Textová verze (podcast poslouchejte zde).
Petr Lindner | 9. 7. 2025
Člověk je ve své podstatě stádní tvor. My lidé máme přirozenou tendenci vytvářet společenství, tedy sdružovat se ve skupinách, jinak řečeno, stádech. Samozřejmě, můžete být introverty, stranícími se ostatních lidí. Nic to však nemění na tom, že současný člověk se interakce s ostatními lidmi dost dobře nevyhne. Máme-li jako lidské stádo spolu vzájemně vyjít, musíme se navzájem snášet, tolerovat se. Právě o tom budu v tomto dílu mluvit, a jako obvykle si vezmu na pomoc Bibli.
K poslechu 123. epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zve jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.
Proč jsem se rozhodl pustit se zrovna do tématu tolerance? Nemůžu si pomoct, ale poslední dobou, spíše tedy v posledních letech, mám pocit, jakoby tolerance mezi lidmi citelně ubývalo. Vnímám, jak jsme čím dál méně ochotní přijímat skutečnost, že ostatní nejsou takoví, jací by podle nás měli být. Mají rozdílné názory, nesdílí stejné hodnoty, a třeba, i když o tom primárně mluvit nechci, vyznávají jinak nebo jinou víru. A nás více a více obtěžuje jiné lidi… tolerovat. Že z toho pak vzniká spousta zla, to asi nemusím příliš zdůrazňovat.
Aby toho ale nebylo málo, v současné době se pro změnu navíc prosazuje také opak – přílišná tolerance k nejrůznějším věcem, které by možná zase až tak tolerované být nemusely. Jiným slovem, nebo spíše přesněji, se tomu říká liberalismus. Pokud se to přehání, pak ani jedno, ani druhé, není dobře.
Nevím, možná tomu tak bylo vždycky, a já dělám problém tam, kde žádný jednoduše není. Zkrátka stárnu a občas mám tendence mentorovat ve smyslu: „Jo, když my jsme byli mladí, to byl ještě svět v pořádku.“ Přesto se však do tohoto tématu pustím už jen kvůli takříkajíc stvořitelskému paradoxu. Tento pojem, prosím vás, ve slovnících nehledejte, ten jsem právě vymyslel :-) Co jím chci říct? Nejvíc paradoxní totiž je, že Pán Bůh nás – alespoň podle mého přesvědčení – stvořil právě tak rozdílné a jedinečné zcela záměrně. Samozřejmě nikoliv proto, abychom se museli namáhat se vzájemným snášením. Nýbrž jednoduše pro pestrost, rozmanitost, zkrátka proto, aby na světě nebyla nuda. Ne, nezlehčuji to. Zkuste si představit, jak by život vypadal, kdybychom byli všichni úplně stejní. Představujete si to? Snad ze začátku by se nám to i líbilo. Byla by to možná příjemná změna. Ale jsem si jistý, že velmi brzy by se nám taková sterilita omrzela a nahradila ji těžká šeď nudy. Takže za svou různost můžeme být Pánu Bohu jen a jen vděční. Ale musíme se s ní jaksi umět vypořádat…
Slovo tolerance, pocházející z latinského tolerantia – snášení, snášenlivost, trpělivost, budete v Bibli hledat marně. Tedy alespoň v českých překladech. Ale i v latinské Vulgatě jej najdete pouze jednou – ve Druhém listu Korintským apoštola Pavla. V 6. verši první kapitoly můžete v Českém ekumenickém překladu číst:
Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my.
2Kor 1,6 (ČEP)
Pokud se ptáte, kde se zde nachází slovo tolerance, pak je třeba dodat, že tento pojem můžeme vyložit také jako vydržet. Ostatně slova snášet a vydržet nestojí zase tak daleko od sebe. Abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. V latinské Vulgatě: in tolerantia earundem passionum quas et nos patimur.
Přestože na konkrétní slovo tolerance je Bible skoupá, neznamená to, že by se snad od této vlastnosti distancovala. Je tomu samozřejmě přesně naopak. O snášenlivosti hovoří mnohé pasáže jak Starého, tak Nového zákona, byť tedy v prvně jmenovaném najdete také nějaké ty příklady opaku – intolerance. Teologie Nové smlouvy však pracuje převážně se skutečnou snášenlivostí, ať jsou to poučení z listů apoštola Pavla, nebo evangelia a v nich slova Pána Ježíše. A právě ta bych nyní moc rád citoval. Na mysli mám Podobenství o pleveli mezi pšenicí, které najdete pouze v jediném evangeliu, a to ve 13. kapitole Matoušova spisu. Přečtu verše 24 až 30:
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
Mt 13,24–30 (ČEP)
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘
On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘
Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘
On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Nejprve malý praktický dodatek. Jestliže si tyto verše přečtete v jiných českých překladech, zjistíte, že místo slova plevel je častěji použitý pojem koukol. Že nevíte, co je koukol? Já jsem to také nevěděl. Nicméně zjistil jsem, že koukol je, jak se dalo očekávat, rostlina. U nás se vzácně vyskytuje koukol polní, středně vysoká rostlina s nafialovělými květy z čeledě hvozdíkovitých. Tak praví Wikipedie. Biblický slovník Adolfa Novotného však pojem koukol v Bibli upřesňuje:
[V] Mt 13,24-30 je míněn jílek matonoha [Lolium temulentum], jenž roste divoce v celém Orientě. Požití plodů této byliny působí zvracení, někdy i smrt. Po vzejití je téměř nerozeznatelná od pšenice. Teprve když nasadí na klas, je patrný rozdíl mezi oběma. Avšak kořeny obou jsou tak propleteny, že je téměř nemožné vytrhnouti jílek bez poškození pšenice. V Sýrii se věří, že k. v pšeničném poli je dílem ďáblovým. V žádném případě nejde o náš k. [Agrostemma].
Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného
Jak se zdá, máme tu malé zmatení pojmů. Biblickým koukolem evidentně není český koukol rodu Agrostemma, nýbrž je jím tráva rodu Lolium z čeledi lipnicovitých, nazývaná jílek mámivý neboli matonoha, která se už u nás patrně vůbec nevyskytuje.
Mimochodem, v původním jazyce Nového zákona, tedy v řečtině, je v Podobenství o pleveli mezi pšenicí pro slovo plevel použitý výraz zizanio [ζιζάνιο], který v množném čísle zizania znamená svár. Čili rozepři. Nepřítel tedy do poklidného pole pšenice zasel svár.
Ať je však onen biblický plevel koukolem nebo jílkem mámivým či jiným narušitele pokoje, jedno je jisté – v poli s pšenicí nemá co dělat. Protože v Ježíšově podobenství zastupuje zlo nebo protiklad „dobré pšenice“, může být zarážející, že hospodář, v našem případě Pán Bůh, nepřikáže koukol vytrhat hned zpočátku, ale nechá jej růst. Podle výkladu Biblického slovníku Adolfa Novotného je to však pochopitelné, protože kvůli propletení kořenů obou rostlin by přišla nazmar i dobrá úroda. Navíc ono zlo je i tak potrestáno. Ne tedy ve svém počátku, ale až při sklizni, kdy se oddělí zrno od plev… a od plevele. Či koukolu nebo matonohy.
Nyní je třeba říct něco, co v tomto dílu o toleranci ještě nezaznělo, ale řečeno by určitě být mělo. Tolerance rozhodně není bezbřehé snášení čehokoliv. I tolerance má své hranice. Bohužel je nejde jaksi paušálně vymezit, proto také hovoříme o míře tolerance, kterou má každý jinou. Nicméně to, že zlo by mělo být jednak jasně odmítnuto a pak také v rámci zákonů potrestáno, by podle mého mínění mělo platit obecně, ať je míra osobní tolerance jakákoliv.
A totéž se děje v Ježíšově podobenství. Jen zde nacházíme malou nuanci v tom, co jsem před chvílí zmínil, a totiž, že ono zlo není vymýcené hned zpočátku. Neměli bychom to tedy brát jako jistou toleranci zla? Přiznám se, že jsem nad tímto podobenstvím dlouho přemýšlel a nemůžu neříct, že by mě podobná myšlenka nenapadla. Nakonec jsem však došel k názoru, že řekněme „pozdní potrestání zla“ se nestalo ani kvůli jeho toleranci, ani třeba kvůli nějaké zlomyslnosti, nýbrž zkrátka až v době, kdy to bylo nejvhodnější. Tedy v době, kdy tím, naprosto realisticky řečeno, nevznikly další škody. Ostatně v podobenství to také čteme, …protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
Ježíšovo Podobenství o pleveli mezi pšenicí má však ještě další přesah, který s tolerancí, přesněji tedy s jejími hranicemi, nebo vytyčováním jejích hranic velmi úzce souvisí. Jde o otázku soudu, posuzování, rozhodování o tom, co je dobré a co ne. Ježíš zde mezi řádky jasně naznačuje, kdo je nejvyšší soudce. Někde jsem četl zajímavou myšlenku, že na pšenici svítí stejné slunce, jako na plevel a životadárnou vláhu mu dává stejný déšť, jako pšenici. Životadárnou vláhu… Slunce a vláhu od Stvořitele života. To je ten nejvyšší soudce, který jednou, prostřednictvím Ježíše Krista, vysloví soud nad každým z nás.
Ale to už jsem trochu dál, než jsem se chtěl dostat. Každopádně, všichni máme nějaké hranice své tolerance, ovšem zároveň bychom si neměli hrát na Boha a některé věci jednoduše přenechat jemu. Že Pán Bůh zpočátku nechal koukol růst, nechal na něj svítit slunce a posílal na něj životadárnou vláhu? Určitě k tomu měl nějaký důvod. My jsme si ho, myslím, vcelku srozumitelně vysvětlili, ale ani kdyby se to nestalo, bude to pořád jen Boží věc, ne naše.
Výborně o tom zpívá Sváťa Karásek ve své písni Podobenství o zrnu a koukolu. Rád bych vám ji nyní pustil, ale nechci porušovat licenční práva, tudíž se budete muset spokojit s citováním částí jejího textu. Avšak pokud si po skončení tohoto dílu otevřete jeho textovou verzi na webu Biblismy.cz, najdete zde odkaz na tuto píseň na YouTube, kde si ji můžete v autorově podání poslechnout.
V prvních dvou slokách Sváťa Karásek zpívá:
Rozsévač sil ve světle dne
to zrno dobré na pole své.
Když byla noc, jemu navzdory
ďábel prokletou setbu tam vsil.A ta setba noci se setbou dne
Zdroj: Sváťa Karásek | Podobenství o zrnu a koukolu
v kořenech svých jsou prorostlé.
Teď chceš plejt koukol, seš chorý?
To máš, jako bys to pole zryl!
Abychom nezryli úrodné pole, je lepší s trháním plevele někdy počkat na příhodnější čas, zpívá Sváťa Karásek. Ve druhé části jeho písně pak můžete slyšet tato slova:
A jak v celém poli, tak i v duši tvé,
je dobro se zlem fest prorostlé,
tak jsme dobrý – i potvory,
vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.Kdyby tak přišly ňáký nemehla,
že náš svět zbaví od všeho zla,
řek bych: Vy blázni, to jsou fóry,
kdo z nás by pak v tom poli zbyl?Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj,
do toho Bohu ty nefušuj.
My můžem třídit brambory,
ale nás si po žních přebere Bůh.Nechte to růst, jen to nech růst,
Zdroj: Sváťa Karásek | Podobenství o zrnu a koukolu
ať spolu roste vše co má vzrůst,
vždyť všechny hrůzy a horory,
byly v touze, by svět očištěn byl!
Nechte to růst, jen to nech růst, ať spolu roste vše co má vzrůst – definice tolerance od Sváti Karáska. A nejen tolerance, ale také pokory. Pokory člověka před Bohem a pokory člověka před člověkem. Uvědomění si sebe sama se vším, co k tomu náleží: …jsme dobrý – i potvory, vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.
Kazatel Církve bratrské David Beňa ve svém článku s názvem Je tolerance pro křesťany cizí pojem? napsal: [Tolerance] je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě (zdroj). Další krásná definice tolerance. Tato slova mi nějaký čas vězela v hlavě. Něco podobného jsem už někde četl, říkal jsem si. No ano, bylo to v Bibli. Ve 3. kapitole Listu Koloským apoštol Pavel jeho adresáty nabádá:
Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.
Kol 3,13–15 (ČEP)
Snášejte se navzájem, jinak řečeno, tolerujte se navzájem. A odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jak se zdá, odpuštění k toleranci patří také. Nebo patří tolerance k odpuštění? Pořadí není podstatné, důležitá jsou následující Pavlova slova: Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.
Pán Ježíš Kristus říká: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. (L 6,21 /ČEP/) Chceš být tolerovaný? Chceš, aby tě ostatní přijímali takového, jaký jsi? Pak bys měl i ty tolerovat druhé lidi. Jak už bylo v tomto dílu řečeno, všechno má své hranice, a některé se dost dobře překročit nedají. Tolerance neznamená, dámy prosím prominou, nechat si ehmm… kálet na hlavu. Ale zároveň je také další spousta věcí, které tolerovat lze, dají se snášet bez nějakého většího úsilí nebo snad újmy. Je na každém, jak se k čemu postaví.
Tolerance, nebo pěkněji česky snášenlivost, se, jak jsme se v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví dozvěděli, úzce snoubí s trpělivostí, s odpuštěním a konečně také s láskou. Byť, slovy Davida Beni, s láskou neromantickou, služebnou a někdy i bolavou. Nicméně myslím, že pokud se necháme vést Duchem svatým, své hranice tolerance možná dokážeme pomaličku posouvat správným směrem.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.