Textová verze epizody podcastu O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero
Petr Lindner | 19. 5. 2021
Po nějaké době opět zdravím posluchače podcastu Biblická jména a úsloví, a přicházím s epizodou, která není ani o jménu, ani o úsloví pocházejícím z Bible. Ale jak jsem řekl už v pilotním dílu, občas si dovolím koncept tohoto pořadu lehce narušit. I když… narušit – to asi není to správné slovo. Stále zůstávám v křesťanství, s otevřenou Biblí po ruce, a s Ježíšem ve svém srdci.
A o čem tedy budu dnes povídat? O tom, jak je křesťanství neuvěřitelně svobodnou vírou, o tom, jak Bůh dává člověku svobodu, a taky trochu o tom, jak si jí někdy nevážíme. Ale to fakt jenom trochu :-)
U poslechu svobodomyslného dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.
Mám kamaráda, který občas tvrdí, že my křesťané to máme docela těžké. Když se ho zeptáte jak to myslí, řekne vám asi toto:
„Mnóóó… vy furt musíte něco dodržovat, pořád se řídit nějakými příkazy, stále se na něco ohlížet…“
Pokud stále ještě nerozumíte jak to myslí, zeptáte se ho, a on dodá:
„No třeba to desatero, to je jeden zákaz a příkaz za druhým.“
Jistě vám došlo, že tento můj kamarád není věřící, a že toho o křesťanství moc neví. Ale nebudeme mu to vyčítat – ona takříkajíc „obecná informovanost“ nebo chcete-li „všeobecné vzdělání“, nebo zkrátka základní ponětí čili „hezky česky“ ánunk o náboženstvích – nejen tedy o křesťanství – je u nás, rozuměj v Česku, na poněkud tristní úrovni. Nechci v tomto dílu rozebírat proč tomu tak je, nicméně neodpustím si poznámku, že na vysoké míře sekularity v našem státu se neméně vysokou měrou podepsalo 40 let komunistické totality. Tečka.
Nicméně zaznělo tady slovo desatero. Pojďme se mu chvíli věnovat. Nejen proto, že ho zmiňoval můj kamarád, ale protože je to důležitá součást křesťanské víry.
Desatero neboli desatero přikázání či desatero přikázání božích, řecky pak dekalog, je věc pěkně stará. V Bibli se s ním poprvé setkáváme v polovině knihy Exodus čili 2. knihy Mojžíšovy, kdy Hospodin sestupuje na vrchol Sinajské hory a zároveň vyzývá Mojžíše, aby tam vystoupal za ním. Na hoře zahalené kouřem, který protínají blesky doprovázené mohutným hřměním sděluje pán Bůh Mojžíšovi znění desatera a vydává další příkazy pro Izraelský lid, včetně až detailního návodu k tomu, jak mají vyrobit Hospodinovu svatyni, jak mají být oblečení její kněží a jak se mají chovat, jakým způsobem zde mají obětovat Bohu. Potom dal Hospodin Mojžíšovi desatero, vytesané Božím prstem na obou stranách dvou kamenných desek.
Jenže ouha… Mojžíš byl na hoře Sinaj čtyřicet dní, a jeho lid na úpatí hory vedený Áronem měl nejspíš dlouhou chvíli. Mojžíše skoro odepsali a rozhodli se, že si vyrobí vlastního boha. Popisuje to začátek 32. kapitoly knihy Exodus:
Tanec u zlatého telete
Když lid viděl, že Mojžíš otálí sestoupit z hory, shromáždil se proti Áronovi a řekl mu: Vstaň a udělej nám bohy, kteří půjdou před námi. Vždyť o tom Mojžíšovi, muži, který nás vyvedl z egyptské země, – nevíme, co se s ním stalo.
Áron jim odpověděl: Strhněte zlaté kroužky, které jsou na uších vašich žen, vašich synů a vašich dcer a přineste mi to. Všechen lid strhl zlaté kroužky, které měli na uších, a přinesli to Áronovi.
Vzal to od nich, odlil to do formy a udělal slité tele. Nato oni řekli: Izraeli, toto jsou tvoji bohové, kteří tě vyvedli z egyptské země.
Když to Áron viděl, postavil před ním oltář. Pak Áron zvolal: Zítra bude Hospodinův svátek.
Příštího dne časně vstali, obětovali zápalné oběti a přinesli pokojné oběti. Pak se lid usadil, aby jedli a pili; načež vstali, aby dováděli.
Ex 32:1–6
Tak to vidíte. Mojžíš ještě ani nestačil snést desatero na kamenných deskách dolů ze Sinajské hory, a tam už se vesele porušovala první dvě přikázání. Jestli nevíte, která to jsou, vydržte, za chvíli se k nim dostaneme. Teď je třeba ještě dopovědět, jak to se zlatým teletem dopadlo.
Pán Bůh to uviděl a chtěl tento nevděčný lid, který před tím vyvedl z Egypta, vyhladit. Mojžíš ale namítal a prosil, aby to nedělal, Hospodin se slitoval a nechal Mojžíše, aby tento problém vyřešil sám. Mojžíš cestou dolů ze Sinajské hory ve vzteku rozmlátil kamenné desky, následně totéž učinil se zlatým teletem. Jak to bylo, popisuje taktéž 32. kapitola knihy Exodus, ale najdete to na jejím konci. Budu číst od 19. do 35. verše:
I stalo se, když se přiblížil k táboru a uviděl tele a tance, vzplanul Mojžíš hněvem, odhodil desky z rukou a roztřískal je pod horou.
Vzal tele, které udělali, spálil ho ohněm, drtil ho, až ho rozdrtil, rozsypal ho na hladinu vody a dal pít synům Izraele.
Mojžíš řekl Áronovi: Co ti ten lid udělal, že jsi na něj uvedl tak velký hřích?
Áron odpověděl: Ať můj pán neplane hněvem. Ty znáš tento lid, že je nakloněn ke zlu. Řekli mi: Udělej nám bohy, kteří půjdou před námi. Vždyť o tom Mojžíšovi, muži, který nás vyvedl z egyptské země, — nevíme, co se s ním stalo. Odpověděl jsem jim: Kdo má zlato, strhněte ho. Dali mi ho, hodil jsem ho do ohně a vyšlo toto tele.
Když Mojžíš viděl lid, že je bez zábran – protože Áron ho nechal bez zábran ku posměchu jejich protivníků, postavil se Mojžíš do brány tábora a zavolal: Kdo je Hospodinův, ke mně. Shromáždili se k němu všichni synové Léviho.
On jim řekl: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Připašte si každý meč k boku, projděte tábor sem a tam od brány k bráně a zabíjejte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého příbuzného.Synové Léviho učinili podle Mojžíšova příkazu a onoho dne padlo z lidu asi tři tisíce mužů.
Mojžíš řekl: Zasvěťte se dnes Hospodinu, neboť každý byl proti svému synovi a proti svému bratru, aby vám dnes dal požehnání.
I stalo se příštího dne, že Mojžíš řekl lidu: Zhřešili jste velkým hříchem. Nyní vystoupím k Hospodinu, snad získám smíření za váš hřích.
Mojžíš se vrátil k Hospodinu a řekl: Ach, tento lid zhřešil velkým hříchem. Udělali si zlaté bohy.
Nuže, jestli sejmeš jejich hřích, bude dobře, jestli ne, vymaž mě ze své knihy, kterou jsi napsal.
Hospodin Mojžíšovi odpověděl: Kdo proti mně zhřešil, toho vymažu ze své knihy. Nyní jdi a veď lid, kam jsem ti řekl. Hle, můj anděl půjde před tebou. Ale v den svého navštívení je navštívím s trestem za jejich hřích.
Hospodin postihl lid za to, co udělali s teletem, které udělal Áron.
Ex 32:19–35
Následně pán Bůh vyzval Mojžíše, aby znovu vyrobil kamenné desky, které před tím ve vzteku rozbil, a aby na ně znovu napsal slova desatera tak, jak byla napsána na prvních deskách, vyrobených Hospodinem. Mojžíš to udělal, opět vystoupal k pánu Bohu na vrchol Sinajské hory, a znovu tam s ním pobyl bez jídla a pití čtyřicet dní. Když potom sestupoval s deskami svědectví dolů, zářila mu tvář a Áron a ostatní Izraelci se k němu báli přiblížit. Od té doby si Mojžíš dával na tvář závoj, který sundával pouze, když mluvil se samotným Hospodinem.
Tak, a teď už je ale nejvyšší čas prozradit, co na těch kamenných deskách bylo napsáno.
Pojďme si Desatero přečíst tak, jak přesně je popsané v Bibli, konkrétně v knize Exodus, kapitola 20, verše 1 až 17:
Deset přikázání
Bůh promluvil všechna tato slova:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví.Neměj žádné bohy kromě mne.
Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání.Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu.
Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.
Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabíjej.
Necizolož.
Nekraď.
Nelži o svém bližním.
Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“
Ex 20:1–17
Tolik doslovné znění desatera, které bylo psané božím prstem na kamenné Desky svědectví tak, jak je uvedené ve 20. kapitole knihy Exodus. Pro takříkajíc obecné použití, jak bezpochyby víte, existuje jakási zkrácená verze Desatera, rozšířená zejména katolickou církví. Nebojme se proto připomenout znění katechetické formule – hezky pěkně očíslované:
Já jsem Pán, tvůj Bůh:
1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo
3. Pomni, abys den sváteční světil
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi
5. Nezabiješ
6. Nesesmilníš
7. Nepokradeš
8. Nepromluvíš křivého svědectví
9. Nepožádáš manželky bližního svého
10. Nepožádáš statku bližního svého
Zdroj: Pastorace.cz
Deset přikázání, deset naprosto jasně čitelných a sdělných pokynů.
Všimněte si však jedné důležité věci – pouze první dvě přikázání, tedy Nebudeš mít jiné bohy mimo mne a Nevezmeš jména Božího nadarmo, jsou ryze náboženská nebo chcete-li ryze křesťanská. Pouze v těchto dvou je přímo zmíněný Bůh.
Zbývajících osm přikázání pak de facto může představovat takříkajíc obecné morální nebo řekněme etické pokyny. Přikázání, která by měl dodržovat naprosto každý člověk bez ohledu na to, zdali je křesťanem nebo se považuje za naprostého ateistu. Jsou to – nebojím se říct – naprosté samozřejmosti! Běžné věci, které člověku vychovanému a žijícímu v normální společnosti, nemusí nikdo připomínat, lidi se nemusí pracně pídit za jejich splněním, jsou to zkrátka lidské přirozenosti.
Ale pozor! My křesťané víme, že na lidskou přirozenost je pán Bůh tak trochu háklivý. Naprosto přesně totiž ví, že my lidi si svoje tělesné charakterové vlastnosti, tedy pravý opak duchovního poznání, kdy za pojem tělesnost si můžete klidně dosadit třeba slovo svévole, tak tyto vlastnosti rádi tu a tam, někdy méně, jindy častěji, trochu, ale i více přizpůsobujeme podmínkám či spíš tomu, co je pro nás jednodušší, snesitelnější, lépe splnitelné a tak dále a tak dále.
Není to problém jenom jednotlivců. Například taková justice nebo obecně státní složky, které mají pod palcem dodržování a vymáhání naší pozemské spravedlnosti. I ty by jaksi z principu svojí funkce měly prosazovat minimálně ono zmíněné osmero. Bohužel i tady se čím dál víc projevuje ta takzvaná hyperkorektnost, kdy černá už není černá a bílá už není bílá, kdy ano už není jednoznačný souhlas a ne neznamená vždy zápor.
Je to odpudivé, je to pokrytecké, vůbec to s korektností nemá nic společného – je to prachsprostý alibismus. A je to jasný příklad lidského ohýbání božích duchovních zákonů ve svůj tělesný prospěch.
Proto je desatero minimálně stejně tak duchovní jako morální nebo etické přikázání. Proto to není jen osmero, proto jsou na prvních místech dvě důležitá nařízení: Budeš ctít pouze Boha, protože jenom u něj si můžeš být jistý, že ten ze své správné cesty neuhne.
Nezkoušej se ho nahradit něčím jiným. Je to marné, je to nesmyslné, pošetilé, hloupé. Nejde nahradit Stvořitele!
A pokřikovat můžeš na svoje kamarády, před Pánem buď bohabojný – což mimochodem neznamená bát se Boha, ale Boha uctívat, doslova být k němu uctivý. Ano, můžete mu tykat. Ale uctivě :-)
Pro nikoho normálního není běžné krást, zabíjet, smilnit a dělat jiné amorální a nelidské činy. A já věřím tomu, že těch takzvaně normálních lidí je naprostá většina. Nejsem naivní, vím také, že mezi námi všemi bohužel žijí lidé, kteří se neštítí ničeho, nicméně tak trochu mě uklidňuje, že je jich skutečně jen hrstka. Těch nejhorších, kteří by si desatero – nebo alespoň ono obecné osmero – měli připomínat desetkrát denně.
Nicméně jak už jsem řekl „normální“ člověk to nemá zapotřebí. Takže ten můj kamarád se mýlí, když zrovna na základě desatera tvrdí, že my křesťané to nemáme vůbec lehké. Mýlil by se, i kdyby měl na mysli pouze ta první dvě „křesťanská“ přikázání. Ano, je pravda, že zrovna třeba první přikázání, mnozí z nás – aniž bychom si to možná uvědomovali – porušujeme dost často.
Nemyslím, že by to bylo o tom, že bychom vysloveně vyznávali jiné bohy – třeba Krišnu nebo Budhu, nebo Alláha – to ne. Myslím tím modlářství, upínání se k novodobým modlám. K modle konzumu, k modle peněz, k modle alkoholu či workoholismu – s posledně zmiňovaným už navíc zabíháme i do 3. přikázání o svátečním dni, určeném pro odpočinek a… pro chválu Hospodina. Novodobých model je spousta, stačí si sáhnout do vlastního svědomí, a ona se hned nějaká najde :-)
Nyní už víme, že samotné desatero není překážkou, takže jak to tedy je? Máme to my křesťané opravdu těžké? Jak je to se svobodou v křesťanství? Je snad naše víra svazující, omezující?
Ani náhodou! Je to přesně naopak! Víra v Boha Otce, Ježíše Krista a Ducha svatého, v tuto svatou trojici, je nesmírně, ale nesmírně osvobozující! Tak osvobozující, jak jen samotný Bůh může zajistit!
My křesťané máme především svobodu od hříchu, danou vykupitelskou obětí Ježíše Krista. Je to dar, je to milost – i když rozhodně to neznamená, že teď už můžeme hřešit, jak se nám zachce – to ale, myslím, každý, kdo má Ježíše ve svém srdci dobře ví. Každopádně je to svoboda ze všech nejvyšší.
Náš pán nám ale dává i takříkajíc obecnou svobodu. Křesťanství vůbec není o nějakém urputném dodržování příkazů. Zapomeňte na to, jak vám říkaly babičky, že když budete zlobit, pán Bůh vás potrestá. Hospodin není vousatý dědula, sedící na obláčku na obloze a přísným zrakem hodnotící naše konání, aby v případě, že spatří nějakou nepravost, ihned seslal blesky a hromy. To všechno jsou babské pověry, a přiznejme si, že také jisté nástroje k ovládání lidí, které bohužel spousty let – a tím nemyslím jednotky ani desítky, ale stovky let – úspěšně přiživovala katolická církev. Díky Bohu, že už je to minulost.
Bůh netrestá, Bůh miluje. Ano, každý dojde spravedlivého posledního soudu, o tom žádná. Ale pokud se v tomto času zde na zemi rozhodnete pána Boha třeba naprosto ignorovat, on vás za to trestat určitě nebude. Nijak vaši svobodu neomezí. A už vůbec nijak vaši svobodu neomezí, když ho naopak budete celým svým srdcem vyznávat.
Připustíme-li pro tentokrát onu alegorii o tom, že Bůh skutečně sedí na obláčku, pak jedno jediné, co tam dělá je, že čeká na naše vyznání. Ale také na naši chválu, a na naše prosby a žádosti. Netrpělivě se ošívá na svém mráčku, aby už už nějaký jeho fanoušek po něm něco svobodně chtěl. Je nadšený, když se mu svěřujeme se svými trápeními, a o to více a ochotněji je mění, ukončuje špatné a přináší dobré věci.
Pán Bůh vám ovšem neřekne něco jako:
„Jó panáčku, já od tebe velmi rád odejmu to a ono zlo, ale ty za to musíš desetkrát odříkat Otčenáš! Jinak ani ťuk! Něco za něco! Kam bych k tomu přišel, kdybych dělal všechno zadarmo?“
To je samozřejmě taky… nesmysl. Jediné, čím si lásku Ježíše Krista „zasloužíme“, je to, že ho budeme milovat, a vyznávat se mu ze svých hříchů. Toť vše.
Než dojdu k úplnému konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, ještě jednou se vrátím k samotnému Mojžíši a desateru vytesaném na kamenných deskách. Tedy… vrací se k němu v Novém Zákonu apoštol Pavel ve 3. kapitole svého druhého listu Korintským. Ona 3. kapitola má jen 17 veršů, což ale neznamená, že by snad měla menší význam, naopak. Poslouchejte sami, přečtu ji nyní celou:
Duch a litera
Začínáme se opět chválit? Myslíte, že potřebujeme doporučující listy k vám nebo od vás tak jako někteří?
Vy jste náš list napsaný v našich srdcích, list, který všichni mohou znát a číst. Je přece zjevné, že jste Kristův list vzniklý naší službou, napsaný ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na deskách lidských srdcí.
A takovouto důvěru máme skrze Krista k Bohu: Ne že jsme sami o sobě způsobilí (tak abychom si mohli něco myslet sami o sobě), ale naše způsobilost je z Boha, který nás učinil způsobilými služebníky Nové smlouvy – ne litery, ale Ducha. Litera totiž zabíjí, ale Duch oživuje.
Litera tesaná do kamene měla svou slávu. Ta se zračila v Mojžíšově tváři, na niž synové Izraele kvůli té pomíjející slávě nemohli ani pohlédnout. Jestliže ta služba byla tak slavná, ačkoli vedla ke smrti, oč slavnější je služba Ducha!
Jestliže služba vedoucí k odsouzení měla svou slávu, služba spravedlnosti má slávu nesrovnatelně větší! To, co tehdy bylo slavné, ve srovnání s touto nesmírnou slávou vlastně ani slavné nebylo. Jestliže to pomíjející přišlo se slávou, oč slavnější je to, co zůstává!
Právě díky této naději jsme tak směle otevření, ne jako Mojžíš, který si zakrýval tvář rouškou, aby synové Izraele nepozorovali konec toho, co mělo pominout.
Jejich myšlení se ovšem zatvrdilo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.
Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.
2Kor 3
Chce se mi říct, že Bible je skutečně geniální kniha, ale nejsem si vůbec jistý, jestli takto lze označit Boží dílo. I když… co jiného, nežli Boží dílo, by mělo být geniální? :-)
Nevadí, každopádně jisté je, že starozákonní Mojžíšův odkaz, který – jak jsem právě přečetl – přerostl v Ježíšova ducha, zůstává stále živý, nicméně nijak neomezuje svobodu křesťana. A obráceně – jak samotný pán Ježíš v Bibli několikrát říká, svoboda v Kristu neruší zákon. Desatero zůstává desaterem do dneška, a bude tomu tak i nadále. Nicméně poslední dva verše 3. kapitoly 2. listu Korintským mluví jasně:
Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.
Tolik výjimečná epizoda podcastu Biblická jména a úsloví o svobodě v křesťanství. O tomto tématu by se dalo povídat ještě hezky dlouho, ale věřím, že podstatné jsem snad sdělil. Příliš dlouhé díly podcastů jsou únavné, a třeba já si je pak – až se vždycky vzbudím – nepamatuju celé :-) Ale upřímně řečeno, jestliže si moje podcasty budete pouštět po částech nebo i celé díly vícekrát, vadit mi to nebude, naopak budu velmi potěšený :-)
Pro tentokrát se už ale opravdu loučím. Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a díky také za to, že o tomto povídání řeknete svým přátelům a známým. Veškerá dostupná internetová „místa“, na kterých můžete Biblická jména a úsloví poslouchat, najdete v popisku tohoto i ostatních dílů.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!