Textová verze epizody podcastu Jan. Ten, který pokřtil Ježíše
Petr Lindner | 27. 10. 2021
Už jsem to v tomto podcastu říkal například v první části dvojdílné epizody o Josefech nebo v taktéž první části o Mariích – některá jména nám sice zní takříkajíc velmi česky, nicméně realita může být jiná. A platí to i pro jméno Jan, které by spousta lidí naprosto samozřejmě taktéž zařadila mezi jasně česká jména. Dokonce i Honza, jakožto tentokrát už fakt bez jakýchkoliv pochyb ryze česká podoba jména Jan…, nepochází z češtiny. Hmm…, to je prekérní situace. Ale nevadí, všechno se vysvětlí, a navíc dojde i na jednoho z biblických Janů. Nemůžu samozřejmě nezačít Janem Křtitelem.
Udělejte si pohodlí, uvařte si dobrou kávu, jdeme na to právě teď! Příjemný poslech další z epizod podcastu Biblická jména a úsloví přeje Petr Lindner.
Když už jsem nakousl původ jména Jan, tak musím hned na začátku vysvětlit, jak to s ním je. Nejprve obecně: Je-li nějaké jméno obsaženo v Bibli, dost dobře nemůže mít český původ. Sámova říše existovala kolem roku 600 našeho letopočtu, Velká Morava vznikla v 9. století, ostatně v té době k nám také s osobami Cyrila a Metoděje přišlo křesťanství. Jinak řečeno, pořád jsme minimálně nějakých 600 let v minusu oproti novozákonním Janům, potažmo pak všem ostatním jménům, která se v Bibli nachází.
Ano, jméno Jan má původ hebrejský, vzniklo z křestního jména Jo-chanan, což znamená Hospodin je milostivý. Počeštěné jsou pak jeho domácké podoby Jeník, Jenda nebo třeba Janek, ovšem Honza, jak už jsem řekl, z češtiny nepochází. Jako mnoho slov v našem rodném jazyku je i Honza odvozený z němčiny, konkrétně od jména Hans, což je zdrobnělina jména Johannes.
Honzové, jste zklamaní? Proč? Myslím, že mít biblický původ svého jména, je spíše čest – co říkáte? A navíc… Jan, ať už vám říkají Honzíku nebo Jeníku, patří tak či tak mezi nejoblíbenější jméno u nás. Po Jakubovi, kterého jsem v epizodě Jakub… nejoblíbenější z mužů, označil na základě dat z Českého statistického úřadu za nejoblíbenější jméno – ovšem pozor, mezi mužskými jmény – protože celkově je až na nějakém 22. místě, Jan zastává druhé místo jak mezi mužskými nebo chcete-li chlapeckými jmény, ale také absolutně mezi všemi křestními jmény!
A nejde jen o nějaká historická rezidua – jméno Jan je oblíbené i po roce 2000. Dokonce se téměř pravidelně střídá na první pozici mezi mužskými jmény se zmíněným Kubou. Je ale pravda, že největší obliba tohoto jména kulminovala mezi léty 1975 až 1990, kdy jméno Jan dávalo svým novorozeným chlapcům více než 5 000 rodičů ročně. Tomu také odpovídá věkový průměr Janů 41 let.
Mezi českými muži byste ale našli také nositele jména Ján s dlouhým á. Není jich mnoho, asi jen 8,5 tisíce, s věkovým průměrem 61 let – to proto, že obliba jména Ján byla největší po druhé světové válce až někdy do 60. let minulého století. Ale i v roce 2016 se u nás narodilo 11 Jánů. Vzhledem k tomu, že se jedná o slovenskou variantu jména Jan, lze předpokládat, že jej svým potomkům udělují rodiče se slovenským původem nebo nějakým bližším vztahem k našim východním sousedům, slovenským a slovanským bratrům, kteří dlouhá léta patřili do naší společné Československé – bohužel socialistické – republiky.
V případě Honzy nemůžu nezmínit ještě také jeho ženský protějšek ve jménu Jana. To je u nás totiž… jak jinak… také extrémně oblíbené. Zatímco Janů je v Česku téměř 300 000, Jan statistikové napočítali jen o 30 000 méně, což je staví na 4. místo mezi křestními jmény u nás… celkově! Že je pak Jana jedničkou v ženských jménech, to je jednoduše nabíledni.
Pouze oblíbenost jména Jana není tak stálá v čase. Zatímco v padesátých a hlavně pak v 60. až 80. letech minulého století byla Jana na vrcholu s šesti tisíci nově narozenými holčičkami tohoto jména ročně, od té doby zažívá poměrně prudký pokles, a po roce 2000 je možné ji zahlédnout někde kolem 16–18. místa mezi dívkami, celkově se však ve statistice úplně ztrácí. Není tedy divu, že věkový průměr Jan je ještě vyšší nežli u Janů – přesně o deset let, tedy průměrně 51 let. To se nám to hezky seřadilo, co? Věkové průměry Janů, Jan a Jánů pěkně po deseti letech – 41, 51 a 61 let :-)
Věřím, že jste určitě viděli nějaký film s biblickým námětem. Ve filmech o Ježíši Kristu můžete obvykle spatřit i poněkud zvláštní postavu – muže, který by se s trochou nadsázky dnes uplatnil v každé charismatické církvi. Divoce gestikulující chlapík s rozevlátými vlasy, oblečený do velbloudí kožešiny; pobíhající po pahorku a křičící na okolo stojící lidi:
„Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Raději neste ovoce odpovídající vašemu pokání, než abyste říkali: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení!“
L 3:7–8
Ano, to je Jan Křtitel. Jak říká 6. verš první kapitoly Markova evangelia: Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med.
Udělali bychom však velkou chybu, kdybychom význam Jana Křtitele v křesťanských dějinách smrskli jenom na tento stručný popis svérázné postavy, jakéhosi novozákonního pankáče, byť tedy vynikajícího nepřehlédnutelnými prorockými schopnostmi. Jan Křtitel byl totiž onen – slovy svého kolegy, proroka Izaiáše – hlas volajícího na poušti, který křičí do celého světa Připravte Pánovu cestu! Napřimujte jeho stezky! Tím pánem samozřejmě není nikdo jiný, nežli Ježíš Kristus, jehož také Jan Křtitel v řece Jordán pokřtil. Jen si to představte: Jste knězem a běžně křtíte spousty lidí, jejichž tváře i jména se vám časem postupně ztrácí z paměti. Kdo ale může říct: „Pokřtil jsem Ježíše Krista“? Ježíše Krista, člověka a Boha v jedné osobě! Jak se to vůbec stane, že je třeba pokřtít Boha?
Nemám rád zkratkovité a už vůbec ne povrchní výklady, takže se pojďme na příběh Jana Křtitele podívat hezky pěkně od samého začátku, doslova od jeho početí. Protože ani to nebylo zrovna obyčejné. Budu číst z Lukášova evangelia, první kapitola, verše 5–25:
Radostná novina
Za dnů judského krále Heroda byl jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášova kněžského oddílu. Jeho manželka byla z dcer Áronových a jmenovala se Alžběta. Ačkoli byli oba v Božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení, neměli dítě. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku.Jednou, když přišla řada na jeho oddíl, Zachariáš konal před Bohem kněžskou službu. Podle zvyku kněžského úřadu na něj padl los, aby vešel do Hospodinova chrámu a obětoval kadidlo. V čase zapalování kadidla se venku sešlo veliké množství lidí k modlitbě.
Vtom se Zachariášovi ukázal Hospodinův anděl; stál vpravo od kadidlového oltáře. Když ho Zachariáš spatřil, byl ohromen a přemožen strachem. Anděl mu však řekl:
„Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš se z toho radovat a veselit a z jeho narození budou mít radost mnozí, neboť bude v Hospodinových očích veliký. Nebude pít víno ani opojný nápoj a už z lůna své matky bude naplněn Duchem svatým. Mnohé ze synů Izraele obrátí k Hospodinu, jejich Bohu. Před jeho tváří půjde v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid.“
„Podle čeho to poznám?“ zeptal se anděla Zachariáš. „Vždyť jsem stařec! I moje manželka je v pokročilém věku.“
Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Boží tváří! Byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tu radostnou novinu. Protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš až do dne, kdy se ty věci stanou.“
Lidé zatím čekali na Zachariáše a divili se, že se tak dlouho zdržuje v chrámu. Když konečně vyšel, nemohl s nimi mluvit, a tak poznali, že musel mít v chrámu vidění. Zůstával totiž němý a dorozumíval se s nimi posunky.
Po uplynutí své týdenní služby se pak vrátil domů. Jeho manželka Alžběta zanedlouho počala, ale pět měsíců to tajila. Říkala si: „Takto se ke mně zachoval Hospodin – přišel čas, kdy na mě pohlédl a zbavil mě veřejné pohany!“
L 1:5–25
Mno…, pěkně nám to začíná! Co vám tento příběh připomíná? Ano, je to početí Izáka, syna Abrahama a Sáry – mluvil jsem o tom v dílu tohoto podcastu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Izák byl díky Božímu požehnání počat, když Abrahámovi bylo sto a Sáře devadesát let. V případě Jana Křtitele se sice nedozvídáme věk jeho rodičů Zachariáše a Alžběty, nicméně Zachariáš doslova říká: „Vždyť jsem stařec! I moje manželka je v pokročilém věku.“ Je tedy zřejmé, že ručičky jejich „biologických hodin“ už byly za hranicí plodného věku. Jak ale víme, pro pána Boha není nic nemožné, tudíž se stalo to stejné, co v případě Abraháma a Sáry, požehnané dítě bylo počato i přes vysoký věk.
Vraťme se ale ještě k rodičům Jana Křtitele z druhého pohledu. Jak jste jistě zaznamenali, jeho otec Zachariáš nebyl jenom obyčejným knězem. Naopak, patřil k privilegované skupině nejvyšších kněží, kteří sloužili v Hospodinově chrámu, v němž byla uložená Truhla smlouvy.
Taktéž Alžběta nebyla žádnou bezejmennou ženou, nýbrž, jak čteme v Bibli, pocházela z dcer Áronových. Áron byl bratr Mojžíše, tudíž významná starozákonní postava, byť tedy nechvalně známá hlavně zhotovením zlatého telete dříve než stačil Mojžíš přinést z hory Sinaj kamenné desky s desaterem. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Ale…, abych Áronovi nekřivdil – ten poté činil pokání, a pán Bůh si ho vyžádal jako prvního, kdo činil kněžskou službu ve Svatyni svatých – čili v tomto byl vlastně předchůdcem Zachariáše.
Jinak řečeno, Jan Křtitel, byť vypadal, promiňte mi to přirovnání, jako bezdomovec, pocházel z velmi vážené izraelské rodiny, které si považoval sám pán Bůh. I když víme, že si nás všechny považuje stejným dílem :-)
Každopádně druhou paralelou k příběhu Abraháma a Sáry je také Zachariášovo pochybování o tom, že ve svém věku mohou mít ještě s Alžbětou potomka. Zatímco prvně zmiňovaný manželský pár ze svých pochybností a dokonce i jakémusi posmívání se pánu Bohu ze strany Sáry, vyšel beztrestně, jen s pokáráním od Hospodina, Zachariáš byl za svoji nevíru potrestaný ztrátou řeči. Naštěstí ale jenom dočasně, protože mu ji milostivý Bůh zase navrátil. Kdy, a jak se to stalo?
Zachariáš si musel přiznat, že pánu Bohu nevěřil, nicméně potřeboval pro to nějaký důkaz, nějaký zázrak. Nestačilo mu však těhotenství Alžběty, Jan Křtitel se musel narodit, aby Zachariáš uznal svoji chybu. Vše se dozvíme opět z 1. kapitoly Lukášova evangelia, verše 57–80:
Janovo narození
Alžbětě se tehdy naplnil čas k porodu a porodila syna. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, jak jí Hospodin prokázal své veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní.Osmého dne, když přišli dítě obřezat, chtěli mu dát jméno podle jeho otce, Zachariáš. Jeho matka jim na to řekla: „Ne, bude se jmenovat Jan.“
Namítli jí: „Vždyť se tak ve tvém příbuzenstvu nikdo nejmenuje!“
Ptali se tedy posunky jeho otce, jak by ho chtěl pojmenovat. Požádal o tabulku a napsal: „Jmenuje se Jan.“ Všichni se podivili a vtom se mu otevřela ústa, rozvázal se mu jazyk a on dobrořečil Bohu.
Na všechny jejich sousedy přišla bázeň a lidé si o tom všem povídali po celých judských horách. Všichni, kdo o tom slyšeli, si to uchovávali v srdci a říkali: „Co to bude za dítě?“ A ruka Hospodinova byla s ním.
Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a prorokoval:
„Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele,
neboť navštívil a vykoupil svůj lid!
Vyzdvihl nám roh spásy
v domě svého služebníka Davida,
jak to sliboval ústy svých svatých proroků,
kteří byli už od věků.
Spasil nás od našich nepřátel
a z ruky všech, kdo nás nenávidí.
Prokázal milosrdenství našim otcům
a vzpomenul na svou svatou smlouvu –
na přísahu, kterou dal našemu otci Abrahamovi,
že nás vysvobodí z ruky nepřátel,
abychom beze strachu sloužili jemu
ve svatosti a spravedlnosti před jeho tváří
po všechny dny svého života.A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího,
neboť půjdeš před Pánem připravit jeho cesty,
dát jeho lidu poznat spasení
v odpuštění jejich hříchů
pro niterné milosrdenství našeho Boha,
v němž nás navštíví jako Svítání shůry,
aby se ukázal bydlícím v temnotě a stínu smrti
a přivedl naše nohy na cestu pokoje.“Chlapec pak rostl a sílil v duchu a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.
L 1:57–80
Podle židovského zvyku dostávají chlapci jméno až po obřízce, která musí proběhnout osm dní po narození – jak to nařídil sám Hospodin. Mluvil jsem o tom také ve zmíněném dílu tohoto podcastu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Takže ještě osmý den od narození Jana Křtitele by jeho otec Zachariáš němý.
Pokud jste dobře poslouchali, tak víte, že jsem právě přečetl závěrečnou část 1. kapitoly Lukášova evangelia, a před tím jsem četl zase úvodní část. Co se ale dělo od 26. do 56. verše? Nemá to s naším příběhem nějakou souvislost? Samozřejmě, že má. Poznáme zde další příbuzné Jana Křtitele, a troufám si tvrdit, že vy, kteří tento příběh zatím neznáte, budete jistě překvapení! ”Ještě jednou tedy – Lukášovo evangelium, 1. kapitola, verše 26–56:
Nic není nemožné
Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“
„Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“
„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“
Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel.
Má duše velebí Hospodina
V těch dnech pak Marie vstala a spěšně odešla do hor, do města Judova. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, děťátko v jejím lůnu poskočilo. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a hlasitě zvolala: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jaká čest, že ke mně přišla matka mého Pána! Hle, jakmile tvůj pozdrav došel k mým uším, děťátko v mém lůnu poskočilo radostí. Blaze té, která uvěřila, neboť se naplní, co jí Hospodin slíbil.“Marie na to řekla:
„Má duše velebí Hospodina
a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli,
neboť si všiml ponížení své služebnice.
Hle, od nynějška všechna pokolení
budou vyprávět o mé blaženosti,
neboť mi učinil veliké věci Ten, který je mocný.
Jeho jméno je svaté
a jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí,
trvá od pokolení do pokolení.Svou paží dokázal moc,
rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky.
Mocné svrhl z trůnů
a ponížené povýšil.
Hladové nasytil dobrými věcmi a
bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se Izraele, svého služebníka;
pamatoval na milosrdenství –
jak zaslíbil našim otcům –
vůči Abrahamovi a jeho semeni až navěky.“Marie pak u ní zůstala asi tři měsíce a potom se vrátila domů.
L 1:26–56
„No co?“, můžete si říct, „Alžběta se potkala s Ježíšovou matkou Marií a vzájemně si vystřihly poklony. Zjistili jsme, že Jan Křtitel byl o půl roku starší než Ježíš, a to je tak asi všechno.“
Vážně? Je to opravdu asi tak všechno? A všimli jste si 36. verše? A hle, tvá příbuzná Alžběta… Ano, Marie byla s Alžbětou v nějakém příbuzenském vztahu, a tudíž i Ježíš a Jan Křtitel patřili do jedné rodiny. Z Bible se to nedozvíme, ale apokryfní spisy tvrdí, že tito dva muži byli bratranci. Můžeme tomu věřit, ale stejně tak nemusíme. Důležité je, že Ježíš Kristus a Jan Křtitel se velmi pravděpodobně nesetkali dřív, než u onoho slavného křtu.
Lukášovo evangelium pokračuje 2. kapitolou narozením Ježíše, a končí známou příhodou s dvanáctiletým Ježíšem, ztraceným a poté nalezeným v Jeruzalémě. O tom jsem mluvil v první části dvojdílné epizody Marie, Magdalénu pak nevyjímaje. To je vlastně vše, co z Bible víme o Ježíšově dětství. O mládí Jana Křtitele nevíme nic, soudě podle jeho zjevu a způsobu obživy – a také posledního verše 1. kapitoly Lukášova evangelia, kde se píše: Chlapec pak rostl a sílil v duchu a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael – z toho všeho můžeme usuzovat, že snad žil jako poustevník v oné poušti, stranou od lidí, aby se mohl věnovat duchovní činnosti – protože Ducha svatého měl ve svém srdci požehnaně.
Znovu přichází Jan Křtitel na scénu ve 3. kapitole Lukášova evangelia. Tentokrát už oděný do svého obleku z velbloudí srsti, tentokrát už je tím hlasem volajícího na poušti. Přečtu prvních 22 veršů 3. kapitoly Lukášova evangelia:
Hlas volajícího
Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judeu a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš tetrarchou Abilény, za velekněze Annáše a Kaifáše, dostal Jan, syn Zachariášův, na poušti Boží slovo. Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše:„Hlas volajícího na poušti:
Připravte Pánovu cestu!
Napřimujte jeho stezky!
Každé údolí bude vyplněno
a každá hora a pahorek budou sníženy.
Křivé věci budou přímé,
hrbolaté cesty budou hladké
a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“Zástupům lidí, kteří se k němu hrnuli, aby se dali pokřtít, říkal:
„Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Raději neste ovoce odpovídající vašemu pokání, než abyste říkali: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! Ke kořeni stromů už dopadá sekera. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně!“„Co máme dělat?“ ptaly se ho zástupy.
„Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou,“ odpověděl jim, „a kdo má jídlo, ať udělá totéž.“
Dokonce i výběrčí daní se přicházeli nechat pokřtít. „Mistře,“ ptali se ho, „co máme dělat?“
„Nevybírejte víc, než máte nařízeno,“ odpověděl jim.
„A co máme dělat my?“ ptali se vojáci.
„Nikoho nezastrašujte ani nevydírejte,“ odpověděl jim. „Spokojte se se svým žoldem.“
Lid byl plný očekávání a všichni si o Janovi v srdci říkali, jestli to snad není Mesiáš. Jan ale dal všem tuto odpověď: „Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Už drží v ruce lopatu, aby pročistil svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Takto i mnoha jinými slovy napomínal lid a ohlašoval radostnou zprávu.
Když ale káral tetrarchu Heroda za jeho sňatek s Herodiadou, manželkou jeho bratra, a za všechno zlo, které napáchal, Herodes k tomu všemu přidal ještě to, že Jana vsadil do vězení.
Milovaný syn
L 3:1–22
Zatímco se křtil všechen lid, byl pokřtěn i Ježíš. Když se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem našel zalíbení.“
Nebudu dělat výklad tohoto příběhu, protože zde je všechno nad slunce jasné, i když… něco tu tak trochu chybí. Pro tento díl podcastu Biblická jména a úsloví o Janu Křtiteli jsem vzal zavděk Lukášovým evangeliem, které jeho příběh vypráví nejpodrobněji. Nicméně v části, kterou jsem právě přečetl, schází bližší popis setkání Jana s Ježíšem před jeho křtem. Toto takříkajíc upřesnění tedy ještě přečtu z Matoušova evangelia, 3. kapitola, verše 13–17:
Milovaný Syn
Tehdy přišel Ježíš z Galileje za Janem k Jordánu, aby se od něj nechal pokřtít. Jan mu v tom ale velmi bránil: „Já potřebuji být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš za mnou?“„Nebraň tomu,“ odpověděl mu Ježíš. „Takto máme naplnit veškerou spravedlnost.“ A tak mu nebránil.
Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj. Vtom se z nebe ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.“
Mt 3:13–17
Je vcelku pochopitelné, že se Jan Křtitel diví, jak to, že on je tím, kdo má pokřtít Ježíše Krista a není to naopak. Vysvětlení je z mého pohledu poměrně jednoduché – byl to zkrátka Boží záměr – a Ježíš to také říká: „Takto máme naplnit veškerou spravedlnost.“
Na první pohled je však zajímavější jiná skutečnost: Sám pán Ježíš Kristus byl totiž naplněný Duchem svatým až po Janu Křtiteli. Na začátku jsem četl, že Jan Křtitel už z lůna své matky bude naplněn Duchem svatým. Nemělo by hlavně toto být naopak? Mělo, nemělo, to je, řekl bych, v dnešní době už asi úplně jedno. Navíc je zde jeden „drobný“ rozdíl – Jan Křtitel byl člověk, kdežto Ježíš Kristus byl a je stále syn Boží… to by, myslím, jako vysvětlení mohlo stačit.
Zkusme se ale u prvních 22 veršů 3. kapitoly Lukášova evangelia zastavit ještě na chvilku. Nepřipomíná vám chování Jana Křtitele jinou významnou událost, popsanou v Novém zákoně? Mně tedy ano – velmi silně zde cítím podobnost se slavným Ježíšovým kázáním na hoře. Dobře, Janovo kázání je mnohem kratší, údernější – tento člověk se s tím v souladu se svou divokostí prostě nepáře.
Ale podobně jako Ježíš dává lidem rady, jak žít v souladu s Božím přikázáním, a dokonce používá i stejné přirovnání jako Ježíš. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně!, říká Jan Křtitel, a přesně to stejné tvrdí i Ježíš Kristus na konci svého horského kázání. I o tom jsem už v podcastu Biblická jména a úsloví mluvil – poslechněte si díl Poznáte je po jejich ovoci. Ostatně v Lukášově evangeliu také čteme, že si mnozí lidé mysleli, jestli Jan Křtitel není Mesiášem, kterého očekávali – tak je jeho kázání nebo chcete-li promluvy zaujaly a oslovily.
Teď už je myslím jasný také význam Izaiášova proroctví, které říká, že Jan přichází, aby Pánu připravil cestu. Pánem se samozřejmě myslí ten pravý Mesiáš, Ježíš Kristus. Křivé věci budou přímé, hrbolaté cesty budou hladké a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení, říká prorok. Jan Křtitel plní svou misi, bohužel se mu nedostává delšího života – umírá rukama římských vrahů.
V 19. a 20. verši 3. kapitoly Lukášova evangelia jsem četl, že Jan Křtitel
…káral tetrarchu Heroda za jeho sňatek s Herodiadou, manželkou jeho bratra, a za všechno zlo, které napáchal, Herodes k tomu všemu přidal ještě to, že Jana vsadil do vězení.
Být ve vězení sice není záviděníhodná situace, nicméně skýtá jakousi naději. Tu však Janu Křtiteli vzala právě Herodiada, s níž římský místodržící Herodes Antipa lehce veterinárním pojmem řečeno mísil příbuzenskou krev. Nešťastný konec Jana Křtitele si pojďme přečíst z Matoušova evangelia, kapitola 14, verše 1–12:
Přines mi jeho hlavu!
V tu dobu uslyšel zprávu o Ježíši i tetrarcha Herodes. „To je Jan Křtitel!“ řekl svým služebníkům. „Vstal z mrtvých, a proto se skrze něj dějí zázraky.“Herodes totiž Jana zatkl, spoutal a uvěznil kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože Jan mu říkal: „Tvůj sňatek s ní je nezákonný!“ Herodes ho tedy chtěl zabít, ale bál se zástupu, protože ho měli za proroka.
Dcera té Herodiady pak na oslavě Herodových narozenin tančila uprostřed hodovníků a Herodovi se tak zalíbila, že jí přísahal splnit jakékoli přání. Předem navedena svou matkou mu tedy řekla: „Přines mi na téhle míse hlavu Jana Křtitele!“ Králi se to nelíbilo, ale kvůli přísaze a kvůli svým hostům poručil, ať jí to splní. Poslal tedy kata, aby Jana ve vězení sťal. Když na míse přinesli jeho hlavu, dali ji té dívce a ta ji odnesla matce.
Později přišli Janovi učedníci, vzali tělo a pochovali je. Potom šli a pověděli to Ježíšovi.
Mt 14:1–12
Určitě budete znát píseň Karla Kryla Salome. Tak se jmenovala dcera Herodiady, která oblouznila Herodese Antipu, jež jí neváhal splnit i její šílené přání, přesněji šílené přání její matky Herodiady, která nesnesla kritiku svého vztahu s Herodesem od Jana Křtitele. Ona písnička Salome Karla Kryla je právě o této biblické ženě… byť tedy poskytuje i jakýsi přesah – jak už to u tohoto barda bylo dobrým zvykem. Verše …dějiny když tvoří se, pro hlavy na míse nemá se štkát!, hovoří za vše.
Krátký život Jana Křtitele, poněkud svérázné, ale velmi významné, Bohem požehnané biblické postavy, máme za sebou. Osobně jsem přesvědčený, že Jan Křtitel byl velmi čistý a bohabojný muž. Dokonce možná měl ze všech lidí své, ale i současné doby nejblíž k samotnému Ježíši – tedy ve smyslu přiblížení se jeho dokonalosti.
Hospodin ho naplnil Duchem svatým už od jeho narození, a Jan tohoto Božího daru využil vrchovatou měrou. Jan Křtitel nebyl jenom podivín, oblečený do velbloudí kožešiny, který se živí kobylkami – jak může být na první pohled vnímaný. Byl to velký muž s velkým srdcem, nezdolnou vírou a Boží bázní, který skutečně připravil cestu pánu Ježíši Kristu tak, jak to ve svém proroctví předpověděl Izaiáš.
Kdybych se jmenoval Jan a znal tento příběh, byl bych pyšný na své jméno. Tak jestli máte mezi svými přáteli a známými nějakého Honzu, jehož jméno je původně hebrejské, ale tato domácká varianta pochází z němčiny, a on ještě navíc ani neslyšel příběh Jana Křtitele – budu rád, když mu pustíte tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Pokud se mu bude líbit, ať si poslechne i ty ostatní. Já se tomu rozhodně bránit nebudu.
Pro tentokrát se s vámi ale loučím. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!