Textová verze epizody podcastu Slovo nakrátko: Syn člověka, není to málo?
Petr Lindner | 8. 9. 2023
Jestliže alespoň občas čtete Bibli, a já nepochybuji o tom, že vy, posluchači tohoto podcastu ji čtete, určitě jste si všimli, jak velmi často nazývá Ježíš Kristus sám sebe – Synem člověka. Nepočítal jsem to, ale údajně je toto slovní spojení ve všech čtyřech evangeliích použito sedmaosmdesátkrát. To jistě není náhoda. Ale zeptám se vás: Nepřipadá vám to divné? Vždyť přece všichni víme, že Ježíš je syn Boží. Proč tedy sám sebe nazývá Synem člověka?
Vysvětlit se to pokusím v další krátkometrážní epizodě podcastu Biblická jména a úsloví. Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví Petr Lindner.
I mě zpočátku titul Syn člověka trochu provokoval. Snad právě kvůli onomu zvýšenému výskytu tohoto slovního spojení jsem si ale na něj postupně zvykl a přestal se tím zabývat. Nedávno jsem však četl knihu Richarda Rohra s názvem Nahá přítomnost a podtitulem Mystici to vidí jinak. A právě v této knize mi byla naservírovaná odpověď jako na stříbrném podnosu. V kapitole A co Ježíš? Rohr mimo jiné píše:
Manifestace velkého JÁ JSEM v Ježíši, toto závažné křesťanské zjevení, byla pro věřící tak vzrušující, že zapomněli na to, že jeho nově objevené božství je v rovnováze s jeho lidstvím, které osobně a ještě důrazněji proklamoval.
Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost
O několik řádků dál pak Rohr pokračuje:
Natolik jsme se zaměřili na jeho božství, že jsme už nedokázali slyšet, jak sám Ježíš hrdě proklamuje své lidství a zřetelně na ně klade důraz. Většina křesťanské éry byla zatížena herezí, která je oficiálně odsouzená. Často si myslíme, že Ježíš má pouze božskou přirozenost, a takto se míjíme s hlavním smyslem Ježíšova příchodu. Nedokázali jsme pochopit, že v Ježíši jsou lidství a božství v rovnováze, což pravděpodobně vysvětluje, proč jsme nedokázali spojit božské a lidské v sobě samých. Pro tento úkol jsme neměli správný software. Teismus věří, že existuje nějaký Bůh. Křesťanství věří, že Bůh a lidství mohou koexistovat na stejném místě. Tyto dvě koncepce universa jsou naprosto rozdílné. Podle mé zkušenosti jsou však křesťané většinou velmi dobrými teisty, kteří prostě náhodou dali svému Bohu jméno Ježíš.
Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost
Richard Rohr píše o spojení božského a lidského v nás – a uvádí to na příkladu Ježíše (koho jiného taky?), který je Bohem a člověkem v jedné osobě. No jasně! To přece všichni víme. Ale něco, snad právě naše lidství nebo přesněji naše přílišná soustředěnost na sebe, nám občas, nebo možná často, brání si to dostatečně uvědomovat.
Samotný Pán Ježíš jako by tušil, že s tím budeme mít problém. Proto, alespoň podle mého názoru, sám o sobě mluvil jako o Synu člověka. Ano, důvodů měl více. Přiznat svou Božskou podstatu před náboženskou vrchností tehdejšího Izraele, bylo podepsáním rozsudku smrti. I k tomu posléze došlo, jak také víme. Přesto si ale myslím, že hlavním důvodem k tomuto „sebeoslovení“ byla Ježíšova snaha neustále všem připomínat: Jsem jeden z vás. Mým otcem je sice samotný Pán Bůh, ale jsem stejný člověk, jako jste vy všichni. Stejně jako vy, se umím radovat a stejně jako vy, dokážu plakat. Jasně, Ježíš toho měl v sobě „o něco“ více. Ale i to bylo důvodem k tomu, aby o sobě mluvil jako o Synu člověka. Říkal tím: Napodobujte mě, dělejte to jako já, následujte mě. Já jsem ve vás a vy jste ve mně, stejně jako je Bůh Otec ve mně.
Je zajímavé, že ve starověku čili v době, kdy Ježíš chodil po této zemi, mělo oslovení Syn člověka tak trochu logičtější význam. Podívejme se do 11. kapitoly Matoušova evangelia. Zde uvězněný Jan Křtitel posílá své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je to on, ten Mesiáš, jehož příchod Jan oznamoval. Ježíš samozřejmě své poslání potvrdí, poté slovy mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel vyzdvihne Janův význam, aby vzápětí po větě Kdo má uši [k slyšení], ať naslouchá, řekl – 16 až 19. verš 11. kapitoly Matouše:
„Ke komu připodobním toto pokolení? Je podobné dětem, které sedí na tržištích a volají na ostatní: ‚Pískali jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste se nebili v prsa.‘ Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: ‚Má démona!‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: ‚Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými dětmi.“
Mt 11:16–19 (CSP)
Přišel Syn člověka, jí a pije… lidé své doby zkrátka měli o Mesiáši jiné představy. Nečekali obyčejného člověka s obyčejnými člověčími potřebami, který navíc ještě vyhledává společnost lidí, se kterými se, podle tehdejších zvyků, slušný člověk nekamarádí. Takže když o sobě Ježíš mluvil jako o Synu člověka bylo to vlastně, abych tak řekl, košer.
Z Bible víme, že jen málo lidí své doby v Ježíši skutečně poznalo Božího syna. A ještě méně lidí si spojilo Božího syna s oslovením Syn člověka. Uvedu ale jeden krásný příklad – uzdravení slepého v Janově evangeliu. Ten příběh určitě znáte: Ježíš potkal člověka od narození slepého, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu jím oči a poslal slepého žebráka umýt se do rybníka Siloe. Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl, praví se v 7. verši 11. kapitoly Janova evangelia. Tím ale celá věc neskončila. Domákli se to farizejové a začalo vyšetřování. Ostatně, co vám budu povídat – tento příběh jsem už jednou vyprávěl, a to v epizodě s názvem S Ježíšem v srdci: Tvá víra tě uzdravila. Pokud jste ji ještě neměli na svém playlistu, můžete si ji po skončení tohoto dílu poslechnout. Každopádně na konci své řeči dříve slepý muž farizejům říká: Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic. Devátá kapitola Evangelia podle Jana pak končí druhým setkáním Ježíše s tímto mužem. Verše 35–38:
Ježíš uslyšel, že ho vyhnali, nalezl ho a řekl: „Ty věříš v Syna člověka?“
J 9:35–38 (CSP)
On odpověděl: „A kdo to je, Pane, abych v něho mohl věřit?“
Ježíš mu řekl: „Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“
On řekl: „Věřím, Pane.“ A poklonil se mu.
Ježíš se toho muže nezeptal Ty věříš v Božího syna?, ale Ty věříš v Syna člověka? A přesto dříve slepý žebrák, který farizejům řekl Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic, Ježíšovi odpovídá Věřím, Pane. Abych tak řekl „obyčejný člověk bez teologického vzdělání“ jakožto protiklad školeným, ale zaslepeným farizejům, naprosto přirozeně připouští božství i lidství jediné osoby, Ježíše Krista.
Vraťme se do přítomnosti. Dnes jsme o více než dva tisíce let dál. Dějiny křesťanství jsou takové, jak je dobře známe. V jejich průběhu se stal přesný opak obecného starověkého vnímání Ježíše. Mesiáše vídáme s probodenýma rukama a nohama na křížích, zbavili jsme ho lidství a možná až příliš zbožštili. Jak píše Richard Rohr, Natolik jsme se zaměřili na jeho božství, že jsme už nedokázali slyšet, jak sám Ježíš hrdě proklamuje své lidství a zřetelně na ně klade důraz. Ale přitom v křesťanských kruzích neustále slyšíme: Buď jako Ježíš. Podle mě to ale neznamená Buď Bůh, jako Ježíš. Znamená to Buď člověk jako Ježíš. Ono Božství je s tím tak jako tak spojené a nedá se dost dobře odpárat. Už jsem to v tomto dílu mírně parafrázoval, tak na závěr ještě správné znění závěrečné části Ježíšovy velekněžské modlitby ze 17. kapitoly Janova evangelia:
Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.
J 17:20–21 (CSP)
Tak ať se nám daří být lidmi jako Ježíš.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.