jehož víra je nanejvýš příkladná. To, že zpočátku, když si ho Bůh vyvolil, chyboval a udělal zkrátka pár přehmatů, jenom ukazuje, že pořád se bavíme o člověku. O člověku s jeho chybami a slabostmi, ale vírou v Boha, který ho miluje a ukazuje mu cestu. Je na každém z nás, jestli ho chceme a budeme následovat. Sám za sebe to můžu doporučit :-)

Podcast Biblická jména a úsloví najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple podcasty nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Abraham, a nedokončené obětování Izáka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Abraham, a nedokončené obětování Izáka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 16. 6. 2021

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví má jednu zvláštnost, přesněji je jednou věcí výjimečný – budu se v něm zabývat nejoblíbenějším mužským nebo chcete-li chlapeckým jménem u nás za posledních 16 let – tedy přesněji k roku 2019. Ano, Jakubové vedou žebříček silnější části populace pevně a docela dlouho. I když historicky… No ale o tom až za chvíli. Dlužno jen dodat, že tato epizoda samozřejmě nezapomíná ani na biblické Jakuby, a já věřím, že to bude zajímavé jak ze současného, tak z historického, potažmo pak křesťanského pohledu.

Od mikrofonu Jakubské epizody vás vítá Petr Lindner.

Při přípravě tohoto dílu jsem kromě obvyklého zdroje Našejména.cz, kde statistiky končí rokem 2016, sáhl také po zdroji nejpovolanějšímu, Českém statistickém úřadu. Zde jsem našel o něco novější údaje z roku 2019, takže dobře poslouchejte:

Jméno Jakub je od roku 2003 do zmíněného roku 2019, respektive spíše do roku 2018, protože údaj z roku 2019 je z ledna – nicméně za toto období je Jakub výhradně buďto na prvním nebo na druhém místě v počtu narozených chlapců. V oněch 16 letech se zde střídá s… Janem. Pro mě je to upřímně řečeno trochu překvapením, protože jsem si nemyslel, že zrovna Honza je tak moderní. Ale nemusím vědět všechno, že ano? :-) 

Každopádně Jakub je v těch 16 letech zastoupený jedenáctkrát… z toho pětkrát skončil na druhém místě. Od roku 2009, čili za posledních deset let statistiky, ale Jan ohrozil Jakubovo prvenství pouze dvakrát. Takže Jakub je i tak šampiónem všech šampiónů.

Na druhou stranu, jak už jsem naznačil, historicky hovoří čísla méně optimisticky – byť stále samozřejmě mluvíme o jednom z nejoblíbenějších jmen v Česku. Jménem Jakub se k roku 2016 honosilo téměř 110 tisíc českých mužů, což Kuby staví na celkové 22. místo s věkovým průměrem 20. let. Ten zároveň potvrzuje již zmíněnou oblíbenost tohoto jména v posledních letech. Jakub se ve statistice poprvé objevuje až v roce 1964, aby však obliba tohoto jména každým rokem strmě stoupala až k prvnímu vrcholu v roce 1990, kdy se u nás narodilo 3 960, tedy skoro 4 tisíce malých Jakubů. Pak obliba mírně poklesla, nicméně další vrchol přišel v roce 2007 – 3 730 Jakubů. 

No a jak už jsem řekl, mezi mužskými jmény Jakub už pěknou řádku let vede, nebo abych byl přesný, občas se ve vedení vystřídá z Janem. Ať tak či tak, je jasné, že jde o jméno velmi převelmi oblíbené. Až tedy budete Jakubům, kterých bezpochyby znáte spoustu, chtít přát k svátku, udělejte to 25. července.

Původ jména Jakub je hebrejský – taková informace není v tomto podcastu nic neobvyklého. Původní znění Jákob pochází z hebrejského výrazu pro patu, a obecně se vykládá jako „ten, kdo se drží za patu“. Pokud se ale podíváme do Bible, zjistíme, že význam je trochu jiný – říká se zde bude v patách nebo také chytí za patu, podrazí. Komu bude komu v patách? Koho Jákob podrazí? Svého bratra Ezaua – protože řeč je o starozákonním patriarchovi Jákobovi, synu Izáka, jehož otcem nebyl nikdo jiný nežli sám Abrahám.

Poslechněte si, jak o tom vypráví kniha Genesis ve 25. kapitole, 19–26 verši:

Jákob a Ezau

Toto je příběh Abrahamova syna Izáka.

Abraham zplodil Izáka. Když bylo Izákovi čtyřicet let, oženil se s Rebekou, dcerou Aramejce Betuela z Padan-aramu, sestrou Aramejce Lábana.

Izák se za svou ženu modlil k Hospodinu, protože byla neplodná. Hospodin ho vyslyšel a Rebeka, jeho žena, počala. 

Když se však děti v jejím lůně mačkaly, řekla: „Proč se mi tohle děje?“ A tak se šla ptát Hospodina a Hospodin jí řekl:
„Ve tvém lůnu jsou dva národy;
dvojí lid se z tvých útrob rozdělí.
Jeden lid bude silnější než druhý
a starší mladšímu bude služebník.“

Když se naplnil čas a měla porodit, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. 

Ten, který vyšel první, byl celý zrzavý jako plášť z kožešiny, a tak mu dali jméno Ezau, Chlupáč. 

Za ním pak vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dostal tedy jméno Jákob, to jest Bude v patách. (nebo také Chytí za patu, podrazí) 

Gn 25:19–26

Ten příběh pokračuje dál, Jákob Ezaua skutečně podrazí, ale i tak se stane významnou postavou starozákonních dějin. Nicméně o tom podrobněji až zase jindy. Byť tedy o Jákobovi už v tomto podcastu Biblická jména a úsloví řeč byla. Jelikož to byl mimo jiné otec Josefa zvaného Egyptského, bylo to v první části dvojdílné epizody nazvané jednoduše Josef.

Teď však pojďme zpátky k Jakubovi, tedy k Jakubovi v současném znění tohoto jména. Z první části Bible, ze Starého zákona se proto přesuneme do Nové smlouvy čili do Nového zákona.

Jméno Jakub bylo nejspíš oblíbené už před dvěma tisíci lety, protože v Novém zákoně se vyskytuje hned několik Jakubů. Nejznámější jsou asi Jakub Zebedův a Jakub Alfeův, dva z dvanácti učedníků čili Ježíšových apoštolů, malou zmínku ale v Bibli najdete také o Jakubovi, bratru Ježíše Krista. Že nevíte kde? V Markově evangeliu, v 6. kapitole, 3. verši. Jde o popis situace, kterou jsem se v tomto podcastu už také zabýval – ve 14. epizodě s názvem Nikdo není doma prorokem, kdy Ježíš učí v nazaretské synagoze a místní posluchači se diví, jak to, že k nim mluví syn Josefa tesaře. Jestliže jste tento díl ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.

Já jsem v něm svůj výklad založil na Lukášově evangeliu, které tuto situaci popisuje podrobněji, nicméně právě ve zmíněném Markově evangeliu je zde jmenovaný Jakub, bratr Ježíše. Znovu opakuji, 6. kapitola, 2. a 3. verš:

Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. „Odkud to má?“ ptali se. „Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky?
Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona?

Mk 6:2–3

Proč mluvím právě o Jakubovi, bratru Ježíše Krista? Protože jemu je někdy přisuzováno autorství jedné z novozákonních knih – Listu Jakubova, kterému bych se nyní chtěl věnovat podrobněji. Tato spíše kratší kniha o pěti kapitolách totiž poskytuje čtenářům tolik moudra a ponaučení, že vydává za několik takových listů v jednom.

Ale vraťme se ještě krátce k autorství Jakubovy epištoly. Teologové, kteří se podrobně zabývají kromě jiného také Jakubovým listem, v podstatě autorství Ježíšova bratra zpochybňují, a přiklání se k myšlence, že Jakubovu epištolu napsal neznámý vzdělaný křesťan, pocházející z židovského prostředí. Jedná se tedy o takzvaný pseudoepigrafický spis, čili spis, který byl zveřejněn s historicky nepřesnými údaji o autorovi. 

Což nám ale ani trochu nebrání, podívat se do něj podrobněji! Protože jak už jsem řekl, List Jakubův je moudrá kniha Bible, která je – jak dodávám – Bohem obrovským způsobem inspirovaná.

Prologem neboli úvodem k Jakubovu listu budiž malá ukázka toho, jak s námi v našich životech pán Bůh pracuje. 

Miluji Bibli! Miluji jemné šustění jejího „cigaretového papíru“ i text, prosvítající z druhé strany a dalšího listu. Mám několik českých překladů, každá ta kniha je jiná a přesto pořád stejná. Úžasná, moudrá, inspirující, zkrátka kniha knih, jak se Bibli přezdívá. Tuto knihu mám otevřenou denně, ale přesto ji dokonale neznám, a asi ani nikdy nepoznám. Moje paměť je navíc tak trochu děravá… no ale proč o tom vlastně mluvím? 

Pokud jste poslouchali minulý díl podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli – a já věřím, že jste ho poslouchali pozorně – pak víte, že jsem se zde zabýval takříkajíc ambivalentním až víceméně negativním vztahem Ježíše Krista k bohatým lidem. V tomto dílu jsem citoval z Matoušova a Lukášova evangelia – o Jakubově listu zde ovšem nenajdete ani zmínku.

Když jsem po namluvení předchozího dílu přemýšlel, jakým tématem budu další týden pokračovat, napadlo mě jméno Jakub. Tedy… pán Bůh mi připomněl jméno Jakub. A zároveň mi tím řekl, že ten minulý díl ještě není hotový… Jak to myslím? Poslouchejte dál:
Když jsem si totiž začal chystat podklady pro tuto epizodu, při čtení Jakubovy epištoly mně doslova udeřily do očí verše jedna až šest z poslední páté kapitoly, které představují ono jakési pokračování minulého dílu tohoto podcastu:

A teď vy, boháči – plačte a naříkejte nad bídami, jež vás čekají. Vaše bohatství je shnilé, šaty vám sežrali moli, vaše zlato a stříbro zrezivělo. Ta rez bude svědčit proti vám a stráví vaše těla jako oheň. Nahromadili jste si poklad pro poslední dny! 

Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří dřeli na vašich polích! Volání ženců došlo sluchu Hospodina zástupů! 

Žili jste na zemi v rozkoši a v požitcích; vykrmili jste se ke dni porážky! 

Odsoudili jste a zavraždili spravedlivého; on se nebránil.

Jk 5:1–6

V předchozím dílu jsem mluvil o tom, jak se k bohatým a mamonu stavěl sám pán Ježíš. Jakubova epištola vznikla až několik desítek let po Ježíšově ukřižování, takže slova, která jsem právě přečetl, jen a pouze potvrzují proroctví našeho pána – završují tento příběh o mamonu.

Dál to nebudu komentovat, jen bych chtěl oslovit ty posluchače, kteří se považují za nevěřící… : Zkuste přijmout, že to není náhoda. Že nápad se jménem Jakub pro tento díl se nezrodil v mojí hlavě jenom proto, že se mi snad toto jméno líbí. Pán Bůh mi to sice neřekl přímo, ale jasně tím naznačil: 

„Synu, minule jsi svoji práci nedokončil. Jakubův list ti pomůže s nápravou, a navrch ti dá nové téma pro tvoje posluchače.“ 

Opakuji, toto není náhoda. Nechcete-li to rovnou přijmout, zkuste si to alespoň trochu připustit… Spousta věcí se vám otevře, to mi můžete věřit :-)

A my všichni se teď podíváme do Jakubovy epištoly znovu, a ne jednou!

Mým cílem není probrat se celým Jakubovým listem, byť jak jsem už řekl, není to rozsáhlá kniha – má jen pět kapitol. Ale v Bibli jsou i kratší i mnohem delší knihy. Takže budu z Janovy epištoly takříkajíc „vyzobávat“ to, co mě nejvíce oslovilo. I tak toho bude dost.

Hned v první kapitole narazíme na verše 19–27, které představují část nazvanou Ryzí zbožnost:

Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. 

Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede. 

Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, které má moc spasit vaše duše. 

Tím slovem je ale potřeba se řídit – nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal. 

Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem.

Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu. 

Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.

Jk 1:19–27

Už jsem řekl, že o neznámém Jakubovi, autoru tohoto listu se předpokládá, že to byl vzdělaný člověk, který dokonale vládl řečtinou a měl velké znalosti Zákona i reálií. Jinak řečeno, byl to člověk, který věděl, co píše, a uměl to sdělit – inspirovaný Duchem svatým pak vytvořil dokonalý text. Já na rozdíl od něj bohužel řečtinou nevládnu, ale i v českém překladu – zde jako obvykle Bible 21 – text krásně plyne, jednotlivé verše na sebe navazují, všechno dává smysl. Kdo říkal, že se Bible nedá číst? :-)

Pojďme se ale na tyto verše podívat konkrétněji. To, že člověk má více naslouchat, nežli si pouštět vlastní hubu na špacír – abych to řekl lehce lidově – je všem rozumným lidem zřejmé, i když… ruku na srdce, ne každý se tím řídí. 

Stejně tak ona „pomalost k hněvu“ by nám často prospěla – mně také, to nemůžu zapřít. Spojovacím prvkem je pak Slovo s velkým S – slovo Boží, které tou nejlepší „potravou“ k naslouchání, jež navíc odvádí od hněvu. Ovšem pokud se jím člověk také řídí, ne ho jenom jedním uchem pouští dovnitř a druhým ven. Nebo jak říkají verše z první kapitoly Jakubova listu Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal.

No a z této části Jakubovy epištoly už chci vypíchnout jen jeden verš, který myslím nepotřebuje výklad:
Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu.

Dobře, řekl jsem, že tento verš nepotřebuje výklad. A dovolil bych si na tom trvat. Nicméně, když v Jakubově listu přeskočíme jednu kapitolu – ale nebojte se, ještě se k ní vrátím – tak v prvním až dvanáctém verši třetí kapitoly můžeme číst část nazvanou Jazyk je oheň, která na tento verš sice velmi volně, ale přesto… navazuje:

Jazyk je oheň
Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu. 

Když dáme koním do huby udidlo, abychom je zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže!

Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem. 

Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí. Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 

Ze stejných úst vychází žehnání i proklínání. 

Bratři moji, tak to nemá být! 

Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? Může snad, bratři moji, fíkovník plodit olivy anebo vinná réva fíky? Stejně tak solný pramen nevydává sladkou vodu.

Jk 3:1–12

Zopakujme si ještě jednou, dokud je to takříkajíc čerstvé, několik úryvků:

Jazyk žádný člověk zkrotit neumí.

Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla.

Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu.

Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 

To jsou velmi silná tvrzení! Bohužel to ale není nějaká básnická alegorie, ale prachobyčejná pravda.

Jsou lidi, a já se musím přiznat, že se mi to stává také – že zkrátka neudržím svůj jazyk na uzdě… a jak známo, vyřčená slova nelze vzít zpět. A nemusí to být zrovna něco, řečené nedejbože vysloveně ve zlém úmyslu. Mnohdy stačí nešikovná formulace, přeřeknutí, zbytečně rychlá reakce, jedna jediná zbrklá věta… A neštěstí je na světě. Jazyk je skutečně oheň, byť abych to trochu odlehčil, jazyk samozřejmě dokáže také vlídným slovem pohladit. 

Dělám to v podcastu Biblická jména a úsloví poprvé, nicméně nemůžu se tomu vyhnout – dovolte mi na tomto místě krátkou modlitbu:

Otče, chraň mě i ostatní lidi před svody lehkovážného jazyka, dej mi prosím moudrost, mluvit tak, aby slova, která vychází z mých úst nezpůsobila zlo a neštěstí. Nedopusť, abych svůj jazyk používal jako zbraň proti ostatním lidem. Zavři prosím moje ústa v případech, kdy to bude vhodné, a dej mi správná slova, když mám mluvit.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Stále posloucháte 21. epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, ve které se kromě samotného jména Jakub věnujeme také Jakubově epištole, kterou najdete v druhé polovině Nového zákona. 

Čekají nás ještě dvě ukázky. Kvůli té první, kterou za chvíli přečtu, neměl List Jakubův rád Martin Luther. Tento německý reformátor o něm údajně tvrdil, že jde o podřadný spis. Proč? To vám řeknu hned, jakmile se dozvíte obsah slíbené 2. kapitoly Jakubovy epištoly, verše 14–26.

Víra a skutky
K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: „Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte,“ ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude? Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá.

Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“

Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jediný Bůh? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni – a třesou se! Kdy už pochopíš, ty blázne, že víra bez skutků je jalová?

Nebyl snad náš otec Abraham ospravedlněn na základě skutků, když přinesl svého syna Izáka na oltář? Vidíš? Víra podporovala jeho skutky a díky těm skutkům jeho víra došla naplnění! Tak se stalo, co říká Písmo: „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost“ a byl označen za Božího přítele. 

Vidíte? Člověk je ospravedlňován díky skutkům, a ne jen díky víře.

Nebyla podobně na základě skutků ospravedlněna také nevěstka Rachab, když přijala ony špehy a potom je poslala pryč jinudy? 

Takže: jako je tělo bez ducha mrtvé, stejně tak je mrtvá i víra bez skutků.

Jk 2:14–26

Víra a skutky… co na tom Martinu Lutherovi vadilo? Tento vzdělanec, teolog, kněz a potažmo pak reformátor, který žil na rozhraní patnáctého a šestnáctého století, je autorem známého protestantského principu Sola scriptura – Pouze písmo, který zjednodušeně říká, že všechno, co potřebujete vědět o Bohu, je obsaženo v Bibli – jedná se o záležitost víry, působené Duchem svatým skrze samotné Písmo.

Takže co se tomuto učenci, který mimo jiné přeložil Bibli do němčiny proto, aby byla dostupná i prostému lidu, nezdálo na Jakubových verších? Ona proklamovaná nutnost dokazovat svoji víru skutky. Luther to dává do kontrastu s koncem třetí kapitoly Pavlovy epištoly Římanům. Zde se ve verších 21 až 28 píše toto:

Víra ospravedlňuje
Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují – Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří.

Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. 

Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. 

Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.

Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena. Jakým zákonem? Snad skutků? Nikoli, ale zákonem víry. Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona.

Ř 3:21–28

Aha!? Jakýsi rozpor zde nepochybně je. Teď jsem přečetl, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků, před tím jsem citoval Jakubův list, kde se píše, že víra bez skutků je mrtvá. Neměl tedy Martin Luther nakonec pravdu? 

Co se týče znalosti Písma, nesahám Lutherovi bezpochyby ani po paty, nicméně i tak si drze dovolím s jeho názorem polemizovat. Podle mě totiž list Římanům a dopis Jakubův mluví každý o něčem jiném. Apoštol Pavel píše v listu Římanům o ospravedlnění víry – o tom, že Boží milost je díky Kristově oběti bezpodmínečná – nikdo si ji nemusí ničím zasloužit – pokud tedy přijme do svého srdce Ježíše Krista.

Aby však byla víra naplněná – a o tom mluví ve své epištole Jakub, nestačí sedět na gauči s nohama na stole a čekat, co pro nás pán Bůh udělá. Život jsme od něj dostali proto, abychom ho žili, a abychom rozšiřovali Boží království a snažili se přiblížit našemu pánu Ježíši Kristu. Proto Jakub říká, že víra se musí naplnit skutky.

Dobrá, řeknete si možná – ale co modlitba, jakožto jakýsi elementární nástroj víry, komunikační prostředek s Bohem? Té se Jakub ve svém listu nezříká – naopak – částí, která má podtitul Modlitba dokáže mnoho, svůj list zakončuje. 5. kapitola, verše 13–20:

Modlitba dokáže mnoho
Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. Je někdo šťastný? Ať zpívá chvály. Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.

Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho. 

Eliáš byl člověk jako my, a když se horlivě modlil, aby nepršelo, na zemi nezapršelo tři a půl roku. Když se pak modlil znovu, nebe vydalo déšť a země úrodu.

Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů.

Jk 5:13–20

Jak jste slyšeli, modlitbu Jakub nezavrhuje, nýbrž ji vřele doporučuje. 

Sám za sebe musím ale na tomto místě říct, že mi zde poněkud nesedí poslední tři slova tohoto listu – přikryje množství hříchů. Možná jsem citlivější a vnímavější k češtině, ale slovní spojení přikrýt hříchy si jednoznačně spojuji s Ježíšem. Nejsem si jistý, jestli tuto činnost může dělat nějaký „obyčejný člověk“, byť se jeho zásluhou odvrátí hříšník od bludné cesty.

Díval jsem se do všech hlavních českých překladů Bible, a ono slovo přikrýt je v každém z nich. Tedy kromě parafrázovaného překladu Slovo na cestu, který v posledních dvou verších Jakubovy epištoly říká toto:

Moji bratři, jestliže někdo zabloudí od pravdy a druhý ho přivede zpět, zachrání jeho duši před zahynutím a pomůže mu získat plné odpuštění.

Pomůže mu získat plné odpuštění – to už se mi líbí víc. Ale nechci zpochybňovat práci českých překladatelů Bible. Jak už jsem v tomto dílu podcastu řekl, řečtinou bohužel nevládnu, abych mohl sáhnout do originálního textu. Budu tedy našim věhlasným teologům důvěřovat a tuto část si číst nejraději v překladu Slovo na cestu :-)

Zde tento díl podcastu Biblická jména a úsloví končí. Dozvěděli jsme se, že Jakub je u nás nejoblíbenější mužské nebo chlapecké jméno posledních asi patnácti let, a zjistili jsme, že jeho historie sahá až ke starozákonnímu patriarchu Jákobovi, který se při narození držel za patu svého bratra-dvojčete Ezaua. 

Co jsme se nedozvěděli, je přesná totožnost autora Jakubova listu, jakožto jedné z knih Nového zákona. Nyní už ale víme, že ať to byl Ježíšův bratr nebo někdo jiný jménem Jakub, vytvořil úchvatnou knihu, plnou moudrosti, ponaučení a víry v Boží milost a spravedlnost. 

Věřím, že za chvilku, jakmile skončí tento díl, vezmete do ruky svou Bibli, a list Jakubův si přečtete celý. Můžu vám to jenom doporučit.

Já už se ale s vámi pro tentokrát loučím. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Jakub… nejoblíbenější z mužů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jakub, potažmo pak jeho předchůdce Jákob, mají v Bibli silnou oporu, ať už se bavíme o Jakubovi – bratru Ježíše Krista nebo starozákonním patriarchu Jákobovi. No a pak máme v Bibli Janovu epištolu, o níž budu povídat nejvíc.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Jakub… nejoblíbenější z mužů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 4. 2021

Tento podcast Biblická jména a úsloví má za sebou zhruba čtvrt roku fungování. Týden co týden se snažím vždy ve středu uveřejnit novou epizodu, takže zatím jich můžete – včetně tohoto dílu – poslouchat třináct. Je tedy možná na čase, dát si malou pauzu. Nikoliv však vynechat nějaký díl, ale přinést trochu oddechovější téma. A taky o něco kratší stopáž. Zkrátka takovou jednohubku. Nebudu vás napínat, ten čas přichází právě teď. Od mikrofonu prvního oddechového dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás opět zdraví Petr Lindner.

Z názvu a popisku tohoto dílu už víte, že řeč bude o úslovích, vztahujících se k nějakému věku. A stejně tak víte, že budu povídat o Kristových letech, Abrahámovinách a o tom, že je někdo starý jako Metuzalém. A tím s dovolením také začnu. Je to totiž rekordman! 

Jestliže jste poslouchali předminulou epizodu tohoto podcastu o Sáře a tak trochu i Abrahámovi, pak víte, že i zde hrál věk velkou roli. Sáře se narodil syn Izák, v době, kdy jí bylo 90 let a jejímu muži Abrahámovi rovná stovka. Ten se pak dožil 175 let, ale ani to ve starozákonní době v podstatě nic nebylo. Ve stejném dílu zmiňuji například Noeho syna Sema, který žil 600 let.

A to jsem si ještě – právě pro tento díl – nechal v rukávu ty největší trumfy. Možná jste to věděli, možná ne – samotný biblický Adam se dožil ještě o polovinu více – 930 let! Stejně tak jeho syn Set, kterého Adam zplodil ve svých 130 letech, žil 912 let, a syn Seta jménem Etoš byl pak na světě 905 let. Tak se více než devíti set let dožilo dalších několik generací našich předků z Adamova rodu, až přišel na svět… Metuzalém! Kdo z vás ví, jakého věku se dožil tento rekordman? 969 let!

Takže až příště někdo o někom řekne, že je, nebo byl starý jako Metuzalém, budete takříkajíc v obraze. A můžete dotyčného třeba i trochu poučit. Kdyby vám to náhodou nechtěl věřit, pak ho s klidným svědomím odkažte na 5. kapitolu knihy Genesis, kde je podrobně vypsaný Adamův rodokmen až po Noeho syny Sema, Chama a Jáfeta. Které mimochodem tento biblický loďař zplodil, když mu bylo 500 let…

O Abrahámovi jsem sice v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví už mluvil, nicméně ještě  u něj zůstaneme. Proběhne totiž vpravdě investigativní pátrání po tom, jaký věk označují takzvané Abrahámoviny. Jasně, všichni víme, že jsou to padesátiny. Ale proč? Jak už jsem řekl, Abrahám se dožil stopětasedmdesátky a syna zplodil v rovné stovce. Tak odkud se bere těch padesát let, označovaných jako Abrahámoviny?

Pro vysvětlení musíme jít do 8. kapitoly Janova evangelia. Už jsme zde byli v epizodě Biblický kamenolom… a o másle na hlavě, protože na začátku této kapitoly se odehrává příběh o naštěstí neuskutečněném kamenování cizoložnice, kdy Ježíš pronáší ono známé úsloví „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ Jestliže jste ještě tento díl podcastu neposlouchali, bylo by možná dobré to napravit. Ať víte, o čem tento příběh, a toto biblické ponaučení pojednává.

Ale z 8. kapitoly Janova evangelia jsem četl také v dílu s názvem Ležíš jako Lazar. Zde jsem zmiňoval význam Ježíšových slov Já jsem…, abychom skončili u 30. verše. 

Nyní si pojďme přečíst celou zbývající část 8. kapitoly Janova evangelia, tedy od 31. verše až do konce kapitoly. Je to jednak velmi zajímavý příběh, a navíc… se zde vysvětlí oněch tajemných padesát let, spojených s Abrahámovinami.

Pravda vás vysvobodí

Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“

„Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní‘?“

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.
Vím, že jste Abrahamovo símě, ale chcete mě zabít, protože mé slovo u vás nemá místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy zase děláte, co jste slyšeli od svého otce.“

„Náš otec je Abraham,“ odpověděli mu.

„Kdybyste byli děti Abrahama,“ řekl jim Ježíš, „dělali byste Abrahamovy skutky. Vy mě ale chcete zabít – člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham nedělal. Vy děláte skutky svého otce.“

„My jsme se nenarodili ze smilstva,“ odpověděli. „Máme jednoho Otce, Boha!“

Ježíš jim řekl: „Kdyby byl vaším Otcem Bůh, milovali byste mě, protože jsem vyšel z Boha a od něj přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, to on mě poslal.
Proč nerozumíte mé řeči? Nemůžete mé slovo ani slyšet! Váš otec je ďábel a vy chcete plnit touhy svého otce. Od počátku to byl vrah a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, neboť je lhář a otec lži.
Ale protože já říkám pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? A když říkám pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte proto, že nejste z Boha.“

Židé mu odpověděli: „Neříkáme správně, že jsi posedlý Samaritán?“

„Nejsem posedlý,“ odpověděl Ježíš. „Jen ctím svého Otce, ale vy mnou pohrdáte. Já však nehledám svoji slávu; je tu někdo jiný, který ji hledá a soudí. Amen, amen, říkám vám: Kdokoli zachová mé slovo, navěky nespatří smrt.“

„Teď víme jistě, že jsi posedlý!“ řekli mu Židé. „Abraham zemřel, stejně tak proroci, a ty říkáš: ‚Kdokoli zachová mé slovo, navěky nezakusí smrt.‘ Jsi snad větší než náš otec Abraham? Ten zemřel! I proroci zemřeli! Koho ze sebe děláš?“

Ježíš odpověděl: „Chválím-li sám sebe, má chvála nic neznamená. Ten, kdo mě chválí, je můj Otec, kterého vy nazýváte svým Bohem, ale neznáte ho. Já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, byl bych podobný vám, lhář. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Abraham se těšil, že uvidí můj den; uviděl ho a zaradoval se.“

„Ještě ti není padesát let, a viděl jsi Abrahama?“ řekli mu na to Židé.

Ježíš odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Dříve než byl Abraham, já jsem.“ Tehdy vzali kamení a chtěli ho ukamenovat. Ježíš se ale skryl a opustil chrám.

Jan 8:31–59

Tak! Rozuzlení jsme se sice dozvěděli až na konci čtení, nicméně jak jistě sami uznáte, stálo za to, slyšet celý spor Ježíše s židovskými duchovními. Krásně se zde ukazuje, jak byli zatvrzelí ve svém zákonictví, jak odmítali věřit srdcem, jak si takříkajíc neviděli ani na špičku nosu.

Každopádně říkají zde na konci „Ještě ti není padesát let, a viděl jsi Abrahama?“. Abrahámoviny tedy v podstatě nemají přímou souvislost se samotným Abrahámem, nýbrž s Ježíšem. Proč se ho Židé ptali, jak mohl vidět Abraháma, když mu ještě není padesát let? Věk padesáti let se v té době považoval za jakousi bránu moudrosti, vstupní hranici pro to, aby mohl muž mluvit do důležitých věcí, respektive aby jeho slovům byla přiznaná patřičná vážnost.

Tudíž Židé jakoby Ježíšovi říkali: „Milý příteli, nemusíš nás tady vodit za nos, jsi příliš mladý na to, abys viděl Abraháma, a ještě mladší k tomu, abys nás poučoval.“

Ono vidět Abraháma je samozřejmě myšleno obrazně, a jako metaforu to mysleli i Židé, kteří tím argumentovali Ježíšovi. Abrahám žil dva tisíce let před Kristem, takže pokud by to Židé mysleli fakticky, by ani sám Metuzalém nic nesvedl. 

Nicméně pokud je vám padesát a více, už můžete poučovat celý svět! Ne, vážně, na toto téma – čili na téma pokory –, si bezpochyby někdy příště dáme samostatný díl podcastu Biblická jména a úsloví. Teď se pojďme podívat na poslední úsloví tohoto dílu – Kristova léta.

Kristova léta, Kristovy roky, jak chcete. Češtinářsky je správně obojí. Aspoň tedy myslím.

Stejně tak myslím, že každý ví, kolik je to let – ta Kristova léta. Cože? Vy to fakt nevíte? To se mi nechce věřit! Vy si ze mě utahujete, že ano? Oukej, musím to tedy stůj co stůj říct – Kristovy roky představují věk 33 let. Ano, je to věk, v němž byl Ježíš ukřižován.

V porovnání s předchozími dvěma biblickými kolegy, s Abrahámem, potažmo pak Metuzalémem, je na tom Ježíš Kristus na první pohled dost špatně. Zemřel jako mladý člověk, v plné síle, krutou smrtí. V dnešní době se sice nedožíváme ani 175 let a už vůbec ne 969 let, přesto má třiatřicátník i dnes svůj život ještě před sebou.

Jenomže Ježíš, jak víme, třetí den vstal z mrtvých a žije dál po boku našeho Otce Hospodina. A my všichni se s ním setkáme v čase posledního soudu, aby ti šťastnější z nás s ním pak žili až do skonání věků. 

Jinak řečeno, Ježíš zemřel ve 33 letech proto, aby dal těm, kdo v něj věří, život věčný. Přesně tak, jak jsem to četl v dílu Marta… ta starostlivá, ale zbožná, z 11. kapitoly Janova evangelia, verše 25 až 27:

„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít.
A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“
„Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“

Jan 11:25–27

Jsme u konce tohoto prvního oddechového dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Bylo to kratší, nebylo to tak vážné, i když… ani nevážné to nebylo…, ale věřím, že i tato epizoda vás bavila. A trochu i poučila. Pokud ne, napište mi to například na facebookové stránce tohoto podcastu.

Těším se na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 6. 4. 2021

Nedávno se mě někdo ptal, jak vybírám náměty na jednotlivé díly tohoto podcastu. Rád bych odpověděl, že na to mám sofistikovaný systém či detailně propracovaný ediční plán na rok dopředu – ale ani jedno ani druhé by nebyla pravda. Začal jsem vcelku logicky Adamem a Evou a pak už to tak nějak šlo samo. Jisté návaznosti u jednotlivých dílů určitě vypozorujete, ostatně poměrně často se na předchozí epizody také odkazuji. 

No a proč zrovna teď Sára? To je tak prozaické, že více ze života už to být nemůže. Sára se totiž jmenuje moje druhá vnučka, která se narodila letos na začátku března. Na oslavu jejího prvního měsíce na tomto světě, tedy vydávám tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví Petr Lindner.

Křestní jméno Sára, jehož původ je – jak jinak než hebrejský –, je i přes svoje stáří v Česku oblíbené až někdy od konce minulého tisíciletí. Podle dostupných údajů do roku 2016, se nejvíce malých Sárinek narodilo mezi lety 2001 až 2012. Tomu také odpovídá věkový průměr Sár 12 let. Zajímavé je, že před 90. lety minulého století jméno Sára v Česku nikdo svým potomkům nedal, pouze s výjimkou roku 1967, kdy se narodilo šest Sár. Celkem se u nás do zmíněného roku 2016 narodilo 13 110 Sár, čímž se řadí na 142. místo mezi křestními jmény.

A ještě jedna zajímavost – kromě Sáry s dlouhým á, máme u nás také Sary. Těch je 352 s podobným věkovým průměrem jako Sáry – 13 let. Chtěl jsem být vtipný, a říct, že nejvice Sar se nachazi na Ostravsku, ale není to tak. Jako u většiny jmen kopíruje zastoupení velikost našich měst. Takže klasika, Ostrava až na třetím místě. Což platí i pro Sáru s dlouhým á. No a konečně jak Sára, tak i Sara mají svátek 9. října.

V názvu tohoto podcastu je kromě Sáry zmíněný také trochu i Abrahám. Proč do toho zamotávám ještě nějakýho chlapa? Biblický Abrahám byl manžel biblické Sáry, a nic naplat, byl to první biblický patriarcha. Takže nezmínit ho v povídání o Sáře, to by bylo nejen faux-pas, ale bylo by to doslova hloupé. Nicméně význam samotného Abraháma je tak obrovský, že se k němu vrátím později v některém z dalších dílů tohoto podcastu. V této epizodě se budu věnovat opravdu jen těm stránkám Abrahámova příběhu, které jsou zároveň spojené se Sárou.

U Abraháma také s dovolením začnu. První biblický patriarcha… to je pěkně stará „funkce“. Pro vysvětlení, a ostatně pro celý příběh Sáry a Abraháma tak musíme rovnou do první knihy Bible, čili první Knihy Mojžíšovy neboli do knihy Genesis. Ta našim posluchačům není neznámá, protože jsem z ní čerpal už v epizodách Adam a Eva, Kainovo znamení a peklo na zemi, nebo v první části dílu o Josefovi. 

V knize Genesis se na konci 11. kapitoly dozvíte, že Abram – protože Abrahám se původně jmenoval právě Abram – byl synem Teracha, muže ze Semova rodu. Že nevíte, kdo byl Sem? Sem byl syn biblického loďaře Noeho, čili jeden z mála zástupců lidského rodu, který přežil biblickou potopu světa.

Také Sára, když si ji Abram vzal za ženu, se jmenovala jinak – Saraj. Ve 30. a 31. verši 11. kapitoly knihy Genesis se dozvíte: 

Saraj však byla neplodná, neměla děti.
Terach vzal svého syna Abrama, Háranova syna Lota a svou snachu Saraj, ženu svého syna Abrama, a vydali se spolu na cestu z chaldejského Uru do kanaánské země. Když však přišli do Cháranu, usadili se tam.

Gn 11:30–31

Následně, na začátku 12. kapitoly knihy Genesis, se dozvídáme velmi důležitou informaci –boží zaslíbení pro Abrama. Budu číst od 1. do 9. verše:

Praotcové
Odejdi ze své země

Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“

Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní. Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) 

Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal.

Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu.

Gn 12:1–9

Všimněte si téměř přehlédnutelné informace v předchozí citaci: Abramovi bylo v té době 75 let. Je třeba dodat, že starozákonní muži se dožívali běžně kolem 150 let, někteří až 400 let věku. Dokonce samotný již zmiňovaný syn Noeho Sem, žil 600 let – jak se píše v 10. verši 11. kapitoly Genesis: Dva roky po potopě zplodil ve věku 100 let Arpakšada. Sem žil po zplození Arpakšada ještě 500 let a plodil syny a dcery.

Takže Abram byl v době, kdy se stěhovali do kanaánské země vlastně ještě mladík :-)

Ale přečtěme si také verše 10–20 z následující 12. kapitoly Genesis, které poprvé přináší velmi zajímavé sdělení o zapření vlastní manželky, tedy zapření Saraj Abramem.

Abram v Egyptě

V zemi pak nastal hlad, a tak se Abram vydal dolů do Egypta. Chtěl tam nějakou dobu pobýt, neboť v zemi panoval krutý hlad. 

Cestou, když se blížil k Egyptu, řekl své ženě Saraj: „Pohleď, vím, jak překrásná jsi žena. Až tě Egypťané uvidí, řeknou: ‚To je jeho žena!‘ a zabijí mě, ale tebe nechají naživu. Říkej prosím, že jsi má sestra, aby se mi díky tobě vedlo dobře a abych díky tobě zůstal naživu.“

Abram tedy přišel do Egypta a Egypťané viděli, jak je ta žena velmi krásná. A když ji uviděli faraonovi hodnostáři, vychválili ji před faraonem tak, že byla vzata do faraonova domu. Abramovi se díky ní vedlo velmi dobře – měl brav, skot i osly, otroky, otrokyně, oslice a velbloudy.

Hospodin však kvůli Abramově manželce Saraj bil faraona a jeho dům velikými ranami. Farao si proto Abrama zavolal. „Cos mi to udělal?“ řekl mu. „Proč jsi mi zatajil, že je to tvá manželka? Proč jsi říkal: ‚Je to má sestra‘? Vždyť jsem si ji vzal za ženu! Zde máš svou manželku, vezmi si ji a jdi!“ Farao pak o něm svým mužům přikázal, aby ho vyhostili i s manželkou a se vším, co měl.

Gn 12:10–20

Hmm… divné. Abram, proto, aby si zachoval vlastní život a aby se mu vedlo dobře, raději přenechá vlastní ženu faraónovi. Musí přijít sám pán Bůh, aby tomu zjednal nápravu, a mstil se na de facto nevinném faraónovi. Není divu, že ten pak Abramovi a Saraj sbalí fidlátka a svinským krokem je žene pryč od svého domu.
K tomuto podivnému chování Abrama se ještě vrátím, protože – jak můžu prozradit – bude se to totiž ještě jednou v podobné situaci opakovat také o něco později. 

Nyní se pojďme podívat do 16. kapitoly knihy Genesis, která otevírá příběh Abramovy ženy Saraj. Tato kapitola má podtitul Izmael, a vy se hned dozvíte proč:

Izmael

Saraj, Abramova manželka, mu nerodila děti; měla však egyptskou otrokyni jménem Hagar. Proto Saraj Abramovi řekla: „Pohleď, Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Spi tedy s mou otrokyní – snad získám syny skrze ni.“ A Abram ji poslechl.

Deset let poté, co se Abram usadil v kanaánské zemi, vzala Abramova manželka Saraj svou otrokyni, Egypťanku Hagar, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. Spal tedy s Hagar a ona počala. A když uviděla, že je těhotná, začala svou paní pohrdat.

Saraj pak Abramovi řekla: „Za mé příkoří můžeš ty! Sama jsem ti dala svou otrokyni do náručí, ale když uviděla, že je těhotná, začala mnou pohrdat. Ať mě s tebou rozsoudí Hospodin!“

Abram Saraj odpověděl: „Pohleď, je to tvá otrokyně, je ve tvé moci. Udělej s ní, co chceš.“ Saraj ji tedy pokořovala, až od ní Hagar utekla.

U pramene vody v poušti, u onoho pramene při cestě do Šuru, ji našel Hospodinův anděl. Řekl: „Hagar, Sarajina otrokyně, odkud jsi přišla? Kam jdeš?“

Odpověděla: „Utíkám od své paní Saraj.“

Hospodinův anděl jí řekl: „Vrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ Hospodinův anděl jí řekl: „Nesmírně rozmnožím tvé símě. Bude ho tolik, že nepůjde sečíst.“ 

Hospodinův anděl jí řekl:
„Hle, jsi těhotná a porodíš syna.
Dáš mu jméno Izmael, Bůh slyší,
neboť Hospodin slyšel tvé trápení.
Bude jak divoký hřebec:
on proti všem, všichni proti němu;
v neshodě se všemi bratry bude žít.“

Hospodina, jenž k ní promluvil, pak nazvala „Ty jsi Bůh, který mne vidí!“ Řekla totiž: „Právě zde jsem pohlédla k Tomu, který mne vidí.“

A tak ta studna dostala jméno „Beer-lachai-roi, Studnice Živého, který mne vidí.“ Jak známo, leží mezi Kádešem a Beredem.

Hagar pak Abramovi porodila syna. Abram dal svému synovi narozenému z Hagar jméno Izmael, Bůh slyší. Když mu Hagar porodila Izmaele, bylo Abramovi osmdesát šest let.

Gn 16:1–16

Z dnešního pohledu jde o jistě velmi podivnou a tak trochu i neuvěřitelnou příhodu. Žena je neplodná, tak dovolí svému muži, aby zplodil potomka se služkou. Jenže tehdejší doba byla poněkud jiných mravů. Neměl-li muž vlastního syna, byl považovaný za méněcenného, neúspěšného, za lúzra, takže jestli mu syna povila vlastní žena nebo otrokyně, to jaksi nehrálo tak velkou roli. Důležité bylo, že je to syn, následník rodu.

Jo, že se pak kvůli tomu obě ženy rozkmotřily, to už je jiná věc. Tu už jaksi chápeme i v dnešní době. A spíš bychom se divili, kdyby k tomu nedošlo. 

Ovšem všimněte si, že i sám pán Bůh tuto „strategii jakéhokoliv syna“ ctí. Jak jsem před chvilkou četl, hospodinův anděl jí řekl: „Nesmírně rozmnožím tvé símě. Bude ho tolik, že nepůjde sečíst.“ Bůh tedy zaslibuje zářnou budoucnost Abramovu synu i přesto, že ho nemá se svojí manželkou, nýbrž s otrokyní.

Jsme v epizodě o Sáře a Abrahámovi, a přitom stále mluvím o Saraj a Abramovi. Jak došlo k jejich přejmenování, a kdo za tím vězí? Kdo jiný, nežli sám Hospodin, že ano? 

Přečtu prvních 22 veršů 17. kapitoly knihy Genesis:

Potvrzení smlouvy

Když bylo Abramovi devadesát devět let, ukázal se mu Hospodin a řekl mu: „Já jsem Všemohoucí Bůh. Choď stále přede mnou a buď poctivý. Splním svou smlouvu s tebou a nesmírně tě rozmnožím.“

Abram padl na tvář a Bůh k němu mluvil:
„Hle, já sám s tebou činím smlouvu: budeš otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abram, Vznešený otec, ale Abraham, Otec množství, neboť jsem tě učinil otcem mnohých národů.
Způsobím, aby ses nesmírně rozplodil, a učiním z tebe národy – i králové z tebe vzejdou. Potvrzuji svou smlouvu s tebou i s tvým budoucím semenem ve všech jejich pokoleních: je to věčná smlouva, že budu tvým Bohem i Bohem tvého budoucího semene.
Tobě a tvému budoucímu semeni dám zem tvého putování, celou kanaánskou zem, do věčného vlastnictví a budu jejich Bohem.“

Bůh Abrahamovi řekl: „Ty budeš zachovávat mou smlouvu – ty i tvé budoucí símě ve všech jejich pokoleních.
Toto je má smlouva s vámi a s tvým budoucím semenem, toto budete zachovávat: každý, kdo je u vás mužského pohlaví, bude obřezán. Obřežete předkožku svého údu a to vám bude znamením smlouvy, kterou máte se mnou. Každý, kdo je u vás mužského pohlaví, jak narozený v domě, tak koupený za peníze od kteréhokoli cizince, jenž není ze tvého semene, bude ve vašich pokoleních obřezán, když mu bude osm dní. Musí být obřezán, ať je narozen ve tvém domě nebo koupen za tvé peníze. Tak bude má smlouva na tvém těle smlouvou věčnou.
Neobřezanec mužského pohlaví, jenž by si nenechal předkožku obřezat, bude vyobcován ze svého lidu, neboť porušil mou smlouvu.“

Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“

Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?“ Odpověděl tedy Bohu: „Kéž je před tebou živ aspoň Izmael!“

Bůh však řekl: „Nikoli! Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek. Jemu potvrdím svou smlouvu, aby byla věčnou smlouvou pro jeho budoucí símě.
Vyslyšel jsem tě i ohledně Izmaele. Hle, požehnám mu a způsobím, aby se nesmírně rozplodil a rozmnožil; zplodí dvanáctero knížat a učiním z něj veliký národ.
Svou smlouvu však potvrdím Izákovi, jehož ti Sára porodí příští rok touto dobou.“ 

A když s ním domluvil, vznesl se Bůh od Abrahama.

Gn 17:1–22

Tak! Teď už víte, jak došlo k přejmenování Saraj na Sáru a Abrama na Abrahama, a pokud jste to doposud snad jenom tušili, víte nyní také, jak je to s tou obřízkou. Kterou tedy v Novém zákonu Ježíš Kristus zase ruší, ale to už je zase jiný příběh. 

Každopádně opět si můžete všimnout, že Abrahámovi je nyní sto let a Sáře devadesát. Přesto jim Bůh zaslíbil vlastního potomka. Což se skutečně stane! Ještě před tím se ale má odehrát několik důležitých událostí, mezi nimiž je také v lidu křesťanském známé posmívání se Sáry pánu Bohu. Jak to bylo, budu číst v prvních patnácti verších 18. kapitoly knihy Genesis:

Tři hosté

Hospodin se pak Abrahamovi ukázal u háje Mamre, když seděl v poledním horku u vchodu do stanu.

Abraham pozvedl oči a hle, stáli před ním tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze stanového vchodu naproti. 

Poklonil se až k zemi a řekl: „Pane můj, prokaž mi prosím laskavost a zastav se u svého služebníka! 

Když dovolíš, nechám přinést trochu vody. Umyjete si nohy a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba a posilníte se, než půjdete dál. Přišli jste přece ke svému služebníkovi.“

„Udělej, jak jsi řekl,“ odpověděli.

Abraham odspěchal do stanu za Sárou a řekl: „Rychle vezmi tři míry jemné mouky, zadělej těsto a upeč chleba!“ 

Odběhl ke stádu, vzal pěkné útlé tele a dal je služebníkovi, který je odspěchal připravit. Potom vzal máslo, mléko a dobytče, které připravil, a položil to před ně. Sám pak stál u nich pod stromem, zatímco jedli.

„Kde je tvá manželka Sára?“ zeptali se ho.

„Zde ve stanu,“ odpověděl.

Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“

Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. (Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára už nebyla v plodném věku.) Sára se v duchu zasmála: „Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!“

Hospodin se Abrahama zeptal: „Proč se Sára smála a říkala: ‚Copak ještě opravdu mohu rodit, když jsem tak stará?‘ 

Je snad pro Hospodina něco nemožné? V daný čas, za rok touto dobou, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“

Sára to ze strachu zapírala: „Nesmála jsem se.“

On ale řekl: „Ba ne, smála ses!“

Gn 18:1–15

O závěrečných verších se říká, že jsou to jednak první zmínky v Bibli o tom, že se nějaký člověk směje, a jednak také, že Sára je první člověk – potažmo pak žena –, která se, byť tedy jen v duchu, posmívá pánu Bohu. Chápu, že je to vděčný námět na výklad biblických veršů, ale pokud jste pozorně poslouchali předchozí čtení z předchozí kapitoly knihy Genesis, nemohli jste si nevšimnout, že úplně stejně se před Sárou zachoval i Abraham. Zopakuji to – 17. kapitola Genesis, 17. verš:

Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?“

Není tedy pravda, co se říká, nicméně je pravda, že jak Abrahám, tak ani Sára pánu Bohu zrovna nevěřili, že splní své slovo. Mezi námi, vy byste věřili? Kdyby vám bylo, jakožto manželskému páru dohromady 190 let… Věřili byste, že ještě budete mít vlastní dítě?

Ať je to jak chce, Sára Abrahámovi skutečně porodila dítě. Abrahám svého druhého syna pojmenoval Izák, což se překládá jako Smíšek. Proč smíšek? Ne, není to kvůli tomu, jak nejprve Abrahám a potom i Sára pánu Bohu nevěřili, že jim dá ve sto letech potomka. Sama Sára to vysvětluje za začátku 21. kapitoly Genesis. Tentokrát nebudu číst z překladu Bible 21, ale z Českého studijního překladu, v němž to podle mého soudu vyznívá lépe a srozumitelněji:

Narození Izáka

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil Sáře to, co prohlásil. 

Sára otěhotněla a porodila Abrahamovi v jeho stáří syna v určeném čase, o kterém s ním mluvil Bůh.

Abraham dal svému synu, který se mu narodil, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. Když bylo Izákovi osm dní, Abraham svého syna obřezal, tak jak mu Bůh přikázal. Abrahamovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. 

Sára řekla: Bůh mi způsobil smích. Každý, kdo o tom uslyší, se bude smát se mnou. Ještě řekla: Kdo by jen pověděl Abrahamovi, že Sára bude kojit! A přece jsem mu v jeho stáří porodila syna!

Gn 21:1–7

Vy jste tomu taky nevěřili, přiznejte se! :-) Ale vážně, v Bibli je mnoho neuvěřitelných příběhů, spousta paradoxních situací, které byste nevymysleli ani kdybyste zapojili veškerou svoji představivost. A to vás nechci podceňovat…
Je to jedno z poetických míst Bible, která jí zároveň dávají určitý tajemný nádech. Ovšem ani tak zde nechybí nic z toho, co by nepotvrzovalo Boží svrchovanost. Taková je Bible.

Někde v první části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví o Sáře a trochu i Abrahamovi, jsem naťuknul první zapření Sáry Abrahamem, a slíbil jsem, že se k tomu ještě vrátím, potažmo zmíním i druhé zapření. Pojďme na to!

Po zkáze Sodomy a Gomory, což je takříkajíc vložené story v příběhu Abrahama a Sáry, kterému ale budu věnovat někdy příště samostatný díl tohoto podcastu, se náš biblický starozákonní pár opět vydal na cestu, tentokrát do negevského kraje, aby se usadili mezi Kádešem a Šurem. Tak, jak to říká 20. kapitola knihy Genesis:

Sára mezi Filištíny

Abraham se pak odtud vydal na cestu do negevského kraje, aby se usadil mezi Kádešem a Šurem. A když pobýval v Geraru, říkal Abraham o své manželce Sáře: „Je to má sestra.“ Gerarský král Abimelech tedy pro Sáru poslal a vzal si ji.

V noci ale k Abimelechovi ve snu přišel Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, teď zemřeš. Vždyť je vdaná za jiného muže!“

Abimelech s ní ale ještě nic neměl, a tak řekl: „Pane, cožpak zabíjíš i spravedlivé lidi? Cožpak mi sám neřekl: ‚Je to má sestra‘? I ona sama přece říkala: ‚Je to můj bratr.‘ Udělal jsem to s poctivým úmyslem. Mám čisté ruce!“

Bůh mu ve snu odpověděl: „Jistě, vím, že jsi to udělal s poctivým úmyslem. Proto jsem tě také zadržel, abys proti mně nezhřešil, a nedovolil jsem ti dotknout se jí. Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“

Abimelech tedy časně ráno vstal a svolal všechny své služebníky. Když jim celou věc vylíčil, dostali ti muži veliký strach. 

Abimelech si potom zavolal Abrahama a řekl mu: „Cos nám to udělal? Čím jsem se proti tobě provinil, že jsi na mě a na mé království přivedl tak veliký hřích? To, cos mi udělal, se nedělá!“ Abimelech se Abrahama zeptal: „Co tě to napadlo, udělat takovou věc?“

Abraham odpověděl: „Pomyslel jsem si: ‚Na tomto místě určitě chybí Boží bázeň; třeba mě kvůli mé ženě zabijí!‘ Kromě toho, je to opravdu má sestra. Je dcerou mého otce, ale ne mé matky, a tak se stala mou ženou. A když mne Bůh poslal, abych putoval daleko od domu mého otce, řekl jsem jí: Prokaž mi tuto laskavost. Všude, kam přijdeme, o mně říkej ‚To je můj bratr.‘“

Abimelech tedy vzal brav, skot, otroky a otrokyně, dal je Abrahamovi a vrátil mu jeho manželku Sáru. Řekl: „Hle, má země je před tebou; bydli, kde se ti zlíbí.“

Sáře pak řekl: „Hle, dal jsem tvému bratru tisíc šekelů stříbra; to ti bude zadostiučiněním přede všemi, kdo jsou s tebou. Tím vším budeš ospravedlněna.“

Abraham se pak modlil k Bohu a Bůh uzdravil Abimelecha i jeho ženu a jeho děvečky, aby mohly rodit děti. Hospodin totiž kvůli Abrahamově manželce Sáře pevně zavřel každé lůno v Abimelechově domě.

Gn 20:1–18

A je to tady podruhé! Abrahám zase zapírá svoji ženu a prohlašuje ji za sestru – to vše ze strachu a ze zištných důvodů. Jak sám vysvětluje králi Abimelechovi:
Pomyslel jsem si: ‚Na tomto místě určitě chybí Boží bázeň; třeba mě kvůli mé ženě zabijí!’ a dodává to, co je pro naši současnou kulturu úplně nepřípustné:
Kromě toho, je to opravdu má sestra. Je dcerou mého otce, ale ne mé matky, a tak se stala mou ženou.

Co si s tím počít? Oboje počínání je od Abraháma navýsost zbabělé, a na obojím počínání je také divné, že Sára, které se to osobně dotýká, nemá nic proti. Je sice pravda, že v té době měly ženy mnohem menší práva než muži, takže Sára ani nemohla nic namítat, nicméně všechno to, alespoň ve mně osobně, vyvolává nelibé pocity.

Abrahám se brání tím, že si myslel, že na daném místě chybí Boží bázeň. A není to náhodou tak, že Boží bázeň scházela spíše Abrahámovi? Všimněte si, že oba dva tyto „excesy“ se staly ještě před narozením Izáka, syna Sáry a Abraháma. Tedy v době, kdy se oba tak trochu posmívali Bohu, že si z nich tropí švandu, když jim říká, že budou mít coby století stařečci svoje dítě. Bůh opět musel dokázat, že pokud něco někomu zaslíbí, nedělá si z něj legraci, ale myslí to vážně. A myslí to vážně i v případech, kdy nám se to může zdát nemožné, nerealizovatelné, bláznivé nebo třeba i šílené.

Já to vidím tak, že od Abraháma to byl skutečně nedostatek víry. Narozením Izáka se díkybohu (sic! :-) vše změnilo, což dokládá příběh o jeho – naštěstí – nedokončeném obětování. Ale ten už nepatří do tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, ten si nechám na jindy do samostatné epizody.

Když se tak ohlížím nazpět v tomto dílu, říkám si, že o Abrahámovi toho nakonec bylo řečeno docela dost. Na úplný závěr tedy ještě pár fakt z české statistiky – protože i v České republice najdete muže jménem Abraham, Abrahám, ale i Abram. 

Abrahamů s krátkým a je podle mého zdroje (viz popisek tohoto podcastu) ze všech tří podobných jmen nejvíc – dvaadvacet, s věkovým průměrem 31 let. Abrahámů se od roku 1910 narodilo už jen pět, a mají věkový průměr 22 let. A Abramové? Ti jsou pouze dva. Jeden v Praze, druhý v Brně. Jeden se narodil v roce 1993, druhý v roce 2007. Věkový průměr Abramů si tak jistě snadno spočítáte sami :-)

No a to je v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví už opravdu všechno. Děkuji, že jste vydrželi poslouchat až do konce, a jsem rád, že vám moje povídání zpříjemňuje chvíle odpočinku. 

Tento podcast najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Sára… a trochu i Abrahám se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Sára… a trochu i Abrahám se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.