Textová verze epizody podcastu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář?
Petr Lindner | 10. 11. 2021
Ježíš Kristus při svém slavném kázání na hoře pronesl mnoho úžasných myšlenek, ze kterých bych na úvod tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád připomněl dvě věty, které najdete v 17. verši 5. kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš řekl:
„Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“
Mt 5:17
Zákonem a Proroky myslí Ježíš zákony, přikázání a proroctví ze Starého zákona, tedy myšleno z té větší části Bible. Takže nařízení Hospodina, Otce Stvořitele, ať už tato přikázání v knihách Starého zákona vyslovuje pán Bůh sám, nebo ústy proroků.
Třeba takové desatero, jakožto klasický příklad, „přežilo“ z raných starozákonních dob až do současnosti, a jsem si jistý, že bude mít platnost nebo význam nejspíš na věky věků. Pokud tedy bude slovo ano znamenat ano a ne říkat ne – jak to Ježíš pronesl taktéž ve svém kázání na hoře:
Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého.
Mt 5:37
Proč to zmiňuji? Však víte – v současné době jakoby občas měla slova jiný význam než ten, který vidíme napsaný. Ne vždy představuje slovo ano souhlas, a pokaždé není ne záporem. A tak by se dalo pokračovat dál. Je to samozřejmě špatně, ale s tím teď nic neuděláme, a navíc trochu uhýbám od tématu tohoto dílu podcastu.
Jím bych totiž – už jenom názvem tohoto dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? – rád otevřel malou polemiku.
Nemějte strach, nepůjde o žádnou herezi :-) Pouze budu – jak to obvykle v podcastu Biblická jména a úsloví dělám – nad Slovem Božím tak trochu přemýšlet. Od mikrofonu vás u nové epizody opět zdraví Petr Lindner.
Že se Bible skládá ze Starého a Nového zákona, to myslím ví asi úplně každý člověk, včetně těch největších ateistů, kteří by se za své přesvědčení nechali klidně třeba… ehmm, ukřižovat. To, že Starý a Nový zákon od sebe dost dobře nelze oddělit, už možná není všem lidem tak zřejmé, a sem bych si dovolil započítat i některé věřící křesťany. Nemyslím tím samozřejmě možnost pořízení obvykle Nového zákona jakožto samostatné knihy. I když… už jenom tato skutečnost naznačuje, že tyto – znovu opakuji, neoddělitelné části Bible – občas oddělovány bývají.
Určitě to znáte z vlastní zkušenosti. Zeptáte se třeba kamaráda: „Přečetl jsi celou Bibli?“ „Ne, jenom Nový zákon“, zazní odpověď. Není to žádná výjimečná situace. Kdybych to měl říct velmi jednoduše, tak Nový zákon se zkrátka „docela dobře čte“, kdežto Stará smlouva čili Starý zákon se „skoro nedá číst“. Slovní spojení „docela dobře čte“ a „skoro nedá číst“ mám sice v textové verzi tohoto dílu podcastu v uvozovkách, nicméně věřím, že víte, jak to myslím.
Starý zákon je navíc tak trochu jiný svět nežli příběhy Nového zákona. Nemyslím to, že začíná stvořením, prvním hříchem, biblickou potopou a dalšími událostmi, které představují velmi starou historii. On ani Nový zákon se – se svými dvěma tisíci lety stáří – neřadí do zrovna novodobých dějin. Ale samozřejmě nejde ani tak o historii, jako o obsah a sdělení, které tyto dvě části Bible přináší.
Ať ale pořád nemluvím jen obecně – pojďme rovnou k našemu tématu. Oko za oko je první část názvu tohoto dílu podcastu, která pochází ze Starého zákona, a pokud tato slova vnímáme tak, jak leží napsaná, jde o velmi nekompromisní, drsné a nemilosrdné přikázání. Oproti tomu nastavit druhou tvář, což jsou Ježíšova slova z Nového zákona, zní velmi smířlivě, pokorně, a co si budeme nalhávat, možná až trochu i mučednicky. Ať však obě tato úsloví zní na první pohled jakkoliv, postavíme-li je vedle sebe, naprosto logicky je v nich vidět rozpor. Starý zákon říká něco úplně odlišného nežli Nový zákon. Kde je tedy pravda?
Abychom se mohli do problematiky tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví pohroužit podrobněji, musíme si samozřejmě nejprve přečíst zmíněná úsloví přímo z Bible, a také je zasadit do správného kontextu. U první části oko za oko nám to bude trvat trochu déle, protože toto úsloví je ve Starém zákoně obsaženo hned na třech místech, ve třech biblických knihách. Ve všech třech případech toto – a další – přikázání sděluje sám Hospodin starozákonnímu patriarchovi Mojžíši. Není tedy náhoda, že všechny tři výskyty se nachází v Mojžíšových biblických knihách – ve druhé, třetí a páté knize Mojžíšově, tedy v knihách Exodus, Leviticus a Deuteronomium.
V Exodu, konkrétně ve 20. kapitole této knihy, Hospodin na Sinajské hoře nejprve sděluje Mojžíši znění desatera, aby vzápětí v další kapitole pokračoval výkladem zákonů pro izraelský lid. Ono oko za oko najdete ve 24. verši následující, 21. kapitoly knihy Exodus, my si však z této kapitoly budeme číst už od verše dvanáct – právě proto, abychom měli požadovaný kontext.
Hrdelní zločiny
„Kdo udeří člověka tak, že zemře, musí zemřít. Pokud mu však neukládal o život, ale Bůh ho vydal do jeho ruky, určím ti místo, kam bude moci utéct.Kdo se opováží úkladně zavraždit svého bližního, takového odtrhneš i od mého oltáře, aby zemřel.
Kdo udeří svého otce nebo matku, musí zemřít.
Kdo unese člověka, musí zemřít, ať už byl dotyčný prodán anebo nalezen v jeho držení.
Kdo by zlořečil svému otci nebo matce, musí zemřít.“
Ublížení na těle
„Když při potyčce jeden muž udeří druhého kamenem nebo pěstí a ten nezemře, ale klesne na lůžko a potom vstane a bude moci chodit venku o holi, bude ten, kdo ho udeřil, zproštěn trestu. Uhradí mu jen ušlý zisk a náklady na léčení.Když někdo udeří svého otroka nebo děvečku holí tak, že mu zemře pod rukou, musí být dotyčný pomstěn. Jestliže však zůstane naživu den nebo dva, nebude pomstěn, neboť je jeho majetkem.
Když se budou muži prát a uhodí těhotnou ženu tak, že z ní vyjde plod, ale k dalšímu ublížení nedojde, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží manžel té ženy; zaplatí podle rozhodnutí soudců. Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu.
Když někdo udeří svého otroka nebo děvečku do oka tak, že oko poškodí, propustí je za to oko na svobodu. Jestliže vyrazí svému otroku nebo děvečce zub, propustí je na svobodu za ten zub.
Když býk potrká muže nebo ženu tak, že zemřou, musí být ten býk ukamenován a jeho maso se nebude jíst; majitel toho býka pak bude bez viny. Jestliže ale byl ten býk trkavý už od dřívějška a jeho majitel byl varován, ale nehlídal ho a ten býk zabije muže nebo ženu, bude býk ukamenován a zemře i jeho majitel. Jestliže mu bude uloženo výkupné, dá výplatou za svůj život vše, co mu bude uloženo. Ať už býk potrká něčího syna nebo dceru, bude s ním naloženo podle téhož zákona. Jestliže býk potrká otroka nebo děvečku, dá majitel jejich pánu 30 šekelů stříbra a býk bude ukamenován.“
Ex 21:12-32
Jak jsem slíbil, slyšeli jste nejen úsloví oko za oko, ale několik dalších zákonů, které pán Bůh nařídil dodržovat izraelskému lidu. Teď to nebudu komentovat, abych mohl hned přejít ke druhé, kratší citaci z knihy Leviticus. Zde se nacházíme v situaci, kdy – jak praví 10. a 11. verš 24. kapitoly Leviticu:
Syn jisté izraelské ženy a jednoho Egypťana jednou vyšel mezi syny Izraele a popral se v táboře s jedním Izraelcem. Onen syn izraelské ženy se přitom rouhal Božímu jménu a klel, a tak ho přivedli k Mojžíši.
Lv 24:10–11
Mojžíš vyčkal, co na to Hospodin, jehož odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Jenom podotýkám, že teď už se bude jednat o naplnění Božích zákonů v praxi, včetně vykonání trestu. A nepůjde o nic libého. Budu číst z knihy Leviticus, kapitola 24, verše 13 až 23:
Hospodin pak promluvil k Mojžíšovi: „Vyveď rouhače ven z tábora. Všichni, kdo to slyšeli, ať vloží ruce na jeho hlavu a celá obec ať ho ukamenuje. Potom promluv k synům Izraele: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese svůj hřích. Kdo by se rouhal jménu Hospodina, musí zemřít! Celá obec jej bez milosti ukamenuje. Bude-li se rouhat Božímu jménu, zemře, ať je to host anebo domácí.
Když někdo smrtelně udeří kteréhokoli člověka, musí zemřít. Kdo ubije dobytče, nahradí je kus za kus. Když někdo zmrzačí svého bližního, udělají mu, co udělal on: zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub. Jaké zmrzačení způsobil, takové mu bude způsobeno. Kdo ubije dobytče, nahradí je, ale kdo ubije člověka, zemře. Pro hosta i domácího budete mít stejný zákon. Já jsem Hospodin, váš Bůh!“
Když Mojžíš takto promluvil k synům Izraele, vyvedli onoho rouhače ven z tábora a ukamenovali ho. Synové Izraele učinili, jak Mojžíšovi přikázal Hospodin.
Lv 24:13–23
Kamenování bylo, alespoň jak se zdá z biblických textů, ve své době „oblíbeným“ způsobem trestu, který – kromě toho, že byl velmi brutální a z dnešního pohledu prostý jakékoliv humánnosti – byť tedy otázka zní, co je humánního na trestu smrti – tak opět v uvozovkách, kamenování „vynikalo“ možností účasti přítomného lidu na samotném aktu trestu. Zkrátka kdo chtěl, tak si hodil šutrem. Nevím…, rozhodně bych nechtěl být na straně kamenovaného, ale když se tak zkouším vžít do té situace, tak určitě ani na straně kamenujícího. Stavět se do role kata, se mně fakt nechce. Ono kamenování totiž nebyla nějaká dětská hra, bylo to… zkrátka usmrcení potrestaného člověka.
Nicméně pojďme ještě ke třetí citaci úsloví oko za oko, o kterém už nyní víte – i když si myslím, že jste to věděli i před tím –, že je jenom jednou částí z dalšího výkladu trestu typu něco za něco. Budiž zmíněn neméně známý zub za zub :-)
Ona třetí zmínka se, jak už jsem říkal, nachází v páté knize Mojžíšově, v Deuteronimiu, kde Hospodin nezapomíná ani na zákon o svědectví, ať už se jedná o svědka důvěryhodného nebo o křivé svědectví. Takže oko za oko nyní potřetí z knihy Deuteronomium, 19. kapitola, verše 15 až 21:
Zákon o svědcích
Proti nikomu nepostačí jediný svědek, ať už se dotyčný jakkoli provinil či spáchal jakýkoli hřích, jenž se dá spáchat. Výrok musí být potvrzen výpovědí dvou nebo tří svědků.Povstane-li proti někomu zlomyslný svědek, aby jej nařkl z odpadlictví, obě strany sporu se musí postavit před Hospodina – před kněze a soudce, kteří tam v těch dnech budou. Soudci ať věc důkladně prošetří. Ukáže-li se, že to byl křivý svědek, křivě svědčící proti svému bratru, uděláte mu totéž, co chtěl, aby se stalo jeho bratru. Odstraň ze svého středu zlo! Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane. Neslituješ se nad ním – život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.
Dt 19:15–21
Vypadá to tak, že Hospodin promyslel všechno možné zlo, které by člověk člověku mohl napáchat – a vydal jasná nařízení, jak se v konkrétních případech má postupovat. Na první pohled to zní až geniálně, jeden by byl schopen vystřihnout pánu Bohu poklonu za jeho dokonalost. Jenže smutné na tom je, že bychom se měli spíše sami za sebe stydět. Pán Bůh už předem věděl, s jakými hříchy se člověk bude potýkat, takže neměl problém vytvořit jejich seznam a stanovit za ně tresty. Nebylo by však lepší, kdyby byl náš Stvořitel této činnosti ušetřený?
Vrátíme-li se k Hospodinovým trestům, pak na první pohled to vypadá velmi drsně. Téměř každý prohřešek je trestaný krví, v mnoha případech přichází viník o svůj život. Na druhou stranu ale hned v prvním verši citace z knihy Exodus čteme, že Hospodin spravedlivě rozlišuje mezi vraždou a zabitím. Stejně tak hned netrestá smrtí ublížení na zdraví například ve rvačce; a na dalších příkladech čteme, že je sice velmi přísný, nesmlouvavý…, ale spravedlivý. Dbá na to, aby se tresty neudělovaly svévolně, ale aby byli dokazovány pomocí více svědků. Ano, nesnese, aby se jeho lid ani kdokoliv jiný rouhal proti jeho jménu – to se trestá potupnou smrtí kamenováním.
Mně osobně se velmi líbí část poslední citace z Deutoronomia, kde pán Bůh Mojžíši říká:
Odstraň ze svého středu zlo! Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane.
Dt 19:19–20
Otec Stvořitel tím jasně deklaruje: Pokud ostatní uvidí a uslyší, že činit zlo se nevyplácí, protože každá špatnost bude potrestaná, dají si pozor při svém svévolném a nečistém jednání.
Až potud je všechno takříkajíc akceptovatelné, pokud se však nezastavíme u našeho úsloví, které ve více či méně rozšířené podobě zazní v každé ze zmíněných tří starozákonních knih.
V Exodu se píše:
Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu.
V Leviticu čteme:
Když někdo zmrzačí svého bližního, udělají mu, co udělal on: zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub. Jaké zmrzačení způsobil, takové mu bude způsobeno.
No a v Deuteronomiu stojí, po zmíněné citaci Odstraň ze svého středu zlo!,toto:
Neslituješ se nad ním – život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.
Hmm…, to už nezní tak spravedlivě. Naopak to zní nesmlouvavě, brutálně, ale hlavně… tak nějak to nekoresponduje s výše zmíněnými klady Božího mravního kánonu. Tedy…, kdyby jenom nekoresponduje – ona mu tato primitivní jednoduchost doslova odporuje.
Naštěstí Bible není politický projev současné doby, ani hyperkorektní vědecký text, nýbrž svaté Slovo, které se vyjadřuje jasně, bez vytáček, zřetelně a jednoduše. Je-li v Bibli napsáno ano, také platí ano. Neplatí možná nebo dokonce někdy i ne, s čímž se bohužel nezřídka setkáváme v dnešní době – no ale o tom už jsem jednou mluvil na začátku této epizody.
Nicméně stane-li se přece jenom to, že se Písmo nevyjadřuje takříkajíc realisticky, je zřejmé, že využívá nejrůznější přirovnání čili podobenství. Jak víme, tak mistrem nad mistry v tom byl Ježíš Kristus. No a naše dnešní oko za oko nebo cokoliv jiného za cokoliv jiného, je právě jedním z těchto biblických příměrů.
Pán Bůh nás zkrátka nevyzývá, abychom pracovali s trestem typu „něco za něco“, s prostou primitivní pomstou; Hospodin pomocí příměrů oko za oko, zub za zub a dalších, vyzývá ke správné míře každého trestu. Ke spravedlivému stanovení odplaty za spáchané činy. Jde o takzvaný princip přiměřenosti. Pokud někdo spáchá nějaký přečin v nějaké míře, ve stejné míře by mu měl být vyměřený trest a ve stejné míře by měl být poškozený také odškodněný.
I tak znovu opakuji – Hospodinem stanovené tresty jsou mnohdy tvrdé a nekompromisní. Ale… v tomto případě je nutné brát v úvahu historické souvislosti. Lid tehdejší doby, který byl v podstatě zvyklý žít víceméně jen s nejnutnějšími pravidly, nezbytnými pro jakési základní udržení dobové společnosti nebo jejích částí pohromadě, tak tento lid bylo tak nějak nutné držet zkrátka. Přesně podle onoho už dvakrát citovaného Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane.
Upřímně řečeno, z mého pohledu by občas ani dnes neškodilo trochu přitvrdit při trestání nejrůznějších přečinů, podvodů či zločinů 21. století. Nejsem si totiž jistý, jestli všechny ty humanistické zásady, liberalizace a přehnaná hyperkorektnost nevedou spíše k tomu, že zlo se nepokrytě směje dobru do tváře.
Mnohem horší ale je, že nejen v minulosti, ale i dnes existují lidé nebo skupiny lidí, společenská, většinou totalitní uspořádání či sekty, které příměr typu oko za oko velmi rádi uznávají v doslovném významu. Ano, jako nástroj k ovládání jiných lidí…
Nastal čas, přesunout se ze Starého zákona do Nového. Jakže to myslel Ježíš s tím nastavením druhé tváře? Pojďme si předmětnou pasáž Matoušova evangelia přečíst celou, protože stejně jako v případě úsloví oko za oko, i zde je přikázání nebo chcete-li v tomto případě spíše doporučení více. Budu číst z 5. kapitoly Matoušova evangelia, verše 38 až 48:
„Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej.
Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Mt 5:38–48
Tak! A teď se nám to pěkně zamotává… Co tím chce pán Ježíš říct? Znamená to, že onen „Boží trestní zákoník“, o kterém jsem mluvil doteď, počínaje Ježíšovým kázáním na hoře, už jednoduše neplatí? Od této chvíle máme každému, kdo se nám bude snažit nějakým způsobem ublížit, ještě poděkovat a nechat si ublížit ještě více? Sklopíme hlavu, srazíme paty a necháme se pokořovat? Pozor, slovo pokořovat, v tomto případě nemá nic společného s pokorou. S hloupostí, to ano, ale s pokorou určitě ne. Čímž naprosto jasně říkám, že s touto jednoduchou interpretací Ježíšových slov rozhodně nesouhlasím.
No ale jak to tedy je…, nebo jak si myslím, že to je?
.jpg){kind=link}
Nejprve chci upozornit na nenápadnou pasáž z Janova evangelia, v níž se pán Ježíš v situaci, kdy je pokořován, vůbec nechová tak, že by snad trpělivě čekal na další rány a nastavoval střídavě tu či onu tvář. Naopak, vůči chování svého protivníka se ohrazuje. Pojďme si tento příběh osvěžit. Stalo se to poté, co Ježíše zatkli v Getsemanské zahradě, a velekněz ho vyslýchal ohledně jeho učedníků a učení. Co se dělo dál, to přečtu z 18. kapitoly Janova evangelia, verše 20 až 23:
Ježíš mu odpověděl: „Mluvil jsem ke světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagogách nebo v chrámě, kde se scházejí všichni Židé; nic jsem neříkal potají. Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kdo mě slyšeli mluvit. Ti vědí, co jsem říkal.“
Když to řekl, jeden z kolemstojících strážných udeřil Ježíše do tváře: „Takhle se odpovídá veleknězi?“ „Jestli jsem řekl něco špatného, dokaž to,“ odpověděl mu Ježíš. „Jestli ne, tak proč mě biješ?“
J 18:20–23
Výborně Ježíši! Zachoval ses správně, žes nesklonil hlavu, ale vznesl námitku proti postupu strážného. Ovšem kde jsou v této situaci tvá slova o nastavení druhé tváře? Proč jsi strážnému nenastavil svoji druhou tvář, tak, jak doporučuješ nám?
Mno…, vtip je v tom, že ona je to opět do značné míry metafora, jejíž vysvětlení se nachází ve větě, která předchází onomu řekněme atraktivnějšímu prohlášení nebo doporučení o nastavení druhé tváře. Připomeňme si znění této věty: Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku.
A já bych to řekl asi takto: Když se přihlásíte do kurzu sebeobrany a budete se ptát instruktora, jakou zbraň si máte pro vlastní obranu pořídit – zdali pepřový sprej, teleskopický obušek či vystřelovací nůž nebo dokonce pistoli – zkušený lektor, tedy nikoliv novodobý kovboj, vám řekne, abyste si nepořizovali nic. A dodá, že pro člověka, který zrovna neprošel výcvikem speciálních jednotek, je pro případ napadení smysluplná jedna jediná rada: zahodit peněženku a vzít nohy na ramena až se vám bude za patami prášit.
Jak že to říkal Ježíš? Neodporovat zlému člověku. Myslím, že by se s tím instruktorem kurzu sebeobrany shodli. A shodli by se i na tom nastavení druhé tváře, což je opět příměr pro doporučení neodporovat útočníkovi nebo obecně tomu, kdo vám působí nějaké příkoří. Protože jakmile na toho zlého člověka vytáhnete kudlu či jakýkoliv jiný prostředek obrany – který navíc neumíte správně použít, nehledě k tomu, že nikdo z nás nemá ani zájem ani jednoduše nedokáže zapíchnout nůž do člověka – svoji situaci jen a pouze zhoršíte. Útočníkovi se zatmí před očima, jeho agresivita vzroste, a vy máte rázem mnohem větší problém, než se zpočátku zdálo.
Takže tudy cesta nevede. Já jsem ta cesta, pravda a život, říká Ježíš, takže poslouchejme jeho. My křesťané víme, že Boží spravedlnosti nakonec stejně nikdo neujde, a proto není nutné – ba co dím, spíše není vhodné – brát pozemskou spravedlnost do vlastních rukou. A to přesně Ježíš svým výrokem o nastavení druhé tváře myslel – neodporujte zlu a nesnažte se brát spravedlnost do vlastních rukou.
Na druhou stranu tím pán Ježíš zároveň netvrdí, abychom zlo schvalovali nebo před ním zavírali oči. Před časem jsem v jednom kázání slyšel hezké přirovnání – „křesťan není rohožka“. Spousta lidí si bohužel naprosto mylně myslí, že pokud je někdo křesťan, má si nechat všechno líbit, nechat si o sebe otírat boty od všech – když to řeknu velmi slušně – nečistot světa. Tato falešná představa vznikla velmi pravděpodobně také díky Ježíšovu úsloví o nastavení druhé tváře. Když si to navíc dáte do souvislosti s dalším Ježíšovým prohlášením, které říká Miluj svého bližního jako sám sebe, není divu, že mnozí lidé vnímají křesťany jako „Z Boží vůle fackovací panáky“.
My víme, že to celé je samozřejmě velký omyl, nicméně zažité názory se někdy těžko vyvracejí. Když jsme ale u toho, tak bych chtěl zmínit ještě jedno zajímavé vysvětlení nebo možná doplnění výkladu o nastavení druhé tváře. Nemám to z vlastní hlavy, ale zároveň nejde o názor ojedinělý – už jsem ho zaslechl nebo četl vícekrát. Tento výklad říká, že úder do pravé tváře znamená ránu hřbetem ruky – když tedy předpokládáme, že útočník je pravák. A rána hřbetem ruky byla údajně v Ježíšově době považovaná za výraz největšího pohrdání, jako urážka; jako byste si před tím člověkem odplivli nebo mu dokonce plivli rovnou do tváře.
Ježíš by tím naznačoval, že jeho učedníci – protože v kázání na hoře mluvil především k nim – mají počítat s tím, že budou muset snášet urážky a ponížení pro svoji – v té době novou – víru. A jak víme my po více než dvou tisíci letech, často totéž musí vytrpět i současní křesťané. Cožpak o to, v našich končinách nejde o život, ale nějaký ten posměšek či nepochopení asi každý křesťan, který se svým vyznáním netají, dobře zná. Nicméně víme také, že i ve 21. století jsou země, kde přiznání ke křesťanství, rovná se očekávání velkých problémů, v extrémních případech dokonce podepsání vlastního rozsudku smrti.
V tomto ohledu samozřejmě nelze ještě jednou nezmínit poznámku o Božím soudu, kterému nikdo neunikne – a navíc ji ještě doplnit druhou vsuvkou o Ježíšově odpuštění pro všechny, kteří vyznají jeho jméno a své hříchy.
Tímto se příběh dvou zdánlivě protichůdných úsloví o odplatě, odpuštění a Božím milosrdenství, uzavírá. Zjistili jsme, že starozákonní trestní řád byl sice velmi přísný, ale spravedlivý. Byli jsme ubezpečeni, že Ježíš skutečně nic na tom, co jeho otec v době Mojžíšově přikázal, měnit nehodlá, i když se na první pohled tak trochu tváří jako – promiňte mi to slovo – sluníčkář :-) Všechno je to pak uzavřeno do nepropustného dvouvrstvého obalu z absolutní Boží spravedlnosti a nekonečného Božího milosrdenství. I když se nám tento svět vůbec nemusí zdát v pořádku, Otec Stvořitel, spolu se svým synem, který se jednou na zemi vrátí, aby nám to všem spočítal do posledního hříchu, mají evidentně vše pod svou kontrolou.
Až teď jsem si uvědomil, že tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví jsem se vlastně věnoval hned dvěma úslovím najednou. Myslím, že to ale ničemu nevadí, naopak to bylo k dobru věci.
Na závěr bych rád znovu připomněl v létě spuštěný nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. Na tomto webu najdete všechny díly podcastů Biblická jména a úsloví jak v klasické audio podobě, tak i v textových verzích. Každý sudý týden navíc vydávám články, týkající se nejrůznějších biblických témat, nebo třeba Bible samotné. Kromě hlasových nahrávek podcastů zde tedy najdete také psaný text, obrázky, fotografie, mapky či videa. Budu moc rád, když Biblismy.cz navštívíte, a budete je navštěvovat pravidelně.
Děkuji, že moje povídání posloucháte. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!